7. Umění se svěřit

20. října 2013 v 18:29 |  Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Ahoj :D. Dneska trochu později, ale mám to. Celej týden jsem toho měla hrozně moc, takže jsem ráda, že jsem to vůbec stihla napsat :D. Nejvíc mě štvalo, že mě ani chvílema nechytala inspirace -_- . Naštěstí jsem to zvládla - přeji příjemné počtení :).

7. Umění se svěřit

Vzbudila jsem se, když jsem ucítila náhlý chlad na svém čele. Poplašeně jsem sebou škubla.
"Jen klidně spěte," usmála se madame Pomfreyová a dala obklad na mé čelo o něco něžněji.
"Vyletěla vám teplota na 38°. Je pět odpoledne, odpočívejte."
"Kdy mě pustíte?"
"Podle toho, jak vám bude ráno, slečno. A mimochodem sháněli se po vás vaši přátelé," podotkla mezi dveřmi své pracovny, než je zaklapla a nechala mě napospas mým myšlenkám.
Oči se mi naplnily slzami - opravdu jsem si nebyla jistá, jestli je to od bolesti v kotníku, srdci nebo z horečky.

"Proč brečíš? Bolí tě to moc? Zajdu za madam Pomfreyovou," ozvalo se kousek ode mě.
Posadila jsem se a zmateně koukla na lůžko vedle. Na posteli ležela Chloe - ruku měla obvázanou a pevně zachycenou
v šátku, modřina u oka jí právě hrála fialovou barvou.
"Ne - to je dobrý. Je mi z té horečky špatně víš," chabě jsem se usmála.
"A co se stalo tobě? Ta modřina, ruka..."

"Hodina létání," poznamenala pochmurně a svraštila obočí. Neubránila jsem se úsměvu.
"Neboj - létat se naučíš za chvíli," usmála jsem se," a než se naděješ, budeš v druhém ročníku hrát za kolejní družstvo."
Pohled, který na mě vrhla, naprosto odpovídal jejím pocitům. Od té doby, co jsem ji poznala, jsem si všimla, že je poněkud nešikovná - naneštěstí jsem tomu moc nevěnovala pozornost.
"Čas na léky!," ozvalo se ode dveří.

Když se madam Pomfreyová ujistila, že jsme svůj příděl poctivě a se šklebením vypily, propustila (i když s nesouhlasem ve tváři) malou Chloe. Než odešla, spravila jí i modřinu - ruku musela mít nejméně týden v klidu.
"Neboj - ono se to vyléčí," usmála se na mě při odchodu a objala mě. Pevně jsem její stisk opětovala - bylo v tom mnohem víc, než by dokázala v jejím věku pochopit. Byla jako moje malá sestřička. U dveří se zastavila, aby mi zamávala. Přemohla jsem se, nuceně se usmála a zamávala jí zpět.

Když mě přišla za hodinku zkontrolovat oštřovatelka, teplota mi stoupla na 39°.
"Madame Pomfreyová, mohla byste mi dát něco na čtení, prosím?"
"Ale zlatíčko, mám tu jen knihy o lécích a metodách léčení," kývla hlavou k polici obtěžkané zdravotnických knih.
"Chtěla bych to studovat dál, takže je to perfektní," usmála jsem se.
"A kterou bys chtěla?," začala dychtivě.
Po půl hodině mi nakonec vybrala knihu o léčení řezných a tržných ran pro mírně pokročilé.

Kouzla, pro léčení tržných ran jsou jednodušší lékouzelnickou podstatou. Pro jejich odstranění není třeba přílišného pohybu hůlkou, nýbrž lehčí, krouživé pohyby zápěstím...
Tuhle knihu bych si měla půjčit - tolik skvělých informací! Další články byly obdobné, a přesto dost zajímavé.
"Máte návštěvu, slečno Harperová!," ozvalo se od hlavních dveří ošetřovny.
Na minutu se mi zastavilo srdce. Zaklapla jsem knihu a střelila pohledem ke dveřím. Když jsem uviděla Lily, ulevilo se mi, ale na povídání jsem taky neměla náladu.
"Ahoj," přiletěla ke mně," jak ti je?"
"Fajn," lhala jsem a vykouzlila perfektní úsměv.

"To jsem ráda," oddechla si a mě bodlo u srdce z toho, jak jsem jí klamala.
"Jo, léky zabraly."
"Přinesla jsem ti úkoly, abys nezmeškala školu."
"Děkuju. Hned se do toho pustím," usmála jsem se a doufala, že pochopí moji narážku.
"Tak já půjdu. Zatím si odpočiň, ráno se pro tebe stavíme," stiskla mi ruku.
"Stavíte?"
Sakra - přeskočil mi hlas.

"Je to problém?," zamrkala a tázavě se na mě podívala.
"Nechtěla bych, aby mě takhle viděli... ostatní," kousla jsem se do rtu, ale když se usmála, věděla jsem, že ji to přesvědčilo.
"Tak jo. Přijdu si pro tebe v osm," usmála se znovu," zítra máme až na devátou. Dneska mě James pozval na večeři."
Když to dořekla, neviděla jsem před očima toho skvělýho kamaráda, nýbrž kluka, který někomu právě ničil život. Navenek jsem se pouze usmála a kývla hlavou. Naposledy mě objala a utíkala na rande.
Vztekle jsem praštila do polštáře. Jsem zabělá se přiznat i vlastní kamarádce. Tady jsem zapomínala na problémy doma. Najednou jako by byli kluci stejní, jako rodiče - ta představa bolela. Byla jsem vyčerpaná, proto jsem po dvou hodinách strávených psaním úkolů, jen padla do polštářů. Bylo něco po osmé, když jsem vyčerpáním usnula...

Běžela jsem po bradavických pozemcích tak rychle, jak jsem jen dokázala. Už jsem se blížila
k hradu, když mi neviditelná síla podkopla nohy a já sletěla přímo na tvrdou zem. Ihned jsem se zvedla, ale hrad byl čím dál tím dál. Za sebou jsem slyšela jen ledový smích staršího z bratrů Blacků...

S výkřikem jsem se posadila na posteli. Srdce mi bilo jako splašené, roztěkaná jsem se rozhlédla po ošetřovně. Nikdo tu nebyl a madam Pomfreyová mě naštěstí neslyšela. Na hodinách bylo 1:49. Lehla jsem si a upadla do dalšího neklidného spánku.

Byla jsem na louce, ležela na čerstvé trávě, v ruce převalovala květinu. Slunce nádherně hřálo a kolem se prohnalo stádo testrálů. Vznešeně zamávali křídly a vznesli se do vzduchu.
"Co teď?," ozvalo se od stromů. Přeletěla jsem pohledem to místo, odkud se hlas ozýval, ale nikoho jsem tam neviděla.
"Nevím," zašeptala jsem, když jsem poznala, komu ten hlas patří.
"Ty to zvládneš..."

Otevřela jsem oči. Do nich mě uhodil svit slunce, který se dostal přes závěs kolem mé postele.
"Výborně, už jste vzhůru. Za půl hodiny bude osm. Slečna Evansová se mi zmiňovala," podotkla a sáhla mi na čelo.
"37,5°," zamračila se.
"To je dobrý. Večer si půjdu lehnout a kdyby se mi náhodou přitížilo, hned přijdu za Vámi," pohotově jem argumentovala a věnovala jí jeden ze svých nacvičených úsměvů.

Našpulila nesouhlasně rty, ale nakonec kývla, že můžu jít. Samozřejmě si neodpustila všechny pokyny, kterých bych se měla během dne držet. Převlékla jsem se a odvážila se jít podívat do koupelny. V zrcadle jsem to snad ani nebyla já. Vlasy byly bez života v platinové barvě, nedbale mi padaly jako hřebíky těsně nad lopatky. Oči jsem měla bez té jiskry, zato s tmavými kruhy pod očima. Byla jsem bledá a trochu zpocená z ještě neustupující teploty. Kotník mě už nebolel. Povzdechla jsem si a vydýchavala se. Mezitím jsem uvažovala, jak se mám ke klukům chovat a co jim mám říct...

"Tak jsem tady," rozrazila vesele dveře Lily a posadila se ke mně na postel.
"Jo, jenom si vezmu ty učebnice a můžem jít," přinutila jsem se k dalšímu úsměvu a přehodila si tašku přes rameno.
Ona jen seskočila z postele a celou cestu z ošetřovny do sklepení mi vykládala o svém rande s Jamesem.
"... ale stejně byl milej. To se mu moc nepodobá."
"Ty Lily," zastavila se a pohlédla na mě. Zhluboka jsem se nadechla.
"Mohla bys být dneska se mnou na lektvary, madam Pomfreyová mi řekla, že mám na sebe dávat pozor. Kluci jsou trochu... roztržití."

"No jasně," usmála se a za ruku mě vtáhla do učebny.
Proč jí vůbec lžu? Nebylo by jednodušší, říct jí pravdu a netrápit se. S dalším povzdechem jsem si sedla do první lavice. Za pár minut se do třídy nahrnuly obě koleje. I když jsem se na ten okamžik připravovala, byl to tvrdý zásah. Poberti přišli jako obvykle všichni a něco rozebírali. Lily, která je zahlédla se vymrštila ze židle a spěchala jejich směrem. Kluci se podívali na mě a když viděli Lil, ztuhli.
Lil se ale nadšeně rozešla přímo k Jamesovi a políbila ho. Úleva v jejich obličejích byla zjevná. Odvrátila jsem od nich pohled. Nechci jim kazit štěstí, ale dívat se na ně, je pro mě příliš. Naštěstí se spása objevila brzy. Dveře se znovu rozletěly a já jsem nikdy nebyla tak ráda, že vidím Křiklana v učebně. Došel ke katedře a obdařil "své" studenty zářivým úsměvem.

"Dnes budeme připravovat Veritasérum, kdopak mi řekne, k čemu se používá?," zeptal se a spokojeně sledoval, jak do vzduchu vyrazily dva páry rukou - tedy přesně řečeno Lily a Severus.
"Jak nečekané," ozval se posměšně Malfoy odněkud vzadu.
Většina Zmijozelských se začala smát a Lil ztrápeně svěsila ruku. Křiklan o něj zavadil pohledem, ale nijak to nekomentoval. Otočila jsem se jeho směrem. On to řešit nechce? Fajn, ale já ho nenechám se vysmívat mé kamarádce.
"Neboj, nikdo z nás nečekal, že s kapacitou tvého mozku znáš odpověď!," pronesla jsem to tak jedovatě, že i Lily se na mě překvapeně a zároveň potěšeně podívala.

Přimhouřil oči a naštváním zrudl - v jeho případě spíš zrůžověl.
"Slečno... ehm... tak nám tedy zodpovězte otázku vy," nejistě promluvil Křiklan a těkal pohledem mezi mnou a Malfoyem. Otočila jsem se.
"Je to lektvar pravdy. Běžně se požívá na bystrozorské výslechy. Stačí pár kapek a člověk řekne i to, co by nejradši držel v tajnosti před svou milovanou osobou," poslední řádky už směřovaly k Jamesovi a Siriusovi, naštěstí si toho nikdo nevšimnul.
"Správně. Deset bodů pro Nebelvír. Můžete začít s přípravou," zamumlal profesor a hůlkou poklepal na tabuli, na které se objevily instrukce.

"Díky, ale neměla jsi na něj tak vyjíždět," šeptala mi Lily a pokukovala Křiklanovým směrem.
"Je to idiot. Nemá důvod tě urážet. Přesně takovýhle pitomce absolutně nesnáším," syčela jsem a dost zběsile jsem vhodila do kotlíku přísady.
"To je, ale za tohle ti to nestálo. Mohla si třeba dostat trest nebo tak... Víš co, radši to budu míchat já, jo?," neklidně sledovala moje trhané míchání.
Lhostejně jsem pokrčila rameny a odstoupila od kotlíku.

"Chybí nám meduňka, skočíš pro ni?," ozvala se po chvíli.
Položila jsem nůž na stůl a došla ke stolu s přísadami. Bezva, meduňka tady není, takže se budu muset někoho zeptat. Pohledem jsem přejela po třídě a ke svému zděšení jsem zjistila, že jediný stůl, který má meduňku navíc, je ten se Siriusem a Remusem. Zaťala jsem pěsti a rozešla se k jejich stolu.
"Remusi? Potřebujeme s Lily meduňku a u stolu s přísadami už není, dal bys nám prosím pár listů?," otázala jsem se, pevně odhodlaná se nekouknout na jeho partnera u kotlíku. Ten mě ale doslova propaloval pohledem.
"Ehm, jo jasně," natáhl ke mně Remus ruku s bylinou.

Nejistě se podíval Siriusovým směrem.
"Děkuju," s tím jsem od nich odešla a ještě nabroušená jsem došla k našemu stolku.
Mrskla jsem s bylinou o desku a začala se věnovat odlévání dračí krve.
"Ta kytka ti nic neudělala," nafoukla se Lil a věnovala mi pohoršený pohled.
"Nechceš mi říct, co se s tebou děje? A proč se klukům vyhýbáš?," zastavila jsem se při práci a s pohledeme plným slz jsem se na ni podívala.
Překvapeně zamrkala a hněv vystřídala starost.
"Tohle ti prostě nemůžu říct. Ne teď," hlas se mi zlomil a já od ní odvrátila pohled.

Zbytek hodiny na mě vrhala soucitné pohledy. Já se na ni párkrát nezdařile usmála. Náš lektvar byl jako vždy hotový nejrychleji a naprosto dokonale. Odevzdali jsme vzorek a zazvonilo.
"Tak, chci to slyšet všechno. Nebudu se na tebe celý den takhle koukat," ozvala se podrážděně Lily a chytila mě za loket, aby mi zabránila v odchodu.
"Ani nemusíš!," vybuchla jsem.
Byla tak vykolejená z toho, že jsem se najednou chovala tak nepředvídatelně, že se mě už ani nepokoušela zastavit. Vytrhla jsem se jí a proletěla kolem překvapených Pobertů. Popadla jsem tašku a zamířila chodbou na přeměňování.

Ve třídě jsem byla mezi prvními, takže jsem si mohla vybrat lavici, ve které budu chtít sedět. Posadila jsem se k našemu obvyklému místu s Lily a začalo mě hlodat svědomí. Najednou jsem netušila, co mi tak vadilo na tom, že o mě Lil měla strach. Za chvíli vplula do učebny a beze slova si sedla vedle mě.
"Lily," odhodlala jsem se.
Podívala se na mě.
"Vážně mě to mrzí, neměla jsem tak vyletět. Řeknu ti to o polední přestávce, můžeme jít ven."
"V pohodě. Fajn, vezmeme si oběd a zajdeme k jezeru," navrhla a usmála se.
Opětovala jsem její úsměv.

Během chvíle se učebna zaplnila a pár minut po posledních studentech vešla profesorka McGonnagalová.
"Dobrý den. Dnes budeme přeměňovat silnější a větší předměty. Tahle hodina je důležitá pro všechny, kteří si na své OVCE vybrali povolání bystrozora, lékouzelníka, pracovníka s nebezpečnými zvířaty a také lektvaristy," pronesla jedním dechem a třídou se rozezněl šum, jak si všichni povídali o tom, co kdo chce dělat v budoucnu.
"Slečno Evansová, slečno Harperová - můžete začít," pobídla naši první lavici.
Koukly jsme na sebe a zároveň vstaly a přešly ke katedře. Byla jsem ráda, že máme tuhle hodinu s Mrzimorem - Malfoye bych asi dnes déle nevydržela. A popravdě jsem měla pocit, že až mě potká, na místě mě uřkne nebo rovnou zabije.

"Retrubo fortis!," máchla jsem hůlkou a s nacvičeným krouživým pohybem se židle přede mnou proměnila v nádherného
a obrovského papouška kakadu. Ten zamrkal a máchnul křídly.
"Výborně! Dvacet bodů pro Nebelvír," pronesla profesorka a jednoduchým kouzlem proměnila papouška zpět v židli.
"Slečno Evansová?," otočila se na druhou v pořadí. Předstoupila a zamířila na židli.
"Retrico fortis!," pronesla Lily pevným hlasem a krouživým pohybem proměnila židli ve vlčí mládě, které se svým vzrůstem dalo přirovnat hříběti. Líně zamrkalo očima a rozhlédlo se po učebně. Za pár chvil opět zmizelo pod profesorčinou hůlkou.

"Skvěle! Dalších dvacet bodů - můžete jít, touto hodinou jste prošly. Uvidíme se na další hodině," otočila se směrem
k nám a věnovala nám jeden ze svých vzácných úsměvů.
Popadly jsme tašky a do Velké Síně jsme dorazili v rekordním čase. Hodiny ještě neskončily, takže na obědě bylo pouze pár učitelů. My jsme si vzali pár toustů a vyrazili k jezeru.

Lily mě zavedla pod svůj oblíbený strom, rozložila toasty na deku, shodila tašku a svezla se na zem. Trochu nejistě jsem ji následovala a zhluboka se nadechla.
"Takže, můžeš mluvit, poslouchám tě," nakopla mě, když viděla, že se z toho pokusím nejspíš nějak vykroutit.
"No dobře," povzdechla jsem si.
Převyprávěla jsem jí celou událost, ale opatrně jsem volila slova. Vnitřně jsem bojovala mezi tím, říct jí to celé
s odsouzením nebo to trochu pozměnit, aby z toho James vyšel jakžtakž dobře. Rozhodla jsem se, že budu mírná, i když jsem v hloubi duše věděla, že si to vůbec nezaslouží.

Čím víc toho slyšela, tím víc se mračila. Když jsem své vyprávění zakončila, zračila se jí v očích taková bolest, že jsem na chvíli zaváhala, jestli bylo správné jí to všechno vyklopit. Po chvíli se na mě odhodlaně podívala. V dálce jsem slyšela zvon, který ohlašoval přestávku.
"Jsem ráda, že jsi mi to řekla. Myslela jsem, že se James poučil a že toho kvůli mně nechá," sklopila pohled a na její tvář dopadla jediná slza. Přešla jsem k ní a objala ji.
"Já vím. Už chápeš, proč jsem se jim vyhýbala? Nedokážu se na ně dívat, když před sebou vidím, jak mu ubližují! Je to jako bych byla zase doma," zakroutila jsem hlavou a Lil vzhlédla.

"Vůbec nevím, co mám dělat."
"Ani já ne Lily."
Chvíle ticha, která pak nastala, byla dostatečná, abychom si uspořádaly všechny myšlenky. Dívala jsem se do jezera
a zamyšleně okusovala toast.
"Rozejdeš se se Siriusem?," zeptala se mě najednou na otázku, kterou jsem si od toho okamžiku kladla.
"Nevím. Pořád ho miluju, ale tohle... Čekala jsem, že budu uvažovat o rozchodu kvůli tomu, že mě podvede... Ale určitě si s ním budu muset promluvit."
"Támhle zrovna jdou - máš šanci," ukázala směrem k hradu.
Mezi spoustou studentů, co vycházelo ven byli i oni. Šli naším směrem, ale bylo vidět, že o nás zatím neví.

"Tak jo," odhodlaně jsem se zvedla, Lily mi věnovala povzbudivý úsměv.
"A Lily," oslovila jsem ji, když jsem si brala tašku," s Jamesem to zkus. Je to hodnej kluk."
Usmála se. Milovala ho a věděla jsem, že se s ním nerozejde už jen proto, že ji Severus dost ošklivě urazil, když se mu snažila pomoct v pátém ročníku. Rychlými kroky jsem se vydala jejich směrem. Bohužel čím blíž jsem jim byla, tím byla moje odvaha slabší.
Sirius najednou zvedl pohled od země a střetl se s mým. Zastavila jsem se a chvíli jsme na sebe jenom koukali. Nerozuměla jsem tomu, co měl v očích - byla to opravdu lítost? Znovu jsem nabrala dech a došla těch zbylých deset metrů.

"Můžeme si promluvit?," otázala jsem se Siriuse. Ten kývul na ostatní a ti se rozešli Lilyiným směrem.
"Moc rád," odpověděl mi a já proti své vůli pookřála.
Vůbec jsem si neuvědomovala, jak moc mi chybí jeho hlas, pohledy, úsměvy... Jak moc mi chybí on... Přešla jsem
k opuštěnému stromku a on mě následoval. Nadechla jsem se a otočila se na něj.
"Podívej Siriusi, jsem vážně zklamaná. Tohle bych od tebe prostě nečekala. Vždyť jste na něj byli dva! Dva Siriusi! To ti přijde fér?! Mohli jste mu vážně ublížit! Proč jsi to proboha udělal?!," vypustila jsem ze sebe všechno to, co mě trápilo bez delšího otálení.
"Já vím jsem blbec. Je to prostě... Nevím, co mám říct. Mrzí mě to," dostal nakonec ze sebe.

Nepohnula jsem se, nevěděla jsem, co mám dělat. Řekli jsme si všechno, ale i přesto, že se omluvil, mi bylo pořád stejně.
"Omluvit by ses měl Severusovi - ne mně," zavrtěla jsem hlavou.
Odtrhl ode mě pohled a díval se do jezera. Jasně - hrdost Blacků nezná mezí.
"Víš, že tě pořád miluju," zašeptal a stále pozoroval hladinu jezera.
"Vím," odpověděla jsem zdrceně," já tebe taky. Ale pořád mám před očima ten obraz ze včerejška, rozumíš mi?"

Zničeně zvedl pohled od hladiny a jeho oči mě zase pohltily. Přiblížil se ke mně, ale já od něj odstoupila. Zarazil se
a bolest v jeho očích byla zjevná.
"Prostě potřebuju čas Siriusi. Všechno nejde tak lehce. Ale i přesto tě miluju," hledala jsem další slova, ale ty nepřicházely.
"Měli bysme jít, máme jasnovidectví," řekla jsem nakonec.
Přikývl a vydali jsme se směrem k hradu.

Před bránou stáli Lily, James, Remus a Petr. James objímal Lil kolem pasu, přesto měl na tváři otisk ruky, která nepochybně patřila jí. Byla jsem na svou nejlepší kamarádku hrdá - vyřešila to s grácií.
"Jamesi? Jasnovidectví," prohodila jsem jeho směrem, když pořád zíral na Lily jako na bohyni.
"Ehh.. cože?"
Protočila jsem oči a za rukáv hábitu ho vytáhla do schodů. Sirius nás došel, Lily a Remus měli starověké runy a Petr volnou hodinu. Mávla jsem ještě na ostatní, než mi zmizeli z dohledu.
Během cesty do věže kluci započali hovor na téma famfrpál a já se k nim připojila. Zprvu byli trochu opatrní, pečlivě volili slova, ale když jsem s nimi mluvila stejně jako předtím, jazyk se jim rozvázal. S nechutí jsme vyšplhali žebřík a posadili se ke stolečku s věštecku koulí.

"Drahoušci!," vybafla na nás Trelawneyová a naše trio počastovala svým obvyklým znepokojeným pohledem. Bezva, za jak dlouho umřu? Tahle ženská mi zrovna nechyběla.
"Vidím nebezpečí co se stahuje kolem tebe, drahoušku," broukala ke mně.
Cítila jsem, jak se potím. Takže teplota neustoupila. Motala se mi hlava, instinktivně jsem se odtáhla od profesorky, která
k nám mezitím přistoupila.

"Nebezpečí, které na tebe čeká. Úplně se stahuje," úzkostlivě promlouvala.
Byla mi najednou hrozná zima, přicházela na mě otupělost. Bylo mi opravdu zle. Otočila jsem se k Siriusovi.
"Prosím, dostaň mě odsud," šeptala jsem prosebně, na víc jsem se nezmohla.
Sirius se ke mně natočil, když slyšel tu bezmoc a ve tváři se mu zračila starost. Když přišel až ke mně, doslova jsem mu spadla do náruče. Zachytil mě a jeho slova už mi nedávala smysl, tma se kolem mě roztáhla...

Romadůr

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám psát dál povídku Půlnoční slunce ? :)

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama