Leden 2014

Erica na plese

26. ledna 2014 v 17:20 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Erica na plese :)

12. Ples

12. ledna 2014 v 17:02 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Přidávám kapitloku :) Vím trvalo mi to hooodně dlouho, ale musela jsem se zase naladit, což se mi (snad) povedlo. Napište mi, jak se vám to líbilo :) PS: Za ten konec mě neukamenujte :D (y)

12. Ples

Celou cestu k ředitelně jsem se uklidňovala, že jsme určitě žádnou hloupost neprovedli. Čím víc jsme se ale blížili, tím jsem si tím byla míň jistá. Ani Sirius mi moc ke klidu nepomohl. I v jeho očích jsem viděla tu otázku. Co jsme udělali a je to vážné?
"Lískooříšková zmrzlina se zkaramelizovaným cukrem," promluvila McGonnagalová k chrliči, před kterým jsme se nakonec zastavili.

Vykulila jsem oči. Sirius vyprskl smíchy a já se to neúspěšně snažila zakrýt zakašláním. McGonnagalová po nás střelila pohledem "není to moje vina, že má Brumbál neuvěřitelně hloupá hesla" a vpustila nás dovnitř. Museli jsme se dvě minuty uklidňovat, než jsme nasadili vážné tváře a zaklepali.
"Dále."

Sirius mi galantně otevřel dveře a nechal mě projít. Usmála jsem se na něho a společně jsme se usadili do křesel před pracovním stolem, na které ukázal Brumbál. V jeho očích schovaných za půlkruhovými brýlemi jsem viděla jiskřičky. To je dobře, pomyslela jsem si, takže v průšvihu nejsme. Málem jsem si oddechla nahlas, ale podle toho, jak se na mě ředitel koukal, mi to vyčetl z tváře. Nebo z hlavy.

"Nejspíš bych vám měl objasnit, proč jsem vás..."
"Určitě je to omyl, my s Ericou jsme nic ne..." přerušil Brumbála Sirius a já ho po vteřině šoku kopla do holeně.
Bolestně zaskučel a šokovaně na mě pohlédl. Málem jsem se plácla do čela. Nebo se ho přinejmenším zeptala, jestli mu nechybí mozek. Naštěstí moje úvahy přerušil Brumbál.

"Chtěl jsem s vámi probrat ples paní Harperové, který se bude konat v říjnu," pronesl Brumbál a naprosto ignoroval předchozí situaci.
"Samozřejmě nebude to moc velký problém vás omluvit - koneckonců jste velmi nadaní studenti," mrkl na nás.
"Nejspíš by mi to zakázalo ministerstvo, ale vaši rodiče prý byli velmi přesvědčivý. Nicméně zameškanou látku musíte dohnat. Nemusím doufám opakovat, že pro vás platí stejná pravidla jako ve škole?"

"Ne pane," odpověděli jsme jednohlasně.
"Výborně! Dáte si zmrzlinu?," zeptal se nenuceně a odněkud z hábitu vytáhl zmrzlinu.
"Ne děkujeme. My už půjdeme. Nashledanou pane a dobrou noc," odpověděla jsem za nás za oba a nenápadně postrčila Siriuse k odchodu. Naštěstí mu začal opět pracovat mozek a také se zvedl.

Když už jsme byli u vchodu, otočila jsem se ještě zpět: "Mimochodem, máte zajímavé heslo, pane řediteli."
Vesele se pousmál a jiskřičky v očích mu tancovali. Zavřela jsem dveře a pod schody jsme si se Siriusem dovolili vybuchnout smíchy.



"To jako vážně?," James se otřásal výbuchy smíchu.
"Originální heslo,"smála se Lily.
"Nechci na ten ples," brblala jsem Siriusovi do ramene.
Tlumeně se zasmál a přitáhl si mě blíž.

"Ani za odměnu?"
"Snad nemyslíš sebe?," zasmála jsem se.
"Nestačím ti?"
"No..."

Uraženě se na mě díval. Rozesmála jsem se a dala mu pusu na tvář. Usmál se na mě zpátky a spokojeně se opřel do křesla, na kterém jsme seděli.
"Vy dvě hrdličky!," cukroval James a pitvořil se jako malé dítě.
Všichni jsme vybuchli smíchy a trvalo dlouho, než jsme byli opět schopni normální konverzace.




"Bože! Lily ten ples je už dneska! Co mám sakra dělat?!," hysterčila jsem a pochodovala po pokoji jako lev v kleci.
"Hlavně se uklidni," protočila Lily očima a začala rozbalovat balíček se šatami, které mi přinesly rodinné sovy.
Úzkostlivě jsem pozorovala, jak otevírá balíček - pomalu a pečlivě. Dokonce jsem si i začala okusovat nehty.
"Bože nezdržuj to tak!," vyletěla jsem po pěti minutách a škubla s drahým papírem.
Podrážděně jsem zavrčela na krabici, která na nás vykoukla ze zbytků papíru. Sundala jsem její víko a naprosto ztuhla. Obě jsme zírali na nadýchanou růžovou příšeru. Lilly vypukla v šílený smích a musela se posadit, aby to vůbec ustála.

"Co - to - je?!," odsekávala jsem a mezi jednotlivými slovy vytahovala další a další krajky.
"Tak to se povedlo," smála se dál Lily a vůbec si mě nevšímala.
Vztekle jsem popadla hůlku a poslala na šaty Bombardo. Ozvala se rána jako z děla a k mé nelibosti - šaty byly pořád v jednom kuse. Odklidila jsem hůlkou nepořádek a koukala na své přetvořené šaty. Bombardo je sic nezničilo, ale dodalo jim neuvěřitelně drsný nádech. Nejspíš byly chráněné kouzlem, protože ztmavly a rukávy držela jen průhledná látka. Znovu jsem zaútočila na šaty, tentokrát s lehčím kouzlem a šaty konečně dostaly ten pravý nádech. Samolibě jsem se usmála a koukla na Lily.

"Tví rodiče tě zabijou," zkonstatovala.
"Budou to prostě muset přežít! Navíc... byla to nehoda nebo ne?," zeptala jsem se naoko překvapeně.
"Já tě varovala," pokrčila rameny a šla se blíž podívat na nový design mých šatů.
"Tak to je bomba Erico! Jsou nádherný," uznala Lill, když je vytáhla ven a položila na postel.
"Můžeme tě připravit?"
"Tak jo," zamumala jsem a odešla do koupelny následovaná Lilly.



"Hotovo!," zajásala nakonec po 4 hodinách.
"Konečně," rozzářila jsem se a odletěla k šatům, abych se do nich mohla obléknout.
Lily mi pomohla a nakonec dopla zip vzadu na šatech. Já už jsem jen šaty doplnila černým páskem a obula si bílé lodičky. Ty jediné zůstaly i po mém útoku na stejné barvě.
"Jak vypadám?," zeptala jsem se nejistě Lily a otočila se kolem své osy.
"Přenádherně," usmála se a opatrně mě objala.

Potichu otevřela dveře a já jsem ji následovala. Bylo něco málo po páté hodině odpoledne. Měli jsme se společně
s ostatními odletaxovat z Brumbálovy řeidtelny ve třičtvrtě na šest. Hůlku jsem si zastrčila za podvazek, který jsem si speciálně kvůli tomu navlékla. Příjemně mě tlačila do nohy a uklidňovala. Znovu jsem se nadechla a začala scházet schody.

Ve společence byla spousta lidí, protože si nemohli nevšimnout pozvánek na ples mé drahé matinky a byli neskutečně zvědaví, jak budeme vypadat. Rozhlédla jsem se po místnosti a uviděla kluky, kteří stáli u krbu a děje kolem si - vyjma Remuse - vůbec nevšímali.
Přejela jsem pohledem po Siriusovi a musela uznat, že se vůbec nedivím všem holkám, kterým se líbí. Měl na sobě elegatní kalhoty z dračí kůže v černé barvě, košili měl ledabyle přehozenou přes sebe s několika nedponutými knoflíky, jak to měl ve zvyku a na ruce přehozený společenský hábit ve tmavě černé barvě.

Usmála jsem se pro sebe - budeme se k sobě hodit. Sešla jsem poslední schody a snažila se ignorovat pohledy všech lidí. Hovor najednou úplně ustal a všichni na mě zírali - někteří i s otevřenou pusou. Remus šťouchl do kluků a ti se otočili mým směrem.
Sirius chvíli ohromeně zíral a pak mým směrem vrhl oslňující úsměv. Lily mě zatáhla za ruku a donutila k pohybu. Symbolicky mě předala Siriusovi a odběhla políbit Jamese.

"Moc ti to sluší," zašeptal mi do ucha a políbil mě.
"Tobě taky," usmála jsem se a přijala nabízené rámě.

Vymotali jsme se z přeplněné společenky a rozloučili se s ostatními.
"Budu si tě muset hlídat," řekl mi, když mi pomohl vylézt z otvoru do společenky.
"Proč?," nechápala jsem.
"Před dotěrnými mápadníky přece. Ani nevíš, jak jsi nádherná,"zašeptal a natáhl se pro další polibek.
"Musíme jít," zasmála jsem se a nežně ho odstrčila.

Povzdechl si, ale nakonec jsem se do něj opět zavěsil a mohli jsme pokračovat do ředitelny. Bylo štěstí, že jsme vyrazili dřív, protože schody se dnes rozhodly pro velké cestování mezi patry, takže než jsme se dostali na cestu k Brumbálově pracovně, uběhlo bezmála dvacet minut.
"A podívejme se! Krvezráci jdou na ples," ozval se kousavý hlas.

Otočili jsme se a zírali na Luciuse, který po svém boku držel Narcissu. Od zmijozelského sklepení k nám mířila snad celá kolej. Sirius se rozešel jeho směrem, ale já jsem ho pevným tlakem na jeho ruce donutila stát.
"Jaká škoda, že ty jdeš taky," zchladila jsem ho a spolu se Siriusem jsem se vydali rychlejším tempem do ředitelny.



"Rodinná vila Harperových," pronesla jsem jasně a vstoupila do zelených plamenů.
Svět se se mnou mírně zatočil a já jsem za chvíli přistávala v tom odporném hnízdě. Oprášila jsem si šaty a udělala místo Siriusovi, který šel hned za mnou. Usmáli jsme se na sebe a já opět přijala jeho rámě.

Lehkým tlakem na ruce jsem ho vedla místnostmi do velké haly, ve které se měl ples konat. Nemýlila jsem se. Dobrá třičtvrtina osazenstva byli smrtijedi. Už z dálky jsem zahlédla své rodiče,kteří se, jak jsem očekávala, výborně bavili
s Malfoyovými. Otec zvedl pohled a zaměřil se na mě. Dost ve mně hrklo, stiskla jsem Siriusovu ruku pevněji a on mi věnoval starostlivý pohled. Otec rychlým krokem přešel celou místnost.
"Otče," vysoukala jsem ze sebe a donutila se mu podívat do očí.

"Erico," odpověděl chladně a zadíval se na Siriuse.
"To je Sirius Black otče, požádala jsem ho o doprovod," představila jsem ho rychle.
"Těším mě pane Blacku," otočil se jeho směrem a natáhl ruku.
"Pane Harpere," odpověděl stejně odměřeně Sirius a stiskl otcovu ruku.
"Snad se vám u nás bude líbit," konverzoval otec.

"V přítomnosti vaší dcery to nebude problém," odtušil Sirius.
"To nepochybně," odpověděl mu odměřeně," omluvte mě, musím jít přivítat hosty. Později si spolu promluvíme."
Po těch slovech se odvrátil a pokračoval směrem k hale. Očima jsem prohledala místnost a zamířila jsem k tmavšímu koutu v místnosti, kde bychom si se Siriusem mohli v klidu promluvit.
"Měli bychom zajít za našimi matkami," upozornila jsem ho tiše, když jsem si všimla, že spolu zrovna mluví.

"Hlavně si mé matičky moc nevšímej," pronesl kousavě.
Přikývla jsem. Lehkým krokem jsme došli k našemu cíli.
"Ah... Eleanor - tohle je můj syn Sirius," ledabyle pohodila rukou jeho směrem.
Odolala jsem nutkání se zamračit, uřknout ji a rozeřvat se na ní, co si to dovoluje k mému příteli. A jejímu synovi samozřejmě.
"Matko," prohodil odměřeně.

"Walburgo - má dcera Erica," představila matka i mě.
"Těší mě paní Blacková," donutila jsem se k úsměvu a předvedla pukrle.
"I mě mladá dámo. Doufám, že si ve společnosti mého syna ještě nepřišla k úhoně. Je to poněkud problematický
a vznětlivý mladý muž a potřebuje disciplínu, tvrdou..."
"Myslím, že Sirius je velmi milý a hodný," skočila jsem jí naštvaně do řeči.

Naštěstí se to v mém hlase nepromítlo, ale i tak jsem viděla nebezpečný lesk v očích mé matky. Usmála jsem se na ni a
s omluvami jsme se od nich vzdálili.
"Smím prosit?," zašklebil se na mě Sirius a lehce se uklonil.
Zabránila jsem výbuchu smíchu a poklidně přijala jeho nabídku. Dovedl nás na vzdálenější konec parketu a začal se pohybovat v rytmu waltzu. Byl velmi dobrý tanečník, takže jsem si vedle něj připadala jako naprosté poleno.
"Jak dlouho mě hodláš ponižovat?," zašeptala jsem hravě.

"Užívám si, že jsem lepší tanečník než ty. Takže abych ti odpověděl - hodně dlouho," zašeptal mi zpět a udělal se mnou pořádný záklon.
"Tohle ti nedaruju," varovala jsem ho.
Jen se potutelně usmál a přetočil mě do další složité kreace.



Trvalo dlouho než jsem znovu nabrala dech a byla schopná alespoň částečné komunikace.
"Co takhle jít k tobě do pokoje?," zavrněl smyslně Sirius a položil naše sklenky s vínem na stůl.
"Ehm... ráda ti ho ukážu," odpověděla jsem nakonec a nenápadně jsme se vytratili z haly.
"Hlavně jdi potichu. V tomhle domě mají i stěny uši," zašeptala jsem varovně a vedla ho složitými chodbami.
"Jak se tu můžeš vyznat? Máte tu víc chodeb než v Bradavicích," zeptal se tiše.

Jen jsem se ušklíbla a vytáhla ho po posledním schodišti. Otevřela jsem jedny postraní dveře, vtáhla ho dovnitř a rychle zabouchla. Pro jistotu jsem zamčela nejen klíčem, ale i kouzlem.
"Moc hezkej pokoj," pronesl obdivně a prohlížel si fotky na mém stole.
"Chtěla jsem teplejší barvu," prohodila jsem mrzutě směrem k ohavně zeleným stěnám.
Postavil rámeček zpět a přešel k posteli, na které se pohodlně rozvalil.
"Nepřidáš se?," usmál se a poklepal na místo vedle sebe.

Trochu nejsitě jsem došla až k němu a posadila se na kraj postele. Vytáhl se do sedu a přitáhl si mou tvář k polibku. Skopla jsem boty, které mi bránily v pohybu a zapletla mu prsty do vlasů a prodlužovala tak náš polibek. Klekla jsem si na postel a přesunula své ruce na jeho krk, zatímco mi něžně rukama hladil záda.
Na chvíli se odtáhl, aby své rty přesunul na můj krk a ruku na mé stehno. Pohladil mě přes stehno a vyhrnul šaty, přitom mě nepřestával laskat na krku.

"Siriusi... počkej," vydechla jsem a odtáhla se kousek od něj.
"Co?"
"Dole je asi stovka lidí, naše rodiče..."
"Nic neuslyší a ani si nevšimnou, že tam nejsme," zašeptal vášnivě a kouzlem utlumil všechny zvuky v pokoji.
"Siriusi...," zasekla jsem se, když mě opět začal líbat na krku.
"Nejsem si jistá... ještě jsem s nikým nespala," přiznala jsem své obavy a zrudla.

Odtáhl se ode mě jen o kousíček a upřímně se mi zadíval do očí.
"Důvěřuješ mi?," zašeptal a pohladil mě po tváři.
Podívala jsem se mu do očí. Nebyly v nich žádné pochybnosti. Položila jsem mu třesoucí se ruce na hrudník a začala rozepínat knoflíky na jeho košili. Přikývla jsem a on mě toužebně políbil na rty. Nesnažil se skrýt, jak moc mě chce. Rozepnul mi pásek a odhodil ho někam za sebe. To stejné jsem udělala s jeho košilí a on mi rozepnul zip na šatech.
"Miluju tě," zašeptal a položil mě na polštář...

Romadůr

4. Bolest

11. ledna 2014 v 22:20 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Tak se po dlouhé době zase ozývám. Na povídkách se pilně pracuje, v hlavě mám náměty na další :). S Půlnočním sluncem jsem asi v polovině, ale tady už jsem kapitolku vytvořila :). Na tuhle kapitolu mě inspirovala klavírní skladba, kterou bych doporučila si poslechnout. Smekám před jeho výkonem :). A chtěla bych poděkovat za čtenáře, kteří tu se mnou zůstáli a čtou si moje povídky :) Ráda si poslechnu všechny připomínky a vaše názory v komentářích :) Děkuju :)


4. Bolest

Erin:

Reflexivně jsem se vymrštila ze sedačky a zachytila ji. Natáhla jsem tu zmuchlanou věc do původní podoby - byla to černobílá kostkovaná košile. Chtěla jsem si ji obléct, abych si Alice udobřila kvůli dnešnímu ránu, když jsem ucítila tlak mé schopnosti a ta spustila jakýsi "zpětný chod".

"Erin?! Erin broučku musíš to vydržet. David takový není..."
"Mami zmlátil tě!"

"Děvko!"
"Já tě naučím!"
"Ty drzej fracku - co si to dovoluješ?!"
Ponížení... Trhání oblečení... Rány, kopance... Zlomená žebra...
"Prosím! Nech mě být, prosím! Prosím..."
Smích. Krutost. Bolest...

"Néé! Erin ne! Prosím, nech Erin na pokoji!"

Otevření dveří mě vrhlo do reality. Nevědomky jsem roztrhla košili, která mi vypadla z rukou. Vyděšeně jsem zacouvala dozadu a shodila skleněnou vázu ze stolu, která se roztříštila o zem a rozletěla do všech koutů místnosti.
Cítila jsem všechnu tu bolest zdvojnásobeně. Jasper někde poblíž mě vyskočil a napnul se návalem bolestných emocí mé osoby. Carlisle chvíli zmateně koukal na mě, než si všiml košile pár metrů ode mě. Naše oči se střetly - v jeho vládlo pochopení a soucit, v mých bych si nemohla být jistá. Cítila jsem se konečně jako novorozená - šílená bestie, co prahne po tom někoho zabít.

Bez rozmýšlení jsem se otočila a proskočila zavřeným oknem. Nevnímala jsem střepy, protože tuhle bolest jsem už nemohla cítit. Jen jsem k Edwardovi vyslala poslední myšlenku. Nechte mě samotnou...



Běžela jsem lesem, ale nevnímala jsem ubíhající krajinu vedle mě. Nakonec jsem se zastavila na malé mýtince a posadila se na pařez pokrytý mechem. Dolehlo na mě všechno. Celý můj život se najednou vrátil zpět.
Co se stalo, když David odjel? Myslí si, že jsem mrtvá? Jak tu můžu žít s Cullenovými, když jsem Erin Swansenová? Co se stalo s maminkou?

Maminka... Srdce, které nebušilo a bylo prakticky kusem ledu, se mi stáhlo. Moje milovaná maminka - nikdy by pro mě nechtěla nic špatného. I když měla své špatné stránky, byla to prostě osoba, na kterou nezapomenete. Člověk, který vám dá život a lásku - na toho nejde zapomenout.
Zvedla jsem se a rozběhla k nedaleké dálnici. Potřebovala jsem to zjistit. Zastavila jsem se asi dvacet metrů od ní
a lidským tempem došla ke krajnici. Šla jsem kolem toho místa a mou mysl opět zahalily vzpomínky. Skoro jsem tu scénu znovu viděla před sebou.

Přešla jsem k zničené ceduli. Pro mé oko byly stopy pneumatik kombíku jasně viditelné. Následovala jsem je k místu, na které určitě nikdy nezapomenu.
Těsně u krajnice byl ocelový křížek. Kolem něj byla perfektně posazena spousta květin, svíček, dopisů a plyšových hraček.

Erin Maria Swansenová
milovaná dcera
*3.12.1975 6.12.1990

Padla jsem na kolena a pomalu pročítala přiložené dopisy.
Naší holčičce - tvoje babička a dědeček tě milují, moc nám chybíš broučku...
Moc nám chybíš sluníčko, teta Jeniffer...
Bez tebe jsem jen půlka! S láskou Tvá nejlepší kamarádka Kate...
Andělé chodí do nebe, ale pro tebe to bylo příliš brzy! Luke...

Nakonec jsem očima vyhledala ten nejdůležitější dopis ze všech. Byl psán velmi kostrbatě a se spoustou rozmazaných čar od roztřesených rukou a slz...

Drahá Erin,
moje nejmilovanější a nejdražší holčičko!
Celý můj život byl jedno velké fiasko, dokud jsem neměla tebe a Stephena... Po jeho smrti jsem ti vše dávala za vinu a nechala tě předčasně dospět a starat se o mě. Nikdy jsem ti to neulehčila a nakonec si i mojí vinou zemřela, a to si nikdy neodpustím. Doufám, že mi to tam nahoře alespoň ty odpustíš.

Nikdy jsem ti dostatečně nestihla poděkovat za to, co jsi pro mě udělala. Nikdy jsi mě nenechala napospas, i když jsem si to tolikrát zasloužila. Bůh dostal nejúžasnější bytost na tomto světě a já ztratila tu nejdůlěžitější osobu ve svém životě.
Miluju tě holčičko! Vždycky to tak bylo, je a bude!
S láskou
tvoje máma

Sesunula jsem se na lehce zasněženou půdu. Rozbrečela jsem se. Byla jsem absolutně na dně. V hlavě jsem měla myšlenky pouze na ní. Natáhla jsem se a letmo se dotkla velkého plyšového medvěda.
Vedle něj byly zapálené svíčky seskládáné do tvaru srdce. Na druhé straně byl malý porcelánový andělíček a u něj spousta květin. Hortenzie, gerbery, růže, pivoňky... U mámina dopisu ležela uschlá slunečnice sklopená k zemi.

Slzy mi tekly mnohem rychleji. Máma věděla, že je to moje nejoblíbenější květina a i když byla uschlá, pro mě by znamenala víc než vechny květiny na světě. U jejího dopisu taky ležel středně velký plyšáček. Můj tučňáček Eddie.
Nemohla jsem si ho vzít, protože bych tím zničila tuhle památku. Ale mé srdce trhalo to, že jsem si z toho nemohla odnést vůbec nic.



Proseděla jsem tu dvě hodiny. Myslela jsem si, že jsem všechny slzy spotřebovala, ale vždycky se našly další. Mámin dopis jsem přečetla ještě několikrát a teď jsem se jen topila ve svých vzpomínkách.
Necítila jsem chlad ani sněhové vločky, které na mě dotěrně padaly. Sledovala jsem jen svou černobílou fotku pod křížkem. Čas nejde vrátit zpět. Pohladila jsem Eddieho po křídle a narovnala mu přišitý knoflíček.

Zvedla jsem se ze země a vrávoravě se rozešla směrem... ke Cullenům. Něvěděla jsem, co se mnou bude. Já už vlastně ani neměla tušení, co jsem. Nadechla jsem se - jako by mi to mohlo pomoct a pak jsem omdlela.



Edward:

Erin bleskově zachytila košili a chtěla si ji obléct, když najednou úplně strnula. Rychle mi došlo, co se stalo. Erin instinktivně roztrhla košili, která ji vypadla z rukou. Vystrašeně zacouvala a shodila skleněnou vázu na zem. Vyskočil jsem spolu s Jasperem, kterého zahltila vlna její bolesti. Když jsem slyšel všechny její myšlenky, znovu se ve mně vzedmula vlna vzteku.

Ve stejnou chvíli Carlisle otevřel dveře a střetl se s pohledem Erin. Pochopil jsem z jejich myšlenek, že oba ví, o co tu jde. Udělal jsem krok jejím směrem a Jasper jí poslal uklidňující vlnu. Nereagovala ani na jednoho z nás. Otočila se
a proskočila zavřeným oknem, které se rozsypalo.
Nechte mě samotnou..., doletěla ke mně její myšlenka a byla pryč.

"Alice?!," otočil jsem se na svou sestru.
Okamžitě hledala její budoucnost. Běžela lesem, ale zatím neučinila žádné rozhodnutí.
"Počkej Jaspere," zadržel jsem ho, když chtěl běžet po její stopě.
"Je novorozená, nebezpečná. Nemůžeme ji nechat odejít!," odporoval mi.

"Rozhodla se! Je u nějakého pomníku u silnice," vydechla Alice se zastřeným pohledem.
"Musíme za ní," rozhodl Carlisle a vytáhl klíčky od auta.
Upíří rychlostí jsme přiběhli k autu. Rozjeli jsme se 220 km/h a přesto se mi to zdálo příliš pomalé. Začal jsem zkoumat všechny myšlenky kolem sebe a doufal, že si nějaký člověk neudělal výlet do lesa.



"Minulost ji dohnala dřív, než jsem čekal," zavrtěl smutně Carlisle hlavou.
"Nejradši bych ho zabil," zavrčel jsem.
"Ty víš, že to nemůžeme. Bylo by to příliš nápadné," odporoval mi, i když i on by si to přál.
Drtil rukama volant a já palubní desku. Byl jsem rád, že jsme cestou nepotkali žádné auto nebo zbloudilého turistu. Smykem jsme zabrzdili na stejném místě jako před pěti dny. Vyskočil jsem z auta a znovu ji viděl. Ležela na trávě
a nejevila znímky života. I Carlisle myslel na naše první setkání. Podívali jsme se na sebe a během vteřiny byli u ní.

"Erin? Slyšíš mě? To jsem já Carlisle," jemně ji propleskával.
Pozvedl jí oční víčko a zkoušel reakci na světlo. Nereagovala - byla v bezvědomí.
"Vezmeme ji domů," rozhodl a zvedl ji bez problémů do náruče.
"A pak?"
"To ještě nevím, Edwarde. Rozhodnutí je jen na ní," povzdechl si.

Otevřel jsem dveře a Carlisle mi ji předal. Sedl jsem si na zadní sedadlo a v náruči držel mou malou sestřičku, která byť byla nejsilnější upír v domě, byla křehčí než kdokoliv z nás. Silně mě ovládal vztek k tomu prchantovi, který tohle všechno zapříčinil, ale nedovolil jsem si zatnout jediný sval, i když jsem věděl, že jí nemůžu ublížit.
"Dostane se z toho vůbec někdy?," zeptal jsem se a bál se odpovědi.

"Pokud bude mít psychický blok, nemůžeme jí pomoci. Už není člověk - upíři nezapomínají a z apatie bychom ji nedostali," odpověděl mi.
"Nevzdávej se," zašeptal jsem Erin a shrnul jí vlasy z čela.



"Edwarde, vezmi ji do mé pracovny - zkusím zjistit, jestli nemá nějaké problémy," nařídil mi Carlisle, když jsme vystoupily
a otevřel mi dveře.
Kývnul jsem a prošel. Všichni se na nás okamžitě otočili a Esmé byla ve vteřině u nás.
"Jaspere, můžeš jít se mnou?," poprosil jsem ho.
Bude dobré, když tu bude někdo, kdo ji bude moci uklidnit.
"Co se jí stalo?," zeptala se mě Esmé.

V hlavě mě bolely její smutné myšlenky.
"Vysvětlím vám to," nabídl se Carlisle.
Pokynul jsem Jasperovi a oba jsme vyrazili nahoru. Otevřel mi dveře do Carlisleovy pracovny a já jsem už podruhé pokládal nevnímající Erin na pohotovostní lehátko. Rychle jsem Jasperovi vysvětlil podrobnosti. Byl z toho stejně zničený jako zbytek rodiny.

"Cítíš nějaké emoce?," zeptal jsem se tiše.
Zakroutil hlavou a vyslal k Erin trochu omamný pocit, aby ulevil mé hlavě od jejích příšerných myšlenek.
"Díky," vydechl jsem.



"Nemůžeme jí nic změřit, nevíme v jakém je stavu - musíme čekat," skončil Carlisle s prohlídkou.
Erin byla fyzicky v naprostém pořádku. Neměla ani škrábnutí a vypadala jako normální upír. Tedy až na ten detail, že právě byla v hlubokém bezvědomí. Nemohl jsme skoro vůbec tušit, jak je na tom její psychika. Jediné, co jsme věděli, bylo to, že má noční můry a reaguje na Jaspera.
Zhroutil jsem se na vedlejší židli a držel její drobnou ručku.

"Vážně nic nezmůžeme?," zeptal jsem se, i když jsem předem věděl odpověď.
Jasper přišel blíž a pohladil ji po ruce. V tu chvíli to vypadalo, že ji vlil do žil nový život. Cukla pohlazenou rukou a chytila se jeho volné dlaně.
Mohl bych zkusit vytáhnout ty apatické myšlenky, zapřemýšlel Jasper a váhavě sledoval nehybnou dívku.

"Udělej to."
Podíval se na mě a krátce přikývnul. Pevněji chytil její ruku a začal ničit mrtvé emoci uvnitř jejího těla. Překvapeně strnul, když se v jeho hlavě začala promítat cizí myšlenka - byly jsme v ní my a Erin a mě bylo hned jasné, že její dar je mnohem mocnější, než jsme si mysleli. Obraz zablikal a zhasl, protože jeho majitelka právě otevřela oči...



Erin:

Jasně jsem cítila doteky na tváři, možná hlasy, ale mé tělo mě odmítalo pustit zpět do reality. Schovala jsem se do své vlastní ulity, ve které se má mysl snažila sebrat a uklidnit.
Věděla jsem, že se mnou někdo pohybuje. Věděla jsem, že na mě někdo mluví. A taky jsem věděla, že jsem uvězněná ve své vlastní hlavě a nevěděla jsem, jak z ní ven. Uvědomila jsem si, že tím Edwardovi musím působit hrozná muka - pořád se mi před očima odehrával celý můj ubohý život.

Nedokázla jsem přesně definovat, kdy jsem tu změnu pocítila, ale důležité bylo, že přišla. Cítila jsem, jak mě Jasper odtrhl od všech pocitů. V hlavě se mi všecho zastavilo a já doufala, že se se mnou spojí a vytáhne mě z té tmy. Teď už jsem nemohla Edwardovi říct, aby o to Jazze poprosil, protože se jeho spojení se mnou zrušilo náhlým odpoutáním mých myšlenek.

A pak jsem cítila ten dotyk rozbouřených emocí. Byly to prostě jen typické emoce, které má každý, jenže mě v tuhle chvíli chyběli. Automaticky jsem švihla rukou k místu doteku a ucítila jeho dlaň. Okamžitě jsem se jí chytila a vtáhla se do jeho hlavy. Barevná, veselá - přesně to co jsem potřebovala.

Tentokrát jsem mu v hlavě nesformovala myšlenku, ale obraz. Naše rodina, která se vesele smála. Ta myšlenka mě nakopla a já se donutila k procitnutí. Vytáhla jsem se z jeho podvědomí a roztřídila všechny myšlenky. Vytáhla jsem se z temného kouta v mé mysli a pevně zavřela šuplík s lidským životem. Ten je, ať už chci nebo ne, za mnou. Otevřela jsem oči.
"Erin," vydechli všichni tři úlevně a Edward mě objal.

"Jak se cítíš?," zeptal se mě okamžitě Carlisle.
Neodpověděla jsem, jen jsem ho objala.
"Měl jsem takový strach," zašeptal a pevně mě k sobě přivinul.
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem potřebovala cítit, že zas všechno bude v pohodě



Svým způsobem jsem byla ráda, že jsem se ke svému pomníku dostala. Konečně jsem si plně uvedomovala, že má rodina už ke mně nepatří. Ať už proto, že jsem teď technicky vzato mrtvá nebo šílená novorozená. Teď už jsem nebyla Erin Swansenová.
Nechali mě v Edwardově pokoji samotnou, abych si moha v klidu utřídit myšlenky. Celá rodina se už dozvěděla, jak se ze mě stala upírka - řekl jim to Carlisle. Byla jsem mu za to vděčná, protože jsem netušila, jak bych jim to mohla říct já sama. Tiché zaklepání mě vytrhlo z nostalgie.

"Dále," pozvala jsem příchozího.
Už podle její květinové vůně jsem ji poznala.
"Hlavně si nic nevyčítej Alice," řekla jsem a otočila se na ni s jemným úsměvem na rtech.
"Vždyť jsem to celé zavinila já!," povzdechla si nešťastně a posadila se vedle mě k oknu.
"Jednou by přišlo něco podobného a ty to moc dobře víš. Na druhou stranu jsem ráda, že se to stalo. Dost mi to pomohlo v utřídění myšlenek," odporovala jsem jí.

"Mrzí mě to. Odpustíš mi to?"
"Není co," usmála jsem se," ale kdybys mi náhodou chtěla darovat ty balerínky..."
Nechala jsem větu vyznít do prázdna a tázavě se podívala na Alice. Rozzářila se jako sluníčko, horlivě přikyvovala a celá nadšená mi začala vyprávět, jaké oblečení si spolu půjdeme koupit.
"My půjdeme... nakupovat?," zeptala jsem se nejistě a zkousla si ret.

"No jistě - za pár let," odpověděla mi a obě jsme se zasmáli.
"Budeš tu ještě chtít být sama nebo...," zeptala se mě a zvedla se ze země.
"Půjdu dolů," potvrdila jsem jí.
Doufala jsem, že se mě nikdo na nic nebude ptát. Alespoň ne teď. To bych určitě nezvládla. Rose s Emmetem byli nejspíš už v pokoji, Carlisle s Esmé seděli na pohovce a sledovali nějaký film.

Hned jak mě v zorném poli měli Edward a Jaspera, použily své schopnosti. Vlna klidu a šťouchání v hlavě mi to jenom potvrdily. Proti Jasperovi jsem neměla šanci, ale na Edwarda jsem to zkusit mohla. Začala jsem si v hlavě stavět barikády, i když po pravdě nejspíš ho jenom trochu zaskočily. Chtěla jsem se zamračit svému neúspěšném pokusu o zastavení Edwarda, ale stále na mě působila Jazzova moc, takže jsem se jenom přiblble usmívala. Okamžitě jsem zatřepala hlavou, abych si ten škleb smazala z tváře.

"Promiň," omluvil se mi Jazz a políbil Alice, která mu skočila kolem krku.
"Ehm... jasně. Příště mě upozorni," poprosila jsem ho.
"Můžu?," zeptala jsem se Edwarda a ukázala na klavír.
"Budu rád," usmál se a galantně mi přenechal místo.
Měla jsem inspirující náladu, takže jsem se chopila kláves a rozehrála svou melodii.

Dohrála jsem a spustila ruce z kláves.
"Líbí?," zeptala jsem se.
"Nádhera," ozvala se Esmé, která mě spolu s Carlislem sledovala.
Otočila jsem se a usmála se na ni. Vrátila mi úsměv a já se obrátila zpět na Edwarda.
"Smím?," ukázal na klavír a přisednul si.

Jeho prsty se rozletěly po klávesách v plynulém rytmu a kopírovaly mou skladbu. Nemusím jistě dodávat, že v jeho verzi zněla tak nějak oficiálněji a lépe. Vzala jsem papír, který ležel na stole a noty jsem sepsala tak, jak je hrál Edward, který mou skladbu upravil do krásnější podoby.
"Perfektní," zašeptala jsem a odložila pero.

Z mých vzpomínek vybraů šťastné období v létě s mou matkou, otcem i bratrem. Edward vzal noty a svým nádherným rukopisem je nadepsal. Comptine d'un autre été l'après midi - říkanka dalšího letního večera...

Romadůr