Březen 2014

15. Akce a reakce

30. března 2014 v 22:54 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Všem věrným čtenářům a návštěvníkům mého blogu bych chtěla poděkovat. Každá kapitolka je pro Vás :) Trvalo mi to zase dlouho - já vím - ale nemám tolik času, kolik bych si přála. Nicméně kapitolku jsem dokončila, snad se Vám bude líbit. Démoni jsou taky na dobré cestě a příští týden se snad dočkáte dvojité porce :)

15. Akce a reakce

Druhý den ráno byl Sirius příliš naštvaný na to, aby s ním byla rozumná řeč. Od chvíle co jsme s Lily sešli ze schodů, mě ignoroval a na mé otázky odpovídal jednoslovně nebo vůbec. Poslední kapkou pro mě byly jeho podmračené pohledy, kterými mě častoval.
Snidaně byla jedním slovem utrpením. Už jsem se ani nesnažila ho vtáhnout do diskuze, protože to byla předem prohraná bitva. Remus a James se stále pokoušeli ho nějak rozmluvit a Lily se mě soucitně sledovala. Chuť na snidani mě úplně přešla. V tichosti dojedl i zbytek naší skupinky a vydali jsme se zpět do věže. Sirius šel těsně přede mnou.

"Počkej... můžeme si promluvit?," zastavila jsem ho před vchodem do nebelvírské věže lehkým tlakem na rameno.

Otočil se a lhostejně pokrčil rameny. Setřásl mou ruku a zamířil cestou ze schodů. Kluci na mě povzbudivě mrkli a Lily se na mě usmála. Slabě jsem jí úsměv oplatila a seběhla rychle schody.
Nečekal na mě, prostě dál rázoval chdodbami a schodišti směrem do sedmého patra ke komnatě nejvyšší potřeby. Pět metrů před tím, než se přiblížil ke zdi, se v ní objevili dveře. Razantně je otevřel a vešel dovnitř. Vklouzla jsem za ním
a v tichosti je zavřela.

"Siriusi, co je špatně?," zeptala jsem se ho bez okolků a vyčkávavě se na něj podívala.
"Takže se mě ještě ptáš?," zeptal se sarkasticky a ušklíbl se.
"Jak to myslíš?," zeptala jsem se klidně a ignorovala nepříjemný ton hlasu, který použil.
Pozvedl obočí a otočil se ke mně zády.

"Jsi první holka, která mě doopravdy zaujala - zamiloval jsem se do tebe sakra! A pak najednou zjistím, že dáš radši přednost Remusovi přede mnou! Jak si asi myslíš, že mi je?!," zeptal se naštvaně a kopl do nedaleké židle, která se tu najednou objevila.

"Nic s Remusem nemám - jsme přátelé. Sám víš, že lektvar lásky prostě nepřekonáš!," bránila jsem se a udělala jeho směrem pár kroků.
"Nejdřív přívesek se srdcem a pak ta muchlovačka ve společenské místnosti?! To je podle tebe nic?," otočil se a naštvaně si mě měřil.

"Jak o tomhle víš?!," zeptala jsem se překvapeně.
"Byl to normální dárek! A v té době jsme spolu nechodili, chtěla jsem mu jenom pomoci," dodala jsem tiše a objala se pažemi.

"Myslel jsem, že jsem se nerozešli. Od té doby, co jsem tě poprvé uviděl, jsem se zamiloval a jak mi to ty oplácíš? Líbáš se tady s mým nejlepším kamarádem a vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych se dozvěděl, že si se s ním vyspala!," zařval na mě a pevně sevřel ruce v pěst.

"Revelio vírginum," máchla jsem hůlkou nad sebou.
"Určitě to kouzlo znáš. Udává přesný počet toho, kolikrát se daná osoba s někým vyspala," řekla jsem plochým hasem
a ukázala na vznášející se dvojku.

"A pokud si vzpomínáš, tak přesně tolikrát jsme byli spolu. To kouzlo nejde ničím obelhat. Neukazovala bych ti to, kdybych věděla, že ti budou stačit jenom moje slova - ale očividně jsem se v tobě spletla. Nedělám to proto, abych se před tebou nějak očistila, ale aby sis uvědomil, že jsem tě nikdy nepřestala milovat, nelhala ti a v životě bych tě nepodvedla," řekla jsem roztřeseným hlasem.

Otočila jsem se a vyběhla z místnosti, přičemž jsem za sebou nezapomněla třísknout dveřmi. Slyšela jsem tříštění skla
z místnosti, odkud jsem odešla, ale ignorovala jsem to. Rázně jsem kráčela po chodbě.
"Erico! Počkej!," zvolal na mě někdo.
Překvapeně jsem se otočila a koukala na uřícenou Chloe. Doběhla mě a těžce oddechovala.

"Volala jsem na tebe už v šestém patře!," obvinila mě a rukou si lehce přidržovala bok.
"Promiň, nějak jsem se zamyslela," usmála jsem se lehce.
"Copak jsi potřebovala?"
"Dostali jsme úkol z Lektvarů a já vůbec nevím, o co jde," pronesla zmučeně.
Zasmála jsem se a objala ji okolo ramen. Lehce jsem ji vmanévrovala na schodiště směrem do knihovny.

"Odtud jsem právě přišla! Vůbec nic jsem tam nenašla," zabručela.
"A dívala ses správně? Některé druhy rostlin, nenajdeš v sekci Herbář," zeptala jsem se.
"To mě nenapadlo," připustila a lehce zrůžověla.

"Do mudlovské školy jsem vždycky hledala rostliny v herbářích," obhajovala se a bojovně vystrčila bradičku.
"Mudlové mají trochu jiné řazení než my. Některé rostliny, které se přidávají do lektvarů mají také magický potenciál
a proto je nenajdeš v obyčejném herbáři. Je to pak jednodušší, než mít všechny rostliny v jedné knize," poučila jsem ji.

"Tak tohle jsem vážně nevěděla! Měla bys být učitelka," usmála se na mě.
"Myslím, že bych brzy ztratila nervy," prohodila jsem a otevřela dveře knihovny.
Vešli jsme dovnitř a tiše pozdravili madame Pinceovou, která se na nás i tak kriticky zahleděla. Když jsem se na ni usmála, tak se zamračila ještě víc a já jsem raději s Chloé rychle zmizela za nejbližším regálem s knihami.

"Vždycky je tak protivná?," zeptala se mě tiše.
"To neumím posoudit - jsem tu stejně tak dlouho jako ty. Ale už od pohledu je to taková sůva," odpověděla jsem taky šeptem.

Chloe se uchechtla a knihovnice nás razantním pssst! okřikla. Protočila jsem oči a neverbálně si přivolala učebnici pro první ročník.
"No páni," vydechla Chloe.
"Taky se to naučíš," usmála jsem se na ni a otevřela knihu.



"Mám toho dost," pronesla mrzutě Chloe a hodila brk na kupičku popsaného pergamenu.
"Myslím, že to pro dnešek bude stačit - ten esej budeš mít nejlepší ze všech," pochválila jsem ji a uklidila poslední tři knihy zpět na své místo.

"Kdyby si mi nepomohla, dostala bych Trolla," zakroutila nesouhlasně hlavou a nacpala pergamen, kalamář i brk do tašky.
"To si nemyslím. Jsi z mudlovské rodiny, tohle si nemohla tušit," chlácholila jsem ji.
"Asi máš pravdu," souhlasila nakonec a obě jsme se zvedli k odchodu.



"Je čas na večeři," poznamenala jsem, když jsme vyšli ven a konečně jsem si dovolila mluvit hlasitěji.
"Jen si to hodím do ložnice. Počkáš na mě?," zeptala se mě.
"Určitě. Chrabrost," otočila jsem se k portrétu.
"Přesně tak," přitakala Buclatá dáma a prohnula se, aby nám umožnila přístup.
"Hned jsem zpět," vyhrkla a rozběhla se ke schodům vedoucím k dívčím ložnicím.

Pobaveně jsem zakroutila hlavou. Automaticky jsem se podívala směrem ke krbu. Stála tam jenom Lily a tak jsem tam zamířila.
"Půjdeš s námi na večeři?," zeptala jsem se.
"S kým jdeš?," otočila se na mě.
"S Chloe," odpověděla jsem.
"Půjdu ráda," usmála se.

"Už jste... spolu mluvili?," zeptala se opatrně.
"Ano," odpověděla jsem a naznačila, že jí to řeknu až v ložnici.
Přikývla a lehce mě objala. Oplatila jsem jí objetí a usmála se na ni.
"Jdeme?," zeptala se Chloe, která právě sebíhala schody takovou rychlostí, že jsem se bála, aby se nepřerazila.

"No jasně. A neleť tak," lehce jsem se zamračila.
"Ano mami," zasalutovala a já jsem jí vlepila lehký pohlavek.
Nakonec jsme se všechny rozesmáli a zamířili do Velké síně.

Tam to hučelo jako obvykle. Studenti na sebe pokřikovali, někteří po sobě dokonce házeli jídlem. Profesorský sbor to sledoval jako vždycky - McGonnagalová skepticky pohlížela na vlastní kolej, hagrid se tomu smál, ostatní profesoři se vše snažili ignorovat a Brumbál všechno pobaveně sledoval a chvílemi to vypadalo, že jim snad ty čokoládové kuličky přičarovává.
"Tamhle je místo," vypískla Chloe, chytila mě za ruku a dotáhla na konec našeho kolejního stolu.

Všechny jsme se posadili a já se ladně vyhnula letícímu kousku bramborové kaše, který se rozplácl do vlasů nějakému nešťastníkovi z Mrzimoru.
"Z těchhle večeří se stává bitevní pole," poznamenala jsem a uhnula rajčeti.
"Začíná to být záhul," souhlasila Lily, když se vyhnula kuřecímu stehýnku a nepěkně jí zapraskalo za krkem.
"Večer ti dám masáž," slíbila jsem jí.

"To se bude hodit," udělala bolestnou grimasu, když se narovnávala.
Světelnou rychlostí jsme každá spořádali jednu bramborovou placku a urychleně opustili již značně zaneřáděnou Velkou síň.
"Pokud to takhle bude dál, ještě si to tady užiješ," zakřenila jsem se na Chloe.
"To je vážně skvělý," zabručela.



"Tak povídej," vybafla Lily, když jsme se konečně dostali do ložnice.
Plácla jsem sebou na postel a rukou jí naznačila to stejné. Rychle mě následovala a obě jsme zatáhly závěsy po obou stranách postele. Následovala série tišících a krycích kouzel.
"Přesně jak jsem předpokládala. Myslí si, že mám něco s Remusem. Dokonce mě nařkl z toho, že jsem se s ním vyspala!," vydechla jsem nešťastně, neschopná to dál v sobě dusit.

"To snad ne," vydechla šokovaně Lily a rukou si zakryla pusu.
"Ano," prohodila jsem kousavě.
"Dokonce jsem musela použít kouzlo na určení počtu milenců!"
"Bože to je idiot," prohlásila naštvaně Lily.
"Ani nevíš, jak moc jsem an něj teď naštvaná! Vždyť mi prakticky řekl, že jsem prodejná děvka a budu spát s každým, kdo mě o to požádá!"

"Co teď budeš dělat?"
"To by mě taky zajímalo... Nevím, asi ho zatím nechám vydusit a uvidím, co s tím bude dělat," povzdechla jsem si a mnula si spánky.
"Tak už na to nemysli," usmála se chlácholivě Lily a pohladila mě po ruce.

"A teď - je na čase slíbená masáž," zavrněla a obě jsem se rozesmáli.

Romadůr

Severus Snape aneb nedocenitelná postava Harryho Pottera

23. března 2014 v 12:59 Harry Potter
Ahojte všichni,
řekla jsem si, že se budu snažit přidávat články alespoň jednou týdně. Bohužel časové vytížení mi to nedovoluje, a tak vám jako náplast za neaktivnost předvedu svou menší úvahu.

Severus Snape - hrdina nebo padouch?


Začneme se zevnějškem. Podle popisu Rowlingové mi vždycky přišel opravdu odpudivý, ve filmu, kde ho famozně zahrál Alna Rickman mi už takový nepřipadal vůbec.
  • V knize je jasně psané, že nosí vždycky černou barvu - to mu rozhodně na postavě padoucha přidává. Hodně.
  • Mastné, zplihlé vlasy, tmavé oči, křivý nos a zažloutlé zuby - naprosto perfketní popis, pokud chcete někoho znelíbit vzhledem. Ve filmu to je prakticky nevýrazné, podle mě Alan působí spíš velmi charismaticky - což není vůbec špatně.
Jednoduše shrnuto - kniha rozhodně ukazuje na jeho nevzhlednost, ale ve filmu mi rozhodně připadal atraktivnější. Dětskýma očima bych ho viděla stejně jako v knize, teď se na něj ale dívám jinak.

Dalším bodem je jeho povaha. Neuvěřitelně složitá a nádherně zpracovaná. Pokud jste si někdy pustili původní verzi filmu, zjistíte, že mluva Alana je snad ještě lepší než dabing v češtině. Bod pro tebe!
Sarkasmus a ironie - druhá jména Mistra lektvarů. A také naprosto přesná, zde malá ukázka:
  • "Nevím, co k té tuposti dodat."
  • Snape: "Moje myšlení je jiné než vaše." Seamus Finnigan: "To víme."
  • "Tohle by dokázala pochopit i průměrně inteligentní ovce!"
Celkově působí jako padouch. Ani já nevím, kdy jsem o něm začala přemýšlet jako o hrdinovi, kterým pro mě je teď. Toť vše jako lehké shrnutí o mé oblíbené postavě :)

Romadůr

14. Pobláznění

9. března 2014 v 21:29 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Jak jsem slíbila. Další kapitolka je hotová, kdy bude další to netuším, ale pracuje se na tom. A tvrdě. Chci je taky někdy dokončit, takže musím zabrat. Snad se bude líbit. :)


14. Pobláznění

"Vítejte! Dnes budeme připravovat lektvary pro vaše nadcházející OVCE. Bystrozorské zkoušky vyžadují Veritasérum, Lékouzelnické vyžadují Kostirost a zbylé jeden z následujících lektvarů: Lektvar lásky, Postaršující lektvar
a Antidepresivní lektvar. Prosím, pusťte se do toho!," přivítal nás následující den v rychlosti Křiklan.
Odebrali jsme se pro přísady a začali s prací. Kostirost je poměrně lehký v první fázi výroby, ovšem pokud zkazím míchání, můžu svůj vzorek rovnou zničit.

Po patnácti minutách jsem musela nechat deset minut lektvar vařit a tak jsem se rozhlédla po třídě. Sirius a James byli docela daleko, ale na Veritasérum je potřeba alespoň pěti lidí nebo dopředu nakrájené přísady. V rychlosti jsem přeletěla pohledem jejich přísady. Dovolila jsem si letmý pohled po třídě - všichni pracovali a nevěnovali mi pozornost, stejně jako Křiklan. Vytáhla jsem hůlku a jednoduchým Accio jsem přivolala mrtvou zmiji, ze které bylo důležité opatrně odebrat šupiny a zuby - nepochybně by s tím kluci neměli dostatečnou trpělivost.

Překvapeně vzhlédli, když jim mizela přísada ze stolu a tak jsem si přiložila prst na rty. Podívali se na mě a přikývli. Rychle ale poctivě jsem seškrábala šupiny a nakonec opatrně odstranila jedové zuby. Zmiji jsem rychle shodila do společného košíku.

"Jak jste daleko, slečno Harperová?," zavolal na mě z opačného konce třídy Křiklan a spěchal ke mně.
Kluci strnuli. Rychle jsem přísady schovala přehozením pláště přes desku stolu. Přesně v tu chvíli přešel Křiklan k mému stolu a nakoukl do kotlíku.
"Ještě 5 minut, než ho odstavím, pane," odpověděla jsem nenuceně.

"Ano. Zdá se být připraven správně. Konzistence je dobrá a... na co tu máte křížový nůž?," zarazil se a zíral na něj.
"Půjčila jsem si ho od Jamese," vyhrkla jsem první věc, která mě napadla.
"No dobře... nač ho ale máte tady?," zeptal se podezřívavě a zamračil se.
"Lépe se s ním drtí kůže z hřímala,"odpověděla jsem pohotově a v duchu si děkovala za znalosti z lektvarů.
"Ach - jak jsem mohl zapomenout," mrkl na mě a odešel hodnotit další lavici.

Křečovitě jsem se usmívala, dokud mi nezmizel z dohledu. Rychle jsem se i s přísadami otočila a čirou náhodou jsem si šla pro další přísady na Kostirost kolem stolu již zmiňovaného Jamese. Složila jsem jim přísady na stůl a pokračovala pro Oměj u vedlejšího stolu.
Když jsem se vracela zpátky odstrčila jsem náhodou Siriovu ruku nad kotlíkem a nepostřehnutelně jsem zakroutila hlavou. Opatrně jsem ukázala na krok čtyři na pergamenu se zadáním na jejich lavici. Vděčně se na mě podíval a vhodil do kotlíku již správnou přísadu.



"Výborně! Za pár minut by mělo být hotové Veritasérum, Lektvar lásky a Kostirost. Na ampuli nadepište čitelně vaše jméno a doneste mi vzorky," rozkázal po hodině a půl Křiklan.

Většina studentů odpočívala, zatímco já jsem rychle míchala a prudce otáčela různými směry. Nejtěžší fáze byla právě teď - skoro každé dvě vteřiny se měnil směr. Vydechla jsem úlevou, když lektvar přestal bublat a usadil se na šedomodré barvě. Vyčerpaně jsem se opřela o lavici a promnula si bolavé ruce.
Nabrala jsem trochu lektvaru a nalila ho do ampulky, kterou jsem nadepsala svým jménem. Spolu s Jamesem jsme přenesli naše vzorky Křiklanovi.

Míjeli jsme se s Malfoyem, když do nás zezadu vrazil Rosier s Averym, kteří upustili ampulky s lektvarem přímo před nás. Strhl se příšerný chaos, jak se všichni snažili dostat co nejdál. Já a Malfoy jsme neměli šanci utéct a oba jsme vyděšeně zírali na výpary, které se začaly šplhat výš do prostoru. V tu chvíli jsme se oba skáceli na zem a provázeli nás zděšené výkřiky a spěšné kroky...



"Který lektvar jste vařili? Musíme jim podat protijed! Taková hrůza, tohle... Pane Malfoyi! Jak se cítite?"
Namáhavě jsem se nutila ke klidu. Spousta hlasů mi šeptala uklidňující slova a cítila jsem lehké doteky rukou. Zamrkala jsem a přinutila se pořádně otevřit oči.
Dívala jsem se na anděla, tím jsem si byla jistá. A on se na mě díval tak starostlivě, šťastně jsem se usmála a vrhnula jsem se na jeho ústa. V šoku se ani nezmohl na odpor a já ho líbala do té doby, než mě od něj čísi ruce odtrhly.

"Pane Malfoyi! Neosahávejte pana Rosiera! Slečno Harperová, promerlina nelíbejte pana Lupina!," burácel vzteky Křiklan, ale mě to v nejmenším nezajímalo.
Já jsem právě teď přemýšlela jen o tom, jak se opět dostat k těm sladkým rtům a nevinným jantarovým očím. Zamrkala jsem a usmála se, když se na mě můj anděl znovu podíval.
"Co budeme dělat?," zeptal se s obavou jeho nádherný hlas.
"S tebou cokoli," vydechla jsem roztouženě a v klidu mě držely jen dva páry mužských rukou.

"Tohle je průser!," zasyčel vedle mě žárlivě Sirius, ale co mi bylo do nějakého frajírka, když mému princi nesahal ani po kotníky.
"Pane profesore! Máte ten protijed?!," zeptala se naléhavě Lily.
"Budu ho muset dodělat! Poslední došel - zatím se je snažte držet v klidu a pro dnešní den máte volno. Večer je přiveďte a já jim podám protijed," zakroutil nešťastně hlavou a vydal se připravit lektvar.

"Hele Erico, poslouchej... Erico! Poslouchej mě, zvládnem to, teď si dáme oběd jo? Večer to přejde," konejšila mě Lily.
"Já jsem v pohodě," odpověděla jsem vyrovnaně a podívala se na ni.
Pochybovačně se na mě podívala a pokynula klukům, kteří mě postavili na nohy.
"Jsem schopná se pohybovat," otočila jsem se vztekle na Jamese a sehnula se pro svou tašku, když jsem si uvědomila ostrou bolest v patě.

"Au," zvolala jsem překvapeně a kontrolovala škody na noze.
"Máš tam střep," prohlédla si Lily mou nohu a trhnutím ho vyndala.
Škubla jsem nohou opačným směrem a rukou si chytila poraněné místo. Lily zamumlala inkantaci a rána se zacelila. Vděčně jsem se na ni usmála a ona mi pomohla na nohy.


Nemám tušení, jak jsem se dostala až do Velké síně, každopádně se mi to nějak podařilo. Ovšem mé myšlenky byly stále naprosto neuspořádáné a myslet racionálně, když byl v mé blízkosti Remus, bylo prostě nemožné.
"Jak dlouho na něj bude takhle zírat?!," vybuchl Sirius a vztekle se obořil na Remuse.
"Přestaň být tak žárlivý! Ty jenom závidíš, že je Remus tak úžasný!," odsekla jsem mu kousavě a znovu jsem se blaženě zadívala na Remuse.
Ten nejistě položil příbor na stůl a prosebně se zadíval na ostatní.

"Sám nejlíp víš, že to je jen falešné pobláznění! Nemůže si pomoct, tak se snaž jí nenaštvat," klidnila naštvaného Siriuse Lily.
"Tobě se to mluví," zabručel Sirius, ale nakonec se jen usadil zpět a dál se nimral v jídle.

Dál jsem si ho nevšímala. Pečlivě jsem studovala každou křivku Remusova obličeje. Proč jsem si nikdy nevšimla, jak je krásný? A jak roztomile zrudnul pokaždé, když zachytil můj pohled.
"Nemám hlad," řekla jsem nakonec a odsunula talíř od sebe.
Zvedla jsem se ze židle. Lily vyskočila se mnou a obě jsme se rozešli ven z Velké síně.


"Tak co chceš podniknout?," zeptala se mě nadšeně, když jsme vyšli ze dveří.
"Lenošit," zasmála jsem se a táhla jsem ji do věže.


Vletěli jsme do věže a vyhodili pár druháku z pohodlných míst u krbu.
"Ani se nehnu," zamumlala jsem a pohodlně se zavrtala do křesla.
"Tak s tím souhlasím," zavrněla Lily z druhé strany.
Zasmála jsem se a rukou si přitáhla Jinxe, který zrovna proběhl okolo. Poděšeně zaprskal, ale když jsem mu začala drbat hlavičku, potěšeně zavrněl a vtisknul se mi do dlaně.

"Ty seš tak lehce uplatitelnej," zabručela jsem.
Jinx se na mě opovržlivě zadíval a nastavil mi druhé ucho. Pozvedla jsem obočí a podívala se na Lily pohledem "ty to chápeš?".
"Hele, mohli bysme zkusit zajít za Křiklanem - třeba už má ten protijed hotový," navrhla Lily.
Nemohla jsem nic jiného než souhlasit. I přes svoji zastřenou mysl jsem si byla vědoma toho, jak je Sirius naštvaný.

Rychle jsme prošli hradem až do sklepení a celé nervozní zaklepai na jeho kabinet.
"Slečno Harperová! To jsem rád, že jste tu. Už jsem dovařil protijed - tady," podal mi menší lahvičku s bílým lektvarem.
Vypila jsem si a neubránila se šklebu z její kyselé chuti.
"Děkuju," zamumlala jsem ještě mírně zhnuseně.
"Nemáte zač," usmál se široce.

"Takže dobrou noc profesore," couvala jsem ze dveři a táhla Lily s sebou.
"Abych nezapomněl!," zastavil nás.
"O Vánocích budu pořádat pro své premianty Vánoční večírek, na kterém rozhodně nesmíte chybět," mrknul na nás.
"No..."
"My..."

"Rád vás tam uvidím, zatím nashle a příjemný večer slečny."
Zabouchl dveře a vesele si prozpěvoval. Naštvaně kjsem kopla do stěny kousek vedle, když na nás zasvítil pár žlutých očí.
"Norrisová!," rozšířily se Lily oči.
"Zdrháme," zavelela jsem a obě jsme se rozběhli do věže.

Celé udýchaně jsme prošli portrétem a rozesmáli se. Norrisová nás ztratila asi v 3 poschodí - měla by zapracovat na kondičce.
"Byly jste pro ten protijed?!," vybalil na nás okamžitě Sirius a vyskočil z křesla.
Vyhledala jsem očima Remuse a zamilovaně se na něj podívala. Sedla jsem si naproti němu a zamrkala.
"Chyběla jsem ti?," zacukrovala jsem.
"Děláte si srandu?!," vyštěkl Sirius.
"Samozřejmě," zasmála jsem a stáhla ho na pohovku.

"Pro lektvar jsme byli jsme v pohodě. Byla to jenom sranda, tak se hned nečerti," mírnila jsem ho.
"Hmph."
"Tak si buď naštvanej, ale copak já jsem za to mohla?," zeptala jsem se ho.
"Promluvíme si ráno," povzdechla jsem si a zamířila do pokoje.



Pohladila jsem po hlavě Jinxe, který se mi rozvaloval na posteli a sedla jsem si k oknu. Poslední dobou mi Sirius vážně vrtal hlavou - snad jsem se pro něj taky nestala další "trofejí" v jeho sbírce.
"Nad čím přemýšlíš?," ozvalo se od dveří.
"O všem," povzdechla jsem si.
Lily přišla blíž a posadila se ke mně. Povzbudivě mi stiskla ruku a usmála se na mě.

"Už jsme o tom mluvili."
"Já vím. Ale... je to prostě Sirius - víš, jak se choval poslední 4 roky," povzdechla jsem si.
"Myslí to s tebou vážně. Běž spát a nemysli na to," řekla a odešla do koupelny.
Ráda bych ti to věřila Lily, povzdechla jsem si v duchu a pomalu slezla z parapetu.

Romadůr

6. Středem pozornosti

9. března 2014 v 19:30 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Tak je tu další část, nebojte nezapomněla jsem na Vás, pouze jsem měla dlouhý a hektický týden. Nicméně kapitola je hotová, k Půlnočnímu Slunci je asi 50%, ale možná tu bude ještě dnes. Snad se Vám bude líbit, myslím na Vás a děkuju, že jste trpěliví. :)

6. Středem pozornosti

"No tak poběž!," zasmála se Alice a rozběhla se lesem.
"Kam spěcháš?," zakřičela jsem pobaveně a založila si ruce na hrudi.
Alice vztekle našpulila rty, když mě uviděla opřenou o strom a bez jakékoliv interakce. Zasmála jsem se jejímu výrazu.Než jsem se nadála, táhla mě za ruku do lesa. S povzdechem jsem se podřídila a běžela vedle ní.
"Něco ti ukážu," pronesla tajuplně a rozešla se po mýtině...

"Rose!"
"Prostě mi to vypadlo. Nedělejte hned takový povyk!"
Zmateně jsem se zvedla z pohovky a hlavou automaticky trhla směrem hlasitých zvuků, zakončených řinčením střepů. Kdy mě Edward stihl přenést na pohovku?
Tiše jsem se vydala do přízemí, kde byli všichni tak zabraní do hádky, že si mě ani nevšimli.

"Jsi upír! Prostě ti "jen tak" vypadla váza z ruky, že?," prskl ironicky Edward a zamračil se na blondýnku.
"Nikdy jsi nebyl myšlenkami jinde nebo co?! Princezna už se stejně musela dávno vyspat do růžova!," křikla na něj zpět.
"Vzbudíš ji! Přestaň křičet," odtušil tiše Edward a propaloval ji pohledem.
"Aspoň by si uvědomila, jak nám tu všechno ztěžuje!"

"V pořádku, ale ocenila bych, kdybys mi to přišla sdělit osobně," vešla jsem klidně do místnosti a vrhla na Rose rozporuplný pohled.
Všichni ztichli a otočili se na mě. Rose se povýšeně ušklíbla.
"Nepochybně bys na to přišla sama, když jsi tak dokonalá," prohodila kousavě a sjela mě pohrdavým pohledem.
"Rose!," zasáhl Carlisle a vyslal jejím směrem varovný pohled.
"Nikdy jsem netvrdila, že jsem dokonalá," odpověděla jsem a cítila, jak jde vyrovnanost bez okolků do háje.
"A proto se tak ráda předvádíš, co?," vyjela na mě.

"Jak se předvádím?!," štěkla jsem na ni zpět a zatnula ruce v pěst.
"Vážně na tohle musím slečně Prefektní odpovídat?," zacukrovala jedovatě a v očích se jí mihlo uspokojení z toho, že mě vytočila.
"Nechci se hádat," prohlásila jsem po chvíli a uvolnila ruce.
"Zase to děláš! Musíš pořád dokazovat, jak všechno děláš správně!," řekla vyčítavě.
"Nic nedokazuju! Jenom se snažím k tobě chovat mile, pokud jsi na to ještě nepříšla!," ohradila jsem se mírně naštvaně.

"Manipulaci říkáš milé chování?! Pak mám pro tebe novinku - tohle na mě neplatí! Pořád tu ze sebe děláš mučedníka, usmíváš se na všechny strany a všechny štveš proti mně!,"vybuchla a během vteřiny stála dva kroky ode mě.
"Nic jsem ti neudělala! Proč nepochopíš, že třeba taky stojím jednou o rodinu, která se na mě při první příležitosti nevykašle?! Dej mi už konečně pokoj!!," vyletěla jsem taky.
Otočila jsem se a co nejrychleji zmizela v Carlisleově pracovně.


"Zlobíš se na mě moc?," vyhrkla jsem v okamžiku, kdy Carlisle prošel dveřmi.
Překvapeně se zastavil, nevěřícně zatřepal hlavou a zavřel za sebou dveře.
"Nemám důvod," odpověděl a usmál se na mě.
"Vážně jsem na ni nechtěla křičet," povzdechla jsem si a sedla na lehátko.
Lehce překonal vzdálenost mezi nám a prstem mi zvedl bradu.

"Neudělala jsi nic špatně. Nezlobím se na tebe a svým způsobem Rose chápu - bojí se, že ji kvůli tobě vyloučíme..."
"Ale to je hloupost," protestovala jsem.
"Já vím," usmál se smutně.

Povzdechla jsem si, ale vzápětí jsem se rozzářila. Nátahla jsem k němu ruku a opatrně ho chytila za předloktí. Druhou rukou jsem přiložila k sobě naše dlaně. Soustředěně jsem zavřela oči. Vytáhla jsem svou myšlenku na lekci zpěvu a volně ji poslala Carlisleovi. Překvapeně mi stiskl dlaň a nechal si předvést celou vzpomínku.

"Už jsem přišla na to, jak vyslat myšlenku, akorát ji musím pustit s větší energii a oběma rukama," vysvětlila jsem to a pustila jeho ruku.
"Máš neuěvřitelně pozoruhodnou schopnost," usmál se.
"Díky," zašklebila jsem se a seskočila dolů.
Zamířila jsem si to rovnou z místnosti. Šarmantně mi otevřel dveře.
"Konečně! Potřebuješ okamžitě nové šaty, tohle je prostě naprosto příšerné. Hnědá ti absolutně nejde k očím," vyskočila na mě zpoza rohu Alice a bezpečně mě táhla k jejímu pokoji.


"Alice tohle přece není nutný. Nepotřebuji nové oblčení každý den," povzdechla jsem si a sesunula se na stoličku, zatímco Alice jako splašená létala ze šatny a zpátky.
"Stejně tě k tomu přinutím," zasmála se pobaveně a odletěla pro bovou várku triček.
Po chvíli jsem si uvědomila, že mám otevřenou pusu. Rychle jsem ji zaklapla. Alice mi vyhrožuje a směje se u toho jako šílená... To rozhodně nevěstí nic dobrého.
Taky že jsem měla pravdu.

"Ne, absolutně ne," odmítla jsem kategoricky a zatřásla hlavou.
"Schválně jsem vzala ty delší!"
"Delší? Tohle ti připadá delší?!," vykulila jsem oči.
Alice totiž v ruce svírala korzetové šaty, jejichž sukně končila někde těsně pod zadkem. A ještě ke všemu byly odporně růžové.
"Jistěže! Počkej na ty boty. Mám je dole, pojď," chňapla mě za ruku a odtáhla do přízemí.
Každý tu byl zabrán do nějaké činnosti a Alice vyběhla ke skříni, odkud vylovila boty asi na patnácticentimetrovém podpatku.

"Och bože! Jsme svobodná země, proč tě musím poslouchat při výběru šatníku?," řekla jsem rozmrzele a zkřížil ruce na hrudi.
"Samozřejmě. Protože v téhle rodině snad nemá nikdu s výjimkou Rose špetku vkusu!," ohradila se.
"Tohle je diktatura," obvinila jsem ji a hledala pomoc u Jaspera.
Ten se jen schovívavě usmíval a jakoby nic zíral z okna. Zrádce. Při letmém pohledu po místnosti jsem zjistila, že mě žádný z bratrů nehodlá zachránit. Podrážděně jsem zavrčela, Alice se rozzářila a vyběhla z místnosti.

Unaveně jsem si sedla na pohovku.
"Může mě z ní bolet hlava?," zajímala jsem se.
"Bolí tě hlava?," chopil se toho Carlisle a odložil knihu.
"Zatím ne. Jen chci vědět, jestli je bezpečné s ní být v jedné místnosti," odpověděla jsem.
"Já to slyšela!," ozvalo se z patra.
"No neřekl bych, že by nás hlava bolela běžným způsobem. Spíš je to takový pocit přemíry informací, ale ten začneš za pár let ignorovat," vysvětlil Carlisle.
"Ten mám pokaždé, když je Alice poblíž," zašklebila jsem se zlomyslně.

Do hlavy mě tvrdě udeřil pár tenisek. Nebýt duté rány, bych si ani nevšimla tupého úderu do mé lebky.
"Jak jsem předpokládala - dutá!," ušklíbla se Alice ze schodů.
"No to mi neříkáš novinky," odvětila jsem pobaveně a obě jsme se zasmáli.
"Takže jsi nakonec ustoupila?," zeptala jsem se a zvedla ze země černé tenisky.
Našpulila rty a zdráhavě přikývla. S potěšeným úsměvem jsem si nazula předepsanou obuv.
"Můžeme vyrazit!," vypískla Alice nadšeně.

"Kam?," zeptala jsem se obezřetně.
"Proběhnout se!," zasmála se Alice mému výrazu a rychle mě vytáhla na nohy.
Zvonivě se zasmála a během vteřiny zmizela na verandě.
"To si přece nenecháš líbit?," zašklebil se vyzývavě Edward.
"Počkám na tebe v cíli," řekla jsem sebevědomě a vyletěla za Alice.

Ladně jsem přeskočila zábradlí a vyběhla směrem, odkud jsem Alice cítila nejsilněji. Prodírala jsem se snad tím nejhustějším porostem, jaký jsem tu v okolí viděla. Ta holka si prostě uměla vybrat cestu.
Využila jsem první příležitost, kdy se stromy zdály natolik pevné a tvarované, abych po nich mohla přeskakovat. Edward se držel celou dobu za mnou, takže probehnout lesem mu nedalo prakticky žádnou práci. Odteď ale běžel každý sám za sebe.

Znovu jsem se odrazila na bližší strom. Nestihla jsem k němu ani doletět, když se najednou celý prohnul a než jsem stačila zareagovat, tak mě odpálil asi patnáct metrů dozadu. Překvapeně jsem zabrzdila o jeden mohutný strom, který se pod mou vahou silně zatřásl, ale naštěstí zůstal stát.

Vrhla jsem pohled kupředu, kde se šklebil Emmet a něžně hladil svůj katapult. Lehce jsem zavrčela a zmizela na druhé straně stromové aleje, odkud jsem si byla jistá, že mě neuvidí. Vyšplhala jsem na nejvyšší strom jak nejtiššeji jsem dovedla.
Stál přímo pode mnou a čekal podraz. Edward, který mě slyšel v myšlenkách vrhnul letmý pohled do vzduchu a lehce se usmál. Ležérně se opřel o strom a čekal, co jsem si přichystala. Zlomyslně jsem se usmála a seskočila dolů.
Plnou rychlostí jsem srazila Emmetta pod sebe a vítězně jsem si na něj sedla. Nohama jsem se pevně zapřela, takže nemohl vstát. Byl to neuvěřitelně opojný pocit. Zkušebně se zazmítal, tak jsem zpevnila stisk a zasmála se.

"Slez," zavrčel.
"Mě se tu líbí," prohodila jsem znuděně a ledabyle kontrolovala perfektní manikúru.
"Vždyť to byla jenom sranda," pokusil se smlouvat.
"Tohle je taky sranda," usmála jsem se vítězně.
Zavrčel mnohem prudčeji a znovu se mě pokusil setřást - opět bezvýznamně.
"Tohle jsem si vždycky přála vidět," ozvala se Alice nadšeně a skočila Jasperovi na záda.
"A jak je hodňoučký," zavrkala jsem mu do ucha.

Všichni kromě Emmeta se zasmáli. Ten se vzpurně zmítal a znovu začal vyhrožovat.
"Pustím tě," přerušila jsem jeho dialog.
"No výborně! Konečně rozumné rozhodnutí, můžeš..."
"Ale něco za to budu chtít. Samozřejmě," usmála jsem se ještě víc.
"Co?!," zavrčel napůl podržděně, napůl zoufale.

Napadlo mě miliony věcí, které by mohl udělat, které bych chtěla... Ale napadla mě mnohem důležitější věc, když jsem si uvědomila, kdo tu chybí.
"Promluv s Rose, prosím," zašeptala jsem a sklopila pohled.
Díval se mi do očí. Už v nich neměl to podrážděné naštvání.

"Jenom s ní promluv, to je všechno, co chci," zopakovala jsem a povolila stisk.
Přikývl a já z něho lehce slezla. Poodešla jsem od něj a zadívala se do zatažené oblohy.
"Tak kam si chtěla jít?," obrátila jsem se na Alice a pokusila se usmát. Marně.
"No vlastně nikam," pronesla zamyšleně.
"Jen je to v noci zábava," usmála se.

Seskočila z Jaspera a vystřelila kupředu.
"Potřebovala bych na ni návod," zamračila jsem se.
"Seznam lidí, kteřé by ho chtěli je dlouhý, neboj," ujistil mě Edward.

Povzdechla jsem a zakroutila hlavou. Počkala jsem u nedalekého stromu na Esmé, která to snad vycítila a pevně mi stiskla za ruku. Usmála jsem se na ni a společně jsme se rozběhli za ostatními.

Romadůr