17. Příliš krásné

12. dubna 2014 v 22:36 |  Půlnoční Slunce (DOKONČENÁ)
Tak děcka, poslední kapitola je na světě. Ani já jsem nečekala, že bude poslední, ale vývoj příběhu mě k tomu nutí. Ještě bude epilog, který přidám snad zítra. Každopádně jsem dnes chytla slinu. Ve vaně. Obrazně řečeno samozřejmě. Když jsem dnes domučila svoje tělo každodenním workoutem, zcela unavená jsem zapadla do vany.

Na rovinu říkám, že pokud mi absolutní zmasakrování těla pomůže k tak skvělým nápádům, budu se fyzicky vyšťavovat častěji. Takže jsem co nejrychleji vyletěla z napěněné koupelny (tvrdě ignorujíc dnešní příšerný zápas Komety se Spartou) a ťukala do klávesnice.

Takže kapitolka je tady, zítra epilog a co nejdřív už druhý díl této povídky a já budu zítra hrdá autorka prvního dokončeného dílu první povídky. Bouchejte šampaňské - nebo to raději nechte na zítra! A teď (ti z vás, co tu jsou) si můžete v klidu přečíst dnešní speciálně delší díl (ale jenom trošku :)).

S láskou
Romadůr


17. Příliš krásné

Už to byl druhý týden, co jsem chodila jako tělo bez duše. Nepřítomný výraz a křečovitý úsměv byl můj denní chleba. Lily mi naštěstí byla opravdu skvělou podporou. Odrážela ode mě všechny dotěrné nápadníky, byla se mnou ve dne
v noci a upřímně - bez ní bych se nejspíš brzy psychicky složila. Učením jsem procházela jako robot, čehož si všimla pouze profesorka McGonnagalová. Nejdřív se ze mě snažila něco dostat a když se jí to nepovedlo, poslala mě na ošetřovnu.

Z toho jsem měla největší strach. Neměla jsem ještě potvrzené, že jsem opravdu v tom, jenže příznaky byly naprosto jednoznačné. Vzdorovala jsem Lily celý den, ale večer mě konečně přesvědčila a dotáhla na ošetřovnu.


"Slečno Harperová! Copak jste si udělala dnes?," přivítala nás madame Pomfreyová.
"No... já... já jsem..."
"Myslíme si, že je Erica těhotná," shrnula moje koktání Lily.
Vyráz ošetřovatelky se zmírnil a ona mi pokynula do kanceláře. Celá bledá a rozklepaná jsem za ní šla. Lily mi pomohla se posadit a já jsem zvedla své utrápené oči od podlahy.

"Jen vypiješ tento lektvar, zlatíčko. Potom okolí tvého lůna..."
"... zmodrá nebo zčervená. Já vím," polkla jsem a převzala lahvičku do roztřesených rukou.
Na jeden doušek jsem vypila bleděmodrou tekutinu a lehla jsem si na lůžko. Lily mi chytila povzbudivě ruku a madame Pomfreyová na chvíli poodešla.
"Jak se to mohlo stát? Měli jsme ochranu, brala jsem prášky...," zašeptala jsem se nešťastně.
"Třeba to byla špatná antikoncepce, ochrana - mohlo se stát cokoliv Erico," utěšovala mě Lily a pohladila mě po vlasech.

"Myslíš, že by má matka byla schopná mi podstrčit špatnou antikoncepci?," zeptala jsem se jí.
Vytřeštila na mě oči, když jsem došla k tomuhle názoru.
"Proč by to dělala?," zeptala se překvapeně.
"Třeba proto, že chc, aby měla linie Harperů dalšího potomka."
"Ale ona přece - Ona ví že jsi byla se Siriusem?!"

"Ne. To ne. Jenže se vsadím, že už má vyhlídnutého ženicha pro mě, takže aby zajistila, že budu poddajná, podala mi špatnou antikoncepci."
"To je hrůza."
"Bože já jsem tak blbá, že mě tohle nenapadlo," zavzlykala jsem a Lily mě vtáhla do objetí.


"Tak - už je to pět minut broučku," ohlásila léčitelka, když roztáhla závěs.
Zhluboka jsem se nadechla vyhrnula si tričko. Moje srdce vynechalo pár úderů - kolem břicha mi nevinně vibrovala červená mlha.



Madame Pomfreyová mi slíbila, že to prozatím nikomu nepoví. Byla jsem sotva v prvním měsíci, takže jsem stále měla čas na rozmyšlenou. Čas na rozmyšlenou. Znělo to hrozivě - měla jsem pouze měsíc na to, abych rozhodla o životě človíčka ve mně.

Ano - čarodějky směly na potrat pouze do začátku druhého měsíce, pokud mělo dítě magické schopnosti. Malý kouzelník nebo čarodějka byly již v druhém měsíci velmi vyvinutí jedinci, schopni přežití a protože se kouzelnická populace potřebovala rozmnožovat, potratů bylo opravdu poskrovnu. Mé dítě bylo magicky velmi zdatné - tomu naznačoval i lektvar na potvrzení těhotenství, protože magické vibrace jsem měla kolem břicha ještě další dva dny. Věřila jsem, že těžší volbu jsem ve svém životě ještě neměla.



"Měla bys mu to říct," prohlásila znovu Lily, když si sedala ke mně na postel.
"Aby se mi vysmál? Lily tohle prostě nezvládnu," řekla jsem a frustrovaně sebou praštila na polštář.
"Takže," odkašlala si ,"necháš si ho?"

"Nebo ji," usmála jsem se mírně a pohladila si zatím ploché bříško.
"Myslíš, že dělám špatně?," zašeptala jsem a zvedla k ní pohled.
"Ne. Myslím, že jsi ta nejstatečnější a nejúžasnější holka na světě," řekla hrdě a objala mě.

"A ty jsi ta nejlepší kamarádka," ujistila jsem ji a pevně ji držela.
Jemně se odtáhla a usmála se na mě.
"Řekneš mu to?"
Zkousla jsem si ret a stočila pohled na přikrývku. V pěstech jsem žmoulala polštář. Povzdechla jsem si.
"Má na to právo," souhlasila jsem váhavě.
Povzbudivě mi stiskla ruku.



"Ahoj," řekla jsem tiše, když jsem nabrala odvahu a došla ke klukům u krbu.
"Ahoj," odpověděli sborově. Všichni.
"Už jsme si mysleli, že jsi na nás zapomněla," poškádlil mě James.
Mírně jsem se usmála a zaměřila se na Siriuse.
"Můžeme si promluvit?," zeptala jsem se ho.

Přikývl. S úlevou jsem zaznamenala, že se nechoval tak odtažitě jako předtím. Poodešli jsme k oknu. Vystačila jsem si
s tím, protože už bylo pozdě večer a byly tu už jen oni. Zhluboka jsem se nadechla, připravena mu čelit.
"Podívej Siriui. Vím, že jsem se nerozešli právě v dobrém, ale... Je tu prostě něco, co ti musím říct. Nechci tě tím nijak svazovat ke mně, ale..."
"Počkej. Nic mi neříkej. Byla to prostě chyba - my dva myslím. Prostě se to stalo, ale život jde dál. Každej se teď posunem jinam," přerušil mě.

"Ale ty to nechápeš. Já..."
"Neřeš to Erico! Byla to chyba, tečka," otočil se ode mě a zamířil k východu.
"Počkej!," vyhrkla jsem zoufale a popadla ho za ruku, nutíc ho se na mě podívat.
"Vůbec si to nepochopil. Já ti nic nevyčitám, ale jsem..."
"Sakra smiř se s tím! Nechci s tebou mít nic společného. Byla to chyba a život jde dál," zamítl mě tvrdě a setřásl mou ruku.

Rázným krokem vyšel z místnosti. Stála jsem tam jako opařená a sledovala místo, kde zmizela láska mého života, než mě Lily objala.
"Neřekla jsem mu to. Ach bože Lily já jsem chtěla! Ale on... on...," neschopna to dál vydržet, jsem se jí rozbrečela na rameni, stále opakujíc: neřekla jsem mu to.
"Pššš, to je dobrý. Zas to bude dobrý," tišila mě.
Nějak mě dostala na pohovku a posadila se vedle mě.

"Jak jsem si mohla myslet, že mě pochopí? Že mě vyslechne? Já jsem tak blbá," zavzlykala jsem a zabořila hlavu do dlaní.
"Co se děje?," zeptal se James.
"Sirius je idiot a Erica je..." začala Lily.
"Mohla bych to říct aspoň sama?," zašeptala jsem a pohlédla na ni.
Omluvně se usmála a přikývla.

"Jsem těhotná," oznámila jsem.
"A než se zeptáte - ano, je to Siriuse a ne, na potrat nejdu," pronesla jsem rozhodně a pohlédla do jejich šokovaných tváří.
Chvíli na mě jen zírali, než jejich obličeje zuřivě zčervenali.
"Idiot," zasyčel James a společně s Remusem se zvedli.
"Ne počkejte!," vyjela jsem zoufale a zaychytila jejich paže.

"Tímhle nic nevyřešíte! A nepomůžete mi," dodala jsem, když nevypadali zrovna přesvědčeně.
"Sedněte si," poprosila jsem je.
"Bohužel jsem s touhle možností počítala. Ještě jsem to neřekla ani Lily, ale...," zhluboka jsem se nadechla ," věc se má tak, že se to naši nesmí dozvědět. Jinak by mě zabili. Přinejlepším. Není to tady pro mě a to malé bezpečné. Poslala jsem Brumbálovi sovu. Počkám až dostudujete ale teď... Musím odejít z Anglie."

"Cože?," probral se po chvíli Remus.
"Nemám jinou možnost," smutně jsem se na ně podívala.
"Nějak to vyřešíme! Tohle prostě... Na něco přijdeme - uvidíš," přemlouvala mě zoufale Lily a chytila mě za ruku.
"Promýšlela jsem všechny možnosti Lily, ale... Nejde to. Vážně. Nechci ohrozit malé a už vůbec ne vás," zakroutila jsem hlavou.




Za pár dní jsem i s taškou a ostatními kráčela do ředitelny. Před vchodem jsme se zastavili. Chrlič k nám otočil hlavu
a tázavě se na nás podíval.
"Cukrová vata," oznámila jsem a chrlič uskočil, aby nám uvolnil cestu.
"Počkáte tady?," požádala jsem je, než jsem zaklepala.
Přikývli a já jsem na ředitelovo vyzvání vešla. Opatrně jsem zavřela dveře před jejich povzbudivými tvářemi.

"Dobrý den," pozdravila jsem.
"Dobrý den, Erico," usmál se na mě lehce ředitel a pokynul mi na volné místo před stolem.
Položila jsem tašku u krbu a posadila se naproti němu. Vypadal ustaraně i chápavě - madame Pomfreyová ho vzhledem
k mému stavu musela informovat.
"Takže je tvé rozhodnutí konečné?," zeptal se mě a přešel na tykání.
"Ano, profesore. Jiné východisko není, ale to vy víte," usmála jsem se smutně.

"Učinila jsi téžké rozhodnutí. Jsi velice statečná, jen je mi líto, že to muselo dopadnout takto."
"To i mně. Ještě jednou vím děkuju za pomoc."
"To je samozřejmost. Tvým spolužákům oznámím, že jsi začala studovat na jiné škole. Dům je zajištěný, strážcem tajemství jsem já, smí k tobě pouze Poppy a já - pro tvé přátele by to mohlo být příliš nebezpečné."

"Já vím. Doprovodí mě bystrozoři?," zeptala jsem se ještě.
"Alastor Moody tě spolu s dalšími dovede na místo," přikývnul Brumbál a vstal.
Také jsem vstala a počkala až obešel stůl. Lehce mi položil ruku na rameno.
"Vždy tu budeš vítaná a jakmile to bude možné, setkáš se se svými přáteli a dokončíš studia."

"Děkuju," zašeptala jsem dojatě a nechala se lehce obejmout.
"Opatruj se dítě."
Přikývla jsem zadržujíc slzy.
"Jen se s nimi rozloučím a pak přijdu."


"Tak je to tady. Věděla jsem, že to bylo příliš krásné, než aby to trvalo tak dlouho. Budete mi chybět," řekla jsem.
Lily se mi vrhla kolem krku. Pevně jsem ji objala a prví slzy vyklouzly zpod mých víček.
"Budeš mi moc chybět," zašeptala jsem jí.
"Ty mě taky," zavzlykala.
Odtáhli jsme se. Stiskla jsem jí ruku. Naposledy. Otočila jsem se k Jamesovi.

"Zase se uvidíme sestřičko," řekl rošťácky, ale oči se mu bolestí leskly.
Napůl jsem se zasmála a zavzlykala, takže ke mně přistoupil a vtáhl mě do pevného, ale přesto něžného objetí. Po delší době se odtáhl a já jsem beze slova přešla k Remusovi, se kterým jsme si padli do náruče.

"Kdo tě teď bude hlídat?," popotáhla jsem.
"Chtěl jsem se zeptat na to samé," usmál se smutně.
Přitáhla jsem si ho k sobě ještě jednou. Pak jsem se jemně vyprostila a odstoupila. Znovu jsem všechny přejela pohledem.

"Už musím jít," řekla jsem prázdně.
"A dejte tohle Chloe ano?," podala jsem Remusovi malou obálku s dopisem.
"Dobře. Ještě... Tohle je od nás," zastavila mě Lily a podala mi malé fotoalbum.
Byly v nich naše fotky. Já s Lily u jezera, v knihovně, na věži. Pak spousta fotek s kluky. A na posledních byl Sirius. Něžně jsem přejela po jednom rámu. Stáli jsme tam spolu a vesele se smáli.
"Jak jsi to věděla?," zeptala jsem se dojatě.

"Pořád ho miluješ."
Konstatovala to. Byla to pravda. Povzdechla jsem si a naposledy ji objala.
"Sbohem," zašeptala jsem a otočila se.
Neušla jsem ani pět kroků, když mě znovu zastavila.

"Erico!"
Otočila jsem se.
"Naschledanou," zašeptala rozhodně Lily a přes slzy se na mě usmála.
"Naschledanou," zopkaovala jsem a vešla znovu do ředitelny.




"Připravená?"
"Ne, ale na tom nezáleží," vydechla jsem.
Popadla jsem tašku a vzala trošku Letaxu. Ředitel poodstoupil a naposledy na mě kývnul.
"Kancelář Alastora Moodyho, Ministerstvo kouzel!," vykřikla jsem a vhodila prášek, načež mě pohltily zelené plameny.



Vypotácela jsem se z krbu a porozohlédla se. Byla jsem v útulné kancelářičce se spoustou detektorů černé magie. Uprostřed pokoje byl pracovní stůl a pár ždlí. Nad stolem se hrbila tmavá postava.
"Pan Moody?," zeptala jsem se osoby, skloněné nad štosem pergamenů.
"A vy jste?," zavrčel na mě.
"Erica Harperová, ředitel Brumbál vás měl informovat," odpověděla jsem. Ten člověk vzbuzoval hrůzu.

"Ach jistěže! Pojďte slečinko," mávl na mě rukou a vstal od stolu, na který ledabyle hodil pergameny.
Následovala jsem ho do menší místnůstky, kde čekali další dva muží a jedna žena.
"Tohle jsou Mostby, Hernandéz a Fullerová," mávl jejich směrem rukou.
"Za pět minut se aktivuje přenášedlo, kterým se dostaneme někam do Francouzských lesů a odtud poletíme na koštětí asi půl hodiny k domu, kde čeká Brumbál. Prý umíte dobře lítat," otočil se na mě.

Přikývla jsem a on potěšeně zamlaskal.
"Tím se situace zjednodušuje. Je ale možné, že na nás budou čekat Smrtijedi spolus vašimi milujícími rodiči," ušklíbl se.
"Nejsem oni," zamračila jsem se.
"No to jsem rád. Kdo ví, co by z vás bylo po dokončení studia. Určitě nejste nějaká podlézavá panenka líbající pláště podělanýmu Voldemortovi, což? Nebo snad..."
"To stačí Pošuku," přerušila ho rázně Fullerová.

Ten si odfrkl, ale přestal s tím rýpaním.
"Nevšímej si ho," usmála se na mě asi třicetiletá bystrozorka.
"Jsem Annie Fullerová a to je Bob Mostby a José Hernandéz," usmála se a podala mi ruku.
"Erica Harperová," usmála jsem se zpět a se všemi si potřásla rukou.
"Tak výborně. Slaďárny si nechte n jindy, je mi z vás šoufl. Chyťte se a vyrážíme," štěkl po nás Moody a podal k nám ruku se stříbrným přívěskem. Dotkla jsem se ho a za chvíli jsem ucítila znímé škubnutí za pupíkem.

Dopadli jsme na zem uprostře jeskyňky a Moody po nás okamžitě hodil košťata.
"Slečinka uprostřed, já letím vepředu, Fullerová zleva, Hernandéz zprava a Mostby úplně vzadu. Kdyby někoho zabili nezastavujte s e a udržujte formaci. Rozumíte? Tak letíme," zavelel.
Všichni zaujali pozici a nasedli jsme na košťata.

"Teď!," zahlásil Moody.
Prudce jsem se odrazila a letěla jsem v těsném závěsu za ním. Pocit vzrušení z letu se tentokrát neodstavil, protože jsem věděla, že tohle je opravdu vážné a klidně bych mohla i s malým umřít. Tiskla jsem se k násadě a letěla co nejrychleji. V duchu jsem se modlila, aby nám přálo štěstí a my doletěli v pořádku.

Letěli jsme už dvacet, když klidnou oblohu proťalo první kouzlo. Sehnula jsem se před jedním Cruciatem a lehce jsem začala kličkovat, sahajíc po hůlce.
"Držte formaci!," zařval Moody a zneškodnil jednoho Smrtijeda.
"Mdloby na tebe!," vrhla jsem kletbu jedním směrem a srazila dalšího.

"Avada kedavra!"
"Kouzlo zasáhlo Hernandéze, který se mrtvý poroučel i s koštětem k zemi.
Formace se zúžila a my jsme vrhali jednu kletbu za druhou. Smrtijedů naštěstní ubývalo, i přesto byli v přesile.

"Annie pozor!," zakřičela jsem na bystrozorku a vrhla na Smrtijeda za ním omračovací kouzlo.
"Díky!," křikla zpět a odrazila dalšího za mými zády.
"Avada kedavra!"
Zelené světlo proťalo vzduch a Annie se mu těsně vyhla, což se nedalo říct o Smrtijedvi za ní. Další mrštěné Avady naším směrem. Rychle jsem udělali kličku a vyrazili prdce za Moodym, který krvácel z ramene.

"Doleťte do bezpečí! Za hranice se nedostanou!," zařval na nás a zablokoval Smrtijedům cestu, aby nám dal náskok.
"Leť Erico! Nezastavuj se! Za pět minut by..."
Nedořekla. Zelené světlo narazilo do její hrudi a ona pozpátku přeletěla přes koště. Smrtijedi se teď vrhli na mě a sérii útočných kouzel mě srazili.

Vynaložila jsem veškerou magii, kterou jsem měla a odhodila polomrtvé Smrtijedy tlakovou vlnou pryč. Pak už jsem se jen modlila, abych to i s dítětem v pořádku přežila. Dopadla jsem na tvrdou ze a mou mysl obestřela tma.

Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama