2. Nová rodina 1/2

24. prosince 2013 v 18:22 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Krásnýho Ježíška :) Dárek ode mě pro Vás :) Na další části se pilně pracuje a jsem již v polovině :) Krásné svátky :)
Romadůr

2. Nová rodina 1/2

Bála jsem se cokoliv udělat. Co když se teď pohnu a bolest se znovu vrátí? Napadla mě jen jedna věc, kterou bych mohla udělat. Otevřela jsem oči a byla jsem zprvu překvapená, že mě prudké světlo neoslepilo.

Ve skutečnosti jsem po jediné vteřině mohla s jistotou říct, že to já jsem byla dřív slepá. Jako kdyby mi stonásobně upravili zrak. Spektrum barev, které jsem dřív dokázala rozeznat, mi najednou přišlo směšně malé. Viděla jsem každé zrníčko prachu, které kolem náhodně prolétlo. V obrovské knihovně jsem podrobně viděla každé písmenko v titulech knih. Romeo a Julie, přečetla jsem si jeden a usmála se. Pozorně jsem prozkoumala každou část u knihovny. Posadila jsem se snad dřív, než jsem na to pomyslela. Fakt divný. Srdce nebuší, uvědomila jsem si. Zkušebně jsem se nadechla
a ucítila všechno.

Jemné vůně jídel v kuchyni, vůně trávy, dřeva, lékařské medicíny - vážně jsem rozeznala morfium? Pak mě do nosu praštila nádherná vůně. Moje mysl se rozběhla, ta vůně se mi podobala, přesto byla každá jiná. Opět jsem otočila hlavu, dřív než jsem na to pomyslela a zírala na ně.
Nejdřív mě zaujal Edward, protože jsem si ho pamatovala - teď už jsem si byla jistá, že z lidského života - nejvíc. Byl nádherný a vypadal přesně tak, jak jsem ho viděla naposledy - se zlatýma očima, bronzovými vlasy a krásným pokřiveným úsměvem.

Pohled mi okamžitě sjel na Carlislea. Blond vlasy, stejné zlaté oči, mírný, starostlivý a přesto tak nádherně hřející úsměv. Ruku měl lehce napřaženou ke mně.
Posledního jsem neznala. Měl medově zbarvené vlasy, zlaté oči a kriticky si mě prohlížel. Ne, spletla jsem se - spíš obezřetně. Byl vysoký, svalnatý, ale přesto štíhlý. Pohled mi utkvěl na několika jizvách na jeho předloktích. Naježila jsem se a úzkostlivě mu pohlédla do očí. Kde proboha ty jizvy vzal?! Chtěla jsem nějak naznačit, že já mu rozhodně ublížit nechci. Úsměv mi přišel dost hloupý - co kdyby si to vyložil jinak? Přesto mě k němu něco táhlo. Byl takový zvláštní
a rozhodně z něj křičelo nebezpečí, ale mě se prostě líbil a chtěla jsem ho poznat blíž.

Opatrně jsem udělala krok jeho směrem. Jeho výraz ztvrdl a on se nakrčil. Kdyby mi srdce ještě bilo, letělo by další maraton. Strachem se mi stáhlo hrdlo a než jsem to opět promyslela, stála jsem na druhé straně místnosti.
"Jaspere klid. Nechce ti ublížit, jenom tě chtěla vidět zblízka," šeptal jeho směrem Edward, ale já ho přesto slyšela.
Jistěže jsem ho slyšela, když ještě před vteřinou jsem poslouchala naprosto nechutnou skladbu v rádiu auta na dálnici.


A že byla asi 2 kilometry odsud. Poslouchala jsem jeho hedvábný hlas a musela jsem se usmát, jak krásně zněl v místnosti.
Místností se najednou neneslo to obezřetné dusno. Podívala jsem se na ostatní a k mému překvapení se usmívali
a vypadali šťastně - i Jasper. Carlisle pozvedl svou ruku. Pochopila jsem a opravdu jsem se snažila jít k němu pomalu. No samozřejmě se mi to nepovedlo a během vteřiny jsem vložila svou ruku do jeho nabízené. Omluvně jsem se na něj koukla.
"Vítej v rodině," usmál se znovu a jemně stiskl mou menší ručku v té jeho.

"Erin. Jmenuju se Erin," hlas mi melodicky zvonil a zněl opravdu líbezně. Ztichla jsem, abych se zaposlouchala do toho odeznívajícího zvuku. Edward se tomu krátce zasmál. Střelila jsem k němu pohledem.
"Určitě jsi zmatená a nevíš, co se děje. V obýváku ti vše vysvětlíme a představím ti další členy rodiny," upoutal mou pozornost znovu Carlisle a rozešel se ke dveřím.
Nešla jsem s ním, takže po pár krocích jsme oba stáli metr od sebe se spojenýma rukama. Zmateně a se strachem se na mě podíval, aby zjistil, co se stalo.

"Jen jsem chtěla vědět, jak mám jít pomalu," stydlivě jsem sklopila pohled a cítila, jak mi do tváře stoupá ruměnec.
"Ty se červenáš?!," překvapeně pronesl Edward a já zvedl pohled od země. Fascinovaně na mě zíral.
Všichni se na mě otočili. Jasper i Carlisle vypadali stejně překvapeně jako Edward. Zrudla jsem pod jejich pohledy ještě víc.
"To je špatně?," zeptala jsem se opatrně.
"Jen je to zvláštní," uklidnil mě Carlisle a pohladil mě po hořících tvářích.

Po schodech jsem šla opatrně - přeci jen jsem znala svou schopnost se zranit i na rovném povrchu. Edward se znovu usmál. Tak tohle už je vážně divný. Moje nové tělo ale nevypadalo, že se chystá skácet ze schodů. K mému překvapení jsem se pohybovala na můj vkus příliš elegantně.



U krbu, ke kterému jsme přišli, stála mladá žena. Mohlo jí být tak kolem 25. Měla laskavý, srdcovitý obličej, delší zvlněné medové vlasy a o hodně něžnější rysy než ostatní. Mile se na mě usmívala a jako všichni ostatní, i ona měla zlaté duhovky.
Další dívenka vypadala jako malý elf. Černé vasy jí trčely všemi směry a nakažlivě se usmívala. Nepřítomně zírala kamsi
z prosklené místnosti.
Když mě uviděla, otočila se a přitančila ke mně. Co jsem nečekala, bylo to, že mě objala. Bylo to hrozně příjemné, protože nádherně voněla a bylo to tak spontánní a roztomilé gesto, že jsem se neubránila dalšímu plachému úsměvu.

"To je Alice, a tohle je Carlisleova žena - Esmé," představil je Edward a Alice mě pustila a odtančila k Jasperovi, kterému skočila kolem krku.
"Já jsem..."
"Erin. Já vím! Viděla jsem, že přijdeš. Je to úžasný, věděla jsem, že někdy budu mít opravdu mladší sestřičku."
"Viděla?," zeptala jsem se jí zvědavě a povytáhla obočí.
"No jasně," se smíchem přiběhla a prudce vytrhla mou ruku z Carlisleovy. Došla jsem s ní tedy k pohovce a posadila se. Ostatní nás následovali.

"Začneme asi tím nejjednodušším. Jsi upír Erin. Přeměnil jsem tě, protože jsi umírala a já i Edward jsme tě chtěli do naší rodiny. Jsi nesmrtelná a po dobu deseti let budeš nejsilnější upír v domě. Lovíme pouze zvířata, ne lidi a samozřejmě je na tobě, jestli je budeš lovit také, ale pokud chceš zůstat s námi, budeš je muset lovit. Máš všechny smysly zbystřené, ale žijeme mezi lidmi a proto se budeš muset naučit žít jako my. Každé 3 dny teď budeš se dvěma z nás chodit na lov. Je to pro tvoji bezpečnost, protože jako novorozená budeš prahnout po lidské krvi víc než my. Je sladká a nádherně voní,
a proto se musíš naučit tomu odolat na zvířatech. Pojedeme na Aljašku, aby ses nejdřív naučila lovit a ovládat. Tvoje kůže je chladná a tvrdá, stejně jako naše. Je ovšem tvá svobodná vůle, jestli tu s námi chceš zůstat. Proto se tě musím zeptat, jestli tu s námi chceš zůstat," Carlisle dokončil svou řeč a stiskl Esméinu ruku.

Než jsem se nadechla k odpovědi, Alice vyskočila z pohovky a prudce mě objímala, zatímco se Edward vesele smál.
"Beru to jako ano," úleva v jeho očích byla znát. Znovu jsem se na ně plaše usmála.
"Někteří z nás mají dar. Třeba Edward..."
"Čte myšlenky," vyhrkla jsem a střelila očima jeho směrem.
Usmál se a pokýval hlavou. Pak jsem se podívala zpět na Carlislea.
"Omlouvám se," sklopila jsem pohled a znovu zrudla. To ode mě bylo nezdvořilé.

"V pořádku Erin," reagoval Carlisle a jedním prstem mi znovu zvednul bradu.
Zvedla jsem pohled a střetla se s jeho usměvavým. Usmála jsem se zpátky.
"Alice vidí budoucnost a Jasper dokáže ovlivnit emoce," dokončil a zvědavě se na mě podíval.
"No já určitě nic neumím," zakroutila jsem hlavou, když jsem pochopila na co myslí.
"No to ještě nemůžeme vědět. Talent se může projevit později. Navíc už to, že se červenáš, se u upírů neděje," poučil mě.

Aneb jak si připadat hloupě v jednom kroku. Edward se opět zachechtal a já jsem jenom protočila oči. Tohle bude zajímavá věčnost.
"Rosalie a Emmet jsou na výletě. Až přijedou, seznámíš se s nimi a v lednu poletíme na Aljašku za přáteli. Teď půjdeme na lov," s těmito slovy se Carlisle zvednul a nabídl mi ruku.

Přijala jsem ji a všichni jsme se rozešli otevřenými dveřmi na verandu. Ohromeně jsem si prohlížela les, který byl hned
u domu. Nikdy bych si nepomyslela, jak je nádherný. Musela jsem se usmát. Přešla jsem na trávu a utrhla sedmikrásku, kterou jsem protáčela v rukou a zkoumala. Zvonivě jsem se zasmála a s rozpřaženýma rukama se roztočila na místě
s uchváceným pohledem na nebe. Bylo krásné a barva by se popisovala jen těžko. Motýl, který kolem mě najednou proletěl, se opatrně položil na napřaženou květinu a třepetal malinkými křídly. Pak se zvedl a letěl směrem k domu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tu jsou i ostatní.

Stáhla jsem ruce k tělu a opět zrudla. Ostatní mě jen usměvavě pozorovali. Carlisle držel Esmé kolem pasu, Alice visela na krku Jaspera a Edward se ležérně opíral o zábradlí. Rozpačitě jsem přenesla váhu na druhou nohu. Nepřineslo mi to úlevu, bylo to prostě jen nervozní gesto. Alice se najednou rozesmála a přitančila ke mně. Opatrně vzala mou květinu
a zastrčila mi ji pevně do vlasů.
"Jdeme," zavelela a táhla mě k lesu.
"Nechceš se proběhnout," prohnal se kolem mě Edward a mrkl na mě.

Rozesmála jsem se a rozběhla se za ním. Místo toho, aby se svět rozmazal do neviditelné šmouhy, jsem naprosto perfektně viděla každou větev, kámen i strom. Byl rychlý, to jsem musela uznat. I tak jsem ho po chvíli dohonila a pak jsme běželi bok po boku. Pevně jsem ho chytila za ruku, kdyby mi náhodou chtěl utéct.
"Tady to bude stačit," zastavil se Edward a lehkým tlakem na mou ruku mi naznačil totéž.
Poslušně jsem se zastavila a rozhlížela se, zatímco z dálky k nám doléhaly tiché, pro lidské uši nepostřehnutelné, kroky. Vytrhla jsem ze země krásnou fialku a přidala ji do mé vlasové sbírky.
"Co mám vlastně dělat?," ztuhla jsem, když jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, jak na to.

"Uvolni se a zaposlouchej se do lesa," poradila mi Esmé, která se objevila spolu s ostatními.
Zavřela jsem oči a poslouchala. Cítila a vnímala jsem všechno. Systematicky jsem vůně i zvuky roztřizovala a analyzovala. Otevřela jsem oči a trochu zoufale pohlédla směrem k ostatním. Pořád jsem byla vyděšenější než zvířata, na která jsem plánovala útočit. Carlisle přešel až ke mně a opatrně mě chytil za ramena.
"Snaž se zachytit tlukot srdce," zašeptal a stoupnul si ochranitelsky za mě.

Dobrá. Přikývla jsem a soustředila se. Slyšela jsem malá srdce - nejspíš zajíci. A pak jsem je uslyšela. Klidný tlukot srdcí, našlapování a dusot kopýtek. Nadechla jsem se a jejich pach mě zasáhl. Najednou neexistovalo nic. Jenom já a moje oběť. Prudce jsem otevřela oči, ve kterých se mi muselo zablýsknout a neslyšně jsem vyrazila směrem mé svačinky. Naprosto opatrně jsem se protahovala porostem a u stromu, který byl asi 20 metrů od jelenů, jsem se zastavila. Lidská část mě znovu přetlačila. Jak ho mám zabít?! Vylezla jsem na strom a rychlými skoky se dostala až nad ně.

Zastavila jsem se a zírala na ta mohutná zvířata. Byli to losové, každopádně byli aspoň o metr větší než já. Majestátně přežvykovali trávu a poklidně se rozhlíželi kolem sebe. Bála jsem se, zároveň jsem si uvědomovala masivní sílu v celém těle. Udělala jsem to, co mi před pár minutami poradil Carlisle - prudce jsem vdechla jejich vůni.

Nechala jsem upíra vyletět na povrch. Instinktivně jsem se skrčila a zamířila na toho největšího z nich. Skočila jsem překvapenému zvířeti na krk, obtočila mu kolem něj ruce a prudce škubla každou rukou jiným směrem. Ostatní se rozutekli pryč a nechali tu vůdce stáda napospas osudu, který nebyl ani trochu příznivý. Zlomila jsem mu vaz a nechala jsem se netvorem vést. Drsně jsem mu prorazila kůži na krku svými zuby a hltavě se napila tekutiny, která mě k sobě tak lákala.

Zdálo se mi to jako chvíle, co jsem se na něj vrhla a už jsem neměla co pít. Oheň v krku se bolestivě rozhořel znovu. Odhodila jsem ho stranou a podívala se kolem sebe. Nikde ani stopa po bitvě, oblečení bylo až na trochu bláta a prachu v pořádku. Koukla jsem na nebohé zvíře a podívala se do jeho mrtvolně vytřeštěných očích. Rozpačitě jsem si skousla ret. Nebolelo ho to - no ne? Zlomila jsem mu vaz, aby netrpěl tak moc. Hypnotizovaně jsem na něj koukala. Pak jsem se
v duchu okřikla. Radši zvířata než lidi. Zbytečně jsem se nadechla, zavřela zvířeti oči a zvedla se ze země. Byli tam všichni a koukali na mě.
"Skvěle. Na první pokus moc dobře. Jdeme najít další," dal mi Carlisle ruku kolem ramen a společně jsme se vydali dál.



Tentokrát jsem pečlivě sledovala ostatní, abych věděla jak na to. Už jsem přeci jen ulovila další tři losy. Moc ráda jsem pozorovala Esmé. Bylo to krásně přirozené a ona vypadala naprosto elegantně. Kdybych byla člověk, přišlo by mi to hnusné a odporné. Bála bych se jich. Když jsem ale upír, beru to jako samozřejmost. Takoví jsme, abychom nezabili nevinné lidi. Dokonale jsem si pamatovala každý její pohyb. Zvedla hlavu a odložila ulovenou srnku. Střetla se s mým pohledem. Rozpačitě jsem uhnula pohledem.
Přiběhla ke mně než jsem stihla něco udělat a usmála se na mě. Bezeslov mě objala a přitiskla k sobě.

"Nemusíš se stydět. Jsi teď součást naší rodiny. Moje dcera," zašeptala.
"Já vím. A děkuju. Vždycky jsem si přála spoustu příbuzných," odpověděla jsem.
Odtáhli jsme se od sebe a ona mě opatrně chytila za ruku. Okamžitě jsem ji uchopila a stiskla. Dojatě se na mě usmála. Ostatní se na nás podívali, když jsme přišli. Alice a Edward věděli, usmívali se. Jasper a Carlisle pochopili za chvíli. Společně jsme se vydali domů.



"Konečně! Jdeme Erin - musím tě obléct do něčeho přijatelnějšího. Tohle na tobě nestrpím už ani minutu," rozkázala mi Alice hned, jak vešla do domu.
Vykulila jsem na ni oči. To jako vážně?! Vždyť jsem to na sobě měla 2 hodiny. Jasper na mě soucitně kouknul.
"Alice si nikdy nic nenechává tak dlouho. Obléká celou rodinu a nestrpí nic, co není v modě," vysvětlil mi Edward.
Chápavě jsem přikývla a nenápadně se posunula za něj a Jaspera. Alice se otočila a ďábelsky se usmála. Ztuhla jsem
a čekala, co z ní vypadne. Edward se mezitím nepokrytě bavil.

"Stejně jsem viděla, že se mnou půjdeš. A pokud chceš aspoň jedny přiměřené tenisky, tak se mnou půjdeš," rozesmála se na schodech.
"Jdeme," rozhodla jsem se okamžitě a doběhla ke schodům.
Ostatní se vesele smáli a Alice mě znovu vedla do prvního patra. Nezapomněla udělat malou prohlídku domu, abych věděla, kde co je.
"Zatím budeš sdílet pokoj s Edwardem, než ti zařídíme tvůj vlastní. A tady je můj pokoj."

"A ty další dveře?"
"To je přece má šatna."
"Šatna?! Alice neblázni - mě bude stačit jenom pár triček, mikin, džínů a dvoje tenisky," zaprosila jsem, ale ona už mě neposlouchala.
Začala se zuřivě přehrabovat ve skříních a házela věci, kam ji jen napadlo. Zatímco ona je rozhazovala, já je skládala do úhledných komínků. Když už začaly mé komínky zastiňovat celou postel, přesunula jsem se k fialové sedačce. Otočila jsem se pro další komínek, když jsem se uviděla v zrcadle na skříni.

Nejdřív jsem myslela, že koukám na na nějakou postavičku z horrorových filmů. Ta dívka mi byla podobná, přesto byla tak jiná. Postavu jsem měla stejnou - měla jsem svých 170 cm, byla jsem štíhlá (vždycky jsem byla), ale to bylo vše, na čem jsme se s tou dívkou shodovali. Její kůže byla bledá, vlasy byly blonďaté, ale trochu s něžným medovým nádechem. Rysy měla trochu ostřejší, ale bezpochyby jsem se v nich také našla. Jediné, co mě příšerně děsilo, byly ty oči.

Rudé a žhavé. Ta červená v nich se dala popsat jedním slovem - krvežíznivost. Trochu opatrně jsem se k ní přibížila. Bezpochyby jsem to byla já, přesto jsem zvedla ruku, ale zrcadlo mě kopírovalo. Dotkla jsem se zrcadla přejela po obrysu tváře a dotkla se těch očí. Zklidnila jsem zvíře v sobě a opatrně se dotkla vlastního obličeje. Byl jemný jako naleštěný mramor, ale měl jasné rysy a tvary.

"Za pár měsícu budeš mít stejné oči jako my," zašeptal Edward.
Otočila jsem se. Opíral se o dveře a koukal na mě.
"Jen mi chybí ty moje," povzdechla jsem si a stočila pohled zpět k zrcadlu.
Na druhou stranu - vždycky jsem chtěla být děsivá. Alice náhle vyletěla celá nadšená ze šatníku a práskla Edwardovi dveřmi před nosem.

"Alice! Edwarde jsi v pohodě?!," vyletěla jsem a prudce otevřela dveře.
Než se na mě Edward stačil otočit a něco mi říct, Alice znovu zabouchla dveře a posadila mě na barovou židličku doprostřed místnosti.
"Samozřejmě že je! Navíc bych si spíš zničila dveře, než mu ublížila. Takže vytáhla jsem toho spoustu. Musím zjistit, co přesně ti sedí, abychom mohli jít už nakupovat určité věci. Vlasy máš nádherné, trochu ti je poupravím. Neboj! Nebudu je stříhat - jenom je rozčešu a udělám ti nějaký účes. Taky bych ti měla ukázat džíny a...." Alice štěbetala. Pořád.

Nikdy jsem nebyla blázen do účesů a oblečení, jenže odolat Alice bylo sakra těžké. Když jsem odmítla něco zkusit, udělala na mě ten svůj psí kukuč a já jsem, ač nechtěně, vždy poslechla. Alespoň při mém výběru oblečení respektovala můj názor. Poté, co jsem jí řekla, že podpatky a šaty nenosím, se zhrozila a malém mě umlátila jedním párem lodiček, které měla v ruce. Nakonec mi na dnešek vybrala fialové tričko s třičtvrtečním rukávem s černou vestou, tmavě modré džíny a balerínky - to byl kompromis jejích lodiček a mých tenisek.
"Nádhera," vypískla, když jsem se převlékla.

"Už jenom účes," nadšeně vběhla do koupelny a když přišla s plnou náručí šamponů, žehliček a hřebínků, vyskočila jsem ze židle.
"V žádném případě Alice! Mám ráda své vlnité vlasy, nechci je mít narovnané," zakroutila jsem odmítavě hlavou a pohladila své vzpurné vlasy točící se těsně pod lopatky.

Nahlas si povzdechla, ale nakonec s tím odešla do koupelny. Vrátila se s kartáčem na vlasy. Pozvedla jedno obočí. Povzdechla jsem si a posadila se znovu na stoličku. Alice nadšeně vypískla a dotančila ke mně. Opatrně rozčesávala jeden pramen za druhým. Bylo to super, konečně jsem se taky po dlouhé době strávené tady něčím zabavila. Zatímco mě česala, povídala o všem možném. Řekla mi další podrobnosti o nás, taky něco o rodině, jak to chodí. Byly to nakonec
3 zajímavé hodiny, které jsem strávila v jejím pokoji.
"Hotovo," vyletěla Alice do koupelny a za chvíli se vrátila.

Prošla jsem k zrcadlu na skříni a podívala se na její práci do zrcadla. Už jsem je neměla tak pocuchané, jako když jsme přišli z lovu. Byla to záplava blonďatých a medových kudrlinek. Alice je rozčesala všechny zvlášť, aby nebyly smíchané dohromady. Vypadala jsem taky jako anděl. S širokým úsměvem jsem se Alice vrhla kolem krku. Nadšeně mě objímala zpět.
"Ostatní se už moc těší, až tě uvidí," něžně se odsunula a ukázala na přízemí.

Chytila jsem se Alice za ruku a odhodlaně s ní vyšla ven ze dveří. Když jsme se blížily ke schodům, už jsem si tak jistá nebyla. Procházeli jsme zrovna kolem proskleného okna, když na nás zasvítilo slunce. Ohromeně jsem se zastavila
a koukala na naši zářící pokožku. Pozvedla jsem svou ruku proti slunci a sledovala jak se třpytí a leskne. Otočila jsem se k Alice a sledovala ji. Byla nádherná a usmívala se na mě. Pohledem jsem utkvěla na našich spojených rukou a sledovala, jak i na ně dopadá sluneční svit.

Než jsem si stihla užít ten pohled, slunce zmizelo za mraky a já jsem ho chvíli jen zklamaně pozorovala.
"Zítra bude svítit znovu," podotkla Alice.
"Ty to víš nejlíp," podotkla jsem a ona se rozesmála.
"Tak už pojď," zatáhla za mou ruku a přiměla mě k pohybu.


Romadůr

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama