Duben 2014

Prolog

20. dubna 2014 v 10:43 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Prolog je tu - užijte si ho! :)


Prolog

Erica:

Koukala jsem, jak si Sam hraje s obřím plyšovým tygrem a nadšeně tleská ručkama. Její oči se rozsvítily dětským nadšením, když se tygr protáhnul a olíznul jí tvář.
"Máma!," zažvatlala mým směrem a ukazovala na tygra, který se nám procházel po pokoji.

"Líbí se ti? Je od Boba," usmála jsem se na ni.
Povzdechla jsem si. Co bych bez něj dělala, to jsem netušila. Už od toho dne, kdy jsem se objevila v Moodyho kanceláři mě nenechal bez dohledu. Zachránil mě i Samanthu, když nedovolil lékouzelníkům odpojit mě od přístrojů.

"Máma!," vytrhla mě ze zamyšlení Sam.
Otočila jsem se k ní. Rychle se zvedla ze země a jistými krůčky ke mně zamířila. Musela jsem se usmát. Byla neuvěřitelně učenlivá. Ve svých dvou letech toho už uměla spoustu a neustále mě něčím překvapovala.

Sebevědomě ke mně doťapkala a položila mi ručky na kolena. Našpulila rtíky a usilovně přemýšlela. Nechala jsem ji, aby mi sama vysvětlila, co chce.
"Dívej," přikázala mi a zatnula jednu ruku v pěst.

Tužka, kterou v ní měla se lehce zatřepala a když rozevřela dlaň, vyletěl z ní bledě modrý motýlek. Nepochybovala jsem od chvíle, kdy se narodila, že je čarodějka.
"Kouzlo! Máma - kouzlo!," zasmála se a zatahala mě za ruku, v níž mám obvykle hůlku.
"Tak dobře ty rošťačko!," usmála jsem se.

Mávla jsem hůlkou, ze které vyletěla barevná stuha a zapletla se Sam do vlásků. Jejíu vykulenému obličeji jsem se musela zasmát. Uvolnila jsem lehkou magii a mé vlasy nabraly modrý odstín.
"Kouzlo," zopakovala znovu a soustředěně zírala na mé vlasy.

Překvapeně jsem vydechla, když se i ty její zbarvily do modra. Opatrně jsem rukou prohrábla jeden pramínek. Malá se zasmála a její vlásky se zbarvily do zelena.
"Máma - kouzlo!," zaprosila.
Nechala jsem si tedy vlasy zbarvit do té brčálově zelené a sledovala její rozzářenou tvářičku. Povzdechla jsem si
a posadila si ji do klína.

"Maminka teď napíše jednomu hodnému pánovi, ano?," zeptala jsem se jí.
Nebylo nazbyt. Sam měla příliš velký magický potenciál.
"B-umb-ál!," hláskovala mi co nejpečlivěji.

"Kdepak jsi to slyšela?," zeptala jsem se jí překvapeně.
"Máma," odpověděla.
Zamračila jsem. Přísahala bych, že jsem ho... Ale jistě. Jednou jsem jeho jméno řekla. Nikdy bych nevěřila, že si to zapamatuje.
"Správně," usmála jsem se na ni.

"Sammy hrát," zakňourala mi na klíně a snažila se rychle dostat dolů.
"Buď hodná," povzdechla jsem si.
Přísahala bych, že se ušklíbla, když jsem ji pokládala na zem. Zavrtěla jsem hlavou a přitáhla si k sobě pergamen a brk.



Unaveně jsem se protáhla a očima zabloudila k místu, kde si Sam hrála. Usmála jsem se na stočenou spící postavičku. Ze snu se usmívala a její vlásky nabraly zpět černý odstín. Tiše jsem vstala od stolu a zamířila k ní. Co nejopatrněji jsem ji zvedla do náruč. Zavrtěla se, ale neprobudila.
Donesla jsem ji do patra a uložila do jejího pokojíčku. Přikryla jsem jí fialovou dečkou s poníky a políbila na čelo.
"Dobrou noc, broučku," zašeptala jsem a přivřela dveře.


Přešla jsem na verandu a úhledně složila pregamen.
"Césare," zavolala jsem do tmy.
Polekaně jsem uskočila, když do mě narazil černý výr. Rozpustile zahoukal a přátelsky mě klovnul do prstu.
"Odnes to Brumbálovi nezbedo," pohladila jsem ho po hlavičce a sledovala, jak letí do noci.


Romadůr

Samantha Lily Harperová-Blacková

20. dubna 2014 v 9:36 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Uvedla jsem Sammyino pravé a celé jméno. Je jasné, že ze začátku otcovo příjmení užívat nebude - to vám můžu prozradit už teď. Jak se k němu bude chovat a jak on k ní, to se dozvíte až v povídce :).
Abyste se měli na co těšit, stejně jako u každého příběhu i zde jsem hledala osobu, která mi k ní nejvíc sedí. Takže tady ji máte - moje přestava Samanthy.


S láskou
Romadůr

Úvodem k povídce

20. dubna 2014 v 9:32 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Tak je to tady - druhá část mé prvotiny. Tohle je jen takový malý úvod s pár upozorněními, kterým byste mohli obětovat pár minutek.

  • Jako první bod - doporučuji nejdřív přečíst první díl, pokud jste tak již neučinili. Budu se totiž opírat o fakta, která jem zmíninila právě zde a vy byste se zbytečně ztráceli.
  • Všechny informace o kouzelném světě se snažím najít na internetu se stránkami o Harrym Potterovi.
  • Snažím se co nejvíce držet dějové linky Rowlingové, ale s AU je to poněkud těžší, proto je jasné, že některé věci prostě budou jinak.
  • Snažím se u postav držet jejich charakteru a přizpůsobit je mnou vymyšleným situacím. Každý si ty osoby představujeme jinak, takže je mi jasné, že se to nebude líbit všem.

Konstrukci příběhu jsem už tento týden načrtla, takže se jdu pustit do psaní. Od vás potřebuji jen jednu věc.
Mám na konci každé kapitoly napsat, co se bude dít v té další nebo vám to vyhovuje takto?

S láskou
Romadůr

Epilog

13. dubna 2014 v 11:42 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Je to tu drazí. Epilog.
Hahah. Samozřejmě, že příběh nekončí - druhý díl je v přípravě a je se na co těšit. Alespoň v to doufám. Příjemné čtení a boucháme to šampaňské! První povídka dopsaná! I když jen první díl. Ani nedovedu popsat, jak se cítím. Ale děkuju všem, co si ji četli a stáli při mně. Takže - povídku věnuju zejména své sestřence, která mě v těžkých povídkářových dnech držela nad hladinou :)

Dále chci poděkovat za osvěžující kritiku Lily (blog: http://lily-of-the-valley.blog.cz/) a komentáře od Catie XXXXXXX (Katerííína - omlouvám se, pokud jsem to zkonila) (blog: http://thranduil-thranduil.blog.cz/). Snad se nezlobíte, že jsem vás jsem napsala :)
Díky, díky, díky.
S láskou Romadůr

Poznámky pod čarou:
  • Bob odvozeno od Robert - snad se v tom orientujete.
  • Nevím, kolik je Popletalovi - berte to s rezervou.
  • Bob není tak starý - je mu asi 28.
  • Další díly budu střídat pohled Ericy a Samanthy.


Epilog

"...už dlouho. Ale v jejím případě je to možné, pane Motsby."
"Dovedete určit kdy?"
"Ne přesně. Asi týden."



"Erico?"
Zamrkala jsem a otevřela oči. Oslepilo mě bílé světlo, takže jsem ihned zavřela oči. Světlo se okamžitě ztlumilo a já jsem mohla otevřít oči.
"Vo-vodu," zachraptěla jsem.

Někdo mi opatrně nadzvedl hlavu a pomohl mi se napít. Vděčně jsem usrkávala tekutinu a smáčela vyschlé hrdlo.
"Díky. Kde to jsem?," zašeptala jsem a pohlédla do čokoládových očí muže před sebou.
"V nemocnici u Tří bratří," odpověděl a rukou si prohrábl kaštanové vlasy.
"Co je s mým dítětem?! A jak dlouho tady ležím?," zpanikařila jsem a ruce okamžitě spustila k břichu.

Nahmatala jsem malou vypouklinu a do dlaní mě lehce vibrovala magie dítěte.
"Díky Merlinovi," zašeptala jsem a nechala skápnout slzu radosti.
"Je to... Byla jsi v komatu," odpověděl mi.
"Jak dlouho?," zeptala jsem se bez dechu.
"Dva roky."



"Výborně Erico! Ještě jednou! Naposledy!"
Zakřičela jsem bolestí a drtila Robertovi ruku. Naposledy jsem zatlačila, doufajíc v konec.
"Je to holčičika!"
Zalitá potem jsem spadla do polštářů a těžce oddechovala. Unaveně jsem se zasmmála, když jsem poslouchala dětský křik. Robert mi odhrnul vlasy a šeptal mi slova chvály. Stočila jsem pohled na druhou stranu místnosti, kde právě sestra zabalovala mé dítě. Otočila se a zamířila k mému lůžku.

"Tady ji máte," usmála se lékouzelnice a podala mi malý uzlíček.
"Ahoj," zašeptala jsem drobnému tělíčko pod sebou.
Ihned se přestala vrtět a malými prstíčky mi objala malíček. Rozlepila svá kukadla a když se ujistila, že je vše tak, jak má být, zase je zavřela.
"Vítám tě na světě Samantho."



"Kam to mám hodit?"
"Do toho prvního pokoje v patře, Bobe. A tu postýlku do pokoje úplně vzadu - tam bude mít Sammy pokoj," usmála jsem se a pohladila spící dívenku po tmavě kudrnatých vláscích.
Mrkl na mě a vydal se po schodech nahoru. Položila jsem malou do postýlky v obýváku a vzala do rukou další krabici.




"Hej! Ty malej ďáble! To se dělá, takhle zlobit strejdu Boba?," vztekal se naoko Robert a Sam se jen smála na celé kolo
a dál mu patlala po tváří mrkev.
"Jsou jí jen dva měsíce a dává mi zabrat," usmála jsem se unaveně z křesla a odložila další popsaný pergamen.

"Jde to těžce?," zeptal se účastně a odstranil další mrkev ze svých vlasů.
"Už to skoro mám. Zítra jdu na zkoušky a pokud uspěju, vezmou mě rovno do nemocnice," usmála jsem se.
"Jsi moc hodný, že ji pohlídáš," dodala jsem.
"Žádný problém," mrkl na mě a dál se věnoval Sam.



Seděla jsem na verandě a v náručí houpala tříměsíční Sam. Spokojeně mu žmoulala pramen vlasů. Po tvářích mi tekly slzy a na stolku ležel novinový výtisk Denního věštce, který mi ráno donesl Bob.

Sirius Black vrah 12 mudlů a jednoho čaroděje odsouzen na doživotí v Azkabanu!

Nechvalně proslulý masový vrah Sirius Black (20) byl včera odsouzen za své zločiny na doživotí v Azkabanu. Vrah třinácti
nevinných lidí, který mimo jiné zaprodal manžele Potterovi do rukou Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit (viz. Článek
o Tragédii jednatřicátého, na str. 2), kteří zemřeli a zanechali po sobě sirotka, Harryho Pottera (1), o kterém se více zmiňujeme ve speciální příloze o Chlapci, který přežil.

Black se ke svým činům zatím nedoznal, ani nevyjádřil nad touto ohavností lítost (při chycení se prý hystericky smál).
"Nemohli jsme ho odsoudit k polibku," osvětlil nám situaci ministr kouzel Kornelius Popletal (39)," to vysvobození si nezaslouží! Bude trpět celý život - to je myslím dostatečný trest."

Ostré zatáhnutí za vlasy mě přinutilo se obrátit k dceři. Stočila jsem pohled na toho drobečka, který se dožadoval mé pozornosti.
Usmála se na mě.
Jeho úsměvem.
Dívala se na mě.
Jeho očima.

Přitáhla jsem si do náruče svou malou dcerku, tvrdou a stálou připomínku mé lásky...

Romadůr

17. Příliš krásné

12. dubna 2014 v 22:36 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Tak děcka, poslední kapitola je na světě. Ani já jsem nečekala, že bude poslední, ale vývoj příběhu mě k tomu nutí. Ještě bude epilog, který přidám snad zítra. Každopádně jsem dnes chytla slinu. Ve vaně. Obrazně řečeno samozřejmě. Když jsem dnes domučila svoje tělo každodenním workoutem, zcela unavená jsem zapadla do vany.

Na rovinu říkám, že pokud mi absolutní zmasakrování těla pomůže k tak skvělým nápádům, budu se fyzicky vyšťavovat častěji. Takže jsem co nejrychleji vyletěla z napěněné koupelny (tvrdě ignorujíc dnešní příšerný zápas Komety se Spartou) a ťukala do klávesnice.

Takže kapitolka je tady, zítra epilog a co nejdřív už druhý díl této povídky a já budu zítra hrdá autorka prvního dokončeného dílu první povídky. Bouchejte šampaňské - nebo to raději nechte na zítra! A teď (ti z vás, co tu jsou) si můžete v klidu přečíst dnešní speciálně delší díl (ale jenom trošku :)).

S láskou
Romadůr


17. Příliš krásné

Už to byl druhý týden, co jsem chodila jako tělo bez duše. Nepřítomný výraz a křečovitý úsměv byl můj denní chleba. Lily mi naštěstí byla opravdu skvělou podporou. Odrážela ode mě všechny dotěrné nápadníky, byla se mnou ve dne
v noci a upřímně - bez ní bych se nejspíš brzy psychicky složila. Učením jsem procházela jako robot, čehož si všimla pouze profesorka McGonnagalová. Nejdřív se ze mě snažila něco dostat a když se jí to nepovedlo, poslala mě na ošetřovnu.

Z toho jsem měla největší strach. Neměla jsem ještě potvrzené, že jsem opravdu v tom, jenže příznaky byly naprosto jednoznačné. Vzdorovala jsem Lily celý den, ale večer mě konečně přesvědčila a dotáhla na ošetřovnu.


"Slečno Harperová! Copak jste si udělala dnes?," přivítala nás madame Pomfreyová.
"No... já... já jsem..."
"Myslíme si, že je Erica těhotná," shrnula moje koktání Lily.
Vyráz ošetřovatelky se zmírnil a ona mi pokynula do kanceláře. Celá bledá a rozklepaná jsem za ní šla. Lily mi pomohla se posadit a já jsem zvedla své utrápené oči od podlahy.

"Jen vypiješ tento lektvar, zlatíčko. Potom okolí tvého lůna..."
"... zmodrá nebo zčervená. Já vím," polkla jsem a převzala lahvičku do roztřesených rukou.
Na jeden doušek jsem vypila bleděmodrou tekutinu a lehla jsem si na lůžko. Lily mi chytila povzbudivě ruku a madame Pomfreyová na chvíli poodešla.
"Jak se to mohlo stát? Měli jsme ochranu, brala jsem prášky...," zašeptala jsem se nešťastně.
"Třeba to byla špatná antikoncepce, ochrana - mohlo se stát cokoliv Erico," utěšovala mě Lily a pohladila mě po vlasech.

"Myslíš, že by má matka byla schopná mi podstrčit špatnou antikoncepci?," zeptala jsem se jí.
Vytřeštila na mě oči, když jsem došla k tomuhle názoru.
"Proč by to dělala?," zeptala se překvapeně.
"Třeba proto, že chc, aby měla linie Harperů dalšího potomka."
"Ale ona přece - Ona ví že jsi byla se Siriusem?!"

"Ne. To ne. Jenže se vsadím, že už má vyhlídnutého ženicha pro mě, takže aby zajistila, že budu poddajná, podala mi špatnou antikoncepci."
"To je hrůza."
"Bože já jsem tak blbá, že mě tohle nenapadlo," zavzlykala jsem a Lily mě vtáhla do objetí.


"Tak - už je to pět minut broučku," ohlásila léčitelka, když roztáhla závěs.
Zhluboka jsem se nadechla vyhrnula si tričko. Moje srdce vynechalo pár úderů - kolem břicha mi nevinně vibrovala červená mlha.



Madame Pomfreyová mi slíbila, že to prozatím nikomu nepoví. Byla jsem sotva v prvním měsíci, takže jsem stále měla čas na rozmyšlenou. Čas na rozmyšlenou. Znělo to hrozivě - měla jsem pouze měsíc na to, abych rozhodla o životě človíčka ve mně.

Ano - čarodějky směly na potrat pouze do začátku druhého měsíce, pokud mělo dítě magické schopnosti. Malý kouzelník nebo čarodějka byly již v druhém měsíci velmi vyvinutí jedinci, schopni přežití a protože se kouzelnická populace potřebovala rozmnožovat, potratů bylo opravdu poskrovnu. Mé dítě bylo magicky velmi zdatné - tomu naznačoval i lektvar na potvrzení těhotenství, protože magické vibrace jsem měla kolem břicha ještě další dva dny. Věřila jsem, že těžší volbu jsem ve svém životě ještě neměla.



"Měla bys mu to říct," prohlásila znovu Lily, když si sedala ke mně na postel.
"Aby se mi vysmál? Lily tohle prostě nezvládnu," řekla jsem a frustrovaně sebou praštila na polštář.
"Takže," odkašlala si ,"necháš si ho?"

"Nebo ji," usmála jsem se mírně a pohladila si zatím ploché bříško.
"Myslíš, že dělám špatně?," zašeptala jsem a zvedla k ní pohled.
"Ne. Myslím, že jsi ta nejstatečnější a nejúžasnější holka na světě," řekla hrdě a objala mě.

"A ty jsi ta nejlepší kamarádka," ujistila jsem ji a pevně ji držela.
Jemně se odtáhla a usmála se na mě.
"Řekneš mu to?"
Zkousla jsem si ret a stočila pohled na přikrývku. V pěstech jsem žmoulala polštář. Povzdechla jsem si.
"Má na to právo," souhlasila jsem váhavě.
Povzbudivě mi stiskla ruku.



"Ahoj," řekla jsem tiše, když jsem nabrala odvahu a došla ke klukům u krbu.
"Ahoj," odpověděli sborově. Všichni.
"Už jsme si mysleli, že jsi na nás zapomněla," poškádlil mě James.
Mírně jsem se usmála a zaměřila se na Siriuse.
"Můžeme si promluvit?," zeptala jsem se ho.

Přikývl. S úlevou jsem zaznamenala, že se nechoval tak odtažitě jako předtím. Poodešli jsme k oknu. Vystačila jsem si
s tím, protože už bylo pozdě večer a byly tu už jen oni. Zhluboka jsem se nadechla, připravena mu čelit.
"Podívej Siriui. Vím, že jsem se nerozešli právě v dobrém, ale... Je tu prostě něco, co ti musím říct. Nechci tě tím nijak svazovat ke mně, ale..."
"Počkej. Nic mi neříkej. Byla to prostě chyba - my dva myslím. Prostě se to stalo, ale život jde dál. Každej se teď posunem jinam," přerušil mě.

"Ale ty to nechápeš. Já..."
"Neřeš to Erico! Byla to chyba, tečka," otočil se ode mě a zamířil k východu.
"Počkej!," vyhrkla jsem zoufale a popadla ho za ruku, nutíc ho se na mě podívat.
"Vůbec si to nepochopil. Já ti nic nevyčitám, ale jsem..."
"Sakra smiř se s tím! Nechci s tebou mít nic společného. Byla to chyba a život jde dál," zamítl mě tvrdě a setřásl mou ruku.

Rázným krokem vyšel z místnosti. Stála jsem tam jako opařená a sledovala místo, kde zmizela láska mého života, než mě Lily objala.
"Neřekla jsem mu to. Ach bože Lily já jsem chtěla! Ale on... on...," neschopna to dál vydržet, jsem se jí rozbrečela na rameni, stále opakujíc: neřekla jsem mu to.
"Pššš, to je dobrý. Zas to bude dobrý," tišila mě.
Nějak mě dostala na pohovku a posadila se vedle mě.

"Jak jsem si mohla myslet, že mě pochopí? Že mě vyslechne? Já jsem tak blbá," zavzlykala jsem a zabořila hlavu do dlaní.
"Co se děje?," zeptal se James.
"Sirius je idiot a Erica je..." začala Lily.
"Mohla bych to říct aspoň sama?," zašeptala jsem a pohlédla na ni.
Omluvně se usmála a přikývla.

"Jsem těhotná," oznámila jsem.
"A než se zeptáte - ano, je to Siriuse a ne, na potrat nejdu," pronesla jsem rozhodně a pohlédla do jejich šokovaných tváří.
Chvíli na mě jen zírali, než jejich obličeje zuřivě zčervenali.
"Idiot," zasyčel James a společně s Remusem se zvedli.
"Ne počkejte!," vyjela jsem zoufale a zaychytila jejich paže.

"Tímhle nic nevyřešíte! A nepomůžete mi," dodala jsem, když nevypadali zrovna přesvědčeně.
"Sedněte si," poprosila jsem je.
"Bohužel jsem s touhle možností počítala. Ještě jsem to neřekla ani Lily, ale...," zhluboka jsem se nadechla ," věc se má tak, že se to naši nesmí dozvědět. Jinak by mě zabili. Přinejlepším. Není to tady pro mě a to malé bezpečné. Poslala jsem Brumbálovi sovu. Počkám až dostudujete ale teď... Musím odejít z Anglie."

"Cože?," probral se po chvíli Remus.
"Nemám jinou možnost," smutně jsem se na ně podívala.
"Nějak to vyřešíme! Tohle prostě... Na něco přijdeme - uvidíš," přemlouvala mě zoufale Lily a chytila mě za ruku.
"Promýšlela jsem všechny možnosti Lily, ale... Nejde to. Vážně. Nechci ohrozit malé a už vůbec ne vás," zakroutila jsem hlavou.




Za pár dní jsem i s taškou a ostatními kráčela do ředitelny. Před vchodem jsme se zastavili. Chrlič k nám otočil hlavu
a tázavě se na nás podíval.
"Cukrová vata," oznámila jsem a chrlič uskočil, aby nám uvolnil cestu.
"Počkáte tady?," požádala jsem je, než jsem zaklepala.
Přikývli a já jsem na ředitelovo vyzvání vešla. Opatrně jsem zavřela dveře před jejich povzbudivými tvářemi.

"Dobrý den," pozdravila jsem.
"Dobrý den, Erico," usmál se na mě lehce ředitel a pokynul mi na volné místo před stolem.
Položila jsem tašku u krbu a posadila se naproti němu. Vypadal ustaraně i chápavě - madame Pomfreyová ho vzhledem
k mému stavu musela informovat.
"Takže je tvé rozhodnutí konečné?," zeptal se mě a přešel na tykání.
"Ano, profesore. Jiné východisko není, ale to vy víte," usmála jsem se smutně.

"Učinila jsi téžké rozhodnutí. Jsi velice statečná, jen je mi líto, že to muselo dopadnout takto."
"To i mně. Ještě jednou vím děkuju za pomoc."
"To je samozřejmost. Tvým spolužákům oznámím, že jsi začala studovat na jiné škole. Dům je zajištěný, strážcem tajemství jsem já, smí k tobě pouze Poppy a já - pro tvé přátele by to mohlo být příliš nebezpečné."

"Já vím. Doprovodí mě bystrozoři?," zeptala jsem se ještě.
"Alastor Moody tě spolu s dalšími dovede na místo," přikývnul Brumbál a vstal.
Také jsem vstala a počkala až obešel stůl. Lehce mi položil ruku na rameno.
"Vždy tu budeš vítaná a jakmile to bude možné, setkáš se se svými přáteli a dokončíš studia."

"Děkuju," zašeptala jsem dojatě a nechala se lehce obejmout.
"Opatruj se dítě."
Přikývla jsem zadržujíc slzy.
"Jen se s nimi rozloučím a pak přijdu."


"Tak je to tady. Věděla jsem, že to bylo příliš krásné, než aby to trvalo tak dlouho. Budete mi chybět," řekla jsem.
Lily se mi vrhla kolem krku. Pevně jsem ji objala a prví slzy vyklouzly zpod mých víček.
"Budeš mi moc chybět," zašeptala jsem jí.
"Ty mě taky," zavzlykala.
Odtáhli jsme se. Stiskla jsem jí ruku. Naposledy. Otočila jsem se k Jamesovi.

"Zase se uvidíme sestřičko," řekl rošťácky, ale oči se mu bolestí leskly.
Napůl jsem se zasmála a zavzlykala, takže ke mně přistoupil a vtáhl mě do pevného, ale přesto něžného objetí. Po delší době se odtáhl a já jsem beze slova přešla k Remusovi, se kterým jsme si padli do náruče.

"Kdo tě teď bude hlídat?," popotáhla jsem.
"Chtěl jsem se zeptat na to samé," usmál se smutně.
Přitáhla jsem si ho k sobě ještě jednou. Pak jsem se jemně vyprostila a odstoupila. Znovu jsem všechny přejela pohledem.

"Už musím jít," řekla jsem prázdně.
"A dejte tohle Chloe ano?," podala jsem Remusovi malou obálku s dopisem.
"Dobře. Ještě... Tohle je od nás," zastavila mě Lily a podala mi malé fotoalbum.
Byly v nich naše fotky. Já s Lily u jezera, v knihovně, na věži. Pak spousta fotek s kluky. A na posledních byl Sirius. Něžně jsem přejela po jednom rámu. Stáli jsme tam spolu a vesele se smáli.
"Jak jsi to věděla?," zeptala jsem se dojatě.

"Pořád ho miluješ."
Konstatovala to. Byla to pravda. Povzdechla jsem si a naposledy ji objala.
"Sbohem," zašeptala jsem a otočila se.
Neušla jsem ani pět kroků, když mě znovu zastavila.

"Erico!"
Otočila jsem se.
"Naschledanou," zašeptala rozhodně Lily a přes slzy se na mě usmála.
"Naschledanou," zopkaovala jsem a vešla znovu do ředitelny.




"Připravená?"
"Ne, ale na tom nezáleží," vydechla jsem.
Popadla jsem tašku a vzala trošku Letaxu. Ředitel poodstoupil a naposledy na mě kývnul.
"Kancelář Alastora Moodyho, Ministerstvo kouzel!," vykřikla jsem a vhodila prášek, načež mě pohltily zelené plameny.



Vypotácela jsem se z krbu a porozohlédla se. Byla jsem v útulné kancelářičce se spoustou detektorů černé magie. Uprostřed pokoje byl pracovní stůl a pár ždlí. Nad stolem se hrbila tmavá postava.
"Pan Moody?," zeptala jsem se osoby, skloněné nad štosem pergamenů.
"A vy jste?," zavrčel na mě.
"Erica Harperová, ředitel Brumbál vás měl informovat," odpověděla jsem. Ten člověk vzbuzoval hrůzu.

"Ach jistěže! Pojďte slečinko," mávl na mě rukou a vstal od stolu, na který ledabyle hodil pergameny.
Následovala jsem ho do menší místnůstky, kde čekali další dva muží a jedna žena.
"Tohle jsou Mostby, Hernandéz a Fullerová," mávl jejich směrem rukou.
"Za pět minut se aktivuje přenášedlo, kterým se dostaneme někam do Francouzských lesů a odtud poletíme na koštětí asi půl hodiny k domu, kde čeká Brumbál. Prý umíte dobře lítat," otočil se na mě.

Přikývla jsem a on potěšeně zamlaskal.
"Tím se situace zjednodušuje. Je ale možné, že na nás budou čekat Smrtijedi spolus vašimi milujícími rodiči," ušklíbl se.
"Nejsem oni," zamračila jsem se.
"No to jsem rád. Kdo ví, co by z vás bylo po dokončení studia. Určitě nejste nějaká podlézavá panenka líbající pláště podělanýmu Voldemortovi, což? Nebo snad..."
"To stačí Pošuku," přerušila ho rázně Fullerová.

Ten si odfrkl, ale přestal s tím rýpaním.
"Nevšímej si ho," usmála se na mě asi třicetiletá bystrozorka.
"Jsem Annie Fullerová a to je Bob Mostby a José Hernandéz," usmála se a podala mi ruku.
"Erica Harperová," usmála jsem se zpět a se všemi si potřásla rukou.
"Tak výborně. Slaďárny si nechte n jindy, je mi z vás šoufl. Chyťte se a vyrážíme," štěkl po nás Moody a podal k nám ruku se stříbrným přívěskem. Dotkla jsem se ho a za chvíli jsem ucítila znímé škubnutí za pupíkem.

Dopadli jsme na zem uprostře jeskyňky a Moody po nás okamžitě hodil košťata.
"Slečinka uprostřed, já letím vepředu, Fullerová zleva, Hernandéz zprava a Mostby úplně vzadu. Kdyby někoho zabili nezastavujte s e a udržujte formaci. Rozumíte? Tak letíme," zavelel.
Všichni zaujali pozici a nasedli jsme na košťata.

"Teď!," zahlásil Moody.
Prudce jsem se odrazila a letěla jsem v těsném závěsu za ním. Pocit vzrušení z letu se tentokrát neodstavil, protože jsem věděla, že tohle je opravdu vážné a klidně bych mohla i s malým umřít. Tiskla jsem se k násadě a letěla co nejrychleji. V duchu jsem se modlila, aby nám přálo štěstí a my doletěli v pořádku.

Letěli jsme už dvacet, když klidnou oblohu proťalo první kouzlo. Sehnula jsem se před jedním Cruciatem a lehce jsem začala kličkovat, sahajíc po hůlce.
"Držte formaci!," zařval Moody a zneškodnil jednoho Smrtijeda.
"Mdloby na tebe!," vrhla jsem kletbu jedním směrem a srazila dalšího.

"Avada kedavra!"
"Kouzlo zasáhlo Hernandéze, který se mrtvý poroučel i s koštětem k zemi.
Formace se zúžila a my jsme vrhali jednu kletbu za druhou. Smrtijedů naštěstní ubývalo, i přesto byli v přesile.

"Annie pozor!," zakřičela jsem na bystrozorku a vrhla na Smrtijeda za ním omračovací kouzlo.
"Díky!," křikla zpět a odrazila dalšího za mými zády.
"Avada kedavra!"
Zelené světlo proťalo vzduch a Annie se mu těsně vyhla, což se nedalo říct o Smrtijedvi za ní. Další mrštěné Avady naším směrem. Rychle jsem udělali kličku a vyrazili prdce za Moodym, který krvácel z ramene.

"Doleťte do bezpečí! Za hranice se nedostanou!," zařval na nás a zablokoval Smrtijedům cestu, aby nám dal náskok.
"Leť Erico! Nezastavuj se! Za pět minut by..."
Nedořekla. Zelené světlo narazilo do její hrudi a ona pozpátku přeletěla přes koště. Smrtijedi se teď vrhli na mě a sérii útočných kouzel mě srazili.

Vynaložila jsem veškerou magii, kterou jsem měla a odhodila polomrtvé Smrtijedy tlakovou vlnou pryč. Pak už jsem se jen modlila, abych to i s dítětem v pořádku přežila. Dopadla jsem na tvrdou ze a mou mysl obestřela tma.

Romadůr

16. Žárlíš?!

6. dubna 2014 v 20:39 Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Tak je to tady - další kapitola. S Démony jsem taky pohla, ale ne tak, jak bych si to představovala. Snad do konce příštího týdne. Každopádně jsem se zase dostala do víru téhle povídky a snad se mi to dnes povedlo trochu zdramatizovat. Ne tak moc, ale aspoň něco. Děkuju za trpělivost a věnuju všem svým čtenářům :)

16. Žárlíš?!

"Vstávej Lily, jinak zmeškáme Formule," zašeptala jsem přítelkyni do ucha a lehce jí třásla s ramenem.
"Pět minut," zavrčela podrážděně a otočila se na druhý bok.
"Jak chceš. Až dosnídám tak tě vzbudím."
Zahuhlala něco do polštáře a mávla rukou směrem k východu. Povzdechla jsem si, ale poslušně jsem opustila její osobní prostor.


"Jdeš na snídani?"
"Jasně," otočila jsem se na Jamese, který zrovna sebíhal schody.
"A než se zeptáš - Lily spí," ušklíbla jsem se, když se nadechoval k otázce.
"Tak to abych ji vzbudil," zakřenil se zlomyslně.
Pozvedla jsem obočí a vyčkávavě se na něj zahleděla. Merlin nás chraň před idioty. Po chvíli mu přeci jen svitlo.

"Schody," vyloudil ze sebe inteligentně.
Rozesmála jsem se a za paži ho vyvlekla z věže. Stále strnulý vlastním objevem se vůbec nebránil.
"To si na to přišel vážně brzo."
"Po ránu mi to moc nemyslí."
"A kdy jo?"
"Hej," zašklebil se a lehce mě praštil do ramene. Očividně se vzpamatoval.

"Promiň," omluvila jsem se naoko lítostivě.
"Začínám si na tebe zvykat," povzdechl si útrpně a posunul si brýle na nose.
"Teprve začínáš? Mám to brát jako urážku nebo kompliment?," poškádlila jsem ho.
Nechápavě se na mě zahleděl a já se znovu rozesmála.
"Takže kompliment."


V síni nebylo už moc studentů, protože jsme přišli později a většina strávníků už mizela na schodech vedoucích do kolejních místností. Mezi nimi byl i Sirius se svou sluníčkovou náladou. Kývnul naším směrem a vyběhl severním schodištěm.
"Někdy mám pocit, že je Sirius mnohem natvrdlejší než ty," zamračila jsem se cestou ke stolu.
"Cože?"
"Nech to plavat," povzdechla jsem si a zatlačila ho do lavice.

Popadla jsem jablko a přisunula si blíž cereálie s medem.
"Víš, že spořádáš neuvěřitelnou kalorickou bombu?," zeptala jsem se Jamese a skepticky se zahleděla na jeho talíř.
"Vylétám to," prohodil nevzrušeně.
"Kluci," teatrálně jsem si povzdechla.
"Ale já ho mám ráda. I když bude tlustej," zazívala Lily, když zapadla vedle mě.

"Vyspinkaná?," zašklebila jsem se na ni.
"Nebuď podrážděná - mimochodem, chováte se oba jako pitomci," kotrolovala Lily.
"Fajn," odpověděla jsem odměřeně a odsunula talíř.
"Uvidíme se na Formulích."
"Erico počkej, takhle jsem to nemyslela..."

Víc už jsem slyšet nechtěla. Sehnula jsem se pro svou tašku a přehodila si ji přes rameno. Odkráčela jsem ze Síně
a vydala se do učebny na opačném konci hradu. Do zvonění sice zbývalo asi dvacet minut, ale nechtěla jsem se rozhádat ještě s Lily. Ještě rozhádat, bezva, pomyslela jsem si.



Byla jsem tak zahloubaná do svých myšlenek, že jsem vrazila přímo do člověka před sebou. Oba jsme pod náporem těžkých tašek skončily na zemi. Kalamáře, brky i učebnice mi vyletěly z tašky, u níž se mi roztrhl pás.
"Zatraceně," zaklela jsem při pohledu na tu spoušť.
"Promiň, vůbec jsem tě neviděla," usmála jsem se a zvedla pohled.
Ze země se - podobně jako já - sbíral kluk, který mi byl nějak povědomý. Zabodl do mě svůj pohled, který pobaveně jiskřil.

"V pohodě," oplatil mi úsměv a pomohl mi sesbírat učebnice.
"Ty jsi David Austin ne?," zeptala jsem se po chvíli mlčení.
"Pamatuješ si mě?," usmál se a podal mi poslední učebnici.
"Řekněmě, že si na mě udělal dojem," připustila jsem váhavě a zvedla se ze země.
"Páni. To mě těší. Dovol mi ti říct, že to cítím nápodobně," napodobil mě a povytáhl obočí.

"Ach. Incident s Bellatrix byl, koukám, nezapomenutelný."
"Tak nějak. Míříš na Formule?," zeptal se.
"To ty přece taky. Tyhle hodiny máme společně," odvětila jsem pobaveně.
Jemně zrůžověl a přikývl.
"V tom případě ti nebude vadit, když tě doprovodím," nabídl mi galantně.
"Nebude."


" ...jenže jsem ten Camrál neměl komu nahrát, takže jsem to prostě musel risknout."
"A nechat se trefit Potloukem?," zakroutila jsem hlavou.
"Bez toho by to nebyl takový adrenalin."
Rozesmála jsem se a David mi galantně otevřel dveře od učebny. Vklouzla jsem dovnitř. Sirius se do mě zabodl opovržlivý pohledem a uraženě se otočil zpět k oknu.
"Black je idiot, když nechá takhle skvělou holku," prohodil David a změřil si ho zamračeným pohledem.

"Myslím, že to byla vzájemná chyba," odvětila jsem příkře a položila tašku na lavici prudčeji, než bylo nutné.
Jen se na mě usmál a šel si sednout ke svým Havraspárským přátelům, kteří ho ihned po příchodu podrobili výslechu. Ušklíbla jsem se. No jistě, určitě ho zahrnovali otázkami typu Neudělala ti ta Smrtijedka nic? nebo Nutila tě přidat se
k Ty-víš-komu, že?
. Stereotyp Bradavických studentů na toto téma mi přišel opravdu zbytečný a otravný. Jenže já jsem
s tím samozřejmě nemohla nic dělat.

Vybalila jsem si učebnice a posadila se, čekajíc na Lily. Málem jsem zasténala, když jsem na dně tašky uviděla učebnici Lektvarů, které k mému znechucení nemáme s nikým jiným, než se Zmijozelem. Takže se dnes ještě budu muset potýkat s pošklebky Malfoye a jeho bandy. Není nic lepšího.
"Čekáš dlouho?," vytrhla mě ze zamyšlení Lily a posadil se z druhé strany lavice.
"Ne," pousmála jsem se a udělala jí místo.

"Vypadalas zamyšleně."
"V poslední době nevypadám jinak."
"Měla by ses na něj vykašlat. Když se chce chovat jako idiot, tak ať se tak chová," prohlásila dostatečně hlasitě na to, aby ji Sirius ve vedlejší lavici slyšel. Nedbal na to.

"Tímhle se nikam nedostanem," zašeptala jsem k Lily a zakroutila jsem zamítavě hlavou.
Ať už chtěla říct cokoliv, přerušil ji příchod Kratiknota, který jako obvykle si musel stoupnout na velký počet knih, aby byl vůbec vidět. Kývla jsem na Lily, aby se věnovala výkladu a nechala to plavat. Snažila jsem se profesora poslouchat, ale myšlenky se mi opět zatoulaly jinam a tak jsem jen nezúčastněně hleděla z okna.

Na lavici mi najednou přistál malý začarovaný motýlek. Překvapeně jsem zamrkala a rozevřela dlaň, na které mi mohl přistát. Lehce jsem se ho dotkla ukazováčkem a on se otevřel, takže jsem si mohla přečíst vzkaz.

Pořád smutná?

Usmála jsem se a vymazala ho. Vzala jsem si brk.

Jen trochu. Co si od tohohle slibuješ Davide?


Klepla jsem do vzkazu, který se proměnil v motýla a odplachtil Havraspárskému střelci na lavici. Rychle načmáral odpověď a poslal ho zpět.

Nic. Jen nemám rád kluky, kteří se chovají jako idioti.
A taky se nechci dívat na to, jak jsi smutná.


Překvapeně jsem zamrkala. Vzhlédla jsem a váhavě se na něj usmála. Oči mu zajiskřily a usmál se nazpět.
"S kýmpak si to dopisuješ?," zašeptala mi Lily do ucha.
"Je to zákázaný?"
"Jen jsem zvědavá."
"Dobře. S Davidem."

"Ten hezkej Havraspárec?"
"Nemáš náhodou Jamese?," zašklebila jsem se na ní.
Tiše se zahihňala. Ale ne dost.
"Nějaký problém slečny?," vypískl naším směrem Kratiknot a zabodl svůj pohled na Lily.
"Ne, pane profesore," odpověděly jsme sborově.
Na to jen kývnul a dál mluvil o levitačních kouzlech.


"Smím tě doprovodit?," ozval se za mnou hlas, až jsem polekaně nadskočila.
"Davide... Do sklepení - radši ne. Znáš zmijozelské a Křiklana," ušklíbla jsem se.
"Uvidíme se tedy zítra," usmál se a odkráčel.
"Hmm. Nová známost jo?," škádlila mě Lily.
"Hej," praštila jsem ji do ramene.
Jen se záhadně usmála a zamířila do sklepení. Povzdechla jsem si a zrychlila jsem, abych ji dohnala.



"Nevadilo by ti, kdybych pracovala s Jamesem ?," zeptala se mě Lily opatrně, když otevřela dveře.
"Proč by mělo?," zeptala jsem se zmateně.
Pak jsem se rozhlédla po učebně. Vpředu seděl James, který očividně čekal na Lily a za ním Remus s Petrem. Sirius byl... s Jessicou. Fajn, jak chce.

"Jen běž," pobídla jsem Lily.
Ignorovala jsem pohledy všech a zamířila k jediné volné lavici.
"Můžu?," usmála jsem se.

Severus se na mě nedůvěřivě podíval, ale nakonec krátce kývnul. Shodila jsem tašku a posadila se vedle něj. Odtáhl se ode mě co nejdál a zabořil nos do učebnice lektvarů. Odolala jsem nutkání si povzdechnout. Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho. Dveře se prudce rozletěly.
"Všichni dovnitř! Výborně. Dnes budeme vařit Doušek živé smrti. Postup máte zde, pusťte se do toho," zavelel Křiklan
a zaplul za katedru.



Byla jsem překvapená, jak skvěle dokázal Severus zorganizovat svou práci na lektvaru. Jeho tu byla snad škoda. Kvality, které předvedl s každým zamícháním nebo vhozenou přísadou, byly neuvěřitelné. Skoro jako kdyby nebyl v sedmém ročníku - působil jako hotový Mistr lektvarů.

"Někdy bych chtěla dosáhnout aspoň z poloviny takových kvalit, jaké máš ty," vydechla jsem okouzleně, když jsem sledovala s jakou lehkostí vaří.
"Já to myslím vážně. Jednou budeš Mistr lektvarů," přesvědčovala jsem ho, když mě počastoval skeptickým pohledem.
"Tím už jsem," prohodil samolibě a ušklíbl se.

"O tom nepochybuju - máš talent," usmála jsem se.
Kývnul, ale aspoň mě nesledoval tak nedůvěřivě. Malé vítězství.
"Možná kdybychom rozemleli tu skořici a potřeli ji přes kůži z hřímala, dostal by lektvar lepší chuť," nadhodila jsem nesměle, když vzal do ruky skořici. Zkoumavě se na mě zadíval a já zadržela dech.
"Mohlo by to fungovat. Reagují spolu kladně a nehrozí ani výbuch ani další změna lektvaru. Ale musí být lehce hrubá, aby se nezačala drolit," uvažoval a oči se mu nadšeně zaleskly.

Oba jsme se pustili do posledního kroku. Pečlivě jsem rozemlela skořici a potřela ji na připravenou kůži. Severus ji vzal
a elegantně ji přidal do kotlíku a zamíchal. Se zadrženým dechem jsme sledovali lekvar, do nějž jsme upustili kůži
z hřímala potřenou polohrubou skořicí. Lehce zabublal a víc nereagoval.
"Přineste vzorky!," rozezněl se třídou Křiklanův hlas.

Severus už mě ampulku naplněnou a spěchal ji odevzdat. Pochopila jsem proč - i zmijozelové ho neměli v lásce, takže být obezřetný bylo v jeho postavení důležité. Já jsem byla pro dnešek ráda, že se ke mně nikdo ze Zmijozelu - vyjma Severuse - nepřiblížil. Zazvonilo a většina žáků se rychle hrnula ze třídy.
"Takže v pátek," usmála jsem se na něj, když přišel zpět od katedry.
Zasmála jsem se jeho vytřeštěnému výrazu a doběhla jsem Lily, která mířila ze dveří.



"Vážně ti to nevadilo?," zeptala se mě starostlivě, když jsme se po večeři posadili v dívčí ložnici.
"Ano úplně jsem umírala," protočila jsem oči v sloup.
"Hej!," zasmála se Lily a praštila mě polštářem.

Chtěla jsem jí to oplatit, když se mi po té ráně otočil žaludek, takže jsem nakonec jen vletěla do koupelny a vyzvracela všechno, co jsem snědla. Slyšela jsem v dálce rychlé kroky a vlasy mi zmizely z obličeje.
"To jsem teda nechtěla," omlouvala se Lily.

Z mého v pohodě se staly jen další dávivé zvuky, když jsem zvracela i naprosto neexistující potravu. Opatrně jsem se nadzvedla a Lily mi přitiskla na čelo chladný kapesník. Sjela jsem na roztřesených nohách na zem.
"Lepší?"

"Jo" zaskřehotala jsem a opřela se o zeď.
"Nemáš černo před očima?," starala se a posadila se na paty přede mě.
"Ne já...," ztichla jsem a stáhla si kapesník z čela.

Černá... Šokovaně jsem vytřeštila na Lily oči, naprosto neschopna slova.
"Erico?," zeptala se nejistě.
Nemohoucně jsem zavrtěla hlavou. Nevyšla ze mě ani hláska. Rychle jsem se zvedla, nedbajíc na svůj stále roztřesený žaludek a vešla jsem do pokoje. Zuřivě jsem se přehrabovala ve skříni. Konečně jsem našla svůj diář. Třesoucí se rukou jsem pohnula s daty. Kalendář se červeně rozsvítil, až se červená usadila na jednom dni.

"To je..."
Jenom jsem kývla a s hrůzou zírala na tu červenou kaňku. Vše by bylo v pořádku, kdyby nebyla na dni, který byl před dvěma týdny.

"Lily. Asi jsem...," polkla jsem, "těhotná."

Romadůr