10. Tajemství úplňku

15. listopadu 2013 v 22:44 |  Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Ahojte :). Omlouvám se, že kapitolka přichází až teď, ale bylo toho hodně. Byla jsem nemocná, musela jsem se učit
a jako na potvoru mě opustila múza -_- . Nakonec jsem udělala kapitolku o jednu A4 delší :). Snad se vám bude líbit
a moc vás prosím o názor !!!!! :) Děkuju :).

10. Tajemství úplňku

Četla jsem ty dvě slova pořád dokola a snažila se zklidnit svůj zběsilý tep. Když mi Mary napíše ve spěchu a navíc jen krátký vzkaz, nikdy to neznamená nic dobrého. Otočila jsem pergamen z druhé strany a poklepala na něj hůlkou. Jak jsem předpokládala, byl v něm zapečetěn kouzlem další vzkaz:

Tvé šaty ti vybrala tvá matka - a věř mi, že se ti nebudou líbit.
Snad si nečekala nic špatného
S láskou
Mary

Nikdy jsem nechtěla zabít Mary tak moc, jako teď. Frustrovaně jsem pergamen zmuchlala a hodila ho Jinxovi na hraní. Takový šoky mi musí dělat vážně pořád.
"Kdo ti psal?," zeptala se Lil.
"Mary," odpověděla jsem a snažila se, aby její jméno nevypadlo z mých úst jako nadávka.
"A to je... ?," nadhodila zvědavě.
"Něco jako... moje chůva. Starala se o mně, když…," zasekla jsem se, bezva, otočil se na mě i Remus.
"No, vždyť jste to viděli," zašeptala jsem s pohledem upřeným ke stolu.

"To… dělali často?," šeptala Lily.
"No...," zaváhala jsem.
Vzhlédla jsem a viděla tu otázku, která se zrcadlila v jejich očích.
"Občas… to bylo... horší," sklopila jsem pohled a odložila vidličku.
"Radši o tom nebudeme mluvit," nadhodil Remus směrem k Lily.
Ta se na něj podívala, ale kývla, že mu rozumí.
"Ne že bych vám to nechtěla říct. Jenom si to prostě nedovedete představit," pronesla jsem nakonec zamyšleně
a zadívala se jejich směrem.

"Nedovedeme? Jak-jak to myslíš?," znejistěla Lil.
"Když ti řeknu, že Cruciatus byl asi nejjemnější metoda," ušklíbla jsem se znechuceně a zahanbeně zároveň.
Lily se hrůzou rozšířili oči. Remus mi v pochopení stiskl starostlivě ruku. Oplatila jsem mu jeho stisk s vděkem.
"To-to přece nesmí!," mluvila trhaně Lil.
"Kdo jim to zakáže? Nebo líp - kdo by mi uvěřil? Je to jejich názor proti mému - pro ministerstvo jsem dítě a oni něco jako polobozi," usmála jsem se smutně.
Zřejmě chtěla ještě něco říct, ale náhlý rozruch u dveří jí to překazil. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, kdo za tím vězí. Za pár minut k nám skutečně dorazili rozesmátí kluci, Petr jen přizvukoval - ostatně jako vždycky.

"Co tady sedíte jak pecky?," tlemil se James a Sirius se jeho slovům zasmál.
"Snažili jsme se v klidu nasnídat," odpověděla jsem kousavě a odsunula se k Remusovi, protože Sirius si zabral velkou část lavice.
"Klid," vzpažil obraně ruce a začal si nandávat na talíř.
Za chvíli to do sebe bezostyšně házel.
"Proč to nejíš - já nevím - jako člověk?," pošklebovala jsem se mu - tentokrát z legrace.
James se zasmál a Sirius spolkl své sousto, aby mě obdařil jedním ze svých odzbrojujících úsměvů.
"Potkáme se venku - až to dojíte," zavrtěla jsem hlavou a společně s Lil a Remusem jsme se vydali k jezeru.




"Konečně klid," složila jsem se ke stromu a unaveně se opřela o kmen.
"Už by sis na ně měla zvyknout," usmíval se jemně odtažitě Remus a posadil se o kousek dál ode mě a Lily.
"To máš asi pravdu. Ale stejně si myslím, že ty si z nich ten nejrozumnější," podotkla jsem a on pod mými argumenty zčervenal a sklopil hlavu.
"No to si nemyslím. Kluci jsou daleko zábavnější a…,"
"A nic," přerušila jsem ho a můj pohled ho donutil mi neodporovat.
Na chvíli byl klid. Lily se začetla do jedné ze svých knih a Remus koukal do dáli, někam k velikému stromu.

"Tak jsme tady!," zařval mi James do ucha, já jsem se lekla a odskočila na druhou stranu a povalila zamyšleného Remuse na zem.
"Jamesi co blbneš?!," vyletěla na něj Lily, zatímco Sirius se smál jako smyslů zbavený a válel se při tom na zemi.
"Promiň," zašeptala jsem k Remusovi.
Nadzvedla jsem se od něj a v jeho očích jsem zahlédla neznámou až nebezpečnou divokost. Takovou, jakou jsem u něj nikdy neviděla. Okřikla jsem se, že je to Remus a že je vlkodlak těsně před úplňkem, tak jak jinak by se teď měl dívat. Ale v tu chvíli se do mě jeho pohled tvrdě zabodl a já jsem reflexivně chtěla couvnout. Bohužel jsem způli stále seděla na zemi, takže jsem pouze dopadla. Panika, která najednou zachvátila mé tělo, se rozprostřela do každé buňky a já zadržela dech a nemohla jsem zastavit mé hrůzou doširoka otevřené oči.

"Remusi," řekl James varovně, ale snažil se, aby to znělo bezstarostně.
"Nechcete na sebe… jenom koukat, ne?," snažil se dál a očima prosil Siriuse o pomoc.
"Jo - pojďte se bavit i s náma," rozptyloval Sirius a Lily všechno rentgenovala pohledem.
Remusův výraz se pomalu klidnil, i když divokost byla stále znát. Moje srdce dál běželo maraton a v hlavě mi hučelo. Právě v tuhle chvíli jsem si říkala, jestli je můj plán opravdu tak geniální. Musela jsem být hodně rozrušená, protože za chvíli jsem cítila svoje vlasy v duhové barvě, jak se v líných vlnách snáší na zem.
"Erico? Co je? Jsi úplně bílá a ty vlasy - no jsou hezký, ale dobrý?," starala se Lil, vytrhla se Jamesovi a zvedla mě na nohy.

"Samozřejmě, že jsem v pohodě. Nic se nestalo. Podala bys mi prosím tě vodu?," požádala jsem ji a sama jsem byla překvapená, jak klidně můj hlas zní.
Nedůvěřivě se na mě podívala, ale nakonec mě poslechla a odběhla ke stromu. Vzhlédla jsem k Remusovi a nevnímala úzkostlivé pohledy Siriuse a Jamese. Hledala jsem něco v jeho očích, které až příliš brzy sklopil k zemi.
"Tady," podala mi Lil vodu.
Výtahla jsem si z ruky nehezky vyhlížející kámen a polila ruku vodou, abych z ní dostala veškerou špínu. Jednoduchým kouzlem jsem zacelila ránu.
"Měli bysme jít do hradu - bude pršet," řekl James, když jsem dokončila proceduru.
Všichni to odsouhlasili a rozešli se k hradu. Podívala jsem se zamyšleně na zataženou oblohu a po chvíli je následovala.




"Ale tys mi to slíbil! Co budeš dělat tak důležitého, že se nemůžeš učit se mnou?," zlobila se Lily.
James, který jí před týdnem řekl, že se s ní bude učit, se právě snažil vykroutit ze své povinnosti. Já jsem věděla naprosto přesně, proč zrovna dnes nemůže být s Lily. Seděla jsem sama u krbu, daleko od ostatních a sbírala jsem odvahu pro svůj plán.
"Proč nejdeš za námi?," zvýšil na mě hlas Sirius, abych ho slyšela a starostlivě na mě zhlížel.
"Přemýšlím Siriusi, psychicky se připravuju na náš podzimní ples," ušklíbla jsem se a byla jsem vcelku spokojená se svou bleskovou lží.
"To zvládneme, slečno Harperová," zašklebil se na oplátku.
Lehce jsem se usmála a zadívala se znovu do ohně.




"Ty nepůjdeš spát?," zeptal se na můj vkus dost nervozně James.
"Měla bych?," zeptala jsem se zvědavě.
"No... ehh...," neurčitě se rozmáchl a projel si rukou vlasy.
"Jestli něco chcete řešit, měli jste se vymáčknout rovnou," zašklebila jsem se a zvedla se od ohně.
"Dobrou kluci," zašeptala jsem a Sirius se ke mně natáhl s našpulenou pusou.
"Pokud ji dám tobě, musím ji dát i ostatním - jinak by to nebylo fér," vyplázla jsem jazyk a než to stačil pochopit, zmizela jsem na schodišti.

Otevřela jsem dveře a zase je zavřela a doufala, že je to přesvědčí o tom, že jsem odešla do ložnice.
"Máš ho?"
"Samozřejmě! Můžeme jít..."
Opatrně jsem sešla níž, abych líp viděla na to, co dělají. Když jsem došla dostatečně dolů, viděla jsem jak Sirius, James
a Petr zmizeli pod neviditelným plášťěm.
"Jdeme," pronesl do ticha Remus a otevřel portrét...




Plížila jsem se za nimi. Byla jsem trochu překvapená, když zamířili k ošetřovně, ale pozorně jsem naslouchala, schovaná za sloupem. Remus se rozhlédl a zaklepal na kancelář madame Pomfreyové.
"Už jste tady? Výborně pane Lupine, můžeme jít," vyhlédla z kanceláře ošetřovatelka a zamířila spolu s ním a jak jsem zjistila, s nezvanými hosty, k zadním schoďišťům.
Když sešli dolů, seskočila jsem z vrcholku a ve vzduchu se změnila v bílého maguára - to je asi jako malá kouzelnická puma. Ladně jsem přistála a rozhlédla se. Nikde nikdo - mohla jsem bez starosti vyrazit za nimi.
Poklusem jsem doběhla za nimi - došli až k tomu stromu, který jsem zahlédla u jezera. Ošetřovatelka vzala klacek a dotkla se suku na kmeni - jak jsem poznala - vrby. Její šlehající větve znehybněly a oni prošli dírou v zemi dovnitř. Zašvihala jsem ocáskem a pomalu se přesouvala blíž.

Brzy vyšla zpět jen ona a když zmizeli v hradu, kluci vylezli zpod pláště a stejným klackem znehybnili vrbu podruhé. Vklouzli dovnitř a vrba se opět začala ohánět.
Super!, pomyslela jsem si, když mě jedním tvrdým zásahem přehodila přes nedaleký plot. Nasupeně jsem se zvedla
a zavrčela. Když se proměníte ve zvíře, přijmete jeho přirozené reakce. Druhý pokus jsem zvolila obezřetnější cestu. Prosvištěla jsem kolem plotu a než si vrba stihla všimnout přítomnosti zvířete, velikostně odpovídající labradorovi, zmizela jsem v úzké a klikaté chodbě, která - jak jsem předpokládala - vedla do Chroptící chýše.

Když jsem se blížila ke dveřím, ze kterých se ozývaly zvuky, při kterých se mi zježily chlupy, se moje srdce rozběhlo nadzvukovou rychlostí. Slyšela jsem jak moje tlapky dopadají na schody, které byly pod pěkným nánosem prachu. Nasála jsem vzduch - jasně jsem cítila vlkodlaka, pak určitě nějakého býložravce - los?, většího psa a krysu. Bylo mi jasné, že otevřít teď dveře by znamenalo vpustění vlka do vesnice. Rychle jsem se rozhlédla po jiném vchodu. Mou pozornost upoutalo rozvrzané okno. Natočila jsem hlavu na stranu a přemýšlela, jestli se protáhnu.

Co nejtiššeji jsem vylezla na prožraný nábytek a vyskočila na parapet k oknu - odtud už to nevypadalo tak beznadějně. Ladně jsem se protáhla a posadila se na druhé straně okna. Pode mnou si právě všechno zvědavě očichával proměněný Remus, ostražitě se na něj koukal velký jelen a u jeho nohou seděl pes. Na vyhaslém krbu seděla krysa. Chystala jsem se udělat slabý krůček na parapetu, abych lépe viděla.

Jen co jsem došlápla, deska se rozvrzala a než jsem stihla uskočit s hlasitým duněním jsem sletěla na zem. Zvedla jsem pohled a do mých očí se zabodl ten vlkodlačí. Nepatrně vycenil zuby a loveckým tempem se vydal mým směrem. Věděla jsem, že jsem nezvaný host - mě tu ještě nikdy vlk v něm neviděl. Proto jsem použila své maguáří schopnosti. Plnou vahou své mysli jsem se opřela do atmosféry - vzduch kolem mě byl teplejší, vyzařoval ze mě klid. Vypustila jsem další pocit - spřátelení, trochu kajícně a ostýchavě k němu přišla a posadila se na zem. Všimla jsem si, že kromě krysy (ve kterém jsem předpokládala jsem předpokládala Petra) jsem nejmenší. Až teď jsem si uvědomila, že pes nebyl ani tak pes jako přerostlé mládě hipogryfa.

Zastříhala jsem ušima a vyloudila jemné zavrnění. Vlkodlak shrnul pysky a zvědavě se na mě díval. Odhodlala jsem se
k poslednímu kroku. Vstala jsem a i když to bylo proti všem mým zvířecím instinktům, jsem se k němu otočila zády,
a přešla k ostatním společníkům. Hned mi bylo jasné, kdo je kdo. Se zakloněnou hlavou jsem zírala na majestátního dvanácteráka, který na mě překvapeně, ale už uvolněně zíral. Stočila jsem pohled na psa a přátelsky ho čumákem dloubla do žeber. Pes vesele zaštěkal a opřel se o mně, což jsem nečekala a svalila se na zem. Jediný, kdo to nakonec ustál byl jelen. Vlkodlak se vydal naším směrem a začal si s psem hrát. Pobaveně jsem to pozorovala.

Celý večer poté pobíhal poklidně, vlkodlak se po hrátkách přesunul k odpočinku a jelen se psem ho brzy následovali na druhé straně. Já jsem se pouze vyhoupla na starožitné křeslo a obezřetně si sedla. Když jsem vycítila pohled od jejich dvojice, podívala jsem se jejich směrem. Očima jsem jim sdělila, že nehodlám nechat nic náhodě.
Asi hodinu před svitem slunce se krysa na okně konečně probrala k životu, ale když mě uviděla, začala vřískat a vyvádět až spadla z krbu a shodila vázu, která se se zaduněním roztříštila o záda klidného vlkodlaka.

V tu chvíli se v něm zvedl divoký vlk a on se bez rozmyslu vrhl po kryse, která se ale schovala za psa a on zaútočil na něj, nejbližší oběť. Drápem se mu zaryl do nohy a mrštil s ním o zeď. Než se k němu stihl vydat, zastavil ho jelen, který se mu postavil do cesty. Toho mohutným sekem odhodil na další zeď, kde se bezvládně sesunul a já si s hrůzou uvědomila, že se kvůli náhlému bezvědomí mění v člověka. Vlk to vycítil taky, protože na cestě k černé hromádce chlupů se zastavil, zavětřil a s krvelačným zavytím se vrhl na Jamese.

Mrštně jsem vyletěla ze sedačky a skočila do cesty vlkodlakovi. Viděla jsem mu na očích, že až si pochutná na lidském mase, budu druhý chod. Se zuřivostí se po mně vrhl a využil toho, že jsem menší než ostatní. Přirazil mě tlapou k zrcadlu, které se roztříštilo a nemilosrdně mě po něm táhnul nahoru. Střepy mi drásaly kůži, bolestně jsem skučela, krev se líně snášela na zem po zrcadle, dokud mě nepřirazil k vrcholku. Tam mě vzal a hodil mě směrem k psovi. Cítila jsem, jak jsem mu do srsti obtiskla svá poraněná záda a bolestně jsem chrčela, zatímco jsem mu bezvládně sjela k přední tlapě.

Když už to vypadalo, že se na Jamese vrhne, prosvítilo chatrčí světlo a Remus se začal měnit zpět. Děkovala jsem Merlinovi, že to takhle dopadlo. Cítila jsem jak se vedle mě Sirius vrací do původní podoby, Petr, který se už taky přeměnil se krčil strachy za křeslem u krbu. Zlostně bych zaprskala, kdyby se na mých zádech neobnovily jizvy, které vydatně krvácely.
"Jamesi, brácho slyšíš mě?," doplazil se s bolavou nohou k němu Sirius a lehce s ním třásl.
"Bolí mě hlava," zašeptal James a namáhavě otevřel oči.
"Musíme jít než přijde Pomfreyová," mluvil naléhavě Sirius, zatímco zvedal kamaráda na nohy.

"A ta krev? Nemáme tady hůlky," připomněl mu fakt James a Sirius se rozhlédl po místnosti a jeho pohled se zastavil na mně. Mrkla jsem a opatrně položila svou hlavu zpět na podlahu.
"Necháme tu s ním toho maguára, bude si myslet, že se tu rval s ním" pochopil mě Sirius.
"Dobře," přikývnul James a zakymácel se a kdyby ho přítel nezachytil, rozbil by si hlavu podruhé.
Ti dva se v závěsu s Petrem vypotáceli ven a zavřeli dveře. S obrovskou námahou jsem se doplazila zpět k zrcadlu a než jsem se propadla do temnoty, slyšela jsem výkřik...




"Vypijte tohle pane Lupine a pak si jděte lehnout do ložnice - vezmeme to zkratkou."
Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem si jistá, že jsem se nezměnila ze své maguáří podoby. Cítila jsem, že moje zranění nejsou úplně vyléčená a že mám obvazy. Namáhavě jsem se nadzvedla a pokusila se posadit. Málem jsem zaštěkala radostí. Stoupa jsem si a ignorovala jsem bolest v zádech při chůzi.
"Zajímalo by mě, jak se k vám ten pošetilý maguár dostal," zakroutila hlavou, když mě oba uviděli.
"To nevím," zašeptal Remus ztrhaně.

Rychle jsem k němu došla a něžně se otřela o jeho nohu, tlapku jsem mu položila na ruku a dávala jsem si dobrý pozor na drápky.
"Je vzácný a zřejmě si vás oblíbil. Vezměte si ho s sebou, se mnou tu nevydrží," povzdechla si, když viděla jak se k němu lísám.
"A teď už pojďte," rozhodla ošetřovatelka, podepřela Remuse a se mnou za zády se rozešla k nebelvírské věži.

Bylo pět hodin ráno, takže jsme po cestě nikoho nepotkali. Remus se s ošetřovatelkou rozloučil před portrétem
a přidržel mi ho, abych mohla proskočit dovnitř. Při doskoku jsem zasyčela bolestí, ale zamaskovala jsem to vzrušeným zavrčením.
"Líbí?," zeptal se mě potichu.
Zamířili jsme přímo k jejich pokojům Remus vešel a já ho následovala. James ležel na posteli a Sirius mu měnil ledový obklad na hlavě, zároveň měl vykasanou nohavici a na noze krví prosakující obvaz. Oba vzhlédli, když ho uviděli.
"Zranil jsem vás já, že? Bylo tam tolik krve...," Remusův bolestný ton mě ničil, když k nim došel, posadil se na Jamesovu postel a sklopil pohled.

"To je dobrý Reme," poplácal ho po rameni Sirius," ale musíme počkat na Ericu, protože tohle sami neošetříme. Až nás uvidí, tak nás zabije..."
Navztekaně jsem zaprskala ode dveří a za chůze jsem se změnila zpět na člověka. Všichni čtyři (i Petr schovaný za rámem Jamesovi postele) zírali na místo, kde ještě před malou chvílí stál mladý maguár a pomalu jim docházeli všechny podrobnosti.
"To se pleteš! Budu vás pomalu stahovat z kůže a pak vás zabiju," zasyčela jsem vztekla, když jsem došla k nim.
"Ty si... ten maguár... bože," vydechl Remus.

Vytáhla jsem hůlku a odstranila jejich zranění, dokonce jsem i riskla bezbolestné kouzlo na hlavu u Jamese.
"Jo byla jsem to já! Proč jste mi to neřekli?! To mi nevěříte nebo co? A ty!," soptila jsem a ukázala jsem na Petra, který se přikrčil," to si tam v klidu usneš a necháš všechno na ostatních? Kdyby ses probudil dřív tak už tu není ani jeden
z nás!"
"Remusi," otočila jsem se na něj, protože vypadal, že každou chvíli skočí z věže.
Přišla jsem k němu, přidřepla si a chytila ho za ruce a počkala, dokud se mi nepodívá do očí.

"Není to tvoje vina. Spíš má. Neměla jsem tam vůbec jít! Netušila jsem, že se to tak zvrtne," kousla jsem se dolů
a tentokrát jsem to byla já, kdo odvrátil pohled.
"Jsem vlkodlak, zrůda! Je to moje vina, nikdy jsem do toho nikoho neměl tahat. Bál jsem se to říct. Chápu, že se mě bojíš a...," začal bolestně.
"Ne! Ani-to-neříkej!," odsekávala jsem pomalu a výhružně.
"Cože?," překvapeně na mě zíral.
"Rozhodně mě od sebe neodeženeš. Mám tě ráda i přes tohle. Navíc," pobaveně mi zacukaly koutky," Sirius pořád říkal, jak mě rád uvidí rozmázlou."

Kluci se rozesmáli a i Remus se alespoň usmál. Pro mě to ale byl úspěch.
"Takže žádný užírání, aspoň jsem si protáhla svoje tlapky," vyskočila jsem na nohy a opřela se o rám postele.
"Ale musíte mi slíbit, že už nebudou žádný další lži. Nikdy!," řekla jsem vážně.
"Slibujem," ozvalo se a já se potěšeně usmála.




"Ještě, že je sobota," zívla jsem a pohodlně se roztáhla na Siriusově posteli.
Právě jsme se vrátili z oběda a s klukama a Lil jsme vyrzaili do jejich pokoje.
"Co jste dělali celou noc, že jste tak nevyspalí?," zeptala se zvědavě Lil, když si ji James přitáhl na své posteli do náruče.
"Remus mi dost jasně ukázal, že se mu nelíbím v kožichu," ušklíbla jsem se nad dvojsmyslem, který Lil nemohla pochopit.
Kluci i Lil se rozesmáli a Sirius se doplazil ke své posteli.
"Udělej mi místo na MÉ posteli, buď tak laskavá," prohodil nabroušeně Sirius, když přišel blíž.

"Když seš nevyspanej, seš protivnej!," zasmála jsem se mu unaveně a přitáhla ho do postele.
Spadl do ní a pohodlně se zavrtal. Potěšeně zavrněl a já jsem se pohodlně naložila na něj. Objal mě volnou rukou a já ho chytila za tu volnou, kterou mu ochranitelsky stisknul. Usmála jsem se v polospánku. Slyšela jsem unavený smích James, který přes nás kouzlem přehodil deku a za chvíli už jsme všichni - i Lily, která v noci vypracovávala listy řediteli jako primuska - poklidně spali.

Přemýšlela jsem, kolik je hodin, když jsem se vzbudila v hřejivé náruči. Ospale jsem se rozhlédla. Remus a Petr spali ve vlastní posteli. Lily byla stočená u Jamese a ve spánku se objímali. Nadzvedla jsem se na loktech a rukou jsem pohladila Siriuse po tváři. Něco ve spánku zamumlal, ale neprobudil se. Natáhla jsem se blíž a políbila ho. Překvapeně otevřel oči, ale neodtáhl se, tak jsem se k němu přitiskla víc a políbila ho poněkud naléhavěji. Líbali jsme se tak dlouho dokud nám nedošel kyslík. Potom mě bezeslova objal a přitiskl k sobě.
"Budeme ještě spát?," zašeptal mi do vlasů.
"Mhm," zavrněla jsem a on se přidušeně zasmál a políbil mě do vlasů.




"Erico, Siriusi! Měli bysme přijít aspoň na oběd," třásla se mnou Lil.
"Jojo, pět minut," zaprosila jsem a Sirius souhlasně zamručel a přitiskl si mě k sobě.
"Ani náhodou!," zakřičel rozesmátě James a mrštil po nás polštář.
To jsem samozřejmě zjistili, až nás zasáhl. Sirius ho po něm naštvaně hodil zpět, já jsem vztekle mávla rukou a závěsy se kolem nás zatáhly a byly nepřístupné pro ostatní. Tlakem jsem donutila Siriuse si lehnout a nalehl jsem na něj.
"Bezvadný," zamumlal spokojeně Sirius a v polospánku mě k sobě přitiskl.
"Taky si myslím," zašeptala jsem a něžně ho kousla do odhaleného krku.
Slastně se roztřásl a rukama mě pohladil po zádech. Natáhl se pro deku a přehodil ji přes nás.
"Půjdeme až na večeři, co říkáš?," zeptal se mě.

Potvrdila jsem mu to a opět mu usnula v náručí...

Romadůr

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama