Prolog

15. prosince 2013 v 12:24 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)

Prolog

Cítila jsem chlad, když na mě dopadaly první sněhové vločky tohoto roku. Udržet se při vědomí bylo čím dál těžší a tmavá mlha mě neúprosně tlačila dolů. Skřípění kol nedaleko mě vrhlo zpět do reality, bolestně jsem zaskučela a přála si, aby temnota přišla rychleji. Ani jsem nezaregistrovala jejich pohyb, ale byli náhle u mě.
"Myslím, že má vnitřní krvácení, zlomená žebra, roztrhlou plíci, těžký otřes mozku a - proboha..."
Tolik zranění, je div, že jsem ještě při vědomí. Chladné ruce mi držely hlavu, ale pro mě to bylo jako hřejivé pohlazení. Jsou tady, mí andělé, kteří mě odvedou pryč z tohohle špatného světa.

"Do nemocnice to nestihneme. Vím, že pro mě také chceš to nejlepší, ale ona není ta pravá."
Namáhavě jsem otevřela oči a zaostřila na osobu vedle mě. Byl nádherný, to jsem popřít nemohla. Bronzové vlasy mu elegantně padaly do obličeje, bledá pokožka souhlasila s chladem v jeho rukou. Jeho oči byly karamelové a ... Neuvěřitelné! Něchtěla jsem anděla zranit tím, že ho odmítnu, ale ani on nebyl pro mě. Až příliš mi přípomínal mého mrtvého bratra. Při vzpomínce na Stephena se mi zadrhl už tak nepravidelný dech. Je to možné?! Opravdu je tohle nebe a můj bratr?

Zdálo se mi, že i andělovi se zadrhl dech. Pak se usmál tím nejhezčím úsměvem a opatrně vzal mou ruku do své.
"Proměň ji, Carlisle. Není pro mě, ale je jako má sestra. Bude ještě krásnější, než Rosalie. Podívej se na ni - má dokonce stejné oči, jaké jsem měl já, když jsem byl člověk..."
"Jsi si jistý, Edwarde?"

Nechce mě? Z posledních sil jsem se otočila na druhého anděla. Oči barvy karamelu na mě váhavě hleděly a jeho obličej rámovaly kratší blond vlasy. Takže je to otec... Edwarda. Nebyla bych dobrá dcera? A i když jsem ho znala pár minut, byl pro mě lepším otcem, než jakého jsem měla. Zmohla jsem se na poslední úsměv, protože na mě doléhal chlad. Bránila jsem se mu a moje srdce se zaseklo a dvě vteřiny trvalo než se opět rozběhlo. Bolestně jsem zavřela oči, ale dávala jsem si dobrý pozor, abych nevykřikla.

"Omlouvám se, bude to bolet. Pak už budeš s námi."
Hlas Carlislea šeptal a zachytil mou hlavu před pádem na zem. Něžně mi odrhnul vlasy a já cítila jeho studený dech
u krku. Pak jsem ucítila ostré bodnutí a mlha mě vzala k sobě...


Neříkám to často, ale na tuhle povídku jsem hrdá a píše se mi sama :) Snad se líbí :)

Romadůr

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama