Září 2013

4. Párty a další katastrofy

28. září 2013 v 12:52 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Jo :D. Mám další pokráčko :D. Nevím jak to teď bude s přidáváním, protože přece jenom mám i nějaké povinnosti - ale slibuju, že o víkendu vždycky něco přidám :). Díky za pochopení :).

4.Párty a další katastrofy

Prvotní šok mi naprosto zablokoval jakoukoliv potřebu se bránit, takže jsem se jenom nechala táhnout silnýma rukama neznámo kam po schodišti. Asi ve třetím poschodí mi došlo, čí jsou ty ruce a tak jsem se zapřela do země a ledabyle prohodila:
"Siriusi? Jamesi? Fakt vtipný."
Ruce povolily překvapením stisk a my se zastavili. Po chvíli se Sirius probral a uraženě prohodil: "Jak jsi to věděla?"
"Tvůj parfém je cítit snad až v podzemí a jenom James si i při únosu prohrabuje rukou vlasy," vysvětlila jsem svoji dedukci, která překvapila i mě samotnou.
Zkřížila jsem ruce na prsou a ležérně se opřela o zeď odpočívadla, ke kterému mě dotáhli. V temné chodbě plápolalo pár pochodní, ale já bych před klukama nikdy nepřiznala, že se bojím - i když srdce jsem v tuhle chvíli měla až v krku.

"Aha," řekl nakonec chytře James a prohrábl si vlasy jako vždycky, když byl nervozní nebo byla poblíž Lily.
Zasmála jsem se.
"Co jste vlastně chtěli?," zeptala jsem se zvědavě.
"Ehhh... překvápko?," řekl Sirius a tázavě se zadíval na Jamese. Ten kývl a začal chodit kolem zdi - tam a zpátky.
"A tohle má být co?," nechápala jsem.
Za okamžik se ale na zdi, která byla ještě před chvílí naprosto neposkvrněná, objevili mohutné dubové, možná smrkové, dveře. Sirius k nim přešel a vzal za mosaznou kliku. Vykulila jsem oči, ale to už mě James strkal dovnitř.

Uvnitř byla prostorná a útulná místnost, která se podobala nebelvírské společenské místnosti. Byla v teplých červených, fialových a modrých barvách. Uprostřed byl menší stoleček a kolem něho čtyři židle a na jedné z nich seděl...
"Remusi Lupine," pronesla jsem vražedně pomalu směrem k osobě v křesle. Jmenovaný sebou cukl a bázlivě se na mě podíval a nahodil ten svůj roztomilý, rozpačitý úsměv.
"Ty jsi o tom věděl a nic jsi mi neřekl," vyčítala jsem mu, ale můj ledový ton už vyprchal.
"Nesměl jsem ti o tom říct," pronesl omluvně, ale bylo na něm vidět, jak je rád že jsem odpustila od jeho plánované vraždy.

Chtěla jsem mu ještě něco peprného říct, ale moje oči zabloudily k obrovskému transparentu, na kterém stálo: VŠECHNO NEJLEPŠÍ REMUSI! Hrklo ve mně - nikdo mi o tom neřekl!
"Ehmm... Aha... No tak teda - všechno nejlepší Remusi," usmála jsem se na něj a přišlak němu.
Vstal a natáhnul ke mně ruku. Tu jsem okázale ignorovala a vtiskla mu pusu na tvář. Zrudnul neuvěřitelnou rychlostí, něco zamumlal, zatímco kluci za mnou se příšerně tlemili.
"Tady máš dárek," řekla jsem a vzpomněla jsem si na přívěsek se srdcem, který jsem koupila v jednom obchodě.

Když jsem ho kupovala, říkala jsem si, že se mi někdy bude hodit a dala jsem ho do kapsy od riflí, ze které jsem ho nevytahovala až doteď. Podala jsem mu malý předmět a on ho s úsměvem přijal (tváře měl ještě mírně červené). Kluci konečně zpozorněli a taky mu šli popřát. Od Siriuse dostal nějakou voňavku (jen jsem doufala, že to není ta, kterou má právě na sobě) a James mu dal nový hábit, který s rozpaky a velkými díky Remus nakonec přijal. Pak na sebe mrkli a dali mu lunární kalendář. Sledovala jsem to ostražitě z dostatečné vzdálenosti, takže mi neuniklo, jak na ně Remus varovně kouká.
"Kde je vůbec Petr?," napadlo mě, když jsem ho tu nikde neviděla.
"Jel domů za matkou - onemocněla," vysvětlil mi James.
"Tak jako Remus... ," nahodila jsem nenápadně udičku.
"Ehh... jo... to jo," zavrtěl se Sirius v křesle a najednou měl plné ruce jídla, které bylo na stole.

Podezřívavě jsem pohledem sjížděla jednoho po druhém. Rozhodně to nenechám být, ale nakonec jsem před nimi pokrčila rameny, přešla ke stolku s jídlem a vzala si sirupový košíček. Remus a James se uvolnili a posadili se k nám. Povídali jsme si dlouho do noci.
"Kluci?," zeptala jsem se, když mi nějak nedocházelo, jak se odsud dostaneme.
"Jo, měli bychom jít," pochopil Remus a spolu se mnou se zvedl.
James i Sirius nás následovali a pak vytáhli stříbřitou látku, která vypadala jako voda, která se nerozplyne, když se jí dotknete.
"Vy máte neviditelný plášť," vydechla jsem šokovaně a zírala na tu látkou, která Jamesovi prokluzovala mezi prsty.
"Jo," potvrdil a pak ho přes nás všechny přehodil.



Cesta do věže byla neuvěřitelně dlouhá - několikrát jsme přišlápli plášť a když jsme se na sebe tak mačkali (museli jsme jít opravdu šnečím tempem), hodněkrát jsme ani nevěděli, čí je která ruka. To mi na klidu moc nepřidalo - jedna ruka byla na mém stehně, druhá těsně nad zadkem, prostě zážitek.
"Hej! Remusi tys mi šáhnul na zadek!," ozval se Sirius tlumeně a dost šokovaně asi ve třetím patře.
"To není pravda!," odpověděl mu stejně tlumeně a podrážděně Remus.
"Uklidněte se vy dva! Hlavně tady osaháváte mě!," řekla jsem nebezpečně potichu a obě ruce mi zmizely z těla.

Když už jsme skoro došli k Buclaté dámě, James přede mnou škobrtl o schod a zakymácel se dozadu. Normálně by spadnul, ale zabránily mu v tom dvě osoby - já a Sirius. Rychlým pohybem nás shodil a my se odkutáleli o pár metrů níž. Nutno podotknout, že jsem ležela na Siriusovi, který se chudák praštil do hlavy o schod, jak jsem na něj napadla.
"Ježiši! Siriusi? Siriusi, slyšíš mě? No tak odpověz, zakývej hlavou sakra," mluvila jsem tiše a propleskávala mu tváře.
Na desátý pokus se Siriusovy oči otevřely a několikrát zamrkal.
"Dobrý," řekl až moc potichu," už ze mě můžeš slést."
Vlasy mi nabraly růžový nádech a já jsem se vyšvihla na schod nad ním. To už se kluci nahoře konečně vzpamatovali
z šoku a co nejopatrněji přiběhli k nám. Něžně jsem mu odhrnula vlasy z očí.

"Sakra Siriusi, brácho, to jsem teda nechtěl," dostal ze sebe James a opatrně ho podepřel z jedné strany.
Z druhé k němu přišel Remus a stejně opatrně vzal jeho ruku na rameno a chytil ho za bok. James jeho pohyb zopakoval.
Tak jsme došli až k portrétu, na který jsem vychrlila heslo chrabrost a kluci ho donesli až k pohovce, na kterou se bezvládně sesunul. Vytáhla jsem hůlku a jednoduchým diagnostickým kouzlem jsem kontrolovala škody na jeho těle. Bílá záře se linula nad jeho tělem, u hlavy se ale přeměnila na křiklavě rudou. Rychle jsem hůlku sklonila a otočila bezvědomému Siriusovi hlavu. Ucítila jsem krev - a opravdu, jeho černé vlasy byly zezadu slepené krví a další se řinula malým potůčkem ven.
"Musíme jít za madame Pomfreyovou - ta nás zabije," promluvil poněkud nakřáplým hlasem James, když viděl zasychající krev na mé ruce.

"Everto fildencio!," pronesla jsem nahlas a zřetelně a osmičkou jsem obtočila hůlkou těsně nad Siriusovým spánkem. Vyšlehl jasně fialový paprsek a něžně se vpil do jeho hlavy.
Otočila jsem jeho hlavu zase na stranu a s potěšením jsem sledovala jeho zacelující se ránu.
"Kde ses tyhle kouzla naučila?," řekl obdivně Remus a koukal na mizející ránu.
"U nás doma se naučíš dost věcí - já chci pokračovat ve škole pro lékouzelníky, takže jsem se naučila hodně kouzel na zranění," vysvětlila jsem a rukou na Siriusově čele jsem kontrolovala, jestli nedostal teplotu.
"Odneseme ho nahoru a dáme mu na hlavu ledový zábal - mělo by to zabrat. Na kouzlo proti bolesti hlavy si netroufám - je dost nebezpečné a já bych mu nerada ublížila ještě víc," řekla jsem nešťastně.

Zvedli jsme Siriuse trojitým levitačním kouzlema a opatrně jsme ho protahovali po schodech a chodbičkou až ke dveřím, na kterých byl nápis: Komnaty 7.ročník - chlapci a na cedulce stála jména Pobertů.
Když jsme ho dostali do postele, Remus došel pro vodu a James vytáhl z kufru jedno tričko, které jsme použili jako obklad, když jsme ho namočili do studené vody. Ani nevím jak dlouho jsme tam seděli - kluci už oddechovali, každý
z jedné strany vedle Siriuse. Já jsem mu povolila kravatu a na krk jsem mu položil svou ruku, kterou jsem předtím namočila do vody. Ignorovala jsem ten studený pocit a něžně jsem přejížděla jeho krk. Tuhle metodu jsem se naučila od babičky, zklidní tep a rozproudí krev rovnoměrně po těle.

Ucítila jsem jak se pode mnou zachvěl a zatřepetal víčky, jeho oči si mezitím našly pevný bod - mě. Chtěl promluvit, ale já jsem mu druhou rukou jemně přikryla pusu - kupodivu mi neodporoval.
"Teď nemluv - musíš odpočívat. Nejspíš máš lehký otřes mozku, ale neodvažovala jsem se ti ulevit od bolesti, nemuselo by se to povést," omluvně jsem na něj pohlédla a dál mu rukou přejížděla po krku, druhou ruku jsem přesunula k jeho dlani. Stiskl ji tak pevně, jak mohl, bohužel byl stisk velmi slabý. Stočila jsem pohled k budíku - 1:46. Jediné, co mě těšilo, bylo to, že je právě teď sobota a Sirius tak bude moci odpočívat celý víkend.
Jeho oči se na mě hřejivě a oddaně koukaly. Opětovala jsem jeho pohled a koukala na něj, dokud oči nezavřel a já neslyšela pravidelné oddechování. Pak jsem i já propadla do neklidného spánku...

Otevřela jsem oči - sedm ráno, ukazoval ciferník na Jamesových hodinkách. Opatrně jsem se nadzvedla a koukala jsem na to, jak jsme to proboha usnuli.
Sirius ležel uprostřed, na levém rameni mu oddechoval James, zároveň měl svou hlavu položenou na Jamesově. Napravo ležel Remus opřený o rám postele ruku položenou na mé, která byla na Siriusově hrudníku. Já jsem ležela na jeho břiše
a tiskla jsem mu jednu ruku. Trochu jsem se pohnula a doufala, že je nevzbudím.
Můj pohyb je ale probudil. Remus stáhnul svoji ruku, já jsem se něžně odsunula od Siriuse, který se pohnul zároveň
s Jamesem a jejich hlavy se těsně minuly při tom úhybném manévru.

"Jak ti je?," zeptala jsem se starostlivě, když se všichni rozkoukali a zjistili, co se děje.
"Bolí mě hlava, ale jinak je to dobrý," pousmál se a já mu úsměv opětovala.
Zvedli jsme se z jeho postele a s veškerým úsilím jsme ho přesvědčili, aby se z té postele ani nehnul - snídani jsme mu plánovali přinést. Omluvila jsem se ještě klukům, že se skočím převléct a počkám na ně dole. Vyběhla jsem z pokoje a co nejrychleji jsem chvátala do dívčích ložnic sedmého ročníku.
"Ahoj Lily," pozdravila jsem zrzavou dívku, která právě ustlala svou postel a teď na mě překvapeně koukala.
"Kde jsi byla celou noc?," zeptala se mě a pohledem sjela k mé zakrvácené ruce.

"Panebože! Stalo se něco Ja- ehm... Potterovi?," snažila se o ledabylý ton, ale já jsem poznala jakou má o něj starost.
"Ten je v pořádku, ale Sirius včera zakopl na schodech a spadnul, tak jsem u něj v noci zůstala a s klukama jsme ho dali do kupy," odpověděla jsem a taktně zamlčela, že to vlastně byl James, kdo to (i když nechtěně) způsobil. Teď, když jsem si všimla, jak na něm Lily záleží.
"Jenom se převléknu a jdeme na snídani - nechceš se přidat?," zeptala jsem se jí a usmála se.
"Ehm... no... já teda - asi jo," vykoktala se a já se mezitím stihla převéknout do bokových riflí, tenisek a černobílé kostičkované košile.
"Super," usmála jsem se a vzala ji za ruku.

Spolu jsme došli až ke vchodu, kde postával Remus s Jamesem, který když uviděl Lily, chtěl prohrábnout vlasy, ale můj varovný pohled ho nějakým způsobem donutil zastavit se a spustit ruku k zemi. Významně jsem se na něj koukla a on pochopil.
"Ahoj Lily," řekl a v jeho slovech byla cítit ta velká láska, kterou snad ani ona nemohla přehlédnout.
Zarazila se a když si to celé uvědomila, zrudla sklopila pohled a s tichým - ahoj Jamesi se zastavila těsně u něj. Takhle jsme vyrazili. Já i Remus jsme ihned započali rozhovor a nenápadně je k sobě dostávali. Těsně u Velké síně už se spolu ti dva naprosto nezávazně bavili o všem možném a já to s úsměvem od ucha k uchu pozorovala.
Celá snídaně byla taková přirozená - bylo až neuvěřitelné, kolik toho ti dva mají společného. My s Remusem jsme sesbírali spoustu topinek a já ukradla i dostatek muffinů a koláčků. Všichni jsme se zvedli a já Lily navrhla, že by mohla jít s námi za Siriusem. K mému překvapení, a hlavně k Jamesovu, souhlasila a tak jsme už ve čtyřech dorazili k chlapeckým ložnicím.

Sirius poloseděl na své posteli a hůlkou znuděně levitoval polštářem po celé místnosti. Když nás uviděl rozzářil se jako sluníčko, sklonil hůlku a pokynul nám směrem k jeho posteli.
"No asi nebudeš takovej marod," řekla jsem naoko přísně a posadila se ke kraji. Lily mě následovala na druhý kraj a kluci obsadili stejná místa jako včera.
"Aby si tu neumřel hlady," neodpustil si poznámku James a my jsme vysypali všechen obsah našich kapes na jeho postel.
"Díky," huhlal s plnou pusou topinek a my s Lily jsme si vzali každá jeden čokoládový muffin.
"Prý jsi spadl ze schodů," řekla Lily, která oždibovala muffin. Sirius ke mně střelil pohledem a já jen pomalu přikývla.
"Jo běžel jsem, ale nějak jsem to nevychytal, podjela mi noha a bylo to," lhal tak dokonale, že kdybych nevěděla pravdu tak bych mu to věřila. James se na nás překvapeně podíval, ale mlčel.

"No jestli tě ještě bolí hlava, tak na to znám kouzlo," reagovala bezstarostně, odložila muffina a vytáhla hůlku. Sirius koukal trochu zděšeně, ale já se na něj jen povzbudivě usmála, přikývl a pevně semkl víčka.
"Hlavně se uvolni," řekla ještě Lily.
"Everto stato, everto combium...," šeptla Lily a z její hůlky se modrobílé obláčky snášely na jeho hlavu. Za pár minut sklopila hůlku a on jen zamrkal.
"Dík Evansová!," pronesl šťastně Sirius a objal ji. Lily to nečekala, ale pak ho objala taky.

"No tak to bysme mohli něco podniknout...," začal rošťácky Sirius ale než jsem ho stihla přerušit já, udělal to James.
"No to asi nepůjde," řekl a my se na něj otočili.
"Máme konkurz na střelce - jsem kapitán, musím tam jít," vysvětlil a po očku koukal na Lily, jakoby čekal její reakci.
"Můžu to zkusit?," zeptala jsem se ho nadšeně.
Famfrpál jsem hrála odmalička a díky kroužku famfrpálu v Krásnohůlkách, který se pořádal s Kruvalem, jsem byla schopná se při něm i účinně bránit.
"No... jasně, že jo," odpověděl a pak se usmál.
"Bezva," vystřelila jsem z postele a vytáhla Lily na nohy.
"Počkáme na Vás dole - jenom se převlíknem," houkla jsem na ně a táhla ji za sebou.



"Já nevím jestli tam mám jít," kousala si Lily ret a koukala na mě. Její výraz byl hodně nerozhodný.
"Bude to super, neboj! Navíc, jdeš mě přece podporovat," mrkla jsem na ni. Nikdo nemusí vědět, že tam chceš kvůli Jamesovi, dodala jsem v duchu.
"Tak jo."
To ji uklidnilo a mě trochu mrzelo, že si pořád nechce přiznat, jak mu na něm záleží.



Kluci na nás čekali dole. Své koště jsem držela pevně, jako poklad a když jsme došli na hřiště, chytla mě ta správná tréma. Dýchala jsem přerývaně a prsty drtila násadu.
"V poho?," zavolal na mě Sirius a když jsem kývla, ukázal mi zdvižený palec.
Uklidnila jsem se a nasedla. Když jsem vylétla do vzduchu, chytil mě ten známý radostný pocit, udělala jsem cvičně pár výmyků a s potěšením jsem zjistila, že mi to jde pořád stejně dobře.
"Tak jo lidi," ozval se napravo ode mě James, který mezitím také vyletěl do vzduchu.
"Cvičně proleťte dvě kolečka a vyhýbejte se potloukům a našim dvěma střelcům," rozdal pokyny a odletěl do středu hřiště.

První dva účastníci se nedostali ani do půlky hřiště - jednoho smetl potlouk a toho druhého srazil jeden ze střelců. Další tři se přes to dostali, ovšem posední z nich nějakým způsobem narazil do sloupu s tribunami. Teď přišla řada na mě.
Rozletěla jsem se nebezpečnou rychlostí, kterou si ostatní nedovolili. Ale já jsem byla zvyklá na rychlou a hlavně nebezpečnou hru. Potloukům jsem se ladně a mistrně vyhnula - na můj vkus letěly příliš pomalu a neměly dostatečnou razanci. Střelci se mi snažili skřížit cestu, ale já jim uhýbala zamotávala je do vlastních triků takovým stylem, že málem spadli z košťat. Cílovou rovinku jsem prosvištěla a zastavila jsem se těsně před tím, než bych se (podle některých) měla vysekat o tribunu. Ty šokované pohledy mých konkurentů byly k nezaplacení.
"No..,"Jamesovi nějak docházela slova.

"Takže teď se spojíte s našimi střelci a pak zkusíte dát branku," ukázal na dvě postavy na koštěti, které letěli naším směrem, když zase nabral dech.
Zase jsem měla jít na řadu jako poslední a ani mi to nevadilo. Musela jsem uznat, že Nebelvírský brankář byl vážně dobrý. Ta holka, která prošla prvním kolem se mě snažila triumfovat a tak dělala všelijaké vývrty a kličky - nakonec ale branku nedala.
Ten druhý byl kluk byl vážně dobrý. Skvěle se mezi ně zařadil a perfektně vybržďoval, smýkal se a nakonec dal branku. Mělo to jedinou chybu - byl až moc samostatný a vůbec nespolupracoval.
Doletěla jsem ke střelcům.

"Erica," řekla jsem a podala jim s úsměvem ruku. Hráčka se mi představila jako Penny Whitebernová a ten kluk Lucas Fraser.
Rozletěli jsme se. Byli jsme perfektně sehraní - naše akce byla originální, přehazovali jsme si camrál, vyhýbali jsme se potloukům.
Když už jsme byli brankářovi skoro na dostřel, hodila mi Penny camrál a jsem ho s nejvyšší kreativností umístila do prostředního oblouku. Brankáře totiž zarazil můj téměř líný způsob dopravení k brance, vymíchala jsem si ho a nechala ho mírně se naklonit - věděla jsem, že z téhle pozice se nedokáže tak rychle otočit a ani si nevykloubí ruce do takové vzdálenosti. S maximální přesností jsem tedy prohodila do obruče camrál.
"Výborně - bylo to naprosto super!," nadšeně rozhazoval rukama James, když jsme k němu doletěli a sesedli.

"Bereme Ericu," dokončil to a poděkoval všem, co se konkurzu zúčastnili. Mezitím ke mně doběhla Lily a celá šťastná mě objala. Stiskla jsem ji a smála se spolu s ní.
Postupně mě objal James, Remus a nakonec Sirius. Když mě k sobě přitiskl, projelo mnou mrazivé zachvění a já jsem se od něj jen nechtěně odtáhla. Cestou k hradu bylo veselo. James se rozplýval nad tím, jak letos díky mně vyhrajeme pohár a jak jsem úžasná. Když mě tak chválil, moje vlasy se opět spustily do těch červených prstýnků někam k mému kříži. Sirius se na mě jen usmál a v očích mu něco krásně zářilo a já jsem raději uhnula pohledem.

"Remusi?," zavolal jsem na kamaráda - zastavil se totiž kousek od nás a zíral někam za nás. Pak se na jeho tvář dostalo světlo...

Romadůr


3. Světlo na konci tunelu

23. září 2013 v 18:25 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Máám to :D. Obětovala jsem učení češtiny další kapitolce, díky neustávajícímu nátlaku :D (vy víte o kom mluvím dámy :D :P). Ano - nemám tušení, kdy bude další kapitola :D -__- .
Snad se bude líbit :).


3.Světlo na konci tunelu

Prošla jsem portrétem jak nejtiššeji jsem dovedla - nechtěla jsem rušit nějaké opozdilce tady dole, i když silně pochybuju, že by je zajímalo, co tu ta "Smrtijedka" dělá takhle pozdě v noci. Když jsem byla skoro u schodů, uslyšela jsem šoupání křesla a pohyb. Unaveně jsem vzhlédla a srdce jsem měla až v krku z pohledu, který se mi naskytl.
U křesel nestál nikdo jiný, než Sirius, James a Remus. Pochopila jsem, že Petr se bude schovávat někde za nimi a že ho z pozice, do které jsem se dostala, neuvidím. Bála jsem se co přijde - o další kolo urážení jsem nestála, avšak někde hodně vzadu ve mně mi skýtala naděje, že se všechno spraví. Nedokázala jsem se přiklonit ani k jedné z možností.

"Ahoj," vysoukal ze sebe nakonec Sirius. To by nebylo tak překvapivé, ale jeho tón byl - omluvný? - to jsem s jistotou nedokázala určit.
"Já... vím, že s námi nejspíš nebudeš chtít mluvit nebo tak... ale já jsem se chtěl omluvit za tu ruku... strašně mě to mrzí.. a taky mě mrzí, že jsme se k tobě otočili zády... nevyslechli jsme tě... zrovna já bych tě soudit neměl...když moje rodina...," nedokončil Sirius a zahanbeně - ano, vážně zahanbeně - sklonil pohled do země. James nejistě přešlápnul
a kousl se do rtu.

"Chovali jsme se jako pitomci - a nejvíc já, že jsem se kluky nepokusil zastavit. Bylo to hloupé a mě to mrzí," řekl omluvně Remus, který se mi celou dobu koukal do očí. Jeho oči teď byly tmavší, ale nejspíš za to mohl jen stín světla. Bože - vážně se teď zajímám o jeho oči?!
"Jo to teda - prostě... asi nám neodpustíš a my to chápeme, ale... fakt nás to mrzí... mohla bys... mohla bys nám někdy odpustit?," šeptal naléhavě James. Až teď jsem si všimla, jak za nimi Petr horlivě přikyvuje.

Přimhouřila jsem oči. Jen je v tom nechám pěkně vydusit - nejsem násilná, ale chovali se fakt hnusně, to musíte uznat. V klidu jsem k nim došla - sledovali každý můj pohyb, zastavila jsem se až těsně u Siriuse. Zatajil dech a já mu svou zdravou rukou jednu pořádnou vlepila. Nejspíš to čekal, ale k mému překvapení se neodvrátil. Byla jsem spokojená - otisk mé ruky byl velmi dobře znatelný.
"To bylo za tu ruku," promluvila jsem klidně. Zkroušeně zabodl svůj pohled někam do země.
"A jste idioti," pokračovala jsem tvrdě a nepřístupně. Páni - měla bych být herečka, tady je mě škoda!
"Zklamali jste mě, myslela jsem, že aspoň vy budete stát za mnou. Obzvlášť ty Siriusi," kývla jsem na něj," bys měl vědět, že jméno nic neznamená."

Nadechla jsem se k dalším nadávkám, protože jsem jim toho chtěla ještě hodně vyčíst - byla jsem v ráži. Myslím, že za to z velké části mohla i frsustrace z Malfoyova pokusu zabít Lily. Pak jsem si ale uvědomila, že mi dneska konečně něco zvedlo náladu - navíc jsem věděla, že jsou to hodní kluci a já jsem je v tuhle chvíli potřebovala stejně jako kyslík. Stáli blízko sebe, takže jsem se jim všem třem najednou vrhla kolem krku.
"Ale hrozně jste mi chyběli," šeptala jsem někam k jejich krkům a pevně je k sobě tiskla, jako bych se bála, že se mi každou chvíli rozplynou nebo mi zase začnou nadávat.
Když vycítili změnu, přivinuli mě k sobě a uvolnili se. Po pár minutách jsme se pustili a James mi galantně nabídl své křeslo. Usmála jsem se na něj, ale sedla jsem si na chlupatý kobereček zády ke krbu, abych si nahřála svá zraněná záda.

"Takže - odpouštíš nám?," ujišťoval se ještě trochu nejistě Remus, když si sedal.
Místo odpovědí se mi zvlnily vlasy a nabraly nádhernou blond barvu, ve které se tkvěly medově zbarvené proužky. V mých očích byla zase ta stará veselá jiskra. Můj úsměv to pouze všechno podtrhoval.
"Jo," odpověděla jsem prostě a kluci se zasmáli.



Celý večer mi pak vykládali nějaké historky a mně se pomalu zavírali oči. James zrovna předčítal nějaký famfrpálový článek z Denního věštce a já jsem zamrkala, abych neusnula s hlavou na Remusově stehně. Ani jsem si nevšimla, jak jsem se do takové polohy dostala. Prudce jsem zvedla hlavu a když jsme se na sebe s Remusem koukli, jako na povel jsme zrudli a odtáhli se. Moje vlasy tomu patřičně nasadily korunu, když se zabarvovaly neuvěřitelnou rychlostí a jako krvavé prstence zamířily k zemi. To rozesmálo ostatní kluky natolik, že James spadl z křesla. Jeho rozplácnutému a nechápavému výrazu jsme se zasmáli i já s Remusem.
"Fajn asi si půjdu lehnout," oznámila jsem, když jsme se dosyta nasmáli a moje břišní svaly vypovídaly službu stejně jako mozek. Vyšvihla jsem se na nohy a zamířila ke schodům.

"Ráno budem čekat," křikl ještě James. Mávla jsem rukou, že rozumím, vyběhla zbývající schody k dívčím ložnicím a vešla jsem opatrně do pokoje.
Oddechla jsem si, když jsem je nikde neviděla. Převlékla jsem se do pyžama a koukla na hodinky, které jsem měla na stole. 0:45 - no bezva. To se asi moc nevyspím. Vyčerpaně jsem si lehla na břicho a nastavila budík, který jsem začarovala tak, aby zvonil jen pro mě. Ještě jsem zkontrolovala ochranná kouzla, zatáhla závěsy a pak jsem so ponořila do ráje snů. Asi po hodině se dveře s klapnutím otevřely a já slyšela nepříliš tlumený smích těch superdrben. Pak už jsem nic nevnímala.

Malá dívka se procházela po domě a vesele poskakovala - hrála si na baletku. Při jedné z otoček shodila starodávnou vázu, která se po setkání se zemí s hlasitým duněním roztříštila na miliardy kousků.
"Erico? Co se to tam dějě?," ozval se ledový hlas dívčiny matky, který následovalo patřičně vzteklé dupání podpatků.
S neuvěřitelnou razancí se otevřely dveře a žena strnula na prahu. Koukala střídavě na střepy a na dceru, která se vyděšeně krčila pod jejím rozzuřeným pohledem.
"Marcello!!!," zaječela nepříčetně a švihla hůlkou, aby své rozhořčení zdůraznila.

"Co zase provedla?," pronesl chladně směrem k manželce muž, který přišel a nepatrně kývl na krčící se dívku. Pak uviděl střepy. Žena s potěšením sledovala, jak jeho tvář brunátní vztekem a sladce pronesla směrem k dívce:
"Hezkou zábavu," s úsměvem vycouvala a zavřela za sebou dveře.
Dívka se vzdalovala od muže, který ji měl zahrnovat láskou a ne bolestí, oči strachem rozšířené a breptala jednu omluvu za druhou. Jeho výraz ji ale ujistil, že to jí nepomůže.
"Crucio!," pronesl téměř lenivě, ale jeho výraz prozrazoval nepříčetnost.
Dívka se svezla na zem a v bolestný křečích se svíjela. Nekřičela - nechtěla mu dopřávat tu radost. Cítila každičky nerv, bolest se stupňovala,...

Škubla jsem sebou a probrala se. Pomalu jsem se zvedla, tělo se mi třáslo strachem. Podívala jsem se na hodiny - 6:30. Kluci na mě budou čekat v 7:00. Sebrala jsem své věci a dopřála si patnáctiminutovou sprchu. Načesala jsem se a rychle se oblékla do hábitu. Jemně jsem se nalíčila a vyběhla z místnosti, protože princezny se začaly probouzet. Seběhla jsem do společenky a sedla si ke krbu. Oheň v krbu mě uklidňoval a mě se zmocňovala malátnost. Bokem jsem nalehla na opěradlo a začala klimbat. Plameny v krbu zapraskaly a já jsem zavřela oči...
"Země volá Ericu! Vzbuď se," ozval se mi rozesmátý hlas těsně u ucha. Trhla jsem sebou a praštila se do něčeho před sebou. Sykla jsem bolestí a ta věc taky. Moment - věc ?! Otevřela jsem oči a uviděla Siriuse, jak se drží za čelo.
"Mohl si čekat, že se leknu," zabručela jsem směrem k němu.

Kluci už se mezitím zase tlemili. Když jsme se na sebe se Siriem podívali, rozesmáli jsme se taky. James mi podal ruku a já se vytáhla z křesla. V tomto duchu jsme se vydali na snídani. Když jsme do síně dorazili, otočila se po nás spousta lidí.
"Asi už nebudete tak oblíbení," řekla jsem jim, když jsme se usadili ke stolu.
"Proč?," nechápal James a ruka s topinkou se mu zasekla v půli cesty.
"Bavíte se se mnou. To je hodně pádný důvod pro tyhle exoty," kývla jsem na spolužáky - hlavně ale k Zmijozelským, kteří nás probodávali nenávistnými pohledy.
Už mi chtěl něco namítnout, když se jeho pohled zabodl ke dveřím a on si rukou prohrábl vlasy. Kluci protočily oči a já jsem nechápala, do té chvíle než James zařval...

"Héééj Evansová! Tady u mě je volný místečko a když budeš moc hodná, tak si klidně budeš moct sednout ke mně na klín!," zařval přes celou síň, která ztichla a stočila pohled k teď do ruda rozpálené Lily Evansové.
"Ani za milion Pottere!," zaječela mu v odpověď a sedla si na druhý konec stolu.
"Stejně mě miluje - jenom to neví," prohodil naším směrem sebejistě a pustil se do své topinky. Kluci se rozesmáli, Remus nesouhlasně a zároveň pobaveně kroutil hlavou. Rozhodla jsem se Jamese trochu pozlobit.

"Ne dokud se budeš chovat takhle," sdělila jsem mu a namazala si na topinku marmeládu.
"Jak to myslíš?," zeptal se zvědavě a zase se mu topinka zasekla na tom samém místě.
"Koukáš se někdy, jak u toho vypadáš?," zasmála jsem se a ukousla si kus topinky.
James se nechápavě zahleděl na Siria, ten mu jeho pohled oplatil. Já jsem přivřela oči a představila si Jamese v dívčí podobě. Když jsem oči otevřela, cítila jsem, jak mé vlasy byly černé, krátce střižené, trčely všemi směry a moje duhovky už byly teple oříškové.
"Takhle," pronesla jsem k němu a vytvořila na své tváři zamilovaný škleb. Kluci se znovu rozesmáli a James se na mě dotčeně díval.

"Máš pravdu," řekla jsem vážně, ale cukaly mi koutky," ještě tohle," dodala jsem a prohrábla jsem si rukou vlasy.
To už se kluci svíjely neovladatelným smíchem a Sirius se smál tak moc, že skončil hlavou v pudinku. Tohle bylo na Jamese moc - uražený výraz opadnul a on se začal smát s námi. Moje vlasy se v duhových barvách rozjely po celé délce mých zad a já na sobě ucítila něčí pohled. Nechtěla jsem se otočit - možná jsem se bála - ale když mi ten někdo zaťukal na rameno otočila jsem se. Byla to Chloe.
"Já jsem se ti chtěla omluvit, to ode mě nebylo hezký," zamračila se a koukala na svoje tenisky," jsi má kamarádka. Bylas na mě hodná - máš mě ještě ráda?"
Byla zničená z toho, co se včera stalo a oči měla zarudlé od pláče. To mě vážně dostalo - kvůli mně plakala.

"Koho bych tady hlídala, když ne tebe," rošťácky jsem se usmála a něžně ji šťouchla do ramene. Zvedla oči a celá se rozzářila, pak mi skočila kolem krku. Stiskla jsem ji a ona se posadila vedle nás. Viděla jsem, že na nás kluci zvědavě zírají. Postupně Chloe zrentgenovala každého z pobertů a tázavě se na mě zadívala. Chtěla jsem je představit, ale ona mě předběhla.
"Chloe Shelterová, nejlepší kamarádka Ericy," řekla hrdě a natáhla směrem ke klukům ruku.
"Sirius Black, nejlepší kamarád," zakřenil se a vzal její drobnou ručku do své.
Vypadalo to vážně komicky. Vypadal jako King kong a ona jako drobná Ann Darrowová. Ostatně - Sirius byl takový opičák, takže nejsem daleko od pravdy. Normální člověk by určitě nezabořil hlavu do pudinku, který zrovna vyčníval na jeho čele. Máchla jsem hůlkou, takže ani nestačil protestovat. Skvrna zmizela - jsem lepší než Vanish.

"James, Remus, Petr," představila jsem kluky dřív, než by předvedli stejný tyjátr jako Sirius. Minimálně o Jamesovi jsem tohle mohla tvrdit.
"Tak teď se znáte a my už musíme na hodinu - máme jasnovidectví," poslední slovo jsem řekla tím nejvíc znechuceným tonem, na jaký jsem se zmohla.
Všichni jsme se zvedli, u dveří se s námi rozloučila Chloe, která zamířila na hodinu Dějin. My jsme se ploužili do nejsevernější části hradu. Na žebřík do věže mě jako gentlemani nechali vylézt první - ale já jsem věděla, že mi chce jenom Sirius koukat na zadek, protože se dole doslova rval o to, aby mohl jít hned za mnou.

"Vítejte!," ozvalo se z temného rohu, když si všichni přítomní studenti posedali a začala hodina. Někteří studenti poblíž leknutím nadskočili, když ze stínu vystoupila malá postava naší profesorky. Vypadala jako ty cikánky, které vám věštili budoucnost z karet.
"Na těchto hodinách se naučíte nejvíce nebezpečné odvětví magie - jasnovidectví!," mluvila nakřáplým hlasem.
Kluci se tiše pochechtávali a mně s Remusem cukaly koutky. Byla jsem odhodlaná vydržet to a nevyprsknout smíchy. Rozdala nám věštecké koule, do kterých jsme všichni naprosto nezúčastněně koukali. Bílá pára mi nic neříkala
a když jsem se rozhlédla po třídě, vypadalo to, že ani jim ne.

"Proboha!," vykřikla náhle Trelawnyová a ukazovala do mé bílé mlhy.
Znuděně jsem se na ni otočila a čekala, co z ní vypadne.
"Vidím tu magii - ano! Blonďatá dívka padá ze skály, vidím ty mrtvolně modré oči - ach drahoušku to je příšerné," pronášela lítostivě - nezapomněla u toho divoce gestikulovat smrtelné záškuby.
"Tak to té holce nezávidím," poznamenala jsem.
Z mých vlasů už totiž byly uhlově černé prstence k ramenům a moje oči zářily fialovou barvou. Sladce jsem se na ni usmála. Vím - podpásovka, ale dneska jsem neměla zájem o někoho dalšího, kdo by mi přál smrt. Profesorka zamrkala
a koukala na mě nanejvýš ublíženě. Placák!, zachechtal se ďáblík ve mně.

"Neměla bys být tak lehkomyslná, smrt je tajemná, je černá..." řekla nakonec tajemně a aby to mělo bezva efekt, moje koule zčernala - viděla jsem, jak na ni poklepala. Tohle by nepředváděl ani tuctový mudlovský kouzelník na svých představeních - samozřejmě kdyby to uměl.
"Bože Siriusi - neumírej," vyhrkla jsem s hranou starostí a přiskočila k němu (Black = černá). 2:0 - to už nerozchodí, pochválil mě hlásek. Všichni se rozesmáli a profesorka naštvaně odkráčela ke svému stolku, na pergamen něco naškrábala a přišla ke mně.

"Jděte. A přineste tohle profesorce McGonnagalové, slečno," řekla zlomyslně a podala mi obálku.
"Jestli jí přejete to co mně, tak mi ještě přibalte tu kouli," odpověděla jsem sladce.
Sebrala jsem tašku, vytrhla jí dopis z nastavené dlaně, mrkla na smějící se Poberty a nechala tam opařenou učitelku. Když jsem vyšla ven, spadla ze mě ta odvaha. A sakra - vždyť to bude průser a jestli se to dozví máma...



Celá vyklepaná jsem došla k jejímu kabinetu a nervozně jsem zaťukala.
"Dále," ozvalo se a já vešla. Kabinet byl vkusně zařízený v teplých červených barvách.
"Copak potřebujete, slečno?," vytrhla mě ze zamyšlení McGonnagalová.
"Mám vám tohle předat - je to od profesorky Trelawnyové," odpověděla jsem a natáhla k ní ruku s dopisem.

Vzala si jej a chvíli do něj zamračeně hleděla. Když vzhlédla usmála se - no fakt! - srolovala ho a koukla na mě.
"To jste jí vážně řekla?," zeptala se mě vážně, ale koutky jí cukaly.
"Ano, řekla mi, že mám umřít. Nedomyslela jsem to, omlouvám se," rozpačitě jsem se usmála. Vypadala jsem jako andílek a měla jsem to natrénováno - mimika byla moje silná stránka.
"Píše, že Vám mám udělit školní trest, ale myslím, že to nebude třeba," řekla," řeknu jí, že jsem Vám vše vysvětlila. Ocenila bych, kdybyste se ji už nepokoušela konfrontovat."
"Samozřejmě paní profesorko," usmála jsem se a zvedla se k odchodu.

Pod schodištěm na mě čekali vysmátí kluci. Došla jsem k nim.
"Pěkně si jí setřela!," rozesmál se znovu Sirius, když mě uviděl. Až teď jsem si všimla, jak moc se jeho smích podobá štěkotu psa.
"Byla jsem pouze upřímná," pronesla jsem vážným tonem. Jejich udivené výrazy mě rozesmály. V tomhle duchu jsme prožili celé dopoledne - samozřejmě jsem už vynechala svou neskonalou upřímnost a radši se nesnažila provokovat, s tím si vystačili kluci i beze mě.

Poslední dvě hodiny jsme měli mít lektvary - jakjinak než se Zmijozelem. Kluci mi osvětlili situaci - to jak učitel lektvarů vždyky nadržuje Zmijozelu a naší koleji sráží body. Nezapomněli to okořenit pár vhodnými poznámkami na adresu Křiklana. Prý měl rád jenom Lily. Když se téma hovoru stočilo k ní, James už zase roztával.
Když se dveře otevřeli, kluci mě zavedli k jejich oblíbenému stolu vzadu. Měli jsme pracovat v trojicích. James utekl co nejrychleji k Lily a ke mně si sedli Remus a Sirius. Když vešel učitel, všichni okamžitě ztichli.
"Dobrý den třído," prohlásil vesele.
"Dnes budeme připravovat Bezesný lektvar - instrukce máte na tabuli. Prosím začněte."

Lektvary mi problém nedělali, ani Remusovi a i když se to zdálo neuvěřitelné, i Sirius v nich byl zdatný. Náš lektvar byl za necelou hodinu a půl hotový. A já jsem se zvědavě rozhlédla. James zasněně pozoroval Lilly, poslouchal ji na slovo - prostě ji uctíval jako bohyni. Usmála jsem se na ni, ta mi úsměv rozpačitě vrátila a když si všimla Jamese, který jí visel na rtech a oddaně na ni koukal, zrudla a něco směrem k němu zamumlala. Dívka, se kterou pracovali, je pobaveně pozorovala.

"Á pane Blacku, Lupine, slečno Harperová - perfektní práce, píšu V," poplácal Siriuse přátelsky po zádech Křiklan
a odešel kontrolovat další práce.
Cítila jsem jak na mě někdo kouká - otočila jsem se, nebyl to nikdo jiný než Malfoy. Vražedně mi koukal do očí, asi si myslel, že se ho leknu, jako všichni, na které vysílá ten svůj baf pohled. Svůdně jsem zamrkala a zamávala. To už byl rudý vzteky a tak místo žabích nožek vhodil do kotlíku trn z mandragory. V kotlíku to zabublalo, načež se lektvar zabarvil do temně modré a do sekundy přistál svým majitelům na obličeji.
"Proboha, pane Malfoyi!," vykřikl profesor a rozletěl se jeho směrem. Ve stejnou chvíli se na něj rozkřikla jako siréna tmavovlasá dívka, ve které jsem podle určitých rysů v obličeji poznala Siriusovu sestřenici Bellatrix.

Nebelvírští se mezitím svíjeli smíchy, když viděli Bellu, která se snažila dostat přes Křiklana k Malfoyovi s vražedným výrazem ve tváři. Zazvonilo a profesor jen mávl rukou, abychom vypadli.
Po večeři jsme se vydali do společenské místnosti a já šla nahoru s Remusem. U vchodu jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla knihu do Přeměňování ve Velké síni. Remus se ochotně nabídl, že půjde se mnou.
"Ne to je dobrý," mrkla jsem na něj a vydala se proti proudu studentů.
Když už jsem byla skoro u Velké síně popadly mě dva páry rukou a zacpaly mi pusu...


Romadůr


2. Peklo na zemi

22. září 2013 v 10:33 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Ták :D :). Pro mé naprosto nejvěrnější čtenářky - Ivušku a Terezku - sem přidávám druhou kapitolu. Snad se bude líbit. Předem upozorňuju, že je tahle kapitolka trochu drsnější - ale nějakou zápletku to mít musí, navíc svět není jenom růžovej ;). Taky je o něco málo kratší než předchozí kapitolka - doufám ale, že jí to neubere na kvalitě :). Komentář potěší :).

Peklo na zemi

"Ale bude to - NEBELVÍR!"

Tím jedním slovem se můj život zhroutil jako domeček z karet. Můj hábit se z černé přeměnil do teplých Nebelvírských barev. McGonnagalová mi sundala z hlavy klobouk a pokynula mi ke třetímu stolu. Pokud bylo v síni ticho potom, co uslyšeli mé jméno, pak teď už byste neslyšeli ani dýchání. Všichni byli v šoku stejně jako já. Jedna část uvnitř mě se radovala - budu se svými přáteli, v dobré koleji, začnu znova - ale druhá, ta horší část mě děsila k smrti - za tohle tě doma zabijou, říkala mi...

Váhavým krokem jsem došla k nebelvírskému stolu. Když jsem se chtěla posadit asi do půli stolu k nějakým třeťákům, půlka se znechuceně odvrátila a ta druhá zděšeně odtáhla. Tohle bylo hodně drsný i na mě. Brumbál v té chvíli dokončil svůj proslov a na stole se objevilo jídlo. Dělala jsem jakoby nic a došla jsem ke Chloe.
"Můžu?," zeptala jsem se jí a ukázala na místo vedle ní.
Přikývla a s úsměvem mi vyprávěla o sobě a své rodině. Ostatní na ni koukali jako na zjevení a mně bylo líto, že ji zatahuju do svýho problému - teď si o ní budou říkat jako o "tý holce od smrtijedky". Chtěla jsem jí toho ušetřit a nějak taktně jí naznačit, že nejsem dobrá partie, ale vyhrála ve mně má sobecká část. Část, která tu chtěla mít kamarádku. Část, která tu nechtěla být sama. Za to jsem se styděla, ale když jsem viděla, jak je nadšená, že se baví zrovna se mnou, nemohla jsem jí to vymlouvat. A ani jsem nechtěla.

Dozvěděla jsem se od ní, že má staršího bratra, který chodí do Havraspáru, že má doma psa - pudla zkříženého
s retrievrem - a její rodiče jsou mudlové. Po tomhle sdělení se na nás otočilo hned několik párů očí, kteří mi teď doslova visely na rtech.
"A co dělají?," usmála jsem se a ignorovala je.
"Tatínek je automechanik a maminka je vrchní sestra," oznámila mi, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
"To je bezva," řekla jsem k překvapení všech. Pokud neměli šok z toho, že jsem ji nezabila už kvůli tomu, že má rodiče mudly, teď všichni okolo měli přinejmenším infarkt. Několik z nich se začalo dusit jídlem a dýňovou šťávou.
"Já bych chtěla být lékouzelnicí víš," pokračovala jsem a nevšímala si některých osob, které měly údivem pusu snad až ve sklepě hradu.
"Páni," vydechla obdivně Chloe.



"První ročník - následujte prosím Vaše kolejní prefekty - ti Vás odvedou do společenských místností." ozval se na konci hostiny, energický a velitelský hlas Lily Evansové.
Všichni se jako na povel zvedli. Tomu říkám respekt. Prváci se vydali k prefektům, zatímco já jsem musela Chloe slíbit, že na ni počkám ve společence, než se konečně přidala k zástupu u nebelvírského prefekta. Když mizeli za rohem, pohledem jsem hledala Poberty.

Byla tady ale spousta lidí a já jsem kluky nikde neviděla, proto jsem se vydala za zástupem Nebelvírských. Cesta do společenské místnosti byla zajímavá. Schodiště se hodněkrát měnilo a já jsem projednou děkovala bohu, že mám dobrou paměť a ve změti chodeb a schodišť se neztratím. Po zdech visely obrazy všech možných druhů - od aristokratů po pastevce. Až jsme asi po deseti minutách spletité cesty dorazili před obraz Buclaté dámy, jak jsem zaslechla. Byla menší, trochu při těle a na sobě měla naprosto nechutné růžové šaty. Ale nevypadala nijak zle nebo mi tak aspoň nepřipadala.

"Heslo je chrabrost," pronesl jeden z prefektů, který nevedl prváky.
"Ano přesně tak," pronesla Buclatá dáma zvonivým hlasem, který by zabil i slona a vyklonila se tak, aby mohli studenti, kteří byli vepředu projít.
Když jsem prošla otvorem, hledala jsem kluky i tady. Zase jsem je nikde neviděla. Napadlo mě, že se půjdu podívat k těm křeslům u krbu, ale vtom mi někdo skočil na záda a dal mi na oči své ruce. Pocítila jsem své jizvy, ale mistrně jsem to skryla přerývaným smíchem.
"Kdo jsem?"

Rozesmála jsem se poněkud namáhavěji, sundala Chloeiny ruce a postavila ji na zem. Její hlas byl vážně zábavný - tak moc se snažila ze sebe udělat někoho jiného. Dřepla jsem si k ní a pohladila ji po tváři.
"Tebe přece poznám všude," prohlásila jsem a usmála se na ni.
Přestala se tvářit uraženě a po tváři se jí rozlil blažený úsměv. Skočila mi kolem krku a já ji pevně objala. V ten okamžik jsem se rozhodla, že se postarám, aby se jí nikdy nic nestalo. Ta holka mě prostě okouzlila.
"Půjdu si vybalit," vyhrkla, když mě pustila," půjdeme spolu na snídani? Já bych se tady totiž ztratila."
"V sedm budu tady," zasmála jsem se jejímu psímu pohledu. Rozzářila se a vyběhla schody do její ložnice. Zakroutila jsem nad tím hlavou. Projela jsem pohledem místnost. Zarazila jsem se u čtyř kluků sedících u krbu - ty bych si nikdy nespletla. Vyrazila jsem jejich směrem.

"Všude jsem vás hledala," řekla jsem šťastně a chtěla si přisednout k Jamesovi na pohovku. Ten ale zkřížil ruce
a nepohnul se ani o centimetr - naopak se ještě víc roztáhl a přeměřil si mě pěkně naštvaným pohledem.
"Aspoň se nepřetvařuj," ozval se Sirius chladným hlasem.
"Cože?," nechápala jsem, kam tím směřují. Věděla jsem, že mě všichni odsoudí, ale oni ne...
"Neměl bys být spíš ve Zmijozelu? Tam by se taková Smrtijedka hodila, ne?," vyhrkl Peter.
Rozhlédla jsem se zmateně po všech tvářích. Tohle bolelo víc než rány ohnivým bičem a nebylo to vůbec fér - na takové odsouzení mě neznali tak dobře.

"A teď bys mohla vypadnout," pronesl Sirius ležérně a pohybem ruky naznačil, abych vypadla. Remus koukal do země, ostatní si mě měřili fakt hnusnými pohledy.
"Jak to myslíš? Jsme přece přátelé...," zašeptala jsem a do očí mi vhrkly slzy.
"No ták," posmíval se mi Sirius," snad si nemyslíš, že když se tady rozbrečíš a budeš hrát divadýlko, tak ti uvěříme! Jsi lhářka a mrcha! Vůbec bys tady neměla být - radši jsi měla zůstat tam odkud jsi přišla. My v Nebelvíru totiž žádný vražedný svině nepotřebujem."

Vyplivl to ze sebe tak rychle a jedovatě, že jsem se na nic nezmohla. Něco v hlavě mi říkalo, že ani on nemůže uvěřit tomu, co vypustil z pusy. Jeho hrdost mu ale nedokázala dát stopku. Nebránila jsem se - věděla jsem, že stejně nebude poslouchat. Ani on, ani James - byli prostě tvrdohlaví, hrdí mezci a s tím se nedá nic dělat.
Otočila jsem se a klusem jsem vyběhla do schodů. Našla jsem dveře svého pokoje. Na cedulce bylo napsáno: Lily Evansová, Jessica Monroeová, Cathrin Smithová, Erica Harperová. Otevřela jsem dveře. Pokoj byl útulný - byl v teplých červených a zlatých barvách a měl jednu koupelnu. Dominovaly v něm čtyři velké postele s nebesy. Na posteli úplně vzadu seděly tři dívky - jedna z nich byla Lilly - a povídaly si, jakmile mě ale spatřili okamžitě zmlkli a podívali se mým směrem.

"Ahoj," pípla jsem," já jsem..."
"Ani se nesnaž - my víme kdo jsi," ozvala se uštěpačně blondýna. Hnědovláska jí přikyvovala. Obě naráz vyskočili z postele - tipovala jsem, že byla Lilyina, protože ta se stáhla ještě víc do polštářů a strhla pohled do knihy před sebou.
"Tak hele," ozvala se zase blondýna," abychom si to ujasnili - já jsem Kate a tohle je Jessica, Lily prý znáš. Radím ti dobře nepřibližuj se k nám, pokud se nám pokusíš něco udělat, nahlásíme to Brumbálovi a ten tě odsud pěkně požene."
"Proč bych to dělala?," zeptala jsem se nevěřícně.
Nato se ty dvě rozesmály chladným smíchem.

"Jo jasně - tohle divadýlko si hraj na někoho jinýho. My víme co jsi zač a neboj začarujeme si postele kouzlem, abys nám nic neudělala!".
"Ale já taková nejsem," bránila jsem se chabě, tichým hlasem. Bylo to jakoby opakovala Siriusova slova.
"Hmm," odfrkla si Jessica," tady se za rodiče neschováš! To že jsou Smrtijedi nám strach nenažene! My se tě nebojíme. To rodiče asi nebudou moc šťastní, že nejsi ve Zmijozelu, ne?"

Ušklíbla se a ve mně hrklo. Bylo toho na mě už moc. Slzy se spustily a já jsem zamířila k volné posteli, kde jsem zatáhla závěsy a slyšela smích těch dvou. Kouzlem jsem závěsy zajistila proti hluku a narušení, pak jsem si lehla na břicho
a nechala téct slzy po tvářích. Moje vlasy nabraly bezvýraznou a neuvěřitelně světlou barvu. Jinx ke mně tiše přišel
a položil mi tlapky na ruku, kterou jsem měla vedle hlavy. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli je horší, že mě tu všichni nenávidí nebo že mě rodiče zabijou hned, jak k tomu dostanou možnost. Usnula jsem vyčerpáním a taky tím, že už mi prostě došly slzy.




Ráno jsem se probudila kolem půl sedmé. Vstala jsem z postele a zrušila kouzla. Odtáhla jsem závěs - bylo tu ticho, slyšela jsem jen lehké oddechování z postelí mých spolubydlících. Tím líp, pomyslela jsem si, vzala jsem si oblečení
a hábit a proklouzla jsem do koupelny. Dala jsem si sprchu a prohlédla jsem si svoje jizvy - byla jsem překvapená, že byly pryč. Bohužel radost mě přešla hned potom, co jsem zjistila, že pořád pekelně bolí. Včera mě tak nebolely, když na mě skočila Chloe, dnes se ale nepříjemná bolest zase vrátila. Oblékla jsem tričko a džíny. Vyčistila jsem si zuby a upravila jsem. Další šok mě čekal, když jsem viděla barvu mých vlasů. Byly naprosto bez života - úplně jako já. Blonďatá se změnila na neuvěřitelně světlou až bílou barvu.

Povzdechla jsem si - to nespravím - a vydala se po schodech do společenky, kde jsem čekala až přijde Chloe. Bylo přesně sedm, když se ze schodů prvního ročníku vyvalila jako velká voda a skočila mi kolem krku.
"Dobré ráno," usmála jsem se na ni a postavila ji zase na zem," jak ses vyspala?"
"Bezvadně," ujistila mě a vykročili jsme portrétem, odkud jsme si to zamířili do Velké síně.
Chloe mi mezitím vyprávěla všechno možné i nemožné. Vystačila si tím až k Velké síni, kde jsme se posadili někam doprostřed stolu. Bylo velmi brzo a tak tu bylo jen pár nedočkavců a ranních ptáčat. Nalila jsem si čaj a přitáhla si croisant - zvyk z Krásnohůlek. Chloe mě napodobila a já se musela usmát - byla úžasná. Zrovna mi začala povídat o své dovolené v Řecku a letním táboře, který absolvovala, když do síně vletělo pár sov a výrů a k mé nelibosti se ke mně přibližoval rodinný černý výr.

"Heaven," pronesla jsem k výrovi, který byl pomalu stejně velký jako dospělý labrador. Povýšeně se na mě podívala a hodil mi do rukou pergamen. Podala jsem jí jeden koláč, ona si ale odfrkla, vzlétla - nezapomněla mě praštit křídlem - elegantně vyplula otevřeným oknem. Otevřela jsem ho, vzkaz byl jednoduchý:

Za tohle poneseš následky
Marcello Harper

Najednou jsem nemohla dýchat, prostě totální zásek, byla jsem absolutně vyděšená. Za pár sekund mi pergamen vzplanul v ruce - kouzlo mé matinky - a nehezky mi popálil levou ruku. Chloe přidušeně vykřikla a vrhla se ke mně. Ránu jsem zacelila lehkým kouzlem a dalším jsem si dlaň obvázala.
"To je v pořádku," přinutila jsem se o normální klidný ton.
Chloe se trochu uklidnila a zase si sedla. Každou chvíli po mně ale pokukovala a tak jsem se na ni mírně usmála. Chloe mi řekla, že musí jít k prefektům pro svůj rozvrh a tak se se mnou rozloučila a odběhla ven. V té chvíli se už do síně začaly hrnout doslova proudy studentů. Mezi nimi jsem zahlédla své spolubydlící a poberty. James a Sirius mě sjely neuvěřitelně znechuceným pohledem a odešli na druhý konec stolu. Když kolem mě ale procházeli, tak Sirius naprostou "náhodou" vylil konvici s čajem na mou ruku. Neviděl můj obvaz, ani to, že před chvílí jsem tam měla obrovskou ránu, kterou jsem jen zacelila ale nevyléčila.

Otočil se na mě, až když jsem zasyčela bolestí a z očí mi vyrysklo několik slz. Horká voda mi propálila provizorní obvaz, který proti novému útoku nic nezmohl. Roztekl se mi přímo do znovuotevřené rány, ze které se doslova vyvalila krev
a rána do sebe vtahovala obvaz - to bolest (pokud to šlo) - ještě ztrojnásobilo. A já jsem odhodila snídani a hůlkou jsem odtrhávala kousky obvazu z ruky. Věděla jsem, že tohle bude pekelně bolet, ale než bych tady našla ošetřovnu nebo někoho, kdo by mě tam zavedl, rána by se zacelila a pak by se mi musela celá oříznout chirugicky a to by bylo ještě bolestivější.

Proudy slzy mi tekly po tváři, když jsem odtrhávala prudkými pohyby kusy látky s kůži, na kterou se přiškvařili. Jak jsem byla ráda, že si Chloe musela pro rozvrh k prefektům. To kolem mě zrovna šla Lily.
"Panebože," vyjekla když mě uviděla," pojď, musíš na ošetřovnu!"
Nic jsem nenamítala - bolelo to příšerně a krev mi tekla snad potokem. Lily mě vyvedla ze síně a spěšně se mnou zamířila k ošetřovně. Už jsem neviděla, jak se kluci koukali ztrhaně - a nejvíc Sirius, který jen teď myslel na to, že tohle opravdu přehnal...



"Proboha slečno!," vykřikla madame Pomfreyová a rychle mě odvedla k jednomu lůžku.
"Jak se vám to stalo?," vyptávala se, zatímco mi zacelila ránu a začala ji obvazovat. Ještě, že je to levačka, pomyslela jsem si.
"Zapálil se mi dopis a když jsem ho chtěla uhasit, nalila jsem tu vodu na ruku," řekla jsem naprosto bez zaváhání. Jo - léta praxe lhaní. Doma jsem to musela praktikovat pořád.
Ošetřovatelka se na mě podívala nedůvěřivým pohledem, ale nechala to být. Když mě pouštěla, poučovala mě o tom, co mám a nemám dělat. Nakonec mi řekla, že mám přijít zítra na kontrolu. Všechno jsem ji odkývala vyšla z místnosti.
V tu chvíli jsem si uvědomila, kdo mě sem vlastně dostal.

"Díky," řekla jsem směrem k Lily.
"Není za co," odpověděla bezstarostně a podala mi můj rozvrh.
Vzala jsem si brašnu a mířila jsem si to ke skleníku - první hodinu jsme měli mít bylinkářství s Havraspárem. Došla jsem ke skleníku a schovala si zraněnou ruku do hábitu. Takovej trapas - první den a já se zraním. Ve skutečnosti to na tebe hodil Sirius, šeptal mi v hlavě hlas. Měl jenom vztek to ho přejde, odporovala jsem mu chabě. Jo jasně a Semir Gerkhan v životě nezničil auto, poškleboval se mi. Na to jsem si neměla co říct.

Cítila jsem pohled v zádech, tak jsem se otočila - koukali na mě pobertové. Rychle jsem uhnula pohledem.
"Dneska skleník číslo 5," prohlásila příjemná menší čarodějka, která se mi představila jako Prýtová. Mezitím to v obou skupinách zašumělo - pátý skleník ukrýval ty nejnebezpečnější rostliny, které tu Bradavice měli.
No super - s tou rukou to bude bezva. Povzdechla jsem si a zamířila ke vchodu.



"Do dvojic!," zavelela a všichni se nějak seskupili.
Na mě zbyl nějaký Paul Lawer z Nebelvíru. Očividně nebyl z mé společnosti nadšený. Když jsme se rozřadili, začala posílat jednotlivé dvojice dovnitř. Naším úkolem bylo projít skleníkem, protože - jak nám řekla Prýtová - bez toho, aniž bysme se byli schopni ubránit, nás nemůže pustit k těmto rostlinám. Za mnou stál Sirius s Jamesem. Prošla další dvojice a po chvíli vyslala Prýtová mě a Paula.
Procházeli jsme skleníkem, párkrát jsme uhnuli trnům nebo překročili nějaký ten kořen.

"Bože - má mě zabít nějaká kytka nebo Smrtijedka, to je fakt úžasný," remcal Paul.
Neodpověděla jsem mu, mrzelo mě to a zároveň jsem na něj měla vztek.
"Já jsem ti přece nic neudělala a ani neudělám," řekla jsem mu klidně.
"Jo jasně - už máš aspoň Znamení zla?," šklebil se jedovatě. Bohužel se tak zabral do toho se mi posmívat, že nekoukal na cestu. Zrovna se po něm chtěla ohnat jedna hodně trnitá potvora, když jsem ho s výkřikem pozor! strhla na zem. Šlahoun nás netrefil a tak se stáhnul zpátky. Já jsem vstala a sykla jsem.
"Bezva! Naprosto skvělý," procedila jsem skrz zaťaté zuby.



Z obvazu na ruce mi trčel asi deseticentimetrovej trn. Jenom přinucením jsem si ho nevytrhla z ruky. Byla to pekelná serpentina, nebyla jedovatá, ale spouštěla krvácení. Takže kdybych to vytáhla, tak na místě vykrvácím - kdyby to bylo jenom to bodnutí, v klidu bych to vyndala a odešla po svých, jenže já jsem pod ní měla ránu, která pokrýval celou dlaň. Když to uviděl Paul skácel se k zemi - toť vše k Nebelvírské odvaze. Super - z ruky mi trčí trn a jediný člověk, který by mi mohl pomoct je na zemi v bezvědomí.

Napadlo mě jenom počkat na další dvojici, která by toho chudáka odtáhla. Když jsem zaslechla kroky a hovor - klid mě přešel. V řadě za mnou stál totiž James a Sirius. Na plán bylo pozdě, tak jsem se jen zvedla a schovala ruku do hábitu.
V tu chvíli vyšli z rohu ti dva a když viděli Paula na zemi a mě nad ním, vytřeštili oči a pak vytáhli hůlky, kterýma mířili na mou hruď.

Aha. To mě nenapadlo, že si budou myslet, že jsem mu to udělala já.
"Počkejte," vyhrkla jsem ," on jenom omdlel, můžete ho odsud odnést?"
"Co jsi mu udělala?," řekl podezřívavě James a přimhouřil oči.
Tak jo - vysvětlit to nepůjde. Plán A selhal - když se zamyslím, snad jsem ani nevěřila, že to na ně bude fungovat. Vytáhla jsem proto ruku z hábitu a všechno jim vysvětlila. Když viděli ten trn, nezbylo jim nic, než mi věřit. Vzali Paula a odnášeli ho, já jsem za nimi jenom tiše kráčela.

"Co jste tam prováděli tak dlouho?," zlobila se Prýtová, když ale uviděla bezvědomého Paula a mou ruku
z deseticentimetrovým trnem, přiběhla k nám. Paula probudila kouzlem Enervate.
"Běžte na ošetřovnu slečno - pan Black...," chtěla navrhnout, aby šel se mnou.
"Já už cestu znám," řekla jsem jí a pádila jsem směrem k hradu.



Madame Pomfreyová mi pěkně vynadala, když mě ošetřovala, musela jsem jí odpřísáhnout, že se na ošetřovnu tento den už nedostanu.
Rychle jsem vycouvala z její kanceláře a zamířila na hodinu Dějin. Sedla jsem si na volné místo dopředu a poslouchala výklad. Celé dopoledne pak probíhalo v pohodě. A celý hrad mířil na oběd.
Pohledem jsem vyhledala Chloe a šla k ní. Asi metr od ní jsem se zarazila, byla taková ...jiná.
"Ahoj, jaký byl den?," zeptala jsem se mile.
"Hmm... totiž... oni mi řekli...ty...teda...vážně mě zabiješ?," vysoukala ze sebe a oči měla rozšířené naprostou hrůzu. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. I ji proti mně poštvali.

"Ne," zašeptala jsem," nemusíš se mě bát," dodala jsem, ale ona odtáhla svoji ručku, kterou jsem chtěla chytit do dlaně. Smutně jsem se podívala.
"Dobře, chápu to," hlas se mi zlomil," ale já bych ti neublížila."
Když jsem koukla, kdo vedle ní sedí, hrklo ve mně. Kate a Jessica se škodolibě usmívali a když viděli slzy, které se zase dostaly ven, uculovaly se snad ještě víc.
Otočila jsem se - na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.

"Neboj Chloe - ta Smrtijedka ti neublíží," uklidňovala ji Kate. Zrychlila jsem krok.
"Správně - nikdo ji tady nechce!," zvýšila hlas Jessica, ale ani nemusela - v síni bylo jen málo studentů a tak ji slyšeli všichni - i já, která jsem byla skoro u dveří.
To už na mě bylo moc a slzy mi stékaly po tváři. Ale vždycky může být hůř - ve dveřích totiž byli Poberti a soudě podle jejich výrazů slyšeli vše. Protáhla jsem se kolem nich, protože jsem nechtěla, aby mi sypali sůl do rány.
Dostala jsem se až k učebně Obrany proti černé magii - naše další hodina. Sedla jsem si do druhé lavice, vytáhla učebnice a setřela slzy. Jednoduchým kouzlem moje tvář vypadala stejně jako předtím.



Za dvacet minut se do třídy nahrnuly ostatní studenti a posedali si na svá místa. Hodina byla se Zmijozelskými, což mě moc nepotěšilo.
"Můžu?," zeptala se mě Lily a ukázala na židli vedle mě. Byla jediná, kdo mou přítomnost tady alespoň dokázal tolerovat.
Přikývla jsem a posunula svou tašku. Zazvonilo a do třídy vešel profesor Higgins.
"Tak dnes začneme menším soubojovým turnajem," prohlásil.
Rozdělili jsme se do dvojic - byla jsem s Lily. Když všechny dvojice stály proti sobě, dal nám povel ke kouzlení. Používali jsme na sebe s Lily poněkud těžší obranná i útočná kouzla než ostatní. Lil byla očividně potěšená, že proti ní konečně stojí někdo rovný jejím schopnostem.

Odrážela jsem její útoky, když jsem koutkem oka zahlédla blonďáka s ledovým úsměvem a chladnýma šedýma očima - Malfoy. Pozvedl hůlku, ale nemířil na jeho protivníka, nýbrž na Lily.
"Colligotero!," zvolal a tmavě zelený paprsek se řítil na Lily.
Ta se otočila a když viděla jak se k ní kouzlo blíží, ztuhla. Rychle jsem k ní přiběhla a postavila se před ni. Pak jsem použila silný vazebně-ochraný štít a rychle ho rozprostřela. Vypadal jako fialová mlha a pohltil Malfoyovu kletbu. Měla jsem štěstí - byl na konci třídy, kdyby byl vedle tak bych ji neubránila.

Štít kletbu sice pohltil ale tlak, který to vyvolalo v nestabilním, narychlo vyvolaném štítu, mě odhodil k Lily, která se mnou narazila na stěnu. Já přistála na Lil, a slyšela jsem nehezkou ránu. Obě jsme se svezly k zemi. Ten hajzl, pomyslela jsem si. Použil na ni zakázanou řezací kletbu. Ani jsem nechtěla domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby ji zasáhl.
"Pane Malfoyi!," vykřikl vztekle Higgins," Strhávám Zmijozelu 20 bodů a máte školní trest! Dnes v osm u mě v kabinetu!"
"A 20 bodů Nebelvíru za vynikající štít, slečno Harperová," pochválil mě s úsměvem.
Malfoy vypadal, že mě uřkne hned, jak bude z dosahu jakýkoliv učitel. Zamračila jsem se na něj a zvedla se z podlahy. Dobrý, otřes mozku jsem vynechala, zaradovala jsem se v duchu, když se mi hlava nezamotala a já stála pevně nohama na zemi. Pak mi došlo co se stalo a otočila jsem se na ležící dívku.

"Můžeš se zvednout?," zeptala jsem se starostlivě Lil a poklekla jsem k ní," hrozně mě to mrzí, omlouvám se, já..."
"Neomlouvej se," zarazila mě slabým hlasem, který mě vyděsil a pokusila se o úsměv," zachránila... jsi mě. Děkuju."
"V pohodě," zamumlala jsem," co tě bolí?"
"Asi jsem si... vyrazila dech. A děsně mi tepe v hlavě, všechno se motá...," šeptala.
Úzkostlivě jsem se na ni podívala a pak jsem přiskočila k profesoru Higginsovi.

"Pane profesore, Lily má otřes mozku, doprovodím ji na ošetřovnu," vybalila jsem na něj.
Přikývl a někoho hledal ve třídě. Přiběhla jsem k Lilly, opatrně jsem jí pomohla na nohy a vydaly jsem se na ošetřovnu.
"Pane Malfoyi!,"slyšela jsem ještě rozzuřený hlas a ďábelsky se usmála. To má za to kretén.

"Slečno Harperová? Už zase?"
"Ne, já jsem v pohodě. Lily má otřes mozku, Malfoy na ni seslal kletbu a ona narazila do zdi," osvětlila jsem jí situaci. Semkla rty - dovedla jsem si představit, co si o Malfoyovi myslí.
"Dobře, běžte," přikázala mi a spěchala pro nějáké lektvary.

Naposled jsem se podívala na Lil, která zašeptala děkuju a vyrazila jsem do ložnice. Byla jsem unavená a přála jsem si jenom najít svou postel. Bylo už totiž asi deset večer - tak dlouho jsem byla s Lil na ošetřovně. Když jsem ale vlezla otvorem, který vytvořila Buclatá dáma, do společenky, strnula jsem, někdo tam na mě čekal....


Romadůr

1. Nesuď knihu podle obalu

21. září 2013 v 16:45 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Hahá :D! Jsem dokonalá - kapitolka je na světě o den dřív :D. Něco jsem stihla před termínem - naprosto neuvěřitelné :D !!!
 

Nesuď knihu podle obalu

Když jsem se ráno probudila, chvíli jsem byla překvapená, že ležím na břiše - to není moje obvyklá poloha na spaní. Taky jsem si byla jistá, že takhle jsem neusnula. Jakmile jsem se ale nadzvedla na loktech, projela mi páteří příšerná bolest. Zkřivila jsem obličej, a co nejopatrněji se zvedla.
"Maxi?," zavolala jsem potichu.
"Slečna mě volala?," zašeptalo s úctou stvoření, když se s tichým prásk přemístilo doprostřed mého pokoje.

"Podala bys mi mé oblečení?," řekla jsem skřítce a dávala si dobrý pozor, aby to neznělo jako prosba. Pak by jí totiž do očí vhrkly slzy a ona by si šla - při nejlepším - skřípnout uši do trouby.
"Jistě," řekla a uklonila se tak hluboko, že se špičkou nosu dotýkala koberce. Sledovala jsem to s odporem - vůbec se mi nelíbilo, jak se k ní chovají mí rodiče (nebo jiní kouzelníci z vyšších rodin) a já si dala předsevzetí, že tak hluboko neklesnu. Bohužel skřítka byla nadšená tím, že nám může sloužit. S dalším prásk zmizela plnit můj rozkaz.

S menšími obtížemi jsem vstala a odbelhala se do koupelny tak rychle, jak mi to moje zraněná záda dovolovala. Sundala jsem si tričko, ve kterém jsem usnula a podívala se na moje záda v zrcadle. Jizvy tam nebyly - pouze obrysy, ve kterých mi každou chvíli škubalo. Pohledem to skoro nevypadalo, že to tak příšerně bolí. Otočila jsem se - na prádelníku už leželo moje oblečení. Byla jsem tak zabraná svými zraněními, že jsem si Maxi, která mi přinesla moje svršky, ani nevšimla. Musím napravit svoje reflexy, pomyslela jsem si a vlezla do sprchového koutu.

Absolvovala jsem hřejivou sprchu, která na moje záda působila přímo blahodárně. Užívala jsem si každou kapku, co mi spadala na záda a psychicky léčila mé rány. Asi po půlhodině jsem vyšla ven a došla k toaletnímu stolku. Rozčesala jsem si své blond vlasy, jež mi sahaly v lehce vlnitých spádech po lopatky. Ze zrcadla na mě koukaly utrápené pomněnkově modré oči. Jsem zvláštní - to přiznávám - moje oči mění barvu podle mých aktuálních pocitů. Když jsem v klidu, jsou modré jako letní obloha bez mráčků, když jsem naštvaná, jsou ocelově šedé - chladné a nepřístupné.

Další věc, která je na mě aspoň trochu zajímavá je, že jsem metamorfomág. To znamená, že můžu měnit svůj vzhled, jak se mi zlíbí - teda v rámci určitých možností. Svou schopnost, ale nesmím používat v tomto domě. Ne že by o tom byl nějaký výnos na ministerstvu kouzel - na to je metamorfomágů zoufale málo. Ale i za to už jsem byla trestaná - teď když chci, se už dokážu ovládnout, takže mé vlasy zůstávají i nadále blonďaté. Nerada bych rodiče příliš provokovala.

Nechala jsem si je v jemných loknách volně rozpuštěné spadat na záda, oblékla jsem si upnuté rifle a tílko, na které jsem hodila modrou košili, tu jsem převázala těsně pod pupíkem a počkala jsem se svým kufrem, který jsem ke svému překvapení v pořádku nabalila, ve svém pokoji. Nebála jsem se trestu od matky, přestože jsem se oblékla podle ní naprosto nevhodně - byla totiž stejně jako otec v práci. Na nádraží mě měla přepravit Mary, na kterou jsem čekala - Mary Johnsonová je vychovatelka, která mě ještě před rokem přepravovala do Krásnohůlek.

Teď jsem měla začít nový život v Bradavicích. Krásnohůlky mě změnili, to jsem mohla říct s naprostou jistotou. Byla to taková výchovná škola pro princezny. Díky tomu jsem nebyla výbušná, všechno jsem řešila v klidu, a když mi někdo nadával, snažila jsem se s ním rozmlouvat. Navíc jsem měla ve zlozvyku se všem omlouvat. Nevím proč, neptejte se mě - je to fakt blbej zvyk.

"Erico?," ozvalo se náhle zaklepání na dveře mého pokoje.
Ten hlas jsem si nemohla splést. Nadšeně jsem vyskočila z postele, na kterou jsem si předtím sedla, přemohla jsem bolest a otevřela dveře jediné osobě, která nepředstírala, že mě má ráda. Rozzářila jsem se.
"Mary!," pevně jsem sevřela asi dvacetiletou dívku v náručí.

"Je-ště ch-ci ž-ít," ozvalo se přidušeně, ale pobaveně. S tichým promiň jsem se odtáhla a usmála se na ni. Oplatila mi úsměv a nabídla rámě, které jsem s radostí přijala. Vyšli jsme před dům, na který jsem se znechuceně podívala a stiskla jsem nabízenou ruku. S tichým prásk jsme zmizeli.




Přemístila nás do liduprázdné uličky poblíž Londýnského nádraží. Chvilku jsem nabírala ztracenou rovnováhu - necestovala jsem tak často, abych si zvykla na asistované přemístění. Popadla jsem košíček s Jinxem (mým kocourkem) a vydala se těsně vedle Mary k nádraží King's Cross.
"Tak jak se těšíš do Bradavic?," začala náš rozhovor velmi klidným a uvolněným hlasem - neměla to u nás doma ráda a já se jí ani nedivím.

Nikdy jsem jí ale neřekla, jak se mně naši chovají. Další starosti jsem jí přidělávat nehodlala, věděla jsem totiž, že by mě šla bránit a já jsem nechtěla, aby se jí něco stalo. Mí rodiče byli schopní čehokoliv, to mi věřte.
"Těším se kamkoliv, kde nejsou mí rodiče a jejich přátelé," odpověděla jsem znechuceně. Soucitně se usmála a přidržela mi hlavní dveře od vstupu na nádraží.
Prošla jsem a zvědavě se rozhlížela - nádraží mělo několik nástupišť. Mary se turniketem vydala k těm vzdálenějším a já jsem ji následovala. Došli jsme k nástupišti 9 a 10.

"Ehm... Mary?," upoutala jsem její pozornost," to je mudlovské nádraží ne? Jak se dostanu odtud do Bradavic?"
"Projdeš tím místem mezi přepážkami, na druhé straně na tebe bude čekat Bradavický express," usmála se Mary a ukázala na místo, kudy jsem podle ní měla projít.
"Nemyslíš to vážně, že ne?," zeptala jsem se jí s děsem v očích a koukala jsem na ni jako na blázna.
Mary se znovu usmála a chytila mě za ruku. Pak se rozhlédla a rozběhla se spolu se mnou - spíš mě táhla za sebou -
k místu, kudy jsem se měla dostat k vlaku. Když už jsem myslela, že se rozplácnu o přepážku a pěkně si rozbiju fasádu, jsme prošli zdía zastavili jsme se.

Překvapeně jsem zamrkala a otevřela oči, jež jsem předtím strachem zavřela. Přede mnou stála zářivě rudá lokomotiva
a nádherné nástupiště plné lidí. Všude kolem pobíhala spousta studentů, kteří hledali rodiče nebo spolužáky. Další honili své domácí mazlíčky. Kolem našich nohou proběhlo pár koček, které honily myši. Ty se však schovaly pod klece sov, které z toho hluku začaly pobouřeně houkat a tlouct křídly o klece.
"Páni," zašeptala jsem a blaženě se usmála. Svoboda - proběhlo mi hlavou.

"Najdi si kupé, abys tady nezůstala," jemně mě postrčila Mary. Otočila jsem se k ní lehce ji objala, rozloučila se a vydala se k vlaku. Nějakým pro mě záhadným způsobem se mi podařilo dostat kufr do vlaku. Když jsem stoupala po schůdcích, podívala jsem se na místo, kde ještě před chvíli stála Mary. Zhluboka jsem se nadechla a vytáhla své objemné zavazadlo do vlaku. Prošla jsem chodbičkou a našla volné kupé.

Když jsem si uložila kufr a pohodlně se usadila (tak, abych se zády nedotýkala opěradla), začala jsem si prohlížet dění venku. Bylo to tak jiné než v Krásnohůlkách. Všichni tady byli tak živí, šťastní... Zahnala jsem chmurné myšlenky. Teď konečně můžu žít znova. Jinx se mi vyhoupl na klín a zamyšleně zamňoukal - ano zamyšleně. Byl to neskutečně chytrý kocourek. Se smíchem jsem ho podrbala za ušima a vytáhla jeho oblíbenou dečku, kterou jsem mu rozprostřela hned vedle mě. Okamžitě se na ni natáhnul a položil se na záda.

"Ahoj, můžu si přisednout? Všude jinde je plno," ozvalo se ode dveří.
Vzhlédla jsem. Stál v nich kluk s velmi unaveným a pobledlým obličejem, který mu zdobilo pár jizev. Měl medově zbarvené vlasy, moc hezké a teplé karamelové oči a hodně vypracovanou postavu - nejspíš posiloval. Měl poněkud obnošený hábit, ale to mi nevadilo - nejsem jako má matka. V jedné ruce držel svůj kufr a v druhé hodně tlustou knihu, kterou bych ale
s přehledem přečetla během pár dní.

"Jasně," usmála jsem se na něj a posunula svoje nohy, které byly položené na druhé sedačce, aby se mohl posadit.
"Nebude ti vadit, že ještě přijdou mí kamarádi?," zeptal se trochu rozpačitě, když se usadil," a omlouvám se, nepředstavil jsem se - Remus Lupin." Podal mi ruku, kterou jsem se slovy - Erica, těší mě - přijala.
"Ne místa je tu dost," odpověděla jsem na předchozí otázku a znovu se usmála. Posadil se naproti mně a položil si knížku na stolek.
"Ty jsi tu nová, že?"
"Jo - přestoupila jsem z Krásnohůlek."

Nadechoval se k další otázce, ale z chodby ozval hlasitý smích a těžký dusot nohou. Za chvíli se dveře našeho kupé přímo rozletěly a dovnitř vpadli dva kluci, třetí jen postával za nimi. Ti dva se rozplácli na zemi jak širocí, tak dlouzí.
První z nich byl velmi dobře stavěný - určitě hraje famfrpál. Měl rozčepýřené uhlově černé vlasy, které vypadaly, že je nikdy nepotkal hřeben. Na oříškových očích měl posazené kulaté brýle, ale to mu na kráse rozhodně neubíralo.

Ten druhý, který pod ním ležel, byl nejspíš nejhezčí kluk na škole. Jeho černé vlasy, které měl až po ramena, mu elegantně padaly v jemných kudrlinkách do obličeje. Měl bouřkově šedé oči a i jeho postava byla velmi působivá. Košili měl rozepnutou a já jsem tak nějak tušila, že to určitě není náhoda.
Poslední z nich se k nim svým vzezřením vůbec nehodil. Byl trošku při těle a vypadal jako pěkná krysa. Od pohledu nesympatický člověk a v ruce měl sladkosti, které tu rozvážela jedna hodná čarodějka.

"Kluci!," vyjel na ně trochu úsměvně Remus," Kdy konečně dospějete?"
"Jak to myslíš? My jsme naprosto...," ohradil se dotčeně ten cassanova, shodil toho rozčepýřence a vstal, ale jakmile si mě všiml, trochu ztuhl a nasadil nejspíš jeden z jeho neodolatelných úsměvů. Hádala jsem, že při něm roztávala hned řada jeho obdivovatelek. Chystal se sednout vedle mě.
"To jsi měl říct hned, Remusi, že tu máme dámskou společnost. Já jsem Sirius Black, to rozčepýřený pako je James Potter a támhle u dveří je Petr Pettigrew," vybalil na mě Sirius.

"Já jsem Erica a to na čem skoro sedíš, je Jinx - můj kocour," odpověděla jsem se smíchem, když se mu Jinx, kterého utiskoval, drápky zasekl do pozadí.
"Au!," vyjekl překvapeně Sirius, vyskočil na nohy a rychle kontroloval škody na svém oblečení, zatímco Jinx na něj hleděl podrážděně ze svého místa. Vytáhla jsem hůlku a namířila na jeho zadek. Zatvářil se vyděšeně.
"Reparo," řekla jsem směrem k jeho kalhotám a schovala hůlku.
Díra na kalhotech se sešila do původního stavu. Když se kluci dosmáli jeho výrazu, posadili se a Sirius mě děkovně obdařil dalším ze svých okouzlujících úsměvů.

"Určitě nastupuješ poprvé, že?," pokračoval jako by se nic nestalo," Takové nádherné holky bych si určitě všiml."
To mě rozhodilo. Nikdy jsem nebyla na lichotky, protože mi je taky nikdo nikdy neskládal. V Krásnohůlkách nebylo moc chlapců, a ti kteří tam byli, taky preferovali chlapce. Rozpačitě jsem mu úsměv vrátila a cítila jsem jak se mi do tváři hrne krev. Sirius si toho bohužel všiml a samolibě se usmál, takže jsem odvrátila pohled, ale to mi moc nepomohlo. Moje vlasy totiž zase zareagovaly na mé pocity, šťastné, že se zase mohou "vyjadřovat", a tak od konečků začaly růžovět a vlnit se. Čím víc jsem rozpačitá, tím víc se točí a červenají - další "báječná" věc.

"Hustý," výskl James a ukázal na moje vlasy," ty jsi metamorfomág!"
"Hmm.. jo," odpověděla jsem nervozně a zatřepala hlavou. Vlasy se stáhly do příjemných letmých vln a zase nahodily plavou barvu.
"To je hodně vzácné," poznamenal Remus," ještě jsem nikoho takového nepotkal."
"Tak to mě těší," zasmála jsem se," ale nic zajímavýho na tom není, věř mi."
"Tak nahoď i jinou barvu," ozval se Sirius svůdně a položil mi svou ruku na koleno.

Nečekala jsem to a moje vlasy nahodily pořádně křiklavou červenou a v divokých loknách se mi protáhly až těsně nad zadek. To vyvolalo salvu smíchu a Sirius opustil moje koleno, aby se mohl pořádně zasmát s nimi. Já jsem se vzpamatovala a vzala jsem jednu čokoládovou žabku, rozbalila ji a přesným hodem střelce famfrpálu jsem ji zasadila Siriusovi doprostřed čela.
Přestal se smát a překvapeně začal mrkat. To jsem se přidala ke klukům, kteří při pohledu na zmateného Siriuse chytili nový záchvat smíchu a moje vlasy teď hrály všemi barvami duhy a zároveň splývaly jako rovné hřebíky zase k lopatkám.

"No," řekl Sirius, trochu se usmál a sundal ze sebe žabku a strčil si ji do pusy," aspoň jsi změnila barvu těch vlasů."
Vrátila jsem mu úsměv, vrátila vlasy do původního blond stavu a nabídla žabky z mé tašky celému kupé. Všichni kluci je přijali a začali mi vypovídat všechna úžasná dobrodružství, která zažili.
Zrovna když byli v tom nejlepším, se dveře kupé prudce otevřely a na jejím prahu stála pohledná dívka s neuvěřitelně zrzavými vlasy. Její smaragdové oči teď probodávaly Jamese a já si byla jistá, že pokud by mohl pohled zabíjet, tak by byl James na prach.

"Pottere! Jsme primusové a máme být už deset minut v kupé pro primusy a rozdávat pokyny pro prefekty a ty se místo toho tady vykecáváš!," vybalila na něj, až jsem byla překvapená, s jakou razancí tahle drobná dívka umí křičet.
"Evansová," dostal ze sebe přiškrceně James, ale rukou si automaticky prohrábl vlasy, které už bez tohohle zlozvyku trčely do všech stran. Já si ale všimla, že to tu dívku namíchlo - pokud to bylo možné - ještě víc a tak jsem se rozhodla, že zasáhnu - postavila jsem se.
"Promiň," řekla jsem mile a upoutala nejen její pozornost, ale i ostatních obyvatel našeho kupé," nevěděla jsem, že Jamese zdržím - jenom mi vysvětloval, jak to tu chodí. Já jsem tu nová, víš? Jmenuju se Erica."

Natáhla jsem k ní ruku a usmála se, co nejupřímněji jsem dovedla. Nebylo to vůbec těžké, protože se mi ta holka zamlouvala. Nečekala to a prvně na mě hleděla poněkud zaskočeně. Za chvíli zase nabrala svou ztracenou rovnováhu, vřele se usmála a stiskla mi ruku.
"Lily Evansová, těší mě," řekla tak milým hlasem, že jsem si říkala, jestli ti lidé tady jsou normální.
"Asi vás nebudu s Jamesem zdržovat, určitě si toho máte hodně co říct," řekla jsem jí.
Lily vytřeštila oči, ale to už ji James popadl za ruku, vytáhl ji ven z kupé a zavřel dveře. Kluci to nevydrželi a vyprskli smíchy.
"Řekla jsem něco špatně?," zeptala jsem se zmateně Remuse, který byl nejblíž a opatrně spustila ruku k pasu.

"Né," odpověděl mi rozesmátý Sirius," jen, že James se jí snaží uhnat už od prvního ročníku a pak najednou přijdeš ty
a naservíruješ mu ji na stříbrným podnose."
Trochu nervozně jsem si sedla. Doufala jsem, že jsem tím Lily nenaštvala - to by mě mrzelo. Byla to zatím jediná holka, kterou jsem tady poznala a já bych se s ní ráda přátelila. Mezitím si kluci povídali. Po cestě se nějak dostali k tématu rodina. Já jsem jen poslouchala a mlčela.
"A co tvoji rodiče?," zeptal se Remus a usmál se na mě. Zarazila jsem se.
"Ani jsi nám neřekla tvoje příjmení," vzpomněl si Sirius a teď se na mě upřely tři páry zvědavých očí.

"No já... moji rodiče jsou trochu... nejsou moc milí a tak... ale já nejsem...," snažila jsem se to nějak vysvětlit. Naštěstí mě přerušilo další prudké otevření dveří.
Když jsem uviděla, jak do kupé vplul James a zářil jako sluníčko, neodolala jsem.
"Páni," zasmála jsem se," záříš jako sluníčko na hnoji."
"Cože?," ozvalo se třikrát.
Aha. Mudlovský výraz - ten asi kluci neznají. Ale než jsem mohla přijít na to, jak jim vysvětlím, co je to metafora a co to znamená, udělal to za mě Remus. Děkovně jsem se na něj usmála a on mi úsměv trochu rozpačitě vrátil.

"Za chvilku tam budeme - převlečeme se ne?," ozval se James a já si všimla, že se obloha už přehoupla do večerní temnoty.
"Mohli byste na chvíli ven?," zeptala jsem se taktně.
"Snad ti nevadí se tady převlíkat před náma," rozzářil se samolibě Sirius a rozvalil se ještě pohodlněji.
Zasekla jsem se v pohybu. Je mi to jasný - jeho nevyhodím a na chodbě se převlíkat nebudu. Rozhodnutí přišlo během vteřiny. Byl to risk a já doufala, že to zabere. Pokrčila jsem rameny, vytáhla jsem hábit a sundala košili. Kluci se zarazili - hlavně Sirius, který to naprosto nečekal - a já se s pocitem zadostiučinění rozhodla pokračovat, i když uvnitř mě to křičelo, ať neblbnu a už je vyhodím.

"Tak jo kluci - to stačí, necháme Ericu se převléknout," zachránil mě nakonec Remus a vytlačil kluky ven. Zase jsem se na něj usmála. Ten kluk mě v jednom kuse zachraňuje - to si nezasloužím.
Když se zaklaply dveře a já se převlékala, v duchu jsem si pěkně nadávala. Kdyby je Remus nevyhodil, tak bych se tady musela převlíknout a to by znamenalo, že by viděli moje záda a to by znamenalo spoustu vysvětlování. Když jsem byla hotová, otevřela jsem klukům a skládala si věci do kufru.
"To bych do tebe teda neřekl," ozval se Sirius," určitě půjdeš do Nebelvíru - taková odvah se cení!"

Pronesl to tak sebejistě, až jsem měla pocit, že se mi zase všechno rozpadá. Já přece musím do Zmijozelu. Pokusila jsem se o chabý úsměv a vycouvala ven z kupé. Zamumlala jsem něco jako že je taky nechám převlíknout a na chodbě jsem to těžce rozdýchávala. Když kluci po pár minutách vyšli ven, už jsem nabyla ztracenou rovnováhu a v klidu se s nimi bavila dál. Podle hovoru, který vedli vůči Zmijozelským a Smrtijedům, jsem se začala smiřovat s tím, že až zjistí, co jsem zač -
a že to zjistí - tak mě hodně rychle zavrhnou. Vystoupili jsme spolu s ostatními.
"Prváci ke mně," zahlaholil poloobr, který nicméně vypadal velmi mile, hned jak jsme vylezli ven z vlaku.
"Ty taky," pronesl vesele a usmál se na mě, rozpačitě jsem mu úsměv vrátila a rozešla se jeho směrem.

"Potkáme se na hradě!," křičeli ještě kluci, mávla jsem jim nazpátek, než zmizeli v kočáru.
Zařadila jsem se k prvákům a k Hagridovi - tak se mi představil, když jsem přišla k němu. Procházeli jsme malou klikatou cestičkou a já jsem mezi těmi prcky opravdu vyčnívala. Když jsme zahnuli za jednu obzvlášť obrovskou zatáčku, konečně jsme uviděli Bradavický hrad. Byl nádherný - majestátně se tyčil na vysokém skalním útesu, a když jsme na něj hleděli
z toho přístavu, ke kterému jsme došli, tak jsem si připadala opravdu maličká.
"Nasedněte si po štyrech do jedný loďky," přikázal a sám si zabral celou loďku pro sebe. Velká flotila vyrazil v čele
s Hagridem k hradu.

Seděla jsem v loďce s dvěma kluky, kteří se zaujatě bavili o famfrpálu a vedle mě byla holčička, která se třásla, jak byla nervozní a nejspíš jí i byla zima.
"To bude dobrý," řekla jsem jí povzbudivě, aniž bych věděla, kde se to zrovna ve mně bere.
Holčička se vyděšeně odtrhla od hladiny a koukla na mě. Usmála jsem se a ona mi to trochu váhavě oplatila. Loďka se pak zhoupla a dívka vypadala, že každou chvíli omdlí. Přitáhla jsem si ji k sobě a ona se mi stulila do náručí - pak z ní vypadlo, že se bojí vody. To nebylo tak těžké uhodnout, pomyslela jsem si a dál ji držela. Trochu se pod mým objetím uklidnila. Po asi dvaceti minutách jsme se konečně doplavili k přístavu pod školou.

Vystoupily jsme z loděk, které se rozjely dál do doku. Ta malá se zatvářila hodně úlevně, když zase stála pevnýma nohama na zemi. Povzbudivě jsem na ni mrkla, stiskla jí ručku a mířili jsme k honosně tepané bráně, která byla ještě větší než Hagrid - a to je co říct. Hagrid na ni třikrát silně zabušil.
"Tak vám vedu ty prváky, profesorko," prohlásil, když se dveře otevřely a z nich vystoupila žena - vypadala velmi přísně
a její stažené rty by jí mohla závidět i moje matka. Vlasy měla v perfektním drdolu a na sobě měla lahvově zelený hábit.
"Dobrý den," kývla na nás," jmenuji se Minerva McGonnagalová a jsem zástupkyně ředitele. Za pár okamžiků budete zařazeni do jednotlivých kolejí - jmenují se Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel."

"Vy budete zařazena na konec, slečno - abychom nenarušili zařazení prvního stupně," řekla ještě mým směrem
a vykročila k hradu. Tiše jsme ji následovali - dokonce i ti ukecaní kluci z loďky teď mlčeli.
Kývla jsem, že rozumím. Když jsme došli k Velké Síni, profesorka mi ukázala chodbu, která mě nepozorovaně dostane do Velké Síně - nechtěla, abych způsobila velký rozruch. Naposledy jsem stiskla ručku té malé, která se na mě usmála. Pustila jsem ji a vydala se tou chodbou.
Když jsem došla až na konec, objevila jsem se ve Velké Síni. Místo stropu měli nádhernou oblohu. Byla jsem poblíž učitelského stolu. Brumbál mi kývl na pozdrav a já ho s menším zaváháním opětovala.

"Až přečtu Vaše jméno, sednete si na stoličku a Moudrý klobouk Vás zařadí do příslušné koleje," pronesla McGonnagalová.
"Henry Anderson!"
Chlapec vyděšeně vykročil ke stoličce. Klobouk s ním chvíli rozjímal a pak vykřikl HAVRASPÁR! Chlapec seskočil a rozešel se ke stolu, od kterého se ozýval potlesk. Zařazování se dále odvíjelo v tomto duchu a já za pár minut poznala všechny koleje. U Nebelvírského jsem hledala své kamarády z kupé. Našla jsem je asi v půli stolu. Vypadali tak šťastně. A já se
k nim nemůžu přidat,
pomyslela jsem si. Když byl zástup opravdu malinký a čekala jsem, kdy konečně vyvolají moji malou kamarádku.

"Shelterová Chloe!"
A dívka konečně vystoupila z řady, cestou mě zahlédla a já se na ni usmála. Její výraz se uklidnil a ona dosedla na stoličku. Pro její dobro jsem jí přála Nebelvír. I když jsem věděla, že já se k ní později nepřidám.
"NEBELVÍR!" zakřičel klobouk konečně a ona se rozběhla ke stolu svých nových spolužáků. Když jsem viděla tu radost
v jejích očích, přepadl mě smutek. Když se zařadili i zbylí žáci, předstoupil dopředu profesor Brumbál.
"A nyní bych Vám chtěl představit studentku, která bude nastupovat do sedmého ročníku. Přestoupila k nám
z Krásnohůlek a já doufám, že ji mezi sebe přijmete bez jakéhokoliv odsuzování." To slovo hodně zdůraznil. Polkla jsem.

"Erica Elisabeth Harperová," pronesla profesorka McGonnagalová a síň ztichla, když dočetla moje příjmení. Tak tohle myslel Brumbál tím odsuzováním - jako bych od všech stolů slyšelo to šuškání, které nastalo, když jsem se vydala ke stoličce. Párkrát jsem zaslechla i slova jako - Smritjedka nebo ta vražedkyně.
Snažila jsem se to nevnímat a posadila jsem se na stoličku. Zavřela jsem oči a zakryla jsem to tím, že jsem zabodla pohled do země. Po chvíli mi přes oči přepadl klobouk a já jsem konečně otevřela oči. Věděla jsem, že mě teď sledují, ale já jsem byla alespoň "ukrytá" pod kloboukem.

Ale, ozvalo se mi ucha a já sebou nepostřehnutelně trhla, tak tu máme po dlouhé době zase Harperovi. Ale ty nejsi jako oni…
To nejsem, odpověděla jsem mu rozhodně.
Vím - kampak tě ale poslat...
Do Zmijozelu, povzdechla jsem si.
Vážně, ale ty máš i předpoklady pro Neblevír. Myslím že jich je hodně...
Ale já musím do Zmijozelu, řekla jsem překvapeně.
Bude to....


Há! :D Mysleli jste si, že Vám to řeknu teď - ne né :D :P. Těšte se na pokračování :P. Pište komenty, hodnocení - nebo třeba do jaké koleje Ericu pošlu :).
Romadůr
 

Změna!

21. září 2013 v 8:39 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Přijde mi důležité vám oznámit, že povídku budu dále psát ICH formou - tzn. z pohledu Ericy. Přijde mi to osobitější a navíc se to lépe vysvětluje z jejího pohledu, taky už při psaní prologu jsem několikrát psala v podobě já. Díky za pochopení :).
Romadůr

Moje představa Ericy Harpeové

20. září 2013 v 20:53 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Tady vám dává malou ukázku toho jak si ji představuji já :).

Je to herečka Claire Holt, kterou mám mimochodem hodně ráda :D :). Takže výběr byl jasný :).
Romadůr

Prolog

17. září 2013 v 17:13 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Táák :D. Protože jste hodní, dám sem prolog už dneska :D. Né kecám - prolog sem dám, ale jenom proto, že jsem stihla už všechno do školy :D. Tss tu chemii byste nechtěli vidět :D. Každopádně - nevíte co namalovat na první stránku do Výtvarné kultury :D? Kdyžtak napište koment :D. Jo - prosím pod každou povídku CHCI aspoň 1 komentář, abych věděla, že si to tu nepíšu jenom pro sebe :D. Taky bych chtěla poděkovat - hodně lidí teď navštívilo můj blog a za to Vám děkuju :) :3. Kdyby tam někde byla napsána Ich forma, tak se moc omlouvám :D. No a teď už dost keců užijte si Půlnoční slunce :).
.
.
.
Bylo už něco po půlnoci, na nebi svítily hvězdy a měsíc, ale dívka sedící na balkonu tuto krásu nevnímala. Po tvářích jí stékaly potůčky slz, které se ne a ne zastavit. Smutně hladila kočku, která se jí vklínila mezi lýtka a po pár dotecích začala příst. Na chvíli se jí na tváři mihl úsměv, ale povadl hned při vzpomínce na dnešní večer.

"Erico Elisabetho Harperová ," ječela zezdola matka sedmnáctileté dívky," okamžitě pojď dolů!"
"Ano matko?," pronesla lhostejným, nicneříkajícím hlasem dívka.
"Konečně jsi tu," chladně pronesla a položila rozečtenou knihu na drahý mahagonový stůl," přála sis studovat
v Bradavicích - promysleli jsme to s otcem..."
Dívka přestala poslouchat - už to, že si něco "promysleli" znamenalo posun kupředu. V duchu si už balila věci na svou vysněnou školu.
"... takže v září prvního nastupuješ - nebylo těžké přesvědčit toho mudlomila."
Zamračila se - profesor Brumbál byl velmi vážený čaroděj. Ale co by mohla čekat od Smrtijedů. Při této myšlence sklouzl její pohled na matčino zápěstí, na kterém se velmi jasně rýsovalo Znamení zla.
"Děkuji, jsem ráda za Vaši důvěru," pronesla předem připravenou řeč a chystala se odejít.
"Moment mladá dámo," chytla dívku za loket a přitáhla ji zpět do místnosti," samozřejmě se s otcem chceme ujistit, že nám nebudeš dělat žádnou ostudu. Půjdeš do Zmijozelu - to je ti doufám jasné, pak se nebudeš paktovat s krvezrádci, mudlomily a už vůbec ne s nějakými mudlovskými šmejdy," při této zmínce se paní domu zamračila a pak pokračovala svým chladným tonem," a ve škole očekávám samé výborné," zakončila svůj proslov," je ti to jasné?"
"Jistě," a než ztratila odvahu pokračovala," ale do jaké koleje půjdu, rozhodne Moudrý klobouk a když nebude..."
Než dopověděla, vrazila jí matka facku - dívka to nečekala, a tak se udeřila hlavou do zdi, ke které odletěla. Chytila se za tvář a na druhé straně cítila krev po tom prudkém nárazu.
"Samozřejmě, že půjdeš do Zmijozelu!!!," ječela na ni," nebudeš nám dělat žádnou ostudu jasné!?!"
Mlčela. Byla vyděšená - tohle se stávalo často, ale nevěřila, že ji hodlá potrestat za takovou hloupost. Pravda trestala ji pravidelně - když zapomněla zavřít dveře, několikrát jí do nich přiskřípla prstyí, aby si pamatovala, že to nesmí dělat. Když jí bylo deset a přišla v mudlovském oblečení na večeři - použila na ni Cruciatus. Zatím nejhorší trest přišel
v patnácti - hrála ve svém pokoji na kytaru, když přišla matka. Nejprve ji seřvala, pak seslala na kytaru
Bombardo
a vytáhla ohnivý bič. To byl ten nejhorší trest jaký jí mohla dát - pokud chcete přirovnání, je to jako 5 Cruciatů současně a jizvy se velmi těžko hojí a nesnesitelně pálí a štípou.
"Koukám, že si to vyžaduje další připomínku za tvé chování," usmála se na ni ledově matka a vytrhla Ericu ze zamyšlení.
Když dívka uviděla ohnivý bič, začala couvat ke dveřím, ale matka ji chytila, kouzlem spoutala a pak ji desete minut bila hlava nehlava. Jakmile byla spokojená, zrušila kouzlo, křikla na ní ať vypadne a dál se věnovala četbě. Zmučená Erica se jak nejrychleji mohla dostala do pokoje kde zaklapla dveře..

"Paní poslala Maxi, aby slečně pomohla," proneslo stvoření ve dveřích balkonu.
Dívka shodila kocoura na zem a plížívě následovala skřítku do pokoje. I když byla skřítka velmi něžná a snažila se jí působit co nejméně bolesti, stále se musela křečovitě škubat při sebemenším doteku malých ruček. Když skončila, obvázala jí rány a bázlivě pronesla: "Paní nedovolila Maxi dát slečně lektvary na bolest. Maxi je nerada, ale paní..."

"To je v pořádku Maxi, můžeš jít," pokusila se o úsměv a když se skřítka s hlasitým prásk přemísitila. Erica sebou švihla bříchem na postel. Bolest byla tak hrozná, že omdlela. Usínala s myšlenkou, že už zítra pojede do Bradavic - daleko od problémů.



Chci komentáře!! :D Co si o tom zatím myslíte? :)
Pozn.: UPRAVENO! Opravuju teď povídku, takže tohle už je nejspíš finální verze. Některé věci mi tam předtím neseděly, ale teď je dávám dopořádku :).

Info k povídce

16. září 2013 v 18:14 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Ahojky, tak je tu konečně info k mé nové a zároveň první povídce k fanfiction HP :). Snad se bude líbit :).

Půlnoční slunce

Doba: Studium Jamese Pottera (7. ročník) - ?
Postavy: Pobertové, Lily Evansová, Zmijozelská kolej, AUTP - Erica Harperová
Varování: Pokud se dostanu až k pátému dílu HP, budu ignorovat smrt Siriuse (je to moje oblíbená postava, nenechám ho umřít :D -_-). Nenavazuje na žádnou z knih. Pracuji jenom s fakty a postavami. Nedělám to za účelem zisku - všechna práva patří J.K. Rowlingové. Postava Ericy Harperové je POUZE výplod mé fantazie. Díky :).
Děj: Do sedmého, a tudíž závěrečného ročníku v Bradavicích, nastupuje nová studentka - Erica Harperová. Co její příchod změní a jaká má kolem sebe tajemství ?

Prolog bude tuhle neděli :) - 22.9.2013
Kopírujte POUZE se zdrojem a mým souhlasem!

Romadůr

Zatím nedokončeno...

15. září 2013 v 14:02 Povídky - CSI Miami
Horatio Cane si nasadil své sluneční brýle založil ruce v bok a úkosem se podíval na mrtvolu mladé dívky. Drobná blondýnka, která ležela vedle svého auta se zabodnutým nožem v hrudi. Prakticky bez šance přežít. Byla pátá tento týden.
"Oběť má mnohačetná poranění dutiny břišní a hrudní. Příčina smrti je nejspíš krvácení do břicha
z ran, které utržila," prohlásil Tom Loman, patolog Miamské kriminálky.
"Nějaké prospěšné důkazy u oběti?," zeptal se Horatio, klidně jako vždycky.
"Bohužel, oběť má u sebe jen modrý kapesník," odpověděl mu a pootočil dívčinu ruku, aby si prohlédl přívěsek na klíče.
"Henrietta Petersonová," přečetl, "zřejmě naše oběť."
"Podívám se na to," slíbil poručík a zamířil ke svému terénnímu autu.
"Naložte ji hoši," zvolal Tom, "ale opatrně!"


Na místo mezitím přijeli kriminalisté Jesse Cardoza a Natalie Boa Vista. Zabouchli dveře terénního auta a podlezli policejní pásku k místu činu.
"Doufám, že tentokrát budeme mít větší štěstí při hledání důkazů," komentoval Jesse a chopil se foťáku.
"Bereš foťák, takže já se budu zase plazit pod autem, viď?," ozvala se Natalie.
"Obdivuju tvé nasazení pro věc a jsem rád, že chápeš důležitost své práce," přednesl nadřazeně Jesse.
Natalie se smíchem zakroutila hlavou a přesunula se k autu. Nasadila si rukavice, vzala baterku
a opatrně vlezla do auta. Nadzvedla palubní desku a objevila mobil. Opatrně ho dala do sáčku na důkazy a pokračovala v hledání.
"Máš hotovo?," ozvalo se za ní najednou, až nadskočila a praštila se do hlavy.
"Ryane!," podrážděně si třela čelo.
Ryan Wolfe, Nataliin kolega jim právě přišel pomoci sesbírat důkazy a pokusit se vyřešit jednu
z mnoha vražd v Miami.
"Promiň," omlouval se a pomohl jí z vozu. Naštěstí už byly všechny důkazy bezpečně uložené
v Nataliiné tašce, a tak nemusela mít další starosti s hledáním s bolavou hlavou.
"Máme všechno Natalie?," zněl z dálky Jesseho hlas.
"Jasně!,"zakřičela mu v odpověď a podepsala odtahovací službě potvrzení o převzetí do technické laborky.
Vyrazila s Ryanem směrem k němu a naposledy se podívala na krvavou skvrnu, která jako jediná zbyla z mladé dívky.


Když dorazili do laboratoře, vrhli se na důkazy. Natalie vzala mobil a odnesla ho IT specialistovi na prozkoumání. Ryan a Jesse postupně rozebírali obsah kabelky a snímali otisky.
Dole v garáži měli plné ruce práce Eric Delko a Calleigh Duquesne. Auto přijelo před malou chvílí a oni právě snímali otisky z volantu, řadících páček a pedálů.
"Co dneska Calleigh?," naznačil Eric a dál zkoumal plynový pedál.
"Ericu, to nedokážeš beze mě vydržet ani 24 hodin?," usmála se v odpověď.
"Ne, už teď mi moc chybíš, a když si vzpomenu jak sis sundala …"
"Ericu!"
"Ale no tak Calleigh," smál se jí Delko.
Calleigh ale právě našla otisk prstu a přerušila tak jejich debatu. Opatrně ho sejmula a pospíšila si za Natalií do laborky.
"Můžu?," řekla a prošla k počítači aby provedla analýzu.
"Jestli řídila jen ona, budou to její otisky," prohlásila. A skutečně. Vůz řídila jen Henritta, jejich oběť.
"Ale já něco mám," ozval se Ryan," nějaký Markus Bowie měl mobil naší oběti a zřejmě se z něj pokoušel vytočit číslo záchranky."
"Chtěl ji zachránit a pak utekl?," divila se Natalie.
"Možná dostal strach, nebo si uvědomil co udělal a utekl," smýšlela Calleigh.
"Jdu pro Horatia," ukončil jejich debatu Ryan.


Za dvacet minut už Markus Bowie seděl u výslechu. Markus Bowie byl hnědooký a tmavovlasý. Typický příjemný svůdník se sladkým úsměvem a mírným, ale znělým německým přízvukem.
"Dnes byla zavražděna Henrietta Petersonová. Našli jsme její mobil, na kterém byly vaše otisky," přešel Horatio rovnou k věci. U výslechu s ním byl jeho podřízený Eric Delko.
"Volal jste záchranku," pokračoval.
"Jo, viděl jsem ji. Tu holku. Ležela na zemi v krvi. Neměl jsem mobil, tak jsem šel do jejího auta
a volal z jejího," potvrdil Markus.
"Proč jste utekl, když jste zavolal záchranku ?"
"Najednou na mě vyběhli z rohu nějací chlápci, pustil jsem mobil do kabelky a začal zdrhat. Co jsem měl asi dělat ?"
"Dokázal byste je identifikovat?"
"Jo, to by neměl být problém. Viděl jsem je v televizi. Byli ve vězení 3 roky a včera je pustili. Určitě to byli oni."
"Myslíte La Costovu mafii ?"
"Jo přesně ty."
"Dobře, to nám prozatím stačilo pane Bowie, můžete jít."
"Myslíš, že mluví pravdu?" zeptal se Eric, když Markus odešel.
"Myslím, že to brzy zjistíme Ericu," odpověděl Horatio a odešel do kanceláře.

Ten den večer se rozjelo pátrání po La Costově mafii. Natalie se chystala k odchodu, když ji Jesse zastavil
"Natalie!," zavolal ," můžu se připojit?"
"Proč ne ," usmála se. Jesse se jí líbil, to nemohla popřít.
"Co bys řekla na jednu sklenička dobrého vína v mé společnosti," zdvořie navázal konverzaci.
"Ráda," usmála se.

Pokus o povídku - info

15. září 2013 v 13:59 Povídky - CSI Miami
Tak zatím jsem nedokončila prolog k Harry Potterovi, proto doufám, že aspoň slabá náplast je tu menší pokus o fanfiction Kriminálky Miami :). Je to jen začátek, nemám nic vymyšlené a budu ráda, když mi napíšete nějaké hodnocení o tom, jak se Vám to líbí, jestli mám pokračovat a tak :). Předem děkuju za jakékoliv komentáře :).