4. Bolest

11. ledna 2014 v 22:20 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Tak se po dlouhé době zase ozývám. Na povídkách se pilně pracuje, v hlavě mám náměty na další :). S Půlnočním sluncem jsem asi v polovině, ale tady už jsem kapitolku vytvořila :). Na tuhle kapitolu mě inspirovala klavírní skladba, kterou bych doporučila si poslechnout. Smekám před jeho výkonem :). A chtěla bych poděkovat za čtenáře, kteří tu se mnou zůstáli a čtou si moje povídky :) Ráda si poslechnu všechny připomínky a vaše názory v komentářích :) Děkuju :)


4. Bolest

Erin:

Reflexivně jsem se vymrštila ze sedačky a zachytila ji. Natáhla jsem tu zmuchlanou věc do původní podoby - byla to černobílá kostkovaná košile. Chtěla jsem si ji obléct, abych si Alice udobřila kvůli dnešnímu ránu, když jsem ucítila tlak mé schopnosti a ta spustila jakýsi "zpětný chod".

"Erin?! Erin broučku musíš to vydržet. David takový není..."
"Mami zmlátil tě!"

"Děvko!"
"Já tě naučím!"
"Ty drzej fracku - co si to dovoluješ?!"
Ponížení... Trhání oblečení... Rány, kopance... Zlomená žebra...
"Prosím! Nech mě být, prosím! Prosím..."
Smích. Krutost. Bolest...

"Néé! Erin ne! Prosím, nech Erin na pokoji!"

Otevření dveří mě vrhlo do reality. Nevědomky jsem roztrhla košili, která mi vypadla z rukou. Vyděšeně jsem zacouvala dozadu a shodila skleněnou vázu ze stolu, která se roztříštila o zem a rozletěla do všech koutů místnosti.
Cítila jsem všechnu tu bolest zdvojnásobeně. Jasper někde poblíž mě vyskočil a napnul se návalem bolestných emocí mé osoby. Carlisle chvíli zmateně koukal na mě, než si všiml košile pár metrů ode mě. Naše oči se střetly - v jeho vládlo pochopení a soucit, v mých bych si nemohla být jistá. Cítila jsem se konečně jako novorozená - šílená bestie, co prahne po tom někoho zabít.

Bez rozmýšlení jsem se otočila a proskočila zavřeným oknem. Nevnímala jsem střepy, protože tuhle bolest jsem už nemohla cítit. Jen jsem k Edwardovi vyslala poslední myšlenku. Nechte mě samotnou...



Běžela jsem lesem, ale nevnímala jsem ubíhající krajinu vedle mě. Nakonec jsem se zastavila na malé mýtince a posadila se na pařez pokrytý mechem. Dolehlo na mě všechno. Celý můj život se najednou vrátil zpět.
Co se stalo, když David odjel? Myslí si, že jsem mrtvá? Jak tu můžu žít s Cullenovými, když jsem Erin Swansenová? Co se stalo s maminkou?

Maminka... Srdce, které nebušilo a bylo prakticky kusem ledu, se mi stáhlo. Moje milovaná maminka - nikdy by pro mě nechtěla nic špatného. I když měla své špatné stránky, byla to prostě osoba, na kterou nezapomenete. Člověk, který vám dá život a lásku - na toho nejde zapomenout.
Zvedla jsem se a rozběhla k nedaleké dálnici. Potřebovala jsem to zjistit. Zastavila jsem se asi dvacet metrů od ní
a lidským tempem došla ke krajnici. Šla jsem kolem toho místa a mou mysl opět zahalily vzpomínky. Skoro jsem tu scénu znovu viděla před sebou.

Přešla jsem k zničené ceduli. Pro mé oko byly stopy pneumatik kombíku jasně viditelné. Následovala jsem je k místu, na které určitě nikdy nezapomenu.
Těsně u krajnice byl ocelový křížek. Kolem něj byla perfektně posazena spousta květin, svíček, dopisů a plyšových hraček.

Erin Maria Swansenová
milovaná dcera
*3.12.1975 6.12.1990

Padla jsem na kolena a pomalu pročítala přiložené dopisy.
Naší holčičce - tvoje babička a dědeček tě milují, moc nám chybíš broučku...
Moc nám chybíš sluníčko, teta Jeniffer...
Bez tebe jsem jen půlka! S láskou Tvá nejlepší kamarádka Kate...
Andělé chodí do nebe, ale pro tebe to bylo příliš brzy! Luke...

Nakonec jsem očima vyhledala ten nejdůležitější dopis ze všech. Byl psán velmi kostrbatě a se spoustou rozmazaných čar od roztřesených rukou a slz...

Drahá Erin,
moje nejmilovanější a nejdražší holčičko!
Celý můj život byl jedno velké fiasko, dokud jsem neměla tebe a Stephena... Po jeho smrti jsem ti vše dávala za vinu a nechala tě předčasně dospět a starat se o mě. Nikdy jsem ti to neulehčila a nakonec si i mojí vinou zemřela, a to si nikdy neodpustím. Doufám, že mi to tam nahoře alespoň ty odpustíš.

Nikdy jsem ti dostatečně nestihla poděkovat za to, co jsi pro mě udělala. Nikdy jsi mě nenechala napospas, i když jsem si to tolikrát zasloužila. Bůh dostal nejúžasnější bytost na tomto světě a já ztratila tu nejdůlěžitější osobu ve svém životě.
Miluju tě holčičko! Vždycky to tak bylo, je a bude!
S láskou
tvoje máma

Sesunula jsem se na lehce zasněženou půdu. Rozbrečela jsem se. Byla jsem absolutně na dně. V hlavě jsem měla myšlenky pouze na ní. Natáhla jsem se a letmo se dotkla velkého plyšového medvěda.
Vedle něj byly zapálené svíčky seskládáné do tvaru srdce. Na druhé straně byl malý porcelánový andělíček a u něj spousta květin. Hortenzie, gerbery, růže, pivoňky... U mámina dopisu ležela uschlá slunečnice sklopená k zemi.

Slzy mi tekly mnohem rychleji. Máma věděla, že je to moje nejoblíbenější květina a i když byla uschlá, pro mě by znamenala víc než vechny květiny na světě. U jejího dopisu taky ležel středně velký plyšáček. Můj tučňáček Eddie.
Nemohla jsem si ho vzít, protože bych tím zničila tuhle památku. Ale mé srdce trhalo to, že jsem si z toho nemohla odnést vůbec nic.



Proseděla jsem tu dvě hodiny. Myslela jsem si, že jsem všechny slzy spotřebovala, ale vždycky se našly další. Mámin dopis jsem přečetla ještě několikrát a teď jsem se jen topila ve svých vzpomínkách.
Necítila jsem chlad ani sněhové vločky, které na mě dotěrně padaly. Sledovala jsem jen svou černobílou fotku pod křížkem. Čas nejde vrátit zpět. Pohladila jsem Eddieho po křídle a narovnala mu přišitý knoflíček.

Zvedla jsem se ze země a vrávoravě se rozešla směrem... ke Cullenům. Něvěděla jsem, co se mnou bude. Já už vlastně ani neměla tušení, co jsem. Nadechla jsem se - jako by mi to mohlo pomoct a pak jsem omdlela.



Edward:

Erin bleskově zachytila košili a chtěla si ji obléct, když najednou úplně strnula. Rychle mi došlo, co se stalo. Erin instinktivně roztrhla košili, která ji vypadla z rukou. Vystrašeně zacouvala a shodila skleněnou vázu na zem. Vyskočil jsem spolu s Jasperem, kterého zahltila vlna její bolesti. Když jsem slyšel všechny její myšlenky, znovu se ve mně vzedmula vlna vzteku.

Ve stejnou chvíli Carlisle otevřel dveře a střetl se s pohledem Erin. Pochopil jsem z jejich myšlenek, že oba ví, o co tu jde. Udělal jsem krok jejím směrem a Jasper jí poslal uklidňující vlnu. Nereagovala ani na jednoho z nás. Otočila se
a proskočila zavřeným oknem, které se rozsypalo.
Nechte mě samotnou..., doletěla ke mně její myšlenka a byla pryč.

"Alice?!," otočil jsem se na svou sestru.
Okamžitě hledala její budoucnost. Běžela lesem, ale zatím neučinila žádné rozhodnutí.
"Počkej Jaspere," zadržel jsem ho, když chtěl běžet po její stopě.
"Je novorozená, nebezpečná. Nemůžeme ji nechat odejít!," odporoval mi.

"Rozhodla se! Je u nějakého pomníku u silnice," vydechla Alice se zastřeným pohledem.
"Musíme za ní," rozhodl Carlisle a vytáhl klíčky od auta.
Upíří rychlostí jsme přiběhli k autu. Rozjeli jsme se 220 km/h a přesto se mi to zdálo příliš pomalé. Začal jsem zkoumat všechny myšlenky kolem sebe a doufal, že si nějaký člověk neudělal výlet do lesa.



"Minulost ji dohnala dřív, než jsem čekal," zavrtěl smutně Carlisle hlavou.
"Nejradši bych ho zabil," zavrčel jsem.
"Ty víš, že to nemůžeme. Bylo by to příliš nápadné," odporoval mi, i když i on by si to přál.
Drtil rukama volant a já palubní desku. Byl jsem rád, že jsme cestou nepotkali žádné auto nebo zbloudilého turistu. Smykem jsme zabrzdili na stejném místě jako před pěti dny. Vyskočil jsem z auta a znovu ji viděl. Ležela na trávě
a nejevila znímky života. I Carlisle myslel na naše první setkání. Podívali jsme se na sebe a během vteřiny byli u ní.

"Erin? Slyšíš mě? To jsem já Carlisle," jemně ji propleskával.
Pozvedl jí oční víčko a zkoušel reakci na světlo. Nereagovala - byla v bezvědomí.
"Vezmeme ji domů," rozhodl a zvedl ji bez problémů do náruče.
"A pak?"
"To ještě nevím, Edwarde. Rozhodnutí je jen na ní," povzdechl si.

Otevřel jsem dveře a Carlisle mi ji předal. Sedl jsem si na zadní sedadlo a v náruči držel mou malou sestřičku, která byť byla nejsilnější upír v domě, byla křehčí než kdokoliv z nás. Silně mě ovládal vztek k tomu prchantovi, který tohle všechno zapříčinil, ale nedovolil jsem si zatnout jediný sval, i když jsem věděl, že jí nemůžu ublížit.
"Dostane se z toho vůbec někdy?," zeptal jsem se a bál se odpovědi.

"Pokud bude mít psychický blok, nemůžeme jí pomoci. Už není člověk - upíři nezapomínají a z apatie bychom ji nedostali," odpověděl mi.
"Nevzdávej se," zašeptal jsem Erin a shrnul jí vlasy z čela.



"Edwarde, vezmi ji do mé pracovny - zkusím zjistit, jestli nemá nějaké problémy," nařídil mi Carlisle, když jsme vystoupily
a otevřel mi dveře.
Kývnul jsem a prošel. Všichni se na nás okamžitě otočili a Esmé byla ve vteřině u nás.
"Jaspere, můžeš jít se mnou?," poprosil jsem ho.
Bude dobré, když tu bude někdo, kdo ji bude moci uklidnit.
"Co se jí stalo?," zeptala se mě Esmé.

V hlavě mě bolely její smutné myšlenky.
"Vysvětlím vám to," nabídl se Carlisle.
Pokynul jsem Jasperovi a oba jsme vyrazili nahoru. Otevřel mi dveře do Carlisleovy pracovny a já jsem už podruhé pokládal nevnímající Erin na pohotovostní lehátko. Rychle jsem Jasperovi vysvětlil podrobnosti. Byl z toho stejně zničený jako zbytek rodiny.

"Cítíš nějaké emoce?," zeptal jsem se tiše.
Zakroutil hlavou a vyslal k Erin trochu omamný pocit, aby ulevil mé hlavě od jejích příšerných myšlenek.
"Díky," vydechl jsem.



"Nemůžeme jí nic změřit, nevíme v jakém je stavu - musíme čekat," skončil Carlisle s prohlídkou.
Erin byla fyzicky v naprostém pořádku. Neměla ani škrábnutí a vypadala jako normální upír. Tedy až na ten detail, že právě byla v hlubokém bezvědomí. Nemohl jsme skoro vůbec tušit, jak je na tom její psychika. Jediné, co jsme věděli, bylo to, že má noční můry a reaguje na Jaspera.
Zhroutil jsem se na vedlejší židli a držel její drobnou ručku.

"Vážně nic nezmůžeme?," zeptal jsem se, i když jsem předem věděl odpověď.
Jasper přišel blíž a pohladil ji po ruce. V tu chvíli to vypadalo, že ji vlil do žil nový život. Cukla pohlazenou rukou a chytila se jeho volné dlaně.
Mohl bych zkusit vytáhnout ty apatické myšlenky, zapřemýšlel Jasper a váhavě sledoval nehybnou dívku.

"Udělej to."
Podíval se na mě a krátce přikývnul. Pevněji chytil její ruku a začal ničit mrtvé emoci uvnitř jejího těla. Překvapeně strnul, když se v jeho hlavě začala promítat cizí myšlenka - byly jsme v ní my a Erin a mě bylo hned jasné, že její dar je mnohem mocnější, než jsme si mysleli. Obraz zablikal a zhasl, protože jeho majitelka právě otevřela oči...



Erin:

Jasně jsem cítila doteky na tváři, možná hlasy, ale mé tělo mě odmítalo pustit zpět do reality. Schovala jsem se do své vlastní ulity, ve které se má mysl snažila sebrat a uklidnit.
Věděla jsem, že se mnou někdo pohybuje. Věděla jsem, že na mě někdo mluví. A taky jsem věděla, že jsem uvězněná ve své vlastní hlavě a nevěděla jsem, jak z ní ven. Uvědomila jsem si, že tím Edwardovi musím působit hrozná muka - pořád se mi před očima odehrával celý můj ubohý život.

Nedokázla jsem přesně definovat, kdy jsem tu změnu pocítila, ale důležité bylo, že přišla. Cítila jsem, jak mě Jasper odtrhl od všech pocitů. V hlavě se mi všecho zastavilo a já doufala, že se se mnou spojí a vytáhne mě z té tmy. Teď už jsem nemohla Edwardovi říct, aby o to Jazze poprosil, protože se jeho spojení se mnou zrušilo náhlým odpoutáním mých myšlenek.

A pak jsem cítila ten dotyk rozbouřených emocí. Byly to prostě jen typické emoce, které má každý, jenže mě v tuhle chvíli chyběli. Automaticky jsem švihla rukou k místu doteku a ucítila jeho dlaň. Okamžitě jsem se jí chytila a vtáhla se do jeho hlavy. Barevná, veselá - přesně to co jsem potřebovala.

Tentokrát jsem mu v hlavě nesformovala myšlenku, ale obraz. Naše rodina, která se vesele smála. Ta myšlenka mě nakopla a já se donutila k procitnutí. Vytáhla jsem se z jeho podvědomí a roztřídila všechny myšlenky. Vytáhla jsem se z temného kouta v mé mysli a pevně zavřela šuplík s lidským životem. Ten je, ať už chci nebo ne, za mnou. Otevřela jsem oči.
"Erin," vydechli všichni tři úlevně a Edward mě objal.

"Jak se cítíš?," zeptal se mě okamžitě Carlisle.
Neodpověděla jsem, jen jsem ho objala.
"Měl jsem takový strach," zašeptal a pevně mě k sobě přivinul.
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem potřebovala cítit, že zas všechno bude v pohodě



Svým způsobem jsem byla ráda, že jsem se ke svému pomníku dostala. Konečně jsem si plně uvedomovala, že má rodina už ke mně nepatří. Ať už proto, že jsem teď technicky vzato mrtvá nebo šílená novorozená. Teď už jsem nebyla Erin Swansenová.
Nechali mě v Edwardově pokoji samotnou, abych si moha v klidu utřídit myšlenky. Celá rodina se už dozvěděla, jak se ze mě stala upírka - řekl jim to Carlisle. Byla jsem mu za to vděčná, protože jsem netušila, jak bych jim to mohla říct já sama. Tiché zaklepání mě vytrhlo z nostalgie.

"Dále," pozvala jsem příchozího.
Už podle její květinové vůně jsem ji poznala.
"Hlavně si nic nevyčítej Alice," řekla jsem a otočila se na ni s jemným úsměvem na rtech.
"Vždyť jsem to celé zavinila já!," povzdechla si nešťastně a posadila se vedle mě k oknu.
"Jednou by přišlo něco podobného a ty to moc dobře víš. Na druhou stranu jsem ráda, že se to stalo. Dost mi to pomohlo v utřídění myšlenek," odporovala jsem jí.

"Mrzí mě to. Odpustíš mi to?"
"Není co," usmála jsem se," ale kdybys mi náhodou chtěla darovat ty balerínky..."
Nechala jsem větu vyznít do prázdna a tázavě se podívala na Alice. Rozzářila se jako sluníčko, horlivě přikyvovala a celá nadšená mi začala vyprávět, jaké oblečení si spolu půjdeme koupit.
"My půjdeme... nakupovat?," zeptala jsem se nejistě a zkousla si ret.

"No jistě - za pár let," odpověděla mi a obě jsme se zasmáli.
"Budeš tu ještě chtít být sama nebo...," zeptala se mě a zvedla se ze země.
"Půjdu dolů," potvrdila jsem jí.
Doufala jsem, že se mě nikdo na nic nebude ptát. Alespoň ne teď. To bych určitě nezvládla. Rose s Emmetem byli nejspíš už v pokoji, Carlisle s Esmé seděli na pohovce a sledovali nějaký film.

Hned jak mě v zorném poli měli Edward a Jaspera, použily své schopnosti. Vlna klidu a šťouchání v hlavě mi to jenom potvrdily. Proti Jasperovi jsem neměla šanci, ale na Edwarda jsem to zkusit mohla. Začala jsem si v hlavě stavět barikády, i když po pravdě nejspíš ho jenom trochu zaskočily. Chtěla jsem se zamračit svému neúspěšném pokusu o zastavení Edwarda, ale stále na mě působila Jazzova moc, takže jsem se jenom přiblble usmívala. Okamžitě jsem zatřepala hlavou, abych si ten škleb smazala z tváře.

"Promiň," omluvil se mi Jazz a políbil Alice, která mu skočila kolem krku.
"Ehm... jasně. Příště mě upozorni," poprosila jsem ho.
"Můžu?," zeptala jsem se Edwarda a ukázala na klavír.
"Budu rád," usmál se a galantně mi přenechal místo.
Měla jsem inspirující náladu, takže jsem se chopila kláves a rozehrála svou melodii.
Dohrála jsem a spustila ruce z kláves.
"Líbí?," zeptala jsem se.
"Nádhera," ozvala se Esmé, která mě spolu s Carlislem sledovala.
Otočila jsem se a usmála se na ni. Vrátila mi úsměv a já se obrátila zpět na Edwarda.
"Smím?," ukázal na klavír a přisednul si.

Jeho prsty se rozletěly po klávesách v plynulém rytmu a kopírovaly mou skladbu. Nemusím jistě dodávat, že v jeho verzi zněla tak nějak oficiálněji a lépe. Vzala jsem papír, který ležel na stole a noty jsem sepsala tak, jak je hrál Edward, který mou skladbu upravil do krásnější podoby.
"Perfektní," zašeptala jsem a odložila pero.

Z mých vzpomínek vybraů šťastné období v létě s mou matkou, otcem i bratrem. Edward vzal noty a svým nádherným rukopisem je nadepsal. Comptine d'un autre été l'après midi - říkanka dalšího letního večera...

Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama