8. Hra s Černou

28. října 2013 v 11:57 |  Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Ahooj :D.
Omlouvám se za zdržení - kapitolka tu měla být už včera, ale nějak jsem to nestíhala. Byla jsem na oslavě a pak mě taky absolutně opustila moje můza. Tu jsem našla až dneska - takže tady je kapitolka :). Užijte si to :).

8. Hra s Černou

Když jsem začínala přicházet k sobě, věděla jsem, že určitě nejsem v naší učebně jasnovidectví, kde jsem se složila. Dokazovaly to měkké polštáře a hedvábná deka, pod kterou jsem ležela. Pomalu jsem zaostřovala smysly. Někdo mi držel ruku. Doléhaly ke mně zvuky, kterým jsem nějak nedokázala rozumět. Za chvíli to šumění naštěstí přestalo a mně pomalu docházel význam slov.
"Jak se to stalo, pane Blacku?"
"Bylo jí špatně, pak mi řekla, že chce z hodiny a než jsem k ní došel, tak odpadla."
"Neměla jsem ji dnes pouštět."

Povzdech. Lehké kroky směrem ke kanceláři. Stisk ruky. Přinutila jsem ztěžklá víčka k pohybu a opatrně jsem je otevřela. Zamrkala jsem pod ostrým náporem světla.
"Erico?"
Otočila jsem se za hlasem - Sirius.
"Co se stalo?," zašeptala jsem a marně jsem se snažila vzpomenout na to, jak jsem se ocitla tady.
"Donesl jsem tě sem," pochopil mě a odpověděl.

Kývla jsem. Nadzvedla jsem se na loktech a během pár vteřin jsem zjistila, jaká to byla chyba. Kdyby mě Sirius - dnes už podruhé - nechytil, asi bych se pěkně praštila do ocelového rámu postele. Něžně mě položil zpět a já se na něj chabě usmála.
"Děkuju," zašeptala jsem a on se starostlivým výrazem pustil moji ruku a posadil se.
"Koukám, že jste vzhůru slečno! Výborně - tentokrát si Vás tu nechám, i kdyby vypukla bitva o Bradavice!," přihnala se ke mně ošetřovatelka a já jen automaticky kývla. Něco v jejích očích mi řeklo, že to opravdu myslí vážně.

"Asi bych měl jít," ozval se Sirius asi po půlhodině, kterou jsme si povídali. Zvedl se ze židle svým typicky elegantním způsobem.
"Přijdeš zítra?," zaprosila jsem, když měl ruku na klice (na svou obhajobu říkám, že jsem byla pod vlivem léků).
"Moc rád," zasmál se, přešel ke mně a dal mi pusu na rozpálené čelo. U dveří se na mně naposledy usmál a odešel.
Do pár minut jsem nevěděla o světě.



"Prosííím," fňukala jsem už asi po sté ten den.
Madame Pomfreyová mě tu totiž držela celé 3 dny! Takže dnes byl čtvrtek večer a já už si opravdu přála jít na kolej. Pravda, nic mi tu nechybělo. Lil mě navštěvovala s úkoly, kluci u mě byli další část dne a večer mi dělal společnost Sirius.
"Fajn," rezignovala nakonec a já jsem rozzářila jako vánoční stromeček a začala jsem balit všechny věci, které jsem tu měla.
"Ale budete na sebe dávat pozor," poučovala mě, ale v hlase jí znělo pobavení nad tím, jak rychle jsem všechno házela do tašky.
"Určitě," netrpělivě jsem mávla jejím směrem a dál se věnovala svému hektickému balení.

Zakroutila hlavou a jedním mávnutím hůlky mé věci poskládala do tašky.
"Tak to mě nenapadlo," prohodila jsem překvapeně a naštvaně na sebe samou. Čarodějka a zapomene na to!
"Všimla jsem si," usmála se laskavě.
"Děkuju a nashle," rozloučila jsem se a pádila do společenky.



Když mě Buclatá dáma vpustila dovnitř, v místnosti už moc lidí nebylo. Ovšem na křeslech podřimoval celý pokoj 7 ročníku. Ďábelsky jsem se usmála a potichu se přikradla přímo za Jamese, kterému na rameni spal Sirius.
"Tak jsem tady!," zahlaholila jsem hlasitě a rychle se narovnala.
Kluci poplašeně otevřeli oči - Remusovi spadla kniha z klína na zem a Siri s Jamesem se srazili na půli cesty. Oba skučeli
a třeli si hlavy, zatímco já jsem se s Remusem pochechtávala jejich trápení.

"Chyběla jsem Vám?," cukrovala jsem Jamesovi do přecitlivělého ucha, takže jeho úhybný manévr proti hluku nedopadl podle jeho představ a on se teď válel na zemi.
"Děsně moc," zašklebil se, vyškrábal na nohy a objal mě.
"Taky chci obejmout," mrkal na mě Sirius.
Zasmáli jsme se a objali. Byla jsem ráda, že mě objal jenom přátelsky, protože to mravenčení co mi proběhlo tělem - páni!
"Příště nedělej takový šílenosti," starostlivě mě pozoroval Remus, který zrovna zvedal svou knihu.

"Ale jdi - to bych nebyla já, ne?," pošťuchovala jsem ho.
Usmál se a taky mě objal.
"Kde jsi k tomu přišel?," zeptala jsem se ho a prstem přejela jizvu, která se mu táhla od krku někam pod košili.
"No... ehh," odtáhl se ode mě a pokusil se schovat ji pod košili.
Přimhouřila jsem oči a znovu se k němu natáhla. Kluci to pozorovali dost úzkostlivě - takže ti podrazáci to věděli!
"Máš ji rozšklebenou, dostane se ti do ní zánět a budeš mít 3 měsíce pěkně ztuhlý svaly. Takže pokud mi to nehodláš ukázat, přísahám, že tě přivážu k posteli a ošetřím ti to," promlouvala jsem k němu nebezpečně vážným a zdravotnickým tonem a vytáhla hůlku.

"Dobře, ale sem někdo může přijít - mohli bychom alespoň do pokoje?," povzdechl si a ukázal směrem ke dveřím vedoucím k ložnicím.
"Pro mě za mě," pokrčila jsem rameny a následovala ho. Kluci byli v těsném závěsu.
Hned jak přišel rozsvítil pouze malou lampičku. Nadzvihla jsem obočí, ale nijak to nekomentovala. U postele se ke mně otočil a na očích jsem mu jasně viděla tu prosbu.
"Na to zapomeň - z toho se nevykroutíš," nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou a pokynula mu, aby konečně odložil svršky.
Postupoval rychle, očividně to chtěl mít rychle za sebou. Košili hodil někam na podlahu, ale neotočil se. Přiznávám se, že to byl šok.

Nečekala jsem, jak moc budou jeho záda zjizvená. Na zádech se mu táhla spousta jizev, které vypadali přesně jako - panebože, od vlkodlaka. Byla jsem ráda, že kluci jsou za mnou a Remus mi nevidí do tváře. Nemusela jsem ani nic zkoumat - podle tvaru a délky, přesně seděly na Remusovy ruce. Takže tohle je to tajemství - je vlkodlak. Proto se mi bál něco říct, byl odtažitý. Najednou mi ho bylo hrozně líto, ale navenek jsem to nedala znát.
Přistoupila jsem k němu a lehkým tlakem na rameno ho donutila si lehnout. Zraněný výraz v jeho tváři mě upevnil v mém tušení.
"Petrisco!," zašeptala jsem a lehkým pohybem hůlky jsem vyslala léčivou mast, která vybíhala z mé hůlky a něžně vtékala do jizvy - ta se začala zatahovat a zbyla po ní lehká šmoouha.

"Kde se TOHLE učíš sakra?!," vydechl James a jeho vykulené oči mi potvrdily, že tohle ještě v životě neviděl a ani nezkoušel.
"Budu to mít při zkouškách na OVCE," odpověděla jsem a druhou rukou jsem z brašny vytáhla knihu od madame Pomfreyové.
"Tady jsou základy pro lékouzelnictví," řekla jsem.
"Základy?!," řekli oba najednou a koukali na mě jako na blázna.
Vždyť není až tak velká ... Dobře má něco málo přes sedm kilo a 1456 stránek... Tak jo možná je TROCHU větší.

"To jste si mysleli, že vyléčíte každý zranění jedním kouzlem?!," pronesla jsem kousavě a vytrhla jim knihu z rukou
a netrpělivě ji shodila do tašky.
"No možná jsme nečekali, že toho bude... ehhh... TOLIK," promluvil nakonec Sirius a James horlivě přikyvoval.
"A jak jsi v ní daleko?," zeptal se Remus oblékajíc si košili.
"Už ji mám přečtenou, ale všechny kouzla ještě nezvládám," pokrčila jsem rameny.
Protočila jsem oči nad ještě vykulenějšími výrazy Siriuse a Jamese.
"Jak jste se vůbec dostali až sem, když nepřečtete jednoduchou knihu," zavrtěla jsem hlavou.

"A ty počkej! Ještě jsem nespravila ten zbytek," zadržela jsem Remusem a tahem jsem ho z košile zase vysvlékla.
S povzdechem se sesunul zpátky na postel.
"Upřímně - ještě jsem to kouzlo úplně nezkoušela, ale vypadá jednoduše. Věříš mi, že jo?," řekla jsem jednoduše.
"To myslíš vážně?!," vyděsil se.
"To byla sranda! Recario genimus!," elegantně jsem zápěstím udělala výmyk a vlkodlačí jizvy se stáhly na přijatelnou úroveň.
"No páni! Jsou pryč!," vydechl James a Sirius jenom přikyvoval s otevřenou pusou.

"Zmizely?!"
Remus vyletěl rychle do koupelny a když se vrátil, byl naprosto nadšený.
"Díky!," dusil mě najednou ve své objetí.
"Vždyť se mi to nepovedlo! Mělo to zmizet úplně!," řekla jsem trochu rozmrzele.
"Děláš si srandu? Je to skvělý! Tyhle jizvy mám už od tří let, když jsem se poprvé...," zmlkl a kluci ztichli s ním.
Přimhouřila jsem oči, ale nic neřekla. Otočila jsem se lhostejně k odchodu. U dveří jsem dostala nápad.
"Nepůjdem se zítra večer projít?," prohodila jsem leabyle, když jsem se otáčela.

"To asi nepůjde - tady Remus musí jet za mámou," ušklíbl se naoko sebejistě Sirius. Mám tě přečteného, je ti to
k ničemu.
"A vy dva?," pokračovala jsem ve své hře.
"Budeme se učit," vyloudil ze sebe Sirius.
James na něho hodil nevěřícný pohled - i on pochopil, že jeho nejlepší kamarád právě řekl tu nejnepravděpodobnější výmluvu na světě.
"Tak to bysme se mohli učit spolu," pokračovala jsem ve své krasojízdě a nevinně na ně mrkla.

"Vzhledem k tomu, že se kluci budou učit na bystrozory, asi je to poměrně zbytečné," vybruslil ze situace celkem ladně Remus.
"Jak myslíte, zítra na mě počkejte dole," mávla jsem na ně.
Trochu křečovitě mi to oplatili. Když jsem se dostala do pokoje, všechny dívky už spali. Rychle jsem se převlékla a spolu s Jinxem jsme usnuli. Takže další tajemství - je vlkodlak, ale to mě od mého zítřejšiho plánu neodradí...




Probudila jsem se asi kolem sedmé. Protáhla jsem ztuhlé končetiny a ospalýma očima koukla směrem k Lilyiné posteli.
"Už jsi vzhůru?," usmála se na mě, když mě uviděla.
Zato já jsem byla překvapená - Lil už byla oblečená a práve stlala postel.
"Jo. Jak dlouho už jsi vzhůru ty?," zeptala jsem se a vyhrabala se z postele.
"Teprve půl hodiny," dotřásla s polštářem a začala si chystat věci do brašny.
"Jenom se zkulturním a můžem jít," prohodila jsem, když jsem pádila do koupelny.

Po rychlé ranní hygieně jsme mohli vesele sestupovat ze schodů. Dole už na nás čekali Pobertové. James byl na pokraji blaha, když k němu přiša jeho milovaná, dala mu pusu a chytila ho za ruku. Se smíchem jsme se vydali na snídani.
Sotva jsem si sedla, všimla jsem si majestátního orla, který se - bohužel - vydal mým směrem. Ladným obloukem mi hodil na prázdný talíř fialovo-černou obálku se zlatou mašlí. Na obálce se jasně skvěl erb Harperů. Povzdechla jsem si a zatáhla za mašli.

Drahá Erico,
jak jistě víš, naše rodina každoročně připravuje podzimní ples, kterého - jak jsi jistě pochopila - se neprodleně zúčastníš. S ředitelem je vše domluvené. Očekáváme od tebe slušné chování. Pozvali jsme i několik tvých přátel. Šaty ti pošlu v den odjezdu - tedy 17. října.
Eleanor Jasmine Alexis Harperová

Znechuceně jsem si odfrkla a hodila obálkou na stůl. Když jsem vzhlédla, bylo mi naprosto jasné, koho myslela těmi "přáteli". U zmijozelského stolu rozbalovala své pozvánky povrchní smetánka čistokrevných rodů. K mému znechucení Malfoy, Avery, Nott, Crabbe, Goyle, sestry Blackovy... Počkat!
Hodila jsem pohled směrem k Siriusovi, který zrovna pročítal svou pozvánku a pak ji lhostejně hodil na stůl.
"Siriusi Blacku, jestli tam nepůjdeš, tak tě zaživa rozčtvrtím a předhodím lvům," pronesla jsem nebezpečně a kladla důraz na každé pronesené slovo.
Podíval se na mě překvapeně a já jsem zdvihla svou obálku a zamávala mu s ní před nosem.

"Takže konečně večírek, na který se můžu těšit," pokřiveně se usmál a já na něho mrkla.
Rozesmáli jsme se a ostatní se po nás zvědavě koukali.
"Skvělá párty," ušklíbla jsem se a hodila obálku k Lily.
Sirius udělal to samé k Jamesovi a Remusovi.
"Vy tam chcete jít?," ptal se nevěřícně James.
"Nemáme na výběr," pronesli jsme pochmurně a zároveň se Siriusem. Rozesmál se a já se jen chabě usmála.
"To zvládnem," pronesl bezstarostně, když viděl můj zoufalý výraz.
"Snad jo," zašeptala jsem a zvedli jsme se. Další hodinu totiž bylo přeměňování a na to se nevyplácelo přijít pozdě.



Jako obvykle jsme zabrali svá místa uprostřed a čekali na příchod Havraspárských, se kterými jsme dnes měli mít společnou hodinu. Zanedlouho dorazili a s nimi i profesorka McGonnagalová.
"Dnes budeme mluvit o metamorfomázích," prohlásila a poklepala na tabuli.
Pohodleně jsem se "rozvalila" na židli. Tyhle hodiny o mně byly vždycky zajímavé. Bylo trochu zvláštní slyšet o sobě jako
o zvláštním druhu.
"Můžete mi někdo z vás říct o tomto druhu magie?," zeptala se profesorka.
Zvedla se spousta Havraspárských rukou, pár z Nebelvíru a samozřejmě Lily.
"Pane Austine?," zeptala se někoho vzadu.

Zvědavě jsem se tím směrem otočila.
"Mění svůj vzhled podle toho, jak chce. Metamorfomagie je vzácná, na světě není moc lidí, kteří ji disponují. Navíc jsou zazanamenáváni na ministerstvu. Je pravděpodobné, že matka s touto schopností, je převede na svého potomka. Dědit tuto schopnost po otci je téměř nemožné," odpověděl.
Ani jsem si ho nemusela prohlížet dlouho. Byl docela kus, takový typický hezoun. Tmavší černé vlasy mu neposlušně trčely, a čokoládové oči mu dodávaly dokonalou vizáž. Jeho příjemný hlas a inteligence z něj musely udělat velmi oblíbeného kluka.
"Správně. Deset bodů pro Vás," přikývla profesorka a přesunula se ke katedře.

"Slečno Harperová? Nevadilo by Vám předvést malou ukázku schopností metamorfomága?," zeptala se mě laskavě.
Usmála jsem se a vykročila k tabuli - tohle mě vždycky bavilo.
"Přejete si něco konkrétního?," zeptala jsem se.
"Předveďte cokoliv, co se Vám líbí," usmála se na mě.
"Fajn," rozzářila jsem se.
Přejela jsem pohledem po třídě. Když jsem viděla dychtivý a prosebný pohled Lily, musela jsem se pousmát. Podívala jsem se na ni pozorněji - zatímco mě každý rentgenoval pohledem - a pak jsem jen cítila, jak se přeměňuji na další slečnu Evansovou. Mé vlasy se rozběhly v jemných zrzavých vlnách, oči chytily smaragdový odlesk. Změny v obličeji nedokážu okomentovat - každopádně jsem vypadala jako její dvojče.

Několik zalapání po dechu a obdivného pískání mě usvědčilo v tom, že jsem to zvládla dobře. Usmála jsem se Lilyiným úsměvem a musím přiznat, že mi to přišlo trochu divný.
"Skvěle slečno Harperová - deset bodů," usmála se na mě.
"Další způsob skvělého maskování, je změna tělesných funkcí," pronesla.
Trochu jsem se zamyslela. Teoreticky jsem věděla, že když jsem metamorfomág, měla bych to dokázat, ale ještě jsem se o to nepokoušela.
"Předvedete nám to, slečno?," zeptala se mě a nadzvihla obočí.
"Ještě jsem to nezkoušela," připustila jsem váhavě," ale můžu to zkusit."
"Dobře. Začněte."

Zavřela jsem oči a představila si Bellatrix Blackovou. Věděla jsem, že se to rozkřikne hned, jak tuhle pitomost udělám, ale za to pokušení mi to prostě stálo.
Belatrix Blacková byla o něco málo vyšší než já, její vlasy - to byla samo o sobě výzva. Pak jsem si musela domyslet její napěchovaný hrudník - ta holka měla aspoň velikost E. I přesto byla štíhlá, ale o něco silnější než já.
Otevřela jsem oči a cítila tu změnu. Tohle jsem ještě nepocítila a byl to vskutku zvláštní pocit. Hned potom, co mi narostly vlasy do těch nespoutaných vln, jsem začala být trochu nejistá. Když jsem cítila pnutí v hrudníku, okamžitě jsem věděla, že jsem svůj plán dost nedomyslela. Moje košile byla na posledním knoflíku volná. Neříkám sice, že moje prsa jsou největší, ale žádné lentilky pod kobercem to taky nejsou.

Bohužel na velikost Bellatrixina hrudníku moje ubohá košile nestačila. Celé mé tělo se během sekundy změnilo na tělo Bellatrix a moje košile způli odhalovala můj hrudník, protože nestačila pobrat nové vnady.
"Nikdy nepůjdu na plastiku," pronesla jsem naštvaně a hodila ruce v bok.
Celá třída vyprskla smíchy a dokonce i McGonnagalové cukaly koutky. Věděla jsem, že můj hlas nezní jako Belatrixin, ale můj komentář o plastice se tolik podobal jejímu chování, že jsem se smála taky.
"Skvělá ukázka - 30 bodů a můžete se posadit," pronesla profesorka a v jejím hase bylo znát pobavení.

Nahodila jsem ten nejvíc povýšený výraz na jaký jsem se zmohla v jejím těle a se vztyčenou hlavou jsem pokrytecky došla k lavici. Cestou mě doprovázely další výbuchy smíchu i jemné chichotání profesorky. Když jsem se blížila k lavici, smála jsem se taky a mé tělo se vrátilo do původní podoby.
"Bellatrix mě zabije," kroutila jsem hlavou a zapnula si košili.
"Určitě to chtělo odvahu," cukaly znovu Remusovy koutky.

"Možná jsem to neměla tak přehánět," povzdechla jsem si.
"Právě že ne! Zasloužila si to. Škoda, že s námi nemají hodinu," přemýšlel zasněně Sirius a já se zamračila - ještě to tak.
"Neboj - budeme tě hlídat na každým kroku," chlácholil mě James, když si všimnul mého výrazu.
"Tak to mi vážně pomůže," zabručela jsem.
Zrovna zazvonilo a my jsme se vesele vyvalili z učebny.



Studium mudlů proběho v klidu. S Lily jsme odpověděly na všechny otázky v nečekaném testu a celá hodina byla docela fajn. Když zazvonilo spěchali jsme na oběd. Tohle byla naše poslední hodina.
"Tak ses pobavila," ozval se vedle mě syčivý hlas, který nepatřil nikomu jinému než Belatrix.
"Byl to úkol. Nebylo to nic mířeného proti tobě," pokrčila jsem rameny a pokusila se ji obejít.
Chytila mě bolestivě za loket a z očí ji sršely blesky.

"Nehraj si se mnou - to se ti nevyplatí," prskala na mě.
"Měla by ses uklidnit. Nic jsem ti neudělala a tohle nebylo schválně, pokud si to myslíš, tak jdi za profesorkou McGonnagalovou. Ta ti vysvětlí, že jsem měla za úkol se přeměnit na fyzicky jinak stavěnou osobu," prohlásila jsem ledově vytrhla se jí a pokračovala v cestě. V zádech jsem pořád cítila její pohled.


"No tááák. Nechceš se tvářit trochu míň mrzutě?," pošťuchoval mě James.
Nechal toho ve chvíli, kdy viděl můj nanejvýš nepříčetný pohled. Dloubla jsem do brambory a mrzutě ji odhodila na druhou stranu talíře.
"To byla fakt blbost, měla jsem nejdřív přemýšlet."
"Za chvíli na to zapomene," klidnila mě Lily.
"Jo a pak mi nabídne, abych byla její nejlepší kamarádka," pronesla jsem sarkasticky a povzdechla si.
"My máme ještě obranu," řekl Remus a kluci se zvedli. James na rozloučenou líbnul Lil na tvář, která se začervenala. Obrátila jsem oči v sloup a ona do mě šťouchla. Zvedli jsme se a zamířili ven.


"Konečně," ozvalo se za námi, když jsme byli u našeho stromu. Leknutím jsme se otočili...


Romadůr

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Mám psát dál povídku Půlnoční slunce ? :)

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama