Říjen 2013

8. Hra s Černou

28. října 2013 v 11:57 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Ahooj :D.
Omlouvám se za zdržení - kapitolka tu měla být už včera, ale nějak jsem to nestíhala. Byla jsem na oslavě a pak mě taky absolutně opustila moje můza. Tu jsem našla až dneska - takže tady je kapitolka :). Užijte si to :).

8. Hra s Černou

Když jsem začínala přicházet k sobě, věděla jsem, že určitě nejsem v naší učebně jasnovidectví, kde jsem se složila. Dokazovaly to měkké polštáře a hedvábná deka, pod kterou jsem ležela. Pomalu jsem zaostřovala smysly. Někdo mi držel ruku. Doléhaly ke mně zvuky, kterým jsem nějak nedokázala rozumět. Za chvíli to šumění naštěstí přestalo a mně pomalu docházel význam slov.
"Jak se to stalo, pane Blacku?"
"Bylo jí špatně, pak mi řekla, že chce z hodiny a než jsem k ní došel, tak odpadla."
"Neměla jsem ji dnes pouštět."

Povzdech. Lehké kroky směrem ke kanceláři. Stisk ruky. Přinutila jsem ztěžklá víčka k pohybu a opatrně jsem je otevřela. Zamrkala jsem pod ostrým náporem světla.
"Erico?"
Otočila jsem se za hlasem - Sirius.
"Co se stalo?," zašeptala jsem a marně jsem se snažila vzpomenout na to, jak jsem se ocitla tady.
"Donesl jsem tě sem," pochopil mě a odpověděl.

Kývla jsem. Nadzvedla jsem se na loktech a během pár vteřin jsem zjistila, jaká to byla chyba. Kdyby mě Sirius - dnes už podruhé - nechytil, asi bych se pěkně praštila do ocelového rámu postele. Něžně mě položil zpět a já se na něj chabě usmála.
"Děkuju," zašeptala jsem a on se starostlivým výrazem pustil moji ruku a posadil se.
"Koukám, že jste vzhůru slečno! Výborně - tentokrát si Vás tu nechám, i kdyby vypukla bitva o Bradavice!," přihnala se ke mně ošetřovatelka a já jen automaticky kývla. Něco v jejích očích mi řeklo, že to opravdu myslí vážně.

"Asi bych měl jít," ozval se Sirius asi po půlhodině, kterou jsme si povídali. Zvedl se ze židle svým typicky elegantním způsobem.
"Přijdeš zítra?," zaprosila jsem, když měl ruku na klice (na svou obhajobu říkám, že jsem byla pod vlivem léků).
"Moc rád," zasmál se, přešel ke mně a dal mi pusu na rozpálené čelo. U dveří se na mně naposledy usmál a odešel.
Do pár minut jsem nevěděla o světě.



"Prosííím," fňukala jsem už asi po sté ten den.
Madame Pomfreyová mě tu totiž držela celé 3 dny! Takže dnes byl čtvrtek večer a já už si opravdu přála jít na kolej. Pravda, nic mi tu nechybělo. Lil mě navštěvovala s úkoly, kluci u mě byli další část dne a večer mi dělal společnost Sirius.
"Fajn," rezignovala nakonec a já jsem rozzářila jako vánoční stromeček a začala jsem balit všechny věci, které jsem tu měla.
"Ale budete na sebe dávat pozor," poučovala mě, ale v hlase jí znělo pobavení nad tím, jak rychle jsem všechno házela do tašky.
"Určitě," netrpělivě jsem mávla jejím směrem a dál se věnovala svému hektickému balení.

Zakroutila hlavou a jedním mávnutím hůlky mé věci poskládala do tašky.
"Tak to mě nenapadlo," prohodila jsem překvapeně a naštvaně na sebe samou. Čarodějka a zapomene na to!
"Všimla jsem si," usmála se laskavě.
"Děkuju a nashle," rozloučila jsem se a pádila do společenky.



Když mě Buclatá dáma vpustila dovnitř, v místnosti už moc lidí nebylo. Ovšem na křeslech podřimoval celý pokoj 7 ročníku. Ďábelsky jsem se usmála a potichu se přikradla přímo za Jamese, kterému na rameni spal Sirius.
"Tak jsem tady!," zahlaholila jsem hlasitě a rychle se narovnala.
Kluci poplašeně otevřeli oči - Remusovi spadla kniha z klína na zem a Siri s Jamesem se srazili na půli cesty. Oba skučeli
a třeli si hlavy, zatímco já jsem se s Remusem pochechtávala jejich trápení.

"Chyběla jsem Vám?," cukrovala jsem Jamesovi do přecitlivělého ucha, takže jeho úhybný manévr proti hluku nedopadl podle jeho představ a on se teď válel na zemi.
"Děsně moc," zašklebil se, vyškrábal na nohy a objal mě.
"Taky chci obejmout," mrkal na mě Sirius.
Zasmáli jsme se a objali. Byla jsem ráda, že mě objal jenom přátelsky, protože to mravenčení co mi proběhlo tělem - páni!
"Příště nedělej takový šílenosti," starostlivě mě pozoroval Remus, který zrovna zvedal svou knihu.

"Ale jdi - to bych nebyla já, ne?," pošťuchovala jsem ho.
Usmál se a taky mě objal.
"Kde jsi k tomu přišel?," zeptala jsem se ho a prstem přejela jizvu, která se mu táhla od krku někam pod košili.
"No... ehh," odtáhl se ode mě a pokusil se schovat ji pod košili.
Přimhouřila jsem oči a znovu se k němu natáhla. Kluci to pozorovali dost úzkostlivě - takže ti podrazáci to věděli!
"Máš ji rozšklebenou, dostane se ti do ní zánět a budeš mít 3 měsíce pěkně ztuhlý svaly. Takže pokud mi to nehodláš ukázat, přísahám, že tě přivážu k posteli a ošetřím ti to," promlouvala jsem k němu nebezpečně vážným a zdravotnickým tonem a vytáhla hůlku.

"Dobře, ale sem někdo může přijít - mohli bychom alespoň do pokoje?," povzdechl si a ukázal směrem ke dveřím vedoucím k ložnicím.
"Pro mě za mě," pokrčila jsem rameny a následovala ho. Kluci byli v těsném závěsu.
Hned jak přišel rozsvítil pouze malou lampičku. Nadzvihla jsem obočí, ale nijak to nekomentovala. U postele se ke mně otočil a na očích jsem mu jasně viděla tu prosbu.
"Na to zapomeň - z toho se nevykroutíš," nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a pokynula mu, aby konečně odložil svršky.
Postupoval rychle, očividně to chtěl mít rychle za sebou. Košili hodil někam na podlahu, ale neotočil se. Přiznávám se, že to byl šok.

Nečekala jsem, jak moc budou jeho záda zjizvená. Na zádech se mu táhla spousta jizev, které vypadali přesně jako - panebože, od vlkodlaka. Byla jsem ráda, že kluci jsou za mnou a Remus mi nevidí do tváře. Nemusela jsem ani nic zkoumat - podle tvaru a délky, přesně seděly na Remusovy ruce. Takže tohle je to tajemství - je vlkodlak. Proto se mi bál něco říct, byl odtažitý. Najednou mi ho bylo hrozně líto, ale navenek jsem to nedala znát.
Přistoupila jsem k němu a lehkým tlakem na rameno ho donutila si lehnout. Zraněný výraz v jeho tváři mě upevnil v mém tušení.
"Petrisco!," zašeptala jsem a lehkým pohybem hůlky jsem vyslala léčivou mast, která vybíhala z mé hůlky a něžně vtékala do jizvy - ta se začala zatahovat a zbyla po ní lehká šmoouha.

"Kde se TOHLE učíš sakra?!," vydechl James a jeho vykulené oči mi potvrdily, že tohle ještě v životě neviděl a ani nezkoušel.
"Budu to mít při zkouškách na OVCE," odpověděla jsem a druhou rukou jsem z brašny vytáhla knihu od madame Pomfreyové.
"Tady jsou základy pro lékouzelnictví," řekla jsem.
"Základy?!," řekli oba najednou a koukali na mě jako na blázna.
Vždyť není až tak velká ... Dobře má něco málo přes sedm kilo a 1456 stránek... Tak jo možná je TROCHU větší.

"To jste si mysleli, že vyléčíte každý zranění jedním kouzlem?!," pronesla jsem kousavě a vytrhla jim knihu z rukou
a netrpělivě ji shodila do tašky.
"No možná jsme nečekali, že toho bude... ehhh... TOLIK," promluvil nakonec Sirius a James horlivě přikyvoval.
"A jak jsi v ní daleko?," zeptal se Remus oblékajíc si košili.
"Už ji mám přečtenou, ale všechny kouzla ještě nezvládám," pokrčila jsem rameny.
Protočila jsem oči nad ještě vykulenějšími výrazy Siriuse a Jamese.
"Jak jste se vůbec dostali až sem, když nepřečtete jednoduchou knihu," zavrtěla jsem hlavou.

"A ty počkej! Ještě jsem nespravila ten zbytek," zadržela jsem Remusem a tahem jsem ho z košile zase vysvlékla.
S povzdechem se sesunul zpátky na postel.
"Upřímně - ještě jsem to kouzlo úplně nezkoušela, ale vypadá jednoduše. Věříš mi, že jo?," řekla jsem jednoduše.
"To myslíš vážně?!," vyděsil se.
"To byla sranda! Recario genimus!," elegantně jsem zápěstím udělala výmyk a vlkodlačí jizvy se stáhly na přijatelnou úroveň.
"No páni! Jsou pryč!," vydechl James a Sirius jenom přikyvoval s otevřenou pusou.

"Zmizely?!"
Remus vyletěl rychle do koupelny a když se vrátil, byl naprosto nadšený.
"Díky!," dusil mě najednou ve své objetí.
"Vždyť se mi to nepovedlo! Mělo to zmizet úplně!," řekla jsem trochu rozmrzele.
"Děláš si srandu? Je to skvělý! Tyhle jizvy mám už od tří let, když jsem se poprvé...," zmlkl a kluci ztichli s ním.
Přimhouřila jsem oči, ale nic neřekla. Otočila jsem se lhostejně k odchodu. U dveří jsem dostala nápad.
"Nepůjdem se zítra večer projít?," prohodila jsem leabyle, když jsem se otáčela.

"To asi nepůjde - tady Remus musí jet za mámou," ušklíbl se naoko sebejistě Sirius. Mám tě přečteného, je ti to
k ničemu.
"A vy dva?," pokračovala jsem ve své hře.
"Budeme se učit," vyloudil ze sebe Sirius.
James na něho hodil nevěřícný pohled - i on pochopil, že jeho nejlepší kamarád právě řekl tu nejnepravděpodobnější výmluvu na světě.
"Tak to bysme se mohli učit spolu," pokračovala jsem ve své krasojízdě a nevinně na ně mrkla.

"Vzhledem k tomu, že se kluci budou učit na bystrozory, asi je to poměrně zbytečné," vybruslil ze situace celkem ladně Remus.
"Jak myslíte, zítra na mě počkejte dole," mávla jsem na ně.
Trochu křečovitě mi to oplatili. Když jsem se dostala do pokoje, všechny dívky už spali. Rychle jsem se převlékla a spolu s Jinxem jsme usnuli. Takže další tajemství - je vlkodlak, ale to mě od mého zítřejšiho plánu neodradí...




Probudila jsem se asi kolem sedmé. Protáhla jsem ztuhlé končetiny a ospalýma očima koukla směrem k Lilyiné posteli.
"Už jsi vzhůru?," usmála se na mě, když mě uviděla.
Zato já jsem byla překvapená - Lil už byla oblečená a práve stlala postel.
"Jo. Jak dlouho už jsi vzhůru ty?," zeptala jsem se a vyhrabala se z postele.
"Teprve půl hodiny," dotřásla s polštářem a začala si chystat věci do brašny.
"Jenom se zkulturním a můžem jít," prohodila jsem, když jsem pádila do koupelny.

Po rychlé ranní hygieně jsme mohli vesele sestupovat ze schodů. Dole už na nás čekali Pobertové. James byl na pokraji blaha, když k němu přiša jeho milovaná, dala mu pusu a chytila ho za ruku. Se smíchem jsme se vydali na snídani.
Sotva jsem si sedla, všimla jsem si majestátního orla, který se - bohužel - vydal mým směrem. Ladným obloukem mi hodil na prázdný talíř fialovo-černou obálku se zlatou mašlí. Na obálce se jasně skvěl erb Harperů. Povzdechla jsem si a zatáhla za mašli.

Drahá Erico,
jak jistě víš, naše rodina každoročně připravuje podzimní ples, kterého - jak jsi jistě pochopila - se neprodleně zúčastníš. S ředitelem je vše domluvené. Očekáváme od tebe slušné chování. Pozvali jsme i několik tvých přátel. Šaty ti pošlu v den odjezdu - tedy 17. října.
Eleanor Jasmine Alexis Harperová

Znechuceně jsem si odfrkla a hodila obálkou na stůl. Když jsem vzhlédla, bylo mi naprosto jasné, koho myslela těmi "přáteli". U zmijozelského stolu rozbalovala své pozvánky povrchní smetánka čistokrevných rodů. K mému znechucení Malfoy, Avery, Nott, Crabbe, Goyle, sestry Blackovy... Počkat!
Hodila jsem pohled směrem k Siriusovi, který zrovna pročítal svou pozvánku a pak ji lhostejně hodil na stůl.
"Siriusi Blacku, jestli tam nepůjdeš, tak tě zaživa rozčtvrtím a předhodím lvům," pronesla jsem nebezpečně a kladla důraz na každé pronesené slovo.
Podíval se na mě překvapeně a já jsem zdvihla svou obálku a zamávala mu s ní před nosem.

"Takže konečně večírek, na který se můžu těšit," pokřiveně se usmál a já na něho mrkla.
Rozesmáli jsme se a ostatní se po nás zvědavě koukali.
"Skvělá párty," ušklíbla jsem se a hodila obálku k Lily.
Sirius udělal to samé k Jamesovi a Remusovi.
"Vy tam chcete jít?," ptal se nevěřícně James.
"Nemáme na výběr," pronesli jsme pochmurně a zároveň se Siriusem. Rozesmál se a já se jen chabě usmála.
"To zvládnem," pronesl bezstarostně, když viděl můj zoufalý výraz.
"Snad jo," zašeptala jsem a zvedli jsme se. Další hodinu totiž bylo přeměňování a na to se nevyplácelo přijít pozdě.



Jako obvykle jsme zabrali svá místa uprostřed a čekali na příchod Havraspárských, se kterými jsme dnes měli mít společnou hodinu. Zanedlouho dorazili a s nimi i profesorka McGonnagalová.
"Dnes budeme mluvit o metamorfomázích," prohlásila a poklepala na tabuli.
Pohodleně jsem se "rozvalila" na židli. Tyhle hodiny o mně byly vždycky zajímavé. Bylo trochu zvláštní slyšet o sobě jako
o zvláštním druhu.
"Můžete mi někdo z vás říct o tomto druhu magie?," zeptala se profesorka.
Zvedla se spousta Havraspárských rukou, pár z Nebelvíru a samozřejmě Lily.
"Pane Austine?," zeptala se někoho vzadu.

Zvědavě jsem se tím směrem otočila.
"Mění svůj vzhled podle toho, jak chce. Metamorfomagie je vzácná, na světě není moc lidí, kteří ji disponují. Navíc jsou zazanamenáváni na ministerstvu. Je pravděpodobné, že matka s touto schopností, je převede na svého potomka. Dědit tuto schopnost po otci je téměř nemožné," odpověděl.
Ani jsem si ho nemusela prohlížet dlouho. Byl docela kus, takový typický hezoun. Tmavší černé vlasy mu neposlušně trčely, a čokoládové oči mu dodávaly dokonalou vizáž. Jeho příjemný hlas a inteligence z něj musely udělat velmi oblíbeného kluka.
"Správně. Deset bodů pro Vás," přikývla profesorka a přesunula se ke katedře.

"Slečno Harperová? Nevadilo by Vám předvést malou ukázku schopností metamorfomága?," zeptala se mě laskavě.
Usmála jsem se a vykročila k tabuli - tohle mě vždycky bavilo.
"Přejete si něco konkrétního?," zeptala jsem se.
"Předveďte cokoliv, co se Vám líbí," usmála se na mě.
"Fajn," rozzářila jsem se.
Přejela jsem pohledem po třídě. Když jsem viděla dychtivý a prosebný pohled Lily, musela jsem se pousmát. Podívala jsem se na ni pozorněji - zatímco mě každý rentgenoval pohledem - a pak jsem jen cítila, jak se přeměňuji na další slečnu Evansovou. Mé vlasy se rozběhly v jemných zrzavých vlnách, oči chytily smaragdový odlesk. Změny v obličeji nedokážu okomentovat - každopádně jsem vypadala jako její dvojče.

Několik zalapání po dechu a obdivného pískání mě usvědčilo v tom, že jsem to zvládla dobře. Usmála jsem se Lilyiným úsměvem a musím přiznat, že mi to přišlo trochu divný.
"Skvěle slečno Harperová - deset bodů," usmála se na mě.
"Další způsob skvělého maskování, je změna tělesných funkcí," pronesla.
Trochu jsem se zamyslela. Teoreticky jsem věděla, že když jsem metamorfomág, měla bych to dokázat, ale ještě jsem se o to nepokoušela.
"Předvedete nám to, slečno?," zeptala se mě a nadzvihla obočí.
"Ještě jsem to nezkoušela," připustila jsem váhavě," ale můžu to zkusit."
"Dobře. Začněte."

Zavřela jsem oči a představila si Bellatrix Blackovou. Věděla jsem, že se to rozkřikne hned, jak tuhle pitomost udělám, ale za to pokušení mi to prostě stálo.
Belatrix Blacková byla o něco málo vyšší než já, její vlasy - to byla samo o sobě výzva. Pak jsem si musela domyslet její napěchovaný hrudník - ta holka měla aspoň velikost E. I přesto byla štíhlá, ale o něco silnější než já.
Otevřela jsem oči a cítila tu změnu. Tohle jsem ještě nepocítila a byl to vskutku zvláštní pocit. Hned potom, co mi narostly vlasy do těch nespoutaných vln, jsem začala být trochu nejistá. Když jsem cítila pnutí v hrudníku, okamžitě jsem věděla, že jsem svůj plán dost nedomyslela. Moje košile byla na posledním knoflíku volná. Neříkám sice, že moje prsa jsou největší, ale žádné lentilky pod kobercem to taky nejsou.

Bohužel na velikost Bellatrixina hrudníku moje ubohá košile nestačila. Celé mé tělo se během sekundy změnilo na tělo Bellatrix a moje košile způli odhalovala můj hrudník, protože nestačila pobrat nové vnady.
"Nikdy nepůjdu na plastiku," pronesla jsem naštvaně a hodila ruce v bok.
Celá třída vyprskla smíchy a dokonce i McGonnagalové cukaly koutky. Věděla jsem, že můj hlas nezní jako Belatrixin, ale můj komentář o plastice se tolik podobal jejímu chování, že jsem se smála taky.
"Skvělá ukázka - 30 bodů a můžete se posadit," pronesla profesorka a v jejím hase bylo znát pobavení.

Nahodila jsem ten nejvíc povýšený výraz na jaký jsem se zmohla v jejím těle a se vztyčenou hlavou jsem pokrytecky došla k lavici. Cestou mě doprovázely další výbuchy smíchu i jemné chichotání profesorky. Když jsem se blížila k lavici, smála jsem se taky a mé tělo se vrátilo do původní podoby.
"Bellatrix mě zabije," kroutila jsem hlavou a zapnula si košili.
"Určitě to chtělo odvahu," cukaly znovu Remusovy koutky.

"Možná jsem to neměla tak přehánět," povzdechla jsem si.
"Právě že ne! Zasloužila si to. Škoda, že s námi nemají hodinu," přemýšlel zasněně Sirius a já se zamračila - ještě to tak.
"Neboj - budeme tě hlídat na každým kroku," chlácholil mě James, když si všimnul mého výrazu.
"Tak to mi vážně pomůže," zabručela jsem.
Zrovna zazvonilo a my jsme se vesele vyvalili z učebny.



Studium mudlů proběho v klidu. S Lily jsme odpověděly na všechny otázky v nečekaném testu a celá hodina byla docela fajn. Když zazvonilo spěchali jsme na oběd. Tohle byla naše poslední hodina.
"Tak ses pobavila," ozval se vedle mě syčivý hlas, který nepatřil nikomu jinému než Belatrix.
"Byl to úkol. Nebylo to nic mířeného proti tobě," pokrčila jsem rameny a pokusila se ji obejít.
Chytila mě bolestivě za loket a z očí ji sršely blesky.

"Nehraj si se mnou - to se ti nevyplatí," prskala na mě.
"Měla by ses uklidnit. Nic jsem ti neudělala a tohle nebylo schválně, pokud si to myslíš, tak jdi za profesorkou McGonnagalovou. Ta ti vysvětlí, že jsem měla za úkol se přeměnit na fyzicky jinak stavěnou osobu," prohlásila jsem ledově vytrhla se jí a pokračovala v cestě. V zádech jsem pořád cítila její pohled.


"No tááák. Nechceš se tvářit trochu míň mrzutě?," pošťuchoval mě James.
Nechal toho ve chvíli, kdy viděl můj nanejvýš nepříčetný pohled. Dloubla jsem do brambory a mrzutě ji odhodila na druhou stranu talíře.
"To byla fakt blbost, měla jsem nejdřív přemýšlet."
"Za chvíli na to zapomene," klidnila mě Lily.
"Jo a pak mi nabídne, abych byla její nejlepší kamarádka," pronesla jsem sarkasticky a povzdechla si.
"My máme ještě obranu," řekl Remus a kluci se zvedli. James na rozloučenou líbnul Lil na tvář, která se začervenala. Obrátila jsem oči v sloup a ona do mě šťouchla. Zvedli jsme se a zamířili ven.


"Konečně," ozvalo se za námi, když jsme byli u našeho stromu. Leknutím jsme se otočili...


Romadůr


7. Umění se svěřit

20. října 2013 v 18:29 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Ahoj :D. Dneska trochu později, ale mám to. Celej týden jsem toho měla hrozně moc, takže jsem ráda, že jsem to vůbec stihla napsat :D. Nejvíc mě štvalo, že mě ani chvílema nechytala inspirace -_- . Naštěstí jsem to zvládla - přeji příjemné počtení :).

7. Umění se svěřit

Vzbudila jsem se, když jsem ucítila náhlý chlad na svém čele. Poplašeně jsem sebou škubla.
"Jen klidně spěte," usmála se madame Pomfreyová a dala obklad na mé čelo o něco něžněji.
"Vyletěla vám teplota na 38°. Je pět odpoledne, odpočívejte."
"Kdy mě pustíte?"
"Podle toho, jak vám bude ráno, slečno. A mimochodem sháněli se po vás vaši přátelé," podotkla mezi dveřmi své pracovny, než je zaklapla a nechala mě napospas mým myšlenkám.
Oči se mi naplnily slzami - opravdu jsem si nebyla jistá, jestli je to od bolesti v kotníku, srdci nebo z horečky.

"Proč brečíš? Bolí tě to moc? Zajdu za madam Pomfreyovou," ozvalo se kousek ode mě.
Posadila jsem se a zmateně koukla na lůžko vedle. Na posteli ležela Chloe - ruku měla obvázanou a pevně zachycenou
v šátku, modřina u oka jí právě hrála fialovou barvou.
"Ne - to je dobrý. Je mi z té horečky špatně víš," chabě jsem se usmála.
"A co se stalo tobě? Ta modřina, ruka..."

"Hodina létání," poznamenala pochmurně a svraštila obočí. Neubránila jsem se úsměvu.
"Neboj - létat se naučíš za chvíli," usmála jsem se," a než se naděješ, budeš v druhém ročníku hrát za kolejní družstvo."
Pohled, který na mě vrhla, naprosto odpovídal jejím pocitům. Od té doby, co jsem ji poznala, jsem si všimla, že je poněkud nešikovná - naneštěstí jsem tomu moc nevěnovala pozornost.
"Čas na léky!," ozvalo se ode dveří.

Když se madam Pomfreyová ujistila, že jsme svůj příděl poctivě a se šklebením vypily, propustila (i když s nesouhlasem ve tváři) malou Chloe. Než odešla, spravila jí i modřinu - ruku musela mít nejméně týden v klidu.
"Neboj - ono se to vyléčí," usmála se na mě při odchodu a objala mě. Pevně jsem její stisk opětovala - bylo v tom mnohem víc, než by dokázala v jejím věku pochopit. Byla jako moje malá sestřička. U dveří se zastavila, aby mi zamávala. Přemohla jsem se, nuceně se usmála a zamávala jí zpět.

Když mě přišla za hodinku zkontrolovat oštřovatelka, teplota mi stoupla na 39°.
"Madame Pomfreyová, mohla byste mi dát něco na čtení, prosím?"
"Ale zlatíčko, mám tu jen knihy o lécích a metodách léčení," kývla hlavou k polici obtěžkané zdravotnických knih.
"Chtěla bych to studovat dál, takže je to perfektní," usmála jsem se.
"A kterou bys chtěla?," začala dychtivě.
Po půl hodině mi nakonec vybrala knihu o léčení řezných a tržných ran pro mírně pokročilé.

Kouzla, pro léčení tržných ran jsou jednodušší lékouzelnickou podstatou. Pro jejich odstranění není třeba přílišného pohybu hůlkou, nýbrž lehčí, krouživé pohyby zápěstím...
Tuhle knihu bych si měla půjčit - tolik skvělých informací! Další články byly obdobné, a přesto dost zajímavé.
"Máte návštěvu, slečno Harperová!," ozvalo se od hlavních dveří ošetřovny.
Na minutu se mi zastavilo srdce. Zaklapla jsem knihu a střelila pohledem ke dveřím. Když jsem uviděla Lily, ulevilo se mi, ale na povídání jsem taky neměla náladu.
"Ahoj," přiletěla ke mně," jak ti je?"
"Fajn," lhala jsem a vykouzlila perfektní úsměv.

"To jsem ráda," oddechla si a mě bodlo u srdce z toho, jak jsem jí klamala.
"Jo, léky zabraly."
"Přinesla jsem ti úkoly, abys nezmeškala školu."
"Děkuju. Hned se do toho pustím," usmála jsem se a doufala, že pochopí moji narážku.
"Tak já půjdu. Zatím si odpočiň, ráno se pro tebe stavíme," stiskla mi ruku.
"Stavíte?"
Sakra - přeskočil mi hlas.

"Je to problém?," zamrkala a tázavě se na mě podívala.
"Nechtěla bych, aby mě takhle viděli... ostatní," kousla jsem se do rtu, ale když se usmála, věděla jsem, že ji to přesvědčilo.
"Tak jo. Přijdu si pro tebe v osm," usmála se znovu," zítra máme až na devátou. Dneska mě James pozval na večeři."
Když to dořekla, neviděla jsem před očima toho skvělýho kamaráda, nýbrž kluka, který někomu právě ničil život. Navenek jsem se pouze usmála a kývla hlavou. Naposledy mě objala a utíkala na rande.
Vztekle jsem praštila do polštáře. Jsem zabělá se přiznat i vlastní kamarádce. Tady jsem zapomínala na problémy doma. Najednou jako by byli kluci stejní, jako rodiče - ta představa bolela. Byla jsem vyčerpaná, proto jsem po dvou hodinách strávených psaním úkolů, jen padla do polštářů. Bylo něco po osmé, když jsem vyčerpáním usnula...

Běžela jsem po bradavických pozemcích tak rychle, jak jsem jen dokázala. Už jsem se blížila
k hradu, když mi neviditelná síla podkopla nohy a já sletěla přímo na tvrdou zem. Ihned jsem se zvedla, ale hrad byl čím dál tím dál. Za sebou jsem slyšela jen ledový smích staršího z bratrů Blacků...

S výkřikem jsem se posadila na posteli. Srdce mi bilo jako splašené, roztěkaná jsem se rozhlédla po ošetřovně. Nikdo tu nebyl a madam Pomfreyová mě naštěstí neslyšela. Na hodinách bylo 1:49. Lehla jsem si a upadla do dalšího neklidného spánku.

Byla jsem na louce, ležela na čerstvé trávě, v ruce převalovala květinu. Slunce nádherně hřálo a kolem se prohnalo stádo testrálů. Vznešeně zamávali křídly a vznesli se do vzduchu.
"Co teď?," ozvalo se od stromů. Přeletěla jsem pohledem to místo, odkud se hlas ozýval, ale nikoho jsem tam neviděla.
"Nevím," zašeptala jsem, když jsem poznala, komu ten hlas patří.
"Ty to zvládneš..."

Otevřela jsem oči. Do nich mě uhodil svit slunce, který se dostal přes závěs kolem mé postele.
"Výborně, už jste vzhůru. Za půl hodiny bude osm. Slečna Evansová se mi zmiňovala," podotkla a sáhla mi na čelo.
"37,5°," zamračila se.
"To je dobrý. Večer si půjdu lehnout a kdyby se mi náhodou přitížilo, hned přijdu za Vámi," pohotově jem argumentovala a věnovala jí jeden ze svých nacvičených úsměvů.

Našpulila nesouhlasně rty, ale nakonec kývla, že můžu jít. Samozřejmě si neodpustila všechny pokyny, kterých bych se měla během dne držet. Převlékla jsem se a odvážila se jít podívat do koupelny. V zrcadle jsem to snad ani nebyla já. Vlasy byly bez života v platinové barvě, nedbale mi padaly jako hřebíky těsně nad lopatky. Oči jsem měla bez té jiskry, zato s tmavými kruhy pod očima. Byla jsem bledá a trochu zpocená z ještě neustupující teploty. Kotník mě už nebolel. Povzdechla jsem si a vydýchavala se. Mezitím jsem uvažovala, jak se mám ke klukům chovat a co jim mám říct...

"Tak jsem tady," rozrazila vesele dveře Lily a posadila se ke mně na postel.
"Jo, jenom si vezmu ty učebnice a můžem jít," přinutila jsem se k dalšímu úsměvu a přehodila si tašku přes rameno.
Ona jen seskočila z postele a celou cestu z ošetřovny do sklepení mi vykládala o svém rande s Jamesem.
"... ale stejně byl milej. To se mu moc nepodobá."
"Ty Lily," zastavila se a pohlédla na mě. Zhluboka jsem se nadechla.
"Mohla bys být dneska se mnou na lektvary, madam Pomfreyová mi řekla, že mám na sebe dávat pozor. Kluci jsou trochu... roztržití."

"No jasně," usmála se a za ruku mě vtáhla do učebny.
Proč jí vůbec lžu? Nebylo by jednodušší, říct jí pravdu a netrápit se. S dalším povzdechem jsem si sedla do první lavice. Za pár minut se do třídy nahrnuly obě koleje. I když jsem se na ten okamžik připravovala, byl to tvrdý zásah. Poberti přišli jako obvykle všichni a něco rozebírali. Lily, která je zahlédla se vymrštila ze židle a spěchala jejich směrem. Kluci se podívali na mě a když viděli Lil, ztuhli.
Lil se ale nadšeně rozešla přímo k Jamesovi a políbila ho. Úleva v jejich obličejích byla zjevná. Odvrátila jsem od nich pohled. Nechci jim kazit štěstí, ale dívat se na ně, je pro mě příliš. Naštěstí se spása objevila brzy. Dveře se znovu rozletěly a já jsem nikdy nebyla tak ráda, že vidím Křiklana v učebně. Došel ke katedře a obdařil "své" studenty zářivým úsměvem.

"Dnes budeme připravovat Veritasérum, kdopak mi řekne, k čemu se používá?," zeptal se a spokojeně sledoval, jak do vzduchu vyrazily dva páry rukou - tedy přesně řečeno Lily a Severus.
"Jak nečekané," ozval se posměšně Malfoy odněkud vzadu.
Většina Zmijozelských se začala smát a Lil ztrápeně svěsila ruku. Křiklan o něj zavadil pohledem, ale nijak to nekomentoval. Otočila jsem se jeho směrem. On to řešit nechce? Fajn, ale já ho nenechám se vysmívat mé kamarádce.
"Neboj, nikdo z nás nečekal, že s kapacitou tvého mozku znáš odpověď!," pronesla jsem to tak jedovatě, že i Lily se na mě překvapeně a zároveň potěšeně podívala.

Přimhouřil oči a naštváním zrudl - v jeho případě spíš zrůžověl.
"Slečno... ehm... tak nám tedy zodpovězte otázku vy," nejistě promluvil Křiklan a těkal pohledem mezi mnou a Malfoyem. Otočila jsem se.
"Je to lektvar pravdy. Běžně se požívá na bystrozorské výslechy. Stačí pár kapek a člověk řekne i to, co by nejradši držel v tajnosti před svou milovanou osobou," poslední řádky už směřovaly k Jamesovi a Siriusovi, naštěstí si toho nikdo nevšimnul.
"Správně. Deset bodů pro Nebelvír. Můžete začít s přípravou," zamumlal profesor a hůlkou poklepal na tabuli, na které se objevily instrukce.

"Díky, ale neměla jsi na něj tak vyjíždět," šeptala mi Lily a pokukovala Křiklanovým směrem.
"Je to idiot. Nemá důvod tě urážet. Přesně takovýhle pitomce absolutně nesnáším," syčela jsem a dost zběsile jsem vhodila do kotlíku přísady.
"To je, ale za tohle ti to nestálo. Mohla si třeba dostat trest nebo tak... Víš co, radši to budu míchat já, jo?," neklidně sledovala moje trhané míchání.
Lhostejně jsem pokrčila rameny a odstoupila od kotlíku.

"Chybí nám meduňka, skočíš pro ni?," ozvala se po chvíli.
Položila jsem nůž na stůl a došla ke stolu s přísadami. Bezva, meduňka tady není, takže se budu muset někoho zeptat. Pohledem jsem přejela po třídě a ke svému zděšení jsem zjistila, že jediný stůl, který má meduňku navíc, je ten se Siriusem a Remusem. Zaťala jsem pěsti a rozešla se k jejich stolu.
"Remusi? Potřebujeme s Lily meduňku a u stolu s přísadami už není, dal bys nám prosím pár listů?," otázala jsem se, pevně odhodlaná se nekouknout na jeho partnera u kotlíku. Ten mě ale doslova propaloval pohledem.
"Ehm, jo jasně," natáhl ke mně Remus ruku s bylinou.

Nejistě se podíval Siriusovým směrem.
"Děkuju," s tím jsem od nich odešla a ještě nabroušená jsem došla k našemu stolku.
Mrskla jsem s bylinou o desku a začala se věnovat odlévání dračí krve.
"Ta kytka ti nic neudělala," nafoukla se Lil a věnovala mi pohoršený pohled.
"Nechceš mi říct, co se s tebou děje? A proč se klukům vyhýbáš?," zastavila jsem se při práci a s pohledeme plným slz jsem se na ni podívala.
Překvapeně zamrkala a hněv vystřídala starost.
"Tohle ti prostě nemůžu říct. Ne teď," hlas se mi zlomil a já od ní odvrátila pohled.

Zbytek hodiny na mě vrhala soucitné pohledy. Já se na ni párkrát nezdařile usmála. Náš lektvar byl jako vždy hotový nejrychleji a naprosto dokonale. Odevzdali jsme vzorek a zazvonilo.
"Tak, chci to slyšet všechno. Nebudu se na tebe celý den takhle koukat," ozvala se podrážděně Lily a chytila mě za loket, aby mi zabránila v odchodu.
"Ani nemusíš!," vybuchla jsem.
Byla tak vykolejená z toho, že jsem se najednou chovala tak nepředvídatelně, že se mě už ani nepokoušela zastavit. Vytrhla jsem se jí a proletěla kolem překvapených Pobertů. Popadla jsem tašku a zamířila chodbou na přeměňování.

Ve třídě jsem byla mezi prvními, takže jsem si mohla vybrat lavici, ve které budu chtít sedět. Posadila jsem se k našemu obvyklému místu s Lily a začalo mě hlodat svědomí. Najednou jsem netušila, co mi tak vadilo na tom, že o mě Lil měla strach. Za chvíli vplula do učebny a beze slova si sedla vedle mě.
"Lily," odhodlala jsem se.
Podívala se na mě.
"Vážně mě to mrzí, neměla jsem tak vyletět. Řeknu ti to o polední přestávce, můžeme jít ven."
"V pohodě. Fajn, vezmeme si oběd a zajdeme k jezeru," navrhla a usmála se.
Opětovala jsem její úsměv.

Během chvíle se učebna zaplnila a pár minut po posledních studentech vešla profesorka McGonnagalová.
"Dobrý den. Dnes budeme přeměňovat silnější a větší předměty. Tahle hodina je důležitá pro všechny, kteří si na své OVCE vybrali povolání bystrozora, lékouzelníka, pracovníka s nebezpečnými zvířaty a také lektvaristy," pronesla jedním dechem a třídou se rozezněl šum, jak si všichni povídali o tom, co kdo chce dělat v budoucnu.
"Slečno Evansová, slečno Harperová - můžete začít," pobídla naši první lavici.
Koukly jsme na sebe a zároveň vstaly a přešly ke katedře. Byla jsem ráda, že máme tuhle hodinu s Mrzimorem - Malfoye bych asi dnes déle nevydržela. A popravdě jsem měla pocit, že až mě potká, na místě mě uřkne nebo rovnou zabije.

"Retrubo fortis!," máchla jsem hůlkou a s nacvičeným krouživým pohybem se židle přede mnou proměnila v nádherného
a obrovského papouška kakadu. Ten zamrkal a máchnul křídly.
"Výborně! Dvacet bodů pro Nebelvír," pronesla profesorka a jednoduchým kouzlem proměnila papouška zpět v židli.
"Slečno Evansová?," otočila se na druhou v pořadí. Předstoupila a zamířila na židli.
"Retrico fortis!," pronesla Lily pevným hlasem a krouživým pohybem proměnila židli ve vlčí mládě, které se svým vzrůstem dalo přirovnat hříběti. Líně zamrkalo očima a rozhlédlo se po učebně. Za pár chvil opět zmizelo pod profesorčinou hůlkou.

"Skvěle! Dalších dvacet bodů - můžete jít, touto hodinou jste prošly. Uvidíme se na další hodině," otočila se směrem
k nám a věnovala nám jeden ze svých vzácných úsměvů.
Popadly jsme tašky a do Velké Síně jsme dorazili v rekordním čase. Hodiny ještě neskončily, takže na obědě bylo pouze pár učitelů. My jsme si vzali pár toustů a vyrazili k jezeru.

Lily mě zavedla pod svůj oblíbený strom, rozložila toasty na deku, shodila tašku a svezla se na zem. Trochu nejistě jsem ji následovala a zhluboka se nadechla.
"Takže, můžeš mluvit, poslouchám tě," nakopla mě, když viděla, že se z toho pokusím nejspíš nějak vykroutit.
"No dobře," povzdechla jsem si.
Převyprávěla jsem jí celou událost, ale opatrně jsem volila slova. Vnitřně jsem bojovala mezi tím, říct jí to celé
s odsouzením nebo to trochu pozměnit, aby z toho James vyšel jakžtakž dobře. Rozhodla jsem se, že budu mírná, i když jsem v hloubi duše věděla, že si to vůbec nezaslouží.

Čím víc toho slyšela, tím víc se mračila. Když jsem své vyprávění zakončila, zračila se jí v očích taková bolest, že jsem na chvíli zaváhala, jestli bylo správné jí to všechno vyklopit. Po chvíli se na mě odhodlaně podívala. V dálce jsem slyšela zvon, který ohlašoval přestávku.
"Jsem ráda, že jsi mi to řekla. Myslela jsem, že se James poučil a že toho kvůli mně nechá," sklopila pohled a na její tvář dopadla jediná slza. Přešla jsem k ní a objala ji.
"Já vím. Už chápeš, proč jsem se jim vyhýbala? Nedokážu se na ně dívat, když před sebou vidím, jak mu ubližují! Je to jako bych byla zase doma," zakroutila jsem hlavou a Lil vzhlédla.

"Vůbec nevím, co mám dělat."
"Ani já ne Lily."
Chvíle ticha, která pak nastala, byla dostatečná, abychom si uspořádaly všechny myšlenky. Dívala jsem se do jezera
a zamyšleně okusovala toast.
"Rozejdeš se se Siriusem?," zeptala se mě najednou na otázku, kterou jsem si od toho okamžiku kladla.
"Nevím. Pořád ho miluju, ale tohle... Čekala jsem, že budu uvažovat o rozchodu kvůli tomu, že mě podvede... Ale určitě si s ním budu muset promluvit."
"Támhle zrovna jdou - máš šanci," ukázala směrem k hradu.
Mezi spoustou studentů, co vycházelo ven byli i oni. Šli naším směrem, ale bylo vidět, že o nás zatím neví.

"Tak jo," odhodlaně jsem se zvedla, Lily mi věnovala povzbudivý úsměv.
"A Lily," oslovila jsem ji, když jsem si brala tašku," s Jamesem to zkus. Je to hodnej kluk."
Usmála se. Milovala ho a věděla jsem, že se s ním nerozejde už jen proto, že ji Severus dost ošklivě urazil, když se mu snažila pomoct v pátém ročníku. Rychlými kroky jsem se vydala jejich směrem. Bohužel čím blíž jsem jim byla, tím byla moje odvaha slabší.
Sirius najednou zvedl pohled od země a střetl se s mým. Zastavila jsem se a chvíli jsme na sebe jenom koukali. Nerozuměla jsem tomu, co měl v očích - byla to opravdu lítost? Znovu jsem nabrala dech a došla těch zbylých deset metrů.

"Můžeme si promluvit?," otázala jsem se Siriuse. Ten kývul na ostatní a ti se rozešli Lilyiným směrem.
"Moc rád," odpověděl mi a já proti své vůli pookřála.
Vůbec jsem si neuvědomovala, jak moc mi chybí jeho hlas, pohledy, úsměvy... Jak moc mi chybí on... Přešla jsem
k opuštěnému stromku a on mě následoval. Nadechla jsem se a otočila se na něj.
"Podívej Siriusi, jsem vážně zklamaná. Tohle bych od tebe prostě nečekala. Vždyť jste na něj byli dva! Dva Siriusi! To ti přijde fér?! Mohli jste mu vážně ublížit! Proč jsi to proboha udělal?!," vypustila jsem ze sebe všechno to, co mě trápilo bez delšího otálení.
"Já vím jsem blbec. Je to prostě... Nevím, co mám říct. Mrzí mě to," dostal nakonec ze sebe.

Nepohnula jsem se, nevěděla jsem, co mám dělat. Řekli jsme si všechno, ale i přesto, že se omluvil, mi bylo pořád stejně.
"Omluvit by ses měl Severusovi - ne mně," zavrtěla jsem hlavou.
Odtrhl ode mě pohled a díval se do jezera. Jasně - hrdost Blacků nezná mezí.
"Víš, že tě pořád miluju," zašeptal a stále pozoroval hladinu jezera.
"Vím," odpověděla jsem zdrceně," já tebe taky. Ale pořád mám před očima ten obraz ze včerejška, rozumíš mi?"

Zničeně zvedl pohled od hladiny a jeho oči mě zase pohltily. Přiblížil se ke mně, ale já od něj odstoupila. Zarazil se
a bolest v jeho očích byla zjevná.
"Prostě potřebuju čas Siriusi. Všechno nejde tak lehce. Ale i přesto tě miluju," hledala jsem další slova, ale ty nepřicházely.
"Měli bysme jít, máme jasnovidectví," řekla jsem nakonec.
Přikývl a vydali jsme se směrem k hradu.

Před bránou stáli Lily, James, Remus a Petr. James objímal Lil kolem pasu, přesto měl na tváři otisk ruky, která nepochybně patřila jí. Byla jsem na svou nejlepší kamarádku hrdá - vyřešila to s grácií.
"Jamesi? Jasnovidectví," prohodila jsem jeho směrem, když pořád zíral na Lily jako na bohyni.
"Ehh.. cože?"
Protočila jsem oči a za rukáv hábitu ho vytáhla do schodů. Sirius nás došel, Lily a Remus měli starověké runy a Petr volnou hodinu. Mávla jsem ještě na ostatní, než mi zmizeli z dohledu.
Během cesty do věže kluci započali hovor na téma famfrpál a já se k nim připojila. Zprvu byli trochu opatrní, pečlivě volili slova, ale když jsem s nimi mluvila stejně jako předtím, jazyk se jim rozvázal. S nechutí jsme vyšplhali žebřík a posadili se ke stolečku s věštecku koulí.

"Drahoušci!," vybafla na nás Trelawneyová a naše trio počastovala svým obvyklým znepokojeným pohledem. Bezva, za jak dlouho umřu? Tahle ženská mi zrovna nechyběla.
"Vidím nebezpečí co se stahuje kolem tebe, drahoušku," broukala ke mně.
Cítila jsem, jak se potím. Takže teplota neustoupila. Motala se mi hlava, instinktivně jsem se odtáhla od profesorky, která
k nám mezitím přistoupila.

"Nebezpečí, které na tebe čeká. Úplně se stahuje," úzkostlivě promlouvala.
Byla mi najednou hrozná zima, přicházela na mě otupělost. Bylo mi opravdu zle. Otočila jsem se k Siriusovi.
"Prosím, dostaň mě odsud," šeptala jsem prosebně, na víc jsem se nezmohla.
Sirius se ke mně natočil, když slyšel tu bezmoc a ve tváři se mu zračila starost. Když přišel až ke mně, doslova jsem mu spadla do náruče. Zachytil mě a jeho slova už mi nedávala smysl, tma se kolem mě roztáhla...

Romadůr


6. Překvapení

12. října 2013 v 21:56 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Další část tady :). Vážně jsem ráda za ty čtenáře, kteří to čtou a proto bych byla ráda, kdybyste mi napsali kometář, abych věděla, že tu nepíšu jen pro dva lidi, o kterých vím že tu jsou pravidelně :o). Díky :).

6.Překvapení

Zamrkala jsem a ztratila dech. Jeho oči mě pořád rentgenovaly a on se přibližoval s jakousi přirozenou elegancí. Páni! Zblízka je snad ještě hezčí - to jak mu jediný pramínek jemných kučeravých vlasů s nebývalou grácií spadal do čela, obličej, který jako by vytesali ti nejlepší sochaři a nakonec oči - ocelově šedé s bouřkou uvnitř.
Připadalo mi to jako věčnost, než konečně překonal tu pomyslnou hranici mezi námi. Naklonil hlavu ještě víc a pohledem propíjel moje rty. Přivřela jsem oči a on lehce přejel svými rty po mých. Přitáhla jsem se blíž k němu - pochopil mou němou výzvu a skutečně mě políbil. Chytil mě rukama v pase a já mu svoje ruce obmotala kolem krku. Líbal vášnivě, hladově a já mu jeho polibky statečně oplácela.

"Ehm, ehm," ozvalo se pobaveně ze břehu. Odskočila jsem od něj a oba jsme se podívali po zvuku.
James se opíral o strom, jednu ruku kolem Lily, která se pohihňávala a stydlivě rudla. Zato James se nepokrytě šklebil,
v očích mu hrály jiskřičky. Remus stál kousek za nimi, pohled zabodnutý do země - úsměv ale zakrýt nedokozál.
Nevěděla jsem, co bych na to měla říct. Spěšně jsem vyběhla z mělké vody a jako malá holka utekla do komnaty. Srdce mi divoce bušilo, píchalo mě v boku. Ale to jsem nevnímala. Došla jsem k zrcadlu v koupelně a jednoduchým kouzlem se osušila.

Byla jsem to pořád já, ale ze zrcadla jako by na mě koukal někdo úplně jiný. Oči se mi podivně leskly, tváře jsem měla zrůžovělé - těžko říct, jestli kvůli běhu nebo tomu, co předcházelo. K mému překvapení byly vlasy ve stejném stavu jako ráno. Dotkla jsem se svých rtů - ještě jsem cítila jeho kořeněnou vůni blízko sebe...
Ven z koupelny a z pokoje jsem se odvážila až za 3 hodiny. Bylo něco málo po osmé, opatrně jsem otevřela dveře. Vzduch byl čistý v našem pokoji nikdo nebyl. Proplížila jsem se až ke schodům u společenky. Zarazila jsem se uprostřed - někdo byl dole.
"..., že si byl venku s Tiffany?," říkal zrovna James.

"Jo, potřeboval jsem si ujasnit myšlenky..." nedořekl Sirius.
"A Erica? To sis prostě narazil první holku, kterou jsi potkal, aby ses zbavil frustrace z toho, že to skončilo jenom u polibku?!," vztekal se James a mně se do očí vhrnuly slzy, musela jsem se přidržovat zábradlí, aby se mi nepodlomila kolena.
"Ne! Takhle to nebylo! Nespal jsem s ní! Navíc Erica... Byla to chyba a ona mi to jasně ukázala, když utekla!," šeptal naléhavě Sirius a mně se neskutečně ulevilo.
"Jak můžeš vědět, z jakýho důvodu utekla?," syčel James. Odhodlala jsem se.
"Mohli bysme si promluvit sami?," zeptala jsem se s pohledem upřeným k místu kde stáli.

Tiše jsem sešla ze schodů dolů. James kývnul a šel nahoru do své ložnice. Nervozně jsem přešlápla na místě, Sirius vypadal podobně a okusoval si ret.
"Jestli jsi to pochopil tak, že s tebou nechci nic mít, tak," nadechla jsem se, abych sebrala zbytek odvahy," se ti omlouvám. Ale takhle jsem to nemyslela! Byla jsem prostě v šoku z toho, co se u jezera stalo... nevěděla jsem, co mám dělat."
Potřebovala jsem se znovu nadechnout, vzhlédla jsem k němu - koukal se mi do očí. Moc mi to neulehčoval.
"Utekla jsem, protože se bojím, že když budeš se mnou tak to nedopadne dobře. Nechci, aby se ti něco stalo, když jsi se mnou...," hlas se mi zlomil a já zabodla pohled do země.

"Vážně?," ujišťoval se, v hlase mu zněly obavy, které cítil.
Věděla jsem, že když promluvím, znovu se mi zlomí hlas, tak jsem udělala to jediné, čím bych mu to dokázala. Přešla jsem k němu a pevně ho objala. Objal mě taky a vtiskl mi polibek do vlasů.
"Takže... Jak to teda mezi náma bude... nebo je?," zeptal se a i když jsem ho neviděla, věděla jsem, jak se kouše do rtu.
"Já vlastně nevím," vzdychla jsem mu do ramene a pokud to šlo, opřela se víc.
"Nechci tě ztratit jako přítele, ale myslím, že tě mám ráda mnohem víc," dokončila jsem to a bez dechu čekala na jeho odpověď.

"A co takhle to zkusit? Přátelé můžeme být pořád - ale já tě mám taky rád víc než jako kamarádku," reagoval.
"Chcete se mnou chodit, pane Blacku?," zeptala jsem se a rošťácky se na něj zašklebila.
"Pokud mi to dovolíte, slečno Harperová," deklamoval, malinko se odtáhnul a políbil mi ruku.
Přitáhla jsem si ho za kravatu a dravě ho políbila. Nejdřív byl v šoku, ale pak se přidal. Zdálo se mi, že polibek ukončil na můj vkus příliš brzy. Tázavě jsem na něj podívala.
"Spánek je taky důležitá věc," šeptal smyslně a v očích se mu zračila touha, když mě znovu přítahl k sobě.
"To máš pravdu - takže dobrou noc! Ráno na mě počkej," líbla jsem ho na tvář a než stačil pobrat, co se stalo, byla jsem bezpečně zavřená v pokoji.

"Tak jak to dopadlo?," ozvala se nenuceně z kouta své postele Lily, která se tu najednou objevila. Nebo jsem ji neviděla? Pohodlně pololežela na posteli. V rukou měla knihu, ale já jsem věděla, že ji nečetla a pouze čeká, až jí barvitě vylíčím co se stalo dole.
"No... asi spolu tak nějak... chodíme?," odhadovala jsem nervozně a jako předtím Sirius jsem si okusovala spodní ret.
"Jak to myslíš - asi?," vykulila oči a zaklapla knihu.
"Já nevím," vzdychla jsem a třískla sebou do postele.
"To je teda divný."
"Já vím. Ale to bude fajn, půjdem spát?," zeptala jsem se nadějně.
Usmála se mému vykrucování, ale dál už se mě na nic nevyptávala, za což jsem jí byla neskonale vděčná. Usnula jsem velmi brzo a místo noční můry mě provázely bouřkové oči a pokřivený úsměv.



Ráno mě probudila Lily, která mi škubala s rameny.
"Hééj! No tak vstávej! Rychle, než začneš slintat," smála se.
Počkat - slintat?! Prudce jsem otevřela oči a posadila se. Lily, která mi seděla na posteli, to nečekala a spadla z ní na zem. Rozesmála jsem se a už jsem utíkala pryč z ložnice, abych se vyhnula kletbám, které po mně bude chtít určitě metat.
Napadla mě spásná myšlenka, když jsem dorazila do společenské místnosti, ve které byly možná dva studenti. Prudce jsem zabrzdila a vyběhla po schodech do chlapeckých ložnic (měla jsem před Lily asi dvaceti metrový náskok) - Lily byla tak zaslepená chutí se mi pomstít, že nejspíš ani nevěděla, kam ji to vedu. Neomylně jsem rozrazila dveře do pokoje sedmého ročníku, prudce, ale tiše je zabouchla a vrhla se do první postele, která byla nablízku.

Skočila jsem přímo na Rema, který se tím vpádem probudil a v šoku na mě zíral. Já jsem ale vytáhla přikrývku (jeho pohled byl ještě víc vytřeštěný), spěšně pod ni zalezla a schoulila jsem se tak, až jsem si byla jistá, že mě Lily nenajde.
Slyšela jsem jak se dveře opět otevřely se stejnou razancí jako prve a Lily vběhla dovnitř. Vrhla se ale na opačnou stranu ode mě a tak skočila přímo na chudáka spícího Siriuse.
"Kde je?! Okamžitě to vyklop Blacku!!!," syčela na něj nepříčetně a třásla mu s rameny.
Sirius vykulil oči - nejenže mu ležela holka jeho nejlepšího kamaráda v posteli na jeho břiše, dokonce na sobě měla miniaturní noční košilku s poměrně odvážným výstřihem. To už jsem nevydržela ani já, ani Remus a tak jsme se oba posadili a tlemili se těm dvěma.

Sirius byl stále nechápavý, ale Lil, když mě uviděla, vyletěla jako čertík z krabičky a mířila si to k Remově posteli. V tu chvíli mě zachránil James, kterého probudil hluk, a tak vyskočil z postele a srazil se s Lily v pohybu, oba přistáli na zemi - nutno podotknout, že James obličejem v Lilyině hrudníku. To vyvolalo salvu smíchu i od Siriuse.
"Jéé... Ahoj Lily! Copak tě ke mně tak brzo ráno přívádí?," cukroval James, když zvedl pohled od jejího dekoltu a rukou si zase prohrábl svoje neposedné číro.
"Jamesi! Prosím tě - slez ze mě. Kvůli tobě jsem nepřišela," panikařila a zapírala se mu rukama do hrudi. James zamrkal
a přiblížil se k ní tak blízko, že se jejich nosy dotýkaly.
"A copak tě sem přivedlo? Pokud to nejsem já, můžu to napravit," vrkal jí do ucha dál a ona jako na povel zrudla.
Vstala jsem z Removy postele a zamířili k Siriusovi. Natáhl ke mně ruku a když jsem jí přijala, stáhl mě do postele k sobě
a rychle, ale vášnivě políbil.

"Ehh... Dobré ráno?," tohle mě trochu znejistělo, musela jsem znít divně. On se ale jenom usmál.
"Teď už dobré. A co tady teda děláte?," zeptal se zvědavě a kývnul směrem k Lily, která byla stále ještě uvězněná pod Jamesem.
"Vzbudila mě a pak spadla z postele. Tak jsem utekla sem, abych se schovala," přiznala jsem a opřela si hlavu o jeho hrudník, který mě svými pravidelnými nádechy uklidňoval.
"Ve skutečnosti celou noc slintala, a proto jsem ji musela jít vzbudit," šklebila se vítězně Lily, které se už podařilo vyhrabat zpod Jamese.

"Vážně?," divil se Sirius a kouknul na mě.
Teda spíš koukal na záplavu rudých kudrlinek, které mě pod sebou uvěznily - já sama jsem byla zabořená kdesi hluboko
v jeho rameni. Zasmál se svým štěkavým smíchem a všichni ostatní se přidali.
"Doufám, že se ti zdálo aspoň o mně," smál se vesele dál a já jsem vykoukla zpod jeho ramene. Tváře mi hořely.
"Co myslíš," zašeptala jsem stydlivě a znovu jsem se zabořila do jeho ramene. Slitoval se nademnou a povzbudivě na mě mrkl a stiskl mě.
"Neboj mně se o tobě taky zdálo, ale u mě se to projevuje tak, že..."
"Nepotřebujeme detaily!," zhrozila jsem se, když jsem si uvědomila, kam tím míří.
"Ty to nechceš vědět?," zlomyslně se zašklebil a já měla neblahé tušení, že chce říct, co se mu dnes zdálo.

"No byli jsme spolu na louce - tys byla v takové naprosto úžásné rajcovní rudé košilce a když jsme se líbali, tak..."
"DOST! Nepokračuj! Ježiši - to se ti fakt zdálo?!," byla jsem v šoku a zároveň polichocená jeho snem. Nevinně se zašklebil - jo, fakt se mu to zdálo. Ostatní se nepokrytě bavili.
"Jdeme se převlíct, potkáme se na snídani," zavelela jsem a táhla Lily do našeho pokoje. Nevšímali jsme si vykulených pohledů spolužáků, kteří už odcházeli na snídani.




Asi za půl hodiny jsme vcházeli do Velké síně a vesele se bavili. Kluci na nás mávali na konci stolu a ukazovali na místa vedle sebe. Rozešli jsme se tím směrem. Když jsem procházela, všimla jsem si nenávistných pohledů, které ke mně vysílala spousta holek. Některé se k sobě dokonce přitočily, divoce mávaly rukou mým směrem a hněvivě prskaly, nejspíš dost hnusné věci, na moji adresu.
"Co to s nima je?," šeptala jsem Lily. Že by to bylo zase kvůli rodičům?!
"Chodíš se Siriusem Blackem proboha! Co sis myslela?," smála se a dosedla k Jamesovi, kterému věnovala letmý polibek.

Opařeně jsem si sedla k Sirimu a Removi. Siri mě objal a pár holek u Havraspárského stolu mě sjelo nenávistným pohledem. Takže má pravdu.
"Proč musíš mí tak velkej fanklub?," remcala jsem jeho směrem, když jsem si mazala topinku jahodovou marmeládou.
"Cože? Jo tyhle holky. Těch si nevšímej," usmál se bezstarostně a naložil si na svůj talíř míchaná vajíčka.
Zachmuřeně jsem sledovala, jak se s naprostým klidem láduje. Pff kluci - nikdy nic neřeší, s ničím nemají problém, přemýšlela jsem.
"První hodinu máme lektvary, měli bysme vyrazit do sklepení," podotknul Remus. Vstali jsme od stolu a mířili na "příjemnou" hodinu se Zmijozelem.

Jak jsem předpokládala - většina Zmijozelských po nás házela pohledy, které nám naproto jasně říkaly, co si o nás myslí. Nemluvě o tom, jak naštvaně po mně pokukoval Malfoy.
"Dnes budeme připravovat Uspávací lektvar, pokyny jsou na tabuli, na konci hodiny chci vzorky," prohlásil jasně Křiklan
a posadil se za stůl, kde opravoval své eseje. Měli jsme pracovat ve dvojicích - James s Remusem a Lily pracovala se Severusem Snapem. Já byla se Siriusem.
"Dojdu pro přísady," usmála jsem se na něj.
Kývnul a přichystal váhy, postavil kotlík a zapálil pod ním hůlkou oheň. U stolu s přísadami jsem se k mé nelibosti setkala s Malfoyem.
"Nemysli si, že ti to jen tak projde," syčel nenávistně.

Ignorovala jsem ho a dál sbírala svoje přísady. Natáhla jsem se pro oměj.
"Rozumíš tomu, sakra!," vztekal se a chytil mě za natažené zápěstí, abych se na něj musela podívat.
"Vůbec mě to nezajímá a pusť mě ty idiote!," syčela jsem na něj stejně tiše a chladně jako on.
Cítila jsem pohledy naší skupinky. Vysmekla jsem se mu, sebrala svoje přísady a zamířila k našemu stolu.
"Co ti ten debil chtěl?," šeptal nebezpečně Sirius a jeho oči se leskly nenávistí, když koukal směrem, kterým se aristokrat odebral.
Usmála jsem se nad jeho urputnou snahou mě chránit kdykoliv a kdekoliv. Ten pocit mě hřál u srdce.
"Jako obvykle. Vyhrožuje," odpověděla jsem mu a přidala do kotlíku dračí šupiny.
"Stejně by ses od něho měla držet dál," mračil se a odvažoval kentauří krev.

Stiskla jsem jeho rameno, podíval se na mě, a když jsem si byla jistá, že se nikdo (hlavně Křiklan) nekouká, políbila jsem ho.
"Ani se od tebe nehnu," slíbila jsem mu a slavnostně zasalutovala. Usmál se.
Dál naše práce probíhala v klidu, na konci hodiny jsme odevzdali vzorek. Jen James vypadal mírně naštvaně, když mu jeho milovaná pracovala s někým jiným.
"Výborně! Slečno Evansová, pane Snape - skvělý lektvar, dvacet bodů pro každého," nadšeně poskakoval okolo první lavice.
"Naprosto dokonalé! Řekl bych, že tohle je..."

Nedozvěděli jsme se jaké to je, protože třídou se náhle ozval výbuch - někomu ze Zmijozelu vybouchl kotlík a teď se tu začal rozvalovat nafialovělý dým.
"Všichni ven!," nařídil profesor mávajíc hůlkou a studenti spěšně vybíhaly z učebny. I když jsme byli venku, pociťovali jsme malátnost z výparů - ten komu vybuchl kotlík, připravil velmi účinný lektvar!
"No kluci my musíme jít - máme studium mudlů!," prohlásila Lil, když jsme se jakž takž vzpamatovali a zazvonilo. Mávli jsme na kluky a odcházeli jsme svižně směrem k jižní věži.




"Páni! Nikdy bych nevěřila, jak divný pohled na mudly mají kouzelníci," kroutila Lily hlavou, když jsme opouštěly učebnu.
"Podle toho, co říkala profesorka, to vypadá, že jsou kouzelníci ještě větší neandrtálci než mudlové," sdílela jsem její názor.
"Sakra," plácla se do čela," já jsem zapomněla! Musím vypracovat jednu esej do Dějin! Skočím si do knihovny, uvidíme se na Přeměňování."
S tímhle se rozutekla, až jí její rudé vlasy vlály. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a vydala se na opačnou stranu. Na konci chodby jsem zaslechla hlasy.
"Ale Srábku! Snad jsme ti chyběli ne? Projev trochu lásky."
"Dvanácteráku snad si nemyslíš, že je něčeho takovýho schopnej!"

Hrklo ve mně. Nohy se mi najednou zasekly, těžce jsem dýchala. Ale nejhorší byla bolest uvnitř mě. Ten posměch, který vypustil z úst Sirius, se mi zařezal hluboko a právě cupoval moje srdce na milion kousků. Spěšně jsem zamířila za roh doufajíc, že to, co jsem slyšela, je pouhý sen. Za rohem však stály dvě postavy, hůlky napřažené v souboji. Kousek od nich těžce oddechoval kluk s delšími černým vlasy - Severus, blesklo mi hlavou. Z nosu a z ramene mu tekla krev.
"To je teprve začátek!," posmíval se Sirius a ten odporný ton jeho hlasu se mi zabodovál do mého rotříštěného srdce.
"Levicorpus!," pronesl nebezpečně.

Jen jsem máchla hůlkou. Neverbálně jsem vyslala před klečícího kluka štít. James i Sirius se otočili - když mě uviděli, strnuli. Ignorovala jsem je, přešla k Severusovi a natáhla k němu ruku. Nedůvěřivě si mě měřil. Vzdychla jsem a posbírala jeho věci - to ho snad vykolejilo mnohem víc. Když jsme je po chvíli sesbírali, vzal si je ode mě, téměř nepostřehnutelně na mě kývnul a spěšně zmizel za rohem.
To už jsem nemohla dál dusit tu bolest. Z očí mi vytryskly slzy, vlasy zbledly do naprosto nepřirozené bílé a já jsem utekla další chodbou na hodinu. Ignorovala jsem výkřiky mého jména. Ve spěchu jsem pod sebou nešikovně zkroutila nohu a upadla. Cítila jsem jak mi kost skočila na jiné místo, ale zvedla jsem se a pokračovala dál. Byla jsem ve čtvrtém patře. Tiše jsem zaplula do učebny Přeměnování. Ve třídě bylo jen pár lidí a mě si nevšímali. Rychlým krokem jsem došla
k prostřední lavici - seděli tam Lily a Remus.

"Erico! Co se stalo?," vyděsila se Lil, když mě spatřila a vrhla se ke mně.
"Spadla jsem, vyvrkla jsem si kotník," vzlykla jsem jí do ramene první věc, která mě napadla.
I Remus se tvářil nanejvýš ustaraně a já věděla, že mi mou lež věří - jak jsem říkala, v tomhle jsem byla dokonalá. Navíc můj kotník mě opravdu bolel - právě teď jsem cítila pulsující bolest. Ta jen stupňovala tvorbu slz v mých očích.
"Můžeš jít se mnou na ošetřovnu?," poprosila jsem zničeně Lily a ta jen ustaraně kývla. Podepřela mě a já se s její pomocí dopracovala ke katedře. Profesorka McGonnagalová naštěstí přišla dřív - seděla tam a chystala si pergameny.
"Paní profesorko?," oslovila ji Lil a ona vzhlédla," Erica potřebuje jít na ošetřovnu - myslím, že se zvrtnula kotník."
"Jistě, běžte s ní, slečno Evansová," řekla a starostlivě na mě pohlédla.
Jenom jsem poděkovala kývnutím a Lily mě doslova vyvlekla ze učebny.

Na ošetřovnu jsme dorazili poměrně brzo. Madame Pomfreyová mě uložila na lůžko.
"Máte to jen vyvrknuté - dám to do pořádku, ale pustím vás až večer. Do té doby na to nemůžete stoupat," poučila mě.
"Můžete jít slečno Evansová - děkuji, že jste ji přivedla," otočila se mile na Lily.
"Máme odpoledne přijít?," zeptala se mě, když se zvedla k dochodu.
"Ne, já... Asi na mě všechno dolehlo, nechoďte prosím," zašeptala jsem.
Lily kývla a smutně se usmála, pak odešla. Bylo mi hrozně. Lhala jsem své nejlepší kamarádce. Měla bych jí říct, jak se chovali k Severusovi, ale uvnitř mě se ozval hlas, který mě donutil si vymyslet ty lži. Nechtěla jsem Lily ublížit.
"Díky - za to, jak si je zastavila," ozvalo se z lůžka vedle.
Překvapeně jsem trhla hlavou tím směrem. Vůbec jsem si nevšimla, že je tu někdo se mnou. Byl to Severus a očividně na odchodu.

"V pohodě," hlas se mi zlomil, i přesto jsem vykouzlila jakýsi úsměv.
Kývnul hlavou a odešel. To už mi po tvářích stékaly vodopády a z kanceláře se s lektvary v rukou vyhrnula madame Pomfreyová.
"To bude dobré zlatíčko," usmála se na mě.
"Po těchhle lektvarech bude bolest ustupovat, bude to trochu bolet, jenom vám to ovážu," konejšila mě a pohladila mě po vlasech.
Když mi obvazovala nohu, pořád mi tekly slzy a ona mě konejšila tím, že lektvar za chvíli zabere a večer už budu zase skákat.




Odešla asi za deset minut, když se ujistila, že mi nic nechybí. Ale chybělo. Byl to pocit, jako bych umírala. Nikdy jsem neviděla kluky v tomhle světle. Jistě - byli to průšviháři a Lily mi říkala, že si se Severusem moc nesednou, tohle ale bylo příliš.
Nikdy bych nevěřila tomu, že dokážu vyprodukovat tolik slz. Ale ony přicházely a já se je nepokoušela zastavit - připomínaly mi, že ještě pořád žiju, i přes tu prázdnotu co jsem cítila.
V kotníku mě najednou začalo štípat a pálet. A slzy, které tekly byly konečně z důvodu, kvůli kterému jsem přišla.

Nemohla jsem spát, i když mi to lékouzelnice doporučovala. Koukla jsem na hodiny nad vstupními dveřmi - byly 2 odpoledne. Řekla mi, že v mém stavu mě stejně pustí až ráno. Neprotestovala jsem, věděla jsem, že vypadám nanejvýš žalostně. Přemýšlela jsem (slzy se konečně zastavily), procházela jsem si tu chvíli znovu a znovu. Ale čím víckrát jsem to viděla, tím víc se ode mě vzdaloval ten kluk, do kterého jsem se zamilovala. Viděla jsem pouze tu osobu, která bezdůvodně zraňovala někoho jiného. V hlavě jsem měla jenom jednu otázku - kde je ten Sirius Black, kterého jsem znala? Vzpomněla jsem si, jak mi ve vlaku říkal, že nenávidí ty, co se chovají hnusně k ostatním, ten milej kluk se smál... Byl pryč? Jen jsem na to pomyslela, slzy si opět našly cestu ven. Zanedlouho jsem usnula vyčerpáním a můj sen opět provázely jeho oči - tentokrát, ale s tím chladným a mě zraňujícím pohledem...

Romadůr

5. Dráždit hada bosou nohou

6. října 2013 v 11:18 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Ahoj! :.) Tak jsem to dopsala, dokopala jsem se k tomu a co dodat? Užijte si to :).

5. Dráždit hada bosou nohou

"V pohodě Reme?," zadíval se na něj James a otočil se směrem, kterým jsme koukali i my se Siriusem.
Zamračil se, když zjistil příčinu našeho zastavení. Nad námi stálo pět postav ve zmijozelském hábitu.
"Ale, ale... krvezrádci s mudlovskou šmejdkou na noční procházce?," posmíval se hlas, ve kterém jsem neomylně rozeznala toho arogantního pitomce - totiž Luciuse Malfoye.
"Jaké překvapení, myslela jsem, že se ještě pořád bojíš tmy?," ozvala jsem se přidrzlea nehezky se ušklíbla.
Tahle kreatura mi nadávat nebude. Podíval se na mě - jeho mimika ho prozradila, pochopil.

"Erico Elizabeth!," podrážděný hlas se rozlehl velkým domem. Sedmiletá dívka nepřílíš nadšeně přicupitala ze schodů.
"Ano, matko?" dívka se snažila o neutrální ton. Žena se zamračila.
"Proveď Luciuse po naší zahradě - a netoulejte se daleko!," přísně na ni koukala a ukázala k zahradní brance.
Dívka chytila za ruku plavovlasého chlapce, který to vše sledoval a táhla ho k brance.
"Počkej," ozval se najednou vyděšeně, když byli teprve na začátku zahrady, vytrhl se jí ze sevření a prudce zabrzdil, až jeho podrážky zašoupaly o kamínky na cestě. Dívka se na něj nechápavě zahleděla.

"Vždyť je tma!," šeptal vysvětlení s hrůzou, oči vykulené.
Tomu se zvonivě rozesmála, opět ho chytila a zamířila hlouběji. Když byli uprostřed jehličnatého porostu, neuvěřitelnou rychlostí mu zmizela z dohledu a chlapec zůstal opuštěný na vyšlapané cestičce...
"Baf!," vyskočila dívka schovaná v křoví, ve kterém se ukrývala.
"Ááááá!!!," zaječel jako malá holka a strachy se počůral...

Jeho obličej vyletěl z bledé na zářivě růžovou a ze rtů mu vyprchal pověstný jízlivý úšklebek. Vítězně jsem se usmála.
"Koukám, že si vzpomínáš," pokračovala jsem s velmi špatně zakrývaným potěšením. Malfoy zbledl a rozčileně (a taky zahanbeně) mě sledoval.
"Ty ses nepochlubil svým kamarádíčkům?!," pronesla jsem rádoby překvapeně.
"Ale za to se přeci nemusíš stydět! Spousta malých dětí se počůrává strachy," tentokrát jsem to pronesla sladce
a jedovatě - tohle bych prostě nedokázala zamaskovat lhostejností.
Naše parta se rozesmála a dokonce i jeho nohsledům hodně cukaly koutky. Cítila jsem, že jsem zašla hodně daleko. Proto jsem byla obezřetná - a to se mi vyplatilo. Malfoy totiž pozvedl svou hůlku a zamířil na mě.

"Impedimenta!"
"Protego!"
V tu chvíli se všichni přestali smát, vytáhli svoje hůlky a mířili na sebe. O vteřinu později vzduchem začalo svištět nespočet kouzel. My se nejdřív bránili jejich útokům, jakmile na nás však začali sesílat hodně nebezpečná, ba i smrtelně zranitelná kouzla, vrhli jsme se do útoku i my. Každý z nás měl jednoho protivníka, mě se ujal Malfoy a já jsem mu jeho údery vracela se stejnou, ba i větší razancí. I když vím, že Lily, James i Remus jsou nadaní a kouzlit rozhodně umí, na černou magii kouzelnických rodin jsme silově a rozumově měli pouze já a Sirius.

Periferně jsem hlídala všechny účastníky naší strany - koneckonců, jsem to vyprovokovala já a nechtěla jsem, aby jim ti pitomci nějak ublížili. Vtom se dva zmijozelští pustili společně na Jamese a ten odletěl dobrých deset metrů pod dvojnásobně silnou kletbou, kterou nestihl odrazit - svezl se po kmenu jednoho stromu a pak se už nehýbal. Lily vykřikla, upustila od souboje a utíkala k němu - a s tím samozřejmě ti dva - a doknce i Malfoy - počitali.
"Mobilo statico!," vykřikli a tři světelné zelené záblesky se blížili k Lilyiným zádům, skloněným u Jamese. Na nic jsem nečekala.
"Girotero!," vykřikla jsem těsně před tím, než mě stihlo kouzlo zasáhnout - skočila jsem totiž před ty dva, aby neschytali tuhle kletbu. Sama jsem ji znala - otevírá zacelené rány a já jsem netušila, jaké zranění bylo jejich poslední.

Objevil se přede mnou fialový štít, roztáhl se po celé mé délce a vpil dvě kouzla - před třetí kouzlo jsem nestihla udělat štít, narazilo mi do hrudi a já odletěla ještě dál než James. Rozplácla jsem se na břicho. Všechno utichli, všichni se zastavili.
"Odcházíme!," zavelel do ticha rázně Malfoy a utíkal i s kumpány pryč do hradu - věděli, že by z toho měli obrovský průšvih.
Sirius s Remusem sklonili hůlky a běželi naším směrem - to už se James s Lillyinou pomocí zvedl a ona ho něžně podepřela. Byli v pořádku, ale já tohle asi nerozdejchám. Cítila jsem, jak se otevírají rány na mých zádech - jako by se do mé kůže opět zabodával ohnivý bič. Prudce jsem vydechla a těžce se podepřela na loktech. Z očí mi vyletělo několik slz a jen silou vůle jsem skousla svoje rty, abych nezačala křičet bolestí.

"Erico?," vyděšeným hlasem promlouval Sirius, blížící se ke mně nadzvukovou rychlostí, ostatní ho rychle následovali - James s Lily o něco pomaleji. Jenom jsem znovu těžce vydechla - kdybych promluvila, křičela bych. Sirius rychle kouknul na mou košili, teď prosáklou krví ze znovuotevřených ran bičem. Oči se mu rozšířily pochopením a strachem - tenhle druh trestu znal taky, nemusela bych se ptát, vyčetla jsem mu to z tváře. Vzal hůlku a kouzlem mi sundal košili - vyčerpaně jsem se svezla po loktech na zem a chladila si tvář studenou zemí. Když dal látku dolů, ostatní zalapali po dechu - takhle se trestá u čistokrevných rodů a to oni nemohli vědět.
"Znám na to kouzlo, zbavím tě toho, jo?," šeptal Sirius.
Jenom jsem kývla, že rozumím a zase jsem zavřela oči. Nedokázala jsem identifikovat kouzla, která na mě použil - neznala jsem je a litovala jsem toho. Kdybych je znala, mohla jsem si pomoci už doma. Když dokouzlil, sundal svůj hábit a opatrně mě do něj zabalil. Byla jsem na pokraji bezvědomí, když jsem ucítila, jak mě zvedá ze země a nese do hradu...




"Vždyť je to protizákoné!"
"V kouzelnických rodinách ne."
"Kdy se probere? Neměli bychom..."
"A jak bys to chtěla vysvětlit? Všechno jsem udělal správně, bude v pohodě! Copak mi nedůvěřuješ?"
Nejdřív to byla jen změť zvuků, které jsem pouštěla pryč z hlavy. Když zvuky začaly nabírat na síle a já jsem už rozpoznávala jednotlivá slova, pokusila jsem se rozlepit víčka. Byla těžká, nutila mě zůstat v téhle poloze. Záda mě nebolela, za což jsem byla Siriusovi nesmírně vděčná - měla bych mu poděkovat.
"Ach bože. Je to moje vina - kdybych se nerozběhla pryč, nemusela to schytat..." Smutný hlas, bolestný, dívčí... Lily!

"Za tohle nemůžeš," jemný, melodický, smyslný a teď utěšující - Sirius.
"Měla bych přestat být drzá," řekla jsem těžce a konečně otevřela oči. Posadila jsem se - opatrně! - a koukla na ostatní, kteří teď stáli u mé postele.
"Jak ti je?," starala se Lily.
"V pohodě," usmála jsem se a pohledem vyhledala Siriuse.
"Díky," v těch slovech bylo mnohem víc - zachránil mi život, zase.
Stáhl rty do jeho typického dechberoucího úsměvu a přešel ke mně. Vzal moji ruku do své a něžně ji stiskl. Oplatila jsem mu stisk a taky se usmála.

"Co to vůbec bylo za kouzla? A ty tvoje záda...," nedokončila Lily, byla jsem ráda, že jí James drží kolem ramen.
"Běžný trest - tohle probíhalo už od mých jedenácti," smutně jsem se usmála a sklopila pohled na propletené ruce. Cítila jsem se tak trapně - nedokázala jsem se ubránit vlastní rodině. A to jsem v odvážném Nebelvíru - jaká ironie osudu.
"Nejsi jediná," zamračil se Sirius.
"Rodiče si nevybíráš," kývla jsem na něj," přátelé ano..."
Stisk zesílil.
"Kolik je vlastně hodin?"
"Půl desáté," mrkl na hodinky Remus.
"Ještě že je zítra Neděle," vydechl James a spokojeně se usadil na mé posteli.

Viděla jsem v rohu své postele zkoumavé oči. Jinx se přišel ujistit, že jsem v pořádku a tak rentgenoval Siriuse pohledem a pak k němu nenápadně došel. Sirius byl shrbený u mé postele, takže když se Jinx vyšvihl na polštář a hrdě zvedl hlavičku, koukal mu přímo do očí. Musel vypadat vážně komicky. Sirius se usmál a volnou rukou ho pohladil po kožíšku. Spokojeně zavrněl a vtiskl se do jeho dlaně - byl maličký, takže se tam v pohodě vešel.
"Rozmazlenče," hubovala jsem ho, ale on mě ignoroval a nechal se laskat dál.
"Je roztomilej. A ví, na koho se má nalepit," mrkl na mě a drbal kocourka za ušima.
"Fajn - tak kluci uvidíme se ráno!," vyháněla je Lily a nakonec - i když s velkým remcáním - se opravdu přesunuli z našeho pokoje.
"Dík Lil a dobrou," zívla jsem a pohodlně se uvelebila (s Jinxem na břiše) v posteli. Za pár minut jsem o sobě nevěděla.




Ráno mě probudily sluneční paprsky, které si našly cestu v jindy zamračené anglické obloze. Protáhla jsem si ruce
a zívla. Byla jsem perfektně vyspaná. A pak - počkat! Pokud na mě svítí sluníčko, tak bude nejmíň deset hodin. Poplašeně jsem koukla na budík - 10:49. Když moje srdce prodělalo miniinfarkt, zjistila jsem, že je Neděle. Proč mě proboha nevzbudili?!
Vylezla jsem z postele a ve skříni vyhrabala přiléhávé modré tričko s třičtvrtečním rukávem, pohodlné džíny a svetr. Jako obvykle jsem to doplnila teniskami. V koupelně jsem ze sebe udělala člověka, ale musela jsem uznat, že spánek mi doopravdy pomohl. Kolem očí jsem neměla ty hrůzostrašné černé kruhy, které jsem předtím musela skrývat pod velkou vrstvou pudru. V mých očích byla zase ta jiskra. Dnes jsem si vlasy nechala po lopatky, v mírných vlnách a s medovou barvou. Musím říct, že mi to dneska fakt sekne.

Vyběhla jsem z koupelny, vzala hůlku z nočního stolku a vyrazila ze dveří. Seběhla jsem poklusem ze schodů a moje očekávání se naplnilo - celá naše parta i s Lily seděla dole. Remus hrál se Siriusem šachy a Lily se - k mému překvapení - zrovna tulila k Jamesovi, zároveň poslouchala, co jí říká a občas se stydlivě pousmála a zčervenala.
"Měli jste mě vzbudit," hlásila jsem jim ze schodů. Ale neznělo to naštvaně, bylo to spíš oznámení. Zvedly se ke mně čtyři páry očí.
"Něříkej, že sis ráda nepospala," reagoval Sirius a obdařil mě jedním z jeho pověstných úsměvů a sjel pohledem celé mé tělo.
"To jsem neřekla," odpověděla jsem pohotově a sedla si na křesílko u krbu.
"A pokud nehneš s královnou, tak prohraješ," dodala jsem pobaveně, když jsem sledovala jeho šachové (ne)umění.

Podezřívavě na mě kouknul, ale když spatřil šachovnici, bylo naprosto jasné, že mám pravdu. Zašklebila jsem se na něj a on mi poslal děkovný úsměv.
"Promiň, Remusi, ale on hraje tak zoufale," prohodila jsem zlomyslně a mrkla na Remuse.
"V pohodě," usmál se a táhnul svoji věž do boje.
"Jak dlouho tu vůbec jste?," zeptala jsem se směrem k zamilované dvojici.
"Co - cože?," koktala Lily a zrudla pod mým zkoumavým pohledem.
"No - v sedm jsme vstávali a od osmi jsme tady," pronesl bezstarostně James a přitáhl si Lily, která se od něj nepatrně odtáhla - věděla jsem, že to dělá kvůli mně.

"Aha. Lily - mně to nevadí," povzbudivě jsem otočila směr hovoru.
Bylo vidět, že ji to těší. Tak se zase natáhla pohodlně na James a opřela si svou hlavu o jeho rameno. Byli krásní. Chvíli jsem pak pozorovala šachový souboj - musela jsem uznat, že Remus byl velmi dobrý a Sirius - no, snad jen to, že i cvičená opice by to hrála líp. Nakonec se ozvala rána tříštěné figurky - Remus právě zasadil poslední ránu.
"Myslím, že je čas na oběd," snažil se být lhostejný Sirius, ale všichni jsme viděli, jak ho příšerně štve jeho prohra. Jako malej, ale i tak mi ho bylo líto.
"Tak pojď," chytla jsem ho za ruku a stiskla ji. Viděla jsem jak mu v očích zase zajiskřilo - nebezpečí zažehnáno.

Takhle jsme v poklidném hovoru vyrazili do Velké síně. Když jsme se usadili u našeho stolu, pohledem jsem vyhledala Zmijozelský stůl. A nemýlila jsem se - nenávistně na mě zíral a já mu jeho pohled statečně oplácela.
"Idiot," ulevil si Sirius a ochranitelsky mi dal ruku kolem ramen - automaticky jsem se o něj opřela.
"Asi nebudeme jediný hrdličky na hradě," potutelně se usmíval James a Lily jenom přikyvovala.
"Cože?! Né," řekli jsem zaráz a odtrhli se od sebe.
"No jasně," šklebil se dál James a já jsem po něm zručností střelce hodila rajče, trefila jsem dokonale - rozplesklo se mu o čelo.

"Héj," snažil se znít rozčileně, ale usmíval se. Jediným mávnutím hůlky jsem nečistotu z jeho čela odstranila.
"Promiň, ale zasloužil sis to."
"Hmmm... asi jo - ale pravda se nejvíc brání, že?," a se smíchem se rozběhl z Velké síně se Siriusem - rudým vzteky -
v patách.
Já s Lilly a Remusem jsme je procházkovým tempem následovali na školní pozemky. Nemuseli jsme hledat dlouho - dvě postavy co leželi na zemi a naoko se prali, to nemohl být nikdo jiný.
"Už jste se vyblbli?," ozval se Remus.

Oba se v souboji zasekli a zvedli k nám hlavy.
"Jasně že jo," křenil se James a shodil protivníka na zem přímo do blátivé louže. Sirius se zvedl a vyprskl bláto, které se mu dostalo do pusy.
"No počkej!," vztekal se a vzal hroudu bahna do rukou a vystřelil po Jamesovi. Jenže ten si nás všiml a tak se schoval za Remuse a mě postrčil směrem k Siriusovi.
Dopadlo to tak, že Remus měl na obličeji obrovský nános bahna a my se Siriusem jsme se váleli v bahně - samozřejmě jsem byla dole, protože jsem to neustála a jen jsem ho strhla nad sebe. Trochu mi to vyrazilo dech, ale mě štvalo to, jak jsem byla zabalená do bahnitého pláště.

"Jamesi Pottere!!!," zaječela jsem a shodila napůl ohluchlého Siriuse a jako rozzuřený býk se vrhla po něm. Ten se smíchy svíjel na kolenou a proto jsem na něj skočila. Převrhla jsem ho na zem a obkročmo mu seděla na hrudníku - takže jsem měla jeho ruce v kleštích a on se mohl jen svíjet a stejně mu to bylo naprosto k ničemu.
"Helé - to byla sranda. Neblbni... To nechceš udělat," panikařil a očima těkal k blátu v mé ruce.
"Copak nechci udělat?," cukrovala jsem, mrkala řasami a jakoby náhodou jsem si hrála s obrovskou hroudou slizu.
"Tohle," pleskla jsem mu kousek bahna na obličej," se," druhý kus," nedělá!"
Poslední kousek jsem si opravdu užila a pak už jsem se smíchem utíkala co nejdál od něj. A tak se rozpoutala tahle bitva. Za chvíli jsme všichni byli od bláta a listů, do kterých jsme cestou napadali. Zrovna jsem utíkala za Siriusem, který mi před chvíli otiskl svou blátivou ruku na zadek.

"Tohle si vypiješ," syčela jsem nebezpečně, když se mnou kličkoval kolem jednoho stromu.
"A copak mi uděláš?," sladce se usmíval, když vykoukl z jedné strany stromu.
Jenže v tu chvíli letěla naším směrem blátivá koule od Jamese, které jsem se vyhla jenom já - Sirius schytal ránu přímo do obličeje. Já jsem využila situace, kdy byl plně zaměstnán nadáváním na kamaráda, obskočila jsem strom a zasadila mu blátivou rukou přesný zásah na zadek.
"Já tě zabiju Harperová!," vztekal se Sirius a snažil se setřít poslední blátivé kousky z obličeje.
Mezitím jsem se rozběhla co nejdál od všech a za chvíli jsem slyšela, jak mě Sirius rychle následuje.
"Stejně tě chytím!," křičel.

Naším během jsme dorazili až k jezeru a já jsem zabrzdila, abych do něj nesletěla. Bohužel Sirius si myslel, že to vzdávám a tak se rozběhl ještě víc a když byl u mě, tak nás chtěl povalit na zem, ale místo toho jsme skončili v mělké vodě. Vyplavala jsem na hladinu a vyprskla pořádný lok vody. Rokašlala jsem se a on mě brzy následoval.
"No to se ti povedlo, ty mistře logiky!," prskala jsem, ale ve skutečnosti jsem se na něj tak moc nezlobila.
"Jo - přiznávám, že to mi trochu nevyšlo," rozpačitě se podrbal na hlavě. Rozesmála jsem se a on po mně vyhrl nechápavý pohled.
"Pro-promiň, ale… vypadal si jak pes," chechtala jsem se dál a i on se ke mně přidal.
"Vážně?," zašeptal zastřeným hlasem, když se uklidnil.

Podívala jsem se na něj, v očích měl bouřku a jiskry připomínaly blesky, naklonil ke mně hlavu...


Romadůr


Prosím o nápady :)

5. října 2013 v 10:12 Povídky - Harry Potter
Ahojky,
byla bych ráda, kdybyste mi sem do komentářů napsali nějaké návrhy na další povídku - sice jsem ještě nedopsala Půlnoční slunce, ale za návrhy budu ráda už teď :). Nějakou představu samozřejmě mám, ale chci abyste četli i o něčem co chcete :). Nebo klidně napište návrhy na Jednorázovku :).

Romadůr