3. Jen protivné děcko

25. května 2014 v 8:44 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj.

Tak jsem znovu tady a přináším nvou kapitolu. Vím, celkem pozdě, ale nedá se nic dělat, taky nemám moc času :). Tuhlé kapitolku jsem vymakala během včerejška. Jela jsem bez přestání, tak to snad oceníte a bude se vám líbit :). Dneska už prošla pouze korekcí.

Jen bych chtěla dodat, napište mi (klidně anonymně), co se vám líbí a co ne. Ale i kritika se dá vyjádřit slušně ;) :).

http://ask.fm/Romaduuur

A teď už konečně - příjemné čtení! :)

3. Jen protivné děcko

"Au! Do háje," zaklela jsem a masírovala si palec na noze.
"Jestli jste něco rozbila, tak vás to bude opravdu mrzet. To vám slibuju," ozvalo se zavrčení z vedlejší místnosti.
"Nic jsem nerozbila," křikla jsem v ujištění a opatrně se rozhlédla," aspoň doufám."

Rychle jsem srovnala nebezpečně se kymácející lahvičky s lektvary a přísadami na poličce a pro jistotu je prohlédla. Ani škrábnutí - naštěstí. Rozhlédla jsem se po celé místnosti. V zadní části poličky se něco zalesklo a já jsem přimhouřila oči, abych to lépe viděla. Opatrně jsem k ní došla a natáhla se pro lahvičku s modrozlatou tekutinou a pozvedla ji k světlu, abych si ji lépe prohlédla.
"Co tady děláte?," zasyčel mi do ucha profesor.

Vykřikla jsem a lahvička mi vyklouzla z prstů, jak jsem se lekla. Ještě než se stihla rozbít o podlahu, ji profesor hůlkou odlevitoval a mě, které podklouzla noha, zachytil volnou rukou.
"Nemáte na nic sahat! A ještě se tu potulujete a málem rozbijete drahé přísady a lektvary, abyste si tu nakonec sama přivodila minimálně otřes mozku," štěkl na mě, ale přes tvrdá slova mě opatrně postavil na nohy.
"Já jsem věděla, že byste mě nenechal spadnout," usmála jsem se, když jsem se setkala s jeho zamračeným pohledem.

Nadechl se k nějaké jízlivé poznámce, když ho vyrušilo zaklepání na dveře. Zúžil oči a podíval se tím směrem. Pozvedla jsem obočí. Klepání se ozvalo po druhé.
"Neměl byste se jít...," začala jsem.
Mávl rukou a já jen bezhlesně otevírala pusu. Rychle jsem sklapla, zkřížila ruce na prsou a zamračila se. To bylo pěkně Zmijozelské. Potěšeně se ušklíbl a provokativně zamával hůlkou.
"Buďte zticha a zůstaňte tady," zašeptal důrazně a podíval se mi upřeně do očí.

Vážně jsem přikývla a takticky zacouvala do nejtmavšího rohu skladu. Souhlasně kývnul hlavou a vyšel ven.
"Co ode mě potřebujete takhle večer?!," zavrčel s rukou na klice.
"Pouze zdvořilostní návštěvu, Severusi," uchechtl se přes dveře Brumbál.
Pobaveně mi zacukaly koutky, když ho Snape nevrle pustil dovnitř a rázně zavřel.
"Vyrušil jsem tě?," zeptal se ředitel mile.
"Jako obvykle," zazněla jízlivá odpověď.

Musela jsem se kousnout do ruky, abych zadržela smích. Naštěstí pro Snapea na mě ještě pořád působilo Silencio, takže jsem se nijak neprozradila.
"Ale no tak Severusi. Nebuď hned takový na pomateného starce," mírnil ho Brumbál.
"Měl by si více času travit se Samanthou. Prospívá ti to," řekl vlídně, když se setkal s odhodlaným mlčením.
Odpověď mu přišla okamžitě.

"Vy snad nosíte růžové brýle, řediteli. Její matka na ni prostě nemá čas, tak ji hodila na krk mně - to je vše! Je to malý, nezodpovědný, drzý,..."
"Severusi, chlapče. Tohle zní jako známý příběh, který mi vyprávíš již od začátku roku o jistém nebelvírském chlapci. Čistě náhodou onoho chlapce a již zmíněnou dívku pojí silné pouto, o němž prozatím nemají ani tušení," pronesl zamyšleně a smířlivě Brumbál.

Zvědavě jsem se naklonila blíž, abych je lépe slyšela, nicméně jsem vrazila do jedné z poliček, která se začala povážlivě naklánět. Hlasy vedle utichly a nahradily je svižné kroky, které nebylo možné nepoznat. Opatrně a hlavně rychle jsem narovnala kymácející se poličku a nasadila nevinný výraz.
"Slečno Harperová," ozval se naštvaně Snape ze dveří.

Jejda, naznačila jsem němě a přidala okouzlující úsměv. Snape dvěma kroky přešel místnost, rychle mě popadl za ruku a poté zručně vmanévroval do obýváku, kde seděl na jednom z křesel sám ředitel, ve svém zvláštním zelemodrém hábitu s kouzelnickými hůlkami a pobaveně se usmíval.
"Dobrý večer, slečno Harperová," mrknul na mě a napil se čaje.
Lehce jsem zamávala, stále pod mlčícím zaklínadlem a usmála se.
"Na nic - nemáte - sahat!," odsekával Snape a pustil mě.

Promnula jsem si odkrvenou ruku, nevinně pokrčila rameny a zamrkala. Přimhouřil oči a rázně ukázal na pohovku. Poslušně jsem si sedla a znovu se usmála. Lehce jsem si rukou přejela po krku, doufajíc, že Brumbál pochopí mou nevyřčenou myšlenku. Ten na mě chvíli zvědavě hleděl a poté se s uvědoměním obrátil na Snapea.
"Severusi," zamračil se mírně Brumbál," Nemyslíš si, že je trochu dětinské umlčet slečnu Harperovou kouzlem?"

"Možná," protáhl Snape a škodolibě se usmál mým směrem," nicméně to zabírá, řediteli. Perfektně."
"Severusi," podíval se na něj káravě a lehce pozdvihl obočí.
"Finite," zamumlal Snape podrážděně a máchl rukou mým směrem.
"Dobrý večer. On to tak nemyslel. Říkal jste přece mámě, že musíme být opatrní a tak... Nikdy nevíte. Nevěděli jsme, že přijdete. Mohl přijít někdo, kdo by mě tu neměl vidět. Běžně, když jsme spolu, mě nezaklíná, i když k tomu má občas blízko, ale..."

"Nevzpomínáte si, co jsem Vám řekl před deseti minutami?," sykl na mě Snape naštvaně.
Zamyšleně jsem ztichla a ředitel se lehce uchechtl.
"Že jsem ukecaná," zazubila jsem se vítězně.
Podrážděně zavrčel, zatímco ředitel se na něj s upřímným překvapením zadíval.
"Obohacuješ svůj slovník i o takováto slova Severusi? Musím říct, že mě příjemně překvapuješ, když se chceš k slečně Harperové přiblížit. To je od tebe..."

"Ne! Neříkejte slova jako milé, ušlechtilé nebo obdivuhodné v mém sklepení! A takhle jsem to samozřejmě neřekl. Slečna Harperová si..."
"Samantha," skočila jsem mu do řeči s dalším úsměvem, zatímco Brumbálovi zaskočil čaj, když se začal doopravdy smát.
"Vy," zamračil se Snape hrozivě na mě a ředitele," jste naprosto nesnesitelní! Oba dva! Já jdu dovařit lektvar a vy se tu zatím můžete rozplývat nad podobnými nechutnostmi!"

Elegantně se zvedl a s dramatickým vláním pláště vešel do laboratoře a třískl za sebou dveřmi takovým způsobem, až se některé obrazy začaly nebezpečně kymácet. Lidé na portrétu se káravě zadívaly na zavřené dveře laboratoře a mumlali si pod vousy něco o nevychovaných čarodějech dnešní doby.
"Vždycky je takový?," zeptala jsem se zvědavě.
"Inu, Severus není příliš společenský Sam - smím ti tak říkat, doufám?," odpověděl mile.
Přikývla jsem. Pokýval hlavou a znovu si usrkl čaje.

"Proto se občas chová takto odtažitě. Nicméně je to skvělý člověk. A pokud ti něco smím prozradit, tak se mu moc lidí nedostane do takové blízkosti, jako ty. Nikdy by si to nepřiznal, ale opravdu mu na tobě i tvé matce záleží," mrkl na mě šibalsky.
"Víte, on snad ani neví, jak je zábavnej a milej," zazubila jsem se a nalila si trochu čaje.
"To jistě. Tohle by nepřiznal, ani kdyby ho kvůli tomu mučili. A jak se ti daří v Krásnohůlkách?"
"Super. To víte - jsem talent," prohodila jsem ironicky a ředitel se uchechtl.
"Na katastrofy všeho druhu jistě," protáhl hlas za mnou.

Prudce jsem se otočila na šklebícího se profesora ve dveřích laboratoře. Velmi dospěle jsem na něj vyplázla jazyk a on se na mě útrpně zadíval.
"Severusi," oslovil ho ředitel jemně.
Ten si pouze odfrkl a opět zamířil zpět do laboratoře.
"On si to urážení prostě užívá," zasmála jsem se.
"Severus? Odjakživa, Sam. Zdokonalil se v tom naprosto neskutečným způsobem - to ti můžu přísahat. Nejednou se stalo, že dokázal nějakého studenta na hodině rozbrečet pouhými slovy," kývl usměvavě.

"Takže to je teď postrach vaší školy?"
"Něco na ten způsob. Už neskutečných 10 let - jak neuvěřitelně rychle ten čas letí."
"Páni. Nikdy mě nenapadlo, že bych se ho bála. A to ho znám už odmalička. Spíš jsem ho obdivovala - hrozně moc jsem se chtěla naučit ten dramatický příchod a odchod," zasmála jsem se.
"Myslím, že si tvůj obdiv zaslouží. Je to velice mocný a charismatický čaroděj a jeho vlání plášťě mu jen dodává tuhle skvělou pověst," přikývnul.
"To jsou docela hrůzostrašné popisy. Je to zvláštní - vždycky se mi s ním mluvilo nejlíp, i když mi většinou neodpovídal nebo se mě snažil vystrašit a odehnat."

"Ale nepovedlo se," poukázal usměvavě Brumbál.
"A ani nepovede," přisvědčila jsem sebejistě.
Brumbál souhlasně pokýval a zakoukal se do ohně. Promyšleně si promnul bradu a vypadal, jakoby přemýšlel nad něčím velice důležitým.
"Něco vás trápí?," odhodlala jsem se ho zeptat a mírně se usmála.
"Ach. Nic, čím by ses měla trápit, dítě," lehce mě poklepal po koleni a uvolněně se usmál.
"Citronový drops?," nabídl a vytáhl z kapsy balíček bonbonů.

"To nosíte všude?," vykulila jsem oči a jeden přijala.
"Inu, už jsem takový," uchechtl se a jeden si vložil do pusy.
Dveře od laboratoře se znovu prudce otevřely a ven vyšel na první pohled velmi spokojený Mistr lektvarů. Podíval se na mě a ředitele a nakonec na balíček citronových dropsů v rukou starého pána. Odfrkl si a sedl na samostatné křeslo, které bylo blízko mě.
"Zjevně je tu všechno v tom nejlepším pořádku a odvíjí se směrem, který vyhovuje řediteli, pokud to, co máte ve vašich ústech, je jeden z těch kyselých dropsů, které ředitel nabízí pokaždé, když se snaží někým manipulovat," ušklíbl se na mě a nalil si čaj.

Lehce jsem se zakuckala, když mi drops přeskočil na dýchací trubici a Snape mě pořádně praštil. Z jeho pohledu se dalo jasně vyčíst, že na takovou příležitost čekal a nemůže se dočkat, až se bude někdy opakovat. Triumfálně nadzvedl koutky a pronikavě mě sledoval.
"Díky," zasípala jsem a ještě naposledy zakašlala.
"Máte za co. Co kdybyste se deset minut pokoušela nezabít? Mám vás vaší matce vrátit ve stejně otravném stavu, v jakém mi vás podstrčila. Takže seďte a mlčte. Dýchejte pokud musíte a alespoň jednou se nechovejte jako Po-nevychovaný fracek."

"To hlídáte běžně i někoho jinýho?," zajímala jsem se.
"Nejsem chůva," zavrčel," dennodenně dohlížím na tupohlavce, jenž se s velkou fantazií nazývají studentmi, a co si myslí, že jen nahází přísady do kotlíku, zamíchají a všechno bude hotovo. A ty se poté ještě dělí na jedince, jenž si odpykávají tresty a - i když tomu nebudete věřit - nejsou schopni vydržet bez zranění déle než dvacet minut. Tak jako vy."
"Můžu se na něco zeptat?"
"Ne."

Rychle jsem se usmála.
"Máte je tu často?," zeptala jsem se i přes zápornou odpověď.
Zamračil se na mě, ale nakonec odpověděl.
"Každý týden minimáně jednoho."
"To bych asi u vás byla často," usmála jsem se šibalsky.

"Vás bych poslal rovnou ke školníkovi. Takový několika hodinový úklid celé Pamětní síně by Vám velmi prospěl," zabroukal jedovatě.
"Lichotíte mi."
"Čím promerlina?!"
"Uznáváte, že se bojíte být se mnou sám déle, než je nutné."
"Brilantní dedukce. Ačkoliv je naprosto mylná. se nebojím být tu s Vámi," odpověděl s jasnou vývou v očích.

"To je dobře. Protože máma má noční."
"Co s tím má co dočínění vaše matka?"
"Všechno. Například, že tu s Vámi budu přes noc, protože mají v nemocnici sezonu čerstvě dostudovaných kouzelníků, co si myslí, že se Merlinvíjak umí přemisťovat, takže máma bude až do rána odstraňovat přebývající končetiny nebo je naopak přidělávat zpět," zacukrovala jsem a se zadostiučiněním sledovala, jak jeho tvář nebezpečně zbledla. Poté se stáhla do výhružně ledové masky.

"Tohle si s Vaší matkou vyřídím," slíbil hrozivě.
"Jen slovně že? Mám ji ráda," řekla jsem škádlivě.
"To nechte na mě."
Opatrně jsem zalétla pohledem na ředitele, který se schovívavě usmíval. Ulehčeně jsem se opřela do křesla a zamyšleně si odstrčila z tváře stále se vracející pramínek vlasů.
"Severusi, potřeboval bych s tebou projednat..."
"Vy - nechte nám chvilku soukromí," otočil se na mě Snape okamžitě, aniž by nechal ředitele domluvit.

"Sam," prohlásila jsem zarputile.
Zamračil se a ukázala prstem ke dveřím. Vyzývavě jsem se na něj podívala a zkřížila ruce na prsou. Těžce nabral vzduch.
"Samantho, byla byste tak laskavá a poskytla nám soukromí?," zeptal se ostře.
"Jasně," zazubila jsem se, vyskočila z křesla a zamířila ke dveřím.
"Do skladu ne!," štěkl na mě Snape a já leknutím pustila kliku.
Otočila jsem se a zamířila do laboratoře, když mě znovu zastavil.

"Tam ne! Bez dozoru vás dovnitř nepustím."
"Severusi! Sam - běž zatím do ložnice," nasměroval mě Brumbál.
Rychle jsem tam odkráčela, protože profesorův zaskočený výraz se začal měnít do velice vzteklého. Opatrně jsem zavřela dveře a rozhlédla se po pokoji. Jasně jsem cítila vibrace rychle umístěného Silencia vedle v pokoji.

Ložnice byla celkem vkusně zařízena. Tapety byly v tmavších zelenostříbrných odstínech, typických pro Zmijozely a podlaha byla z tmavého dřeva. Dominantou pokoje byla velká dvoulůžková postel s nebesy, na níž ležel tmavě modrý přehoz. Vedle ní byly dva noční stolky, z nichž ten na levé straně byl očividně používanější.

Hned vedle postele byly dveře, které, jak jsem odhadovala, vedly do koupelny. Na druhé straně pokoje vládla velká a podlouhlá knihovna se všemi možnými knihami a pod ní byl sametový šedý koberec. Na něm spočívaly dvě pohodlně vyhlížející lenošky. Přešla jsem pomalu ke knihovně a očima hbitě proletěla názvy knih. K mému překvapení tu nebyly žádné knihy o lektvarech. Spousta z nich byla mudlovských a pokud jsem zahlédla kouzelnickou knihu, byla o černé magii nebo o Nitrozpytu a Nitrobraně.

Nadšeně jsem vytáhla jednu knihu o rodových kouzlech. Posadila jsem se na bližší lenošku. Nohy jsem stočila pod sebe a knihu si dala do klína. Opatrně jsem v ní začala listovat a tajně doufala, že najdu něco, co mi usnadní pátrání po mém otci...



"... v úvahu. Mám to děcko hlídat a ještě nechat spát v mé posteli?!"
"Severusi tiše! Ať ji nevzbudíš."
Odfrknutí.
"Tak, teď ji můžeš vzít a..."
"To snad nemyslíš vážně?!"
"Severusi!"

Tiché zaklení. Byla jsem lehce při vědomí, ale naprosto neschopná pohnout únavou zavřenýma očima. Než jsem se nadála, lehce se pode mě vsunuly hubené paže a byla jsem vytažena do vzduchu. Překvapeně jsem si uvědomila, že Snape je, i když na to nevypadá, zatraceně silný, když mě naprosto bez problému vezme do náruče.

Chtěla jsem si to plně vychutnat, takže jsem "instiktivně" obmotala ruce kolem jeho krku a pohodlně se uvelebila. Snape se lehce zarazil a viditelně ztuhnul. Slyšela jsem tichý smích Brumbála.

"Ani slovo Albusi!," zasyčel tiše, ale výhružně Snape.
Došel až k místu, kde jsem předpokládala postel a překvapivě jemně mě složil. Hbitě mi sundal ruce z jeho krku a za chvíli se přeze mě přetáhla deka, která mě pečlivě zakryla. Rychle jsem zachytila profesorovu mizející ruku a v domnělém spánku ji přitiskla blíž.
"To děcko mě zabije."
"A to ses obával, že ti obsadí celou postel. Přitom tu bude jen nerušeně spát a ty se vyspíš taky," uchechtl se ředitel.

"Protihlukovou bariéru, odpuzující kouzlo, neviditelnou zeď,..."
"Severusi..."
"Tohle je moje postel a budu v ní spát s jakýmikoliv kouzly, které uznám za vhodné!"
"Pak tedy - dobrou noc, můj chlapče."

"Dobrou řediteli."
Lehké kroky a tiché zaklapnutí dveří potvrdilo Brumbálův odchod. Snape se jemně vyprostil z mého sevření a k mému překvapení mi lehce odhrnul vlasy z čela. Za chvíli byl pryč. Ještě než jsem ale znovu usnula, zaslechla jsem jeho velmi tichý hlas.

"Dobrou noc, Samantho..."

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama