Prosinec 2013

3. Druhá strana mince

29. prosince 2013 v 18:57 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Další kapitolka :) Snad se bude líbit :)


3. Druhá strana mince

Mohlo to být horší. Ne, vlastně nemohlo. Seděla jsem na větvi stromu před Edwardovým pokojem. Za jediný den, který tu s námi Emmet s Rosalii byli, jsem zjistila důležitá fakta. Rose měla v mé přítomnosti pouze 2 nálady - ignorovala mě nebo mi nadávala. Nesnášela, když mi něco šlo. Nesnášela, když se mnou někdo trávil čas. Doteď jsem vlastně nepřišla na jedinou věc, která by jí na mně nevadila.
Povzdechla jsem si, když jsem zjistila, že mě už dlouhou dobu pozoruje Edward. Rukou naznačil na místo vedle sebe. Zavrtěla jsem hlavou a poklepala na místo na větvi. Zaklapl knížku a vyskočil na strom. Za dvě vteřiny seděl vedle mě.

"Víš, že už tu sedíš 3 hodiny?," zeptal se mě.
Zavrtěla jsem hlavou a dál koukala do jeho pokoje.
"Můj vnitřní monolog tě už začal štvát?"
"Hlavně ta sebeobviňující část," usmál se smutně.
"Omlouvám se, ale přestat myslet je nemožné."
"Tak už pojď. Jdeme na lov," zvedl se a já ho následovala.

Seskočil ze stromu na zem a popošel, aby mi udělal místo. Tak to určitě, pomyslela jsem si a seskočila na nižší větev a z té na zem.
"Ublížila bys jedině zemi ne sobě," zakroutil pobaveně hlavou.
Jo jasně. Kdybys mě znal jako člověka, pochopil bys. Zvědavě se na mě podíval. Přehrála jsem si v hlavě mírně zamlženou vzpomínku.

Seděla jsem na zemi. Bylo mi 5 a hrála jsem si na hřišti. Zvedla jsem se, abych doběhla pro další květinku na můj věneček. Zakopla jsem o vlastní nohy a zřítila se na zem. Statečně jsem se zvedla a běžela po pískovišti ke květinám, jenže se moje noha zasekla v jedné z písečných tunelů zdejších dětí a tak jsem se natáhla znovu. Když už jsem byla konečně na trávě, šlápla jsem na hrábě a zlomila si nos...

Dívala jsem se, jak se snaží zadržet výbuch smíchu a koutky mu pobaveně cukají. Zamračila jsem se. Co jsem říkala, pomyslela jsem si.
"Nezapomínej, že teď jsi upír. Tvá rovnováha je vyrovnaná," pronesl klidným hlasem.
"Můžem?," vypískla nadšeně Alice a za košili za sebou táhla pobaveného Jaspera.
Můj úsměv zmrzl ve chvíli, kdy po mně Rose hodil ledový pohled. Edward na ni podrážděně zavrčel a ona s povýšeným výrazem zmizela v lese. Nijak jsem se nesnažila skrýt své zklamání z jejího chování a zírala jsem na místo, kdy zmizela.
"Jdem!," zasmál se Emmet a než jsem stačila cokoliv udělat, přehodil si mě přes rameno a rozběhl se do lesa.

"Pusť!," zavrčela jsem na něj a vypáčila jsem se z jeho sevření.
Byla jsem neuvěřitelně spokojená, že se mi to povedlo. Seskočila jsem z jeho ramen a vyletěla do větví stromu. Tam sem se opřela o kmen a vyděšeně zírala na Emmeta. Ten se na mě díval dost nechápavě. Byla jsem novorozená, takže vztek, který jsem měla, vlastně nepatřil mně ale monstru uvnitř. Bohužel se připomněla ta lidštější část, a tak jsem se klepala strachy v korunách stromů.
Mezitím se už dole všichni seběhli - dokonce se odněkud objevila i Rosalie. Ledabyle se opírala o strom naproti.
"Co se stalo? Proč nepokračujete?," zeptala se.

Otázku vůbec nemířila mým směrem - ne že by o mně nevěděla.
"Emmet to trochu přehnal," odpověděla jí Alice a koukla se do koruny stromů.
Uhnula jsem dozadu tak, aby na mě nebylo vidět - neměla jsem sílu se jí podívat do očí.
"Emme pojď, půjdeme lovit. Vy zatím můžete setřást Mauglího ze stromu," zašklebila se na mě Rose a rozeběhla se s Emmetem na jih.
"Já jdu s Erin - vy si běžte kam chcete," vypískla Alice a vyletěla na strom za mnou.
"Jdem?," usmála se na mě a opatrně ke mně natáhla ruku.

Chytila jsem ji a vyhoupla se s ní na další strom. Alice se zvonivě rozesmála a obě jsme se skrze stromy dostávaly dál od domu.
Zachytila jsem vůni daňků a vydala se tím směrem. Alice se vydala na druhou stranu, kde cítila medvěda. Ladně jsem přeskočila všechny větve a přidřepla si na poslední. Daňci procházeli tiše pode mnou a ničeho si nevšimli.
Nakrčila jsem se ke skoku, když jsem na druhé straně zahlédla pohyb a zmrzla jsem na místě. Zavrčela jsem potichu, abych nevyplašila kořist. Na druhé straně stála Rosalie a já jsem hned měla chuť si nafackovat. Omluvně jsem se na ni usmála a ústy naznačila "promiň". Semkla rty do úzké linky a rozběhla se na druhou stranu. Zapomněla jsem na svou kořist a rozběhla se za ní.

"Rose! Rose, počkej prosím!," volala jsem na ni zoufale.
Ona se však ani neohlédla a jen dál spěchala kupředu. Připadala jsem si špatně za to, že jsem ji tu pronásledovala, ale chtěla jsem jí všechno vysvětlit. Možná jsem měla pochytit nějaké podezření, ale byla jsem tak zaobraná myšlenkami na smíření, že jsem prostě jen utíkala a snažila se ji dohnat.
Zničehonic se zastavila. Šokovaně jsem zabrzdila taky a dohnala ji trochu rychlejším krokem, abychom si promluvily.
"Konečně Rose! Musíme si promluvit, potřebuju ti všechno vysvětlit," vydechla jsem úlevně.
"Nechci nic slyšet," zasyčela a koukala se severním směrem.

"Ale já ti to musím říct! Mrzí mě, že jsme spolu nezačali dobře a pokud jsem udělala něco špatně, tak se ti moc omlouvám. Chtěla bych, abys mě alespoň respektovala a neignorovala. Nežádám po tobě přátelství. Ale jsi má rodina a já tě mám ráda. Nechci, abys mě nenáviděla," mluvila jsem rychle, ale Rose stejně slyšela každé slovo.
"Myslíš, že mě tím přetáhneš na svoji stranu tak jako ostatní?," zchladila mě.
"Tak to není!," promluvila jsem už trochu zoufale a z oka mi unikla jediná slza.
Rose na mě šokovaně hleděla. Viděla jsem jí na očích, že ví, že jí nelžu. Prudce trhla hlavou znovu na sever a zadržela dech.

"Musíš zmizet!," protáhla skrz zuby.
"Proč?," nechápala jsem a udělala krok jejím směrem.
Stáhla rty a její oči najednou byly prosebné. Ničemu jsem nerozuměla. Udělala jsem poslední krok a do nosu mě udeřil severní vítr. Stačil jen krátký nádech. Chtěla jsem se Rose zeptat, o co tu jde, když se mi až do krku zabodla tak lahodná vůně, že jsem nemohla jinak, než jí následovat.
Oči mi prudce žhnuly a zastínily mé racionální jednání. Vtáhla jsem automaticky tu lahodnou vůni znovu do svého hrdla a potěšeně jsem zavrčela.
"Ne! To nesmíš!," slyšela jsem z dálky panický hlas Rosalie.

Nevěnovala jsem jejím slovům pozornost. Co mi vůbec bylo do nějaké další upírky? Zavrčela jsem na ni, abych jí dokázala, čí bude ta oběť.
Vrhla se mým směrem a odhodila mě na strom, který se pod mou vahou zlomil a spadl na další, který srazil sebou. Rychle jsem se zvedla a hrozivě na ni zavrčela. Vyletěla jsem na strom, ze kterého jsem se odrazila a dopadla prudce na zem dvacet metrů od ní.
"Erin! Zachytila vůni nějakého turisty!," zřetelně jsem slyšela Alicino varování ostatním.

V hlavě jsem však měla prázdno. Já, oběť, já, oběť. Rudá clona se mi opět přetáhla přes oči a já letěla po té sladké vůni. Mířila jsem kupředu a nevnímala svět okolo sebe, dokud jsem za sebou neuslyšela dalšího upíra. Varovně jsem zavrčela a ještě víc zrychlila. Upír ale na rozdíl ode mě neztratil hlavu tou sladkou vůní a tak mi nadběhl z druhé strany. Zastavila se přede mnou. Ještě víc jsem zrychlila. Natáhla ruce, aby mě mohla chytit. Na to jsem přesně čekala, proto jsem těsně před ní uhnula doleva a náhlým kopancem do břicha jsem Esmé odhodila do stromu.

Na nic jsem nečekala a vyrazila znovu. Šílela jsem tou vůní, potřebovala jsem jí ochutnat a utišit můj hořící krk. Zrychlila jsem snad ještě víc a prudce vdechovala. Blížila jsem se ke své oběti a už z velké dálky slyšela tlukot srdce. Pálení v krku se rozhořelo ještě prudčeji.
Slastně jsem vrčela a z lovu mě vytrhla jediná věc - další upíři. Zavrčela jsem nepříčetností a frustrací. Vycenila jsem zuby a rozeběhla se ve snaze být u oběti první.

První z nich se vrhl kupředu a já jsem poznala, že je rychlejší než já. Stoupnul si mi do cesty asi dvacet metrů přede mnou a zastavil se. Rozpřáhl ruce stejně jako předchozí upír. Loví mě? Zlost přebila i tu nutkavou potřebu po mé oběti. Ta počká. Vztek slepil mé oči ještě víc. Z krku se mi vydralo to nejhorší zavrčení ze všech, které jsem dosud ze sebe vypustila. Vrhla jsem se kupředu a chtěla jsem ho prostě odhodit pryč. Najednou dal ruce před sebe, jako by věděl co chci udělat. Uvědomila jsem si to včas, rychle jsem mu proletěla kolem volné ruky a prudce zahnula nalevo. Nějak jsem už nepočítala s dalším upírem v cestě a tak jsem si dovolila letmý pohled vzad. Svou chybu jsem si uvědomila, když jsem mu vletěla do otevřené náruče.

Prudce jsem do něj narazila, ozval se rána, jako by do sebe narazili dvě skály a on brzdil svými botami o půdu, do které se zaryl a po pár metrech jsme zastavili. Zachytil ruce kolem mého těla a držel mě v ocelovém sevření. Vypáčila jsem ruce, protože jsem byla silnější než on, ale než jsem se mohla osvobodit úplně, držel mé svobodné ruce předchozí upír. Trhala jsem sebou a v krku mě dráždila ta nádherná vůně, která byla na dosah ruky.
Vrčela jsem jako poraněné zvíře a zmítala se, ale nebylo mi to k ničemu, protože proti dvěma z nich jsem neměla šanci. Vzdáleně jsem slyšela, že přišli další upíři.

"Erin, no tak, Erin. To nechceš udělat, je to člověk - nechceš mu ublížit..."
"Erin broučku, podívej se na mě - my ti pomůžeme. Uklidni se prosím..."
"Neposlouchá vás. Je žíznivá - ještě nic neulovila..."
Vrčela jsem bez přestání, ale uvědomovala jsem si tu ostrou bolest při každé potřebě vzduchu na další vrčení. Bylo to hrozné, semkla jsem oči a bezúspěšně jsem se snažila zastavit příval té nejnádhernější vůně. Potřebovala jsem zázrak, ale mohl by mi pomoct upír. Doufala jsem v to, takže jsem vyškubla svou ruku ze sevření jiného upíra a prudce sevřela hruď a tolik známý svetr, který jsem ale najednou nedokázala nikam zařadit.

Vtáhlo mě to do jeho podvědomí. Jediná věc, kterou jsem mu byla schopna ukázat - žízeň. Spalovala každou část mého těla. Pálila mě v hrdle, nutila mě vdechovat tu vůni, nutila mě pronásledovat moji oběť, nutila mě vrčet a útočit. Zoufalství a bezmoc se jako hurikán vrhla do jeho mysli. Pomoc, volala moje myšlenka, než se můj náhlý vpád přerušil neúprosným tlakem zpět.
Vítr mi ale pomoci nechtěl - praštil mě do nosu znovu a jakékoliv zbytky mého snažení o klid sfoukl pryč. Opět se otevřely moje oči zabijáka a já se znovu začala prudce zmítat a vrčet. Znovu na mě zaútočila ta vůně a přitahovala všechny mé myšlenky. Ocelové ruce mi nedovolily nic udělat.

"Jaspera! Alice přiveď Jaspera, musí ji uklidnit..."
Jasper, Alice... Proč mi to přijde tak důležité. Potřebovala jsem to vědět a tohle zastavit. Zabořila jsem hlavu do hrudi toho upíra, co mě držel v náručí. Nebylo to takové, jaké jsem doufala, ale stačilo to, aby se utlumila ta vůně, co mě přiváděla k šílenství. Rudá clona se stáhla a mně se kousavě připomněly všechny okolnosti. Přestala jsem dýchat, nehýbala se.
Zrůda.

"Vnímá," zašeptal Edward a soucitně mi pohladil ruce, které svíral za mými zády.
Všechno se mi vrátilo zpátky. Vrčela jsem na Rose. Hodila jsem Esmé do stromu. Útočila jsem na Edwarda. Co mě psychicky srazilo na kolena, byla poslední věc. Chtěla jsem zabít Carlislea!
Zrůda. Zrůda. Zrůda.
"V pořádku. Erin? Musíme odtud pryč. Cestou budeme ještě lovit ano?," promluvil ke mně Carlisle.

Teprve teď jsem si uvědomila, že to on mě zastavil a celou dobu držel v náručí. Edward uvolnil stisk mých rukou, ale zůstával obezřetný. Chápala jsem ho. Chytila jsem se ho za ruce a on mi je stiskl a rozběhl se se mnou a ostatními v patách domů.
Zachytila jsem stádo daňků, na které jsem úplně zapomněla. Znovu jsem se ponořila do lovu, abych uhasila alespoň na chvíli ten žár. Skolila jsem čtyři, ale nedokázala jsem z hlavy potlačit vůni lidské krvi. Tu ale zastínila vina a hrůza z toho, co se mohlo stát, kdyby se mnou dnes nebyli na lovu. Vysála jsem poslední laňku a odložila ji k ostatním.



Byla jsem v Carlisleově pracovně. Seděla jsem na provizorním lůžku pro naléhavé případy. Rukama jsem si objímala kolena a nepřítomně zírala z okna. Carlisle tiše přepisoval lékařské zprávy. Pravidelné kmitání pera a občasný starostlivý pohled na mě, to bylo jediné, co se tu dělo. Ani jsem nevěděla, jak jsem se sem dostala, jak jsem byla v šoku z dnešního lovu. Kvůli tomu mě Carlisle radši nechal u sebe - pro všechny případy.
Spánkem mi začala padat víčka, ale já se bála usnout. Naprosto přesně jsem věděla, která noční můra mě bude pronásledovat. Nakonec jsem to stejně nevydržela. Opřela jsem si hlavu o kolena a zavřela unavené oči.

Barvy, tvary - nic, co by dávalo větší smysl... Pozorovala jsem uchváceně všechny drobné detaily, které jsem zahlédla... Pak se obraz začal vyjasňovat... Viděla jsem celou rodinu... Koukali na mě... Viděla jsem to zklamání na každé tváři a to mě mrzelo...

Prudce jsem zvedla hlavu a vytřeštila oči. Kdyby mi srdce bušilo, letělo by právě maraton. Uvědomila jsem si, že už neslyším pravidelné škrábání pera o papír. Ani jsem si nevšimla, jak dlouho stál Carlisle vedle mě a držel mě za ruku. Objala jsem ho.
"Hrozně mě to mrzí," řekla jsem upřímně.

"To nic. Každý si tím musí projít. Nic jiného jsme nečekali - jsi novorozená, je to pro tebe přirozenost. Překvapilo by mě, kdyby ses zachovala jinak," uklidnil mě a pohladil po vlasech.
"Měla by sis odpočinout, běž se vyspat. Edward na tebe čeká," poradil mi a pomohl mi seskočit z lůžka.
U dveří jsem se mu naposledy omluvila a on mi popřál dobrou noc. Vrátil se ke svému papírování a já jsem tiše zaklapla dveře.



"Nehodláš se užírat sebelítostí, že ne?," zeptal se mě obezřetně Jasper, když jsem sešla do obýváku.
Původně jsem si chtěla jít lehnout, ale většina rodiny ještě seděla dole. Zavrtěla jsem hlavou a zrudla. Emmet se nahlas rozesmál.
"Tohle mě nikdy neomrzí," chechtal se dál.
Zaskřípala jsem zuby a přešla k oknu. Opřela jsem se o rám a složila si ruce na hrudi. Za domem se snášel západ slunce, ale byl hustě schován pod šedými mraky.
"Já to tak nemyslel sestřičko."

Možná bych mu to i věřila, kdyby se u toho nezačal znovu smát jako šílenec.
"Jasně Emmete. Jdu si lehnout," okomentovala jsem to.
To už se Emmet smíchy válel po sedačce. Tiše jsem zavrčela a snažila se najít sebeovládání, abych tomu blbečkovi neutrhla hlavu. Zaťala jsem ruce v pěst a vyletěla do Edwardova pokoje.
Sedla jsem si na chlupatý koberec u okna a zadívala se do lesa. Mé upíří vidění bylo stejné ve dne i v noci, což mě neuvěřitelně fascinovalo. Noční nádech dal lesu nový rozměr a ten tak vypadal kouzelnější a zároveň tajuplnější než ve dne. Opřela jsem se o okno a během pár minut jsem znovu usnula...



Nevěděla jsem, co se mi zdálo. Probudila mě má klesající hlava. Padala upíří rychlostí, takže bych nestihla zareagovat, ale dva páry rukou zachytili mou unavenou hlavu. Otevřela jsem oči.
"Proč spíš u okna?," ptal se mě pobavený Jasper a opatrně mě s Edwardem po boku usadili.
"To si nikdy neusnul únavou někde jinde než v posteli?," zabrblala jsem a znovu se opřela o okno.
"Abych pravdu řekl - už si ani nepamatuju, jaké to je spát," zasmál se tiše.

"Tak se pohodlně usaď," usmála jsem se a chytila ho za ruku.
"Jak to myslíš?," nechápal.
Edward se tiše zasmál. Samozřejmě neodolá a přečte si každou myšlenku. Netrvalo mi dlouho se znovu ponořit do spánku. Vtáhnout Jaspera pro mě bylo daleko přirozenější než s Carlislem nebo Edwardem, protože naše schopnosti se tak nějak prolínaly...



Zatřepala jsem víčky a opatrně se posadila. Malátnost po spaní by se neměla podceňovat. Něžně jsem se odtáhla
z Jasperova podvědomí. Zamrkal a fascinovaně na mě zíral - nemusím upozorňovat, že jsem opět zrudla.
"Jestli si mě Emmet bude dobírat, tak si mě nepřej," zamračila jsem se.
"Už se nedivím, co Edwarda fascinuje na tom, tě sledovat ve spánku," odpověděl mi a pustil mou ruku.
"Tebe to vážně baví?," zeptala jsem se nevěřícně Edwarda.

"Ani nevíš jak. Kdybys nespala, tak bys pochopila, jaký je to zážitek," usmál se.
"Mimochodem - za pár minut je tu Alice."
"Já jsem tady už dávno," smála se Alice u dveří.
"Jdu dobrovolně," povzdychla jsem si, když si to zamířila přímo ke mně.
"Tím líp."



"Udělej to pro mě!"
"Na to zapomeň Alice!"
"Ale no tak!"
Naštvaně jsem zírala na Alice, která v ruce držela modré letní šaty s černým květinovým ornamentem. V druhé ruce nechyběli její oblíbené patnácticentimetrové podpatky.
"Dám ti balerínky," začala vyjednávat a vrhla se do šatny.

"Na mém rozhodnutí to nic nemění," zavrtěla jsem hlavou a protestně si složila ruce na prsou.
"Prosím," nahodila svůj psí kukuč a mávala mi před očima - musel jsem to uznat - opravdu krásnými balerínkami. Byly černé s modrou květinou u prstů.
Skousla jsem si ret. Ta potvůrka mě vážně dostává. Tohle byly rozhodně pěkné boty, ale pokud si nevezmu i ty šaty, tak se s nimi můžu na místě rozloučit. Úsměv se jí začínal rozjasňovat, když zahlédla mé váhání.
"Ne, rozhodně ne," zakroutila jsem nakonec se sebezapřením hlavou.
"
To chceš chodit nahá?," zamračila se na mě.
"Nenosím šaty, Alice! NE na běžné použití!"
"Takže když to nebude běžné vezmeš si je?"
"T jsem neřekla. Teda, ne takhle..."
"Výborně," vypískla a utekla zpátky do šatny.
Vyčerpaně jsem si sedla na barovou stoličku. Hádky s Alice prostě stály za to - hlavně proto, že většina hádek mezi námi byla kvůli oblečení, botám nebo doplňků.

"Takže dneska ti to odpustím, protože tě mám ráda. Ale za týden bude předvánoční večírek," vypískla nadšeně, když se znovu objevila.
"Večírek?," zaujalo mě.
"Samozřejmě - uděláme si vánoční lov," zasmála se a hodila po mě oblečení.
Džíny, botasky, tílko - dobře to zkousnu. Automaticky se celá rozzářila, když viděla mé rozhodnutí, vzít si její oblečení a běžela se rychle převléct taky. Vyběhla jsem rychle z jejího pokoje, protože jsem se bála, že by mi chtěl ještě něco víc.
Esmé jsem potkala na chodbě a nabídla mi, že mě upraví v jejich ložnici. Nic jsem nenamítala - Carlisle dnes jel brzy ráno odevzdat papíry do nemocnice, takže jsem nemusela čekat scénu jako s Jasperem. S Carlislem by to navíc bylo trochu... divný.

"To bude Carlisle," usmála se šťastně Esmé, když se u dveří ozval zvuk skřípějících pneumatik.
Spolu jsme sešli dolů do obýváku a usadili se na pohovku k ostatním, Jen Alice jsem nikde neviděla.

"Ještě jsem na něco zapomněla!," vypískla ze schodů a hodila po mě kostkovanou látku...

Romadůr


2. Nová rodina 2/2

26. prosince 2013 v 9:51 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Prostě jsem se rozepsala :) Snad se bude líbit :) O pár kapitolek později se budeme vracet k minulosti, pak na návštěvu Volturiových a Aljašky a pak konečně na příjezd do Forks :) Užijte si to :) Romadůr

2. Nová rodina 2/2

Na sedačce seděl Jasper s Edwardem a hráli šachy. Esmé malovala u okna obraz. Carlislea jsem v místnosti neviděla. Pohledem jsem přejela šachovnici. Tahali figurkami neuvěřitelně rychle - člověk by to nepostřehl. Mě to fascinovalo, nikdy jsem šachy neuměla hrát.
"Tak jste tady," usmála se Esmé a položila štětec.
Pomalu k nám došla a chytila mě za ruce, aby si mě mohla prohlédnout.

"Moc ti to sluší drahoušku. Jak se ti líbí Alicin vkus?," zhodnotila mou vizáž.
"Alice je... neúnavná," pronesla jsem a opatrně se podívala jejím směrem.
"Stejně to budeš nosit!," zamračila se na mě naoko a šla políbit Jaspera na tvář.
"Kde je Carlisle?," zeptala jsem se na očividný fakt.
"V pracovně," odpověděl mi Edward s úsměvem," můžeš jít za ním."



Vydala jsem se po schodech nahoru. V půli jsem se zastavila a sledovala maturitní čepice, které byly úhledně poskládané v obrovském rámu. Prošla jsem kolem nich nahoru a sledovala obraz na stěně. Byla jsem překvapená, když jsem v jedné
z postav rozpoznala Carlislea.
"Zaujal tě?," zeptal se Carlisle a s úsměvem mě pozoroval.
Už jsem ani nebyla překvapená, když se za mnou najednou někdo zjevil. Přikývla jsem a dál studovala postavy na obraze.
"Kdo to je?," zeptala jsem se a ukázala na ostatní 3 muže v dlouhých černých pláštích.

"Volturiovi," z jeho hlasu jsem cítila tu nechuť.
"Loví lidi, že?," prstem jsem ukázala na jejich rudé oči.
"Ano. Dost krutým způsobem. Jsou v upířím světě něco jako královská rodina. Aro, Markus a Caius," postupně všechny ukázal.
Byli děsiví. Raději jsem odstoupila od obrazu. Největší strach mi naháněl Aro. Vypadal tak mírumilovně, že by mu to někteří jistě věřili, ale já jsem z něj cítila tu krutost.
"Vede je Aro? Ten je z nich... nejkrutější..." ztichla jsem a podívala se na něj.

"Ano. Vypadá mile, ale máš pravdu."
"Budu se jim muset ukázat?," se strachem jsem se na něj podívala.
"Je to naše povinnost. Na světě je spousta klanů, ale my jsme hned po Volturiových nejpočetnější. Aro si myslí, že mu chci ukrást jeho vládu a sesadit ho z trůnu."
"To je přeci nesmysl."
"Já vím. On to tak nebere."
"Má taky nějaký dar?"

"Ano. Dokáže si přečíst všechny myšlenky, když mu podáš svoji ruku."
"Nechci k nim jít. Mám strach," přiznala jsem a podívala se mu do očí.
"Nedovolíme jim, aby ti ublížili," řekl rozhodně.
Objala jsem ho a on si mě přitisknul blíž.
"Vždycky jsem si přál mít s Esmé dceru," usmíval se mi do vlasů.
"Máš přece už dvě," odporovala jsem mu.

"Teď už tři. A ty jsi navíc jiná než Rose a Alice. Je ti 15 a - promiň mi - jsi ještě pořád dítě, i když jsi rozumově vyspělejší než ostatní tvého věku."
"Vlastně mi bylo patnáct před nedávnem. Já vím, že jsem. Je vůbec nějaká věková hranice na přeměnu?," zajímala jsem se.
"Nesmíme přeměnit děti. Jsou ještě příliš malé na to, aby chápali náš svět. Říká se jim nesmrtelné děti a jsou ještě nebezpečnější než my. Upíři nerostou a nevyvíjí se, jejich věk se zastaví."
"Už jsi nějaké potkal?"
"Ano. Bylo to v době, kdy jsem byl s Volturiovými v Itálii. Každé, které našli, zabili bez rozdílu."

Chvíli jsme mlčeli a já sledovala obraz. V hlavě mi probíhalo vše, co mi Carlisle prozradil. Chtěla jsem se ho zrovna na něco zeptat, když jsem pocítila lehký tlak ve své dlani, kterou jsem měla položenou na jeho hrudi. Střelila jsem pohledem
k místu, kde ležela moje dlaň. Chvíli jsem myslela, že se mi to jen zdálo, ale po chvíli jsem ten tlak ucítila znova.
Přinutila jsem svou mysl, aby se přizpůsobila tomu tlaku. Soustředila jsem se pouze na to a najednou jakobych se vtáhla přímo do Carlisleovy mysli. Byla jsem v šoku a v hlavě mi nejdříve vířila spousta myšlenek. Nakonec jsem nejvíc registrovala vzpomínku, když jsem poprvé otevřela oči a uviděla je. Chtěla jsem zjistit, jestli to opravdu viděl, ale zpětný a náhlý tlak mě vytáhl z jeho mysli a já se vrátila do prostoru.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem se na něj tak natiskla. Rukou jsem svírala jeho svetr a cítila jsem se hodně omámená. Zamrkala jsem a opatrně uvolnila stisk své ruky.
"Viděl jsem tvou myšlenku!," vydechl překvapeně Carlisle a něžně mě od sebe odsunul, aby mi viděl do očí.
"Viděl?," divila jsem.
"Nejspíš jsi další talent v rodině. Jak se ti to povedlo?," zeptal se mě.

"Já vážně nevím. Prostě jsem cítila tlak na dlani a pak trochu zazářila. Vtáhlo mě to do tvojí mysli a nějak vědomě jsem tušila, že ti mám ukázat nějakou myšlenku," vysypala jsem to ze sebe a doufala, že z toho aspoň něco pochopil.
"Dokonce jsem cítil tvé pocity. Úžasné," usmál se.
Sešli jsme ze schodů dolů a všichni už na nás čekali. Edward věděl naprosto přesně, co se stalo, protože si to v nás přečetl. Ostatní jen slyšeli náš rozhovor.



Byl to dlouhý rozhovor, který skončil asi kolem jedenácté večer. Byla jsem absolutně vyčerpaná, takže jsem byla ráda, že mou schopnost budeme zkoušet až zítra. Obě dvojice se rozešly do svých pokojů a já s Edwardem jsme je za chvíli následovali.
Edwardův pokoj byl kouzelný. Měl tu knihovnu, sedačku, hi-fi věž se spoustou CD a postel. Přešla jsem k CD.
"Můžu?," zeptala jsem se.
Přikývnul a posadil se na sedačku. Pomalu jsem přehrabovala jeho cédéčka. Měl snad všechny na světě. Pročítala jsem si názvy. Zaujal mě Debussy - toho jsem měla ráda.

"Claire de Lune - tu mám od něj nejradši," usmála jsem se a otočila se na něj.
"Já taky," usmál se zpět a vzal mi ho z ruky, aby ho pustil.
Ladné tony se rozezněly pokojem a Edward je ztlumil, abychom nerušili zbytek rodiny. Posadila jsem se k němu na sedačku a v duchu si vybavila noty. V mé upíří mysli jakobych hrála na klavír.
"Hraješ na klavír?," zeptal se mě nadšeně.
"Doprovázela jsem se ke zpěvu nebo jsem hrála klasickou hudbu. Rozhodně to neumím tak dobře jako ty," zakroutila jsem hlavou.

"Staletí tréninku," usmál se.
"Jenom jedno," opravila jsem ho a společně jsme se zasmáli.
Aniž jsem nad tím přemýšlela, hlavou mi proletěla myšlenka. Chudák Edward tu musí kvůli mně trčet a hlídat mě, zatímco ostatní jsou se svými drahými polovičkami.
"Rozhodně mě neobtěžuješ," lehce se usmál a zakroutil hlavou.
Zrudla jsem a sklopila pohled na špičky bot. Jenom před Edwardem se dokážu cítit trapně a pak se až ztrapnit. Zasmál se mým splašeným úvahám.

"Určitě máš ale spoustu nápadnic," napadlo mě a pozvedla jsem obočí.
"Bohužel. Tanya, naše přítelkyně z Denali, je do mě zamilovaná, jenže já její lásku neopětuji. Je mi jí líto," zakroutil smutně hlavou.
"Nemáš to jednoduché koukám. Tak mi o sobě něco pověz," pobídla jsem ho k jinému tématu a pohodlně se rozvalila na sedačce.
Zasmál se, ale rozpovídal se o tom, jak ho Carlisle přeměnil, jak se s tím vyrovnával a co od své proměny dělá. Zaujatě jsem ho poslouchala. Začala jsem se konečně cítit pořádně unaveně a dost se mi zavíraly oči. Opatrně, abych mu neublížila jsem si lehla na jeho rameno a nechala se unášet přicházejícím spánkem.

"Erin? Děje se něco? Hej," Edward mi zacloumal s rameny a donutil mě otevřít oči.
"Ne. Proč nespíš?," zeptala jsem se ho a položila jsem se mu na hrudník.
"Carlisle!," zavolal tiše, ale já si byla jistá, že ho slyší.
Zoufale jsem se snažila udržet při vědomí, ale spánek mě prostě nutil zavírat oči. Zdálo se mi to jako věčnost, než se Carlisle objevil ve dveřích a rychle přešel k nám.
"Co se děje?," úzkostlivě mě pozoroval.
Nic. Chci jenom spát.

"Nejspíš může spát," odpověděl překvapeně Edward.
"Vy nespíte?," dostala jsem ze sebe tiše. To mě konečně přinutilo otevřít oči.
"Ne, ale jak už jsem ti říkal, vypadá to, že se od nás trochu lišíš. Přitom jsi plnohodnotný upír. Je možné, že za to může tvá moc - vyčerpává tě a musíš spát,"uvažoval Carlisle.
"Necháme to na zítra prosím?," vydechla jsem těžce a na důkaz své únavy jsem zazívala.
"Máme spoustu času," připomněl mi se smíchem Edward.
Carlisle mi pobaveně popřál dobrou noc a přehodil přeze mě lehkou přikrývku. Zavřela jsem konečně oči a nechala se unášet spánkem.



Věděla jsem, že ještě budu spát, ale otevřela jsem oči. Ležela jsem na Edwardově hrudi - přesně tak, jak jsem usnula. Napadlo mě, že jsem ho celou dobu utiskovala.
"Klidně spi dál, mě to nevadí," zašeptal mi tiše.
Pohodlně jsem se zavrtala a chytila ho za ruku. Stiskl mi ji a broukal mi další skladbu od Debussyho. Cítila jsem, jak se
s ním spojuji, stejně jako předtím s Carlislem, ale byla jsem příliš unavená na to, abych nějak to spojení zrušila. Zanedlouho jsem znovu usnula vtáhla ho do svého světa snů. Všechno, co se mi zdálo, jsem sdílela s ním.
Byly to prostě jen barvy a jednoduché obrazy... Carlisle, Esmé, Jasper, Alice, Edward.... První lov....Alice a šatník...
Pomalu se sen vytrácel a začal slábnout. Už jsem ho nevnímala a jen se ponořila do sladkého nevědomí...



Zcela automaticky jsem vystoupila z Edwardova podvědomí a stáhla se do reality. Trhla jsem sebou tím nečekaným zpětným tahem. Otevřela jsem oči a trochu zmámeně zamrkala.
"Dobré ráno," pozdravil neutrálně, ale koutky mu cukaly.
Zrudla jsem a něžně ho praštila do ramene.
"Kvůli tomuhle budeš chvíli terčem Emmetových vtípků," prohlásil a zamyšleně mi hladil líce.

"Jak dlouhá je u něj chvíle?," zeptala jsem se zděšeně.
Jenom se usmál a posadil se. Povzdechla jsem si a zvedla se z postele.
"Tak jsem tady! Můžeme tě převléct!," Alice vletěla do pokoje jako neřízená střela a než jsem se zmohla na odpor, táhla mě k sobě do šatny.
Edward se bavil mými rozpaky, když mě Alice vynášela z jeho pokoje a provokativně mi zamával. Zamračila jsem se a ústy mu naznačila, že si to vyřídíme později.



"Ehh.. Dobré ráno Jaspere," pozdravil jsem napůl svlečeného Jaspera v Aliciné posteli.
Okamžitě jsem zrudla. V mém upířím těle mi naštěstí rudly jen líce a nebyla to tak křiklavá barva. Oproti normálním upírům to ale bylo dost výrazné.
"Fakt se omlouvám, že jsem sem tak vpadla. Alice...," žbleptala jsem a divoce gestikulovala rukama.
Nevypadalo by to tak divně, kdybych jimi nemáchala upíří rychlostí tak vehementně, že z nich byly pouze šmouhy. Když jsem si to uvědomila, rychle jsem je stáhla za záda.
"V pohodě Erin," usmál se Jazz a oblékl si tričko.

Zavřela jsem oči a snažila se necítit tak trapně. Zabiju Alice. Jednou ji vážně roztrhám na kousky a ty kousky roztrhám na ještě menší. Slyšela jsem Edwarda v přízemí, jak se směje mým úvahám. Toť k soukromí v domě, pomyslela jsem si nabroušeně.
"Mám to," Alice vytáhla boty na obřím podpatku a šíleně mini šaty.
"V žádném případě," zamítla jsem okamžitě.
Povzdechla si ale nakonec se vrátila zpět do šatny a přinesla mi dlouhé kalhoty a tílko s květinovým vzorem. K mému úžasu mi u nohou přistály šedé tenisky.

"Páni - díky Alice!," musela jsem zářit jako sluníčko, protože Alice se na mě šklebila od ucha k uchu.
Nakonec jsem u ní stejně byla nucená strávit další dvě hodiny. Ani jsem nezaregistrovala, kdy mě nechal Jasper napospas Alice. Měla jsem pocit, že jsem snad vyzkoušela každý kus oblečení v její skříni. Prý abych si to všechno radši vyzkoušela, než to budu nosit. Nutkání ji zakroutit krkem mě nepřešlo. Už jsem ji opravdu chtěla něco nepěkného říct nebo přinejmenším utéct oknem, ale Alice najednou vletěla do koupelny a když vyšla s kartáčem v ruce. Pohodlně jsem se rozvalila na její barové stoličce.

"Víš, Esmé by ráda..." nedokončila nejistě Alice.
Usmála jsem se a v rychlosti se oblékla. Skočila jsem jí po kartáči a utíkala lidskou rychlostí co nejtiššeji do obýváku. Esmé jsem uviděla, jak netrpělivě sedí na konci pohovky. U nohou měla stočenou malou sametovou deku fialové barvy. Upírsky jsem přeletěla pokoj a složila se na dece pod Esmé, do rukou jsem jí vložila kartáč a přitáhla si skicák s tužkou, který mi Alice po cestě s pohledem "viděla jsem to, tak se nehádej" vrazila do ruky.
"Vážně to Alice nevadí? Nebo tobě?," starala se Esmé.

"Já si na vlasy nevidím a Alice mě vyhnala z pokoje," zakroutila jsem pobaveně hlavou.
Alice na mě od schodů varovně zavrčela. Omluvně jsem se usmála a cítila Jasperův vliv, který doletěl k Alice. Ta zatřepala hlavou a s úsměvem skočila na pohovku.
Esmé mi něžně pročesávala pramen po prameni a já začala skicovat Carlislea, který si četl dost velkou knihu a opíral se o krbovou římsu. Nikdo kromě nás čtyř v místnosti nebyl. Divila jsem se, kolik zvuku způsobí jedna obyčejná tužka. Ani jsem nevěnovala pozornost rychlosti, jakou mi tužka létala po papíře.

"Přeješ si něco speciálního?," zeptala se mě po půl hodině Esmé.
Aspoň k něčemu mi bylo pozorovat Carlislea - hlídala jsem si čas na rolexkách na jeho zápěstí. Zamyslela jsem se.
"Nechám to na tobě," odpověděla jsem nakonec, usmála se a nespustila z očí papír před sebou.



Byla jsem skoro hotová. Chyběli jen poslední drobné detaily. Dokončila jsem pár čar a zamračeně sledovala skicu. Jo, vůbec se mi nelíbí, zhodnotila jsem to. Už jsem ji chtěla vytrhnout a zmačkat, když mi ji Edward vytrhl ze skicáku a odplachtil na druhou stranu místnosti. Esmé mi dokončovala účes a já nechtěla, aby její práce přišla vniveč, takže jsem se ani nehnula a sledovala Edwarda přimhouřenýma očima.
"Můžeš mi to prosím vráti?," zkusila jsem taktiku vyjednávání.
"Abys to zmačkala a vyhodila?," zeptal se mě pobaveně Edward a zaujatě si prohlížel skicu.

"Samozřejmě! Vůbec se mi nelíbí, detaily jsou špatné a světlo je asi o 18 stupňu nakloněné doprava. Rozumíš? Nepovedlo se, udělám jiný. Moc jsem spěchala," vysvětlila jsem mu to.
"Tobě se nelíbí?," zeptal se mě vyjeveně a těkal očima mezi mnou a skicou.
Jasper protočil oči a raději se věnoval Alice. Viděla jsem na ní, jak zkoumá naši budoucnost a je z ní úplně vykolejená. Podívali jsme se s Edwardem na sebe a rozesmáli se jako šílenci. Všichni nás brzy následovali. Nikdo nemohl odolat, protože Alice se smála šíleně nakažlivě.

"Hotovo," prohlásila nadšeně Esmé a přitáhla ke mně zrcadlo.
Vykulila jsem oči nad tím složitě zapleteným copem, který se skládal z dalších menších copánků. Rozeznala jsem klasický, francouzský a rybí - další pro mě byly velká neznámá. Mírně jsem pootočila hlavu. Stejně mi to nepomohlo - pořád jsem neměla tušení, jak to udělala.
"Nelíbí se ti?," zeptala se mě po deseti minutách Esmé a snažila se zakrýt smutek v hlase.
"Je to krásný! Jen vůbec netuším, jak se ti to povedlo," odporovala jsem jí a usmála se na ni.

Vstala jsem, když jsem si byla jistá, že mi můj účes bude držet pevně. Rychle jsem přešla k Edwardovi a vzala si zpět můj výtvor.
"Nevyhodíš to, že ne?," zeptal se mě podezřívavě.
"Fajn. Nevyhodím to," protočila jsem očima a odletěla do jeho pokoje.

Skicu jsem položila na postel a vrátila se zpět do obýváku. Podstatně pomaleji, i když mi pořád ještě nevycházely lidské kroky. Dokonce jsem si dávala takový pozor, abych nespadla, že se mi to skoro povedlo.
Došla jsem dolů a očima pročesala místnost. To pro případ, že by měl Edward nutkání mě poslouchat. Zahlédla jsem ho, jak došel ke klavíru na vyvýšené plošině. Posadil se a pečlivě si prohlédl všechny klávesy.

Pak se jeho ruce rozletěly po klávesách a já zapomněla úplně na všechno. Domem se rozezněla melodie tak nádherná, že jsem si myslela, že to snad ani není možné. Byly to velmi složité tony a ač jsem je všechny poznávala, nedokázala bych je v žádném případě složit dohromady tak, jak to udělal Edward. Jenom jsem stála pod schody a unešeně poslouchala. Věděla jsem, že mé upíří mysli nebude dělat problém si ji celou zapamatovat.

Skladba skončila na můj vkus příliš brzy. Pořád jsem sledovala klavír. Když už to trvalo nějakou chvíli, vzhlédla jsem. Všichni mě pozorovali a zřejmě čekali moji reakci.
"Hustý," vypadlo ze mě nakonec.
Všichni se tiše rozesmáli a já pořád nevěřícně zírala na Edwarda. Usmál se a znovu začal hrát.



Vůbec jsem neměla tušení jak dlouho ho poslouchám. Seděla jsem vedle něj u klavíru. Mimochodem, ani to se neobešlo bez nadmíry červenání a spousty otázek, jestli mu to nevadí. Připadalo mi, že od doby, co jsem upír, se červenám neustále.
"Nechceš si to zkusit?," zeptal se mě, když dohrál další skladbu.
"Po tom, co jsi předvedl?," pochybovačně jsem se na něj podívala.
"Vždyť to nic nebylo."
"Ne? Proboha slyšel ses vůbec?," vykulila jsem na něj oči.

"Alespoň vidíš, jak se cítím já, když ti hodnotím tvé skicy," usmál se vítězně.
Jasně. Nejlepší obrana je útok, viď? Povzdechla jsem si a nakonec postavila ruce na klávesy. Znovu jsem se na něj podívala, jestli to myslí vážně. Povzbudivě se usmál a přitáhl mi noty. Debussy.

Ani jsem noty nesledovala - znala jsem je nazpaměť. Mé ruce se lidsky posunovaly po klávesách a zaplnily místnost další skladbou. Věděla jsem, že rozhodně není tak hezká, jako když hrál Edward, ale byla jsem spokojená, že jsem to aspoň nezapomněla. Dokončila jsem poslední tony a stáhla ruce z kláves.
"Radši hraj ty," zakroutila jsem hlavou nad svým uměním.
"Nepodceňuj se. Hrála si skvěle," odporoval, ale opět začal hrát.



Z dálky jsem uslyšela auto, které mířilo přímo k nám. Vrhla jsem pohled na dveře a Edward přestal hrát.
"To bude Rose a Emmet," uklidnil mě a společně jsme zamířili ke dveřím.
Všichni vyšli ven a já si stoupla za Carlislea a Jaspera. Za chvíli se ze zatáčky vyřítil obrovský džíp, ze kterého vyskočil obří svalovec, kterého jsem jasně mohla tipnout podle popisu na Emmmeta a rychle obešel auto na druhou stranu. O Rose jsem toho taky hodně slyšela, ale když vystoupila, začala jsem chápat co myslí tím nejkrásnějším upírem.
"Tak jsme tady rodino a vítáme nové tváře," zazubil se Emmet a pohledem utkvěl na mě.
"Rose, Emmete - tohle je Erin," představil nás Carlisle.

Nesměle jsem se usmála jejich směrem. Emmet se zářivě usmíval, když bral Rose kolem pasu a táhnul ji naším směrem. Podívala jsem se na ni a chtěla se na ni taky usmát, podat jí ruku nebo něco podobně zdvořilého. Její pohled ale mluvil za vše. Nenávistně se na mě mračila a já jsem v tu chvíli věděla, že tohle ještě bude pěkně těžké...

Romadůr


2. Nová rodina 1/2

24. prosince 2013 v 18:22 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Krásnýho Ježíška :) Dárek ode mě pro Vás :) Na další části se pilně pracuje a jsem již v polovině :) Krásné svátky :)
Romadůr

2. Nová rodina 1/2

Bála jsem se cokoliv udělat. Co když se teď pohnu a bolest se znovu vrátí? Napadla mě jen jedna věc, kterou bych mohla udělat. Otevřela jsem oči a byla jsem zprvu překvapená, že mě prudké světlo neoslepilo.

Ve skutečnosti jsem po jediné vteřině mohla s jistotou říct, že to já jsem byla dřív slepá. Jako kdyby mi stonásobně upravili zrak. Spektrum barev, které jsem dřív dokázala rozeznat, mi najednou přišlo směšně malé. Viděla jsem každé zrníčko prachu, které kolem náhodně prolétlo. V obrovské knihovně jsem podrobně viděla každé písmenko v titulech knih. Romeo a Julie, přečetla jsem si jeden a usmála se. Pozorně jsem prozkoumala každou část u knihovny. Posadila jsem se snad dřív, než jsem na to pomyslela. Fakt divný. Srdce nebuší, uvědomila jsem si. Zkušebně jsem se nadechla
a ucítila všechno.

Jemné vůně jídel v kuchyni, vůně trávy, dřeva, lékařské medicíny - vážně jsem rozeznala morfium? Pak mě do nosu praštila nádherná vůně. Moje mysl se rozběhla, ta vůně se mi podobala, přesto byla každá jiná. Opět jsem otočila hlavu, dřív než jsem na to pomyslela a zírala na ně.
Nejdřív mě zaujal Edward, protože jsem si ho pamatovala - teď už jsem si byla jistá, že z lidského života - nejvíc. Byl nádherný a vypadal přesně tak, jak jsem ho viděla naposledy - se zlatýma očima, bronzovými vlasy a krásným pokřiveným úsměvem.

Pohled mi okamžitě sjel na Carlislea. Blond vlasy, stejné zlaté oči, mírný, starostlivý a přesto tak nádherně hřející úsměv. Ruku měl lehce napřaženou ke mně.
Posledního jsem neznala. Měl medově zbarvené vlasy, zlaté oči a kriticky si mě prohlížel. Ne, spletla jsem se - spíš obezřetně. Byl vysoký, svalnatý, ale přesto štíhlý. Pohled mi utkvěl na několika jizvách na jeho předloktích. Naježila jsem se a úzkostlivě mu pohlédla do očí. Kde proboha ty jizvy vzal?! Chtěla jsem nějak naznačit, že já mu rozhodně ublížit nechci. Úsměv mi přišel dost hloupý - co kdyby si to vyložil jinak? Přesto mě k němu něco táhlo. Byl takový zvláštní
a rozhodně z něj křičelo nebezpečí, ale mě se prostě líbil a chtěla jsem ho poznat blíž.

Opatrně jsem udělala krok jeho směrem. Jeho výraz ztvrdl a on se nakrčil. Kdyby mi srdce ještě bilo, letělo by další maraton. Strachem se mi stáhlo hrdlo a než jsem to opět promyslela, stála jsem na druhé straně místnosti.
"Jaspere klid. Nechce ti ublížit, jenom tě chtěla vidět zblízka," šeptal jeho směrem Edward, ale já ho přesto slyšela.
Jistěže jsem ho slyšela, když ještě před vteřinou jsem poslouchala naprosto nechutnou skladbu v rádiu auta na dálnici.


A že byla asi 2 kilometry odsud. Poslouchala jsem jeho hedvábný hlas a musela jsem se usmát, jak krásně zněl v místnosti.
Místností se najednou neneslo to obezřetné dusno. Podívala jsem se na ostatní a k mému překvapení se usmívali
a vypadali šťastně - i Jasper. Carlisle pozvedl svou ruku. Pochopila jsem a opravdu jsem se snažila jít k němu pomalu. No samozřejmě se mi to nepovedlo a během vteřiny jsem vložila svou ruku do jeho nabízené. Omluvně jsem se na něj koukla.
"Vítej v rodině," usmál se znovu a jemně stiskl mou menší ručku v té jeho.

"Erin. Jmenuju se Erin," hlas mi melodicky zvonil a zněl opravdu líbezně. Ztichla jsem, abych se zaposlouchala do toho odeznívajícího zvuku. Edward se tomu krátce zasmál. Střelila jsem k němu pohledem.
"Určitě jsi zmatená a nevíš, co se děje. V obýváku ti vše vysvětlíme a představím ti další členy rodiny," upoutal mou pozornost znovu Carlisle a rozešel se ke dveřím.
Nešla jsem s ním, takže po pár krocích jsme oba stáli metr od sebe se spojenýma rukama. Zmateně a se strachem se na mě podíval, aby zjistil, co se stalo.

"Jen jsem chtěla vědět, jak mám jít pomalu," stydlivě jsem sklopila pohled a cítila, jak mi do tváře stoupá ruměnec.
"Ty se červenáš?!," překvapeně pronesl Edward a já zvedl pohled od země. Fascinovaně na mě zíral.
Všichni se na mě otočili. Jasper i Carlisle vypadali stejně překvapeně jako Edward. Zrudla jsem pod jejich pohledy ještě víc.
"To je špatně?," zeptala jsem se opatrně.
"Jen je to zvláštní," uklidnil mě Carlisle a pohladil mě po hořících tvářích.

Po schodech jsem šla opatrně - přeci jen jsem znala svou schopnost se zranit i na rovném povrchu. Edward se znovu usmál. Tak tohle už je vážně divný. Moje nové tělo ale nevypadalo, že se chystá skácet ze schodů. K mému překvapení jsem se pohybovala na můj vkus příliš elegantně.



U krbu, ke kterému jsme přišli, stála mladá žena. Mohlo jí být tak kolem 25. Měla laskavý, srdcovitý obličej, delší zvlněné medové vlasy a o hodně něžnější rysy než ostatní. Mile se na mě usmívala a jako všichni ostatní, i ona měla zlaté duhovky.
Další dívenka vypadala jako malý elf. Černé vasy jí trčely všemi směry a nakažlivě se usmívala. Nepřítomně zírala kamsi
z prosklené místnosti.
Když mě uviděla, otočila se a přitančila ke mně. Co jsem nečekala, bylo to, že mě objala. Bylo to hrozně příjemné, protože nádherně voněla a bylo to tak spontánní a roztomilé gesto, že jsem se neubránila dalšímu plachému úsměvu.

"To je Alice, a tohle je Carlisleova žena - Esmé," představil je Edward a Alice mě pustila a odtančila k Jasperovi, kterému skočila kolem krku.
"Já jsem..."
"Erin. Já vím! Viděla jsem, že přijdeš. Je to úžasný, věděla jsem, že někdy budu mít opravdu mladší sestřičku."
"Viděla?," zeptala jsem se jí zvědavě a povytáhla obočí.
"No jasně," se smíchem přiběhla a prudce vytrhla mou ruku z Carlisleovy. Došla jsem s ní tedy k pohovce a posadila se. Ostatní nás následovali.

"Začneme asi tím nejjednodušším. Jsi upír Erin. Přeměnil jsem tě, protože jsi umírala a já i Edward jsme tě chtěli do naší rodiny. Jsi nesmrtelná a po dobu deseti let budeš nejsilnější upír v domě. Lovíme pouze zvířata, ne lidi a samozřejmě je na tobě, jestli je budeš lovit také, ale pokud chceš zůstat s námi, budeš je muset lovit. Máš všechny smysly zbystřené, ale žijeme mezi lidmi a proto se budeš muset naučit žít jako my. Každé 3 dny teď budeš se dvěma z nás chodit na lov. Je to pro tvoji bezpečnost, protože jako novorozená budeš prahnout po lidské krvi víc než my. Je sladká a nádherně voní,
a proto se musíš naučit tomu odolat na zvířatech. Pojedeme na Aljašku, aby ses nejdřív naučila lovit a ovládat. Tvoje kůže je chladná a tvrdá, stejně jako naše. Je ovšem tvá svobodná vůle, jestli tu s námi chceš zůstat. Proto se tě musím zeptat, jestli tu s námi chceš zůstat," Carlisle dokončil svou řeč a stiskl Esméinu ruku.

Než jsem se nadechla k odpovědi, Alice vyskočila z pohovky a prudce mě objímala, zatímco se Edward vesele smál.
"Beru to jako ano," úleva v jeho očích byla znát. Znovu jsem se na ně plaše usmála.
"Někteří z nás mají dar. Třeba Edward..."
"Čte myšlenky," vyhrkla jsem a střelila očima jeho směrem.
Usmál se a pokýval hlavou. Pak jsem se podívala zpět na Carlislea.
"Omlouvám se," sklopila jsem pohled a znovu zrudla. To ode mě bylo nezdvořilé.

"V pořádku Erin," reagoval Carlisle a jedním prstem mi znovu zvednul bradu.
Zvedla jsem pohled a střetla se s jeho usměvavým. Usmála jsem se zpátky.
"Alice vidí budoucnost a Jasper dokáže ovlivnit emoce," dokončil a zvědavě se na mě podíval.
"No já určitě nic neumím," zakroutila jsem hlavou, když jsem pochopila na co myslí.
"No to ještě nemůžeme vědět. Talent se může projevit později. Navíc už to, že se červenáš, se u upírů neděje," poučil mě.

Aneb jak si připadat hloupě v jednom kroku. Edward se opět zachechtal a já jsem jenom protočila oči. Tohle bude zajímavá věčnost.
"Rosalie a Emmet jsou na výletě. Až přijedou, seznámíš se s nimi a v lednu poletíme na Aljašku za přáteli. Teď půjdeme na lov," s těmito slovy se Carlisle zvednul a nabídl mi ruku.

Přijala jsem ji a všichni jsme se rozešli otevřenými dveřmi na verandu. Ohromeně jsem si prohlížela les, který byl hned
u domu. Nikdy bych si nepomyslela, jak je nádherný. Musela jsem se usmát. Přešla jsem na trávu a utrhla sedmikrásku, kterou jsem protáčela v rukou a zkoumala. Zvonivě jsem se zasmála a s rozpřaženýma rukama se roztočila na místě
s uchváceným pohledem na nebe. Bylo krásné a barva by se popisovala jen těžko. Motýl, který kolem mě najednou proletěl, se opatrně položil na napřaženou květinu a třepetal malinkými křídly. Pak se zvedl a letěl směrem k domu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tu jsou i ostatní.

Stáhla jsem ruce k tělu a opět zrudla. Ostatní mě jen usměvavě pozorovali. Carlisle držel Esmé kolem pasu, Alice visela na krku Jaspera a Edward se ležérně opíral o zábradlí. Rozpačitě jsem přenesla váhu na druhou nohu. Nepřineslo mi to úlevu, bylo to prostě jen nervozní gesto. Alice se najednou rozesmála a přitančila ke mně. Opatrně vzala mou květinu
a zastrčila mi ji pevně do vlasů.
"Jdeme," zavelela a táhla mě k lesu.
"Nechceš se proběhnout," prohnal se kolem mě Edward a mrkl na mě.

Rozesmála jsem se a rozběhla se za ním. Místo toho, aby se svět rozmazal do neviditelné šmouhy, jsem naprosto perfektně viděla každou větev, kámen i strom. Byl rychlý, to jsem musela uznat. I tak jsem ho po chvíli dohonila a pak jsme běželi bok po boku. Pevně jsem ho chytila za ruku, kdyby mi náhodou chtěl utéct.
"Tady to bude stačit," zastavil se Edward a lehkým tlakem na mou ruku mi naznačil totéž.
Poslušně jsem se zastavila a rozhlížela se, zatímco z dálky k nám doléhaly tiché, pro lidské uši nepostřehnutelné, kroky. Vytrhla jsem ze země krásnou fialku a přidala ji do mé vlasové sbírky.
"Co mám vlastně dělat?," ztuhla jsem, když jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, jak na to.

"Uvolni se a zaposlouchej se do lesa," poradila mi Esmé, která se objevila spolu s ostatními.
Zavřela jsem oči a poslouchala. Cítila a vnímala jsem všechno. Systematicky jsem vůně i zvuky roztřizovala a analyzovala. Otevřela jsem oči a trochu zoufale pohlédla směrem k ostatním. Pořád jsem byla vyděšenější než zvířata, na která jsem plánovala útočit. Carlisle přešel až ke mně a opatrně mě chytil za ramena.
"Snaž se zachytit tlukot srdce," zašeptal a stoupnul si ochranitelsky za mě.

Dobrá. Přikývla jsem a soustředila se. Slyšela jsem malá srdce - nejspíš zajíci. A pak jsem je uslyšela. Klidný tlukot srdcí, našlapování a dusot kopýtek. Nadechla jsem se a jejich pach mě zasáhl. Najednou neexistovalo nic. Jenom já a moje oběť. Prudce jsem otevřela oči, ve kterých se mi muselo zablýsknout a neslyšně jsem vyrazila směrem mé svačinky. Naprosto opatrně jsem se protahovala porostem a u stromu, který byl asi 20 metrů od jelenů, jsem se zastavila. Lidská část mě znovu přetlačila. Jak ho mám zabít?! Vylezla jsem na strom a rychlými skoky se dostala až nad ně.

Zastavila jsem se a zírala na ta mohutná zvířata. Byli to losové, každopádně byli aspoň o metr větší než já. Majestátně přežvykovali trávu a poklidně se rozhlíželi kolem sebe. Bála jsem se, zároveň jsem si uvědomovala masivní sílu v celém těle. Udělala jsem to, co mi před pár minutami poradil Carlisle - prudce jsem vdechla jejich vůni.

Nechala jsem upíra vyletět na povrch. Instinktivně jsem se skrčila a zamířila na toho největšího z nich. Skočila jsem překvapenému zvířeti na krk, obtočila mu kolem něj ruce a prudce škubla každou rukou jiným směrem. Ostatní se rozutekli pryč a nechali tu vůdce stáda napospas osudu, který nebyl ani trochu příznivý. Zlomila jsem mu vaz a nechala jsem se netvorem vést. Drsně jsem mu prorazila kůži na krku svými zuby a hltavě se napila tekutiny, která mě k sobě tak lákala.

Zdálo se mi to jako chvíle, co jsem se na něj vrhla a už jsem neměla co pít. Oheň v krku se bolestivě rozhořel znovu. Odhodila jsem ho stranou a podívala se kolem sebe. Nikde ani stopa po bitvě, oblečení bylo až na trochu bláta a prachu v pořádku. Koukla jsem na nebohé zvíře a podívala se do jeho mrtvolně vytřeštěných očích. Rozpačitě jsem si skousla ret. Nebolelo ho to - no ne? Zlomila jsem mu vaz, aby netrpěl tak moc. Hypnotizovaně jsem na něj koukala. Pak jsem se
v duchu okřikla. Radši zvířata než lidi. Zbytečně jsem se nadechla, zavřela zvířeti oči a zvedla se ze země. Byli tam všichni a koukali na mě.
"Skvěle. Na první pokus moc dobře. Jdeme najít další," dal mi Carlisle ruku kolem ramen a společně jsme se vydali dál.



Tentokrát jsem pečlivě sledovala ostatní, abych věděla jak na to. Už jsem přeci jen ulovila další tři losy. Moc ráda jsem pozorovala Esmé. Bylo to krásně přirozené a ona vypadala naprosto elegantně. Kdybych byla člověk, přišlo by mi to hnusné a odporné. Bála bych se jich. Když jsem ale upír, beru to jako samozřejmost. Takoví jsme, abychom nezabili nevinné lidi. Dokonale jsem si pamatovala každý její pohyb. Zvedla hlavu a odložila ulovenou srnku. Střetla se s mým pohledem. Rozpačitě jsem uhnula pohledem.
Přiběhla ke mně než jsem stihla něco udělat a usmála se na mě. Bezeslov mě objala a přitiskla k sobě.

"Nemusíš se stydět. Jsi teď součást naší rodiny. Moje dcera," zašeptala.
"Já vím. A děkuju. Vždycky jsem si přála spoustu příbuzných," odpověděla jsem.
Odtáhli jsme se od sebe a ona mě opatrně chytila za ruku. Okamžitě jsem ji uchopila a stiskla. Dojatě se na mě usmála. Ostatní se na nás podívali, když jsme přišli. Alice a Edward věděli, usmívali se. Jasper a Carlisle pochopili za chvíli. Společně jsme se vydali domů.



"Konečně! Jdeme Erin - musím tě obléct do něčeho přijatelnějšího. Tohle na tobě nestrpím už ani minutu," rozkázala mi Alice hned, jak vešla do domu.
Vykulila jsem na ni oči. To jako vážně?! Vždyť jsem to na sobě měla 2 hodiny. Jasper na mě soucitně kouknul.
"Alice si nikdy nic nenechává tak dlouho. Obléká celou rodinu a nestrpí nic, co není v modě," vysvětlil mi Edward.
Chápavě jsem přikývla a nenápadně se posunula za něj a Jaspera. Alice se otočila a ďábelsky se usmála. Ztuhla jsem
a čekala, co z ní vypadne. Edward se mezitím nepokrytě bavil.

"Stejně jsem viděla, že se mnou půjdeš. A pokud chceš aspoň jedny přiměřené tenisky, tak se mnou půjdeš," rozesmála se na schodech.
"Jdeme," rozhodla jsem se okamžitě a doběhla ke schodům.
Ostatní se vesele smáli a Alice mě znovu vedla do prvního patra. Nezapomněla udělat malou prohlídku domu, abych věděla, kde co je.
"Zatím budeš sdílet pokoj s Edwardem, než ti zařídíme tvůj vlastní. A tady je můj pokoj."

"A ty další dveře?"
"To je přece má šatna."
"Šatna?! Alice neblázni - mě bude stačit jenom pár triček, mikin, džínů a dvoje tenisky," zaprosila jsem, ale ona už mě neposlouchala.
Začala se zuřivě přehrabovat ve skříních a házela věci, kam ji jen napadlo. Zatímco ona je rozhazovala, já je skládala do úhledných komínků. Když už začaly mé komínky zastiňovat celou postel, přesunula jsem se k fialové sedačce. Otočila jsem se pro další komínek, když jsem se uviděla v zrcadle na skříni.

Nejdřív jsem myslela, že koukám na na nějakou postavičku z horrorových filmů. Ta dívka mi byla podobná, přesto byla tak jiná. Postavu jsem měla stejnou - měla jsem svých 170 cm, byla jsem štíhlá (vždycky jsem byla), ale to bylo vše, na čem jsme se s tou dívkou shodovali. Její kůže byla bledá, vlasy byly blonďaté, ale trochu s něžným medovým nádechem. Rysy měla trochu ostřejší, ale bezpochyby jsem se v nich také našla. Jediné, co mě příšerně děsilo, byly ty oči.

Rudé a žhavé. Ta červená v nich se dala popsat jedním slovem - krvežíznivost. Trochu opatrně jsem se k ní přibížila. Bezpochyby jsem to byla já, přesto jsem zvedla ruku, ale zrcadlo mě kopírovalo. Dotkla jsem se zrcadla přejela po obrysu tváře a dotkla se těch očí. Zklidnila jsem zvíře v sobě a opatrně se dotkla vlastního obličeje. Byl jemný jako naleštěný mramor, ale měl jasné rysy a tvary.

"Za pár měsícu budeš mít stejné oči jako my," zašeptal Edward.
Otočila jsem se. Opíral se o dveře a koukal na mě.
"Jen mi chybí ty moje," povzdechla jsem si a stočila pohled zpět k zrcadlu.
Na druhou stranu - vždycky jsem chtěla být děsivá. Alice náhle vyletěla celá nadšená ze šatníku a práskla Edwardovi dveřmi před nosem.

"Alice! Edwarde jsi v pohodě?!," vyletěla jsem a prudce otevřela dveře.
Než se na mě Edward stačil otočit a něco mi říct, Alice znovu zabouchla dveře a posadila mě na barovou židličku doprostřed místnosti.
"Samozřejmě že je! Navíc bych si spíš zničila dveře, než mu ublížila. Takže vytáhla jsem toho spoustu. Musím zjistit, co přesně ti sedí, abychom mohli jít už nakupovat určité věci. Vlasy máš nádherné, trochu ti je poupravím. Neboj! Nebudu je stříhat - jenom je rozčešu a udělám ti nějaký účes. Taky bych ti měla ukázat džíny a...." Alice štěbetala. Pořád.

Nikdy jsem nebyla blázen do účesů a oblečení, jenže odolat Alice bylo sakra těžké. Když jsem odmítla něco zkusit, udělala na mě ten svůj psí kukuč a já jsem, ač nechtěně, vždy poslechla. Alespoň při mém výběru oblečení respektovala můj názor. Poté, co jsem jí řekla, že podpatky a šaty nenosím, se zhrozila a malém mě umlátila jedním párem lodiček, které měla v ruce. Nakonec mi na dnešek vybrala fialové tričko s třičtvrtečním rukávem s černou vestou, tmavě modré džíny a balerínky - to byl kompromis jejích lodiček a mých tenisek.
"Nádhera," vypískla, když jsem se převlékla.

"Už jenom účes," nadšeně vběhla do koupelny a když přišla s plnou náručí šamponů, žehliček a hřebínků, vyskočila jsem ze židle.
"V žádném případě Alice! Mám ráda své vlnité vlasy, nechci je mít narovnané," zakroutila jsem odmítavě hlavou a pohladila své vzpurné vlasy točící se těsně pod lopatky.

Nahlas si povzdechla, ale nakonec s tím odešla do koupelny. Vrátila se s kartáčem na vlasy. Pozvedla jedno obočí. Povzdechla jsem si a posadila se znovu na stoličku. Alice nadšeně vypískla a dotančila ke mně. Opatrně rozčesávala jeden pramen za druhým. Bylo to super, konečně jsem se taky po dlouhé době strávené tady něčím zabavila. Zatímco mě česala, povídala o všem možném. Řekla mi další podrobnosti o nás, taky něco o rodině, jak to chodí. Byly to nakonec
3 zajímavé hodiny, které jsem strávila v jejím pokoji.
"Hotovo," vyletěla Alice do koupelny a za chvíli se vrátila.

Prošla jsem k zrcadlu na skříni a podívala se na její práci do zrcadla. Už jsem je neměla tak pocuchané, jako když jsme přišli z lovu. Byla to záplava blonďatých a medových kudrlinek. Alice je rozčesala všechny zvlášť, aby nebyly smíchané dohromady. Vypadala jsem taky jako anděl. S širokým úsměvem jsem se Alice vrhla kolem krku. Nadšeně mě objímala zpět.
"Ostatní se už moc těší, až tě uvidí," něžně se odsunula a ukázala na přízemí.

Chytila jsem se Alice za ruku a odhodlaně s ní vyšla ven ze dveří. Když jsme se blížily ke schodům, už jsem si tak jistá nebyla. Procházeli jsme zrovna kolem proskleného okna, když na nás zasvítilo slunce. Ohromeně jsem se zastavila
a koukala na naši zářící pokožku. Pozvedla jsem svou ruku proti slunci a sledovala jak se třpytí a leskne. Otočila jsem se k Alice a sledovala ji. Byla nádherná a usmívala se na mě. Pohledem jsem utkvěla na našich spojených rukou a sledovala, jak i na ně dopadá sluneční svit.

Než jsem si stihla užít ten pohled, slunce zmizelo za mraky a já jsem ho chvíli jen zklamaně pozorovala.
"Zítra bude svítit znovu," podotkla Alice.
"Ty to víš nejlíp," podotkla jsem a ona se rozesmála.
"Tak už pojď," zatáhla za mou ruku a přiměla mě k pohybu.


Romadůr


1. Znovuzrozená

21. prosince 2013 v 21:49 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Omlouvám se za zpoždění!
Fakt mě mrzí, že sem článek přidávám až teď. Ale znáte to - nemoc, škola -_- Navíc jsem chtěla, aby tahle kapitola byla dobrá - proto jsem ji několikrát přepisovala :) Snad se bude líbit, příjemné čtení.

1. Znovuzrozená

Léto 1990

Bylo to asi 4. července, když mi matka oznámila, že se znovu vdá. Můj otec je po smrti už osm let a já jsem věděla, že moje matka nemůže být sama napořád. Přesto jsem byla dost překvapená - za celou dobu si nestěžovala, že je sama a do doby, než oznámili s Davidem zásnuby, jsem nevěděla, že s někým chodí.
Neměla jsem jí za zlé, že si někoho našla. Po smrti mého bratra Stephena byla v hluboké depresi. Začala brát prášky
a drogy. Trvalo to dva roky, než se dala dohromady a přihlásila se do léčebny.
V léčebně, kam byla umístěna na jaře, se zamilovala do něj - Davida. Já byla v té době v děcáku a neměla jsem o ničem tušení.
Přišla si pro mě asi v půli června a já doufala, že bude všechno zase jako dřív. Netušila jsem jak zásadní změna to bude...

18. Září, 1990

Svatba byla malá, nijak velkolepá, ale moje matka byla šťastná a já byla s ní. Pomalu se rozezněl svatební pochod a do kostela vešla matka, kterou vedl dědeček. Zářila štěstím a já se na ni povzbudivě usmála. Skoro dotančila k oltáři
a nervozně se usmívala.
"Berete si zde přítomného, Davida Turnera?"
"Ano."
"Berete si zde přítomnou, Elisabeth Anne Swansenovou?"
"Ano."

Potlesk se rozezněl kostelem a novomanželé se políbili. Běžela jsem matku obejmout. Davidovi jsem potřásla rukou -
v jeho přítomnosti jsem se cítila nesvá.
Přesunuli jsme se na naši zahradu, kde probíhala skromná oslava. David po mně ceou dobu házel hodnotící pohledy. Když mě vyzval dědeček k tanci, úplně jsem na něj zapomněla...

3. Prosince, 1990

Přitáhla jsem si kabát blíž k sobě a spěchala jsem do školy. Proletěla jsem budovou a zastavila se před učebnou. Nesměle jsem zaklepala a na vyzvání jsem vešla.
"Ahoj Erin," usmála se na mě paní Danielsová, má učitelka zpěvu a piána.
"Dobrý den, omlouvám se, že jdu pozdě, ale matka potřebovala pomoci," odložila jsem kabát a zasedla za piáno.
"To je mi líto. Doufám, že se brzy uzdraví. Kolikrát že už byla v nemocnici?"
"Asi pětkrát," sklopila jsem oči a povzdechla si.

"Nechceš mi znovu trvdit, že spadla ze schodů, viď?," starostlivě mi položila ruku na rameno.
Bolestně jsem sykla a odtáhla se. Překvapeně se na mě podívala.
"Můžu začít?," změnila jsem rychle téma a zasedla k piánu.
Chvíli na mě hleděla, ale nakonec přede mě postavila noty. Mé ruce se rozběhly po klávesách. Usmívala se na mě, párkrát mi poukázala na jinou notu.
"Naučila ses to skvěle. Kterou bys chtěla zazpívat?," ukázala na zpěvník.

"Vyberte nějakou vy," usmála jsem se a přenechala jí místo u piána.
Její prsty se přesně jako mé roztančily po klávesách. Hrála mou oblíbenou skladbu. Přitáhla jsem si text a začala zpívat.



"Tak příští týden Erin! A všechno nejlepší k patnáctinám - měla jsi je ve středu viď?"
"Ano. Děkuju a budu se těšit. Zatím nashle!," zamávala jsem jí a rozběhla se k zastávce autobusu.
Obloha byla zatažená a vypadalo to, že bude tento rok poprvé sněžit. Cesta uběhla rychle a já spěchala domů, abych stihla uvařit večeři.
"Jsem doma mami!," zakřičela jsem směrem k obýváku a rychle si zula boty.
"Ahoj Erin," usmála se křečovitě máma, když jsem došla k její lenošce u krbu.
"Udělám ti oběd jo?," stiskla jsem jí ruku a spěchala do kuchyně.

Vařila jsem těstoviny a poočku sledovala hodiny na stěně. David přijde až za hodinu. Naštěstí. Opatrně jsem odstavila těstoviny a zalila je omáčkou. Natáhla jsem se pro příbory, když jsem uslyšela zarachotit v zámku klíč.
"LISO! Kde sakra seš?!"
Vběhla jsem do obýváku. David právě vrazil matce pěstí do nosu a ta spadla z lehátka, na kterém ležela. Chytila jsem ho za ruku a snažila se ho od ní odtáhnout.
"Přestaň si na mě dovolovat, ty malá potvoro," zařval na mě a smýkl se mnou o zem.

Praštila jsem se silně do hlavy a cítila jsem jak mi po vlasech stéká krev. Chytila jsem se za hlavu a před očima se mi míhaly stíny.
"Tohle si odneseš!," zasyčel na mě a za loket mě vytáhl na nohy.
Zamotala se mi hlava, ale než jsem se stihla zorientovat táhl mě ke dveřím. Z dálky jsem slyšela matčino prosebné volání. Hodil mě do auta. Na chvíli jsem ztratila vědomí...



"Vstávej! Prober se, ty malá děvko!"
Namáhavě jsem otevřela oči. David mě prudce vytáhl z auta a já smykem přistála v chladné trávě.
"Co po mě chceš?," zašeptala jsem a hrůzou otevřela oči.
"Ničíš mi život a tvé matce taky! Ale já tě naučím..."

Chytil mě za košili a praštil mě o dveře auta. Kopla jsem ho do holeně, prosmýkla jsem se kolem něj a po krajnici se rozběhla co nejrychleji pryč. Brzy mě dostihl a podkopl nohy. Zřítila jsem se na zem, po které mě táhl dál do trávy. Kopala jsem kolem sebe a mlátila, ale on mi jen uštědřil další rány. Křupnutí v hrudníku mi dokázalo, že má žebra rozhodně nejsou z betonu.

"Nech mě být, prosím," rozbrečela jsem se bolestí a bezmocí, zatímco on ze mě strhával oblečení.
Zasmál se a hrubě mě políbil. Kousla jsem ho a dostala facku, ze které se mi zatmělo před očima. Přišla jsem si nesmírně ubohá, když jsem ho prosila, aby přestal. Práh bolesti byl už tak nesnesitelný, že jsem upadala do bezvědomí. Poslední co jsem slyšela, byl jeho smích...



Nevím, kdy jsem se přesně probudila. Cítila jsem chlad, když na mě dopadaly první sněhové vločky tohoto roku. Byla to ironie, že právě na tohle jsem se celý rok těšila. Udržet se při vědomí bylo čím dál těžší a tmavá mlha mě neúprosně tlačila dolů. Začala jsem uvažovat, že se jí poddám a tak jsem se nořila hlouběji do té tmavé uklidňujícíc hmoty. Prudké
a náhlé skřípění kol nedaleko mě ale vrhlo zpět do reality. Bolestně jsem zaskučela a přála si, aby temnota přišla rychleji. Ani jsem nezaregistrovala pohyb lidí, kteří přijeli, ale byli náhle u mě.
"Myslím, že má vnitřní krvácení, zlomená žebra, roztrhlou plíci, těžký otřes mozku a - proboha..."

Tolik zranění, je div, že jsem ještě při vědomí. Bylo příjemné poslouchat ten melodický hlas. Chladné ruce mi držely hlavu, ale pro mě to bylo jako hřejivé pohlazení. Jsou tady, mí andělé, kteří mě odvedou pryč z tohohle špatného světa.
"Do nemocnice to nestihneme. Vím, že pro mě také chceš to nejlepší, ale ona není ta pravá, nemůže jí být víc než patnáct."

Namáhavě jsem otevřela oči a zaostřila na osobu vedle mě. Byl nádherný, to jsem popřít nemohla. Bronzové vlasy mu elegantně padaly do obličeje, bledá pokožka souhlasila s chladem v jeho rukou. Jeho oči byly karamelové a... Neuvěřitelné! Nechtěla jsem anděla zranit tím, že ho odmítnu, ale ani on nebyl pro mě. Až příliš mi přípomínal mého mrtvého bratra. Při vzpomínce na Stephena se mi zadrhl už tak nepravidelný dech. Je to možné?! Opravdu je tohle nebe a můj bratr? Natáhla jsem okouzleně ruku jeho směrem.

Zdálo se mi, že i andělovi se v tu chváli zadrhl dech. Vypadalo to, že přemýšlí, ale nemohlo to být více než pár sekund. Pak se usmál, tím nejhezčím úsměvem a opatrně vzal mou nataženou ruku do své.
"Proměň ji, Carlisle. Není pro mě, ale je jako má sestra. Podívej se na ni - má dokonce stejné oči, jaké jsem měl já, když jsem byl člověk. Navíc sis vždycky s Esmé přál dceru..."
"Jsi si jistý, Edwarde? Je tak mladá..."

Nechce mě? Z posledních sil jsem se otočila na druhého anděla. Oči barvy karamelu na mě váhavě hleděly a jeho obličej rámovaly kratší blond vlasy. Takže je to otec... Edwarda. Nebyla bych dobrá dcera? A i když jsem ho znala pár minut, byl pro mě lepším otcem, než jakého jsem měla. Zmohla jsem se na poslední úsměv, protože na mě doléhal chlad. Bránila jsem se mu a moje srdce se zaseklo a dvě vteřiny trvalo, než se opět rozběhlo. Bolestně jsem zavřela oči a sípavě se nadechla, ale dávala jsem si dobrý pozor, abych nevykřikla. Stisk ruky zesílil.
"Dobrá. Odupsť mi to, prosím, bude to bolet. Pak už budeš s námi."

Zašeptal Carlisle a zachytil mou hlavu před pádem na zem. Něžně mi odrhnul vlasy a já cítila jeho studený dech u krku. Než jsem se zmohla na jakoukoliv otázku, o co tu jde, věděla jsem, že na tázání je už pozdě. Pak jsem ucítila bodnutí na krku a mlha mě vzala k sobě.



"Proč se ještě jed nerozšířil? Myslíš, že je pozdě?!"
Snažila jsem se dostat do té krásné reality. Proč mi proboha bylo ještě hůř?! Srdce mi najednou poskočilo a zastavilo. Lekla jsem se a urputně se ho snažila nahodit. No tak, rozběhni se. Dvě vteřiny. Buch. Ticho a znovu - buch, buch. Srdce se rozběhlo a nasadilo opatrné tempo.
"Jak?," zašeptal Carlisle.

Tak je to správně - nutila jsem své srdce k chodu. Sama jsem byla překvapená, že se mi něco takového povedlo. A pak se to stalo - teprve teď jsem ucítila tu ostrost v krku. Že to nebyla moje krev, která se mi propalovala krční tepnou, tím jsem si byla jistá. Prorážela si nepříčetně cestu směrem k srdci a já si s hrůzou uvědomila, že už nechci, aby dál tlouklo. Jenže poslední živoucí orgán už mě neposlouchal a dál poskakoval v pravidelném rytmu. Cítila jsem tu novou krev, jak se dostává čím dál tím blíž ke svému cíli - k srdci. Dva údery - krev se dostala k srdci. Buch!

Byla to exploze, jinak se to popsat nedalo. Srdce tím posledním úderem zahájilo válku s ohnivou krví, o které jsem věděla, že ji nemůže vyhrát, a tímto jediným pohybem rozehnalo oheň všemi cévami a tepnami v mém těle. Šokovaně jsem otevřela oči a zorničky se mi bolestí rozšířily, jak nejvíc to bylo možné. Všechno kolem bylo mlhavé, jakoby mi někdo propaloval do očí hořící čočky. Zavřela jsem je, pevně stiskla a zoufale se snažila udržet v realitě. Mého sežehlého těla se dotkly chladné ruce a něžně mi je stiskly. Chytila jsem se jich a držela jako posledního záchytného bodu.

Od té chvíle se s každým srdečním úderem rozlila bolest s větší intenzitou. Přirovnala jsem to k mučení, jelikož na nic jiného jsem v tu chvíli nepřišla. Tlak na mém krku začal být silnější. Roztahoval mi tepnu v krku na úkor dýchacích trubic. I když jsem bojovala o každý nádech, plíce byly zaměstnány vlastní bitvou a kyslík pro ně přestal být nejpodstatnější věcí na světě.



Uběhl - den? - nevěděla jsem. Ale věděla jsem přesně, že to bylo 38 542 výdechů Carlislea. Právě teď. Taky jsem cítila jak Edward rytmicky hladí mou ruku. Každých pět minut. Po dalších osmi minutách změní směr. Bolest mě užírala, ale vzdáleně jsem slyšela, jak se Edward tiše a šťastně zasmál.
"Edwarde?"
"Počítá tvé výdechy. Ví přesně mé pohyby. Přeměna se povedla," odpověděl.
Výborně. Tak jak dlouho ještě bude trvat, než to skončí?! To mi říct nemohl?! Bude to další den nebo víc den a půl? - 57 813 výdechů? Svět pro mě utichl a já vnímala jen bolest. Přeměna v co?

Napadla mě další vtíravá myšlenka. Kdy by si tímhle měl projít?! Jako kdyby mě trhal žralok, přejel náklaďák, přeběhlo po mě stádo slonů a polévali mě kyselinou - a to vše pěkně najednou.
Přesně 10 517 výdechů a přišlo to - bylo to neuvěřitelné. Mé tělo se vzpíralo a ačkoliv jsem si myslela, že je to už nemožné, oheň dal bolesti nový rozměr. Už jsem nemohla dál být nehybná.

V křečích jsem andělům tiskla ruce, nohy jsem nepřirozeně krčila a natahovala zpět v rytmu ohně, který spaloval každičký milimetr mé kůže. Zoufale jsem se snažila udržet si zdravý rozum a odtrhnout se od bolesti. Tohle má být ráj? Opravdu si každý musí projít takovou bolestí? Téměř jsem vypustila pečlivě držené výkřiky, než jsem si připomněla, proč to nesmím udělat. Nesmím jim ublížit. Opakovala jsem si to jako mantru a spustila své tělo zpátky na lůžko.

Po 196 minutách mi bolest konečně ustoupila z hlavy. Neradovala jsem se, protože jsem tušila, že přijde něco špatného. Můj odhad se vyplnil - v hlavě se mi začal promítat můj život od narození, jenže tentokrát jsem byla divák já.

Moje matka, hladila rukou vystouplé bříško... V porodnici držela v rukou malý uzlíček a z něho vykukovala blonďatá hlavička, zelené oči se zvědavě rozhlížely... Pětiletá dívenka seděla na zemi a hladila bříško těhotné matce, oči jí svítily. Otec je šťastně pozoroval a hledal vánoční ozdoby... Matka stála se svými dětmi u hrobu manžela a její děti plakaly. Starší dívka držela okolo ramen mladšího sourozence, její oči zdobila bolest... Matka zhroucená na stejném hřbitově, tentokrát plakala pro jediného syna a dívka se jí marně snažila utěšit... Dívka podpírala zdrogovanou matku. Pracovala od rána do večera, aby splatila její dluhy a sbírala peníze na jídlo... Děvče je v sirotčinci. Přišla její matka z léčebny
a představila jí nového otce... Otčím mlátil dívku i její matku, kterou i opakovaně znásilňoval...

Dost...Dost. Prosím! Už to nechci dál vidět. Bojovala jsem se svojí hlavou. Chtěla jsem znovu vše cítit víc. Bolest byla příšerná, ale byla moje a udržovala mě v realitě. Prohrávala jsem se svou vůlí, která rozběhla mé srdce a pak přišla poslední a nejvíc nenáviděná vzpomínka mého ubohého života...
Auto zastavilo. Otčím dívku vyhodil z auta. Stála jsem utu znovu a sledovala sebesamu a věděla jsem, že nemůžu nic dělat. Jako bych slyšela znovu všechna slova a bodala mě víc, než oheň. Ten byl procházka růžovým sadem. Ale vzpomínka pokračovala. Vzpírat se mi nepomohlo. Znovu jsem sledovala tu potupu, jeho nadvládu, bolest a bylo mi špatně. Vzpomínka skončila příjezdem stříbrného Volva...

"Prosím. Už ne. Prosím, prosím," nepoznávala jsem svůj hlas, který bolestně křičel.
Odhodlání nekřičet zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Sobecky jsem odsunula pocity těch, co mi nejspíš zahránili život a slzy mi tekly proudem.
Zvrátila jsem se dozadu a slyšela prasknutí dalšího žebra. Šokovalo mě jak nepodstatná záležitost to pro mě byla. Chtěla jsem se znovu nějak pohnout, něco udělat. Dva páry rukou mě ale nesmlouvavě přikovaly k lůžku a znemožnily tak jakýkoliv další pohyb.

"Omlouvám se. Mrzí mě to. Za chvíli bude po všem, už jen chvíli... ," Carlisle mě hladil po tváři, hlas prosycený bolestí.
"Carlisle? Viděla znovu svůj život... ," stejně bolestně odpověděl Edward.
Otevřela jsem oči. Všechny pocity se otočily proti mně. Bolest, vztek, stud, vztek... Ten nejvíc. Nekontrolovala jsem to, nepoznávala jsem to tělo, které mi patřilo. A bouře se prohnala i mou hlavu, která přemýšlela až moc rychle. Jak ten to sakra může vědět?!

Než jsem té myšlence mohla věnovat plnou pozornost, oheň se rozhořel další nadpozemsky nesmírnou rychlostí. Zavřela jsem prudce oči a lapala po vzduchu, který mi už dlouho nepřinášel žádnou úlevu. Oheň prostoupil mezi žebry a já cítila, jak se kosti přiblížily k sobě a s lupnutím do sebe zapadly jako nové. Vytryskly mi další slzy a unikl tichý sten. Nekřičela jsem už - nemělo to cenu a navíc jsem si získala zpět svou sebekontrolu. Tak jsem jen bolestně vydechovala a sténala.

Další bolest přišla z břicha - krev se stahovala zpět do těla. Chtěla jsem se stulit do klubíčka a bránit se bolesti, ale neúprosné ruce jakoby vytušily můj záměr a dál mě pevně držely na místě. Při dalším nádechu jsem měla pocit jakoby byl můj poslední. Uvědomila jsem si, že to může být pravda a třeba moje plíce konečně vzdávají bitvu. Ale ty se pouze vracely na své místo a zacelovaly ránu, kterou utržily. A pak už jsem ani nevnímala jestli dýchám.

Že se něco děje nebo že se snad už blíží konec, mi dokázal ustávající oheň v hlavě, dlaních a kotnících. Oheň se posunoval blíž k tomu jedinému orgánu, který se ještě nevzdal. Bolest sílila právě v srdci, které statečně vzdorovalo
a udržovalo mě při životě. I když to bylo naprosto nesnesitelné, začala jsem přemýšlet. Co teď? Umřu? K čemu se to sakra schylovalo? V co nebo koho se to proměním?

Oheň si mezitím prorazil cestu až k hrudníku a stahoval se k srdci. To se rozeběhlo. Už to nebyl sprint ani maraton, byla to rychlost křídel kolibříka, který se snažil udržet ve vzduchu, ale zároveň tlouklo tak silně, jako obří kostelní zvony. Měla jsem pocit, že umírám, přitom s každou další sekundou jsem se cítila silnější. Nerozuměla jsem už vůbec ničemu. Plameny sežehly hrudní koš a spojily se v jeden obří, který dorazil do cíle. Srdce se zpomalilo. Poskočilo asi pětkrát za sebou. Pak ještě jednou poskočilo a najednou bylo ticho. Nic se nehýbalo, ani já. Nedýchala jsem, ale nepotřebovala jsem to, srdce mi nebylo, ale mrtvá jsem být nemohla. Položila jsem si tu nejdůležitější otázku. Co se to sakra stalo?

Romadůr


Info k povídce

15. prosince 2013 v 15:24 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

Andělé a démoni

Doba: Před Stmíváním - ?
Postavy: Erin Swansen, Cullenovi, Volturiovi, vlci z La Push, Bella Swanová, spolužáci z Forks
Varování: Děj se bude lišit díky mé postavě, ale většinu příběhu ponechám a budu se ho držet.

Děj: Erin neměla lehký život. Osud si s ní pohrával a ona za to jednou málem zaplatila životem. Kdo ji zachránil a jak to dopadne?

Prolog

15. prosince 2013 v 12:24 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

Prolog

Cítila jsem chlad, když na mě dopadaly první sněhové vločky tohoto roku. Udržet se při vědomí bylo čím dál těžší a tmavá mlha mě neúprosně tlačila dolů. Skřípění kol nedaleko mě vrhlo zpět do reality, bolestně jsem zaskučela a přála si, aby temnota přišla rychleji. Ani jsem nezaregistrovala jejich pohyb, ale byli náhle u mě.
"Myslím, že má vnitřní krvácení, zlomená žebra, roztrhlou plíci, těžký otřes mozku a - proboha..."
Tolik zranění, je div, že jsem ještě při vědomí. Chladné ruce mi držely hlavu, ale pro mě to bylo jako hřejivé pohlazení. Jsou tady, mí andělé, kteří mě odvedou pryč z tohohle špatného světa.

"Do nemocnice to nestihneme. Vím, že pro mě také chceš to nejlepší, ale ona není ta pravá."
Namáhavě jsem otevřela oči a zaostřila na osobu vedle mě. Byl nádherný, to jsem popřít nemohla. Bronzové vlasy mu elegantně padaly do obličeje, bledá pokožka souhlasila s chladem v jeho rukou. Jeho oči byly karamelové a ... Neuvěřitelné! Něchtěla jsem anděla zranit tím, že ho odmítnu, ale ani on nebyl pro mě. Až příliš mi přípomínal mého mrtvého bratra. Při vzpomínce na Stephena se mi zadrhl už tak nepravidelný dech. Je to možné?! Opravdu je tohle nebe a můj bratr?

Zdálo se mi, že i andělovi se zadrhl dech. Pak se usmál tím nejhezčím úsměvem a opatrně vzal mou ruku do své.
"Proměň ji, Carlisle. Není pro mě, ale je jako má sestra. Bude ještě krásnější, než Rosalie. Podívej se na ni - má dokonce stejné oči, jaké jsem měl já, když jsem byl člověk..."
"Jsi si jistý, Edwarde?"

Nechce mě? Z posledních sil jsem se otočila na druhého anděla. Oči barvy karamelu na mě váhavě hleděly a jeho obličej rámovaly kratší blond vlasy. Takže je to otec... Edwarda. Nebyla bych dobrá dcera? A i když jsem ho znala pár minut, byl pro mě lepším otcem, než jakého jsem měla. Zmohla jsem se na poslední úsměv, protože na mě doléhal chlad. Bránila jsem se mu a moje srdce se zaseklo a dvě vteřiny trvalo než se opět rozběhlo. Bolestně jsem zavřela oči, ale dávala jsem si dobrý pozor, abych nevykřikla.

"Omlouvám se, bude to bolet. Pak už budeš s námi."
Hlas Carlislea šeptal a zachytil mou hlavu před pádem na zem. Něžně mi odrhnul vlasy a já cítila jeho studený dech
u krku. Pak jsem ucítila ostré bodnutí a mlha mě vzala k sobě...


Neříkám to často, ale na tuhle povídku jsem hrdá a píše se mi sama :) Snad se líbí :)

Romadůr


Erin Swansen

14. prosince 2013 v 20:00 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Nová hlavní hrdinka nové povídky! :D :) Snad se líbí :)
Romadůr

ZMĚNA!!!

14. prosince 2013 v 10:19 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Rozhodla jsem se, že tu povídku přepíšu a udělám jinak, protože jsem dostala nový nápad, který musím hned realizovat. :) Děkuji za pochopení a snad se vám to bude líbit :) Kdybyste měli nějaký nápad, tak mi můžete klidně napsat :)

Romadůr


11. Víkend

2. prosince 2013 v 8:59 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Další kapitolka :)
Sestřence k včerejšímu svátku (Protože si HROOZNĚ moc přála :D)

11. Víkend

Zavrtěla jsem se a rukou jsem narazila na Siriusovu hruď. Usmála jsem se a otevřela oči.
"Vyspaná?," usmál se na mě Sirius a hladil mě po zádech.
"Jo. Jak dlouho jsi vzhůru?," zeptala jsem se a zvedla k němu pohled.
"Ani ne pět minut. Podle toho hluku, co dělají, bych řekl, že se ti to kouzlo povedlo dokonale," zakřenil se.
"To je dobře," prohodila jsem a přitáhla si ho k polibku.

"Ani nemůžu říct, jak moc mi to chybělo," povzdechl si, když jsme si dali přestávku na nádech.
"To se nedivím, cassanovo," prohodila jsem a on se pobaveně usmál," ale teď jdem na večeři, mám strašnej hlad."
Na důkaz nám oběma zakručelo v břiše. Zasmáli jsme se a já nás jednoduchým kouzlem upravila. Poté jsem zrušila kouzlo na závěsech. Nadmíru soustředěný výraz Jamese, který se zřejmě pokoušel prorazit mou hradbu, nás rozesmál znovu.
A nejenom nás - Lily a Remus se smáli na druhé straně pokoje.

"Měl by ses učit formule," mrkla jsem na něj a chápavě ho poplácala na rameni.
"Normální kouzlo by mi pomohlo! Nemůžu za to, že tvoje štíty jsou jak zdi v Azkabanu!," vztekal se James.
"Promiň," řekla jsem a vrhla na něj psí pohled.
"V pohodě - ale musíš mě to naučit!," zasmál se.
"Kde je Petr?," zeptala jsem se, když jsem ho nikde neviděla.
"Už na večeři - nehodlal na vás čekat," ušklíbl se Remus.
Zavrtěla jsem hlavou a vyrazili jsme do Velké síně.




"Zapomněla jsem, jakej byl klid, když se mě dívčí pupulace nesnažila zabít," prohodila jsem, když mi na talíři přistál už 13 výhružný dopis.
Ani jsem ho nečetla a zmačkala do kuličky, kterou jsem hodila směrem odkud přiletěla.
"Ani si to nepřečteš?," smál se James.
Přimhouřila jsem oči a probodla ho zlostným pohledem.
"Nemám čas číst nějaký bláboly," odfrkla jsem si a odklonila talíř s dalšími papírky.

Když jsem odhodila další papírek směrem k talíři, vznítil se a já jen mohla děkovat své intuici, že jsem to nečetla. Ztuhla jsem a šokovaně zírala na místo, kam jsem papírek odhodila. Představa, že by mi shořel v ruce...
"Nějak mě přešla chuť na dezert," snažila jsem se znít nenuceně, ale soudě podle jejich výrazů se mi to moc nepovedlo.
"No aspoň tě můžu veřejně ochraňovat," usmál se lehce Sirius a stiskl mi ruku.
"Začni hned," zašklebila jsem se.
"Rozkaz," zašeptal mi do ucha.
Zasmála jsem se a společně s ostatními jsme vyrazili do věže.



"Jdeme se převlíknout," prohodila směrem ke klukům Lily a táhla mě k naší ložnici.
Otevřela dveře a obě jsme ztuhly. Moje věci byly rozházené, oblečení zničené, osobní věci se někde válely a všechny mé výkresy byly roztrhané. Ignorovala jsem to a přiskočila k posteli. Hbitě jsem začala prohledávat věci a snažila se najít jedinou věc, kterou jsem doufala, že mi ty dvě nány nezničily. Pod cáry papírů, na kterých kdysi byly kresby, opravdu ležela fotka. Byla roztržená na dvě půlky. Až teď se mi rozutekly slzy po tvářích. Na fotce jsem byla já s mojí milovanou babičkou.
"Neboj, ty věci spravíme jsou na to kouzla," uklidňovala mě Lily.

Vstala jsem s fotkou v ruce a zamířila s Lily v závěsu do společenské místnosti. Došla jsem až k místu, kde sedávaly naše spolubydlící.
"Tak už jsi spokojená?," zeptala jsem se Jessicy a ignorovala jsem všechny pohledy.
"Jak to myslíš?," zeptala se nevinně a usmála se mému uslzenému obličeji.
"Nehraj si na hloupou," požádala jsem ji.
"No jasně! Jenom jsme zkoušely kouzla z Obrany," usmála se na mě falešně Cathrin.
"Snad si ty věci umíš spravit nebo toho nejsi schopná?," šklebila se na mě Jessica.

"Samozřejmě. A upřímně je mi jedno, kolik oblečení, knih, pregamenů nebo výkresů jste mi zničily. Je mi jedno, že vám nevadí ničit mi věci a pořád mě shazovat. Nebo že jste schopné se mi prohrabovat v osobních věcech. Ale doufala jsem, že máte alespoň nějakou hranici, za kterou už nebudete zacházet. Tohle," vytáhla jsem zničenou fotku na světlo," bylo to jediný, co mi zbylo po babičce. Zabili ji mí rodiče. Byla to ta nejdůležitější osoba v mým zatraceným životě a vy jste neváhaly a zničili i to poslední co mi po téhle osobě zůstalo. A víte co? Je mi z vás zle. Možná nejsem dokonalá, mám rodiče smrtijedy a půlka školy mě nenávidí... Ale i přesto všechno lituju vás - protože dnes jste mi dokázaly, že v sobě žádný cit nemáte. Jen nenávist. A konečně můžete být šťastný - povedlo se vám to. Zničily jste mě," ke konci proslovu mi slzy tekly proudem.

Proběhla jsem kolem všech zúčastněných, kteří byli absolutně v šoku a nezmohly se na slovo. Odběhla jsem do ložnice
a kouzlem svě věci spravila. Otočila jsem se a vyběhla z pokoje, aniž bych se otočila.
Sešla jsem ze schodů a všechno ignorovala. Očima jsem ho vyhledala. Stáli tam u krbu všichni. Naše oči se střetly. Proudy slz se znovu valily po mé tváři. Přešel ke mně a já mu zabořila tvář do hrudi. Pak už jsem jenom padala do tmy...



"Asi je zabiju. Pěkně pomalu, vyzkouším všechny kouzla, který mi Erica vyjmenovala. Přísahám," slyšela jsem trochu matně, ale jistě jsem rozeznala Lily.
Doufala jsem jenom v jedno - že nejsem zpět v naší ložnici. Snažila jsem se proto uvědomovat si skutečnosti. Ležela jsem v posteli a byla přikrytá - srdce mi poskočilo, protože jsem jasně poznala Siriusovu vůni na dece. Tiskl mi ruku, něžně ale pevně. Určitě seděl na okraji postele.

Chytla jsem pevně jeho ruku a stáhla ho k sobě. Překvapením se ani nemohl bránit. Zabořila jsem mu hlavu do hrudi
a tiskla se k němu, jakoby na tom závisel můj život.
"Můžu pro tebe něco udělat?," zašeptal bolestně.
Byla jsem ráda, že měl natoli taktu a nezeptal se, jak mi je.
"Nepouštěj mě prosím," odpověděla jsem zničeně.
"Už nikdy," pronesl pevně a přimáčkl mě k sobě.
Zavřela jsem oči a vyčerpáním usnula.




Když jsem se znovu probudila, bylo ráno. Všichni kolem spali. Ospale jsem se koukala po okolí - James a Lily byli stulení
u sebe, Remus a Petr každý na své posteli. Sirius vedle mě lehce oddechoval a ochranitelsky mi držel ruku kolem ramen. Pohled mi padl na moji už zvětšenou tašku a na mysli mi vytanuly všechny vzpomínky ze včerejška. Zatřepala jsem hlavou a zamyšleně se znovu opřela o můj živý polštář.
Připadala jsem si jako zbabělec. Utekla jsem před nimi a ukázala svou slabost. Ale s tím jsem se rozhodla skoncovat. Přinutila jsem se soustředit na své přátele. Ano, měla bych myslet na ně. Tím, že budu zlomená, jim budu ubižovat. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem vidět trpět Lily, Jamese Remus... Siriuse.

Zvedla jsem se, zatáhla závěsy kolem naší postele a vrhla se na Siriuse. Vyburcovala jsem v sobě veškerou lásku k němu
a vášnivě ho políbila. Otevřel překvapením oči a polibek mi začal oplácet. Dala jsem mu šanci nabrat dech a láskyplně ho hladila po hrudi.
"Baví tě mě ráno dusit polibkem?," lapal po dechu, ale usmíval se.
"Docela dost," zašeptala jsem a sklonila se pro další polibek, který mi ochotně oplácel.
"Je ti líp?," zeptal se nakonec starostlivě.
"Teď už jo," usmála jsem se.

"Něco mi ale musíš slíbit."
"Co?"
"Nesmíš mě opustit," odpověděla jsem mu.
"Slibuju," usmál se a políbil mě na čelo.
Zvedli jsme se a já roztáhla závěsy. Všichni ještě spali, proto jsem co nejtiššeji přešla k nočnímu stolku a natáhla se po kouzlem spravené fotografie. Z té se na mě už zase usmíval má babička. Něžně jsem přejela po okraji fotky palcem
a usmála se. Babička mi úsměv opětovala a zamávala mi.
"Pořád zvažuju, že je půjdu zabít," zašeptal mi Sirius do ucha a objal mě kolem pasu.
"To nebude nutné. Prostě už je nenechám ničit mi život," pronesla jsem pevně a sitskla jeho spojené ruce na mém břiše.

"Co takhle je probudit?," zeptala jsem se s hranou lhostejností.
"To je myslím dobrý nápad," přikývl stejně zamyšleně Sirius.
Vzali jsme do rukou polštáře a ďábelsky se na sebe usmáli.
"TEĎ!," zakřičel a oba jsme hodili po našich cílech zásobu několika polštářů.
Výkřiky a poplašené škubání nás ujistilo, že jsme mířili přesně.
"Sejdeme se na snídani," zasmála jsem se a vyhnula se letícímu polštáři.
Ještě za běhu jsem chytila Siriuse za ruku a společně jsme přibouchli dveře a slyšeli už jen tlumené nadávky. Rozesmátí jsme vyrazili na snídani a počítali jsme s tím, že budou jistě chtít odplatu.



Zrovna jsem seděla Siriusovi na klíně a krmila ho koláčkem, když se naše oběti přihnali k nám. Obezřetně jsme se na sebe podívali.
"Jak jste se vyspali?," šklebil se Sirius na Jamese.
"Perfektně," zabručel mu na oplátku a unaveně si přitáhl hrnek kafe, kerý do sebe okamžitě naklopil.
"Promiňte," usmála jsem se omluvně,"nějak jsme to neodhadli."
"V pohodě," zasmála se Lily a nabrala si míchaná vajíčka na svůj talíř.
"Jak ti je?," zeptal se opatrně Remus.
Ztuhla jsem a Sirius mi jemně stiskl ruku.

"Teď už líp. A omlouvám se za ten svůj výstup včera. A taky za to, že jsem vám zabrala ložnici," sklopila jsem pohled.
"Ty neotravuješ," řekl Sirius a zvedl mi bradu.
Děkovně jsem se na něj usmál, zakřenil se zpátky. Remus mi vyslal omluvný pohled a já mu vrátila jeden upřímný zpátky. To už se trochu uvolnil a pustil se jako ostatní do snídaně.



"Dneska je trénink, v pět odcházíme," oznámil mi James, když jsme vcházeli do společenky.
"Neboj. Budu tam," usmála jsem se a posadila se na pohovku.
Sirius mě následoval a já se mu stulila do náruče. James s Lily zabrali druhou půlku a Remus vytáhl nějakou knihu a sedl si ke krbu. Petr zase někam zmizel. Chytila jsem Siriusovu dlaň a společně jsem si hráli s prsty - nedalo se určit, kdo vítězí.
"Zítra máme písemku z lektvarů," vzpomněla si Lily a otočila se na nás.
"Odbarvovací a Mlhavý lektvar?," zeptala jsem se.
Přikývla.

"V pohodě, ten zvládnu i se zavřenýma očima," usmála jsem se a zavřela oči.
"Sebevědomí ti teda nechybí," zasmál se James.
"A tobě snad jo?," vrátila jsem mu to a všichni se rozesmáli.
"Jako kapitán ho potřebuju. Měla bys mě brát aspoň trochu jako autoritu," odpověděl mi lehce uraženě.
"Ale vždyť tě tak beru," odporovala jsem mu a všichni se na mě podívali se zdviženým obočím.

"No tak asi ne. Ale snažím se - a to se cení," podotkla jsem a něžně ho šťouchla do ramene.
"Fajn. Tentokrát se obejdeš bez trestu," pronesl pomalu a ďábelsky se usmál.
"Nemysli si, že ti to pak nevrátím," odtušila jsem a přísně na něj pohlédla.
"Má tě přečtenýho brácho," zasmál se Sirius a přitáhl si mě zpět.
James si povzdechl a Lily se zachichotala.



"Měla bych si dojít pro koště," povzdechla jsem si a neochotně se odtáhla z hřejivého objetí.
"Máš pravdu, musíme už vyrazit," souhlasil James a oba jsme se vydali do ložnice.
Oddechla jsem si, když jsem zjistila, že tu ty dvě nejsou. Vytáhla jsem své koště zpod postele a natáhla na sebe teplé oblečení. Stáhla jsem si vlasy do gumičky a nechala je splývat v něžných vlnách do půli zad.
"Jdem," kývla jsem na Jamese.
Ostatní nás následovali a u hřiště se odpojili, aby si mohli sednout na vyvýšená místa na tribuně.



" ... tak děcka - máme perfektní povětrnostní podmínky, počasí nám přeje sluníčko mírně svítí. Prostě skvělé podmínky pro naši hru," shrnul asi po půlhodině svůj proslov James.
Pár hráčů sebou škublo a probudilo se. I já jsem zavírala oči, ale už kvůli Jamesovi jsem vytrvala.
"Můžeme vyrazit," pronesl odměřeně, když přejel pohledem po ospalé kabině.

Vrhla jsem se po koštěti a vyběhla na hřiště. Za běhu jsem naskočila na koště a vyletěla obrovskou rychlostí k nebi. Užívala jsem si to čechrání vlasů a uvolnila jsem veškerou energii. Vesele jsem se zasmála a zpomalila. James už dorozdal pokyny a vpustil na hřiště potlouky a zlatonku. Doletěla jsem k němu a převzala camrál.
"Můžem?," kývla jsem na spoluhráče a společně jsme utvořili formaci.



Trénink byl vyčerpávající a James z nás opravdu vyždímal maximum. Rozlámaná i unavená jsem se doplahočila k tribuně
a posadila se.
"Chce nás zabít," zaskučela jsem a protáhla si křečí ztuhlé nohy.
"To by neudělal. Jen chce, abyste byli nejlepší," poučila mě Lily.
Pomalu jsem se na ni otočila se zachmuřeným výrazem.
"Můžeš si to taky zkusit," nabídla jsem jí a natáhla k ní ruku s koštětem.
Omluvně se usmála a pro jistotu si poposedla dál ode mě.

"No tak Erico! Chci vidět ještě pět koleček a Vrontského fintu!," zařval ze vzduchu kapitán a já jsem potlačila nutkání zdvihnout na něj prostředníček.
Vztekla jsem popadla koště a vyletěla prudce nahoru. Prosvištěla jsem neuvěřitelnou rychlostí pět koleček a Vrontského fintu jsem namířila přesně před naše publikum. Lily vyjekla a odskočila pryč. Kluci byli trochu ztuhlí, naštěstí mi důvěřovali a neutekli. Srovnala jsem koště metr nad zemí a elegantně seskočila.
"Jaká jsem byla?," líbla jsem šokovaného Siriuse na tvář a zářivě se usmála.
"Prefektní jako vždy," vzpamatoval se a ruku v ruce jsme vyrazili do hradu.



"Můžem," zakřičela jsem ze schodů, když jsme se převlékly na večeři.
"Trvalo vám to," vyčetl nám James a zvedl se z křesla.
"Mně ne. Erica se oblékala dlouho," proodila Lily a proskočila kolem mě.
"Děláš si srandu?," chytila jsem ji v pohybu a nevěřícně na ni zírala.
"Hodinu ses hrabala ve věceh! Já jsem si dala sprchu a za deset minut jsem byla připravená," vybuchla jsem.
"To byla sranda!," smála se Lil.

Přimhouřila jsem očima a ďábelsky se usmála. Jí ztuhl úsměv na tváři a začala přede mnou couvat. V očích mi zajiskřilo
a musela jsem vypadat jako bohyně pomsty.
"Připravená na odplatu?," zašeptala jsem a mazlila se s každým slovem.
Kluci se vedle nás prohýbali smíchy a Lil ustupovala směrem k pohovce.
"Vždyť to byla jenom sranda!," pípla Lil.
Rozběhla jsem se za ní a povalila ji na pohovku, kde jsem ji bez přestávky asi deset minut mučila lechtáním.

"Vzdej se!," smála jsem se kroutícímu se tělu pode mnou.
"Do-dobře, jen u-ž to-ho nech-ej!," smála se Lily a lapala po vzduchu. Slzy jí tekly proudem.
"Fajn," skončila jsem a odstoupila.
Lil si mnula žebra. Podívali jsme se na sebe a znovu se rozesmáli.
"Co ta večeře?," zeptal se po chvíli James.
"Máš hlad?," zeptala jsem se.
"Co bych asi jinýho dělal na večeři," protočil pobaveně očima a chytil Lily za ruku.

"Co já vím," prohodila jsem tajemně a se smíchem jsem utekla z místnosti.
"I mně budeš utíkat?," zasmál se Sirius, když mě dohnal na schodišti.
Zpomalila jsem krok a počkala na něj. Zářivě se na mě usmál a chytil mě za ruku. Přirazila jsem ho ke zdi.
"Tobě ne," zašeptala jsem mu.
Natáhl se pro pusu a já mu uhnula. Zamrkal očima a já jsem se rozesmála. Využil toho, že ho nehlídám a polibkem mě umlčel. Líbali jsme se dokud jsem neuslyšeli pobavené odkašlání.
"Co?," zeptal se otráveně Sirius a jen nerad se ode mě odtáhnul.

"Večeře," zasmál se James a šťouchnul do Siriuse.
Oběma se jim zalesklo v očích a závodili do Velké síně jak odva malí kluci. S Lil a Remusem jsme tam došli volným tempem a posadili se k uhnané dvojici.
"Kdy vyhrál?," zeptala jsem se a nabrala si kuřecí stehno s brambory.
"Já!," ozvalo se dvakrát.
To nás rozesmálo. Kluci se chvíli měřili rádoby naštvanými pohledy, ale nakonec se k nám přidali.


"Slečno Harperová, pane Blacku - máte jít do ředitelny," sdělila nám McGonnagalová, když jsme odcházeli od stolu.

Zaraženě jsme se na sebe podívali a oběma nám procházelo hlavou, co jsme vyvedli tentokrát. Nakonec Sirius jen pokrčil rameny a společně jsme se vydali k ředitelně.

Romadůr