6. Středem pozornosti

9. března 2014 v 19:30 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Tak je tu další část, nebojte nezapomněla jsem na Vás, pouze jsem měla dlouhý a hektický týden. Nicméně kapitola je hotová, k Půlnočnímu Slunci je asi 50%, ale možná tu bude ještě dnes. Snad se Vám bude líbit, myslím na Vás a děkuju, že jste trpěliví. :)

6. Středem pozornosti

"No tak poběž!," zasmála se Alice a rozběhla se lesem.
"Kam spěcháš?," zakřičela jsem pobaveně a založila si ruce na hrudi.
Alice vztekle našpulila rty, když mě uviděla opřenou o strom a bez jakékoliv interakce. Zasmála jsem se jejímu výrazu.Než jsem se nadála, táhla mě za ruku do lesa. S povzdechem jsem se podřídila a běžela vedle ní.
"Něco ti ukážu," pronesla tajuplně a rozešla se po mýtině...

"Rose!"
"Prostě mi to vypadlo. Nedělejte hned takový povyk!"
Zmateně jsem se zvedla z pohovky a hlavou automaticky trhla směrem hlasitých zvuků, zakončených řinčením střepů. Kdy mě Edward stihl přenést na pohovku?
Tiše jsem se vydala do přízemí, kde byli všichni tak zabraní do hádky, že si mě ani nevšimli.

"Jsi upír! Prostě ti "jen tak" vypadla váza z ruky, že?," prskl ironicky Edward a zamračil se na blondýnku.
"Nikdy jsi nebyl myšlenkami jinde nebo co?! Princezna už se stejně musela dávno vyspat do růžova!," křikla na něj zpět.
"Vzbudíš ji! Přestaň křičet," odtušil tiše Edward a propaloval ji pohledem.
"Aspoň by si uvědomila, jak nám tu všechno ztěžuje!"

"V pořádku, ale ocenila bych, kdybys mi to přišla sdělit osobně," vešla jsem klidně do místnosti a vrhla na Rose rozporuplný pohled.
Všichni ztichli a otočili se na mě. Rose se povýšeně ušklíbla.
"Nepochybně bys na to přišla sama, když jsi tak dokonalá," prohodila kousavě a sjela mě pohrdavým pohledem.
"Rose!," zasáhl Carlisle a vyslal jejím směrem varovný pohled.
"Nikdy jsem netvrdila, že jsem dokonalá," odpověděla jsem a cítila, jak jde vyrovnanost bez okolků do háje.
"A proto se tak ráda předvádíš, co?," vyjela na mě.

"Jak se předvádím?!," štěkla jsem na ni zpět a zatnula ruce v pěst.
"Vážně na tohle musím slečně Prefektní odpovídat?," zacukrovala jedovatě a v očích se jí mihlo uspokojení z toho, že mě vytočila.
"Nechci se hádat," prohlásila jsem po chvíli a uvolnila ruce.
"Zase to děláš! Musíš pořád dokazovat, jak všechno děláš správně!," řekla vyčítavě.
"Nic nedokazuju! Jenom se snažím k tobě chovat mile, pokud jsi na to ještě nepříšla!," ohradila jsem se mírně naštvaně.

"Manipulaci říkáš milé chování?! Pak mám pro tebe novinku - tohle na mě neplatí! Pořád tu ze sebe děláš mučedníka, usmíváš se na všechny strany a všechny štveš proti mně!,"vybuchla a během vteřiny stála dva kroky ode mě.
"Nic jsem ti neudělala! Proč nepochopíš, že třeba taky stojím jednou o rodinu, která se na mě při první příležitosti nevykašle?! Dej mi už konečně pokoj!!," vyletěla jsem taky.
Otočila jsem se a co nejrychleji zmizela v Carlisleově pracovně.


"Zlobíš se na mě moc?," vyhrkla jsem v okamžiku, kdy Carlisle prošel dveřmi.
Překvapeně se zastavil, nevěřícně zatřepal hlavou a zavřel za sebou dveře.
"Nemám důvod," odpověděl a usmál se na mě.
"Vážně jsem na ni nechtěla křičet," povzdechla jsem si a sedla na lehátko.
Lehce překonal vzdálenost mezi nám a prstem mi zvedl bradu.

"Neudělala jsi nic špatně. Nezlobím se na tebe a svým způsobem Rose chápu - bojí se, že ji kvůli tobě vyloučíme..."
"Ale to je hloupost," protestovala jsem.
"Já vím," usmál se smutně.

Povzdechla jsem si, ale vzápětí jsem se rozzářila. Nátahla jsem k němu ruku a opatrně ho chytila za předloktí. Druhou rukou jsem přiložila k sobě naše dlaně. Soustředěně jsem zavřela oči. Vytáhla jsem svou myšlenku na lekci zpěvu a volně ji poslala Carlisleovi. Překvapeně mi stiskl dlaň a nechal si předvést celou vzpomínku.

"Už jsem přišla na to, jak vyslat myšlenku, akorát ji musím pustit s větší energii a oběma rukama," vysvětlila jsem to a pustila jeho ruku.
"Máš neuěvřitelně pozoruhodnou schopnost," usmál se.
"Díky," zašklebila jsem se a seskočila dolů.
Zamířila jsem si to rovnou z místnosti. Šarmantně mi otevřel dveře.
"Konečně! Potřebuješ okamžitě nové šaty, tohle je prostě naprosto příšerné. Hnědá ti absolutně nejde k očím," vyskočila na mě zpoza rohu Alice a bezpečně mě táhla k jejímu pokoji.


"Alice tohle přece není nutný. Nepotřebuji nové oblčení každý den," povzdechla jsem si a sesunula se na stoličku, zatímco Alice jako splašená létala ze šatny a zpátky.
"Stejně tě k tomu přinutím," zasmála se pobaveně a odletěla pro bovou várku triček.
Po chvíli jsem si uvědomila, že mám otevřenou pusu. Rychle jsem ji zaklapla. Alice mi vyhrožuje a směje se u toho jako šílená... To rozhodně nevěstí nic dobrého.
Taky že jsem měla pravdu.

"Ne, absolutně ne," odmítla jsem kategoricky a zatřásla hlavou.
"Schválně jsem vzala ty delší!"
"Delší? Tohle ti připadá delší?!," vykulila jsem oči.
Alice totiž v ruce svírala korzetové šaty, jejichž sukně končila někde těsně pod zadkem. A ještě ke všemu byly odporně růžové.
"Jistěže! Počkej na ty boty. Mám je dole, pojď," chňapla mě za ruku a odtáhla do přízemí.
Každý tu byl zabrán do nějaké činnosti a Alice vyběhla ke skříni, odkud vylovila boty asi na patnácticentimetrovém podpatku.

"Och bože! Jsme svobodná země, proč tě musím poslouchat při výběru šatníku?," řekla jsem rozmrzele a zkřížil ruce na hrudi.
"Samozřejmě. Protože v téhle rodině snad nemá nikdu s výjimkou Rose špetku vkusu!," ohradila se.
"Tohle je diktatura," obvinila jsem ji a hledala pomoc u Jaspera.
Ten se jen schovívavě usmíval a jakoby nic zíral z okna. Zrádce. Při letmém pohledu po místnosti jsem zjistila, že mě žádný z bratrů nehodlá zachránit. Podrážděně jsem zavrčela, Alice se rozzářila a vyběhla z místnosti.

Unaveně jsem si sedla na pohovku.
"Může mě z ní bolet hlava?," zajímala jsem se.
"Bolí tě hlava?," chopil se toho Carlisle a odložil knihu.
"Zatím ne. Jen chci vědět, jestli je bezpečné s ní být v jedné místnosti," odpověděla jsem.
"Já to slyšela!," ozvalo se z patra.
"No neřekl bych, že by nás hlava bolela běžným způsobem. Spíš je to takový pocit přemíry informací, ale ten začneš za pár let ignorovat," vysvětlil Carlisle.
"Ten mám pokaždé, když je Alice poblíž," zašklebila jsem se zlomyslně.

Do hlavy mě tvrdě udeřil pár tenisek. Nebýt duté rány, bych si ani nevšimla tupého úderu do mé lebky.
"Jak jsem předpokládala - dutá!," ušklíbla se Alice ze schodů.
"No to mi neříkáš novinky," odvětila jsem pobaveně a obě jsme se zasmáli.
"Takže jsi nakonec ustoupila?," zeptala jsem se a zvedla ze země černé tenisky.
Našpulila rty a zdráhavě přikývla. S potěšeným úsměvem jsem si nazula předepsanou obuv.
"Můžeme vyrazit!," vypískla Alice nadšeně.

"Kam?," zeptala jsem se obezřetně.
"Proběhnout se!," zasmála se Alice mému výrazu a rychle mě vytáhla na nohy.
Zvonivě se zasmála a během vteřiny zmizela na verandě.
"To si přece nenecháš líbit?," zašklebil se vyzývavě Edward.
"Počkám na tebe v cíli," řekla jsem sebevědomě a vyletěla za Alice.

Ladně jsem přeskočila zábradlí a vyběhla směrem, odkud jsem Alice cítila nejsilněji. Prodírala jsem se snad tím nejhustějším porostem, jaký jsem tu v okolí viděla. Ta holka si prostě uměla vybrat cestu.
Využila jsem první příležitost, kdy se stromy zdály natolik pevné a tvarované, abych po nich mohla přeskakovat. Edward se držel celou dobu za mnou, takže probehnout lesem mu nedalo prakticky žádnou práci. Odteď ale běžel každý sám za sebe.

Znovu jsem se odrazila na bližší strom. Nestihla jsem k němu ani doletět, když se najednou celý prohnul a než jsem stačila zareagovat, tak mě odpálil asi patnáct metrů dozadu. Překvapeně jsem zabrzdila o jeden mohutný strom, který se pod mou vahou silně zatřásl, ale naštěstí zůstal stát.

Vrhla jsem pohled kupředu, kde se šklebil Emmet a něžně hladil svůj katapult. Lehce jsem zavrčela a zmizela na druhé straně stromové aleje, odkud jsem si byla jistá, že mě neuvidí. Vyšplhala jsem na nejvyšší strom jak nejtiššeji jsem dovedla.
Stál přímo pode mnou a čekal podraz. Edward, který mě slyšel v myšlenkách vrhnul letmý pohled do vzduchu a lehce se usmál. Ležérně se opřel o strom a čekal, co jsem si přichystala. Zlomyslně jsem se usmála a seskočila dolů.
Plnou rychlostí jsem srazila Emmetta pod sebe a vítězně jsem si na něj sedla. Nohama jsem se pevně zapřela, takže nemohl vstát. Byl to neuvěřitelně opojný pocit. Zkušebně se zazmítal, tak jsem zpevnila stisk a zasmála se.

"Slez," zavrčel.
"Mě se tu líbí," prohodila jsem znuděně a ledabyle kontrolovala perfektní manikúru.
"Vždyť to byla jenom sranda," pokusil se smlouvat.
"Tohle je taky sranda," usmála jsem se vítězně.
Zavrčel mnohem prudčeji a znovu se mě pokusil setřást - opět bezvýznamně.
"Tohle jsem si vždycky přála vidět," ozvala se Alice nadšeně a skočila Jasperovi na záda.
"A jak je hodňoučký," zavrkala jsem mu do ucha.

Všichni kromě Emmeta se zasmáli. Ten se vzpurně zmítal a znovu začal vyhrožovat.
"Pustím tě," přerušila jsem jeho dialog.
"No výborně! Konečně rozumné rozhodnutí, můžeš..."
"Ale něco za to budu chtít. Samozřejmě," usmála jsem se ještě víc.
"Co?!," zavrčel napůl podržděně, napůl zoufale.

Napadlo mě miliony věcí, které by mohl udělat, které bych chtěla... Ale napadla mě mnohem důležitější věc, když jsem si uvědomila, kdo tu chybí.
"Promluv s Rose, prosím," zašeptala jsem a sklopila pohled.
Díval se mi do očí. Už v nich neměl to podrážděné naštvání.

"Jenom s ní promluv, to je všechno, co chci," zopakovala jsem a povolila stisk.
Přikývl a já z něho lehce slezla. Poodešla jsem od něj a zadívala se do zatažené oblohy.
"Tak kam si chtěla jít?," obrátila jsem se na Alice a pokusila se usmát. Marně.
"No vlastně nikam," pronesla zamyšleně.
"Jen je to v noci zábava," usmála se.

Seskočila z Jaspera a vystřelila kupředu.
"Potřebovala bych na ni návod," zamračila jsem se.
"Seznam lidí, kteřé by ho chtěli je dlouhý, neboj," ujistil mě Edward.

Povzdechla jsem a zakroutila hlavou. Počkala jsem u nedalekého stromu na Esmé, která to snad vycítila a pevně mi stiskla za ruku. Usmála jsem se na ni a společně jsme se rozběhli za ostatními.

Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama