2. Peklo na zemi

22. září 2013 v 10:33 |  Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Ták :D :). Pro mé naprosto nejvěrnější čtenářky - Ivušku a Terezku - sem přidávám druhou kapitolu. Snad se bude líbit. Předem upozorňuju, že je tahle kapitolka trochu drsnější - ale nějakou zápletku to mít musí, navíc svět není jenom růžovej ;). Taky je o něco málo kratší než předchozí kapitolka - doufám ale, že jí to neubere na kvalitě :). Komentář potěší :).

Peklo na zemi

"Ale bude to - NEBELVÍR!"

Tím jedním slovem se můj život zhroutil jako domeček z karet. Můj hábit se z černé přeměnil do teplých Nebelvírských barev. McGonnagalová mi sundala z hlavy klobouk a pokynula mi ke třetímu stolu. Pokud bylo v síni ticho potom, co uslyšeli mé jméno, pak teď už byste neslyšeli ani dýchání. Všichni byli v šoku stejně jako já. Jedna část uvnitř mě se radovala - budu se svými přáteli, v dobré koleji, začnu znova - ale druhá, ta horší část mě děsila k smrti - za tohle tě doma zabijou, říkala mi...

Váhavým krokem jsem došla k nebelvírskému stolu. Když jsem se chtěla posadit asi do půli stolu k nějakým třeťákům, půlka se znechuceně odvrátila a ta druhá zděšeně odtáhla. Tohle bylo hodně drsný i na mě. Brumbál v té chvíli dokončil svůj proslov a na stole se objevilo jídlo. Dělala jsem jakoby nic a došla jsem ke Chloe.
"Můžu?," zeptala jsem se jí a ukázala na místo vedle ní.
Přikývla a s úsměvem mi vyprávěla o sobě a své rodině. Ostatní na ni koukali jako na zjevení a mně bylo líto, že ji zatahuju do svýho problému - teď si o ní budou říkat jako o "tý holce od smrtijedky". Chtěla jsem jí toho ušetřit a nějak taktně jí naznačit, že nejsem dobrá partie, ale vyhrála ve mně má sobecká část. Část, která tu chtěla mít kamarádku. Část, která tu nechtěla být sama. Za to jsem se styděla, ale když jsem viděla, jak je nadšená, že se baví zrovna se mnou, nemohla jsem jí to vymlouvat. A ani jsem nechtěla.

Dozvěděla jsem se od ní, že má staršího bratra, který chodí do Havraspáru, že má doma psa - pudla zkříženého
s retrievrem - a její rodiče jsou mudlové. Po tomhle sdělení se na nás otočilo hned několik párů očí, kteří mi teď doslova visely na rtech.
"A co dělají?," usmála jsem se a ignorovala je.
"Tatínek je automechanik a maminka je vrchní sestra," oznámila mi, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
"To je bezva," řekla jsem k překvapení všech. Pokud neměli šok z toho, že jsem ji nezabila už kvůli tomu, že má rodiče mudly, teď všichni okolo měli přinejmenším infarkt. Několik z nich se začalo dusit jídlem a dýňovou šťávou.
"Já bych chtěla být lékouzelnicí víš," pokračovala jsem a nevšímala si některých osob, které měly údivem pusu snad až ve sklepě hradu.
"Páni," vydechla obdivně Chloe.



"První ročník - následujte prosím Vaše kolejní prefekty - ti Vás odvedou do společenských místností." ozval se na konci hostiny, energický a velitelský hlas Lily Evansové.
Všichni se jako na povel zvedli. Tomu říkám respekt. Prváci se vydali k prefektům, zatímco já jsem musela Chloe slíbit, že na ni počkám ve společence, než se konečně přidala k zástupu u nebelvírského prefekta. Když mizeli za rohem, pohledem jsem hledala Poberty.

Byla tady ale spousta lidí a já jsem kluky nikde neviděla, proto jsem se vydala za zástupem Nebelvírských. Cesta do společenské místnosti byla zajímavá. Schodiště se hodněkrát měnilo a já jsem projednou děkovala bohu, že mám dobrou paměť a ve změti chodeb a schodišť se neztratím. Po zdech visely obrazy všech možných druhů - od aristokratů po pastevce. Až jsme asi po deseti minutách spletité cesty dorazili před obraz Buclaté dámy, jak jsem zaslechla. Byla menší, trochu při těle a na sobě měla naprosto nechutné růžové šaty. Ale nevypadala nijak zle nebo mi tak aspoň nepřipadala.

"Heslo je chrabrost," pronesl jeden z prefektů, který nevedl prváky.
"Ano přesně tak," pronesla Buclatá dáma zvonivým hlasem, který by zabil i slona a vyklonila se tak, aby mohli studenti, kteří byli vepředu projít.
Když jsem prošla otvorem, hledala jsem kluky i tady. Zase jsem je nikde neviděla. Napadlo mě, že se půjdu podívat k těm křeslům u krbu, ale vtom mi někdo skočil na záda a dal mi na oči své ruce. Pocítila jsem své jizvy, ale mistrně jsem to skryla přerývaným smíchem.
"Kdo jsem?"

Rozesmála jsem se poněkud namáhavěji, sundala Chloeiny ruce a postavila ji na zem. Její hlas byl vážně zábavný - tak moc se snažila ze sebe udělat někoho jiného. Dřepla jsem si k ní a pohladila ji po tváři.
"Tebe přece poznám všude," prohlásila jsem a usmála se na ni.
Přestala se tvářit uraženě a po tváři se jí rozlil blažený úsměv. Skočila mi kolem krku a já ji pevně objala. V ten okamžik jsem se rozhodla, že se postarám, aby se jí nikdy nic nestalo. Ta holka mě prostě okouzlila.
"Půjdu si vybalit," vyhrkla, když mě pustila," půjdeme spolu na snídani? Já bych se tady totiž ztratila."
"V sedm budu tady," zasmála jsem se jejímu psímu pohledu. Rozzářila se a vyběhla schody do její ložnice. Zakroutila jsem nad tím hlavou. Projela jsem pohledem místnost. Zarazila jsem se u čtyř kluků sedících u krbu - ty bych si nikdy nespletla. Vyrazila jsem jejich směrem.

"Všude jsem vás hledala," řekla jsem šťastně a chtěla si přisednout k Jamesovi na pohovku. Ten ale zkřížil ruce
a nepohnul se ani o centimetr - naopak se ještě víc roztáhl a přeměřil si mě pěkně naštvaným pohledem.
"Aspoň se nepřetvařuj," ozval se Sirius chladným hlasem.
"Cože?," nechápala jsem, kam tím směřují. Věděla jsem, že mě všichni odsoudí, ale oni ne...
"Neměl bys být spíš ve Zmijozelu? Tam by se taková Smrtijedka hodila, ne?," vyhrkl Peter.
Rozhlédla jsem se zmateně po všech tvářích. Tohle bolelo víc než rány ohnivým bičem a nebylo to vůbec fér - na takové odsouzení mě neznali tak dobře.

"A teď bys mohla vypadnout," pronesl Sirius ležérně a pohybem ruky naznačil, abych vypadla. Remus koukal do země, ostatní si mě měřili fakt hnusnými pohledy.
"Jak to myslíš? Jsme přece přátelé...," zašeptala jsem a do očí mi vhrkly slzy.
"No ták," posmíval se mi Sirius," snad si nemyslíš, že když se tady rozbrečíš a budeš hrát divadýlko, tak ti uvěříme! Jsi lhářka a mrcha! Vůbec bys tady neměla být - radši jsi měla zůstat tam odkud jsi přišla. My v Nebelvíru totiž žádný vražedný svině nepotřebujem."

Vyplivl to ze sebe tak rychle a jedovatě, že jsem se na nic nezmohla. Něco v hlavě mi říkalo, že ani on nemůže uvěřit tomu, co vypustil z pusy. Jeho hrdost mu ale nedokázala dát stopku. Nebránila jsem se - věděla jsem, že stejně nebude poslouchat. Ani on, ani James - byli prostě tvrdohlaví, hrdí mezci a s tím se nedá nic dělat.
Otočila jsem se a klusem jsem vyběhla do schodů. Našla jsem dveře svého pokoje. Na cedulce bylo napsáno: Lily Evansová, Jessica Monroeová, Cathrin Smithová, Erica Harperová. Otevřela jsem dveře. Pokoj byl útulný - byl v teplých červených a zlatých barvách a měl jednu koupelnu. Dominovaly v něm čtyři velké postele s nebesy. Na posteli úplně vzadu seděly tři dívky - jedna z nich byla Lilly - a povídaly si, jakmile mě ale spatřili okamžitě zmlkli a podívali se mým směrem.

"Ahoj," pípla jsem," já jsem..."
"Ani se nesnaž - my víme kdo jsi," ozvala se uštěpačně blondýna. Hnědovláska jí přikyvovala. Obě naráz vyskočili z postele - tipovala jsem, že byla Lilyina, protože ta se stáhla ještě víc do polštářů a strhla pohled do knihy před sebou.
"Tak hele," ozvala se zase blondýna," abychom si to ujasnili - já jsem Kate a tohle je Jessica, Lily prý znáš. Radím ti dobře nepřibližuj se k nám, pokud se nám pokusíš něco udělat, nahlásíme to Brumbálovi a ten tě odsud pěkně požene."
"Proč bych to dělala?," zeptala jsem se nevěřícně.
Nato se ty dvě rozesmály chladným smíchem.

"Jo jasně - tohle divadýlko si hraj na někoho jinýho. My víme co jsi zač a neboj začarujeme si postele kouzlem, abys nám nic neudělala!".
"Ale já taková nejsem," bránila jsem se chabě, tichým hlasem. Bylo to jakoby opakovala Siriusova slova.
"Hmm," odfrkla si Jessica," tady se za rodiče neschováš! To že jsou Smrtijedi nám strach nenažene! My se tě nebojíme. To rodiče asi nebudou moc šťastní, že nejsi ve Zmijozelu, ne?"

Ušklíbla se a ve mně hrklo. Bylo toho na mě už moc. Slzy se spustily a já jsem zamířila k volné posteli, kde jsem zatáhla závěsy a slyšela smích těch dvou. Kouzlem jsem závěsy zajistila proti hluku a narušení, pak jsem si lehla na břicho
a nechala téct slzy po tvářích. Moje vlasy nabraly bezvýraznou a neuvěřitelně světlou barvu. Jinx ke mně tiše přišel
a položil mi tlapky na ruku, kterou jsem měla vedle hlavy. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli je horší, že mě tu všichni nenávidí nebo že mě rodiče zabijou hned, jak k tomu dostanou možnost. Usnula jsem vyčerpáním a taky tím, že už mi prostě došly slzy.




Ráno jsem se probudila kolem půl sedmé. Vstala jsem z postele a zrušila kouzla. Odtáhla jsem závěs - bylo tu ticho, slyšela jsem jen lehké oddechování z postelí mých spolubydlících. Tím líp, pomyslela jsem si, vzala jsem si oblečení
a hábit a proklouzla jsem do koupelny. Dala jsem si sprchu a prohlédla jsem si svoje jizvy - byla jsem překvapená, že byly pryč. Bohužel radost mě přešla hned potom, co jsem zjistila, že pořád pekelně bolí. Včera mě tak nebolely, když na mě skočila Chloe, dnes se ale nepříjemná bolest zase vrátila. Oblékla jsem tričko a džíny. Vyčistila jsem si zuby a upravila jsem. Další šok mě čekal, když jsem viděla barvu mých vlasů. Byly naprosto bez života - úplně jako já. Blonďatá se změnila na neuvěřitelně světlou až bílou barvu.

Povzdechla jsem si - to nespravím - a vydala se po schodech do společenky, kde jsem čekala až přijde Chloe. Bylo přesně sedm, když se ze schodů prvního ročníku vyvalila jako velká voda a skočila mi kolem krku.
"Dobré ráno," usmála jsem se na ni a postavila ji zase na zem," jak ses vyspala?"
"Bezvadně," ujistila mě a vykročili jsme portrétem, odkud jsme si to zamířili do Velké síně.
Chloe mi mezitím vyprávěla všechno možné i nemožné. Vystačila si tím až k Velké síni, kde jsme se posadili někam doprostřed stolu. Bylo velmi brzo a tak tu bylo jen pár nedočkavců a ranních ptáčat. Nalila jsem si čaj a přitáhla si croisant - zvyk z Krásnohůlek. Chloe mě napodobila a já se musela usmát - byla úžasná. Zrovna mi začala povídat o své dovolené v Řecku a letním táboře, který absolvovala, když do síně vletělo pár sov a výrů a k mé nelibosti se ke mně přibližoval rodinný černý výr.

"Heaven," pronesla jsem k výrovi, který byl pomalu stejně velký jako dospělý labrador. Povýšeně se na mě podívala a hodil mi do rukou pergamen. Podala jsem jí jeden koláč, ona si ale odfrkla, vzlétla - nezapomněla mě praštit křídlem - elegantně vyplula otevřeným oknem. Otevřela jsem ho, vzkaz byl jednoduchý:

Za tohle poneseš následky
Marcello Harper

Najednou jsem nemohla dýchat, prostě totální zásek, byla jsem absolutně vyděšená. Za pár sekund mi pergamen vzplanul v ruce - kouzlo mé matinky - a nehezky mi popálil levou ruku. Chloe přidušeně vykřikla a vrhla se ke mně. Ránu jsem zacelila lehkým kouzlem a dalším jsem si dlaň obvázala.
"To je v pořádku," přinutila jsem se o normální klidný ton.
Chloe se trochu uklidnila a zase si sedla. Každou chvíli po mně ale pokukovala a tak jsem se na ni mírně usmála. Chloe mi řekla, že musí jít k prefektům pro svůj rozvrh a tak se se mnou rozloučila a odběhla ven. V té chvíli se už do síně začaly hrnout doslova proudy studentů. Mezi nimi jsem zahlédla své spolubydlící a poberty. James a Sirius mě sjely neuvěřitelně znechuceným pohledem a odešli na druhý konec stolu. Když kolem mě ale procházeli, tak Sirius naprostou "náhodou" vylil konvici s čajem na mou ruku. Neviděl můj obvaz, ani to, že před chvílí jsem tam měla obrovskou ránu, kterou jsem jen zacelila ale nevyléčila.

Otočil se na mě, až když jsem zasyčela bolestí a z očí mi vyrysklo několik slz. Horká voda mi propálila provizorní obvaz, který proti novému útoku nic nezmohl. Roztekl se mi přímo do znovuotevřené rány, ze které se doslova vyvalila krev
a rána do sebe vtahovala obvaz - to bolest (pokud to šlo) - ještě ztrojnásobilo. A já jsem odhodila snídani a hůlkou jsem odtrhávala kousky obvazu z ruky. Věděla jsem, že tohle bude pekelně bolet, ale než bych tady našla ošetřovnu nebo někoho, kdo by mě tam zavedl, rána by se zacelila a pak by se mi musela celá oříznout chirugicky a to by bylo ještě bolestivější.

Proudy slzy mi tekly po tváři, když jsem odtrhávala prudkými pohyby kusy látky s kůži, na kterou se přiškvařili. Jak jsem byla ráda, že si Chloe musela pro rozvrh k prefektům. To kolem mě zrovna šla Lily.
"Panebože," vyjekla když mě uviděla," pojď, musíš na ošetřovnu!"
Nic jsem nenamítala - bolelo to příšerně a krev mi tekla snad potokem. Lily mě vyvedla ze síně a spěšně se mnou zamířila k ošetřovně. Už jsem neviděla, jak se kluci koukali ztrhaně - a nejvíc Sirius, který jen teď myslel na to, že tohle opravdu přehnal...



"Proboha slečno!," vykřikla madame Pomfreyová a rychle mě odvedla k jednomu lůžku.
"Jak se vám to stalo?," vyptávala se, zatímco mi zacelila ránu a začala ji obvazovat. Ještě, že je to levačka, pomyslela jsem si.
"Zapálil se mi dopis a když jsem ho chtěla uhasit, nalila jsem tu vodu na ruku," řekla jsem naprosto bez zaváhání. Jo - léta praxe lhaní. Doma jsem to musela praktikovat pořád.
Ošetřovatelka se na mě podívala nedůvěřivým pohledem, ale nechala to být. Když mě pouštěla, poučovala mě o tom, co mám a nemám dělat. Nakonec mi řekla, že mám přijít zítra na kontrolu. Všechno jsem ji odkývala vyšla z místnosti.
V tu chvíli jsem si uvědomila, kdo mě sem vlastně dostal.

"Díky," řekla jsem směrem k Lily.
"Není za co," odpověděla bezstarostně a podala mi můj rozvrh.
Vzala jsem si brašnu a mířila jsem si to ke skleníku - první hodinu jsme měli mít bylinkářství s Havraspárem. Došla jsem ke skleníku a schovala si zraněnou ruku do hábitu. Takovej trapas - první den a já se zraním. Ve skutečnosti to na tebe hodil Sirius, šeptal mi v hlavě hlas. Měl jenom vztek to ho přejde, odporovala jsem mu chabě. Jo jasně a Semir Gerkhan v životě nezničil auto, poškleboval se mi. Na to jsem si neměla co říct.

Cítila jsem pohled v zádech, tak jsem se otočila - koukali na mě pobertové. Rychle jsem uhnula pohledem.
"Dneska skleník číslo 5," prohlásila příjemná menší čarodějka, která se mi představila jako Prýtová. Mezitím to v obou skupinách zašumělo - pátý skleník ukrýval ty nejnebezpečnější rostliny, které tu Bradavice měli.
No super - s tou rukou to bude bezva. Povzdechla jsem si a zamířila ke vchodu.



"Do dvojic!," zavelela a všichni se nějak seskupili.
Na mě zbyl nějaký Paul Lawer z Nebelvíru. Očividně nebyl z mé společnosti nadšený. Když jsme se rozřadili, začala posílat jednotlivé dvojice dovnitř. Naším úkolem bylo projít skleníkem, protože - jak nám řekla Prýtová - bez toho, aniž bysme se byli schopni ubránit, nás nemůže pustit k těmto rostlinám. Za mnou stál Sirius s Jamesem. Prošla další dvojice a po chvíli vyslala Prýtová mě a Paula.
Procházeli jsme skleníkem, párkrát jsme uhnuli trnům nebo překročili nějaký ten kořen.

"Bože - má mě zabít nějaká kytka nebo Smrtijedka, to je fakt úžasný," remcal Paul.
Neodpověděla jsem mu, mrzelo mě to a zároveň jsem na něj měla vztek.
"Já jsem ti přece nic neudělala a ani neudělám," řekla jsem mu klidně.
"Jo jasně - už máš aspoň Znamení zla?," šklebil se jedovatě. Bohužel se tak zabral do toho se mi posmívat, že nekoukal na cestu. Zrovna se po něm chtěla ohnat jedna hodně trnitá potvora, když jsem ho s výkřikem pozor! strhla na zem. Šlahoun nás netrefil a tak se stáhnul zpátky. Já jsem vstala a sykla jsem.
"Bezva! Naprosto skvělý," procedila jsem skrz zaťaté zuby.



Z obvazu na ruce mi trčel asi deseticentimetrovej trn. Jenom přinucením jsem si ho nevytrhla z ruky. Byla to pekelná serpentina, nebyla jedovatá, ale spouštěla krvácení. Takže kdybych to vytáhla, tak na místě vykrvácím - kdyby to bylo jenom to bodnutí, v klidu bych to vyndala a odešla po svých, jenže já jsem pod ní měla ránu, která pokrýval celou dlaň. Když to uviděl Paul skácel se k zemi - toť vše k Nebelvírské odvaze. Super - z ruky mi trčí trn a jediný člověk, který by mi mohl pomoct je na zemi v bezvědomí.

Napadlo mě jenom počkat na další dvojici, která by toho chudáka odtáhla. Když jsem zaslechla kroky a hovor - klid mě přešel. V řadě za mnou stál totiž James a Sirius. Na plán bylo pozdě, tak jsem se jen zvedla a schovala ruku do hábitu.
V tu chvíli vyšli z rohu ti dva a když viděli Paula na zemi a mě nad ním, vytřeštili oči a pak vytáhli hůlky, kterýma mířili na mou hruď.

Aha. To mě nenapadlo, že si budou myslet, že jsem mu to udělala já.
"Počkejte," vyhrkla jsem ," on jenom omdlel, můžete ho odsud odnést?"
"Co jsi mu udělala?," řekl podezřívavě James a přimhouřil oči.
Tak jo - vysvětlit to nepůjde. Plán A selhal - když se zamyslím, snad jsem ani nevěřila, že to na ně bude fungovat. Vytáhla jsem proto ruku z hábitu a všechno jim vysvětlila. Když viděli ten trn, nezbylo jim nic, než mi věřit. Vzali Paula a odnášeli ho, já jsem za nimi jenom tiše kráčela.

"Co jste tam prováděli tak dlouho?," zlobila se Prýtová, když ale uviděla bezvědomého Paula a mou ruku
z deseticentimetrovým trnem, přiběhla k nám. Paula probudila kouzlem Enervate.
"Běžte na ošetřovnu slečno - pan Black...," chtěla navrhnout, aby šel se mnou.
"Já už cestu znám," řekla jsem jí a pádila jsem směrem k hradu.



Madame Pomfreyová mi pěkně vynadala, když mě ošetřovala, musela jsem jí odpřísáhnout, že se na ošetřovnu tento den už nedostanu.
Rychle jsem vycouvala z její kanceláře a zamířila na hodinu Dějin. Sedla jsem si na volné místo dopředu a poslouchala výklad. Celé dopoledne pak probíhalo v pohodě. A celý hrad mířil na oběd.
Pohledem jsem vyhledala Chloe a šla k ní. Asi metr od ní jsem se zarazila, byla taková ...jiná.
"Ahoj, jaký byl den?," zeptala jsem se mile.
"Hmm... totiž... oni mi řekli...ty...teda...vážně mě zabiješ?," vysoukala ze sebe a oči měla rozšířené naprostou hrůzu. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. I ji proti mně poštvali.

"Ne," zašeptala jsem," nemusíš se mě bát," dodala jsem, ale ona odtáhla svoji ručku, kterou jsem chtěla chytit do dlaně. Smutně jsem se podívala.
"Dobře, chápu to," hlas se mi zlomil," ale já bych ti neublížila."
Když jsem koukla, kdo vedle ní sedí, hrklo ve mně. Kate a Jessica se škodolibě usmívali a když viděli slzy, které se zase dostaly ven, uculovaly se snad ještě víc.
Otočila jsem se - na jídlo jsem neměla ani pomyšlení.

"Neboj Chloe - ta Smrtijedka ti neublíží," uklidňovala ji Kate. Zrychlila jsem krok.
"Správně - nikdo ji tady nechce!," zvýšila hlas Jessica, ale ani nemusela - v síni bylo jen málo studentů a tak ji slyšeli všichni - i já, která jsem byla skoro u dveří.
To už na mě bylo moc a slzy mi stékaly po tváři. Ale vždycky může být hůř - ve dveřích totiž byli Poberti a soudě podle jejich výrazů slyšeli vše. Protáhla jsem se kolem nich, protože jsem nechtěla, aby mi sypali sůl do rány.
Dostala jsem se až k učebně Obrany proti černé magii - naše další hodina. Sedla jsem si do druhé lavice, vytáhla učebnice a setřela slzy. Jednoduchým kouzlem moje tvář vypadala stejně jako předtím.



Za dvacet minut se do třídy nahrnuly ostatní studenti a posedali si na svá místa. Hodina byla se Zmijozelskými, což mě moc nepotěšilo.
"Můžu?," zeptala se mě Lily a ukázala na židli vedle mě. Byla jediná, kdo mou přítomnost tady alespoň dokázal tolerovat.
Přikývla jsem a posunula svou tašku. Zazvonilo a do třídy vešel profesor Higgins.
"Tak dnes začneme menším soubojovým turnajem," prohlásil.
Rozdělili jsme se do dvojic - byla jsem s Lily. Když všechny dvojice stály proti sobě, dal nám povel ke kouzlení. Používali jsme na sebe s Lily poněkud těžší obranná i útočná kouzla než ostatní. Lil byla očividně potěšená, že proti ní konečně stojí někdo rovný jejím schopnostem.

Odrážela jsem její útoky, když jsem koutkem oka zahlédla blonďáka s ledovým úsměvem a chladnýma šedýma očima - Malfoy. Pozvedl hůlku, ale nemířil na jeho protivníka, nýbrž na Lily.
"Colligotero!," zvolal a tmavě zelený paprsek se řítil na Lily.
Ta se otočila a když viděla jak se k ní kouzlo blíží, ztuhla. Rychle jsem k ní přiběhla a postavila se před ni. Pak jsem použila silný vazebně-ochraný štít a rychle ho rozprostřela. Vypadal jako fialová mlha a pohltil Malfoyovu kletbu. Měla jsem štěstí - byl na konci třídy, kdyby byl vedle tak bych ji neubránila.

Štít kletbu sice pohltil ale tlak, který to vyvolalo v nestabilním, narychlo vyvolaném štítu, mě odhodil k Lily, která se mnou narazila na stěnu. Já přistála na Lil, a slyšela jsem nehezkou ránu. Obě jsme se svezly k zemi. Ten hajzl, pomyslela jsem si. Použil na ni zakázanou řezací kletbu. Ani jsem nechtěla domýšlet, jak by to dopadlo, kdyby ji zasáhl.
"Pane Malfoyi!," vykřikl vztekle Higgins," Strhávám Zmijozelu 20 bodů a máte školní trest! Dnes v osm u mě v kabinetu!"
"A 20 bodů Nebelvíru za vynikající štít, slečno Harperová," pochválil mě s úsměvem.
Malfoy vypadal, že mě uřkne hned, jak bude z dosahu jakýkoliv učitel. Zamračila jsem se na něj a zvedla se z podlahy. Dobrý, otřes mozku jsem vynechala, zaradovala jsem se v duchu, když se mi hlava nezamotala a já stála pevně nohama na zemi. Pak mi došlo co se stalo a otočila jsem se na ležící dívku.

"Můžeš se zvednout?," zeptala jsem se starostlivě Lil a poklekla jsem k ní," hrozně mě to mrzí, omlouvám se, já..."
"Neomlouvej se," zarazila mě slabým hlasem, který mě vyděsil a pokusila se o úsměv," zachránila... jsi mě. Děkuju."
"V pohodě," zamumlala jsem," co tě bolí?"
"Asi jsem si... vyrazila dech. A děsně mi tepe v hlavě, všechno se motá...," šeptala.
Úzkostlivě jsem se na ni podívala a pak jsem přiskočila k profesoru Higginsovi.

"Pane profesore, Lily má otřes mozku, doprovodím ji na ošetřovnu," vybalila jsem na něj.
Přikývl a někoho hledal ve třídě. Přiběhla jsem k Lilly, opatrně jsem jí pomohla na nohy a vydaly jsem se na ošetřovnu.
"Pane Malfoyi!,"slyšela jsem ještě rozzuřený hlas a ďábelsky se usmála. To má za to kretén.

"Slečno Harperová? Už zase?"
"Ne, já jsem v pohodě. Lily má otřes mozku, Malfoy na ni seslal kletbu a ona narazila do zdi," osvětlila jsem jí situaci. Semkla rty - dovedla jsem si představit, co si o Malfoyovi myslí.
"Dobře, běžte," přikázala mi a spěchala pro nějáké lektvary.

Naposled jsem se podívala na Lil, která zašeptala děkuju a vyrazila jsem do ložnice. Byla jsem unavená a přála jsem si jenom najít svou postel. Bylo už totiž asi deset večer - tak dlouho jsem byla s Lil na ošetřovně. Když jsem ale vlezla otvorem, který vytvořila Buclatá dáma, do společenky, strnula jsem, někdo tam na mě čekal....


Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám psát dál povídku Půlnoční slunce ? :)

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama