3. Druhá strana mince

29. prosince 2013 v 18:57 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Další kapitolka :) Snad se bude líbit :)


3. Druhá strana mince

Mohlo to být horší. Ne, vlastně nemohlo. Seděla jsem na větvi stromu před Edwardovým pokojem. Za jediný den, který tu s námi Emmet s Rosalii byli, jsem zjistila důležitá fakta. Rose měla v mé přítomnosti pouze 2 nálady - ignorovala mě nebo mi nadávala. Nesnášela, když mi něco šlo. Nesnášela, když se mnou někdo trávil čas. Doteď jsem vlastně nepřišla na jedinou věc, která by jí na mně nevadila.
Povzdechla jsem si, když jsem zjistila, že mě už dlouhou dobu pozoruje Edward. Rukou naznačil na místo vedle sebe. Zavrtěla jsem hlavou a poklepala na místo na větvi. Zaklapl knížku a vyskočil na strom. Za dvě vteřiny seděl vedle mě.

"Víš, že už tu sedíš 3 hodiny?," zeptal se mě.
Zavrtěla jsem hlavou a dál koukala do jeho pokoje.
"Můj vnitřní monolog tě už začal štvát?"
"Hlavně ta sebeobviňující část," usmál se smutně.
"Omlouvám se, ale přestat myslet je nemožné."
"Tak už pojď. Jdeme na lov," zvedl se a já ho následovala.

Seskočil ze stromu na zem a popošel, aby mi udělal místo. Tak to určitě, pomyslela jsem si a seskočila na nižší větev a z té na zem.
"Ublížila bys jedině zemi ne sobě," zakroutil pobaveně hlavou.
Jo jasně. Kdybys mě znal jako člověka, pochopil bys. Zvědavě se na mě podíval. Přehrála jsem si v hlavě mírně zamlženou vzpomínku.

Seděla jsem na zemi. Bylo mi 5 a hrála jsem si na hřišti. Zvedla jsem se, abych doběhla pro další květinku na můj věneček. Zakopla jsem o vlastní nohy a zřítila se na zem. Statečně jsem se zvedla a běžela po pískovišti ke květinám, jenže se moje noha zasekla v jedné z písečných tunelů zdejších dětí a tak jsem se natáhla znovu. Když už jsem byla konečně na trávě, šlápla jsem na hrábě a zlomila si nos...

Dívala jsem se, jak se snaží zadržet výbuch smíchu a koutky mu pobaveně cukají. Zamračila jsem se. Co jsem říkala, pomyslela jsem si.
"Nezapomínej, že teď jsi upír. Tvá rovnováha je vyrovnaná," pronesl klidným hlasem.
"Můžem?," vypískla nadšeně Alice a za košili za sebou táhla pobaveného Jaspera.
Můj úsměv zmrzl ve chvíli, kdy po mně Rose hodil ledový pohled. Edward na ni podrážděně zavrčel a ona s povýšeným výrazem zmizela v lese. Nijak jsem se nesnažila skrýt své zklamání z jejího chování a zírala jsem na místo, kdy zmizela.
"Jdem!," zasmál se Emmet a než jsem stačila cokoliv udělat, přehodil si mě přes rameno a rozběhl se do lesa.

"Pusť!," zavrčela jsem na něj a vypáčila jsem se z jeho sevření.
Byla jsem neuvěřitelně spokojená, že se mi to povedlo. Seskočila jsem z jeho ramen a vyletěla do větví stromu. Tam sem se opřela o kmen a vyděšeně zírala na Emmeta. Ten se na mě díval dost nechápavě. Byla jsem novorozená, takže vztek, který jsem měla, vlastně nepatřil mně ale monstru uvnitř. Bohužel se připomněla ta lidštější část, a tak jsem se klepala strachy v korunách stromů.
Mezitím se už dole všichni seběhli - dokonce se odněkud objevila i Rosalie. Ledabyle se opírala o strom naproti.
"Co se stalo? Proč nepokračujete?," zeptala se.

Otázku vůbec nemířila mým směrem - ne že by o mně nevěděla.
"Emmet to trochu přehnal," odpověděla jí Alice a koukla se do koruny stromů.
Uhnula jsem dozadu tak, aby na mě nebylo vidět - neměla jsem sílu se jí podívat do očí.
"Emme pojď, půjdeme lovit. Vy zatím můžete setřást Mauglího ze stromu," zašklebila se na mě Rose a rozeběhla se s Emmetem na jih.
"Já jdu s Erin - vy si běžte kam chcete," vypískla Alice a vyletěla na strom za mnou.
"Jdem?," usmála se na mě a opatrně ke mně natáhla ruku.

Chytila jsem ji a vyhoupla se s ní na další strom. Alice se zvonivě rozesmála a obě jsme se skrze stromy dostávaly dál od domu.
Zachytila jsem vůni daňků a vydala se tím směrem. Alice se vydala na druhou stranu, kde cítila medvěda. Ladně jsem přeskočila všechny větve a přidřepla si na poslední. Daňci procházeli tiše pode mnou a ničeho si nevšimli.
Nakrčila jsem se ke skoku, když jsem na druhé straně zahlédla pohyb a zmrzla jsem na místě. Zavrčela jsem potichu, abych nevyplašila kořist. Na druhé straně stála Rosalie a já jsem hned měla chuť si nafackovat. Omluvně jsem se na ni usmála a ústy naznačila "promiň". Semkla rty do úzké linky a rozběhla se na druhou stranu. Zapomněla jsem na svou kořist a rozběhla se za ní.

"Rose! Rose, počkej prosím!," volala jsem na ni zoufale.
Ona se však ani neohlédla a jen dál spěchala kupředu. Připadala jsem si špatně za to, že jsem ji tu pronásledovala, ale chtěla jsem jí všechno vysvětlit. Možná jsem měla pochytit nějaké podezření, ale byla jsem tak zaobraná myšlenkami na smíření, že jsem prostě jen utíkala a snažila se ji dohnat.
Zničehonic se zastavila. Šokovaně jsem zabrzdila taky a dohnala ji trochu rychlejším krokem, abychom si promluvily.
"Konečně Rose! Musíme si promluvit, potřebuju ti všechno vysvětlit," vydechla jsem úlevně.
"Nechci nic slyšet," zasyčela a koukala se severním směrem.

"Ale já ti to musím říct! Mrzí mě, že jsme spolu nezačali dobře a pokud jsem udělala něco špatně, tak se ti moc omlouvám. Chtěla bych, abys mě alespoň respektovala a neignorovala. Nežádám po tobě přátelství. Ale jsi má rodina a já tě mám ráda. Nechci, abys mě nenáviděla," mluvila jsem rychle, ale Rose stejně slyšela každé slovo.
"Myslíš, že mě tím přetáhneš na svoji stranu tak jako ostatní?," zchladila mě.
"Tak to není!," promluvila jsem už trochu zoufale a z oka mi unikla jediná slza.
Rose na mě šokovaně hleděla. Viděla jsem jí na očích, že ví, že jí nelžu. Prudce trhla hlavou znovu na sever a zadržela dech.

"Musíš zmizet!," protáhla skrz zuby.
"Proč?," nechápala jsem a udělala krok jejím směrem.
Stáhla rty a její oči najednou byly prosebné. Ničemu jsem nerozuměla. Udělala jsem poslední krok a do nosu mě udeřil severní vítr. Stačil jen krátký nádech. Chtěla jsem se Rose zeptat, o co tu jde, když se mi až do krku zabodla tak lahodná vůně, že jsem nemohla jinak, než jí následovat.
Oči mi prudce žhnuly a zastínily mé racionální jednání. Vtáhla jsem automaticky tu lahodnou vůni znovu do svého hrdla a potěšeně jsem zavrčela.
"Ne! To nesmíš!," slyšela jsem z dálky panický hlas Rosalie.

Nevěnovala jsem jejím slovům pozornost. Co mi vůbec bylo do nějaké další upírky? Zavrčela jsem na ni, abych jí dokázala, čí bude ta oběť.
Vrhla se mým směrem a odhodila mě na strom, který se pod mou vahou zlomil a spadl na další, který srazil sebou. Rychle jsem se zvedla a hrozivě na ni zavrčela. Vyletěla jsem na strom, ze kterého jsem se odrazila a dopadla prudce na zem dvacet metrů od ní.
"Erin! Zachytila vůni nějakého turisty!," zřetelně jsem slyšela Alicino varování ostatním.

V hlavě jsem však měla prázdno. Já, oběť, já, oběť. Rudá clona se mi opět přetáhla přes oči a já letěla po té sladké vůni. Mířila jsem kupředu a nevnímala svět okolo sebe, dokud jsem za sebou neuslyšela dalšího upíra. Varovně jsem zavrčela a ještě víc zrychlila. Upír ale na rozdíl ode mě neztratil hlavu tou sladkou vůní a tak mi nadběhl z druhé strany. Zastavila se přede mnou. Ještě víc jsem zrychlila. Natáhla ruce, aby mě mohla chytit. Na to jsem přesně čekala, proto jsem těsně před ní uhnula doleva a náhlým kopancem do břicha jsem Esmé odhodila do stromu.

Na nic jsem nečekala a vyrazila znovu. Šílela jsem tou vůní, potřebovala jsem jí ochutnat a utišit můj hořící krk. Zrychlila jsem snad ještě víc a prudce vdechovala. Blížila jsem se ke své oběti a už z velké dálky slyšela tlukot srdce. Pálení v krku se rozhořelo ještě prudčeji.
Slastně jsem vrčela a z lovu mě vytrhla jediná věc - další upíři. Zavrčela jsem nepříčetností a frustrací. Vycenila jsem zuby a rozeběhla se ve snaze být u oběti první.

První z nich se vrhl kupředu a já jsem poznala, že je rychlejší než já. Stoupnul si mi do cesty asi dvacet metrů přede mnou a zastavil se. Rozpřáhl ruce stejně jako předchozí upír. Loví mě? Zlost přebila i tu nutkavou potřebu po mé oběti. Ta počká. Vztek slepil mé oči ještě víc. Z krku se mi vydralo to nejhorší zavrčení ze všech, které jsem dosud ze sebe vypustila. Vrhla jsem se kupředu a chtěla jsem ho prostě odhodit pryč. Najednou dal ruce před sebe, jako by věděl co chci udělat. Uvědomila jsem si to včas, rychle jsem mu proletěla kolem volné ruky a prudce zahnula nalevo. Nějak jsem už nepočítala s dalším upírem v cestě a tak jsem si dovolila letmý pohled vzad. Svou chybu jsem si uvědomila, když jsem mu vletěla do otevřené náruče.

Prudce jsem do něj narazila, ozval se rána, jako by do sebe narazili dvě skály a on brzdil svými botami o půdu, do které se zaryl a po pár metrech jsme zastavili. Zachytil ruce kolem mého těla a držel mě v ocelovém sevření. Vypáčila jsem ruce, protože jsem byla silnější než on, ale než jsem se mohla osvobodit úplně, držel mé svobodné ruce předchozí upír. Trhala jsem sebou a v krku mě dráždila ta nádherná vůně, která byla na dosah ruky.
Vrčela jsem jako poraněné zvíře a zmítala se, ale nebylo mi to k ničemu, protože proti dvěma z nich jsem neměla šanci. Vzdáleně jsem slyšela, že přišli další upíři.

"Erin, no tak, Erin. To nechceš udělat, je to člověk - nechceš mu ublížit..."
"Erin broučku, podívej se na mě - my ti pomůžeme. Uklidni se prosím..."
"Neposlouchá vás. Je žíznivá - ještě nic neulovila..."
Vrčela jsem bez přestání, ale uvědomovala jsem si tu ostrou bolest při každé potřebě vzduchu na další vrčení. Bylo to hrozné, semkla jsem oči a bezúspěšně jsem se snažila zastavit příval té nejnádhernější vůně. Potřebovala jsem zázrak, ale mohl by mi pomoct upír. Doufala jsem v to, takže jsem vyškubla svou ruku ze sevření jiného upíra a prudce sevřela hruď a tolik známý svetr, který jsem ale najednou nedokázala nikam zařadit.

Vtáhlo mě to do jeho podvědomí. Jediná věc, kterou jsem mu byla schopna ukázat - žízeň. Spalovala každou část mého těla. Pálila mě v hrdle, nutila mě vdechovat tu vůni, nutila mě pronásledovat moji oběť, nutila mě vrčet a útočit. Zoufalství a bezmoc se jako hurikán vrhla do jeho mysli. Pomoc, volala moje myšlenka, než se můj náhlý vpád přerušil neúprosným tlakem zpět.
Vítr mi ale pomoci nechtěl - praštil mě do nosu znovu a jakékoliv zbytky mého snažení o klid sfoukl pryč. Opět se otevřely moje oči zabijáka a já se znovu začala prudce zmítat a vrčet. Znovu na mě zaútočila ta vůně a přitahovala všechny mé myšlenky. Ocelové ruce mi nedovolily nic udělat.

"Jaspera! Alice přiveď Jaspera, musí ji uklidnit..."
Jasper, Alice... Proč mi to přijde tak důležité. Potřebovala jsem to vědět a tohle zastavit. Zabořila jsem hlavu do hrudi toho upíra, co mě držel v náručí. Nebylo to takové, jaké jsem doufala, ale stačilo to, aby se utlumila ta vůně, co mě přiváděla k šílenství. Rudá clona se stáhla a mně se kousavě připomněly všechny okolnosti. Přestala jsem dýchat, nehýbala se.
Zrůda.

"Vnímá," zašeptal Edward a soucitně mi pohladil ruce, které svíral za mými zády.
Všechno se mi vrátilo zpátky. Vrčela jsem na Rose. Hodila jsem Esmé do stromu. Útočila jsem na Edwarda. Co mě psychicky srazilo na kolena, byla poslední věc. Chtěla jsem zabít Carlislea!
Zrůda. Zrůda. Zrůda.
"V pořádku. Erin? Musíme odtud pryč. Cestou budeme ještě lovit ano?," promluvil ke mně Carlisle.

Teprve teď jsem si uvědomila, že to on mě zastavil a celou dobu držel v náručí. Edward uvolnil stisk mých rukou, ale zůstával obezřetný. Chápala jsem ho. Chytila jsem se ho za ruce a on mi je stiskl a rozběhl se se mnou a ostatními v patách domů.
Zachytila jsem stádo daňků, na které jsem úplně zapomněla. Znovu jsem se ponořila do lovu, abych uhasila alespoň na chvíli ten žár. Skolila jsem čtyři, ale nedokázala jsem z hlavy potlačit vůni lidské krvi. Tu ale zastínila vina a hrůza z toho, co se mohlo stát, kdyby se mnou dnes nebyli na lovu. Vysála jsem poslední laňku a odložila ji k ostatním.



Byla jsem v Carlisleově pracovně. Seděla jsem na provizorním lůžku pro naléhavé případy. Rukama jsem si objímala kolena a nepřítomně zírala z okna. Carlisle tiše přepisoval lékařské zprávy. Pravidelné kmitání pera a občasný starostlivý pohled na mě, to bylo jediné, co se tu dělo. Ani jsem nevěděla, jak jsem se sem dostala, jak jsem byla v šoku z dnešního lovu. Kvůli tomu mě Carlisle radši nechal u sebe - pro všechny případy.
Spánkem mi začala padat víčka, ale já se bála usnout. Naprosto přesně jsem věděla, která noční můra mě bude pronásledovat. Nakonec jsem to stejně nevydržela. Opřela jsem si hlavu o kolena a zavřela unavené oči.

Barvy, tvary - nic, co by dávalo větší smysl... Pozorovala jsem uchváceně všechny drobné detaily, které jsem zahlédla... Pak se obraz začal vyjasňovat... Viděla jsem celou rodinu... Koukali na mě... Viděla jsem to zklamání na každé tváři a to mě mrzelo...

Prudce jsem zvedla hlavu a vytřeštila oči. Kdyby mi srdce bušilo, letělo by právě maraton. Uvědomila jsem si, že už neslyším pravidelné škrábání pera o papír. Ani jsem si nevšimla, jak dlouho stál Carlisle vedle mě a držel mě za ruku. Objala jsem ho.
"Hrozně mě to mrzí," řekla jsem upřímně.

"To nic. Každý si tím musí projít. Nic jiného jsme nečekali - jsi novorozená, je to pro tebe přirozenost. Překvapilo by mě, kdyby ses zachovala jinak," uklidnil mě a pohladil po vlasech.
"Měla by sis odpočinout, běž se vyspat. Edward na tebe čeká," poradil mi a pomohl mi seskočit z lůžka.
U dveří jsem se mu naposledy omluvila a on mi popřál dobrou noc. Vrátil se ke svému papírování a já jsem tiše zaklapla dveře.



"Nehodláš se užírat sebelítostí, že ne?," zeptal se mě obezřetně Jasper, když jsem sešla do obýváku.
Původně jsem si chtěla jít lehnout, ale většina rodiny ještě seděla dole. Zavrtěla jsem hlavou a zrudla. Emmet se nahlas rozesmál.
"Tohle mě nikdy neomrzí," chechtal se dál.
Zaskřípala jsem zuby a přešla k oknu. Opřela jsem se o rám a složila si ruce na hrudi. Za domem se snášel západ slunce, ale byl hustě schován pod šedými mraky.
"Já to tak nemyslel sestřičko."

Možná bych mu to i věřila, kdyby se u toho nezačal znovu smát jako šílenec.
"Jasně Emmete. Jdu si lehnout," okomentovala jsem to.
To už se Emmet smíchy válel po sedačce. Tiše jsem zavrčela a snažila se najít sebeovládání, abych tomu blbečkovi neutrhla hlavu. Zaťala jsem ruce v pěst a vyletěla do Edwardova pokoje.
Sedla jsem si na chlupatý koberec u okna a zadívala se do lesa. Mé upíří vidění bylo stejné ve dne i v noci, což mě neuvěřitelně fascinovalo. Noční nádech dal lesu nový rozměr a ten tak vypadal kouzelnější a zároveň tajuplnější než ve dne. Opřela jsem se o okno a během pár minut jsem znovu usnula...



Nevěděla jsem, co se mi zdálo. Probudila mě má klesající hlava. Padala upíří rychlostí, takže bych nestihla zareagovat, ale dva páry rukou zachytili mou unavenou hlavu. Otevřela jsem oči.
"Proč spíš u okna?," ptal se mě pobavený Jasper a opatrně mě s Edwardem po boku usadili.
"To si nikdy neusnul únavou někde jinde než v posteli?," zabrblala jsem a znovu se opřela o okno.
"Abych pravdu řekl - už si ani nepamatuju, jaké to je spát," zasmál se tiše.

"Tak se pohodlně usaď," usmála jsem se a chytila ho za ruku.
"Jak to myslíš?," nechápal.
Edward se tiše zasmál. Samozřejmě neodolá a přečte si každou myšlenku. Netrvalo mi dlouho se znovu ponořit do spánku. Vtáhnout Jaspera pro mě bylo daleko přirozenější než s Carlislem nebo Edwardem, protože naše schopnosti se tak nějak prolínaly...



Zatřepala jsem víčky a opatrně se posadila. Malátnost po spaní by se neměla podceňovat. Něžně jsem se odtáhla
z Jasperova podvědomí. Zamrkal a fascinovaně na mě zíral - nemusím upozorňovat, že jsem opět zrudla.
"Jestli si mě Emmet bude dobírat, tak si mě nepřej," zamračila jsem se.
"Už se nedivím, co Edwarda fascinuje na tom, tě sledovat ve spánku," odpověděl mi a pustil mou ruku.
"Tebe to vážně baví?," zeptala jsem se nevěřícně Edwarda.

"Ani nevíš jak. Kdybys nespala, tak bys pochopila, jaký je to zážitek," usmál se.
"Mimochodem - za pár minut je tu Alice."
"Já jsem tady už dávno," smála se Alice u dveří.
"Jdu dobrovolně," povzdychla jsem si, když si to zamířila přímo ke mně.
"Tím líp."



"Udělej to pro mě!"
"Na to zapomeň Alice!"
"Ale no tak!"
Naštvaně jsem zírala na Alice, která v ruce držela modré letní šaty s černým květinovým ornamentem. V druhé ruce nechyběli její oblíbené patnácticentimetrové podpatky.
"Dám ti balerínky," začala vyjednávat a vrhla se do šatny.

"Na mém rozhodnutí to nic nemění," zavrtěla jsem hlavou a protestně si složila ruce na prsou.
"Prosím," nahodila svůj psí kukuč a mávala mi před očima - musel jsem to uznat - opravdu krásnými balerínkami. Byly černé s modrou květinou u prstů.
Skousla jsem si ret. Ta potvůrka mě vážně dostává. Tohle byly rozhodně pěkné boty, ale pokud si nevezmu i ty šaty, tak se s nimi můžu na místě rozloučit. Úsměv se jí začínal rozjasňovat, když zahlédla mé váhání.
"Ne, rozhodně ne," zakroutila jsem nakonec se sebezapřením hlavou.
"
To chceš chodit nahá?," zamračila se na mě.
"Nenosím šaty, Alice! NE na běžné použití!"
"Takže když to nebude běžné vezmeš si je?"
"T jsem neřekla. Teda, ne takhle..."
"Výborně," vypískla a utekla zpátky do šatny.
Vyčerpaně jsem si sedla na barovou stoličku. Hádky s Alice prostě stály za to - hlavně proto, že většina hádek mezi námi byla kvůli oblečení, botám nebo doplňků.

"Takže dneska ti to odpustím, protože tě mám ráda. Ale za týden bude předvánoční večírek," vypískla nadšeně, když se znovu objevila.
"Večírek?," zaujalo mě.
"Samozřejmě - uděláme si vánoční lov," zasmála se a hodila po mě oblečení.
Džíny, botasky, tílko - dobře to zkousnu. Automaticky se celá rozzářila, když viděla mé rozhodnutí, vzít si její oblečení a běžela se rychle převléct taky. Vyběhla jsem rychle z jejího pokoje, protože jsem se bála, že by mi chtěl ještě něco víc.
Esmé jsem potkala na chodbě a nabídla mi, že mě upraví v jejich ložnici. Nic jsem nenamítala - Carlisle dnes jel brzy ráno odevzdat papíry do nemocnice, takže jsem nemusela čekat scénu jako s Jasperem. S Carlislem by to navíc bylo trochu... divný.

"To bude Carlisle," usmála se šťastně Esmé, když se u dveří ozval zvuk skřípějících pneumatik.
Spolu jsme sešli dolů do obýváku a usadili se na pohovku k ostatním, Jen Alice jsem nikde neviděla.

"Ještě jsem na něco zapomněla!," vypískla ze schodů a hodila po mě kostkovanou látku...

Romadůr

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama