5. Démoni

21. února 2014 v 20:24 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Tak. Jsem tu. Žiju.

Slíbená kapitola je tady, už dopisuju i ty, co mi můj notebook schoval neznámo kam. Když jsem zjistila, že mám pryč tři kapitoly, které jsem napsala dopředu, málem jsem sežrala písmenka na klávesnici. Málem. Enter se mi vyloupl sám, protože raději plánoval útěk.

Tady je kapitola snad se líbí. Mohl by mi někdo z Vás pak napsat do komentářu, jaké formátování by se Vám líbilo? Abych věděla jestli mám předělat i zbytek. Díky moc.

5. Démoni

"Musíš spojit ty dvě noty dohromady, ale nesmíš zatlačit, jinak přemrštíš dozvuk."
"Vždyť to dělám!," prskla jsem na Edwarda a přehrála skladbu přesně jako on.
Tedy nejspíš ne, podle toho jak se usmíval. Znovu jsem se podívala na klávesy a přehrávala si jeho a mou verzi. F, držet ton, spojit s G, samotné A,...

"Bylo to půl decibelu!," obvinila jsem ho.

Zasmál se a zakroutil hlavou, načež se chopil kláves. Přehrál celou skladbu o půl decibelu níže. Rozeznal by to jen upír!

"Detailisto," utrousila jsem.

Uchechtl se a spustil ruce z kláves. Nedokázala jsem potlačit zívnutí po dlouhém a vyčerpávajícím dni. Emmetův smích se rozlehl domem a já jsem střelila očima k pohovce. Zajímalo mě, kdy se přesunul do obýváku.

"Co takhle pohádku na dobrou noc," rýpal dál.

Semkla jsem rty a byla jsem pyšná na to, že jsem na něj nezavrčela. Sedla jsem si k němu na pohovku a mračila se na něj. Mělo to ale opačný efekt - znovu se rozesmál.

"Nemusím jít spát - vydržím to," zasyčela jsem a vzdorovitě na něj pohlédla.
"Sázka?," zajiskřilo mu v očích.
"Když celou noc neusnu, celý týden nebudeš lovit medvědy," zlomyslně jsem se zašklebila.
"A když usneš, tak nebudeš celý týden lovit," trumfoval mě.

Tak jo - jak dobře na tom jsem se spaním, jsem netušila. Zaváhala jsem. Na tváři se mu usadil známý úšklebek a sebejistě si odfrkl.

"Platí," řekla jsem rozhodně a natáhla k němu ručku.
"Těším se," zakřenil se a stiskl mi ji.
"Jako malí," utrousil Edward a sedl si k nám.
"Kouknem na telku ne? Co takhle horror? Promiň - sestřička by vlastně měla noční můry," tlemil se Emmet.
"Nemám s tím problém," vyletěla jsem na něj naštvaně, i když jsem to tak vážně nemyslela.

Děsně ho to rozesmálo a šel vložit videokazetu do přehrávače. Kromě Rose se všichni sešli v obýváku. Emmet skoro nesledoval televizi a zíral na mě v očekávání, kdy sebou švihnu na zem a usnu.

Upřímně - nesnáším horrory a tenhle byl asi nejhorší, který jsem kdy viděla. Stačila mi první vražda, abych se tvářila zhnuseně. Druhou jsem vydržela silou vůle - nikdy jsem nebyla na čtvrtění lidí. Podvědomě jsem očekávala další vraždu, ale jak jsem zjistila, stejně jsem na ni nebyla připravená. Nějaký muž přišel k postarší paní, sekyrou ji trefil do krku
a začal pomalu odtrhávat páteř. Kosek po kousku.

Svedla bych to na instinkt, protože během setiny vteřiny jsem měla ruce na očích a hlavu zabořenou v Edwardově rameni.

"Odmítám se dívat na cokoliv, co pustí Emmet," promlouvala jsem poněkud hystericky do jeho košile.

Emmet se rozesmál tak mohutně, že se ozvala dutá rána a on skončil v záchvatu smíchu na zemi.

"Alice? Můžeš to vypnout?," zeptal se taktně Carlisle.
"Co takhle pustit hudbu?," zeptala se Esmé jemně.

Ani jsem se nehnula. Blé. To bylo... nechutný. Pootočila jsem havou a přimhouřeně sledovala smějícího se Emmeta.

"Nechápu, co na tom vidíš," zakroutila jsem hlavou a zamračila se na Emmeta.
"Takže budou noční můry?," poškleboval se.
"Neusnu," vzdorovala jsem jako malá holka.

Edward se zasmál a uklidňoval mě hlazením po rameni. Alice pustila hudbu v rádiu a spolu s Jasperem, kterého vytáhla ze sedačky, se vlnila v rytmu salsy. Nebo jsem to na salsu alespoň tipovala.

"Chceš si zatancovat?," zeptal se mě galantně Edward.
"Chodila jsem na balet, ne na taneční. A i ten jsem zvládala silou vůle," podotkla jsem.

Stejně mi nabídl rámě a já ho tedy nejistě následovala. Byl skvělý učitel i tanečník - to se mu muselo nechat. Sice jsem nebyla takové kopyto, za jaké jsem se představovala, ale na jeho umění jsem jednoduše neměla. Po pětí písních jsem už salsu zvládala a hudba se změnila na veselou cha-chu. Alice se celá točila a poskakovala v neuvěřitelných kreacích, zatímco mě Edward vedl v umírněnějším tempu.

Proto mě překvapilo, když uprostřed kroku udělal šílenou otočku, takže jsem málem ztratila rovnováhu, ale než jsem stihla spadnout, chytil mě zezadu kolem pasu a roztočil mě dokola. Překvapeně jsem vypískla, ale během druhé podobné otočky jsem se vesele smála spolu s ostatními.

"Rose! Brouku pojď si taky zatrsat," zakřičel najednou Emmet a oslnivě se usmál na blondýnku stojící na schodech.

Edward zastavil naši otočku a pustil mě na zem. Rose zaskřípala zuby, semkla je do pevné linky a probodla mě ledovým pohledem. Svěsila jsem koutky, ale než jsem stihla udělat krok jejím směrem, uraženě se otočila a jasným prásknutím dveří nám dala najevo, co si o tom myslí.

V pozadí hrála hudba a já jsem zírala na schody. Nevěděla jsem, jak se mám chovat. Všechno, co jsem udělala v její přítomnosti, bylo vždycky špatně a i když jsem ji neměla ráda tak, jako ostatní členy rodiny, bodla mě u srdce její ignorace.

"Neměla bych...," začala jsem.
"Ne," přerušil mě tvrdě Edward, až jsem se na něj překvapeně podívala.
"Spíš by nám měla vysvětlit, proč se chová tak hloupě," pronesl Edward tak hlasitě, že nebylo možné ho přeslechnout ani v patře.
"Ehm... Když myslíš," prohodila jsem opatrně a odtrhla pohled od schodiště.
"Rád," řekl Edward.
"Rád co?," podívala jsem se na něj zmateně.

To už Jasper rozložil šachy a posadili se s Edwardem k stolku. Jasně, svraštila jsem obočí, jak jsem mohla zapomenout na mého talentovaného bratříčka. Edward se rozesmál a já jsem protočila očima.
Sedla jsem si nad ně, abych dobře viděla na šachovnici. Nedělala jsem si iluze, že je pochopím, ale měla jsem přehled. Zamyšleně jsem svraštila obočí, když jsem se snažila pochopit smysluplnost jejich hry. Hráli sotva pět minut.

"Hej! Nepodváděj," zamračil se Jasper, ale koutky mu cukali.
"Podvádíte oba," usadila jsem ho a rozesmála se.
"Jak to myslíš?," zeptal se překvapeně Edward a zvedl pohled od šachovnice.
"No tedy - u mě je to jasné, ale Jasper...?," tázavě se na mě zadíval.
"Chceš říct, že necítíš ty vibrace a nevidíš tu bílou mlhu, když ti ovlivňuje emoce?," podívala jsem se na něj překvapeně.

Všichni se na nás se zájmem otočili. Ano - přesně to byl čas na mé červenání. Jasper pustil klidnou atmosféru. Tentokrát jsem se pořádně zaměřila na tu jemně vibrující bílou hmotu. Střelila jsem pohledem k jeho hrudi, odkud vycházela
a sledovala jsem jak putuje k Alice. Edward mě zamyšleně pozoroval a přesně poznal moment, kdy se emoce dotkla Alice.

"Viděl si to?," zeptala jsem se nadšeně a ukázala do prostoru, kde ještě před chvíli procházela vibrace.
"Je mi líto, ale ne. Poslouchal jsem tvoje myšlenky. Ale určitě ji vidíš, přesně jsi popsala moment, kdy se dotkla Alice,"odpověděl.



"Udělej to znova!," kňourala jsem u Jaspera po osmdesátésedmé.
Byla jsem prostě unešená ze všech barev, které emoce dokázaly vyjádřit. Jasper protočil oči v sloup, ale nechal volně plynout další emoci.

"Tuhle si ještě neukazoval."
"Ne, poznáš, která to je?," sázel se.

Stočila jsem svůj pohled na tu vibrující mlhu. Měla krátké vibrace, poklidně se vlnila, ale ne tak, aby dokázala omámit.
"Usínání?," zeptala jsem se pobaveně.
Přikývl a já sledovala, jak mění barvu. Matně zazářila a protáčela se nevinně okolu členů rodiny. Jistě - oni spát nemohli.

"Je tyrkysová," oznámila jsem mu.
"Rozděluješ je podle barev?"
"Je to jednodušší," pokrčila jsem rameny.
"Jednodušší?"
"Jo. Vášnivé emoce jsou syté a zářivé, ty běžné jsou v lehkých barvách a ty, které si vyvoláváš, mají pokaždé jinou barvu," vysvětlila jsem svou logiku.

"Zakládáš si v hlavě katalog?"
"A kdyby?"
"Alice by ti jistě ráda předvedla všechny odstíny barev."
"Vystačím si se základem," zašklebila jsem se.
"Sestřičko! Neměla bys sedět u toho okna dlouho - mohla bys nastydnout!," zvolal na mě Emmet.

Prudce jsem se otočila jeho směrem. Tentokrát jsem zavrčení nedržela. Rozesmál se ještě víc a já jsem znovu viděla rudě. Sebrala jsem polštář a prudce jím mrskla po jeho hlavě. Těsně se mu vyhnul a polštář narazil do zdi, kde se z něj vyvalilo peří.

"Jé! Promiň Esmé... nelpíš na něm, že ne?," strachovala jsem se honem a pohledem ji vyhledala.
"V pořádku. Koupíme nový," usmála se a sesbírala peří.
Útrpně jsem zavřela oči. Tak snadno jsem se nechala vyprovokovat.

"Klid sestřičko," zubil se Emmet, když jsem k němu vzhlédla," jsi jak roztomilý koťátko! Ale jestli chceš tak já tě to naučím. Takový lekce vrčení..."

To tě naučí... Potřebuješ dostat lekci... Tohle si zasloužíš, ty malá děvko!...

"Jak se opovažuješ?!," zasyčela jsem na něj úplně mimo kontext.

Vytřeštěně se na mě podíval a smích ho rázem přešel. Nepochopil moje slova, ani je neměl chápat, protože jsem je neurčila jemu. Stejně jsem ale nedokázala zatlačit ten vztek, který se mi prohnal v hlavě. V jedné chvíli jsem zúžila oči
a vrčela a v další jsem letěla přímo proti Emmetovi s jediným úmyslem - ublížit...

Do mé trajektorie se vrhly tři osoby. Zachytily mě v běhu. Srazili jsme se, ale k mé smůle velmi dobře věděli, jak mě mají chytit, abych se ani nehnula. Ale můj cíl byl doslova na dosah ruky. Znovu jsem se ponořila do té clony a vztekle jsem na něj zavrčela.

Jen tam tak stál a sledoval, jak jsem znovu bezmocná. Naprosto neschopná mu něco udělat. Ne - hloupost, tohle je Emmet a ten by mi nikdy neublížil...
Nikdy? Vážně?, ptala jsem se sama sebe.
Nevím..., odpovídala jsem si.

Vztek, ten začal mizet. Snažila jsem se uvažovat racionálně. Neřekl to schválně. Přestala jsem vrčet. Dobrý začátek. A co teď? Nestihla jsem si znovu sama odpovědět, protože mě zahalil. Číhal na mě už od počátku mé nesmrtelnosti a jen čekal, až mě bude moci pohltit. Strach.

Vlil se do každé mé buňky, odstřihoval jednotlivá vlákna mého vnitřního klidu. Teď se mi s hrůzou připomnělo všechno. Teprve teď jsem vnímala tři páry rukou pevně obtočených kolem mě.
Bránící v tom, udělat hloupost a zranit Emmeta, řekla bych sebejistě před minutou.
Nežádoucí..., šeptal ledově všudypřítomný strach právě v tuhle chvíli.

Zacouvat, pokud to znamená konec doteků. Pohnula jsem se a narazila do Carlisleova hrudníku. Strach se změnil
v paniku. Zazmítala jsem se. Ne abych útočila, abych utekla...
"Pusťte ji! Nechce útočit, jen ji pusťte!," ozval se naléhavě Edward a okamžitě spustil své ruce.
Carlisle i Jasper ho rychle napodobili a všichni ode mě na krok ustoupili. Zavřela jsem oči, pokoušeje se urovnat myšlenky. Zcela zbytečně.

"Můžu pomoct?," zeptal se opatrně Emmet.
"Prostě mlč," vydechla jsem a otevřela oči.

Omluvně se usmál. Všechno je dobrý, byla to chyba, hloupá chyba. Jemně jsem se usmála zpět. Zazubil se a vykročil směrem ke mně s napřaženou náručí k mírovému objetí. Automaticky jsem ustoupila dozadu a natáhla ruku kupředu
v zamítavém gestu.

"Ne Emmete. Nechoď. Ne když...," zasekla jsem se.
Můj šepot se nesl domem. Ne když co? Ani já jsem nevěděla. Jen jsem to prostě nechtěla a já už věděla. Tohle rozhodně není v pořádku. Znovu jsem se nadechla.
"Jdu nahoru," rozhodla jsem.
"Sama," dodala jsem.

Zbytečně. Všichni mě pochopili. Zavřela jsem se v Edwardově pokoji a posadila se k oknu. Snažila jsem se dýchat. Přirozeně, uvolněně, i když mé plíce neměly důvod to oceňovat. Seskládala jsem si myšlenky - logicky, systematicky. Potlačila jsem lidský život dozadu, i když jsem věděla, že zapíráním ničeho nedosáhnu. Taky už jsem nemohla ke svým vzpomínkám na mámu, pokud jsem nechtěla projít tu bolestivou část.

Super, úžasný. Povzdechla jsem si a praštila sebou na zem. To jsem to zase projednou někam dopracovala.

"Edwarde?," zeptala jsem se do domu a doufala, že je někde poblíž.
"Ano?," ozvalo se okamžitě za dveřmi.
"Nestůj venku," usmála jsem se ke stropu.
Opatrně vešel a zavřel za sebou. Obezřetně mě sledoval a držel se v bezpečné vzdálenosti.

"Klidně si sem můžeš sednout. Slibuju, že nezačnu ječet a prohazovat tě oknem," povzdechla jsem si mrzutě.
"Víme, že to neděláš schválně. Pokud ti vadí, když jsme nablízku, tak se vzdálíme," konejšil mě.
"To já přece vím. Ale já to tak nechci. Jenom... já vlastně nevím, jak mě to napadlo," řekla jsem bezradně a posadila se.
"Reflex, zpětná reakce - říkej tomu, jak chceš. Vzpomínky tě donutily to udělat, protože ses cítila ohroženě. Je to zcela pochopitelné."

"Odkdy jsi psychiatr?"
"Vystudoval jsem školu s tímto zaměřením v roce 1978, s červeným diplomem..."
"Děláš si srandu?"
"Mluvím zcela vážně."

"Ach. Tak teď už je čas na to, abych se cítila trapně? Existuje vůbec obor, který si nevystudoval?"
"Samozřejmě."
"Nějak se mi tomu nechce věřit."
"Zase tak starý nejsem."

Oba jsme se zasmáli. Obratně jsem poskočila k Edwardovi a sedla si vedle něj u sedačky. Pohodlně jsem se o něj opřela
a zavřela oči.

"V pohodě?"
"Jasně. Kdyby nebylo, ani bych se k tobě nepřiblížila," ujistila jsem ho.
"Uděláš pro mě něco?," zeptala jsem se po chvíli zvědavě.
"A co?"
"Ukolébavku. Stejně už jsem tu sázku vyhrála - je půl devátě ráno."
Pobaveně se uchechtnul, ale za chvíli mi už broukal a já jsem se propadla do říše snů...

Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama