Únor 2014

5. Démoni

21. února 2014 v 20:24 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Tak. Jsem tu. Žiju.

Slíbená kapitola je tady, už dopisuju i ty, co mi můj notebook schoval neznámo kam. Když jsem zjistila, že mám pryč tři kapitoly, které jsem napsala dopředu, málem jsem sežrala písmenka na klávesnici. Málem. Enter se mi vyloupl sám, protože raději plánoval útěk.

Tady je kapitola snad se líbí. Mohl by mi někdo z Vás pak napsat do komentářu, jaké formátování by se Vám líbilo? Abych věděla jestli mám předělat i zbytek. Díky moc.

5. Démoni

"Musíš spojit ty dvě noty dohromady, ale nesmíš zatlačit, jinak přemrštíš dozvuk."
"Vždyť to dělám!," prskla jsem na Edwarda a přehrála skladbu přesně jako on.
Tedy nejspíš ne, podle toho jak se usmíval. Znovu jsem se podívala na klávesy a přehrávala si jeho a mou verzi. F, držet ton, spojit s G, samotné A,...

"Bylo to půl decibelu!," obvinila jsem ho.

Zasmál se a zakroutil hlavou, načež se chopil kláves. Přehrál celou skladbu o půl decibelu níže. Rozeznal by to jen upír!

"Detailisto," utrousila jsem.

Uchechtl se a spustil ruce z kláves. Nedokázala jsem potlačit zívnutí po dlouhém a vyčerpávajícím dni. Emmetův smích se rozlehl domem a já jsem střelila očima k pohovce. Zajímalo mě, kdy se přesunul do obýváku.

"Co takhle pohádku na dobrou noc," rýpal dál.

Semkla jsem rty a byla jsem pyšná na to, že jsem na něj nezavrčela. Sedla jsem si k němu na pohovku a mračila se na něj. Mělo to ale opačný efekt - znovu se rozesmál.

"Nemusím jít spát - vydržím to," zasyčela jsem a vzdorovitě na něj pohlédla.
"Sázka?," zajiskřilo mu v očích.
"Když celou noc neusnu, celý týden nebudeš lovit medvědy," zlomyslně jsem se zašklebila.
"A když usneš, tak nebudeš celý týden lovit," trumfoval mě.

Tak jo - jak dobře na tom jsem se spaním, jsem netušila. Zaváhala jsem. Na tváři se mu usadil známý úšklebek a sebejistě si odfrkl.

"Platí," řekla jsem rozhodně a natáhla k němu ručku.
"Těším se," zakřenil se a stiskl mi ji.
"Jako malí," utrousil Edward a sedl si k nám.
"Kouknem na telku ne? Co takhle horror? Promiň - sestřička by vlastně měla noční můry," tlemil se Emmet.
"Nemám s tím problém," vyletěla jsem na něj naštvaně, i když jsem to tak vážně nemyslela.

Děsně ho to rozesmálo a šel vložit videokazetu do přehrávače. Kromě Rose se všichni sešli v obýváku. Emmet skoro nesledoval televizi a zíral na mě v očekávání, kdy sebou švihnu na zem a usnu.

Upřímně - nesnáším horrory a tenhle byl asi nejhorší, který jsem kdy viděla. Stačila mi první vražda, abych se tvářila zhnuseně. Druhou jsem vydržela silou vůle - nikdy jsem nebyla na čtvrtění lidí. Podvědomě jsem očekávala další vraždu, ale jak jsem zjistila, stejně jsem na ni nebyla připravená. Nějaký muž přišel k postarší paní, sekyrou ji trefil do krku
a začal pomalu odtrhávat páteř. Kosek po kousku.

Svedla bych to na instinkt, protože během setiny vteřiny jsem měla ruce na očích a hlavu zabořenou v Edwardově rameni.

"Odmítám se dívat na cokoliv, co pustí Emmet," promlouvala jsem poněkud hystericky do jeho košile.

Emmet se rozesmál tak mohutně, že se ozvala dutá rána a on skončil v záchvatu smíchu na zemi.

"Alice? Můžeš to vypnout?," zeptal se taktně Carlisle.
"Co takhle pustit hudbu?," zeptala se Esmé jemně.

Ani jsem se nehnula. Blé. To bylo... nechutný. Pootočila jsem havou a přimhouřeně sledovala smějícího se Emmeta.

"Nechápu, co na tom vidíš," zakroutila jsem hlavou a zamračila se na Emmeta.
"Takže budou noční můry?," poškleboval se.
"Neusnu," vzdorovala jsem jako malá holka.

Edward se zasmál a uklidňoval mě hlazením po rameni. Alice pustila hudbu v rádiu a spolu s Jasperem, kterého vytáhla ze sedačky, se vlnila v rytmu salsy. Nebo jsem to na salsu alespoň tipovala.

"Chceš si zatancovat?," zeptal se mě galantně Edward.
"Chodila jsem na balet, ne na taneční. A i ten jsem zvládala silou vůle," podotkla jsem.

Stejně mi nabídl rámě a já ho tedy nejistě následovala. Byl skvělý učitel i tanečník - to se mu muselo nechat. Sice jsem nebyla takové kopyto, za jaké jsem se představovala, ale na jeho umění jsem jednoduše neměla. Po pětí písních jsem už salsu zvládala a hudba se změnila na veselou cha-chu. Alice se celá točila a poskakovala v neuvěřitelných kreacích, zatímco mě Edward vedl v umírněnějším tempu.

Proto mě překvapilo, když uprostřed kroku udělal šílenou otočku, takže jsem málem ztratila rovnováhu, ale než jsem stihla spadnout, chytil mě zezadu kolem pasu a roztočil mě dokola. Překvapeně jsem vypískla, ale během druhé podobné otočky jsem se vesele smála spolu s ostatními.

"Rose! Brouku pojď si taky zatrsat," zakřičel najednou Emmet a oslnivě se usmál na blondýnku stojící na schodech.

Edward zastavil naši otočku a pustil mě na zem. Rose zaskřípala zuby, semkla je do pevné linky a probodla mě ledovým pohledem. Svěsila jsem koutky, ale než jsem stihla udělat krok jejím směrem, uraženě se otočila a jasným prásknutím dveří nám dala najevo, co si o tom myslí.

V pozadí hrála hudba a já jsem zírala na schody. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Všechno, co jsem udělala v její přítomnosti, bylo vždycky špatně a i když jsem ji neměla ráda tak, jako ostatní členy rodiny, bodla mě u srdce její ignorace.

"Neměla bych...," začala jsem.
"Ne," přerušil mě tvrdě Edward, až jsem se na něj překvapeně podívala.
"Spíš by nám měla vysvětlit, proč se chová tak hloupě," pronesl Edward tak hlasitě, že nebylo možné ho přeslechnout ani v patře.
"Ehm... Když myslíš," prohodila jsem opatrně a odtrhla pohled od schodiště.
"Rád," řekl Edward.
"Rád co?," podívala jsem se na něj zmateně.

To už Jasper rozložil šachy a posadili se s Edwardem k stolku. Jasně, svraštila jsem obočí, jak jsem mohla zapomenout na mého talentovaného bratříčka. Edward se rozesmál a já jsem protočila očima.
Sedla jsem si nad ně, abych dobře viděla na šachovnici. Nedělala jsem si iluze, že je pochopím, ale měla jsem přehled. Zamyšleně jsem svraštila obočí, když jsem se snažila pochopit smysluplnost jejich hry. Hráli sotva pět minut.

"Hej! Nepodváděj," zamračil se Jasper, ale koutky mu cukali.
"Podvádíte oba," usadila jsem ho a rozesmála se.
"Jak to myslíš?," zeptal se překvapeně Edward a zvedl pohled od šachovnice.
"No tedy - u mě je to jasné, ale Jasper...?," tázavě se na mě zadíval.
"Chceš říct, že necítíš ty vibrace a nevidíš tu bílou mlhu, když ti ovlivňuje emoce?," podívala jsem se na něj překvapeně.

Všichni se na nás se zájmem otočili. Ano - přesně to byl čas na mé červenání. Jasper pustil klidnou atmosféru. Tentokrát jsem se pořádně zaměřila na tu jemně vibrující bílou hmotu. Střelila jsem pohledem k jeho hrudi, odkud vycházela
a sledovala jsem jak putuje k Alice. Edward mě zamyšleně pozoroval a přesně poznal moment, kdy se emoce dotkla Alice.

"Viděl si to?," zeptala jsem se nadšeně a ukázala do prostoru, kde ještě před chvíli procházela vibrace.
"Je mi líto, ale ne. Poslouchal jsem tvoje myšlenky. Ale určitě ji vidíš, přesně jsi popsala moment, kdy se dotkla Alice,"odpověděl.



"Udělej to znova!," kňourala jsem u Jaspera po osmdesátésedmé.
Byla jsem prostě unešená ze všech barev, které emoce dokázaly vyjádřit. Jasper protočil oči v sloup, ale nechal volně plynout další emoci.

"Tuhle si ještě neukazoval."
"Ne, poznáš, která to je?," sázel se.

Stočila jsem svůj pohled na tu vibrující mlhu. Měla krátké vibrace, poklidně se vlnila, ale ne tak, aby dokázala omámit.
"Usínání?," zeptala jsem se pobaveně.
Přikývl a já sledovala, jak mění barvu. Matně zazářila a protáčela se nevinně okolu členů rodiny. Jistě - oni spát nemohli.

"Je tyrkysová," oznámila jsem mu.
"Rozděluješ je podle barev?"
"Je to jednodušší," pokrčila jsem rameny.
"Jednodušší?"
"Jo. Vášnivé emoce jsou syté a zářivé, ty běžné jsou v lehkých barvách a ty, které si vyvoláváš, mají pokaždé jinou barvu," vysvětlila jsem svou logiku.

"Zakládáš si v hlavě katalog?"
"A kdyby?"
"Alice by ti jistě ráda předvedla všechny odstíny barev."
"Vystačím si se základem," zašklebila jsem se.
"Sestřičko! Neměla bys sedět u toho okna dlouho - mohla bys nastydnout!," zvolal na mě Emmet.

Prudce jsem se otočila jeho směrem. Tentokrát jsem zavrčení nedržela. Rozesmál se ještě víc a já jsem znovu viděla rudě. Sebrala jsem polštář a prudce jím mrskla po jeho hlavě. Těsně se mu vyhnul a polštář narazil do zdi, kde se z něj vyvalilo peří.

"Jé! Promiň Esmé... nelpíš na něm, že ne?," strachovala jsem se honem a pohledem ji vyhledala.
"V pořádku. Koupíme nový," usmála se a sesbírala peří.
Útrpně jsem zavřela oči. Tak snadno jsem se nechala vyprovokovat.

"Klid sestřičko," zubil se Emmet, když jsem k němu vzhlédla," jsi jak roztomilý koťátko! Ale jestli chceš tak já tě to naučím. Takový lekce vrčení..."

To tě naučí... Potřebuješ dostat lekci... Tohle si zasloužíš, ty malá děvko!...

"Jak se opovažuješ?!," zasyčela jsem na něj úplně mimo kontext.

Vytřeštěně se na mě podíval a smích ho rázem přešel. Nepochopil moje slova, ani je neměl chápat, protože jsem je neurčila jemu. Stejně jsem ale nedokázala zatlačit ten vztek, který se mi prohnal v hlavě. V jedné chvíli jsem zúžila oči
a vrčela a v další jsem letěla přímo proti Emmetovi s jediným úmyslem - ublížit...

Do mé trajektorie se vrhly tři osoby. Zachytily mě v běhu. Srazili jsme se, ale k mé smůle velmi dobře věděli, jak mě mají chytit, abych se ani nehnula. Ale můj cíl byl doslova na dosah ruky. Znovu jsem se ponořila do té clony a vztekle jsem na něj zavrčela.

Jen tam tak stál a sledoval, jak jsem znovu bezmocná. Naprosto neschopná mu něco udělat. Ne - hloupost, tohle je Emmet a ten by mi nikdy neublížil...
Nikdy? Vážně?, ptala jsem se sama sebe.
Nevím..., odpovídala jsem si.

Vztek, ten začal mizet. Snažila jsem se uvažovat racionálně. Neřekl to schválně. Přestala jsem vrčet. Dobrý začátek. A co teď? Nestihla jsem si znovu sama odpovědět, protože mě zahalil. Číhal na mě už od počátku mé nesmrtelnosti a jen čekal, až mě bude moci pohltit. Strach.

Vlil se do každé mé buňky, odstřihoval jednotlivá vlákna mého vnitřního klidu. Teď se mi s hrůzou připomnělo všechno. Teprve teď jsem vnímala tři páry rukou pevně obtočených kolem mě.
Bránící v tom, udělat hloupost a zranit Emmeta, řekla bych sebejistě před minutou.
Nežádoucí..., šeptal ledově všudypřítomný strach právě v tuhle chvíli.

Zacouvat, pokud to znamená konec doteků. Pohnula jsem se a narazila do Carlisleova hrudníku. Strach se změnil
v paniku. Zazmítala jsem se. Ne abych útočila, abych utekla...
"Pusťte ji! Nechce útočit, jen ji pusťte!," ozval se naléhavě Edward a okamžitě spustil své ruce.
Carlisle i Jasper ho rychle napodobili a všichni ode mě na krok ustoupili. Zavřela jsem oči, pokoušeje se urovnat myšlenky. Zcela zbytečně.

"Můžu pomoct?," zeptal se opatrně Emmet.
"Prostě mlč," vydechla jsem a otevřela oči.

Omluvně se usmál. Všechno je dobrý, byla to chyba, hloupá chyba. Jemně jsem se usmála zpět. Zazubil se a vykročil směrem ke mně s napřaženou náručí k mírovému objetí. Automaticky jsem ustoupila dozadu a natáhla ruku kupředu
v zamítavém gestu.

"Ne Emmete. Nechoď. Ne když...," zasekla jsem se.
Můj šepot se nesl domem. Ne když co? Ani já jsem nevěděla. Jen jsem to prostě nechtěla a já už věděla. Tohle rozhodně není v pořádku. Znovu jsem se nadechla.
"Jdu nahoru," rozhodla jsem.
"Sama," dodala jsem.

Zbytečně. Všichni mě pochopili. Zavřela jsem se v Edwardově pokoji a posadila se k oknu. Snažila jsem se dýchat. Přirozeně, uvolněně, i když mé plíce neměly důvod to oceňovat. Seskládala jsem si myšlenky - logicky, systematicky. Potlačila jsem lidský život dozadu, i když jsem věděla, že zapíráním ničeho nedosáhnu. Taky už jsem nemohla ke svým vzpomínkám na mámu, pokud jsem nechtěla projít tu bolestivou část.

Super, úžasný. Povzdechla jsem si a praštila sebou na zem. To jsem to zase projednou někam dopracovala.

"Edwarde?," zeptala jsem se do domu a doufala, že je někde poblíž.
"Ano?," ozvalo se okamžitě za dveřmi.
"Nestůj venku," usmála jsem se ke stropu.
Opatrně vešel a zavřel za sebou. Obezřetně mě sledoval a držel se v bezpečné vzdálenosti.

"Klidně si sem můžeš sednout. Slibuju, že nezačnu ječet a prohazovat tě oknem," povzdechla jsem si mrzutě.
"Víme, že to neděláš schválně. Pokud ti vadí, když jsme nablízku, tak se vzdálíme," konejšil mě.
"To já přece vím. Ale já to tak nechci. Jenom... já vlastně nevím, jak mě to napadlo," řekla jsem bezradně a posadila se.
"Reflex, zpětná reakce - říkej tomu, jak chceš. Vzpomínky tě donutily to udělat, protože ses cítila ohroženě. Je to zcela pochopitelné."

"Odkdy jsi psychiatr?"
"Vystudoval jsem školu s tímto zaměřením v roce 1978, s červeným diplomem..."
"Děláš si srandu?"
"Mluvím zcela vážně."

"Ach. Tak teď už je čas na to, abych se cítila trapně? Existuje vůbec obor, který si nevystudoval?"
"Samozřejmě."
"Nějak se mi tomu nechce věřit."
"Zase tak starý nejsem."

Oba jsme se zasmáli. Obratně jsem poskočila k Edwardovi a sedla si vedle něj u sedačky. Pohodlně jsem se o něj opřela
a zavřela oči.

"V pohodě?"
"Jasně. Kdyby nebylo, ani bych se k tobě nepřiblížila," ujistila jsem ho.
"Uděláš pro mě něco?," zeptala jsem se po chvíli zvědavě.
"A co?"
"Ukolébavku. Stejně už jsem tu sázku vyhrála - je půl devátě ráno."
Pobaveně se uchechtnul, ale za chvíli mi už broukal a já jsem se propadla do říše snů...

Romadůr

Změna! Změna!

16. února 2014 v 21:36 Úvod
Rozhodně jsem zlej člověk. Ale tohle jsem si fakt nezasloužila.

Nejenže se mi celej blog zasekl (!) a přeformátoval mi články do nepoužitelnosti (!!). Dokonce se mi i smazaly články, který jsem chtěla přidat sem, na notebooku (!!!!!!!!!).

Takže hádáte správně - jsem naštvaná a musela jsem přepisovat. Všechno. Chci jen říct, že do dalšího vzhledu blogu se nehrnu a doufám že vy tenhle přetrpíte.

Děkuji moc, já už jsem nervy ztratila při desátým pokusu obnovit blog (!).

Omlouvám se a pro (snad) lepší náladu přidávám kapitolu Andělů a démonů.

S láskou
Romadůr

Bradavice - rozřazení do kolejí

9. února 2014 v 20:15 Harry Potter
První věc, kterou bych chtěla udělat je, se Vám čtenářům omluvit. Ano, právě teď rozhodně nestíhám dopsat další kapitolu k Půlnočnímu Slunci a opravdu mě to mrzí. Nicméně i já jsem jen člověk, nemám tolik času, kolik bych si přála, ale budu se snažit Vám to nějak vynahradit. O jarních prázdninách se pustím do psaní a abych alespoň malinko odčinila svou nečinnost, přidávám sem vcelku zábavný test.

Určitě jste se na internetu setkali s několika testy, které by Vás měli "rozřadit do vaší koleje v Bradavicích". I já jsem na pár takových testů narazila a musím říct, že jsem si při nich i docela pobavila. Zaujal mě právě tento "Moudrý kloubouk" ke stažení.


(Pro jistotu i dávám blog, na kterém jsem na Klobouk narazila. Doufám, že to admince nebude vadit a tímto se jí
i omlouvám a uvádím zdroj: http://mismas.webgarden.cz/rubriky/download/moudry-klobouk)

Budu ráda, když se se mnou podělíte o to, do jaké kolej byste měli být zařazeni. Já jsem byla vcelku jednoznačně poslána do Zmijozelu, neboť mé vlastnosti se natolik podobají jeho příslušníkům, že se i sama sebe občas děsím. Ale
o tomhle tématu již v dalším článku.

S láskou
Romadůr

13. Vyhradit si mantinely

2. února 2014 v 9:25 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Tak jsem tady po dloihé době s další kapitolou :). Omlouvám se za velké zpoždění, ale na téhle kapitole jsem si dala hodně záležet a prošla nehoráznou korekturou :D. Tak snad se bude líbit :).


13. Vyhradit si mantinely

"Měli bysme jít dolů."
"Hmmm..."
Líně jsem zvedla svou hlavu položenou na Siriově hrudi a střetla se s něžným pohledem bouřkových očí. Usmála jsem se
a on mě odměnil lehkým polibkem na rty. Povzdechla jsem si, ale nakonec jsem vylezla z postele a začala hledat kusy našeho oblečení po pokoji.

"Takhle bych tě chtěl vidět pořád," zašeptal podmanivě a rty se mu rozšířily do zářivého úsměvu.
"To nepochybně. Radši se oblíkej," zakroutila jsem hlavou a hodila po něm košili.



Dostat se nenápadně zpět do haly nebylo tak těžké, jak jsem předpokládala. Možná proto, že sál byl ještě velmi zaplněn a já si byla víc než jistá, že nás naši rodiče nehledají.
"Smím prosit?," zeptal se mě galantně Sirius.
"Ehm… Samozřejmě," zamrkala jsem a nechala se vést.
"Kolik je vůbec hodin?," zeptala jsem se.
"Bude půlnoc," zašeptal odpověď a předvedl dokonalou otočku.

"Takže se vracíme," rozzářila jsem se.
Přikývnul a dokončil poslední otočku. Políbil mi ruku a pomalu jsme zamířili ke krbu v hale. Postávalo tu pár kouzelníků a čarodějek, kteří se taktéž chystali k odchodu.
"Matko?," zastavila jsem ženu, když kolem mě procházela.
"Odcházíme. Jsme unaveni. Byl to... velice výjimečný ples," řekla jsem nakonec a snažila se vyhnout Siriusovu pobavenému pohledu.

"V pořádku. Očekáváme tě o vánočních prázdninách," odvětila chladně.
Viděla jsem sama sebe, jak se křečovitě usmívám a kývu, pak mě Sirius donutil k pohybu a vedl mě ke krbu. Vzala jsem si hrst prášku.
"Pracovna Albuse Brumbála, Bradavice!," vykřikla jsem a vstoupila do zelených plamenů, které mě okamžitě pohltily a já cítila škubnutí, po kterém následovala nepříjemný přesun. Těžce jsem vyklopýtala z krbu v ředitelně, kde mě na nohy jemně postavili čísi ruce. Zvedla jsem pohled k starostlivým očím Albuse Brumbála.

"Dobrý večer, pane řediteli," usmála jsem se.
"Dobrý večer, slečno," oplatil mi úsměv a jal se oprašovat od sazí Siriuse, který právě doslova vyletěl z krbu.
"Dobrý večer i vám, pane Blacku," pravil pobaveně Brumbál
"Dobrý," odvětil Sirius a vykašlal prach.
Starostlivě jsem ho spolu s ředitelem poplácala po zádech. Párkrát se zakuckal, ale za chvíli už byl schopen komunikace.

"Jaký byl ples?," zeptal se Brumbál mile.
Okamžitě jsem zrudla a mé vlasy chytly lehce narůžovělou barvu. Ředitel se na mě zkoumavě podíval a já se rozpačitě usmívala, až jsem chytila křeč v čelisti.
"Úžasnej," promluvil nakonec Sirius, když jsem se k ničemu neměla a objal mě kolem pasu.
Pomyslela jsem si, že mu rovnou mohl popsat průběh naší společné noci.

"To mne těší," mrkl na nás a odebral se ke stolu.
"Ehm... tak my už půjdeme. Dobrou noc, pane řediteli," řekla jsem, když jsem konečně našla řeč.
Jen nám mávnul rukou a my jsme spěšně opustili místnost. Když jsme sešli schody a prošli kolem chrliče, zastavila jsem Siriuse v pohybu.
"A nechtěls mu rovnou říct, že jsme se tam spolu vyspali?," řekla jsem nabroušeně.

"Měl jsem?," zeptal se pobaveně.
"Jasně že ne! Ale on si dá hned dvě a dvě dohromady. Proboha Siriusi - přemýšlej někdy něčím jiným než patou," obvinila jsem ho a dala si ruce vbok.
"Myslíš, že přemýšlím patou?," zeptal se mě vyzývavě.
Protočila jsem oči a konečně jsme vyrazili. Neodpustil si dobírání mé maličkosti, dokud jsme nedošli před portrét Buclaté dámy.



"Konečně jste zpátky!," vrhla se mi kolem krku Lily.
"Myslelas, že tam přespíme?," ušklíbla jsem se hořce.
Sirius se uchechtl. Jemně jsem zrudla a praštila ho do ramene.
"Něco mi uniká?," zeptala se mě Lily, zatímco jsme kráčeli k posezení u krbu.
"Později," řekla jsem napůl pusy.

Kývla a dál se nevyptávala - byla jsem jí za to vděčná. Sirius se mezitím rozvalil na pohovce a pustil se s Jamesem do debaty.
"Jenom se převleču," usmála jsem se na ostatní a pohledem vyzvala Lily k jedinečné šanci se dozvědět informace.
Vyšli jsme spolu do pokoje. Rychle jsem přešla k posteli a okamžitě se převlékla. Chytila jsem Lily za ruku a zamknula nás v koupelně - pro jistotu jsem seslala na místnost tišící kouzla. Chvíli jsem převalovala hůlku v ruce a přemýšlela, jak začít. Lily se na mě dívala nervozně, což jsem nechápala. Zhluboka jsem se nadechla - nač to protahovat, raději jí to řeknu narovinu.

"Vyspala jsem se s ním," vyhrkli jsme obě ve stejnou chvíli.
Vyvalili jsme na sebe oči a pak se rozesmály. Úlevně jsme se posadili na okraj vany.
"Jak jste to dokázali v hradě plném lidí?," zajímala jsem se.
Lily zrudla a zabodla pohled do země.
"Primusové mají vlastní pokoj," zamumlala a nabrala sytější odstín červené.
"Ehm... a vy?," naznačila jemně.

Teď byla řada s červenáním na mě. Rozpačitě jsem se kousla do rtu a zkřížila kotníky.
"V mém pokoji. Byla tam spousta lidí, tak jsme se vytratili a...," mávla jsem ledabyle rukou ve vzduchu a nedokončila větu, protože jsem nemusela.
"Nikdy jsem nevěřila, že budu vést tak trapnej rozhovor," povzdechla jsem si a skryla obličej v dlaních.
"Tak už s ním skončíme," zasmála se Lily a zvedla ruce v obranném gestu. Zasmála jsem se s ní a společně jsme se zvedli.

"Jak vypadám?"
"Vlasy," rozesmála se Lily a já se zhrozeně podívala do zrcadla.
Rudé prstýnky - jakjinak. Snažila jsem se urputně na dnešní noc nemyslet. Nakonec jsem se musela spokojit s jemně narůžovělým odstínem a lehce zvlněnými vlasy.
"Lepší," uznala Lily a vytáhla mě z pokoje.



Sirius vzhlédl a prohlédl si mé vlasy, ale naštěstí to nijak nekomentoval. Rozesadili jsme se s Lily ke klukům. Bezcílně jsem se přehrabovala v Siriusových vlasech, zatímco si ostatní povídali. Sirius mezitím potěšeně přivřel oči, čímž rozesmál ostatní. Zvědavě jsem natočila hlavu, když jsem na něco narazila. Opatrně jsem mu s vlasů vymotávala malou černou sponku. Moji sponku. Vehementně jsem škubla.
"Auu!," zasyčel Sirius a prudce otevřel oči, když jsem se sponkou vytrhla i pár jeho vlasů.
"Promiň," odtáhla jsem se.

"Co dělala TVOJE sponka v JEHO vlasech?," ptal se pobaveně James a oči mu jiskřily.
Vytřeštila jsem oči. Koukla jsem na Siriuse, který se nepokrytě šklebil. No jasně, že jim to hned vykecal. Po chvilce mi plně došel význam jeho slov. A bylo mi jasné, že Sirius nevynechal detaily, jako obvykle. A celá moje snaha šla do kopru. Zamračila jsem se nad svými krvavě rudými vlasy.
"Super. Prostě skvělý. Po tom, co si to málem vykecal Brumbálovi," vyjela jsem na Siriuse, na kterého to ale zjevně nemělo účinek.

"Ale no tak - jsou to přece mí nejlepší kamarádi," zazubil se a s Jamesem si plácli.
Naneštěstí to byla poslední kapka i pro Lily. Semkla rty a stáhla obočí do nepěkného zlostného výrazu. To rozhodně nebylo dobrý - a nevěděla jsem, jestli pro mě nebo pro kluky.
"Muži - primitivní neandrtálci, co mají potřebu se vychloubat, s kým se kde obšťastňovali. Nemůžete se alespoň pět minut bavit o něčem jiným?! Nebo to neroztrubovat všude?! Jste idioti - jeden jako druhej," vyletěla naprosto nepříčetně Lily, odpochodovala do ložnice a nezapomněla prásknout dveřmi.

Všichni jsme vykolejeně zírali na místo, kde ještě před chvílí seděla.
"Myslíte... že je na mě naštvaná?," odkašlala si James.
"Je nasraná k nepříčetnosti, ty pitomče," vyštěkla jsem po něm, až se Siriusem nadskočili.
Bezeslova jsem vstala a odešla za Lily.



"To nemyslíš vážně?!," vytřeštila jsem na Lily oči.
"Ale no ták! Pro nejlepší kamarádku pod sluncem," vrhla na mě psí pohled.
Poraženě jsem si povzdechla a rychle jsem zacpala pusu Lily, aby nadšeně nevypískla a neprobudila ty dvě slepice.
"Komnata nebo ložnice?," povzdechla jsem si znova.
"Hodíme si mincí," navrhla Lily.
"Panna nebo orel?"

"Orel," rozhodla jsem.
"Ha! Panna! Beru komnatu," rozzářila se jako sluníčko.
"Pro Merlina!," schovala jsem hlavu v dlaních.
"Už jsi souhlasila," zadívala se na mě přísně Lily.
"No právě," odtušila jsem a hodila si na sebe košilku, kterou mi Lily přichystala.

Já jsem jí na oplátku hodila jednu ze svých nejodvážnějších a s jistým pocitem zadostiučinění jsem sledovala, jak se rozpačitě dívá na kus látky, který víc odhaloval, než zakrýval.
"Navrhlas to! Teď už nevycouváš," usmála jsem se na oplátku ďábelsky.
Nakonec jsme se obě navlékli a prohlíželi si své dílo v zrcadle. Zavřela jsem oči a přeměnila jsem své tělo na Lilyino. Otevřela jsem oči a v zrcadle se na mě koukalo dvojče nebelvírské primusky.
"Za tohle skončím v pekle," prohlásila jsem.



Pomalu jsem scházela schody, na kterých jsem přirozeně ve dvě ráno nikoho nepotkala. Vrhla jsem rychlý pohled nad schody, z nichž se na mě povzbudivě šklebila má děsně inteligentní kamarádka. Zdvihla jsem hlavu a nakráčela si to ke krbu, u kterého byli ještě stále opaření Pobertové.
James vyskočil na nohy, když uviděl... mě alias Lily. Rychle ke mně přiběhl, klekl si na jedno koleno a odněkud vytáhl kytici lilií.
"Ze všech pitomejch nápadů, který si kdy měla Lily, byl tenhleten nejdebilnější," zavrčela jsem směrem ke schodišti.

"Lily?," zeptal se mě zmateně James.
"Tu máš na schodech. A s tím jejím originálním plánem ji pošli do háje," vyjela jsem na něj a šla si sednout.
James se ale otočil na mě a nekoukal na schodiště, na kterém se Lily schovávala. Znovu si ke mně kleknul a dokonce mě chytil za ruku.
"Já to myslela vážně," zaúpěla jsem a zuřivě jsem trhla hlavou, abych nabrala svou obvyklou barvu.

Po chvíli jsem s úlevou zaznamenala, že se mé vlasy i se mnou mění zpět. To už Lily seběhla ze schodů a všichni se mohli potrhat Jamesovu výrazu, kromě mě a již zmiňovaného.
"Fakt vtipný," zavrčeli jsme oba.
Tomu už jsme se ale nedokázali nezasmát. James se vrhnul na Lily a začal jí slibovat krutou pomstu, když ho za kravatu táhla ze společenky.
"Kam jdou?," zeptal se přihlouple Petr.

Sirius se rozchechtal a já s Remusem jsme zrudnuli.
"Moc se nesměj," zchladila jsem ho.
"Na nás zbyla tvoje postel," ušklíbla jsem se nad jeho zmateným výrazem.
"Vážně?," zavrněl a sjel mě znovu od hlavy k patě.
"Použijte prosím tišící kouzlo," poprosil rozpačitě Remus, než jsme se odebrali do ložnice.



"To bylo hodně vychytralý."
"Zmlkni a líbej," zavrčela jsem mu do rtů a za kravatu ho odtáhla k jeho posteli.
Tiše se uchechtnul a bezpečně mě převalil na postel pod sebe. Pozvedla jsem obočí, ale přitáhla jsem si ho k dalšímu polibku. Důrazně jsem mu strhla košili a on mi stejnou razancí odstranil mou titěrnou noční košilku. Nezaváhala jsem
a svlékla jsem ho ze zbylého oděvu a on se ke mně sklonil pro další polibek.
"Remus...," vzpomněla jsem si na náš slib.

"Mám ho přizvat?," zašeptal mi do ucha zastřeně.
"Měla jsem na mysli tišící kouzlo," zrudla jsem a lehce ho praštila.
Trochu neochotně se ode mě odtáhnul, sebral ze stolku svou hůlku a rázným švihnutím nám zajistil diskrétnost. Pomalu zatáhl závěsy a podmanivě se na mě podíval, až jsem se zachvěla.
"Kde jsme to skončili?"



Namáhavě jsem rozlepila víčka a odlepila se od Siriuse. Zamžourala jsem po okolí a jemně se vymanila z teplého objetí. Na posteli jsem našla ještě spodní prádlo, ale Lilyina košilka byla na dva kusy, takže jsem se natáhla po jeho košili. Opatrně jsem odhrnula závěs a vylezla z postele.
Do očí mě udeřilo jemné sluníčko a já si protáhla ruce, když jsem bolestně zasyčela. Na rameni jsem měla menší modřinu, za kterou nejspíš vděčím mému příteli.
"Dobré ráno," ozvalo se z druhé strany pokoje, až jsem leknutím nadskočila.

"Remusi! Ehm... dobré ráno," odpověděla jsem a raději se odvrátila, když jsem cítila červeň stoupající mi do lící.
"Lily tady není?," zeptala jsem se udiveně, když jsem vedle spatřila prázdnou postel.
"Lepší otázka by byla, jestli tu není James," usmál se Remus mírně.
"Oba víme, že se to vztahuje na oba," mrkla jsem na něj a on zrudnul.
"Né promiň Remusi. Nevyrušili jsme tě? Teda... fungovalo tišící kouzlo...? Ach bože - tak teď jsem se vážně předvedla," zvedla jsem pohled ke stropu.

"V pohodě," ujistil mě Remus.
Usmála jsem se na něj a dál se přehrabovala v hromadě Siriusova oblečení na zemi, mezi nimiž jsem - díky Merlinovi - našla jedny svoje džíny.
"Kdy jsem si je tady zapomněla?," vykulila jsem oči a rychle je navlékla na sebe.
"Asi před měsícem."
"Jo - po tréninku."

Prudce se otevřely dveře a James vešel s vysmátou Lily do pokoje.
"Dobré ránko," culil se a objal svou milou kolem pasu.
"Kde je Sirius?," zeptala se Lily.
"V posteli," odpověděla jsem prostě.

"Bez tebe?," zeptal se pobaveně James.
"Klidně mu můžeš jít dělat společnost," uculila jsem se a všichni jsme se rozesmáli.
"Nechte mě spát," ozvalo se podrážděně zpoza závěsů a my jsme se rozesmáli ještě víc.



"Co dneska podniknem?," zeptal se nadšeně James.
Zvedla jsem pohled od svého toastu a podívala se po ostatních.
"Procházka," navrhla jsem.
James se na mě podíval s naprostou nevěřícností.

"Rozhlídni se - myslím, že všichni chceme trochu odpočívat. Navíc zítra máme lektvary a na ty se chci připravit. Budu je mít na lékouzelnických OVCÍch. A pokud vím, tak bystrozorské jsou taky na seznamu," uzemnila jsem ho.
"Dobře," rezignoval nakonec.



"Povzbuzující lektvar?"
"Nejspíš. No ale podle té hustoty to může být i Dokrvovací lektvar," odpověděla jsem Jamesovi, aniž bych zvedla pohled od své knihy a poznámek.
"Jak tohle všechno můžeš vědět? Vždyť mě ani nesleduješ!," nechápal.
"Jsem holka. Přidej tam vílí prach a srovná se ti to," usmála jsem, když jsem nakoukla do jeho kotlíku.

Díky Komnatě nejvyšší potřeby jsme si tu s Lily a Remusem udělali studovnu, zatímco se James a Sirius snažili vytvořit co nejlepší lektvar v narychlo připravené laboratoři.
"Ono to fakt zabralo," vydechl nevěřícně James.
"A co sis myslel? Že ti to nechám vyletět do ksichtu?," zeptala jsem se sarkasticky a dopsala další pergamen v mé eseji na téma: Léčivé lektvary a první lékouzelnická pomoc při nehodách v laboratoři. Ptát se Křiklana, proč zadal tak dlouhé téma nemělo cenu. Byl to prostě můj trest za to, jak jsem v jeho hodinách ztrapňovala jeho kolej.

"To zrovna ne. Ale nikdy jsem ještě neudělal tak skvělej lektvar. Seš třída," uznale se usmál.
"Díky," usmála jsem se zpět a protáhla si ztuhlé prsty.
"To ti toho dal tolik?," zeptal se mě Remus, když se díval na poměrně slušnou hromádku pergamenů.

"Původně to byly tři svitky. Pak jsem zcela nečekaně připravila lepší lektvar než Malfoy a dostala jsem dva navíc," ušklíbla jsem se a při vzpomínce na toho idiota mě svrběla ruku na hůlce.
"Chudáček," ušklíbl se Sirius.



S dobrým pocitem jsme uklidili Komnatu a spěšně se vydali spletitými chodbami do nebelvírské věže. Naštěstí jsme to vzali několika zkratkami, takže jsme se za deset minut dostali k Buclaté dámě, kterou jsme vyrušili ze spánku a ona nám nakonec neochotně otevřela vstup. Šíleně unavené jsme s Lilly v devět zapadli do postele a do pár minut jsme o sobě nevěděli.


Romadůr