Květen 2014

3. Jen protivné děcko

25. května 2014 v 8:44 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj.

Tak jsem znovu tady a přináším nvou kapitolu. Vím, celkem pozdě, ale nedá se nic dělat, taky nemám moc času :). Tuhlé kapitolku jsem vymakala během včerejška. Jela jsem bez přestání, tak to snad oceníte a bude se vám líbit :). Dneska už prošla pouze korekcí.

Jen bych chtěla dodat, napište mi (klidně anonymně), co se vám líbí a co ne. Ale i kritika se dá vyjádřit slušně ;) :).

http://ask.fm/Romaduuur

A teď už konečně - příjemné čtení! :)

3. Jen protivné děcko

"Au! Do háje," zaklela jsem a masírovala si palec na noze.
"Jestli jste něco rozbila, tak vás to bude opravdu mrzet. To vám slibuju," ozvalo se zavrčení z vedlejší místnosti.
"Nic jsem nerozbila," křikla jsem v ujištění a opatrně se rozhlédla," aspoň doufám."

Rychle jsem srovnala nebezpečně se kymácející lahvičky s lektvary a přísadami na poličce a pro jistotu je prohlédla. Ani škrábnutí - naštěstí. Rozhlédla jsem se po celé místnosti. V zadní části poličky se něco zalesklo a já jsem přimhouřila oči, abych to lépe viděla. Opatrně jsem k ní došla a natáhla se pro lahvičku s modrozlatou tekutinou a pozvedla ji k světlu, abych si ji lépe prohlédla.
"Co tady děláte?," zasyčel mi do ucha profesor.

Vykřikla jsem a lahvička mi vyklouzla z prstů, jak jsem se lekla. Ještě než se stihla rozbít o podlahu, ji profesor hůlkou odlevitoval a mě, které podklouzla noha, zachytil volnou rukou.
"Nemáte na nic sahat! A ještě se tu potulujete a málem rozbijete drahé přísady a lektvary, abyste si tu nakonec sama přivodila minimálně otřes mozku," štěkl na mě, ale přes tvrdá slova mě opatrně postavil na nohy.
"Já jsem věděla, že byste mě nenechal spadnout," usmála jsem se, když jsem se setkala s jeho zamračeným pohledem.

Nadechl se k nějaké jízlivé poznámce, když ho vyrušilo zaklepání na dveře. Zúžil oči a podíval se tím směrem. Pozvedla jsem obočí. Klepání se ozvalo po druhé.
"Neměl byste se jít...," začala jsem.
Mávl rukou a já jen bezhlesně otevírala pusu. Rychle jsem sklapla, zkřížila ruce na prsou a zamračila se. To bylo pěkně Zmijozelské. Potěšeně se ušklíbl a provokativně zamával hůlkou.
"Buďte zticha a zůstaňte tady," zašeptal důrazně a podíval se mi upřeně do očí.

Vážně jsem přikývla a takticky zacouvala do nejtmavšího rohu skladu. Souhlasně kývnul hlavou a vyšel ven.
"Co ode mě potřebujete takhle večer?!," zavrčel s rukou na klice.
"Pouze zdvořilostní návštěvu, Severusi," uchechtl se přes dveře Brumbál.
Pobaveně mi zacukaly koutky, když ho Snape nevrle pustil dovnitř a rázně zavřel.
"Vyrušil jsem tě?," zeptal se ředitel mile.
"Jako obvykle," zazněla jízlivá odpověď.

Musela jsem se kousnout do ruky, abych zadržela smích. Naštěstí pro Snapea na mě ještě pořád působilo Silencio, takže jsem se nijak neprozradila.
"Ale no tak Severusi. Nebuď hned takový na pomateného starce," mírnil ho Brumbál.
"Měl by si více času travit se Samanthou. Prospívá ti to," řekl vlídně, když se setkal s odhodlaným mlčením.
Odpověď mu přišla okamžitě.

"Vy snad nosíte růžové brýle, řediteli. Její matka na ni prostě nemá čas, tak ji hodila na krk mně - to je vše! Je to malý, nezodpovědný, drzý,..."
"Severusi, chlapče. Tohle zní jako známý příběh, který mi vyprávíš již od začátku roku o jistém nebelvírském chlapci. Čistě náhodou onoho chlapce a již zmíněnou dívku pojí silné pouto, o němž prozatím nemají ani tušení," pronesl zamyšleně a smířlivě Brumbál.

Zvědavě jsem se naklonila blíž, abych je lépe slyšela, nicméně jsem vrazila do jedné z poliček, která se začala povážlivě naklánět. Hlasy vedle utichly a nahradily je svižné kroky, které nebylo možné nepoznat. Opatrně a hlavně rychle jsem narovnala kymácející se poličku a nasadila nevinný výraz.
"Slečno Harperová," ozval se naštvaně Snape ze dveří.

Jejda, naznačila jsem němě a přidala okouzlující úsměv. Snape dvěma kroky přešel místnost, rychle mě popadl za ruku a poté zručně vmanévroval do obýváku, kde seděl na jednom z křesel sám ředitel, ve svém zvláštním zelemodrém hábitu s kouzelnickými hůlkami a pobaveně se usmíval.
"Dobrý večer, slečno Harperová," mrknul na mě a napil se čaje.
Lehce jsem zamávala, stále pod mlčícím zaklínadlem a usmála se.
"Na nic - nemáte - sahat!," odsekával Snape a pustil mě.

Promnula jsem si odkrvenou ruku, nevinně pokrčila rameny a zamrkala. Přimhouřil oči a rázně ukázal na pohovku. Poslušně jsem si sedla a znovu se usmála. Lehce jsem si rukou přejela po krku, doufajíc, že Brumbál pochopí mou nevyřčenou myšlenku. Ten na mě chvíli zvědavě hleděl a poté se s uvědoměním obrátil na Snapea.
"Severusi," zamračil se mírně Brumbál," Nemyslíš si, že je trochu dětinské umlčet slečnu Harperovou kouzlem?"

"Možná," protáhl Snape a škodolibě se usmál mým směrem," nicméně to zabírá, řediteli. Perfektně."
"Severusi," podíval se na něj káravě a lehce pozdvihl obočí.
"Finite," zamumlal Snape podrážděně a máchl rukou mým směrem.
"Dobrý večer. On to tak nemyslel. Říkal jste přece mámě, že musíme být opatrní a tak... Nikdy nevíte. Nevěděli jsme, že přijdete. Mohl přijít někdo, kdo by mě tu neměl vidět. Běžně, když jsme spolu, mě nezaklíná, i když k tomu má občas blízko, ale..."

"Nevzpomínáte si, co jsem Vám řekl před deseti minutami?," sykl na mě Snape naštvaně.
Zamyšleně jsem ztichla a ředitel se lehce uchechtl.
"Že jsem ukecaná," zazubila jsem se vítězně.
Podrážděně zavrčel, zatímco ředitel se na něj s upřímným překvapením zadíval.
"Obohacuješ svůj slovník i o takováto slova Severusi? Musím říct, že mě příjemně překvapuješ, když se chceš k slečně Harperové přiblížit. To je od tebe..."

"Ne! Neříkejte slova jako milé, ušlechtilé nebo obdivuhodné v mém sklepení! A takhle jsem to samozřejmě neřekl. Slečna Harperová si..."
"Samantha," skočila jsem mu do řeči s dalším úsměvem, zatímco Brumbálovi zaskočil čaj, když se začal doopravdy smát.
"Vy," zamračil se Snape hrozivě na mě a ředitele," jste naprosto nesnesitelní! Oba dva! Já jdu dovařit lektvar a vy se tu zatím můžete rozplývat nad podobnými nechutnostmi!"

Elegantně se zvedl a s dramatickým vláním pláště vešel do laboratoře a třískl za sebou dveřmi takovým způsobem, až se některé obrazy začaly nebezpečně kymácet. Lidé na portrétu se káravě zadívaly na zavřené dveře laboratoře a mumlali si pod vousy něco o nevychovaných čarodějech dnešní doby.
"Vždycky je takový?," zeptala jsem se zvědavě.
"Inu, Severus není příliš společenský Sam - smím ti tak říkat, doufám?," odpověděl mile.
Přikývla jsem. Pokýval hlavou a znovu si usrkl čaje.

"Proto se občas chová takto odtažitě. Nicméně je to skvělý člověk. A pokud ti něco smím prozradit, tak se mu moc lidí nedostane do takové blízkosti, jako ty. Nikdy by si to nepřiznal, ale opravdu mu na tobě i tvé matce záleží," mrkl na mě šibalsky.
"Víte, on snad ani neví, jak je zábavnej a milej," zazubila jsem se a nalila si trochu čaje.
"To jistě. Tohle by nepřiznal, ani kdyby ho kvůli tomu mučili. A jak se ti daří v Krásnohůlkách?"
"Super. To víte - jsem talent," prohodila jsem ironicky a ředitel se uchechtl.
"Na katastrofy všeho druhu jistě," protáhl hlas za mnou.

Prudce jsem se otočila na šklebícího se profesora ve dveřích laboratoře. Velmi dospěle jsem na něj vyplázla jazyk a on se na mě útrpně zadíval.
"Severusi," oslovil ho ředitel jemně.
Ten si pouze odfrkl a opět zamířil zpět do laboratoře.
"On si to urážení prostě užívá," zasmála jsem se.
"Severus? Odjakživa, Sam. Zdokonalil se v tom naprosto neskutečným způsobem - to ti můžu přísahat. Nejednou se stalo, že dokázal nějakého studenta na hodině rozbrečet pouhými slovy," kývl usměvavě.

"Takže to je teď postrach vaší školy?"
"Něco na ten způsob. Už neskutečných 10 let - jak neuvěřitelně rychle ten čas letí."
"Páni. Nikdy mě nenapadlo, že bych se ho bála. A to ho znám už odmalička. Spíš jsem ho obdivovala - hrozně moc jsem se chtěla naučit ten dramatický příchod a odchod," zasmála jsem se.
"Myslím, že si tvůj obdiv zaslouží. Je to velice mocný a charismatický čaroděj a jeho vlání plášťě mu jen dodává tuhle skvělou pověst," přikývnul.
"To jsou docela hrůzostrašné popisy. Je to zvláštní - vždycky se mi s ním mluvilo nejlíp, i když mi většinou neodpovídal nebo se mě snažil vystrašit a odehnat."

"Ale nepovedlo se," poukázal usměvavě Brumbál.
"A ani nepovede," přisvědčila jsem sebejistě.
Brumbál souhlasně pokýval a zakoukal se do ohně. Promyšleně si promnul bradu a vypadal, jakoby přemýšlel nad něčím velice důležitým.
"Něco vás trápí?," odhodlala jsem se ho zeptat a mírně se usmála.
"Ach. Nic, čím by ses měla trápit, dítě," lehce mě poklepal po koleni a uvolněně se usmál.
"Citronový drops?," nabídl a vytáhl z kapsy balíček bonbonů.

"To nosíte všude?," vykulila jsem oči a jeden přijala.
"Inu, už jsem takový," uchechtl se a jeden si vložil do pusy.
Dveře od laboratoře se znovu prudce otevřely a ven vyšel na první pohled velmi spokojený Mistr lektvarů. Podíval se na mě a ředitele a nakonec na balíček citronových dropsů v rukou starého pána. Odfrkl si a sedl na samostatné křeslo, které bylo blízko mě.
"Zjevně je tu všechno v tom nejlepším pořádku a odvíjí se směrem, který vyhovuje řediteli, pokud to, co máte ve vašich ústech, je jeden z těch kyselých dropsů, které ředitel nabízí pokaždé, když se snaží někým manipulovat," ušklíbl se na mě a nalil si čaj.

Lehce jsem se zakuckala, když mi drops přeskočil na dýchací trubici a Snape mě pořádně praštil. Z jeho pohledu se dalo jasně vyčíst, že na takovou příležitost čekal a nemůže se dočkat, až se bude někdy opakovat. Triumfálně nadzvedl koutky a pronikavě mě sledoval.
"Díky," zasípala jsem a ještě naposledy zakašlala.
"Máte za co. Co kdybyste se deset minut pokoušela nezabít? Mám vás vaší matce vrátit ve stejně otravném stavu, v jakém mi vás podstrčila. Takže seďte a mlčte. Dýchejte pokud musíte a alespoň jednou se nechovejte jako Po-nevychovaný fracek."

"To hlídáte běžně i někoho jinýho?," zajímala jsem se.
"Nejsem chůva," zavrčel," dennodenně dohlížím na tupohlavce, jenž se s velkou fantazií nazývají studentmi, a co si myslí, že jen nahází přísady do kotlíku, zamíchají a všechno bude hotovo. A ty se poté ještě dělí na jedince, jenž si odpykávají tresty a - i když tomu nebudete věřit - nejsou schopni vydržet bez zranění déle než dvacet minut. Tak jako vy."
"Můžu se na něco zeptat?"
"Ne."

Rychle jsem se usmála.
"Máte je tu často?," zeptala jsem se i přes zápornou odpověď.
Zamračil se na mě, ale nakonec odpověděl.
"Každý týden minimáně jednoho."
"To bych asi u vás byla často," usmála jsem se šibalsky.

"Vás bych poslal rovnou ke školníkovi. Takový několika hodinový úklid celé Pamětní síně by Vám velmi prospěl," zabroukal jedovatě.
"Lichotíte mi."
"Čím promerlina?!"
"Uznáváte, že se bojíte být se mnou sám déle, než je nutné."
"Brilantní dedukce. Ačkoliv je naprosto mylná. se nebojím být tu s Vámi," odpověděl s jasnou vývou v očích.

"To je dobře. Protože máma má noční."
"Co s tím má co dočínění vaše matka?"
"Všechno. Například, že tu s Vámi budu přes noc, protože mají v nemocnici sezonu čerstvě dostudovaných kouzelníků, co si myslí, že se Merlinvíjak umí přemisťovat, takže máma bude až do rána odstraňovat přebývající končetiny nebo je naopak přidělávat zpět," zacukrovala jsem a se zadostiučiněním sledovala, jak jeho tvář nebezpečně zbledla. Poté se stáhla do výhružně ledové masky.

"Tohle si s Vaší matkou vyřídím," slíbil hrozivě.
"Jen slovně že? Mám ji ráda," řekla jsem škádlivě.
"To nechte na mě."
Opatrně jsem zalétla pohledem na ředitele, který se schovívavě usmíval. Ulehčeně jsem se opřela do křesla a zamyšleně si odstrčila z tváře stále se vracející pramínek vlasů.
"Severusi, potřeboval bych s tebou projednat..."
"Vy - nechte nám chvilku soukromí," otočil se na mě Snape okamžitě, aniž by nechal ředitele domluvit.

"Sam," prohlásila jsem zarputile.
Zamračil se a ukázala prstem ke dveřím. Vyzývavě jsem se na něj podívala a zkřížila ruce na prsou. Těžce nabral vzduch.
"Samantho, byla byste tak laskavá a poskytla nám soukromí?," zeptal se ostře.
"Jasně," zazubila jsem se, vyskočila z křesla a zamířila ke dveřím.
"Do skladu ne!," štěkl na mě Snape a já leknutím pustila kliku.
Otočila jsem se a zamířila do laboratoře, když mě znovu zastavil.

"Tam ne! Bez dozoru vás dovnitř nepustím."
"Severusi! Sam - běž zatím do ložnice," nasměroval mě Brumbál.
Rychle jsem tam odkráčela, protože profesorův zaskočený výraz se začal měnít do velice vzteklého. Opatrně jsem zavřela dveře a rozhlédla se po pokoji. Jasně jsem cítila vibrace rychle umístěného Silencia vedle v pokoji.

Ložnice byla celkem vkusně zařízena. Tapety byly v tmavších zelenostříbrných odstínech, typických pro Zmijozely a podlaha byla z tmavého dřeva. Dominantou pokoje byla velká dvoulůžková postel s nebesy, na níž ležel tmavě modrý přehoz. Vedle ní byly dva noční stolky, z nichž ten na levé straně byl očividně používanější.

Hned vedle postele byly dveře, které, jak jsem odhadovala, vedly do koupelny. Na druhé straně pokoje vládla velká a podlouhlá knihovna se všemi možnými knihami a pod ní byl sametový šedý koberec. Na něm spočívaly dvě pohodlně vyhlížející lenošky. Přešla jsem pomalu ke knihovně a očima hbitě proletěla názvy knih. K mému překvapení tu nebyly žádné knihy o lektvarech. Spousta z nich byla mudlovských a pokud jsem zahlédla kouzelnickou knihu, byla o černé magii nebo o Nitrozpytu a Nitrobraně.

Nadšeně jsem vytáhla jednu knihu o rodových kouzlech. Posadila jsem se na bližší lenošku. Nohy jsem stočila pod sebe a knihu si dala do klína. Opatrně jsem v ní začala listovat a tajně doufala, že najdu něco, co mi usnadní pátrání po mém otci...



"... v úvahu. Mám to děcko hlídat a ještě nechat spát v mé posteli?!"
"Severusi tiše! Ať ji nevzbudíš."
Odfrknutí.
"Tak, teď ji můžeš vzít a..."
"To snad nemyslíš vážně?!"
"Severusi!"

Tiché zaklení. Byla jsem lehce při vědomí, ale naprosto neschopná pohnout únavou zavřenýma očima. Než jsem se nadála, lehce se pode mě vsunuly hubené paže a byla jsem vytažena do vzduchu. Překvapeně jsem si uvědomila, že Snape je, i když na to nevypadá, zatraceně silný, když mě naprosto bez problému vezme do náruče.

Chtěla jsem si to plně vychutnat, takže jsem "instiktivně" obmotala ruce kolem jeho krku a pohodlně se uvelebila. Snape se lehce zarazil a viditelně ztuhnul. Slyšela jsem tichý smích Brumbála.

"Ani slovo Albusi!," zasyčel tiše, ale výhružně Snape.
Došel až k místu, kde jsem předpokládala postel a překvapivě jemně mě složil. Hbitě mi sundal ruce z jeho krku a za chvíli se přeze mě přetáhla deka, která mě pečlivě zakryla. Rychle jsem zachytila profesorovu mizející ruku a v domnělém spánku ji přitiskla blíž.
"To děcko mě zabije."
"A to ses obával, že ti obsadí celou postel. Přitom tu bude jen nerušeně spát a ty se vyspíš taky," uchechtl se ředitel.

"Protihlukovou bariéru, odpuzující kouzlo, neviditelnou zeď,..."
"Severusi..."
"Tohle je moje postel a budu v ní spát s jakýmikoliv kouzly, které uznám za vhodné!"
"Pak tedy - dobrou noc, můj chlapče."

"Dobrou řediteli."
Lehké kroky a tiché zaklapnutí dveří potvrdilo Brumbálův odchod. Snape se jemně vyprostil z mého sevření a k mému překvapení mi lehce odhrnul vlasy z čela. Za chvíli byl pryč. Ještě než jsem ale znovu usnula, zaslechla jsem jeho velmi tichý hlas.

"Dobrou noc, Samantho..."

S láskou
Romadůr

2. Řekni mi tajemství, já ti řeknu svoje

11. května 2014 v 10:34 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojte.
Po dlooooooouhé korekci, jsem se konečně dostala k povídce (pokud vás to zajímá, víc najdete v oznámeních :)). Je to divný. Na tenhle díl jsem opravdu pyšná. Psala jsem ho cca čtyři hodiny v kuse + nějaká hodinka korekce. Snad se mi to povedlo a těšte se na další díl :)

2. Řekni mi tajemství, já ti řeknu svoje


"Slečno Harperová,"pronesla Lucenzová pečlivě a s notnou dávkou zklamání mé jméno.
Potlačila jsem smích a snažila se tvářit co nejkajícněji. Jako obvykle, když mě předvolá do její kanceláře.

Byla to naprosto rutinní záležitost. Návíc se to mohlo stát přeci každému! Jeden záchod vyhozený do povětří; koště, které létalo pozpátku a v neposlední řadě přebarvení Pierra Averyho na platinovou blond. Poslední akce na toho pitomečka se nám nějak vymkla z rukou, takže než jsme se stihli vytratit, chytil nás školník, a tak jsme byli já, Riley i Julce předvolaní k mademoseille Lucenzo, zástupkyni ředitele. Nutno podotknout, že to bylo již podruhé tento týden.

Bylo to celkem zvláštní, protože tentokrát si nás volala po jednom - většinou to chtěla mít rychle za sebou a vyrazit nás všechny najednou. Možná že teď - na konec roku - si pro nás nachystala něco speciálního. Měla jsem obavy už z toho důvodu, že mě si nechala na konec.
Trpělivě jsem se na ni podívala a snažila se neusmívat moc okatě. Pozdě. Zamračila se mému výrazu a něco zuřivě napsala na pergamen.

"Až s neuvěřitelnou pravidelností se dostáváte do problémů. Vaší matce jsme poslali patnáct sov, a to jste tu teprve zakončila svůj první ročník," udělala dramatickou pauzu a podívala se na mě.
Mlčela jsem.

"Nicméně," usmála se a já jen ze zvyku "čekat nečekané" nevyvalila oči," Jste výborní studenti. A byly tu i horší přestupky, než ty vaše. Abyste přes léto nějak "vybila" tu svou energii, zapsala jsem vás do výcvikového tábora famfrpálu v Quiberonu. Kdoví - když budete šikovná, třeba vás vezmou Camrálisté do týmu."

Přimhouřeně jsem ji sledovala, a zkoumala, jestli si dělá srandu nebo ne. Rozhodla jsem se to raději ignorovat a dál mlčet. Máma bude mít radost, že se jí nebudu dva týdny plést pod nohama.
"Jistě. Děkuji, madam," odpověděla jsem slušně a jemně si vyhazovala z kanceláře.
"Běžte," povzdechla si těžce a mávla rukou ke dveřím.

Kvapně jsem se zvedla ze židle a snažila se neutíkat ke dvěřím. Zamumlala jsem pozdrav a zavřela za sebou. Úlevně jsem vydechla a znovu usměvavá zamířila k mým přátelům.
"Brnkačka," ušklíbla jsem se.
"Jistěže," odtušil pobaveně Riley a já ho praštila do ramene.



"Uvidíme se v Září. Dávejte na sebe pozor a napište mi," nakázala jsem jim, když jsme vystoupili
z kočáru v Paříži
"Rozkaz šéfe," zasalutoval Riley.
S Julce jsme se zasmáli a zároveň ho praštily.
"Jste surovci," odfrkl si pobaveně a pevně nás objal.

Mrkla jsem na něj a rozešla se směrem k mámě. Naposled jsem se otočila a zamávala jim. Oba se na sebe podívali a ve stejnou chvíli na mě zakřičeli.
"Chovej se slušně, Sam!"
Vyplázla jsem na ně jazyk a rozběhla se k mámě.
"Sam," zakřičela na mě.

Široce jsem se usmála a skočila ji do napřažené náruče. Silně mě stiskla a rozbrečela se.
"Mami," zasmála jsem se jí a odtáhla se.
"Chybělas mi," zavzlykala.
"Ty mě taky," uklidnila jsem ji a setřela slzy.

"Mám tě ráda," řekla jsem slavnostně.
"Já tebe víc," rozzářila se a chytila mě za ruku.
"Připravená jít domů?," zeptala se mě symbolicky, poněkud pevnějším hlasem.
"Víc už nebudu," odtušila jsem s úsměvem a s hlasitým PRÁSK jsme zmizeli z přeplněného nástupiště.



"Mám vybaleno, jdu ke koním," křikla jsem na mámu do kuchyně a pelášila do stáje.
Ani nestihla protestovat, když jsem vyběhla z domu. Byla jsem doma sotva pět minut a máma věděla, že jsem si rozhodně nestihla vybalit.
Opatrně jsem otevřela vrata, abych nevyděsila koně a vklouzla dovnitř. Spokojeně jsem se porozhlédla po vyklizené stáji a vdechla vůni sena. Z prvního boxu se ozvalo zaržání a za chvíli vykoukla koňská hlava.

"Ahoj Naděje!," usmála jsem se na klisnu, která mi znovu zaržála na pozdrav a pečlivě mi očichala dlaně, načež nespokojeně zafrrkala.
"Nic nemám, nenasyto," zasmála jsem se a vklouzla do boxu.
"Kdepak máš Apollona?," zeptala jsem se a stočila pohled k spícímu hříběti.
"Páni. Už má skoro rok, Naděje. Tak moc mi chyběl," zašeptala jsem klisně, vtiskla ji pusu na čumák a poplácala ji po plecích.

Zafrkala mi v odpověď a poodstoupila k žlabu, aby mi udělala místo.
"Ahoj maličký," zašeptala jsem opatrně a klekla si na zem.
Natáhla jsem ruku a pohladila ho po sametově černé srsti. Jemně zafrkal a otevřel své ospalé oči.
"Po kom ty jsi," zakroutila jsem hlavou, když jsem pohled stočila k plavé klisně za sebou.

"No tak! Vstávej - musíš se hýbat," usmála jsem se a pomohla mu na vratké nohy.
Opatrně došel k matce, aby se mohl napít a Naděje mu něžně oblízla hřbet.
"No nechám vás tu rodinko," zašklebila jsem se a pohladila ji po nose," ještě přijdu zlato. A donesu ti nějaká jablka."
Mrkla jsem na ni a zavřela za sebou box.



"Mami?," zavolala jsem do domu a umyla si ruce v kuchyňském dřezu.
Zběžně jsem se prohlédla v zrcadle a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Rychle jsem se navoněla máminým sprejem a očichala se - beze stopy koní. Vyplázla jsem na sebe jazyk a zašklebila se.
"Jsme v o býváku," zavolala na mě.
Zarazila jsem se. Jsme?! Většinou nemáme návštěvy. Rychle jsem si osušila ruce. Znovu si zastrčila vlasy za ucho a s ďábelským úsměvem zamířila za zdrojem hlasu.

"Máš rande?," zakřičela jsem nazpět a vběhla do obýváku.
Máma seděla u stolu nad nějakými pergameny a vražedně se na mě mračila a červenala, zatímco její společník, stojící u krbu, mě sledoval s pozdviženým obočím. Tak tuhle návštěvu jsem čekat mohla.
"Jé! Profesore Snape," zářivě jsem se usmála.

"Velice vtipné, slečno Harperová - také vás zdravím. Nicméně, vaše matka má nejspíše jiné preference, než muže s temnou minulostí," podotkl kousavě.
"Samantha. A dost byste se divil. Naposledy šla na rande kolem Vánoc, a to s takovým divným chlápkem - měl dokonce tetování přímo..."
"Sam!," zhrozila se máma a očekávaně zčervenala.

Rychle vstala z pohovky a varovně se na mě podívala. Profesor Snape se pobaveně usmál - dá-li se nadzvednutí koutků považovat za úsměv - a já se spokojeně uculila.
"Tvá dcera je skutečně výjimečný pozorovatel," protáhl a tázavě se na ni zadíval.
"Je jí dvanáct Severusi! A ty Sam - chovej se slušně. Jdu udělat čaj," ozvala se trochu zoufale a rychle se kolem mě prosmýkla.

"Vždyť je to pravda," křikla jsem na ni ještě z dálky a shodila mikinu do koše na prádlo.
"Dáte si sušenky?," zeptala jsem se slušně.
Profesor odtrhl oči od pergamenu a pohodlně se usadil v mámině křesle.
"Sušenky?," pozvedl obočí.

"Nabídla bych vám koláč, ale máma nic nenakoupila a v ledničce je jak vymeteno," pokrčila jsem rameny a roztrhla obal od sušenek, které jsem nasypala do misky.
"Sam! Severusi, neposlouchej ji. A ty - běž do pokoje, vybal si věci, hoď mi sem prádlo a ukliď si pokoj. Pokud máš nějaké úkoly, tak si je udělej a já tě zavolám na večeři, ano?," vešla rychle do kuchyně máma a na podnose nesla konvici vařícího čaje s šálky.

Otevřela jsem skříňku s cukrem a mlékem, přidala ji na podnos a máma se znovu začervenala. Došla jsem až ke dveřím, když jsem si na něco vzpomněla.
"A můžu se zeptat mami? Z čeho hodláš uvařit tu večeři?," otázala jsem se nevinně.
"Výborně! Nabízíš se na nákup? Peníze jsou v horní poličce a kup..."
"Asi úplně všechno," zašklebila jsem se.

"Nikdy bych nevěřil, že je tvá dcera o tolik inteligentnější než...."
"DOST! To stačí," utnula ho tvrdě máma, až jsem se překvapeně zarazila.
"Mazej nakoupit a pak udělat ten zbytek ano? Vem si víc a kup si třeba zmrzlinu," řekla mi už normálním hlasem.
"Nebudeš tomu věřit, ale tu jedinou tady máme," řekla jsem naoko šokovaně a teatrálně si položila ruku na srdce.
"Hned!," zasmála se máma a vytlačila mě ze dveří.

"Zůstanete na večeři?," vykoukla jsem zpoza jejího ramene a upřela prosebný pohled na Snapea.
"Tolik oceňujete mou společnost?"
"Potřebuju vědět, kolik toho mám nakoupit," škádlila jsem ho.
Zamračil se na mě.
"Jasně, že vás tu chci," ujistila jsem ho a drobně se usmála," ještě jste mi nevysvětlil ten zlepšovák na Mnoholičný lektvar."

"Někdy lituji, že nestudujute v Bradavicích. Vaše vědomosti o lektvarech by předčily mnoho tupohlavců, kteří z nich skládají OVCE," protáhl a pronikavě se na mě zadíval.
V jeho očích jsem ale viděla jiskřičky spokojenosti. Usmála jsem se a políbila mámu na tvář. Proletěla jsem rychle chodbou, vzala peníze a klíče a utíkala nakoupit.



"Jsem tady!," ohlásila jsem hlasitě svůj příchod a mrskla tašky na linku.
"Nemlať s těma taškama!," obořila se na mě máma a v závěsu s profesorem vešla do kuchyně.
"Nic tomu není," protočila jsem očima a pomohla mámě vyskládat věci.
"Proč jsi koupila zmrzlinu?!," podívala se nevěřícně na pětilitrovou krabičku.
"Kdyby si zase dostala depku," odvětila jsem klidně a posadila se na barovou stoličku vedle profesora, který zamaskoval lehký smích kašlem.

"Běž-uklidit-hned!," procedila mezi zuby a obří okurkou ukázala ke schodům.
"Jasně mami. Jen klid jo - polož tu okurku," zvedla jsem v obraně ruce a couvala do pokoje.
Třískla s okurkou a já jsem radši vyběhla po schodech do pokoje. Doufala jsem, že můj smích neslyšela.



Ťuk. Ťuk.
"Dále," zavolala jsem a hodila do koše poslední odpadek.
Máma opatrně vešla dovnitř a pohledem zrentgenovala pokoj.
"Vidíš, že to jde. Pojď mi pomoct prostřít," poprosila mě již uklidněná máma ve dveřích pokoje.
"Jasně," odvětila jsem a následovala ji.



"Sam, mám noční, takže poprosila jsem Severuse, aby na tebe dohlédl. Smíš do laboratoře, ale budeš dělat, co ti řekne, jasné?," oslovila mě po večeři máma.
"Bojíš se, že bych to tu sama hodila do povětří? Díky, že tolik věříš mým schopnostem mami, ale ani já nejsem tak dobrá," prohlásila jsem a uklidila talíř.
Tázavě pozvedla obočí.

"No víš - Lucenzová přehání. Ve skutečnosti to vlastně vůbec nebyla naše chyba a..."
"Sam - aspoň mi nelži. Je mi naprosto jasné, jak to bylo. Chceš snad říct, že si Avery obarvil vlasy sám?"
"To už víš taky?," vykulila jsem oči.
"Koukám, že výtržnictví je v genech."
Otočila jsem se na profesora, který stál ve dveřích s rukama pevně založenýma na hrudi a zvědavě na něj pohlédla. Máma se na něj dívala varovně a on jí pohled chladně oplácel.

"Odcházím. Dohlídni na ni a ty se chovej slušně."
Protočila jsem očima, ale kývla jsem, že rozumím. Posušně jsem ji doprovodila ke krbu a zamávala jí, dokud ji nepohltily zelené plameny a nezmizela.
"Co budem dělat?," obrátila jsem se nedočkavě ke Snapeovi.
"Vy nic. Já musím vyrobit zásoby pro madame Pomfreyovou na příští rok," odtušil a rukou mi naznačil směr krb.

Nadšeně jsem vzala letax a přemístila se do Bradavické laboratoře Mistra lektvarů.
Do rukou jsem vzala dlouhé nože a položila je na desku. Automaticky jsem rozdělala oheň
a postavila na něj kotlík.
"Víte, že nemáte na nic sahat," oznámil mi s povytaženým obočím, ale neverbálně si přivolal jeden nůž a rozprostřel mezi nás ropušnice, zatímco rychle zhotovil základní směs v kotlíku.
"Máma se nezdá, ale je dost houževnatá, víte," zahájila jsem konverzaci, protože on by s ní nikdy dobrovolně nezačal a rázně odsekla ropušnici hlavu.

"Houževnatá? Znásilňovala jste v poslední době slovník, slečno Harperová?" pozvedl obočí.
"Je to Samantha. A ne - máma je totiž mnohem lepší slovník než ten, který jste mi dal k Vánocům," zazubila jsem se a rozřízla další ropušnici.

"Nedal jsem vám nic k Vánocům," vyplivl to slovo," Tyto hloupé svátky nemám zapotřebí slavit, i když mě do toho ředitel každoročně nutí. Jako obvykle se mi vetřel do komnat a vzal mi ze stolku slovník, přičemž poznamenal, že bych Vám měl poslat nějaký dárek, poněvadž jste podle něj dítě plné naivních představ o dokonalé vánoční idylce. Vyrazil jsem ho i s tím hloupým slovníkem v ruce. Naneštěstí jsem si nepomyslel, že si to ten starý manipulátor vyloží tak, že vám tu knihu posílám. Takže si nedělejte plané naděje. Avšak v něčem s vámi musím souhlasit - vaše matka je neuvěřitelný knihomol, slečno Harperová."

"Samantho," připomněla jsem mu jemně.
Zavrčel a rázně uřízl žábě nohu. Vyčkávavě jsem na něho pohlédla.
"Samantho," zamračil se.
Usmála jsem se na něj a on jen podrážděně zavrčel. Rozřízl žábu víc, než bylo potřeba a nepřestal se na ni mračit.
"Našla jste zálibu v tom, se na mě tak hloupě uculovat?," zeptal se posměšně, když viděl můj výraz.

"Nebuďte takový mrzout," zasmála jsem se.
"Mimochodem - ta ropušnice vám nic neudělala. Pokud si tedy místo ní nepředstavujete mou hlavu."
Pomalu skalpelem odřezával žábě hlavu a pečlivě ji rozsekal nadrobno.
"To vypadá jako ano," odtušila jsem pobaveně," Mám to brát jako kompliment nebo jako urážku? Určitě se v mé společnosti cítíte fajn ne? Rozhovor na vaší úrovni komunikace..."

Odfrkl si a přitáhl další žábu.
"... oddech od společnosti..."
Pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval.
"... kvalitní zpracování surovin potřebné pro lektvary..."
Teď už opravdu podrážděně zavrčel a já se opět zasmála.

"Ale no tak. Ve skutečnosti máte radost, že jsem tu. Vždycky mě tu máte rád. Jsem prostě přizpůsobivá, i když je pravda, že byste tu mohl občas víc zatopit. A taky tahle barva na stěnách - kdybyste měl teplejší barvu, tak by tu..."
"Sleč- Samantho?!"
"Ano?," odtrhla jsem pohled od stěn, potěšená, že mě oslovil jménem.

"Máte neskutečně úžásný smysl pro humor, který zjevně chápete pouze vy. Avšak já ho s vámi nesdílím, naneštěstí chápu, že s vaší společenskou povahou se očividně nedokážete udržet na uzdě a chováte se jako splašený hypogryf, ale ocenil bych, kdybyste se opět vrátila ke své práci, kterou stejně neuvěřitelně flákáte a poté jakkoli eliminovala vaši mylnou představu, že mám chuť s Vámi konverzovat o takovýchto banalitách, navíc v vlastní laboratoři."
"No páni - to jste dokázal nacpat do jedné věty?" kývla jsem uznale hlavou po chvíli ohromeného ticha z mé strany.

"Proč jste prostě neřekl, že jsem ukecaná?"
"To bych si zkazil pověst."
Zasmála jsem se a přísahala bych, že i jemu jemně zacukaly koutky.
"Nejspíš je to zbytečná otázka, ale dokážete přestat vydávat jakékoliv zvuky, kteroukoliv částí vašeho těla, alespoň na pět minut?"
"Rozhodně ne."

Útrpně si povzdechl a zamíchal lektvar.
"Neměl by být zelený?," nahnula jsem se ke kotlíku.
"Sleč- Samantho!," vyštěkl a stáhl mě za košili zpět do bezpečné vzdálenosti," Co na pravidle: Nepřibližujte se k mému kotlíku jste nepochopila?!"
"Pochopila jsem ho, jenom jsem zvědavá. Mimochodem - je to pěkně hloupé pravidlo. Hloupější je jen: Nikdy se ke mně nepřibližte na více než pět metrů," zašklebila jsem se.

"Bylo to deset metrů," přimhouřil oči," Máte sklon porušovat pravidla až neuvěřitelně často. Divím se, že vám tohle v Krásnohůlkách trpí."
"Stačí se nenechat chytit," odvětila jsem a přes rameno nahlídla do kotlíku.
Zničeně zavřel oči a přísahal bych, že jsem slyšela, jak nadává. Pozvedla jsem obočí a zadívala se mu do podmračené tváře.
"Nešklebte se," napomenul mě a já protočila očima.

"Jste jako můj otec."
"To ani zdaleka - ujišťuji vás. Nicméně jste drzý fracek, takže když vaše matka nedbá na výchovu...," kontroloval a vypnul oheň pod kotlíkem.
"Jak to myslíte?," zeptala jsem se zvědavě.
"Že jste drzý fracek? Tak to snad nemáte zapotřebí vysvětlovat. Ještě před chvílí jste mě ujišťovala o své inteligenci," poznamenal jízlivě.

"Měla jsem na mysli tu část o otci," zakroutila jsem hlavou.
Jeho výraz v očích ještě víc ztvrdl a zamračil se.
"Znal jste ho?," zeptala jsem se tiše.
"Měl jsem tu čest," prohodil opatrně a přelil lektvar do ampulky.
"Balzám z mandragory," kývnul.
Poslušně jsem vzala brk a nadepsala ampulku, kterou nechal odlevitovat do vitríny.

"Proč o něm máma nechce mluvit?"
Bylo na něm vidět, kolik nacvičených urážek na něj má, ale nakonec jen trhl hlavou a zvolil tu nejjednodušší odpověď.
"Neměla byste se na tyto otázky ptát své matky?"
"Snažím se. Jenže ona mě nikdy neposlouchá a odbyje mě s tím, že bych to nepochopila. Já po ní přece nechci ideální rodinku, abych si mohla říct: A žili šťastně až do smrti. Už nejsem malá holka.Jenom chci vědět jeho jméno a zbytek bych si našla sama. Pokud mámě ublížil, tak to budu respektovat, ale mohla by mi přestat upírat tu možnost vědět, kdo je můj otec."

Dlouhou chvíli na mě jenom hleděl, až jsem začínala ztrácet naději, že mi odpoví. Povzdechla jsem si a přitáhla další ropušnici.
"A co když nebude takový, jakého jste si vysnila? Přemýšlela jste o tom?," zeptal se mě tiše.
"Ani nevíte, jak dlouho. Ale ano - chci to vědět," řekla jsem po chvíli a rozhodně se mu podívala do očí.
"Tohle vám musí říct vaše matka, Samantho."

"Nevěří mi?," zeptala jsem se stejně tiše.
"Spíš bych řekl, že má strach ti to povědět. Bojí se tvé reakce - že ji odsoudíš nebo... že odsoudíš... jeho," opravil mě tvrdě a odtažitě.
Usmála jsem se. Tímhle způsobem maskoval svoji starost o mě a jeho nulové vědomosti v těchto kruzích konverzace. Útrpně zavřel oči a zamračil se.
"Copak je to tentokrát?," zeptal se mě jízlivě.

"Tykáte mi," řekla jsem šťastně," za těch pět let, co vás znám, mi dnes poprvé tykáte."
"To jsem rozhodně neudělal," popřel to podmračeně.
"Děkuju," usmála jsem se na něj a otočila se ke skladu.
Když jsem byla téměř u dveří, zastavil mě jeho tichý hlas.
"Nemáš zač."

Usmála jsem se a vešla dovnitř.

S láskou
Romadůr

Korektura blogu aneb jak si dát vlastnoručně přes držku

10. května 2014 v 13:47 Oznámení a další
Zdravíčko,
původně jsem tohle nechtěla vůbec napsat jako článek, nicméně mám chuť se s Vámi o tomhle podělit.

Nejdřív abyste pochopili, co je to korektura (tedy pro méně znalé). Jistěže si to můžete najít na netu, ale pro zjednodušení Vám to sem napíšu. Je to jaksi oprava textu podle Základních pravidel hladké sazby. Něco, co jako každý grafik musím znát a i když to přiznávám jen nerada, má učitelka na praxi mi to dostatečně vtloukla za ten půl rok do hlavy.

Takže jsem si před týdnem řekla: "Vrhnu se do toho, opravím si ty články na blogu, když už to teda konečně umím.". A ejhle. Málem jsem dostala infarkt, když jsem po sobě četla tyhlety mé výplody. Rozhodně to nebylo lehký a rozhodně to nebyla zábava. Tímto jsem vlastně chtěla všem korektorům předvést můj hlubosklon, protože tohleto zvládnout každý den jako práci - tleskám, smekám a bůhvíco ještě.

Pokud jste tedy správně pochopili - korektor ječlověk, který opravuje text. Ať už knižní, digitální (v jakékoliv formě -
i fanfikce) je tedy neskutečný frajer. Takže ano děkujme jim. Já jsem tedy ráda, že si své vlastní díla mohu opravit sama a nemusím nikoho "otravovat", ale je to opravdu boj. Tímto tedy také prohlašují, že být korektor nechci ani za milion.

Jistě chápu, že pokud píšete, tak těžko hledíte na to, jestli někde máte chybu a opravujete si ji až později. I já to tak dělám. Ovšem někteří autoři snad neviděli Pravopis čekého jazyka ani z dálky. Říkala jsem si, že vyjmenovaná slova, shoda přísudku s podmětem atd. jsou prostě klasika - něco, co prostě musíme znát, abychom byli schopni něco napsat. Teď už tak naivní nejsem. Stačí si některá díla přečíst.

Pokud už tedy něco takového neumím, najdu si někoho, kdo tohle zná a je ochotný mi pomoci. Já jsem totiž jedna
z těch, co když vidí s místo z, y zaměněné za i, má chuť mlátit hlavou do stolu. Ano. Když pracujete s Pravidly, aučíte se je a přijde tzv. pracovní deformace. Opravujete všechno, co vidíte, byť jen z dálky a ve vlastní hlavě.

Mé rady pro vás? Snda jen něco málo, co vám doufám pomůže při psaní:
  • Pokud ZPHS (Základní pravidla hladké sazby) znáte a umíte je - dodržujte je prosím. Šetříte oči nejen sobě, ale
    i vašemu okolí.
  • Nikdy, zdůrazňuji nikdy neopravujte články až po nějakém tom půl roku. K tomu Vám ještě něco dodám.
  • Chce to trpělivost. Hodně trpělivosti.
  • Nezoufejte, když uděláte chybu - já jich mám v povídkách i článcích spoustu, protože se nemůžete soustředit na článek a zároveň na gramatickou správnost textu - to prostě nejde. :)
  • Pokud ZPHS neznáte - nestyďte se požádat o pomoc někoho, kdo Vám vaši práci opraví.
Co říct na závěr? Snad jen korektorům pevné nervy a vám autorům dostatek rozumu.
Takže mé zhodnocení Korekce? Dala jsem si pořádně přes džku, když jsem to po sobě četla a opravovala, ale za tu práci mi to stálo. I když se mnou občas blog.cz odmítl spolupracovat. :)

Děkuji za pozornost k tomuto článku a snad to některým z vás pomohlo. Nyní si odcházím provětrat hlavu ven se psem a pak se vrhnu do psaní. Hezký den.

S láskou
Romadůr

1. Nejvyšší čas

3. května 2014 v 21:50 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj.
Tak jsem tady. Nevím, co k tomu dodat. Snad jen, že mě opravdu mrzí moje neaktivita a to, že sem přidávám článek po dlouhé době. Vlastně je to první májový článek. Taky jsem začala s korekturou blogu a jde to pomalu.

Tímto bych Vás chtěla poprosit - komentujte! Opravdu bych potřebovala motivaci, abych neměla ten hloupý pocit, že si to tu vypisuju pro sebe.
Jinak to věnuji tobě, drahá sestřenice (aneb Dívce-která-se-narodila-aby-mě-vysírala-s-novou-kapitolou). Ano, ano - je to tak, ale ženeš mě kupředu. Takže ti stejně poděkuju a budu psát dál - jako vždycky.

K této kapitole asi nemám nic moc co říct. Snad jen, že se v téhle kapitole nevyskytuje skoro nikdo známý - je to jen takový úvod do všeho. Možná trochu nudný, ale nezbytný pro příběh, tak prosím omluvte, že tu (zatím) není žádná akce.
Dál bych chtěla upozornit, že přímá řeč psaná kurzívou znamená, že daná osoba mluví francouzsky! Aby se Vám to líp rozlišovalo a zbytečně se v tom neztráceli.

Jako poslední bych chtěla říct, že si teda přeju všechno nejlepší k narozeninám, sfoukávám pomyslné svíčky na pomyslném dortu a přeju si... No to se neříká :)
Příjemné čtení a komentujte! :)


1. Nejvyšší čas

Sam:

"Vrať se brzy! Za chvíli bude oběd!"
"Jasně mami," protočila jsem očima a vyběhla na verandu.
Pečlivě jsem zavřela dveře a nadšeně vdechla vůni lesa. Potěšeně jsem přivřela oči a protáhla se.
"Húú."

Automaticky jsem uhnula před blížícím se nebezpečím a otevřela oči. Ozvala se pořádná rána, když César, kterému jsem se obratně vyhnula, vletěl přímo do dveří za mnou a krkolomně sjel dolů. Upřímně jsem se rozesmála nad jeho stálou nešikovností, ale nakonec jsem se nad zkrouceným výrem slitovala a poklekla k němu.
"Tak se podíváme, cos to vyrobil dneska," popichovala jsem nebohé zvíře, které na protest zahoukalo.

Opatrně jsem nadzvedla jedno křídlo a potom druhé. Vypadala v pořádku. Postavila jsem Césara na nohy a on se na mě uraženě podíval, když ke mně natahoval nožičku s dopisem.
"Proto ses tak hnal?," zeptala jsem se s povytaženým obočím a pohladila ho po hlavě.
Spokojeně zahoukal a přivřel oči. Opatrně jsem ho nadzvedla a položila na rameno, na kterém se mi ztěžka usadil a protáhnul si křídla. Otevřela jsem dveře a nahlédla do kuchyně.
"Mami?," zavolala jsem dovnitř.

"Ano, Sam?," ozvalo se z komory.
"Přiletěl César," zahlásila jsem pobaveně a posadila se ke stolu.
"Zase se zranil?!," vletěla do kuchyně máma a zběžně pohlédla na výra uhnízděného na mém rameni.
Uchechtla jsem se a dostala křídlem po hlavě. Nato dotčeně zahoukal, nátahnul se a sebral mámě kousek slaniny, který nesla na tácku. Máma vyděšeně poskočila, až se jí talíř s jídlem zatřásl.

"Hej! Nemáš brát jídlo z talíře," hubovala ho a položila ho na stůl.
"Vypadal v pohodě. Ani si nezlomil křídlo," ušklíbla jsem se.
Máma po mně hodila pohledem a rychle uhnula očima. Soustředěně jsem se na ni dívala, ale ona se očnímu kontaktu pečlivě vyhýbala a dál se věnovala prostírání stolu. Zamračila jsem se a otevřela dopis, který jsem svírala v ruce.


Slečna Samantha Lily Harperová
Jižní ložnice
Divoké pobřeží
Quiberon, Francie


Vytřeštila jsem na pergamen oči. Můj první dopis! A zrovna na narozeniny. Netrpělivě jsem roztrhla obálku a celá se rozzářila, když jsem četla obsah.



ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Ředitel: Albus Brumbál (nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čar,
Nejvyšší divotvorce, Nejhlavnější hlavoun,
Mezinárodní sdružení kouzelníků)

Vážená slečno Harperová,
s potěšením Vám oznamujeme,
že ve škole čar a kouzel v Bradavicích
počítáme se studijním místem pro Vás.

V příloze Vám zasíláme,
seznam všech potřebných
knih a vybavení.

Školní rok začíná 1. Září.
Očekáváme Vaši sovu nejpozději
31. Července.

Se srdečným pozdravem

Minerva McGonnagalová
zástupkyně ředitele



"No páni!," vyjekla jsem nadšeně.
"Sam! Nelítej tady - o co vůbec jde? Od koho..." mírnila mě vylekaná máma, když ji přerušil přílet dalšího zvířete.
Obě jsme stočily pohled k oknu, do kterého ladně vklouzla majestátní holubice. Namířila ke mně a důležitě mi položila dopis do klína. Podívala jsem na pergamen a kdyby to bylo možné, vypadli by mi oči z důlků.



Mademoiselle Samantha Lily Harperová
Jižní ložnice
Divoké pobřeží
Quiberon, Francie

Roztrhla jsem Krásnohůlskou pečeť a vytáhla dopis.


AKADEMIE ČAR A KOUZEL V KRÁSNOHŮLKÁCH

Ředitelka: Madame Olympa Maxime

Mademoiselle Harperová,
byla jste vybrána jako jedna z mnoha
francouzských studentů s magickým nadáním
ke studiu na naší prestižní akademii.

Svou sovu odešlete nejpozději do 31. Července
a dostavte se do Paříže 1. Září, odkud se přepravíte
na zámek kočárem.

Se srdečným pozdravem
Fabiénne Lucenzo
zástupkyně ředitelky


"Podívej! Budu se učit čarovat!," vyskočila jsem ze židle a nadšeně tancovala po kuchyni.
"Mami?," zarazila jsem se při pohledu na absolutně tichou a ohromenou mámu.
"Ty nemáš radost?," zeptala jsem se zklamaně a smutně se posadila ke stolu.
"Ne! Samozřejmě, že mám... radost," usmála se opatrně máma.
"Ale...?," pobídla jsem ji.
"Nic Sammy," usmála se po chvíli a pohladila mě po ruce.

Zářivě jsem se na ni usmála a oběhla stůl, abych ji mohla obejmout. Skočila jsem jí kolem krku a ona mě pevně objala.
"A... do které školy budu chodit?," zeptala jsem se opatrně a odtáhla se od ní.
"Mysím, že by bylo nejlepší chodit do Krásnohůlek," načala opatrně," přece jen - žijeme ve Francii a budeš to mít blízko. A taky nemůžeme jen tak odejít, když jsem tu konečně našla práci."
"Mami - budu chodit tam, kde si myslíš, že to pro mě bude nejlepší," odpověděla jsem pevně a stiskla jí ruku.

"To jsem ráda," zašeptala dojatě a přitáhla si mě k sobě.
"Mami," zašklebila jsem se, napůl podrážděně, napůl pobaveně a ona mě od sebe se slzami v očích odtáhla.
"Už jsi velká holka," konstatovala.
"Tak na tuhle větu jsem čekala dlouho," popichovala jsem ji.
"Sam...," pronesla varovně.

"Ano? Myslím, že je čas, abych došla sama do města, proletěla se na koštěti, projela se po lese a..."
"Samantho!," zamračila se máma a zkřížila ruce na hrudi.
"Sranda mami," zvedla jsem ruce v obranném gestu a políbila ji na tvář.
"Tak - jdeme odeslat ten dopis?," zeptala se mě a já nadšeně vyletěla do obýváku pro pergamen.
Neviděla jsem už mámin smutný pohled na druhou obálku. Její stručný vzkaz, se kterým César letěl do Bradavic, aby zpečetil můj osud...



O půl roku později, 1. Září, Francie - Paříž

"Tak už je to tady," popotáhla máma a pevně svírala moje rameno," odjíždíš mi. Slib mi, že mi budeš psát, ano?"
"Mami," řekla jsem jemně," všechno bude fajn. Napíšu ti hned večer - snad z toho César neodpadne. Mám hůlku, učebnice, pergameny, brka, Césara, tvůj náhrdelník pro štěstí..."
Přejela jsem po stříbrném řetízku s onyxovým kamenem na krku.
"Nebudu se vrhat do průšvihů, budu se poctivě učit a ke koštěti se nepřiblížím, dokud to nebudu mít povoleno," dokončila jsem pobaveně.

"Tohle bych měla říkat já," napůl se rozplakala, napůl rozesmáa máma a vtáhla mě do železného sevření.
"Ne-můžu dý-dý-chat," hekala jsem s obtížemi.
"Promiň," slzela máma dál.
"Vždyť to není konec světa," zasmála jsem se a zvedla svůj kufr.
"Mám tě ráda mami," řekla jsem s menším knedlíkem v krku.
"Já tebe víc," odvětila mi máma a zpečetila náš zavedený rituál.

Naposledy mě k sobě přitáhla do objetí a vtiskla mi letmý polibek na temeno hlavy. Povzdechla jsem si a povzbudivě se na ni usmála. Přes slzy jí to šlo těžko, ale úsměv mi oplatila a zamávala mi, než jsem zmizela v hlubinách Krásnohůlského kočáru.
Rozhlédla jsem se po chodbě, která vedla do hlubin a okouzleně pozoroval malby na stropě, když mě do reality strhl chlapecký výkřik.
"Pozor!!!"

Vyděšeně jsem se otočila. Řítíl se na mě vozík se zavazadly a za ním přibíhal blonďatý kluk, který divoce gestikuloval. Pokusila jsem se ještě s další dívkou vyhnout, ale vzhledem k tomu, že jsme obě chtěli skočit na opačnou stranu a dostali se tak do jakéhosi vzájemného objetí, vozík nás s rachotivým zvukem srazil na zem.
Bolestně jsem sykla, když ze mě co nejrychleji sundal někdo kufr.
"Ach bože! Promiňte holky! Můj bratr do mě strčil a ten vozík se rozjel... Moc mě to mrzí. Není vám něco?," omlouval se blonďák francouzsky a otočil se na malou hnědovlásku, která se stejně bolestně jako já zvedala ze země.

"Uklidni se," přešla jsem automaticky do francoužštiny a zvýšila jsem na něj trochu hlas, aby zbytečně nepanikařil," já jsem v pohodě. Až na pár modřin to snad nějak přežiju. Omlouvat by se měl tvůj ztřeštěný sourozenec."
Rozpačitě se usmál a pomohl mě i druhé dívce na nohy.
"Jsem Samantha Harperová - ale říkejte mi Sam nebo Sammy," usmála jsem se.
"Riley Jones," zakřenil se na oplátku a stiskl mi ruku.

Oba jsme se otočili na malou hnědovlásku. Stydlivě se začervenala a sklopila pohled.
"Jsem Julce Stoneová," představila se tiše.
"Taky nastupujete?," zeptala jsem se.
Oba přikývli a podívali se na sebe. Všichni jsme se rozesmáli a hodnou chvíli nám trvalo, než jsme byli schopni se uklidnit.
"No páni," vydechl Riley namáhavě a mnul si přetažené svaly na břiše.
"Nepůjdeme si sednout do nějakého lože? Nejspíš už jsme vyjeli," navrhla nesměle Julce.

"Jo to bysme měli," přisvědčil Riley.
Rychle jsme mu pomohli sesírat jeho i naše věci ze země a pospíchali jsme najít nějaké volné místo. V druhém poschodí jsme na jedno narazili a s úlevou se sesuli do sedaček.
"No ty máš teda kondičku," pošklebovala jsem se Rileymu, který zcela zjevně těžce rozdýchával pochod do patra.
"Vláčím těžký kufr! Co si čekala, prosím tebe?," zadíval se na mě něvěřícně.
"A já ho asi němám těžký," zasmála jsem se," jezdím na koni, lítám na koštěti, každý den běhám - věř mi, vyplatí se to."

"No páni," hvídźdnul nad výčtem mých schopností," tvoji rodiče tě teda zapřahujou."
"Mám jenom mámu. Táta ani neví, že existuju. Máma mi nechce říct, kdo to byl a já ho nemůžu najít, protože o něm nic nevím," povzdechla jsem si smutně.
"No páni. Mí rodiče jsou zase rozvedení. Žijeme s bratrem u mámy - pracuje na ministerstvu kouzel tady ve Francii. Táta odjel do Ameriky a oženil se tam s nějakou bohatou čarodějkou. Na nás si ani nevzpomene," usmál se na mě chápavě Riley.
"Naši jsou spolu už 15 let," prohodila tiše Julce.

"Máš sourozence?," zeptala jsem se zvědavě.
"Mladší sestru a bratra - dvojčata. Je jim 5 a jsou děsně otravní," protočila rozmrzele oči.
"Taky bych chtěla sourozence," povzdechla jsem si závistivě.
"No to nechtěj," vyhrkli oba naráz.
Vyprskli jsme smíchy. Měli jsme spoustu společných témat a za pár hodin jsem měla pocit, že je znám celý svůj život.




"Měli bychom se převlíct," vyletěla jsem rychle, když jsem se podívala z okna na oblohu, která pomalu a jistě tmavla.
"Prosím?," podíval se na mě Riley a Julce se na mě taky překvapeně otočila.
"Omlouvám se! S mámou jsme z Anglie a tak mi to občas ujede," uvědomila jsem si svoji chybu a usmála se.
"Anglicsky mocs neumím," zkusil lámaně Riley.
"Myslím, že ti to jde dobře,"pochválila jsem ho.

"Vážšně?"
"No jasně. Máš trohu sykavky, ale to má každý Francouz," usmála jsem se.
Nad námi najednou zablikalo modravé světlo a pobídlo nás, abychom se převlékli do uniform. Spěšně jsme se oblékli a následovali ostatní ven z kočáru. Venku jsem se neubránila překvapenému výdechu. Krásnohůlky měly opravdu nádherný palác a přesně, jak říkala máma, mi vyrazily dech.

"Zdravím. Jmenuji se Fabiénne Lucenzo, zástupkyně ředitelky a profesorka lektvarů. První ročníky prosím se mnou, ostatní pokračujte do Velké síně a usaďte se," pobídla nás mile vyhlížející blondýnka a zavedla nás do honosného paláce.
Všude byli ledové sochy a ze Síně, ke které jsme se blížili, zněli líbezné tony velmi kvalitní hudby. Nad masivními dveřmi místnosti se skvěl obrovský a tyrkysově se třpytící nápis.

Académie de Magie Beauxbâtons

"Držte se pohromadě. Nestrkejte se. Chovejte se nejlépe, jak jen umíte a my Vás později naučíme chovat se ještě lépe," přednesla nám madame Lucenzo a otevřela dveře.

Tak vzhůru do toho, pomyslela jsem si, drž mi pěsti mami!

Romadůr