3. Světlo na konci tunelu

23. září 2013 v 18:25 |  Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Máám to :D. Obětovala jsem učení češtiny další kapitolce, díky neustávajícímu nátlaku :D (vy víte o kom mluvím dámy :D :P). Ano - nemám tušení, kdy bude další kapitola :D -__- .
Snad se bude líbit :).


3.Světlo na konci tunelu

Prošla jsem portrétem jak nejtiššeji jsem dovedla - nechtěla jsem rušit nějaké opozdilce tady dole, i když silně pochybuju, že by je zajímalo, co tu ta "Smrtijedka" dělá takhle pozdě v noci. Když jsem byla skoro u schodů, uslyšela jsem šoupání křesla a pohyb. Unaveně jsem vzhlédla a srdce jsem měla až v krku z pohledu, který se mi naskytl.
U křesel nestál nikdo jiný, než Sirius, James a Remus. Pochopila jsem, že Petr se bude schovávat někde za nimi a že ho z pozice, do které jsem se dostala, neuvidím. Bála jsem se co přijde - o další kolo urážení jsem nestála, avšak někde hodně vzadu ve mně mi skýtala naděje, že se všechno spraví. Nedokázala jsem se přiklonit ani k jedné z možností.

"Ahoj," vysoukal ze sebe nakonec Sirius. To by nebylo tak překvapivé, ale jeho tón byl - omluvný? - to jsem s jistotou nedokázala určit.
"Já... vím, že s námi nejspíš nebudeš chtít mluvit nebo tak... ale já jsem se chtěl omluvit za tu ruku... strašně mě to mrzí.. a taky mě mrzí, že jsme se k tobě otočili zády... nevyslechli jsme tě... zrovna já bych tě soudit neměl...když moje rodina...," nedokončil Sirius a zahanbeně - ano, vážně zahanbeně - sklonil pohled do země. James nejistě přešlápnul
a kousl se do rtu.

"Chovali jsme se jako pitomci - a nejvíc já, že jsem se kluky nepokusil zastavit. Bylo to hloupé a mě to mrzí," řekl omluvně Remus, který se mi celou dobu koukal do očí. Jeho oči teď byly tmavší, ale nejspíš za to mohl jen stín světla. Bože - vážně se teď zajímám o jeho oči?!
"Jo to teda - prostě... asi nám neodpustíš a my to chápeme, ale... fakt nás to mrzí... mohla bys... mohla bys nám někdy odpustit?," šeptal naléhavě James. Až teď jsem si všimla, jak za nimi Petr horlivě přikyvuje.

Přimhouřila jsem oči. Jen je v tom nechám pěkně vydusit - nejsem násilná, ale chovali se fakt hnusně, to musíte uznat. V klidu jsem k nim došla - sledovali každý můj pohyb, zastavila jsem se až těsně u Siriuse. Zatajil dech a já mu svou zdravou rukou jednu pořádnou vlepila. Nejspíš to čekal, ale k mému překvapení se neodvrátil. Byla jsem spokojená - otisk mé ruky byl velmi dobře znatelný.
"To bylo za tu ruku," promluvila jsem klidně. Zkroušeně zabodl svůj pohled někam do země.
"A jste idioti," pokračovala jsem tvrdě a nepřístupně. Páni - měla bych být herečka, tady je mě škoda!
"Zklamali jste mě, myslela jsem, že aspoň vy budete stát za mnou. Obzvlášť ty Siriusi," kývla jsem na něj," bys měl vědět, že jméno nic neznamená."

Nadechla jsem se k dalším nadávkám, protože jsem jim toho chtěla ještě hodně vyčíst - byla jsem v ráži. Myslím, že za to z velké části mohla i frsustrace z Malfoyova pokusu zabít Lily. Pak jsem si ale uvědomila, že mi dneska konečně něco zvedlo náladu - navíc jsem věděla, že jsou to hodní kluci a já jsem je v tuhle chvíli potřebovala stejně jako kyslík. Stáli blízko sebe, takže jsem se jim všem třem najednou vrhla kolem krku.
"Ale hrozně jste mi chyběli," šeptala jsem někam k jejich krkům a pevně je k sobě tiskla, jako bych se bála, že se mi každou chvíli rozplynou nebo mi zase začnou nadávat.
Když vycítili změnu, přivinuli mě k sobě a uvolnili se. Po pár minutách jsme se pustili a James mi galantně nabídl své křeslo. Usmála jsem se na něj, ale sedla jsem si na chlupatý kobereček zády ke krbu, abych si nahřála svá zraněná záda.

"Takže - odpouštíš nám?," ujišťoval se ještě trochu nejistě Remus, když si sedal.
Místo odpovědí se mi zvlnily vlasy a nabraly nádhernou blond barvu, ve které se tkvěly medově zbarvené proužky. V mých očích byla zase ta stará veselá jiskra. Můj úsměv to pouze všechno podtrhoval.
"Jo," odpověděla jsem prostě a kluci se zasmáli.



Celý večer mi pak vykládali nějaké historky a mně se pomalu zavírali oči. James zrovna předčítal nějaký famfrpálový článek z Denního věštce a já jsem zamrkala, abych neusnula s hlavou na Remusově stehně. Ani jsem si nevšimla, jak jsem se do takové polohy dostala. Prudce jsem zvedla hlavu a když jsme se na sebe s Remusem koukli, jako na povel jsme zrudli a odtáhli se. Moje vlasy tomu patřičně nasadily korunu, když se zabarvovaly neuvěřitelnou rychlostí a jako krvavé prstence zamířily k zemi. To rozesmálo ostatní kluky natolik, že James spadl z křesla. Jeho rozplácnutému a nechápavému výrazu jsme se zasmáli i já s Remusem.
"Fajn asi si půjdu lehnout," oznámila jsem, když jsme se dosyta nasmáli a moje břišní svaly vypovídaly službu stejně jako mozek. Vyšvihla jsem se na nohy a zamířila ke schodům.

"Ráno budem čekat," křikl ještě James. Mávla jsem rukou, že rozumím, vyběhla zbývající schody k dívčím ložnicím a vešla jsem opatrně do pokoje.
Oddechla jsem si, když jsem je nikde neviděla. Převlékla jsem se do pyžama a koukla na hodinky, které jsem měla na stole. 0:45 - no bezva. To se asi moc nevyspím. Vyčerpaně jsem si lehla na břicho a nastavila budík, který jsem začarovala tak, aby zvonil jen pro mě. Ještě jsem zkontrolovala ochranná kouzla, zatáhla závěsy a pak jsem so ponořila do ráje snů. Asi po hodině se dveře s klapnutím otevřely a já slyšela nepříliš tlumený smích těch superdrben. Pak už jsem nic nevnímala.

Malá dívka se procházela po domě a vesele poskakovala - hrála si na baletku. Při jedné z otoček shodila starodávnou vázu, která se po setkání se zemí s hlasitým duněním roztříštila na miliardy kousků.
"Erico? Co se to tam dějě?," ozval se ledový hlas dívčiny matky, který následovalo patřičně vzteklé dupání podpatků.
S neuvěřitelnou razancí se otevřely dveře a žena strnula na prahu. Koukala střídavě na střepy a na dceru, která se vyděšeně krčila pod jejím rozzuřeným pohledem.
"Marcello!!!," zaječela nepříčetně a švihla hůlkou, aby své rozhořčení zdůraznila.

"Co zase provedla?," pronesl chladně směrem k manželce muž, který přišel a nepatrně kývl na krčící se dívku. Pak uviděl střepy. Žena s potěšením sledovala, jak jeho tvář brunátní vztekem a sladce pronesla směrem k dívce:
"Hezkou zábavu," s úsměvem vycouvala a zavřela za sebou dveře.
Dívka se vzdalovala od muže, který ji měl zahrnovat láskou a ne bolestí, oči strachem rozšířené a breptala jednu omluvu za druhou. Jeho výraz ji ale ujistil, že to jí nepomůže.
"Crucio!," pronesl téměř lenivě, ale jeho výraz prozrazoval nepříčetnost.
Dívka se svezla na zem a v bolestný křečích se svíjela. Nekřičela - nechtěla mu dopřávat tu radost. Cítila každičky nerv, bolest se stupňovala,...

Škubla jsem sebou a probrala se. Pomalu jsem se zvedla, tělo se mi třáslo strachem. Podívala jsem se na hodiny - 6:30. Kluci na mě budou čekat v 7:00. Sebrala jsem své věci a dopřála si patnáctiminutovou sprchu. Načesala jsem se a rychle se oblékla do hábitu. Jemně jsem se nalíčila a vyběhla z místnosti, protože princezny se začaly probouzet. Seběhla jsem do společenky a sedla si ke krbu. Oheň v krbu mě uklidňoval a mě se zmocňovala malátnost. Bokem jsem nalehla na opěradlo a začala klimbat. Plameny v krbu zapraskaly a já jsem zavřela oči...
"Země volá Ericu! Vzbuď se," ozval se mi rozesmátý hlas těsně u ucha. Trhla jsem sebou a praštila se do něčeho před sebou. Sykla jsem bolestí a ta věc taky. Moment - věc ?! Otevřela jsem oči a uviděla Siriuse, jak se drží za čelo.
"Mohl si čekat, že se leknu," zabručela jsem směrem k němu.

Kluci už se mezitím zase tlemili. Když jsme se na sebe se Siriem podívali, rozesmáli jsme se taky. James mi podal ruku a já se vytáhla z křesla. V tomto duchu jsme se vydali na snídani. Když jsme do síně dorazili, otočila se po nás spousta lidí.
"Asi už nebudete tak oblíbení," řekla jsem jim, když jsme se usadili ke stolu.
"Proč?," nechápal James a ruka s topinkou se mu zasekla v půli cesty.
"Bavíte se se mnou. To je hodně pádný důvod pro tyhle exoty," kývla jsem na spolužáky - hlavně ale k Zmijozelským, kteří nás probodávali nenávistnými pohledy.
Už mi chtěl něco namítnout, když se jeho pohled zabodl ke dveřím a on si rukou prohrábl vlasy. Kluci protočily oči a já jsem nechápala, do té chvíle než James zařval...

"Héééj Evansová! Tady u mě je volný místečko a když budeš moc hodná, tak si klidně budeš moct sednout ke mně na klín!," zařval přes celou síň, která ztichla a stočila pohled k teď do ruda rozpálené Lily Evansové.
"Ani za milion Pottere!," zaječela mu v odpověď a sedla si na druhý konec stolu.
"Stejně mě miluje - jenom to neví," prohodil naším směrem sebejistě a pustil se do své topinky. Kluci se rozesmáli, Remus nesouhlasně a zároveň pobaveně kroutil hlavou. Rozhodla jsem se Jamese trochu pozlobit.

"Ne dokud se budeš chovat takhle," sdělila jsem mu a namazala si na topinku marmeládu.
"Jak to myslíš?," zeptal se zvědavě a zase se mu topinka zasekla na tom samém místě.
"Koukáš se někdy, jak u toho vypadáš?," zasmála jsem se a ukousla si kus topinky.
James se nechápavě zahleděl na Siria, ten mu jeho pohled oplatil. Já jsem přivřela oči a představila si Jamese v dívčí podobě. Když jsem oči otevřela, cítila jsem, jak mé vlasy byly černé, krátce střižené, trčely všemi směry a moje duhovky už byly teple oříškové.
"Takhle," pronesla jsem k němu a vytvořila na své tváři zamilovaný škleb. Kluci se znovu rozesmáli a James se na mě dotčeně díval.

"Máš pravdu," řekla jsem vážně, ale cukaly mi koutky," ještě tohle," dodala jsem a prohrábla jsem si rukou vlasy.
To už se kluci svíjely neovladatelným smíchem a Sirius se smál tak moc, že skončil hlavou v pudinku. Tohle bylo na Jamese moc - uražený výraz opadnul a on se začal smát s námi. Moje vlasy se v duhových barvách rozjely po celé délce mých zad a já na sobě ucítila něčí pohled. Nechtěla jsem se otočit - možná jsem se bála - ale když mi ten někdo zaťukal na rameno otočila jsem se. Byla to Chloe.
"Já jsem se ti chtěla omluvit, to ode mě nebylo hezký," zamračila se a koukala na svoje tenisky," jsi má kamarádka. Bylas na mě hodná - máš mě ještě ráda?"
Byla zničená z toho, co se včera stalo a oči měla zarudlé od pláče. To mě vážně dostalo - kvůli mně plakala.

"Koho bych tady hlídala, když ne tebe," rošťácky jsem se usmála a něžně ji šťouchla do ramene. Zvedla oči a celá se rozzářila, pak mi skočila kolem krku. Stiskla jsem ji a ona se posadila vedle nás. Viděla jsem, že na nás kluci zvědavě zírají. Postupně Chloe zrentgenovala každého z pobertů a tázavě se na mě zadívala. Chtěla jsem je představit, ale ona mě předběhla.
"Chloe Shelterová, nejlepší kamarádka Ericy," řekla hrdě a natáhla směrem ke klukům ruku.
"Sirius Black, nejlepší kamarád," zakřenil se a vzal její drobnou ručku do své.
Vypadalo to vážně komicky. Vypadal jako King kong a ona jako drobná Ann Darrowová. Ostatně - Sirius byl takový opičák, takže nejsem daleko od pravdy. Normální člověk by určitě nezabořil hlavu do pudinku, který zrovna vyčníval na jeho čele. Máchla jsem hůlkou, takže ani nestačil protestovat. Skvrna zmizela - jsem lepší než Vanish.

"James, Remus, Petr," představila jsem kluky dřív, než by předvedli stejný tyjátr jako Sirius. Minimálně o Jamesovi jsem tohle mohla tvrdit.
"Tak teď se znáte a my už musíme na hodinu - máme jasnovidectví," poslední slovo jsem řekla tím nejvíc znechuceným tonem, na jaký jsem se zmohla.
Všichni jsme se zvedli, u dveří se s námi rozloučila Chloe, která zamířila na hodinu Dějin. My jsme se ploužili do nejsevernější části hradu. Na žebřík do věže mě jako gentlemani nechali vylézt první - ale já jsem věděla, že mi chce jenom Sirius koukat na zadek, protože se dole doslova rval o to, aby mohl jít hned za mnou.

"Vítejte!," ozvalo se z temného rohu, když si všichni přítomní studenti posedali a začala hodina. Někteří studenti poblíž leknutím nadskočili, když ze stínu vystoupila malá postava naší profesorky. Vypadala jako ty cikánky, které vám věštili budoucnost z karet.
"Na těchto hodinách se naučíte nejvíce nebezpečné odvětví magie - jasnovidectví!," mluvila nakřáplým hlasem.
Kluci se tiše pochechtávali a mně s Remusem cukaly koutky. Byla jsem odhodlaná vydržet to a nevyprsknout smíchy. Rozdala nám věštecké koule, do kterých jsme všichni naprosto nezúčastněně koukali. Bílá pára mi nic neříkala
a když jsem se rozhlédla po třídě, vypadalo to, že ani jim ne.

"Proboha!," vykřikla náhle Trelawnyová a ukazovala do mé bílé mlhy.
Znuděně jsem se na ni otočila a čekala, co z ní vypadne.
"Vidím tu magii - ano! Blonďatá dívka padá ze skály, vidím ty mrtvolně modré oči - ach drahoušku to je příšerné," pronášela lítostivě - nezapomněla u toho divoce gestikulovat smrtelné záškuby.
"Tak to té holce nezávidím," poznamenala jsem.
Z mých vlasů už totiž byly uhlově černé prstence k ramenům a moje oči zářily fialovou barvou. Sladce jsem se na ni usmála. Vím - podpásovka, ale dneska jsem neměla zájem o někoho dalšího, kdo by mi přál smrt. Profesorka zamrkala
a koukala na mě nanejvýš ublíženě. Placák!, zachechtal se ďáblík ve mně.

"Neměla bys být tak lehkomyslná, smrt je tajemná, je černá..." řekla nakonec tajemně a aby to mělo bezva efekt, moje koule zčernala - viděla jsem, jak na ni poklepala. Tohle by nepředváděl ani tuctový mudlovský kouzelník na svých představeních - samozřejmě kdyby to uměl.
"Bože Siriusi - neumírej," vyhrkla jsem s hranou starostí a přiskočila k němu (Black = černá). 2:0 - to už nerozchodí, pochválil mě hlásek. Všichni se rozesmáli a profesorka naštvaně odkráčela ke svému stolku, na pergamen něco naškrábala a přišla ke mně.

"Jděte. A přineste tohle profesorce McGonnagalové, slečno," řekla zlomyslně a podala mi obálku.
"Jestli jí přejete to co mně, tak mi ještě přibalte tu kouli," odpověděla jsem sladce.
Sebrala jsem tašku, vytrhla jí dopis z nastavené dlaně, mrkla na smějící se Poberty a nechala tam opařenou učitelku. Když jsem vyšla ven, spadla ze mě ta odvaha. A sakra - vždyť to bude průser a jestli se to dozví máma...



Celá vyklepaná jsem došla k jejímu kabinetu a nervozně jsem zaťukala.
"Dále," ozvalo se a já vešla. Kabinet byl vkusně zařízený v teplých červených barvách.
"Copak potřebujete, slečno?," vytrhla mě ze zamyšlení McGonnagalová.
"Mám vám tohle předat - je to od profesorky Trelawnyové," odpověděla jsem a natáhla k ní ruku s dopisem.

Vzala si jej a chvíli do něj zamračeně hleděla. Když vzhlédla usmála se - no fakt! - srolovala ho a koukla na mě.
"To jste jí vážně řekla?," zeptala se mě vážně, ale koutky jí cukaly.
"Ano, řekla mi, že mám umřít. Nedomyslela jsem to, omlouvám se," rozpačitě jsem se usmála. Vypadala jsem jako andílek a měla jsem to natrénováno - mimika byla moje silná stránka.
"Píše, že Vám mám udělit školní trest, ale myslím, že to nebude třeba," řekla," řeknu jí, že jsem Vám vše vysvětlila. Ocenila bych, kdybyste se ji už nepokoušela konfrontovat."
"Samozřejmě paní profesorko," usmála jsem se a zvedla se k odchodu.

Pod schodištěm na mě čekali vysmátí kluci. Došla jsem k nim.
"Pěkně si jí setřela!," rozesmál se znovu Sirius, když mě uviděl. Až teď jsem si všimla, jak moc se jeho smích podobá štěkotu psa.
"Byla jsem pouze upřímná," pronesla jsem vážným tonem. Jejich udivené výrazy mě rozesmály. V tomhle duchu jsme prožili celé dopoledne - samozřejmě jsem už vynechala svou neskonalou upřímnost a radši se nesnažila provokovat, s tím si vystačili kluci i beze mě.

Poslední dvě hodiny jsme měli mít lektvary - jakjinak než se Zmijozelem. Kluci mi osvětlili situaci - to jak učitel lektvarů vždyky nadržuje Zmijozelu a naší koleji sráží body. Nezapomněli to okořenit pár vhodnými poznámkami na adresu Křiklana. Prý měl rád jenom Lily. Když se téma hovoru stočilo k ní, James už zase roztával.
Když se dveře otevřeli, kluci mě zavedli k jejich oblíbenému stolu vzadu. Měli jsme pracovat v trojicích. James utekl co nejrychleji k Lily a ke mně si sedli Remus a Sirius. Když vešel učitel, všichni okamžitě ztichli.
"Dobrý den třído," prohlásil vesele.
"Dnes budeme připravovat Bezesný lektvar - instrukce máte na tabuli. Prosím začněte."

Lektvary mi problém nedělali, ani Remusovi a i když se to zdálo neuvěřitelné, i Sirius v nich byl zdatný. Náš lektvar byl za necelou hodinu a půl hotový. A já jsem se zvědavě rozhlédla. James zasněně pozoroval Lilly, poslouchal ji na slovo - prostě ji uctíval jako bohyni. Usmála jsem se na ni, ta mi úsměv rozpačitě vrátila a když si všimla Jamese, který jí visel na rtech a oddaně na ni koukal, zrudla a něco směrem k němu zamumlala. Dívka, se kterou pracovali, je pobaveně pozorovala.

"Á pane Blacku, Lupine, slečno Harperová - perfektní práce, píšu V," poplácal Siriuse přátelsky po zádech Křiklan
a odešel kontrolovat další práce.
Cítila jsem jak na mě někdo kouká - otočila jsem se, nebyl to nikdo jiný než Malfoy. Vražedně mi koukal do očí, asi si myslel, že se ho leknu, jako všichni, na které vysílá ten svůj baf pohled. Svůdně jsem zamrkala a zamávala. To už byl rudý vzteky a tak místo žabích nožek vhodil do kotlíku trn z mandragory. V kotlíku to zabublalo, načež se lektvar zabarvil do temně modré a do sekundy přistál svým majitelům na obličeji.
"Proboha, pane Malfoyi!," vykřikl profesor a rozletěl se jeho směrem. Ve stejnou chvíli se na něj rozkřikla jako siréna tmavovlasá dívka, ve které jsem podle určitých rysů v obličeji poznala Siriusovu sestřenici Bellatrix.

Nebelvírští se mezitím svíjeli smíchy, když viděli Bellu, která se snažila dostat přes Křiklana k Malfoyovi s vražedným výrazem ve tváři. Zazvonilo a profesor jen mávl rukou, abychom vypadli.
Po večeři jsme se vydali do společenské místnosti a já šla nahoru s Remusem. U vchodu jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla knihu do Přeměňování ve Velké síni. Remus se ochotně nabídl, že půjde se mnou.
"Ne to je dobrý," mrkla jsem na něj a vydala se proti proudu studentů.
Když už jsem byla skoro u Velké síně popadly mě dva páry rukou a zacpaly mi pusu...


Romadůr

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám psát dál povídku Půlnoční slunce ? :)

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama