1. Znovuzrozená

21. prosince 2013 v 21:49 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Omlouvám se za zpoždění!
Fakt mě mrzí, že sem článek přidávám až teď. Ale znáte to - nemoc, škola -_- Navíc jsem chtěla, aby tahle kapitola byla dobrá - proto jsem ji několikrát přepisovala :) Snad se bude líbit, příjemné čtení.

1. Znovuzrozená

Léto 1990

Bylo to asi 4. července, když mi matka oznámila, že se znovu vdá. Můj otec je po smrti už osm let a já jsem věděla, že moje matka nemůže být sama napořád. Přesto jsem byla dost překvapená - za celou dobu si nestěžovala, že je sama a do doby, než oznámili s Davidem zásnuby, jsem nevěděla, že s někým chodí.
Neměla jsem jí za zlé, že si někoho našla. Po smrti mého bratra Stephena byla v hluboké depresi. Začala brát prášky
a drogy. Trvalo to dva roky, než se dala dohromady a přihlásila se do léčebny.
V léčebně, kam byla umístěna na jaře, se zamilovala do něj - Davida. Já byla v té době v děcáku a neměla jsem o ničem tušení.
Přišla si pro mě asi v půli června a já doufala, že bude všechno zase jako dřív. Netušila jsem jak zásadní změna to bude...

18. Září, 1990

Svatba byla malá, nijak velkolepá, ale moje matka byla šťastná a já byla s ní. Pomalu se rozezněl svatební pochod a do kostela vešla matka, kterou vedl dědeček. Zářila štěstím a já se na ni povzbudivě usmála. Skoro dotančila k oltáři
a nervozně se usmívala.
"Berete si zde přítomného, Davida Turnera?"
"Ano."
"Berete si zde přítomnou, Elisabeth Anne Swansenovou?"
"Ano."

Potlesk se rozezněl kostelem a novomanželé se políbili. Běžela jsem matku obejmout. Davidovi jsem potřásla rukou -
v jeho přítomnosti jsem se cítila nesvá.
Přesunuli jsme se na naši zahradu, kde probíhala skromná oslava. David po mně ceou dobu házel hodnotící pohledy. Když mě vyzval dědeček k tanci, úplně jsem na něj zapomněla...

3. Prosince, 1990

Přitáhla jsem si kabát blíž k sobě a spěchala jsem do školy. Proletěla jsem budovou a zastavila se před učebnou. Nesměle jsem zaklepala a na vyzvání jsem vešla.
"Ahoj Erin," usmála se na mě paní Danielsová, má učitelka zpěvu a piána.
"Dobrý den, omlouvám se, že jdu pozdě, ale matka potřebovala pomoci," odložila jsem kabát a zasedla za piáno.
"To je mi líto. Doufám, že se brzy uzdraví. Kolikrát že už byla v nemocnici?"
"Asi pětkrát," sklopila jsem oči a povzdechla si.

"Nechceš mi znovu trvdit, že spadla ze schodů, viď?," starostlivě mi položila ruku na rameno.
Bolestně jsem sykla a odtáhla se. Překvapeně se na mě podívala.
"Můžu začít?," změnila jsem rychle téma a zasedla k piánu.
Chvíli na mě hleděla, ale nakonec přede mě postavila noty. Mé ruce se rozběhly po klávesách. Usmívala se na mě, párkrát mi poukázala na jinou notu.
"Naučila ses to skvěle. Kterou bys chtěla zazpívat?," ukázala na zpěvník.

"Vyberte nějakou vy," usmála jsem se a přenechala jí místo u piána.
Její prsty se přesně jako mé roztančily po klávesách. Hrála mou oblíbenou skladbu. Přitáhla jsem si text a začala zpívat.



"Tak příští týden Erin! A všechno nejlepší k patnáctinám - měla jsi je ve středu viď?"
"Ano. Děkuju a budu se těšit. Zatím nashle!," zamávala jsem jí a rozběhla se k zastávce autobusu.
Obloha byla zatažená a vypadalo to, že bude tento rok poprvé sněžit. Cesta uběhla rychle a já spěchala domů, abych stihla uvařit večeři.
"Jsem doma mami!," zakřičela jsem směrem k obýváku a rychle si zula boty.
"Ahoj Erin," usmála se křečovitě máma, když jsem došla k její lenošce u krbu.
"Udělám ti oběd jo?," stiskla jsem jí ruku a spěchala do kuchyně.

Vařila jsem těstoviny a poočku sledovala hodiny na stěně. David přijde až za hodinu. Naštěstí. Opatrně jsem odstavila těstoviny a zalila je omáčkou. Natáhla jsem se pro příbory, když jsem uslyšela zarachotit v zámku klíč.
"LISO! Kde sakra seš?!"
Vběhla jsem do obýváku. David právě vrazil matce pěstí do nosu a ta spadla z lehátka, na kterém ležela. Chytila jsem ho za ruku a snažila se ho od ní odtáhnout.
"Přestaň si na mě dovolovat, ty malá potvoro," zařval na mě a smýkl se mnou o zem.

Praštila jsem se silně do hlavy a cítila jsem jak mi po vlasech stéká krev. Chytila jsem se za hlavu a před očima se mi míhaly stíny.
"Tohle si odneseš!," zasyčel na mě a za loket mě vytáhl na nohy.
Zamotala se mi hlava, ale než jsem se stihla zorientovat táhl mě ke dveřím. Z dálky jsem slyšela matčino prosebné volání. Hodil mě do auta. Na chvíli jsem ztratila vědomí...



"Vstávej! Prober se, ty malá děvko!"
Namáhavě jsem otevřela oči. David mě prudce vytáhl z auta a já smykem přistála v chladné trávě.
"Co po mě chceš?," zašeptala jsem a hrůzou otevřela oči.
"Ničíš mi život a tvé matce taky! Ale já tě naučím..."

Chytil mě za košili a praštil mě o dveře auta. Kopla jsem ho do holeně, prosmýkla jsem se kolem něj a po krajnici se rozběhla co nejrychleji pryč. Brzy mě dostihl a podkopl nohy. Zřítila jsem se na zem, po které mě táhl dál do trávy. Kopala jsem kolem sebe a mlátila, ale on mi jen uštědřil další rány. Křupnutí v hrudníku mi dokázalo, že má žebra rozhodně nejsou z betonu.

"Nech mě být, prosím," rozbrečela jsem se bolestí a bezmocí, zatímco on ze mě strhával oblečení.
Zasmál se a hrubě mě políbil. Kousla jsem ho a dostala facku, ze které se mi zatmělo před očima. Přišla jsem si nesmírně ubohá, když jsem ho prosila, aby přestal. Práh bolesti byl už tak nesnesitelný, že jsem upadala do bezvědomí. Poslední co jsem slyšela, byl jeho smích...



Nevím, kdy jsem se přesně probudila. Cítila jsem chlad, když na mě dopadaly první sněhové vločky tohoto roku. Byla to ironie, že právě na tohle jsem se celý rok těšila. Udržet se při vědomí bylo čím dál těžší a tmavá mlha mě neúprosně tlačila dolů. Začala jsem uvažovat, že se jí poddám a tak jsem se nořila hlouběji do té tmavé uklidňujícíc hmoty. Prudké
a náhlé skřípění kol nedaleko mě ale vrhlo zpět do reality. Bolestně jsem zaskučela a přála si, aby temnota přišla rychleji. Ani jsem nezaregistrovala pohyb lidí, kteří přijeli, ale byli náhle u mě.
"Myslím, že má vnitřní krvácení, zlomená žebra, roztrhlou plíci, těžký otřes mozku a - proboha..."

Tolik zranění, je div, že jsem ještě při vědomí. Bylo příjemné poslouchat ten melodický hlas. Chladné ruce mi držely hlavu, ale pro mě to bylo jako hřejivé pohlazení. Jsou tady, mí andělé, kteří mě odvedou pryč z tohohle špatného světa.
"Do nemocnice to nestihneme. Vím, že pro mě také chceš to nejlepší, ale ona není ta pravá, nemůže jí být víc než patnáct."

Namáhavě jsem otevřela oči a zaostřila na osobu vedle mě. Byl nádherný, to jsem popřít nemohla. Bronzové vlasy mu elegantně padaly do obličeje, bledá pokožka souhlasila s chladem v jeho rukou. Jeho oči byly karamelové a... Neuvěřitelné! Nechtěla jsem anděla zranit tím, že ho odmítnu, ale ani on nebyl pro mě. Až příliš mi přípomínal mého mrtvého bratra. Při vzpomínce na Stephena se mi zadrhl už tak nepravidelný dech. Je to možné?! Opravdu je tohle nebe a můj bratr? Natáhla jsem okouzleně ruku jeho směrem.

Zdálo se mi, že i andělovi se v tu chváli zadrhl dech. Vypadalo to, že přemýšlí, ale nemohlo to být více než pár sekund. Pak se usmál, tím nejhezčím úsměvem a opatrně vzal mou nataženou ruku do své.
"Proměň ji, Carlisle. Není pro mě, ale je jako má sestra. Podívej se na ni - má dokonce stejné oči, jaké jsem měl já, když jsem byl člověk. Navíc sis vždycky s Esmé přál dceru..."
"Jsi si jistý, Edwarde? Je tak mladá..."

Nechce mě? Z posledních sil jsem se otočila na druhého anděla. Oči barvy karamelu na mě váhavě hleděly a jeho obličej rámovaly kratší blond vlasy. Takže je to otec... Edwarda. Nebyla bych dobrá dcera? A i když jsem ho znala pár minut, byl pro mě lepším otcem, než jakého jsem měla. Zmohla jsem se na poslední úsměv, protože na mě doléhal chlad. Bránila jsem se mu a moje srdce se zaseklo a dvě vteřiny trvalo, než se opět rozběhlo. Bolestně jsem zavřela oči a sípavě se nadechla, ale dávala jsem si dobrý pozor, abych nevykřikla. Stisk ruky zesílil.
"Dobrá. Odupsť mi to, prosím, bude to bolet. Pak už budeš s námi."

Zašeptal Carlisle a zachytil mou hlavu před pádem na zem. Něžně mi odrhnul vlasy a já cítila jeho studený dech u krku. Než jsem se zmohla na jakoukoliv otázku, o co tu jde, věděla jsem, že na tázání je už pozdě. Pak jsem ucítila bodnutí na krku a mlha mě vzala k sobě.



"Proč se ještě jed nerozšířil? Myslíš, že je pozdě?!"
Snažila jsem se dostat do té krásné reality. Proč mi proboha bylo ještě hůř?! Srdce mi najednou poskočilo a zastavilo. Lekla jsem se a urputně se ho snažila nahodit. No tak, rozběhni se. Dvě vteřiny. Buch. Ticho a znovu - buch, buch. Srdce se rozběhlo a nasadilo opatrné tempo.
"Jak?," zašeptal Carlisle.

Tak je to správně - nutila jsem své srdce k chodu. Sama jsem byla překvapená, že se mi něco takového povedlo. A pak se to stalo - teprve teď jsem ucítila tu ostrost v krku. Že to nebyla moje krev, která se mi propalovala krční tepnou, tím jsem si byla jistá. Prorážela si nepříčetně cestu směrem k srdci a já si s hrůzou uvědomila, že už nechci, aby dál tlouklo. Jenže poslední živoucí orgán už mě neposlouchal a dál poskakoval v pravidelném rytmu. Cítila jsem tu novou krev, jak se dostává čím dál tím blíž ke svému cíli - k srdci. Dva údery - krev se dostala k srdci. Buch!

Byla to exploze, jinak se to popsat nedalo. Srdce tím posledním úderem zahájilo válku s ohnivou krví, o které jsem věděla, že ji nemůže vyhrát, a tímto jediným pohybem rozehnalo oheň všemi cévami a tepnami v mém těle. Šokovaně jsem otevřela oči a zorničky se mi bolestí rozšířily, jak nejvíc to bylo možné. Všechno kolem bylo mlhavé, jakoby mi někdo propaloval do očí hořící čočky. Zavřela jsem je, pevně stiskla a zoufale se snažila udržet v realitě. Mého sežehlého těla se dotkly chladné ruce a něžně mi je stiskly. Chytila jsem se jich a držela jako posledního záchytného bodu.

Od té chvíle se s každým srdečním úderem rozlila bolest s větší intenzitou. Přirovnala jsem to k mučení, jelikož na nic jiného jsem v tu chvíli nepřišla. Tlak na mém krku začal být silnější. Roztahoval mi tepnu v krku na úkor dýchacích trubic. I když jsem bojovala o každý nádech, plíce byly zaměstnány vlastní bitvou a kyslík pro ně přestal být nejpodstatnější věcí na světě.



Uběhl - den? - nevěděla jsem. Ale věděla jsem přesně, že to bylo 38 542 výdechů Carlislea. Právě teď. Taky jsem cítila jak Edward rytmicky hladí mou ruku. Každých pět minut. Po dalších osmi minutách změní směr. Bolest mě užírala, ale vzdáleně jsem slyšela, jak se Edward tiše a šťastně zasmál.
"Edwarde?"
"Počítá tvé výdechy. Ví přesně mé pohyby. Přeměna se povedla," odpověděl.
Výborně. Tak jak dlouho ještě bude trvat, než to skončí?! To mi říct nemohl?! Bude to další den nebo víc den a půl? - 57 813 výdechů? Svět pro mě utichl a já vnímala jen bolest. Přeměna v co?

Napadla mě další vtíravá myšlenka. Kdy by si tímhle měl projít?! Jako kdyby mě trhal žralok, přejel náklaďák, přeběhlo po mě stádo slonů a polévali mě kyselinou - a to vše pěkně najednou.
Přesně 10 517 výdechů a přišlo to - bylo to neuvěřitelné. Mé tělo se vzpíralo a ačkoliv jsem si myslela, že je to už nemožné, oheň dal bolesti nový rozměr. Už jsem nemohla dál být nehybná.

V křečích jsem andělům tiskla ruce, nohy jsem nepřirozeně krčila a natahovala zpět v rytmu ohně, který spaloval každičký milimetr mé kůže. Zoufale jsem se snažila udržet si zdravý rozum a odtrhnout se od bolesti. Tohle má být ráj? Opravdu si každý musí projít takovou bolestí? Téměř jsem vypustila pečlivě držené výkřiky, než jsem si připomněla, proč to nesmím udělat. Nesmím jim ublížit. Opakovala jsem si to jako mantru a spustila své tělo zpátky na lůžko.

Po 196 minutách mi bolest konečně ustoupila z hlavy. Neradovala jsem se, protože jsem tušila, že přijde něco špatného. Můj odhad se vyplnil - v hlavě se mi začal promítat můj život od narození, jenže tentokrát jsem byla divák já.

Moje matka, hladila rukou vystouplé bříško... V porodnici držela v rukou malý uzlíček a z něho vykukovala blonďatá hlavička, zelené oči se zvědavě rozhlížely... Pětiletá dívenka seděla na zemi a hladila bříško těhotné matce, oči jí svítily. Otec je šťastně pozoroval a hledal vánoční ozdoby... Matka stála se svými dětmi u hrobu manžela a její děti plakaly. Starší dívka držela okolo ramen mladšího sourozence, její oči zdobila bolest... Matka zhroucená na stejném hřbitově, tentokrát plakala pro jediného syna a dívka se jí marně snažila utěšit... Dívka podpírala zdrogovanou matku. Pracovala od rána do večera, aby splatila její dluhy a sbírala peníze na jídlo... Děvče je v sirotčinci. Přišla její matka z léčebny
a představila jí nového otce... Otčím mlátil dívku i její matku, kterou i opakovaně znásilňoval...

Dost...Dost. Prosím! Už to nechci dál vidět. Bojovala jsem se svojí hlavou. Chtěla jsem znovu vše cítit víc. Bolest byla příšerná, ale byla moje a udržovala mě v realitě. Prohrávala jsem se svou vůlí, která rozběhla mé srdce a pak přišla poslední a nejvíc nenáviděná vzpomínka mého ubohého života...
Auto zastavilo. Otčím dívku vyhodil z auta. Stála jsem utu znovu a sledovala sebesamu a věděla jsem, že nemůžu nic dělat. Jako bych slyšela znovu všechna slova a bodala mě víc, než oheň. Ten byl procházka růžovým sadem. Ale vzpomínka pokračovala. Vzpírat se mi nepomohlo. Znovu jsem sledovala tu potupu, jeho nadvládu, bolest a bylo mi špatně. Vzpomínka skončila příjezdem stříbrného Volva...

"Prosím. Už ne. Prosím, prosím," nepoznávala jsem svůj hlas, který bolestně křičel.
Odhodlání nekřičet zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Sobecky jsem odsunula pocity těch, co mi nejspíš zahránili život a slzy mi tekly proudem.
Zvrátila jsem se dozadu a slyšela prasknutí dalšího žebra. Šokovalo mě jak nepodstatná záležitost to pro mě byla. Chtěla jsem se znovu nějak pohnout, něco udělat. Dva páry rukou mě ale nesmlouvavě přikovaly k lůžku a znemožnily tak jakýkoliv další pohyb.

"Omlouvám se. Mrzí mě to. Za chvíli bude po všem, už jen chvíli... ," Carlisle mě hladil po tváři, hlas prosycený bolestí.
"Carlisle? Viděla znovu svůj život... ," stejně bolestně odpověděl Edward.
Otevřela jsem oči. Všechny pocity se otočily proti mně. Bolest, vztek, stud, vztek... Ten nejvíc. Nekontrolovala jsem to, nepoznávala jsem to tělo, které mi patřilo. A bouře se prohnala i mou hlavu, která přemýšlela až moc rychle. Jak ten to sakra může vědět?!

Než jsem té myšlence mohla věnovat plnou pozornost, oheň se rozhořel další nadpozemsky nesmírnou rychlostí. Zavřela jsem prudce oči a lapala po vzduchu, který mi už dlouho nepřinášel žádnou úlevu. Oheň prostoupil mezi žebry a já cítila, jak se kosti přiblížily k sobě a s lupnutím do sebe zapadly jako nové. Vytryskly mi další slzy a unikl tichý sten. Nekřičela jsem už - nemělo to cenu a navíc jsem si získala zpět svou sebekontrolu. Tak jsem jen bolestně vydechovala a sténala.

Další bolest přišla z břicha - krev se stahovala zpět do těla. Chtěla jsem se stulit do klubíčka a bránit se bolesti, ale neúprosné ruce jakoby vytušily můj záměr a dál mě pevně držely na místě. Při dalším nádechu jsem měla pocit jakoby byl můj poslední. Uvědomila jsem si, že to může být pravda a třeba moje plíce konečně vzdávají bitvu. Ale ty se pouze vracely na své místo a zacelovaly ránu, kterou utržily. A pak už jsem ani nevnímala jestli dýchám.

Že se něco děje nebo že se snad už blíží konec, mi dokázal ustávající oheň v hlavě, dlaních a kotnících. Oheň se posunoval blíž k tomu jedinému orgánu, který se ještě nevzdal. Bolest sílila právě v srdci, které statečně vzdorovalo
a udržovalo mě při životě. I když to bylo naprosto nesnesitelné, začala jsem přemýšlet. Co teď? Umřu? K čemu se to sakra schylovalo? V co nebo koho se to proměním?

Oheň si mezitím prorazil cestu až k hrudníku a stahoval se k srdci. To se rozeběhlo. Už to nebyl sprint ani maraton, byla to rychlost křídel kolibříka, který se snažil udržet ve vzduchu, ale zároveň tlouklo tak silně, jako obří kostelní zvony. Měla jsem pocit, že umírám, přitom s každou další sekundou jsem se cítila silnější. Nerozuměla jsem už vůbec ničemu. Plameny sežehly hrudní koš a spojily se v jeden obří, který dorazil do cíle. Srdce se zpomalilo. Poskočilo asi pětkrát za sebou. Pak ještě jednou poskočilo a najednou bylo ticho. Nic se nehýbalo, ani já. Nedýchala jsem, ale nepotřebovala jsem to, srdce mi nebylo, ale mrtvá jsem být nemohla. Položila jsem si tu nejdůležitější otázku. Co se to sakra stalo?

Romadůr

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lola | Web | 21. prosince 2013 v 22:00 | Reagovat

ahoj,připoj se do mé soutěže:)nebudeš litovat:)

2 Romadůr | 10. ledna 2014 v 21:07 | Reagovat

[1]: Omlouvám se, že jsem se sem nedostala tak brzo, jak jsem chtěla, takže se zapojím příště :) Budu ráda, když mě informuješ :) Romadůr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama