2. Nová rodina 2/2

26. prosince 2013 v 9:51 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Prostě jsem se rozepsala :) Snad se bude líbit :) O pár kapitolek později se budeme vracet k minulosti, pak na návštěvu Volturiových a Aljašky a pak konečně na příjezd do Forks :) Užijte si to :) Romadůr

2. Nová rodina 2/2

Na sedačce seděl Jasper s Edwardem a hráli šachy. Esmé malovala u okna obraz. Carlislea jsem v místnosti neviděla. Pohledem jsem přejela šachovnici. Tahali figurkami neuvěřitelně rychle - člověk by to nepostřehl. Mě to fascinovalo, nikdy jsem šachy neuměla hrát.
"Tak jste tady," usmála se Esmé a položila štětec.
Pomalu k nám došla a chytila mě za ruce, aby si mě mohla prohlédnout.

"Moc ti to sluší drahoušku. Jak se ti líbí Alicin vkus?," zhodnotila mou vizáž.
"Alice je... neúnavná," pronesla jsem a opatrně se podívala jejím směrem.
"Stejně to budeš nosit!," zamračila se na mě naoko a šla políbit Jaspera na tvář.
"Kde je Carlisle?," zeptala jsem se na očividný fakt.
"V pracovně," odpověděl mi Edward s úsměvem," můžeš jít za ním."



Vydala jsem se po schodech nahoru. V půli jsem se zastavila a sledovala maturitní čepice, které byly úhledně poskládané v obrovském rámu. Prošla jsem kolem nich nahoru a sledovala obraz na stěně. Byla jsem překvapená, když jsem v jedné
z postav rozpoznala Carlislea.
"Zaujal tě?," zeptal se Carlisle a s úsměvem mě pozoroval.
Už jsem ani nebyla překvapená, když se za mnou najednou někdo zjevil. Přikývla jsem a dál studovala postavy na obraze.
"Kdo to je?," zeptala jsem se a ukázala na ostatní 3 muže v dlouhých černých pláštích.

"Volturiovi," z jeho hlasu jsem cítila tu nechuť.
"Loví lidi, že?," prstem jsem ukázala na jejich rudé oči.
"Ano. Dost krutým způsobem. Jsou v upířím světě něco jako královská rodina. Aro, Markus a Caius," postupně všechny ukázal.
Byli děsiví. Raději jsem odstoupila od obrazu. Největší strach mi naháněl Aro. Vypadal tak mírumilovně, že by mu to někteří jistě věřili, ale já jsem z něj cítila tu krutost.
"Vede je Aro? Ten je z nich... nejkrutější..." ztichla jsem a podívala se na něj.

"Ano. Vypadá mile, ale máš pravdu."
"Budu se jim muset ukázat?," se strachem jsem se na něj podívala.
"Je to naše povinnost. Na světě je spousta klanů, ale my jsme hned po Volturiových nejpočetnější. Aro si myslí, že mu chci ukrást jeho vládu a sesadit ho z trůnu."
"To je přeci nesmysl."
"Já vím. On to tak nebere."
"Má taky nějaký dar?"

"Ano. Dokáže si přečíst všechny myšlenky, když mu podáš svoji ruku."
"Nechci k nim jít. Mám strach," přiznala jsem a podívala se mu do očí.
"Nedovolíme jim, aby ti ublížili," řekl rozhodně.
Objala jsem ho a on si mě přitisknul blíž.
"Vždycky jsem si přál mít s Esmé dceru," usmíval se mi do vlasů.
"Máš přece už dvě," odporovala jsem mu.

"Teď už tři. A ty jsi navíc jiná než Rose a Alice. Je ti 15 a - promiň mi - jsi ještě pořád dítě, i když jsi rozumově vyspělejší než ostatní tvého věku."
"Vlastně mi bylo patnáct před nedávnem. Já vím, že jsem. Je vůbec nějaká věková hranice na přeměnu?," zajímala jsem se.
"Nesmíme přeměnit děti. Jsou ještě příliš malé na to, aby chápali náš svět. Říká se jim nesmrtelné děti a jsou ještě nebezpečnější než my. Upíři nerostou a nevyvíjí se, jejich věk se zastaví."
"Už jsi nějaké potkal?"
"Ano. Bylo to v době, kdy jsem byl s Volturiovými v Itálii. Každé, které našli, zabili bez rozdílu."

Chvíli jsme mlčeli a já sledovala obraz. V hlavě mi probíhalo vše, co mi Carlisle prozradil. Chtěla jsem se ho zrovna na něco zeptat, když jsem pocítila lehký tlak ve své dlani, kterou jsem měla položenou na jeho hrudi. Střelila jsem pohledem
k místu, kde ležela moje dlaň. Chvíli jsem myslela, že se mi to jen zdálo, ale po chvíli jsem ten tlak ucítila znova.
Přinutila jsem svou mysl, aby se přizpůsobila tomu tlaku. Soustředila jsem se pouze na to a najednou jakobych se vtáhla přímo do Carlisleovy mysli. Byla jsem v šoku a v hlavě mi nejdříve vířila spousta myšlenek. Nakonec jsem nejvíc registrovala vzpomínku, když jsem poprvé otevřela oči a uviděla je. Chtěla jsem zjistit, jestli to opravdu viděl, ale zpětný a náhlý tlak mě vytáhl z jeho mysli a já se vrátila do prostoru.

Ani jsem si neuvědomila, že jsem se na něj tak natiskla. Rukou jsem svírala jeho svetr a cítila jsem se hodně omámená. Zamrkala jsem a opatrně uvolnila stisk své ruky.
"Viděl jsem tvou myšlenku!," vydechl překvapeně Carlisle a něžně mě od sebe odsunul, aby mi viděl do očí.
"Viděl?," divila jsem.
"Nejspíš jsi další talent v rodině. Jak se ti to povedlo?," zeptal se mě.

"Já vážně nevím. Prostě jsem cítila tlak na dlani a pak trochu zazářila. Vtáhlo mě to do tvojí mysli a nějak vědomě jsem tušila, že ti mám ukázat nějakou myšlenku," vysypala jsem to ze sebe a doufala, že z toho aspoň něco pochopil.
"Dokonce jsem cítil tvé pocity. Úžasné," usmál se.
Sešli jsme ze schodů dolů a všichni už na nás čekali. Edward věděl naprosto přesně, co se stalo, protože si to v nás přečetl. Ostatní jen slyšeli náš rozhovor.



Byl to dlouhý rozhovor, který skončil asi kolem jedenácté večer. Byla jsem absolutně vyčerpaná, takže jsem byla ráda, že mou schopnost budeme zkoušet až zítra. Obě dvojice se rozešly do svých pokojů a já s Edwardem jsme je za chvíli následovali.
Edwardův pokoj byl kouzelný. Měl tu knihovnu, sedačku, hi-fi věž se spoustou CD a postel. Přešla jsem k CD.
"Můžu?," zeptala jsem se.
Přikývnul a posadil se na sedačku. Pomalu jsem přehrabovala jeho cédéčka. Měl snad všechny na světě. Pročítala jsem si názvy. Zaujal mě Debussy - toho jsem měla ráda.

"Claire de Lune - tu mám od něj nejradši," usmála jsem se a otočila se na něj.
"Já taky," usmál se zpět a vzal mi ho z ruky, aby ho pustil.
Ladné tony se rozezněly pokojem a Edward je ztlumil, abychom nerušili zbytek rodiny. Posadila jsem se k němu na sedačku a v duchu si vybavila noty. V mé upíří mysli jakobych hrála na klavír.
"Hraješ na klavír?," zeptal se mě nadšeně.
"Doprovázela jsem se ke zpěvu nebo jsem hrála klasickou hudbu. Rozhodně to neumím tak dobře jako ty," zakroutila jsem hlavou.

"Staletí tréninku," usmál se.
"Jenom jedno," opravila jsem ho a společně jsme se zasmáli.
Aniž jsem nad tím přemýšlela, hlavou mi proletěla myšlenka. Chudák Edward tu musí kvůli mně trčet a hlídat mě, zatímco ostatní jsou se svými drahými polovičkami.
"Rozhodně mě neobtěžuješ," lehce se usmál a zakroutil hlavou.
Zrudla jsem a sklopila pohled na špičky bot. Jenom před Edwardem se dokážu cítit trapně a pak se až ztrapnit. Zasmál se mým splašeným úvahám.

"Určitě máš ale spoustu nápadnic," napadlo mě a pozvedla jsem obočí.
"Bohužel. Tanya, naše přítelkyně z Denali, je do mě zamilovaná, jenže já její lásku neopětuji. Je mi jí líto," zakroutil smutně hlavou.
"Nemáš to jednoduché koukám. Tak mi o sobě něco pověz," pobídla jsem ho k jinému tématu a pohodlně se rozvalila na sedačce.
Zasmál se, ale rozpovídal se o tom, jak ho Carlisle přeměnil, jak se s tím vyrovnával a co od své proměny dělá. Zaujatě jsem ho poslouchala. Začala jsem se konečně cítit pořádně unaveně a dost se mi zavíraly oči. Opatrně, abych mu neublížila jsem si lehla na jeho rameno a nechala se unášet přicházejícím spánkem.

"Erin? Děje se něco? Hej," Edward mi zacloumal s rameny a donutil mě otevřít oči.
"Ne. Proč nespíš?," zeptala jsem se ho a položila jsem se mu na hrudník.
"Carlisle!," zavolal tiše, ale já si byla jistá, že ho slyší.
Zoufale jsem se snažila udržet při vědomí, ale spánek mě prostě nutil zavírat oči. Zdálo se mi to jako věčnost, než se Carlisle objevil ve dveřích a rychle přešel k nám.
"Co se děje?," úzkostlivě mě pozoroval.
Nic. Chci jenom spát.

"Nejspíš může spát," odpověděl překvapeně Edward.
"Vy nespíte?," dostala jsem ze sebe tiše. To mě konečně přinutilo otevřít oči.
"Ne, ale jak už jsem ti říkal, vypadá to, že se od nás trochu lišíš. Přitom jsi plnohodnotný upír. Je možné, že za to může tvá moc - vyčerpává tě a musíš spát,"uvažoval Carlisle.
"Necháme to na zítra prosím?," vydechla jsem těžce a na důkaz své únavy jsem zazívala.
"Máme spoustu času," připomněl mi se smíchem Edward.
Carlisle mi pobaveně popřál dobrou noc a přehodil přeze mě lehkou přikrývku. Zavřela jsem konečně oči a nechala se unášet spánkem.



Věděla jsem, že ještě budu spát, ale otevřela jsem oči. Ležela jsem na Edwardově hrudi - přesně tak, jak jsem usnula. Napadlo mě, že jsem ho celou dobu utiskovala.
"Klidně spi dál, mě to nevadí," zašeptal mi tiše.
Pohodlně jsem se zavrtala a chytila ho za ruku. Stiskl mi ji a broukal mi další skladbu od Debussyho. Cítila jsem, jak se
s ním spojuji, stejně jako předtím s Carlislem, ale byla jsem příliš unavená na to, abych nějak to spojení zrušila. Zanedlouho jsem znovu usnula vtáhla ho do svého světa snů. Všechno, co se mi zdálo, jsem sdílela s ním.
Byly to prostě jen barvy a jednoduché obrazy... Carlisle, Esmé, Jasper, Alice, Edward.... První lov....Alice a šatník...
Pomalu se sen vytrácel a začal slábnout. Už jsem ho nevnímala a jen se ponořila do sladkého nevědomí...



Zcela automaticky jsem vystoupila z Edwardova podvědomí a stáhla se do reality. Trhla jsem sebou tím nečekaným zpětným tahem. Otevřela jsem oči a trochu zmámeně zamrkala.
"Dobré ráno," pozdravil neutrálně, ale koutky mu cukaly.
Zrudla jsem a něžně ho praštila do ramene.
"Kvůli tomuhle budeš chvíli terčem Emmetových vtípků," prohlásil a zamyšleně mi hladil líce.

"Jak dlouhá je u něj chvíle?," zeptala jsem se zděšeně.
Jenom se usmál a posadil se. Povzdechla jsem si a zvedla se z postele.
"Tak jsem tady! Můžeme tě převléct!," Alice vletěla do pokoje jako neřízená střela a než jsem se zmohla na odpor, táhla mě k sobě do šatny.
Edward se bavil mými rozpaky, když mě Alice vynášela z jeho pokoje a provokativně mi zamával. Zamračila jsem se a ústy mu naznačila, že si to vyřídíme později.



"Ehh.. Dobré ráno Jaspere," pozdravil jsem napůl svlečeného Jaspera v Aliciné posteli.
Okamžitě jsem zrudla. V mém upířím těle mi naštěstí rudly jen líce a nebyla to tak křiklavá barva. Oproti normálním upírům to ale bylo dost výrazné.
"Fakt se omlouvám, že jsem sem tak vpadla. Alice...," žbleptala jsem a divoce gestikulovala rukama.
Nevypadalo by to tak divně, kdybych jimi nemáchala upíří rychlostí tak vehementně, že z nich byly pouze šmouhy. Když jsem si to uvědomila, rychle jsem je stáhla za záda.
"V pohodě Erin," usmál se Jazz a oblékl si tričko.

Zavřela jsem oči a snažila se necítit tak trapně. Zabiju Alice. Jednou ji vážně roztrhám na kousky a ty kousky roztrhám na ještě menší. Slyšela jsem Edwarda v přízemí, jak se směje mým úvahám. Toť k soukromí v domě, pomyslela jsem si nabroušeně.
"Mám to," Alice vytáhla boty na obřím podpatku a šíleně mini šaty.
"V žádném případě," zamítla jsem okamžitě.
Povzdechla si ale nakonec se vrátila zpět do šatny a přinesla mi dlouhé kalhoty a tílko s květinovým vzorem. K mému úžasu mi u nohou přistály šedé tenisky.

"Páni - díky Alice!," musela jsem zářit jako sluníčko, protože Alice se na mě šklebila od ucha k uchu.
Nakonec jsem u ní stejně byla nucená strávit další dvě hodiny. Ani jsem nezaregistrovala, kdy mě nechal Jasper napospas Alice. Měla jsem pocit, že jsem snad vyzkoušela každý kus oblečení v její skříni. Prý abych si to všechno radši vyzkoušela, než to budu nosit. Nutkání ji zakroutit krkem mě nepřešlo. Už jsem ji opravdu chtěla něco nepěkného říct nebo přinejmenším utéct oknem, ale Alice najednou vletěla do koupelny a když vyšla s kartáčem v ruce. Pohodlně jsem se rozvalila na její barové stoličce.

"Víš, Esmé by ráda..." nedokončila nejistě Alice.
Usmála jsem se a v rychlosti se oblékla. Skočila jsem jí po kartáči a utíkala lidskou rychlostí co nejtiššeji do obýváku. Esmé jsem uviděla, jak netrpělivě sedí na konci pohovky. U nohou měla stočenou malou sametovou deku fialové barvy. Upírsky jsem přeletěla pokoj a složila se na dece pod Esmé, do rukou jsem jí vložila kartáč a přitáhla si skicák s tužkou, který mi Alice po cestě s pohledem "viděla jsem to, tak se nehádej" vrazila do ruky.
"Vážně to Alice nevadí? Nebo tobě?," starala se Esmé.

"Já si na vlasy nevidím a Alice mě vyhnala z pokoje," zakroutila jsem pobaveně hlavou.
Alice na mě od schodů varovně zavrčela. Omluvně jsem se usmála a cítila Jasperův vliv, který doletěl k Alice. Ta zatřepala hlavou a s úsměvem skočila na pohovku.
Esmé mi něžně pročesávala pramen po prameni a já začala skicovat Carlislea, který si četl dost velkou knihu a opíral se o krbovou římsu. Nikdo kromě nás čtyř v místnosti nebyl. Divila jsem se, kolik zvuku způsobí jedna obyčejná tužka. Ani jsem nevěnovala pozornost rychlosti, jakou mi tužka létala po papíře.

"Přeješ si něco speciálního?," zeptala se mě po půl hodině Esmé.
Aspoň k něčemu mi bylo pozorovat Carlislea - hlídala jsem si čas na rolexkách na jeho zápěstí. Zamyslela jsem se.
"Nechám to na tobě," odpověděla jsem nakonec, usmála se a nespustila z očí papír před sebou.



Byla jsem skoro hotová. Chyběli jen poslední drobné detaily. Dokončila jsem pár čar a zamračeně sledovala skicu. Jo, vůbec se mi nelíbí, zhodnotila jsem to. Už jsem ji chtěla vytrhnout a zmačkat, když mi ji Edward vytrhl ze skicáku a odplachtil na druhou stranu místnosti. Esmé mi dokončovala účes a já nechtěla, aby její práce přišla vniveč, takže jsem se ani nehnula a sledovala Edwarda přimhouřenýma očima.
"Můžeš mi to prosím vráti?," zkusila jsem taktiku vyjednávání.
"Abys to zmačkala a vyhodila?," zeptal se mě pobaveně Edward a zaujatě si prohlížel skicu.

"Samozřejmě! Vůbec se mi nelíbí, detaily jsou špatné a světlo je asi o 18 stupňu nakloněné doprava. Rozumíš? Nepovedlo se, udělám jiný. Moc jsem spěchala," vysvětlila jsem mu to.
"Tobě se nelíbí?," zeptal se mě vyjeveně a těkal očima mezi mnou a skicou.
Jasper protočil oči a raději se věnoval Alice. Viděla jsem na ní, jak zkoumá naši budoucnost a je z ní úplně vykolejená. Podívali jsme se s Edwardem na sebe a rozesmáli se jako šílenci. Všichni nás brzy následovali. Nikdo nemohl odolat, protože Alice se smála šíleně nakažlivě.

"Hotovo," prohlásila nadšeně Esmé a přitáhla ke mně zrcadlo.
Vykulila jsem oči nad tím složitě zapleteným copem, který se skládal z dalších menších copánků. Rozeznala jsem klasický, francouzský a rybí - další pro mě byly velká neznámá. Mírně jsem pootočila hlavu. Stejně mi to nepomohlo - pořád jsem neměla tušení, jak to udělala.
"Nelíbí se ti?," zeptala se mě po deseti minutách Esmé a snažila se zakrýt smutek v hlase.
"Je to krásný! Jen vůbec netuším, jak se ti to povedlo," odporovala jsem jí a usmála se na ni.

Vstala jsem, když jsem si byla jistá, že mi můj účes bude držet pevně. Rychle jsem přešla k Edwardovi a vzala si zpět můj výtvor.
"Nevyhodíš to, že ne?," zeptal se mě podezřívavě.
"Fajn. Nevyhodím to," protočila jsem očima a odletěla do jeho pokoje.

Skicu jsem položila na postel a vrátila se zpět do obýváku. Podstatně pomaleji, i když mi pořád ještě nevycházely lidské kroky. Dokonce jsem si dávala takový pozor, abych nespadla, že se mi to skoro povedlo.
Došla jsem dolů a očima pročesala místnost. To pro případ, že by měl Edward nutkání mě poslouchat. Zahlédla jsem ho, jak došel ke klavíru na vyvýšené plošině. Posadil se a pečlivě si prohlédl všechny klávesy.

Pak se jeho ruce rozletěly po klávesách a já zapomněla úplně na všechno. Domem se rozezněla melodie tak nádherná, že jsem si myslela, že to snad ani není možné. Byly to velmi složité tony a ač jsem je všechny poznávala, nedokázala bych je v žádném případě složit dohromady tak, jak to udělal Edward. Jenom jsem stála pod schody a unešeně poslouchala. Věděla jsem, že mé upíří mysli nebude dělat problém si ji celou zapamatovat.

Skladba skončila na můj vkus příliš brzy. Pořád jsem sledovala klavír. Když už to trvalo nějakou chvíli, vzhlédla jsem. Všichni mě pozorovali a zřejmě čekali moji reakci.
"Hustý," vypadlo ze mě nakonec.
Všichni se tiše rozesmáli a já pořád nevěřícně zírala na Edwarda. Usmál se a znovu začal hrát.



Vůbec jsem neměla tušení jak dlouho ho poslouchám. Seděla jsem vedle něj u klavíru. Mimochodem, ani to se neobešlo bez nadmíry červenání a spousty otázek, jestli mu to nevadí. Připadalo mi, že od doby, co jsem upír, se červenám neustále.
"Nechceš si to zkusit?," zeptal se mě, když dohrál další skladbu.
"Po tom, co jsi předvedl?," pochybovačně jsem se na něj podívala.
"Vždyť to nic nebylo."
"Ne? Proboha slyšel ses vůbec?," vykulila jsem na něj oči.

"Alespoň vidíš, jak se cítím já, když ti hodnotím tvé skicy," usmál se vítězně.
Jasně. Nejlepší obrana je útok, viď? Povzdechla jsem si a nakonec postavila ruce na klávesy. Znovu jsem se na něj podívala, jestli to myslí vážně. Povzbudivě se usmál a přitáhl mi noty. Debussy.

Ani jsem noty nesledovala - znala jsem je nazpaměť. Mé ruce se lidsky posunovaly po klávesách a zaplnily místnost další skladbou. Věděla jsem, že rozhodně není tak hezká, jako když hrál Edward, ale byla jsem spokojená, že jsem to aspoň nezapomněla. Dokončila jsem poslední tony a stáhla ruce z kláves.
"Radši hraj ty," zakroutila jsem hlavou nad svým uměním.
"Nepodceňuj se. Hrála si skvěle," odporoval, ale opět začal hrát.



Z dálky jsem uslyšela auto, které mířilo přímo k nám. Vrhla jsem pohled na dveře a Edward přestal hrát.
"To bude Rose a Emmet," uklidnil mě a společně jsme zamířili ke dveřím.
Všichni vyšli ven a já si stoupla za Carlislea a Jaspera. Za chvíli se ze zatáčky vyřítil obrovský džíp, ze kterého vyskočil obří svalovec, kterého jsem jasně mohla tipnout podle popisu na Emmmeta a rychle obešel auto na druhou stranu. O Rose jsem toho taky hodně slyšela, ale když vystoupila, začala jsem chápat co myslí tím nejkrásnějším upírem.
"Tak jsme tady rodino a vítáme nové tváře," zazubil se Emmet a pohledem utkvěl na mě.
"Rose, Emmete - tohle je Erin," představil nás Carlisle.

Nesměle jsem se usmála jejich směrem. Emmet se zářivě usmíval, když bral Rose kolem pasu a táhnul ji naším směrem. Podívala jsem se na ni a chtěla se na ni taky usmát, podat jí ruku nebo něco podobně zdvořilého. Její pohled ale mluvil za vše. Nenávistně se na mě mračila a já jsem v tu chvíli věděla, že tohle ještě bude pěkně těžké...

Romadůr

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama