1. Nejvyšší čas

3. května 2014 v 21:50 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj.
Tak jsem tady. Nevím, co k tomu dodat. Snad jen, že mě opravdu mrzí moje neaktivita a to, že sem přidávám článek po dlouhé době. Vlastně je to první májový článek. Taky jsem začala s korekturou blogu a jde to pomalu.

Tímto bych Vás chtěla poprosit - komentujte! Opravdu bych potřebovala motivaci, abych neměla ten hloupý pocit, že si to tu vypisuju pro sebe.
Jinak to věnuji tobě, drahá sestřenice (aneb Dívce-která-se-narodila-aby-mě-vysírala-s-novou-kapitolou). Ano, ano - je to tak, ale ženeš mě kupředu. Takže ti stejně poděkuju a budu psát dál - jako vždycky.

K této kapitole asi nemám nic moc co říct. Snad jen, že se v téhle kapitole nevyskytuje skoro nikdo známý - je to jen takový úvod do všeho. Možná trochu nudný, ale nezbytný pro příběh, tak prosím omluvte, že tu (zatím) není žádná akce.
Dál bych chtěla upozornit, že přímá řeč psaná kurzívou znamená, že daná osoba mluví francouzsky! Aby se Vám to líp rozlišovalo a zbytečně se v tom neztráceli.

Jako poslední bych chtěla říct, že si teda přeju všechno nejlepší k narozeninám, sfoukávám pomyslné svíčky na pomyslném dortu a přeju si... No to se neříká :)
Příjemné čtení a komentujte! :)


1. Nejvyšší čas

Sam:

"Vrať se brzy! Za chvíli bude oběd!"
"Jasně mami," protočila jsem očima a vyběhla na verandu.
Pečlivě jsem zavřela dveře a nadšeně vdechla vůni lesa. Potěšeně jsem přivřela oči a protáhla se.
"Húú."

Automaticky jsem uhnula před blížícím se nebezpečím a otevřela oči. Ozvala se pořádná rána, když César, kterému jsem se obratně vyhnula, vletěl přímo do dveří za mnou a krkolomně sjel dolů. Upřímně jsem se rozesmála nad jeho stálou nešikovností, ale nakonec jsem se nad zkrouceným výrem slitovala a poklekla k němu.
"Tak se podíváme, cos to vyrobil dneska," popichovala jsem nebohé zvíře, které na protest zahoukalo.

Opatrně jsem nadzvedla jedno křídlo a potom druhé. Vypadala v pořádku. Postavila jsem Césara na nohy a on se na mě uraženě podíval, když ke mně natahoval nožičku s dopisem.
"Proto ses tak hnal?," zeptala jsem se s povytaženým obočím a pohladila ho po hlavě.
Spokojeně zahoukal a přivřel oči. Opatrně jsem ho nadzvedla a položila na rameno, na kterém se mi ztěžka usadil a protáhnul si křídla. Otevřela jsem dveře a nahlédla do kuchyně.
"Mami?," zavolala jsem dovnitř.

"Ano, Sam?," ozvalo se z komory.
"Přiletěl César," zahlásila jsem pobaveně a posadila se ke stolu.
"Zase se zranil?!," vletěla do kuchyně máma a zběžně pohlédla na výra uhnízděného na mém rameni.
Uchechtla jsem se a dostala křídlem po hlavě. Nato dotčeně zahoukal, nátahnul se a sebral mámě kousek slaniny, který nesla na tácku. Máma vyděšeně poskočila, až se jí talíř s jídlem zatřásl.

"Hej! Nemáš brát jídlo z talíře," hubovala ho a položila ho na stůl.
"Vypadal v pohodě. Ani si nezlomil křídlo," ušklíbla jsem se.
Máma po mně hodila pohledem a rychle uhnula očima. Soustředěně jsem se na ni dívala, ale ona se očnímu kontaktu pečlivě vyhýbala a dál se věnovala prostírání stolu. Zamračila jsem se a otevřela dopis, který jsem svírala v ruce.


Slečna Samantha Lily Harperová
Jižní ložnice
Divoké pobřeží
Quiberon, Francie


Vytřeštila jsem na pergamen oči. Můj první dopis! A zrovna na narozeniny. Netrpělivě jsem roztrhla obálku a celá se rozzářila, když jsem četla obsah.



ŠKOLA ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH
Ředitel: Albus Brumbál (nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čar,
Nejvyšší divotvorce, Nejhlavnější hlavoun,
Mezinárodní sdružení kouzelníků)

Vážená slečno Harperová,
s potěšením Vám oznamujeme,
že ve škole čar a kouzel v Bradavicích
počítáme se studijním místem pro Vás.

V příloze Vám zasíláme,
seznam všech potřebných
knih a vybavení.

Školní rok začíná 1. Září.
Očekáváme Vaši sovu nejpozději
31. Července.

Se srdečným pozdravem

Minerva McGonnagalová
zástupkyně ředitele



"No páni!," vyjekla jsem nadšeně.
"Sam! Nelítej tady - o co vůbec jde? Od koho..." mírnila mě vylekaná máma, když ji přerušil přílet dalšího zvířete.
Obě jsme stočily pohled k oknu, do kterého ladně vklouzla majestátní holubice. Namířila ke mně a důležitě mi položila dopis do klína. Podívala jsem na pergamen a kdyby to bylo možné, vypadli by mi oči z důlků.



Mademoiselle Samantha Lily Harperová
Jižní ložnice
Divoké pobřeží
Quiberon, Francie

Roztrhla jsem Krásnohůlskou pečeť a vytáhla dopis.


AKADEMIE ČAR A KOUZEL V KRÁSNOHŮLKÁCH

Ředitelka: Madame Olympa Maxime

Mademoiselle Harperová,
byla jste vybrána jako jedna z mnoha
francouzských studentů s magickým nadáním
ke studiu na naší prestižní akademii.

Svou sovu odešlete nejpozději do 31. Července
a dostavte se do Paříže 1. Září, odkud se přepravíte
na zámek kočárem.

Se srdečným pozdravem
Fabiénne Lucenzo
zástupkyně ředitelky


"Podívej! Budu se učit čarovat!," vyskočila jsem ze židle a nadšeně tancovala po kuchyni.
"Mami?," zarazila jsem se při pohledu na absolutně tichou a ohromenou mámu.
"Ty nemáš radost?," zeptala jsem se zklamaně a smutně se posadila ke stolu.
"Ne! Samozřejmě, že mám... radost," usmála se opatrně máma.
"Ale...?," pobídla jsem ji.
"Nic Sammy," usmála se po chvíli a pohladila mě po ruce.

Zářivě jsem se na ni usmála a oběhla stůl, abych ji mohla obejmout. Skočila jsem jí kolem krku a ona mě pevně objala.
"A... do které školy budu chodit?," zeptala jsem se opatrně a odtáhla se od ní.
"Mysím, že by bylo nejlepší chodit do Krásnohůlek," načala opatrně," přece jen - žijeme ve Francii a budeš to mít blízko. A taky nemůžeme jen tak odejít, když jsem tu konečně našla práci."
"Mami - budu chodit tam, kde si myslíš, že to pro mě bude nejlepší," odpověděla jsem pevně a stiskla jí ruku.

"To jsem ráda," zašeptala dojatě a přitáhla si mě k sobě.
"Mami," zašklebila jsem se, napůl podrážděně, napůl pobaveně a ona mě od sebe se slzami v očích odtáhla.
"Už jsi velká holka," konstatovala.
"Tak na tuhle větu jsem čekala dlouho," popichovala jsem ji.
"Sam...," pronesla varovně.

"Ano? Myslím, že je čas, abych došla sama do města, proletěla se na koštěti, projela se po lese a..."
"Samantho!," zamračila se máma a zkřížila ruce na hrudi.
"Sranda mami," zvedla jsem ruce v obranném gestu a políbila ji na tvář.
"Tak - jdeme odeslat ten dopis?," zeptala se mě a já nadšeně vyletěla do obýváku pro pergamen.
Neviděla jsem už mámin smutný pohled na druhou obálku. Její stručný vzkaz, se kterým César letěl do Bradavic, aby zpečetil můj osud...



O půl roku později, 1. Září, Francie - Paříž

"Tak už je to tady," popotáhla máma a pevně svírala moje rameno," odjíždíš mi. Slib mi, že mi budeš psát, ano?"
"Mami," řekla jsem jemně," všechno bude fajn. Napíšu ti hned večer - snad z toho César neodpadne. Mám hůlku, učebnice, pergameny, brka, Césara, tvůj náhrdelník pro štěstí..."
Přejela jsem po stříbrném řetízku s onyxovým kamenem na krku.
"Nebudu se vrhat do průšvihů, budu se poctivě učit a ke koštěti se nepřiblížím, dokud to nebudu mít povoleno," dokončila jsem pobaveně.

"Tohle bych měla říkat já," napůl se rozplakala, napůl rozesmáa máma a vtáhla mě do železného sevření.
"Ne-můžu dý-dý-chat," hekala jsem s obtížemi.
"Promiň," slzela máma dál.
"Vždyť to není konec světa," zasmála jsem se a zvedla svůj kufr.
"Mám tě ráda mami," řekla jsem s menším knedlíkem v krku.
"Já tebe víc," odvětila mi máma a zpečetila náš zavedený rituál.

Naposledy mě k sobě přitáhla do objetí a vtiskla mi letmý polibek na temeno hlavy. Povzdechla jsem si a povzbudivě se na ni usmála. Přes slzy jí to šlo těžko, ale úsměv mi oplatila a zamávala mi, než jsem zmizela v hlubinách Krásnohůlského kočáru.
Rozhlédla jsem se po chodbě, která vedla do hlubin a okouzleně pozoroval malby na stropě, když mě do reality strhl chlapecký výkřik.
"Pozor!!!"

Vyděšeně jsem se otočila. Řítíl se na mě vozík se zavazadly a za ním přibíhal blonďatý kluk, který divoce gestikuloval. Pokusila jsem se ještě s další dívkou vyhnout, ale vzhledem k tomu, že jsme obě chtěli skočit na opačnou stranu a dostali se tak do jakéhosi vzájemného objetí, vozík nás s rachotivým zvukem srazil na zem.
Bolestně jsem sykla, když ze mě co nejrychleji sundal někdo kufr.
"Ach bože! Promiňte holky! Můj bratr do mě strčil a ten vozík se rozjel... Moc mě to mrzí. Není vám něco?," omlouval se blonďák francouzsky a otočil se na malou hnědovlásku, která se stejně bolestně jako já zvedala ze země.

"Uklidni se," přešla jsem automaticky do francoužštiny a zvýšila jsem na něj trochu hlas, aby zbytečně nepanikařil," já jsem v pohodě. Až na pár modřin to snad nějak přežiju. Omlouvat by se měl tvůj ztřeštěný sourozenec."
Rozpačitě se usmál a pomohl mě i druhé dívce na nohy.
"Jsem Samantha Harperová - ale říkejte mi Sam nebo Sammy," usmála jsem se.
"Riley Jones," zakřenil se na oplátku a stiskl mi ruku.

Oba jsme se otočili na malou hnědovlásku. Stydlivě se začervenala a sklopila pohled.
"Jsem Julce Stoneová," představila se tiše.
"Taky nastupujete?," zeptala jsem se.
Oba přikývli a podívali se na sebe. Všichni jsme se rozesmáli a hodnou chvíli nám trvalo, než jsme byli schopni se uklidnit.
"No páni," vydechl Riley namáhavě a mnul si přetažené svaly na břiše.
"Nepůjdeme si sednout do nějakého lože? Nejspíš už jsme vyjeli," navrhla nesměle Julce.

"Jo to bysme měli," přisvědčil Riley.
Rychle jsme mu pomohli sesírat jeho i naše věci ze země a pospíchali jsme najít nějaké volné místo. V druhém poschodí jsme na jedno narazili a s úlevou se sesuli do sedaček.
"No ty máš teda kondičku," pošklebovala jsem se Rileymu, který zcela zjevně těžce rozdýchával pochod do patra.
"Vláčím těžký kufr! Co si čekala, prosím tebe?," zadíval se na mě něvěřícně.
"A já ho asi němám těžký," zasmála jsem se," jezdím na koni, lítám na koštěti, každý den běhám - věř mi, vyplatí se to."

"No páni," hvídźdnul nad výčtem mých schopností," tvoji rodiče tě teda zapřahujou."
"Mám jenom mámu. Táta ani neví, že existuju. Máma mi nechce říct, kdo to byl a já ho nemůžu najít, protože o něm nic nevím," povzdechla jsem si smutně.
"No páni. Mí rodiče jsou zase rozvedení. Žijeme s bratrem u mámy - pracuje na ministerstvu kouzel tady ve Francii. Táta odjel do Ameriky a oženil se tam s nějakou bohatou čarodějkou. Na nás si ani nevzpomene," usmál se na mě chápavě Riley.
"Naši jsou spolu už 15 let," prohodila tiše Julce.

"Máš sourozence?," zeptala jsem se zvědavě.
"Mladší sestru a bratra - dvojčata. Je jim 5 a jsou děsně otravní," protočila rozmrzele oči.
"Taky bych chtěla sourozence," povzdechla jsem si závistivě.
"No to nechtěj," vyhrkli oba naráz.
Vyprskli jsme smíchy. Měli jsme spoustu společných témat a za pár hodin jsem měla pocit, že je znám celý svůj život.




"Měli bychom se převlíct," vyletěla jsem rychle, když jsem se podívala z okna na oblohu, která pomalu a jistě tmavla.
"Prosím?," podíval se na mě Riley a Julce se na mě taky překvapeně otočila.
"Omlouvám se! S mámou jsme z Anglie a tak mi to občas ujede," uvědomila jsem si svoji chybu a usmála se.
"Anglicsky mocs neumím," zkusil lámaně Riley.
"Myslím, že ti to jde dobře,"pochválila jsem ho.

"Vážšně?"
"No jasně. Máš trohu sykavky, ale to má každý Francouz," usmála jsem se.
Nad námi najednou zablikalo modravé světlo a pobídlo nás, abychom se převlékli do uniform. Spěšně jsme se oblékli a následovali ostatní ven z kočáru. Venku jsem se neubránila překvapenému výdechu. Krásnohůlky měly opravdu nádherný palác a přesně, jak říkala máma, mi vyrazily dech.

"Zdravím. Jmenuji se Fabiénne Lucenzo, zástupkyně ředitelky a profesorka lektvarů. První ročníky prosím se mnou, ostatní pokračujte do Velké síně a usaďte se," pobídla nás mile vyhlížející blondýnka a zavedla nás do honosného paláce.
Všude byli ledové sochy a ze Síně, ke které jsme se blížili, zněli líbezné tony velmi kvalitní hudby. Nad masivními dveřmi místnosti se skvěl obrovský a tyrkysově se třpytící nápis.

Académie de Magie Beauxbâtons

"Držte se pohromadě. Nestrkejte se. Chovejte se nejlépe, jak jen umíte a my Vás později naučíme chovat se ještě lépe," přednesla nám madame Lucenzo a otevřela dveře.

Tak vzhůru do toho, pomyslela jsem si, drž mi pěsti mami!

Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama