1. Nesuď knihu podle obalu

21. září 2013 v 16:45 |  Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Hahá :D! Jsem dokonalá - kapitolka je na světě o den dřív :D. Něco jsem stihla před termínem - naprosto neuvěřitelné :D !!!
 

Nesuď knihu podle obalu

Když jsem se ráno probudila, chvíli jsem byla překvapená, že ležím na břiše - to není moje obvyklá poloha na spaní. Taky jsem si byla jistá, že takhle jsem neusnula. Jakmile jsem se ale nadzvedla na loktech, projela mi páteří příšerná bolest. Zkřivila jsem obličej, a co nejopatrněji se zvedla.
"Maxi?," zavolala jsem potichu.
"Slečna mě volala?," zašeptalo s úctou stvoření, když se s tichým prásk přemístilo doprostřed mého pokoje.

"Podala bys mi mé oblečení?," řekla jsem skřítce a dávala si dobrý pozor, aby to neznělo jako prosba. Pak by jí totiž do očí vhrkly slzy a ona by si šla - při nejlepším - skřípnout uši do trouby.
"Jistě," řekla a uklonila se tak hluboko, že se špičkou nosu dotýkala koberce. Sledovala jsem to s odporem - vůbec se mi nelíbilo, jak se k ní chovají mí rodiče (nebo jiní kouzelníci z vyšších rodin) a já si dala předsevzetí, že tak hluboko neklesnu. Bohužel skřítka byla nadšená tím, že nám může sloužit. S dalším prásk zmizela plnit můj rozkaz.

S menšími obtížemi jsem vstala a odbelhala se do koupelny tak rychle, jak mi to moje zraněná záda dovolovala. Sundala jsem si tričko, ve kterém jsem usnula a podívala se na moje záda v zrcadle. Jizvy tam nebyly - pouze obrysy, ve kterých mi každou chvíli škubalo. Pohledem to skoro nevypadalo, že to tak příšerně bolí. Otočila jsem se - na prádelníku už leželo moje oblečení. Byla jsem tak zabraná svými zraněními, že jsem si Maxi, která mi přinesla moje svršky, ani nevšimla. Musím napravit svoje reflexy, pomyslela jsem si a vlezla do sprchového koutu.

Absolvovala jsem hřejivou sprchu, která na moje záda působila přímo blahodárně. Užívala jsem si každou kapku, co mi spadala na záda a psychicky léčila mé rány. Asi po půlhodině jsem vyšla ven a došla k toaletnímu stolku. Rozčesala jsem si své blond vlasy, jež mi sahaly v lehce vlnitých spádech po lopatky. Ze zrcadla na mě koukaly utrápené pomněnkově modré oči. Jsem zvláštní - to přiznávám - moje oči mění barvu podle mých aktuálních pocitů. Když jsem v klidu, jsou modré jako letní obloha bez mráčků, když jsem naštvaná, jsou ocelově šedé - chladné a nepřístupné.

Další věc, která je na mě aspoň trochu zajímavá je, že jsem metamorfomág. To znamená, že můžu měnit svůj vzhled, jak se mi zlíbí - teda v rámci určitých možností. Svou schopnost, ale nesmím používat v tomto domě. Ne že by o tom byl nějaký výnos na ministerstvu kouzel - na to je metamorfomágů zoufale málo. Ale i za to už jsem byla trestaná - teď když chci, se už dokážu ovládnout, takže mé vlasy zůstávají i nadále blonďaté. Nerada bych rodiče příliš provokovala.

Nechala jsem si je v jemných loknách volně rozpuštěné spadat na záda, oblékla jsem si upnuté rifle a tílko, na které jsem hodila modrou košili, tu jsem převázala těsně pod pupíkem a počkala jsem se svým kufrem, který jsem ke svému překvapení v pořádku nabalila, ve svém pokoji. Nebála jsem se trestu od matky, přestože jsem se oblékla podle ní naprosto nevhodně - byla totiž stejně jako otec v práci. Na nádraží mě měla přepravit Mary, na kterou jsem čekala - Mary Johnsonová je vychovatelka, která mě ještě před rokem přepravovala do Krásnohůlek.

Teď jsem měla začít nový život v Bradavicích. Krásnohůlky mě změnili, to jsem mohla říct s naprostou jistotou. Byla to taková výchovná škola pro princezny. Díky tomu jsem nebyla výbušná, všechno jsem řešila v klidu, a když mi někdo nadával, snažila jsem se s ním rozmlouvat. Navíc jsem měla ve zlozvyku se všem omlouvat. Nevím proč, neptejte se mě - je to fakt blbej zvyk.

"Erico?," ozvalo se náhle zaklepání na dveře mého pokoje.
Ten hlas jsem si nemohla splést. Nadšeně jsem vyskočila z postele, na kterou jsem si předtím sedla, přemohla jsem bolest a otevřela dveře jediné osobě, která nepředstírala, že mě má ráda. Rozzářila jsem se.
"Mary!," pevně jsem sevřela asi dvacetiletou dívku v náručí.

"Je-ště ch-ci ž-ít," ozvalo se přidušeně, ale pobaveně. S tichým promiň jsem se odtáhla a usmála se na ni. Oplatila mi úsměv a nabídla rámě, které jsem s radostí přijala. Vyšli jsme před dům, na který jsem se znechuceně podívala a stiskla jsem nabízenou ruku. S tichým prásk jsme zmizeli.




Přemístila nás do liduprázdné uličky poblíž Londýnského nádraží. Chvilku jsem nabírala ztracenou rovnováhu - necestovala jsem tak často, abych si zvykla na asistované přemístění. Popadla jsem košíček s Jinxem (mým kocourkem) a vydala se těsně vedle Mary k nádraží King's Cross.
"Tak jak se těšíš do Bradavic?," začala náš rozhovor velmi klidným a uvolněným hlasem - neměla to u nás doma ráda a já se jí ani nedivím.

Nikdy jsem jí ale neřekla, jak se mně naši chovají. Další starosti jsem jí přidělávat nehodlala, věděla jsem totiž, že by mě šla bránit a já jsem nechtěla, aby se jí něco stalo. Mí rodiče byli schopní čehokoliv, to mi věřte.
"Těším se kamkoliv, kde nejsou mí rodiče a jejich přátelé," odpověděla jsem znechuceně. Soucitně se usmála a přidržela mi hlavní dveře od vstupu na nádraží.
Prošla jsem a zvědavě se rozhlížela - nádraží mělo několik nástupišť. Mary se turniketem vydala k těm vzdálenějším a já jsem ji následovala. Došli jsme k nástupišti 9 a 10.

"Ehm... Mary?," upoutala jsem její pozornost," to je mudlovské nádraží ne? Jak se dostanu odtud do Bradavic?"
"Projdeš tím místem mezi přepážkami, na druhé straně na tebe bude čekat Bradavický express," usmála se Mary a ukázala na místo, kudy jsem podle ní měla projít.
"Nemyslíš to vážně, že ne?," zeptala jsem se jí s děsem v očích a koukala jsem na ni jako na blázna.
Mary se znovu usmála a chytila mě za ruku. Pak se rozhlédla a rozběhla se spolu se mnou - spíš mě táhla za sebou -
k místu, kudy jsem se měla dostat k vlaku. Když už jsem myslela, že se rozplácnu o přepážku a pěkně si rozbiju fasádu, jsme prošli zdía zastavili jsme se.

Překvapeně jsem zamrkala a otevřela oči, jež jsem předtím strachem zavřela. Přede mnou stála zářivě rudá lokomotiva
a nádherné nástupiště plné lidí. Všude kolem pobíhala spousta studentů, kteří hledali rodiče nebo spolužáky. Další honili své domácí mazlíčky. Kolem našich nohou proběhlo pár koček, které honily myši. Ty se však schovaly pod klece sov, které z toho hluku začaly pobouřeně houkat a tlouct křídly o klece.
"Páni," zašeptala jsem a blaženě se usmála. Svoboda - proběhlo mi hlavou.

"Najdi si kupé, abys tady nezůstala," jemně mě postrčila Mary. Otočila jsem se k ní lehce ji objala, rozloučila se a vydala se k vlaku. Nějakým pro mě záhadným způsobem se mi podařilo dostat kufr do vlaku. Když jsem stoupala po schůdcích, podívala jsem se na místo, kde ještě před chvíli stála Mary. Zhluboka jsem se nadechla a vytáhla své objemné zavazadlo do vlaku. Prošla jsem chodbičkou a našla volné kupé.

Když jsem si uložila kufr a pohodlně se usadila (tak, abych se zády nedotýkala opěradla), začala jsem si prohlížet dění venku. Bylo to tak jiné než v Krásnohůlkách. Všichni tady byli tak živí, šťastní... Zahnala jsem chmurné myšlenky. Teď konečně můžu žít znova. Jinx se mi vyhoupl na klín a zamyšleně zamňoukal - ano zamyšleně. Byl to neskutečně chytrý kocourek. Se smíchem jsem ho podrbala za ušima a vytáhla jeho oblíbenou dečku, kterou jsem mu rozprostřela hned vedle mě. Okamžitě se na ni natáhnul a položil se na záda.

"Ahoj, můžu si přisednout? Všude jinde je plno," ozvalo se ode dveří.
Vzhlédla jsem. Stál v nich kluk s velmi unaveným a pobledlým obličejem, který mu zdobilo pár jizev. Měl medově zbarvené vlasy, moc hezké a teplé karamelové oči a hodně vypracovanou postavu - nejspíš posiloval. Měl poněkud obnošený hábit, ale to mi nevadilo - nejsem jako má matka. V jedné ruce držel svůj kufr a v druhé hodně tlustou knihu, kterou bych ale
s přehledem přečetla během pár dní.

"Jasně," usmála jsem se na něj a posunula svoje nohy, které byly položené na druhé sedačce, aby se mohl posadit.
"Nebude ti vadit, že ještě přijdou mí kamarádi?," zeptal se trochu rozpačitě, když se usadil," a omlouvám se, nepředstavil jsem se - Remus Lupin." Podal mi ruku, kterou jsem se slovy - Erica, těší mě - přijala.
"Ne místa je tu dost," odpověděla jsem na předchozí otázku a znovu se usmála. Posadil se naproti mně a položil si knížku na stolek.
"Ty jsi tu nová, že?"
"Jo - přestoupila jsem z Krásnohůlek."

Nadechoval se k další otázce, ale z chodby ozval hlasitý smích a těžký dusot nohou. Za chvíli se dveře našeho kupé přímo rozletěly a dovnitř vpadli dva kluci, třetí jen postával za nimi. Ti dva se rozplácli na zemi jak širocí, tak dlouzí.
První z nich byl velmi dobře stavěný - určitě hraje famfrpál. Měl rozčepýřené uhlově černé vlasy, které vypadaly, že je nikdy nepotkal hřeben. Na oříškových očích měl posazené kulaté brýle, ale to mu na kráse rozhodně neubíralo.

Ten druhý, který pod ním ležel, byl nejspíš nejhezčí kluk na škole. Jeho černé vlasy, které měl až po ramena, mu elegantně padaly v jemných kudrlinkách do obličeje. Měl bouřkově šedé oči a i jeho postava byla velmi působivá. Košili měl rozepnutou a já jsem tak nějak tušila, že to určitě není náhoda.
Poslední z nich se k nim svým vzezřením vůbec nehodil. Byl trošku při těle a vypadal jako pěkná krysa. Od pohledu nesympatický člověk a v ruce měl sladkosti, které tu rozvážela jedna hodná čarodějka.

"Kluci!," vyjel na ně trochu úsměvně Remus," Kdy konečně dospějete?"
"Jak to myslíš? My jsme naprosto...," ohradil se dotčeně ten cassanova, shodil toho rozčepýřence a vstal, ale jakmile si mě všiml, trochu ztuhl a nasadil nejspíš jeden z jeho neodolatelných úsměvů. Hádala jsem, že při něm roztávala hned řada jeho obdivovatelek. Chystal se sednout vedle mě.
"To jsi měl říct hned, Remusi, že tu máme dámskou společnost. Já jsem Sirius Black, to rozčepýřený pako je James Potter a támhle u dveří je Petr Pettigrew," vybalil na mě Sirius.

"Já jsem Erica a to na čem skoro sedíš, je Jinx - můj kocour," odpověděla jsem se smíchem, když se mu Jinx, kterého utiskoval, drápky zasekl do pozadí.
"Au!," vyjekl překvapeně Sirius, vyskočil na nohy a rychle kontroloval škody na svém oblečení, zatímco Jinx na něj hleděl podrážděně ze svého místa. Vytáhla jsem hůlku a namířila na jeho zadek. Zatvářil se vyděšeně.
"Reparo," řekla jsem směrem k jeho kalhotám a schovala hůlku.
Díra na kalhotech se sešila do původního stavu. Když se kluci dosmáli jeho výrazu, posadili se a Sirius mě děkovně obdařil dalším ze svých okouzlujících úsměvů.

"Určitě nastupuješ poprvé, že?," pokračoval jako by se nic nestalo," Takové nádherné holky bych si určitě všiml."
To mě rozhodilo. Nikdy jsem nebyla na lichotky, protože mi je taky nikdo nikdy neskládal. V Krásnohůlkách nebylo moc chlapců, a ti kteří tam byli, taky preferovali chlapce. Rozpačitě jsem mu úsměv vrátila a cítila jsem jak se mi do tváři hrne krev. Sirius si toho bohužel všiml a samolibě se usmál, takže jsem odvrátila pohled, ale to mi moc nepomohlo. Moje vlasy totiž zase zareagovaly na mé pocity, šťastné, že se zase mohou "vyjadřovat", a tak od konečků začaly růžovět a vlnit se. Čím víc jsem rozpačitá, tím víc se točí a červenají - další "báječná" věc.

"Hustý," výskl James a ukázal na moje vlasy," ty jsi metamorfomág!"
"Hmm.. jo," odpověděla jsem nervozně a zatřepala hlavou. Vlasy se stáhly do příjemných letmých vln a zase nahodily plavou barvu.
"To je hodně vzácné," poznamenal Remus," ještě jsem nikoho takového nepotkal."
"Tak to mě těší," zasmála jsem se," ale nic zajímavýho na tom není, věř mi."
"Tak nahoď i jinou barvu," ozval se Sirius svůdně a položil mi svou ruku na koleno.

Nečekala jsem to a moje vlasy nahodily pořádně křiklavou červenou a v divokých loknách se mi protáhly až těsně nad zadek. To vyvolalo salvu smíchu a Sirius opustil moje koleno, aby se mohl pořádně zasmát s nimi. Já jsem se vzpamatovala a vzala jsem jednu čokoládovou žabku, rozbalila ji a přesným hodem střelce famfrpálu jsem ji zasadila Siriusovi doprostřed čela.
Přestal se smát a překvapeně začal mrkat. To jsem se přidala ke klukům, kteří při pohledu na zmateného Siriuse chytili nový záchvat smíchu a moje vlasy teď hrály všemi barvami duhy a zároveň splývaly jako rovné hřebíky zase k lopatkám.

"No," řekl Sirius, trochu se usmál a sundal ze sebe žabku a strčil si ji do pusy," aspoň jsi změnila barvu těch vlasů."
Vrátila jsem mu úsměv, vrátila vlasy do původního blond stavu a nabídla žabky z mé tašky celému kupé. Všichni kluci je přijali a začali mi vypovídat všechna úžasná dobrodružství, která zažili.
Zrovna když byli v tom nejlepším, se dveře kupé prudce otevřely a na jejím prahu stála pohledná dívka s neuvěřitelně zrzavými vlasy. Její smaragdové oči teď probodávaly Jamese a já si byla jistá, že pokud by mohl pohled zabíjet, tak by byl James na prach.

"Pottere! Jsme primusové a máme být už deset minut v kupé pro primusy a rozdávat pokyny pro prefekty a ty se místo toho tady vykecáváš!," vybalila na něj, až jsem byla překvapená, s jakou razancí tahle drobná dívka umí křičet.
"Evansová," dostal ze sebe přiškrceně James, ale rukou si automaticky prohrábl vlasy, které už bez tohohle zlozvyku trčely do všech stran. Já si ale všimla, že to tu dívku namíchlo - pokud to bylo možné - ještě víc a tak jsem se rozhodla, že zasáhnu - postavila jsem se.
"Promiň," řekla jsem mile a upoutala nejen její pozornost, ale i ostatních obyvatel našeho kupé," nevěděla jsem, že Jamese zdržím - jenom mi vysvětloval, jak to tu chodí. Já jsem tu nová, víš? Jmenuju se Erica."

Natáhla jsem k ní ruku a usmála se, co nejupřímněji jsem dovedla. Nebylo to vůbec těžké, protože se mi ta holka zamlouvala. Nečekala to a prvně na mě hleděla poněkud zaskočeně. Za chvíli zase nabrala svou ztracenou rovnováhu, vřele se usmála a stiskla mi ruku.
"Lily Evansová, těší mě," řekla tak milým hlasem, že jsem si říkala, jestli ti lidé tady jsou normální.
"Asi vás nebudu s Jamesem zdržovat, určitě si toho máte hodně co říct," řekla jsem jí.
Lily vytřeštila oči, ale to už ji James popadl za ruku, vytáhl ji ven z kupé a zavřel dveře. Kluci to nevydrželi a vyprskli smíchy.
"Řekla jsem něco špatně?," zeptala jsem se zmateně Remuse, který byl nejblíž a opatrně spustila ruku k pasu.

"Né," odpověděl mi rozesmátý Sirius," jen, že James se jí snaží uhnat už od prvního ročníku a pak najednou přijdeš ty
a naservíruješ mu ji na stříbrným podnose."
Trochu nervozně jsem si sedla. Doufala jsem, že jsem tím Lily nenaštvala - to by mě mrzelo. Byla to zatím jediná holka, kterou jsem tady poznala a já bych se s ní ráda přátelila. Mezitím si kluci povídali. Po cestě se nějak dostali k tématu rodina. Já jsem jen poslouchala a mlčela.
"A co tvoji rodiče?," zeptal se Remus a usmál se na mě. Zarazila jsem se.
"Ani jsi nám neřekla tvoje příjmení," vzpomněl si Sirius a teď se na mě upřely tři páry zvědavých očí.

"No já... moji rodiče jsou trochu... nejsou moc milí a tak... ale já nejsem...," snažila jsem se to nějak vysvětlit. Naštěstí mě přerušilo další prudké otevření dveří.
Když jsem uviděla, jak do kupé vplul James a zářil jako sluníčko, neodolala jsem.
"Páni," zasmála jsem se," záříš jako sluníčko na hnoji."
"Cože?," ozvalo se třikrát.
Aha. Mudlovský výraz - ten asi kluci neznají. Ale než jsem mohla přijít na to, jak jim vysvětlím, co je to metafora a co to znamená, udělal to za mě Remus. Děkovně jsem se na něj usmála a on mi úsměv trochu rozpačitě vrátil.

"Za chvilku tam budeme - převlečeme se ne?," ozval se James a já si všimla, že se obloha už přehoupla do večerní temnoty.
"Mohli byste na chvíli ven?," zeptala jsem se taktně.
"Snad ti nevadí se tady převlíkat před náma," rozzářil se samolibě Sirius a rozvalil se ještě pohodlněji.
Zasekla jsem se v pohybu. Je mi to jasný - jeho nevyhodím a na chodbě se převlíkat nebudu. Rozhodnutí přišlo během vteřiny. Byl to risk a já doufala, že to zabere. Pokrčila jsem rameny, vytáhla jsem hábit a sundala košili. Kluci se zarazili - hlavně Sirius, který to naprosto nečekal - a já se s pocitem zadostiučinění rozhodla pokračovat, i když uvnitř mě to křičelo, ať neblbnu a už je vyhodím.

"Tak jo kluci - to stačí, necháme Ericu se převléknout," zachránil mě nakonec Remus a vytlačil kluky ven. Zase jsem se na něj usmála. Ten kluk mě v jednom kuse zachraňuje - to si nezasloužím.
Když se zaklaply dveře a já se převlékala, v duchu jsem si pěkně nadávala. Kdyby je Remus nevyhodil, tak bych se tady musela převlíknout a to by znamenalo, že by viděli moje záda a to by znamenalo spoustu vysvětlování. Když jsem byla hotová, otevřela jsem klukům a skládala si věci do kufru.
"To bych do tebe teda neřekl," ozval se Sirius," určitě půjdeš do Nebelvíru - taková odvah se cení!"

Pronesl to tak sebejistě, až jsem měla pocit, že se mi zase všechno rozpadá. Já přece musím do Zmijozelu. Pokusila jsem se o chabý úsměv a vycouvala ven z kupé. Zamumlala jsem něco jako že je taky nechám převlíknout a na chodbě jsem to těžce rozdýchávala. Když kluci po pár minutách vyšli ven, už jsem nabyla ztracenou rovnováhu a v klidu se s nimi bavila dál. Podle hovoru, který vedli vůči Zmijozelským a Smrtijedům, jsem se začala smiřovat s tím, že až zjistí, co jsem zač -
a že to zjistí - tak mě hodně rychle zavrhnou. Vystoupili jsme spolu s ostatními.
"Prváci ke mně," zahlaholil poloobr, který nicméně vypadal velmi mile, hned jak jsme vylezli ven z vlaku.
"Ty taky," pronesl vesele a usmál se na mě, rozpačitě jsem mu úsměv vrátila a rozešla se jeho směrem.

"Potkáme se na hradě!," křičeli ještě kluci, mávla jsem jim nazpátek, než zmizeli v kočáru.
Zařadila jsem se k prvákům a k Hagridovi - tak se mi představil, když jsem přišla k němu. Procházeli jsme malou klikatou cestičkou a já jsem mezi těmi prcky opravdu vyčnívala. Když jsme zahnuli za jednu obzvlášť obrovskou zatáčku, konečně jsme uviděli Bradavický hrad. Byl nádherný - majestátně se tyčil na vysokém skalním útesu, a když jsme na něj hleděli
z toho přístavu, ke kterému jsme došli, tak jsem si připadala opravdu maličká.
"Nasedněte si po štyrech do jedný loďky," přikázal a sám si zabral celou loďku pro sebe. Velká flotila vyrazil v čele
s Hagridem k hradu.

Seděla jsem v loďce s dvěma kluky, kteří se zaujatě bavili o famfrpálu a vedle mě byla holčička, která se třásla, jak byla nervozní a nejspíš jí i byla zima.
"To bude dobrý," řekla jsem jí povzbudivě, aniž bych věděla, kde se to zrovna ve mně bere.
Holčička se vyděšeně odtrhla od hladiny a koukla na mě. Usmála jsem se a ona mi to trochu váhavě oplatila. Loďka se pak zhoupla a dívka vypadala, že každou chvíli omdlí. Přitáhla jsem si ji k sobě a ona se mi stulila do náručí - pak z ní vypadlo, že se bojí vody. To nebylo tak těžké uhodnout, pomyslela jsem si a dál ji držela. Trochu se pod mým objetím uklidnila. Po asi dvaceti minutách jsme se konečně doplavili k přístavu pod školou.

Vystoupily jsme z loděk, které se rozjely dál do doku. Ta malá se zatvářila hodně úlevně, když zase stála pevnýma nohama na zemi. Povzbudivě jsem na ni mrkla, stiskla jí ručku a mířili jsme k honosně tepané bráně, která byla ještě větší než Hagrid - a to je co říct. Hagrid na ni třikrát silně zabušil.
"Tak vám vedu ty prváky, profesorko," prohlásil, když se dveře otevřely a z nich vystoupila žena - vypadala velmi přísně
a její stažené rty by jí mohla závidět i moje matka. Vlasy měla v perfektním drdolu a na sobě měla lahvově zelený hábit.
"Dobrý den," kývla na nás," jmenuji se Minerva McGonnagalová a jsem zástupkyně ředitele. Za pár okamžiků budete zařazeni do jednotlivých kolejí - jmenují se Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel."

"Vy budete zařazena na konec, slečno - abychom nenarušili zařazení prvního stupně," řekla ještě mým směrem
a vykročila k hradu. Tiše jsme ji následovali - dokonce i ti ukecaní kluci z loďky teď mlčeli.
Kývla jsem, že rozumím. Když jsme došli k Velké Síni, profesorka mi ukázala chodbu, která mě nepozorovaně dostane do Velké Síně - nechtěla, abych způsobila velký rozruch. Naposledy jsem stiskla ručku té malé, která se na mě usmála. Pustila jsem ji a vydala se tou chodbou.
Když jsem došla až na konec, objevila jsem se ve Velké Síni. Místo stropu měli nádhernou oblohu. Byla jsem poblíž učitelského stolu. Brumbál mi kývl na pozdrav a já ho s menším zaváháním opětovala.

"Až přečtu Vaše jméno, sednete si na stoličku a Moudrý klobouk Vás zařadí do příslušné koleje," pronesla McGonnagalová.
"Henry Anderson!"
Chlapec vyděšeně vykročil ke stoličce. Klobouk s ním chvíli rozjímal a pak vykřikl HAVRASPÁR! Chlapec seskočil a rozešel se ke stolu, od kterého se ozýval potlesk. Zařazování se dále odvíjelo v tomto duchu a já za pár minut poznala všechny koleje. U Nebelvírského jsem hledala své kamarády z kupé. Našla jsem je asi v půli stolu. Vypadali tak šťastně. A já se
k nim nemůžu přidat,
pomyslela jsem si. Když byl zástup opravdu malinký a čekala jsem, kdy konečně vyvolají moji malou kamarádku.

"Shelterová Chloe!"
A dívka konečně vystoupila z řady, cestou mě zahlédla a já se na ni usmála. Její výraz se uklidnil a ona dosedla na stoličku. Pro její dobro jsem jí přála Nebelvír. I když jsem věděla, že já se k ní později nepřidám.
"NEBELVÍR!" zakřičel klobouk konečně a ona se rozběhla ke stolu svých nových spolužáků. Když jsem viděla tu radost
v jejích očích, přepadl mě smutek. Když se zařadili i zbylí žáci, předstoupil dopředu profesor Brumbál.
"A nyní bych Vám chtěl představit studentku, která bude nastupovat do sedmého ročníku. Přestoupila k nám
z Krásnohůlek a já doufám, že ji mezi sebe přijmete bez jakéhokoliv odsuzování." To slovo hodně zdůraznil. Polkla jsem.

"Erica Elisabeth Harperová," pronesla profesorka McGonnagalová a síň ztichla, když dočetla moje příjmení. Tak tohle myslel Brumbál tím odsuzováním - jako bych od všech stolů slyšelo to šuškání, které nastalo, když jsem se vydala ke stoličce. Párkrát jsem zaslechla i slova jako - Smritjedka nebo ta vražedkyně.
Snažila jsem se to nevnímat a posadila jsem se na stoličku. Zavřela jsem oči a zakryla jsem to tím, že jsem zabodla pohled do země. Po chvíli mi přes oči přepadl klobouk a já jsem konečně otevřela oči. Věděla jsem, že mě teď sledují, ale já jsem byla alespoň "ukrytá" pod kloboukem.

Ale, ozvalo se mi ucha a já sebou nepostřehnutelně trhla, tak tu máme po dlouhé době zase Harperovi. Ale ty nejsi jako oni…
To nejsem, odpověděla jsem mu rozhodně.
Vím - kampak tě ale poslat...
Do Zmijozelu, povzdechla jsem si.
Vážně, ale ty máš i předpoklady pro Neblevír. Myslím že jich je hodně...
Ale já musím do Zmijozelu, řekla jsem překvapeně.
Bude to....


Há! :D Mysleli jste si, že Vám to řeknu teď - ne né :D :P. Těšte se na pokračování :P. Pište komenty, hodnocení - nebo třeba do jaké koleje Ericu pošlu :).
Romadůr
 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama