5. Dráždit hada bosou nohou

6. října 2013 v 11:18 |  Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Ahoj! :.) Tak jsem to dopsala, dokopala jsem se k tomu a co dodat? Užijte si to :).

5. Dráždit hada bosou nohou

"V pohodě Reme?," zadíval se na něj James a otočil se směrem, kterým jsme koukali i my se Siriusem.
Zamračil se, když zjistil příčinu našeho zastavení. Nad námi stálo pět postav ve zmijozelském hábitu.
"Ale, ale... krvezrádci s mudlovskou šmejdkou na noční procházce?," posmíval se hlas, ve kterém jsem neomylně rozeznala toho arogantního pitomce - totiž Luciuse Malfoye.
"Jaké překvapení, myslela jsem, že se ještě pořád bojíš tmy?," ozvala jsem se přidrzlea nehezky se ušklíbla.
Tahle kreatura mi nadávat nebude. Podíval se na mě - jeho mimika ho prozradila, pochopil.

"Erico Elizabeth!," podrážděný hlas se rozlehl velkým domem. Sedmiletá dívka nepřílíš nadšeně přicupitala ze schodů.
"Ano, matko?" dívka se snažila o neutrální ton. Žena se zamračila.
"Proveď Luciuse po naší zahradě - a netoulejte se daleko!," přísně na ni koukala a ukázala k zahradní brance.
Dívka chytila za ruku plavovlasého chlapce, který to vše sledoval a táhla ho k brance.
"Počkej," ozval se najednou vyděšeně, když byli teprve na začátku zahrady, vytrhl se jí ze sevření a prudce zabrzdil, až jeho podrážky zašoupaly o kamínky na cestě. Dívka se na něj nechápavě zahleděla.

"Vždyť je tma!," šeptal vysvětlení s hrůzou, oči vykulené.
Tomu se zvonivě rozesmála, opět ho chytila a zamířila hlouběji. Když byli uprostřed jehličnatého porostu, neuvěřitelnou rychlostí mu zmizela z dohledu a chlapec zůstal opuštěný na vyšlapané cestičce...
"Baf!," vyskočila dívka schovaná v křoví, ve kterém se ukrývala.
"Ááááá!!!," zaječel jako malá holka a strachy se počůral...

Jeho obličej vyletěl z bledé na zářivě růžovou a ze rtů mu vyprchal pověstný jízlivý úšklebek. Vítězně jsem se usmála.
"Koukám, že si vzpomínáš," pokračovala jsem s velmi špatně zakrývaným potěšením. Malfoy zbledl a rozčileně (a taky zahanbeně) mě sledoval.
"Ty ses nepochlubil svým kamarádíčkům?!," pronesla jsem rádoby překvapeně.
"Ale za to se přeci nemusíš stydět! Spousta malých dětí se počůrává strachy," tentokrát jsem to pronesla sladce
a jedovatě - tohle bych prostě nedokázala zamaskovat lhostejností.
Naše parta se rozesmála a dokonce i jeho nohsledům hodně cukaly koutky. Cítila jsem, že jsem zašla hodně daleko. Proto jsem byla obezřetná - a to se mi vyplatilo. Malfoy totiž pozvedl svou hůlku a zamířil na mě.

"Impedimenta!"
"Protego!"
V tu chvíli se všichni přestali smát, vytáhli svoje hůlky a mířili na sebe. O vteřinu později vzduchem začalo svištět nespočet kouzel. My se nejdřív bránili jejich útokům, jakmile na nás však začali sesílat hodně nebezpečná, ba i smrtelně zranitelná kouzla, vrhli jsme se do útoku i my. Každý z nás měl jednoho protivníka, mě se ujal Malfoy a já jsem mu jeho údery vracela se stejnou, ba i větší razancí. I když vím, že Lily, James i Remus jsou nadaní a kouzlit rozhodně umí, na černou magii kouzelnických rodin jsme silově a rozumově měli pouze já a Sirius.

Periferně jsem hlídala všechny účastníky naší strany - koneckonců, jsem to vyprovokovala já a nechtěla jsem, aby jim ti pitomci nějak ublížili. Vtom se dva zmijozelští pustili společně na Jamese a ten odletěl dobrých deset metrů pod dvojnásobně silnou kletbou, kterou nestihl odrazit - svezl se po kmenu jednoho stromu a pak se už nehýbal. Lily vykřikla, upustila od souboje a utíkala k němu - a s tím samozřejmě ti dva - a doknce i Malfoy - počitali.
"Mobilo statico!," vykřikli a tři světelné zelené záblesky se blížili k Lilyiným zádům, skloněným u Jamese. Na nic jsem nečekala.
"Girotero!," vykřikla jsem těsně před tím, než mě stihlo kouzlo zasáhnout - skočila jsem totiž před ty dva, aby neschytali tuhle kletbu. Sama jsem ji znala - otevírá zacelené rány a já jsem netušila, jaké zranění bylo jejich poslední.

Objevil se přede mnou fialový štít, roztáhl se po celé mé délce a vpil dvě kouzla - před třetí kouzlo jsem nestihla udělat štít, narazilo mi do hrudi a já odletěla ještě dál než James. Rozplácla jsem se na břicho. Všechno utichli, všichni se zastavili.
"Odcházíme!," zavelel do ticha rázně Malfoy a utíkal i s kumpány pryč do hradu - věděli, že by z toho měli obrovský průšvih.
Sirius s Remusem sklonili hůlky a běželi naším směrem - to už se James s Lillyinou pomocí zvedl a ona ho něžně podepřela. Byli v pořádku, ale já tohle asi nerozdejchám. Cítila jsem, jak se otevírají rány na mých zádech - jako by se do mé kůže opět zabodával ohnivý bič. Prudce jsem vydechla a těžce se podepřela na loktech. Z očí mi vyletělo několik slz a jen silou vůle jsem skousla svoje rty, abych nezačala křičet bolestí.

"Erico?," vyděšeným hlasem promlouval Sirius, blížící se ke mně nadzvukovou rychlostí, ostatní ho rychle následovali - James s Lily o něco pomaleji. Jenom jsem znovu těžce vydechla - kdybych promluvila, křičela bych. Sirius rychle kouknul na mou košili, teď prosáklou krví ze znovuotevřených ran bičem. Oči se mu rozšířily pochopením a strachem - tenhle druh trestu znal taky, nemusela bych se ptát, vyčetla jsem mu to z tváře. Vzal hůlku a kouzlem mi sundal košili - vyčerpaně jsem se svezla po loktech na zem a chladila si tvář studenou zemí. Když dal látku dolů, ostatní zalapali po dechu - takhle se trestá u čistokrevných rodů a to oni nemohli vědět.
"Znám na to kouzlo, zbavím tě toho, jo?," šeptal Sirius.
Jenom jsem kývla, že rozumím a zase jsem zavřela oči. Nedokázala jsem identifikovat kouzla, která na mě použil - neznala jsem je a litovala jsem toho. Kdybych je znala, mohla jsem si pomoci už doma. Když dokouzlil, sundal svůj hábit a opatrně mě do něj zabalil. Byla jsem na pokraji bezvědomí, když jsem ucítila, jak mě zvedá ze země a nese do hradu...




"Vždyť je to protizákoné!"
"V kouzelnických rodinách ne."
"Kdy se probere? Neměli bychom..."
"A jak bys to chtěla vysvětlit? Všechno jsem udělal správně, bude v pohodě! Copak mi nedůvěřuješ?"
Nejdřív to byla jen změť zvuků, které jsem pouštěla pryč z hlavy. Když zvuky začaly nabírat na síle a já jsem už rozpoznávala jednotlivá slova, pokusila jsem se rozlepit víčka. Byla těžká, nutila mě zůstat v téhle poloze. Záda mě nebolela, za což jsem byla Siriusovi nesmírně vděčná - měla bych mu poděkovat.
"Ach bože. Je to moje vina - kdybych se nerozběhla pryč, nemusela to schytat..." Smutný hlas, bolestný, dívčí... Lily!

"Za tohle nemůžeš," jemný, melodický, smyslný a teď utěšující - Sirius.
"Měla bych přestat být drzá," řekla jsem těžce a konečně otevřela oči. Posadila jsem se - opatrně! - a koukla na ostatní, kteří teď stáli u mé postele.
"Jak ti je?," starala se Lily.
"V pohodě," usmála jsem se a pohledem vyhledala Siriuse.
"Díky," v těch slovech bylo mnohem víc - zachránil mi život, zase.
Stáhl rty do jeho typického dechberoucího úsměvu a přešel ke mně. Vzal moji ruku do své a něžně ji stiskl. Oplatila jsem mu stisk a taky se usmála.

"Co to vůbec bylo za kouzla? A ty tvoje záda...," nedokončila Lily, byla jsem ráda, že jí James drží kolem ramen.
"Běžný trest - tohle probíhalo už od mých jedenácti," smutně jsem se usmála a sklopila pohled na propletené ruce. Cítila jsem se tak trapně - nedokázala jsem se ubránit vlastní rodině. A to jsem v odvážném Nebelvíru - jaká ironie osudu.
"Nejsi jediná," zamračil se Sirius.
"Rodiče si nevybíráš," kývla jsem na něj," přátelé ano..."
Stisk zesílil.
"Kolik je vlastně hodin?"
"Půl desáté," mrkl na hodinky Remus.
"Ještě že je zítra Neděle," vydechl James a spokojeně se usadil na mé posteli.

Viděla jsem v rohu své postele zkoumavé oči. Jinx se přišel ujistit, že jsem v pořádku a tak rentgenoval Siriuse pohledem a pak k němu nenápadně došel. Sirius byl shrbený u mé postele, takže když se Jinx vyšvihl na polštář a hrdě zvedl hlavičku, koukal mu přímo do očí. Musel vypadat vážně komicky. Sirius se usmál a volnou rukou ho pohladil po kožíšku. Spokojeně zavrněl a vtiskl se do jeho dlaně - byl maličký, takže se tam v pohodě vešel.
"Rozmazlenče," hubovala jsem ho, ale on mě ignoroval a nechal se laskat dál.
"Je roztomilej. A ví, na koho se má nalepit," mrkl na mě a drbal kocourka za ušima.
"Fajn - tak kluci uvidíme se ráno!," vyháněla je Lily a nakonec - i když s velkým remcáním - se opravdu přesunuli z našeho pokoje.
"Dík Lil a dobrou," zívla jsem a pohodlně se uvelebila (s Jinxem na břiše) v posteli. Za pár minut jsem o sobě nevěděla.




Ráno mě probudily sluneční paprsky, které si našly cestu v jindy zamračené anglické obloze. Protáhla jsem si ruce
a zívla. Byla jsem perfektně vyspaná. A pak - počkat! Pokud na mě svítí sluníčko, tak bude nejmíň deset hodin. Poplašeně jsem koukla na budík - 10:49. Když moje srdce prodělalo miniinfarkt, zjistila jsem, že je Neděle. Proč mě proboha nevzbudili?!
Vylezla jsem z postele a ve skříni vyhrabala přiléhávé modré tričko s třičtvrtečním rukávem, pohodlné džíny a svetr. Jako obvykle jsem to doplnila teniskami. V koupelně jsem ze sebe udělala člověka, ale musela jsem uznat, že spánek mi doopravdy pomohl. Kolem očí jsem neměla ty hrůzostrašné černé kruhy, které jsem předtím musela skrývat pod velkou vrstvou pudru. V mých očích byla zase ta jiskra. Dnes jsem si vlasy nechala po lopatky, v mírných vlnách a s medovou barvou. Musím říct, že mi to dneska fakt sekne.

Vyběhla jsem z koupelny, vzala hůlku z nočního stolku a vyrazila ze dveří. Seběhla jsem poklusem ze schodů a moje očekávání se naplnilo - celá naše parta i s Lily seděla dole. Remus hrál se Siriusem šachy a Lily se - k mému překvapení - zrovna tulila k Jamesovi, zároveň poslouchala, co jí říká a občas se stydlivě pousmála a zčervenala.
"Měli jste mě vzbudit," hlásila jsem jim ze schodů. Ale neznělo to naštvaně, bylo to spíš oznámení. Zvedly se ke mně čtyři páry očí.
"Něříkej, že sis ráda nepospala," reagoval Sirius a obdařil mě jedním z jeho pověstných úsměvů a sjel pohledem celé mé tělo.
"To jsem neřekla," odpověděla jsem pohotově a sedla si na křesílko u krbu.
"A pokud nehneš s královnou, tak prohraješ," dodala jsem pobaveně, když jsem sledovala jeho šachové (ne)umění.

Podezřívavě na mě kouknul, ale když spatřil šachovnici, bylo naprosto jasné, že mám pravdu. Zašklebila jsem se na něj a on mi poslal děkovný úsměv.
"Promiň, Remusi, ale on hraje tak zoufale," prohodila jsem zlomyslně a mrkla na Remuse.
"V pohodě," usmál se a táhnul svoji věž do boje.
"Jak dlouho tu vůbec jste?," zeptala jsem se směrem k zamilované dvojici.
"Co - cože?," koktala Lily a zrudla pod mým zkoumavým pohledem.
"No - v sedm jsme vstávali a od osmi jsme tady," pronesl bezstarostně James a přitáhl si Lily, která se od něj nepatrně odtáhla - věděla jsem, že to dělá kvůli mně.

"Aha. Lily - mně to nevadí," povzbudivě jsem otočila směr hovoru.
Bylo vidět, že ji to těší. Tak se zase natáhla pohodlně na James a opřela si svou hlavu o jeho rameno. Byli krásní. Chvíli jsem pak pozorovala šachový souboj - musela jsem uznat, že Remus byl velmi dobrý a Sirius - no, snad jen to, že i cvičená opice by to hrála líp. Nakonec se ozvala rána tříštěné figurky - Remus právě zasadil poslední ránu.
"Myslím, že je čas na oběd," snažil se být lhostejný Sirius, ale všichni jsme viděli, jak ho příšerně štve jeho prohra. Jako malej, ale i tak mi ho bylo líto.
"Tak pojď," chytla jsem ho za ruku a stiskla ji. Viděla jsem jak mu v očích zase zajiskřilo - nebezpečí zažehnáno.

Takhle jsme v poklidném hovoru vyrazili do Velké síně. Když jsme se usadili u našeho stolu, pohledem jsem vyhledala Zmijozelský stůl. A nemýlila jsem se - nenávistně na mě zíral a já mu jeho pohled statečně oplácela.
"Idiot," ulevil si Sirius a ochranitelsky mi dal ruku kolem ramen - automaticky jsem se o něj opřela.
"Asi nebudeme jediný hrdličky na hradě," potutelně se usmíval James a Lily jenom přikyvovala.
"Cože?! Né," řekli jsem zaráz a odtrhli se od sebe.
"No jasně," šklebil se dál James a já jsem po něm zručností střelce hodila rajče, trefila jsem dokonale - rozplesklo se mu o čelo.

"Héj," snažil se znít rozčileně, ale usmíval se. Jediným mávnutím hůlky jsem nečistotu z jeho čela odstranila.
"Promiň, ale zasloužil sis to."
"Hmmm... asi jo - ale pravda se nejvíc brání, že?," a se smíchem se rozběhl z Velké síně se Siriusem - rudým vzteky -
v patách.
Já s Lilly a Remusem jsme je procházkovým tempem následovali na školní pozemky. Nemuseli jsme hledat dlouho - dvě postavy co leželi na zemi a naoko se prali, to nemohl být nikdo jiný.
"Už jste se vyblbli?," ozval se Remus.

Oba se v souboji zasekli a zvedli k nám hlavy.
"Jasně že jo," křenil se James a shodil protivníka na zem přímo do blátivé louže. Sirius se zvedl a vyprskl bláto, které se mu dostalo do pusy.
"No počkej!," vztekal se a vzal hroudu bahna do rukou a vystřelil po Jamesovi. Jenže ten si nás všiml a tak se schoval za Remuse a mě postrčil směrem k Siriusovi.
Dopadlo to tak, že Remus měl na obličeji obrovský nános bahna a my se Siriusem jsme se váleli v bahně - samozřejmě jsem byla dole, protože jsem to neustála a jen jsem ho strhla nad sebe. Trochu mi to vyrazilo dech, ale mě štvalo to, jak jsem byla zabalená do bahnitého pláště.

"Jamesi Pottere!!!," zaječela jsem a shodila napůl ohluchlého Siriuse a jako rozzuřený býk se vrhla po něm. Ten se smíchy svíjel na kolenou a proto jsem na něj skočila. Převrhla jsem ho na zem a obkročmo mu seděla na hrudníku - takže jsem měla jeho ruce v kleštích a on se mohl jen svíjet a stejně mu to bylo naprosto k ničemu.
"Helé - to byla sranda. Neblbni... To nechceš udělat," panikařil a očima těkal k blátu v mé ruce.
"Copak nechci udělat?," cukrovala jsem, mrkala řasami a jakoby náhodou jsem si hrála s obrovskou hroudou slizu.
"Tohle," pleskla jsem mu kousek bahna na obličej," se," druhý kus," nedělá!"
Poslední kousek jsem si opravdu užila a pak už jsem se smíchem utíkala co nejdál od něj. A tak se rozpoutala tahle bitva. Za chvíli jsme všichni byli od bláta a listů, do kterých jsme cestou napadali. Zrovna jsem utíkala za Siriusem, který mi před chvíli otiskl svou blátivou ruku na zadek.

"Tohle si vypiješ," syčela jsem nebezpečně, když se mnou kličkoval kolem jednoho stromu.
"A copak mi uděláš?," sladce se usmíval, když vykoukl z jedné strany stromu.
Jenže v tu chvíli letěla naším směrem blátivá koule od Jamese, které jsem se vyhla jenom já - Sirius schytal ránu přímo do obličeje. Já jsem využila situace, kdy byl plně zaměstnán nadáváním na kamaráda, obskočila jsem strom a zasadila mu blátivou rukou přesný zásah na zadek.
"Já tě zabiju Harperová!," vztekal se Sirius a snažil se setřít poslední blátivé kousky z obličeje.
Mezitím jsem se rozběhla co nejdál od všech a za chvíli jsem slyšela, jak mě Sirius rychle následuje.
"Stejně tě chytím!," křičel.

Naším během jsme dorazili až k jezeru a já jsem zabrzdila, abych do něj nesletěla. Bohužel Sirius si myslel, že to vzdávám a tak se rozběhl ještě víc a když byl u mě, tak nás chtěl povalit na zem, ale místo toho jsme skončili v mělké vodě. Vyplavala jsem na hladinu a vyprskla pořádný lok vody. Rokašlala jsem se a on mě brzy následoval.
"No to se ti povedlo, ty mistře logiky!," prskala jsem, ale ve skutečnosti jsem se na něj tak moc nezlobila.
"Jo - přiznávám, že to mi trochu nevyšlo," rozpačitě se podrbal na hlavě. Rozesmála jsem se a on po mně vyhrl nechápavý pohled.
"Pro-promiň, ale… vypadal si jak pes," chechtala jsem se dál a i on se ke mně přidal.
"Vážně?," zašeptal zastřeným hlasem, když se uklidnil.

Podívala jsem se na něj, v očích měl bouřku a jiskry připomínaly blesky, naklonil ke mně hlavu...


Romadůr

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám psát dál povídku Půlnoční slunce ? :)

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama