2. Řekni mi tajemství, já ti řeknu svoje

11. května 2014 v 10:34 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojte.
Po dlooooooouhé korekci, jsem se konečně dostala k povídce (pokud vás to zajímá, víc najdete v oznámeních :)). Je to divný. Na tenhle díl jsem opravdu pyšná. Psala jsem ho cca čtyři hodiny v kuse + nějaká hodinka korekce. Snad se mi to povedlo a těšte se na další díl :)

2. Řekni mi tajemství, já ti řeknu svoje


"Slečno Harperová,"pronesla Lucenzová pečlivě a s notnou dávkou zklamání mé jméno.
Potlačila jsem smích a snažila se tvářit co nejkajícněji. Jako obvykle, když mě předvolá do její kanceláře.

Byla to naprosto rutinní záležitost. Návíc se to mohlo stát přeci každému! Jeden záchod vyhozený do povětří; koště, které létalo pozpátku a v neposlední řadě přebarvení Pierra Averyho na platinovou blond. Poslední akce na toho pitomečka se nám nějak vymkla z rukou, takže než jsme se stihli vytratit, chytil nás školník, a tak jsme byli já, Riley i Julce předvolaní k mademoseille Lucenzo, zástupkyni ředitele. Nutno podotknout, že to bylo již podruhé tento týden.

Bylo to celkem zvláštní, protože tentokrát si nás volala po jednom - většinou to chtěla mít rychle za sebou a vyrazit nás všechny najednou. Možná že teď - na konec roku - si pro nás nachystala něco speciálního. Měla jsem obavy už z toho důvodu, že mě si nechala na konec.
Trpělivě jsem se na ni podívala a snažila se neusmívat moc okatě. Pozdě. Zamračila se mému výrazu a něco zuřivě napsala na pergamen.

"Až s neuvěřitelnou pravidelností se dostáváte do problémů. Vaší matce jsme poslali patnáct sov, a to jste tu teprve zakončila svůj první ročník," udělala dramatickou pauzu a podívala se na mě.
Mlčela jsem.

"Nicméně," usmála se a já jen ze zvyku "čekat nečekané" nevyvalila oči," Jste výborní studenti. A byly tu i horší přestupky, než ty vaše. Abyste přes léto nějak "vybila" tu svou energii, zapsala jsem vás do výcvikového tábora famfrpálu v Quiberonu. Kdoví - když budete šikovná, třeba vás vezmou Camrálisté do týmu."

Přimhouřeně jsem ji sledovala, a zkoumala, jestli si dělá srandu nebo ne. Rozhodla jsem se to raději ignorovat a dál mlčet. Máma bude mít radost, že se jí nebudu dva týdny plést pod nohama.
"Jistě. Děkuji, madam," odpověděla jsem slušně a jemně si vyhazovala z kanceláře.
"Běžte," povzdechla si těžce a mávla rukou ke dveřím.

Kvapně jsem se zvedla ze židle a snažila se neutíkat ke dvěřím. Zamumlala jsem pozdrav a zavřela za sebou. Úlevně jsem vydechla a znovu usměvavá zamířila k mým přátelům.
"Brnkačka," ušklíbla jsem se.
"Jistěže," odtušil pobaveně Riley a já ho praštila do ramene.



"Uvidíme se v Září. Dávejte na sebe pozor a napište mi," nakázala jsem jim, když jsme vystoupili
z kočáru v Paříži
"Rozkaz šéfe," zasalutoval Riley.
S Julce jsme se zasmáli a zároveň ho praštily.
"Jste surovci," odfrkl si pobaveně a pevně nás objal.

Mrkla jsem na něj a rozešla se směrem k mámě. Naposled jsem se otočila a zamávala jim. Oba se na sebe podívali a ve stejnou chvíli na mě zakřičeli.
"Chovej se slušně, Sam!"
Vyplázla jsem na ně jazyk a rozběhla se k mámě.
"Sam," zakřičela na mě.

Široce jsem se usmála a skočila ji do napřažené náruče. Silně mě stiskla a rozbrečela se.
"Mami," zasmála jsem se jí a odtáhla se.
"Chybělas mi," zavzlykala.
"Ty mě taky," uklidnila jsem ji a setřela slzy.

"Mám tě ráda," řekla jsem slavnostně.
"Já tebe víc," rozzářila se a chytila mě za ruku.
"Připravená jít domů?," zeptala se mě symbolicky, poněkud pevnějším hlasem.
"Víc už nebudu," odtušila jsem s úsměvem a s hlasitým PRÁSK jsme zmizeli z přeplněného nástupiště.



"Mám vybaleno, jdu ke koním," křikla jsem na mámu do kuchyně a pelášila do stáje.
Ani nestihla protestovat, když jsem vyběhla z domu. Byla jsem doma sotva pět minut a máma věděla, že jsem si rozhodně nestihla vybalit.
Opatrně jsem otevřela vrata, abych nevyděsila koně a vklouzla dovnitř. Spokojeně jsem se porozhlédla po vyklizené stáji a vdechla vůni sena. Z prvního boxu se ozvalo zaržání a za chvíli vykoukla koňská hlava.

"Ahoj Naděje!," usmála jsem se na klisnu, která mi znovu zaržála na pozdrav a pečlivě mi očichala dlaně, načež nespokojeně zafrrkala.
"Nic nemám, nenasyto," zasmála jsem se a vklouzla do boxu.
"Kdepak máš Apollona?," zeptala jsem se a stočila pohled k spícímu hříběti.
"Páni. Už má skoro rok, Naděje. Tak moc mi chyběl," zašeptala jsem klisně, vtiskla ji pusu na čumák a poplácala ji po plecích.

Zafrkala mi v odpověď a poodstoupila k žlabu, aby mi udělala místo.
"Ahoj maličký," zašeptala jsem opatrně a klekla si na zem.
Natáhla jsem ruku a pohladila ho po sametově černé srsti. Jemně zafrkal a otevřel své ospalé oči.
"Po kom ty jsi," zakroutila jsem hlavou, když jsem pohled stočila k plavé klisně za sebou.

"No tak! Vstávej - musíš se hýbat," usmála jsem se a pomohla mu na vratké nohy.
Opatrně došel k matce, aby se mohl napít a Naděje mu něžně oblízla hřbet.
"No nechám vás tu rodinko," zašklebila jsem se a pohladila ji po nose," ještě přijdu zlato. A donesu ti nějaká jablka."
Mrkla jsem na ni a zavřela za sebou box.



"Mami?," zavolala jsem do domu a umyla si ruce v kuchyňském dřezu.
Zběžně jsem se prohlédla v zrcadle a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Rychle jsem se navoněla máminým sprejem a očichala se - beze stopy koní. Vyplázla jsem na sebe jazyk a zašklebila se.
"Jsme v o býváku," zavolala na mě.
Zarazila jsem se. Jsme?! Většinou nemáme návštěvy. Rychle jsem si osušila ruce. Znovu si zastrčila vlasy za ucho a s ďábelským úsměvem zamířila za zdrojem hlasu.

"Máš rande?," zakřičela jsem nazpět a vběhla do obýváku.
Máma seděla u stolu nad nějakými pergameny a vražedně se na mě mračila a červenala, zatímco její společník, stojící u krbu, mě sledoval s pozdviženým obočím. Tak tuhle návštěvu jsem čekat mohla.
"Jé! Profesore Snape," zářivě jsem se usmála.

"Velice vtipné, slečno Harperová - také vás zdravím. Nicméně, vaše matka má nejspíše jiné preference, než muže s temnou minulostí," podotkl kousavě.
"Samantha. A dost byste se divil. Naposledy šla na rande kolem Vánoc, a to s takovým divným chlápkem - měl dokonce tetování přímo..."
"Sam!," zhrozila se máma a očekávaně zčervenala.

Rychle vstala z pohovky a varovně se na mě podívala. Profesor Snape se pobaveně usmál - dá-li se nadzvednutí koutků považovat za úsměv - a já se spokojeně uculila.
"Tvá dcera je skutečně výjimečný pozorovatel," protáhl a tázavě se na ni zadíval.
"Je jí dvanáct Severusi! A ty Sam - chovej se slušně. Jdu udělat čaj," ozvala se trochu zoufale a rychle se kolem mě prosmýkla.

"Vždyť je to pravda," křikla jsem na ni ještě z dálky a shodila mikinu do koše na prádlo.
"Dáte si sušenky?," zeptala jsem se slušně.
Profesor odtrhl oči od pergamenu a pohodlně se usadil v mámině křesle.
"Sušenky?," pozvedl obočí.

"Nabídla bych vám koláč, ale máma nic nenakoupila a v ledničce je jak vymeteno," pokrčila jsem rameny a roztrhla obal od sušenek, které jsem nasypala do misky.
"Sam! Severusi, neposlouchej ji. A ty - běž do pokoje, vybal si věci, hoď mi sem prádlo a ukliď si pokoj. Pokud máš nějaké úkoly, tak si je udělej a já tě zavolám na večeři, ano?," vešla rychle do kuchyně máma a na podnose nesla konvici vařícího čaje s šálky.

Otevřela jsem skříňku s cukrem a mlékem, přidala ji na podnos a máma se znovu začervenala. Došla jsem až ke dveřím, když jsem si na něco vzpomněla.
"A můžu se zeptat mami? Z čeho hodláš uvařit tu večeři?," otázala jsem se nevinně.
"Výborně! Nabízíš se na nákup? Peníze jsou v horní poličce a kup..."
"Asi úplně všechno," zašklebila jsem se.

"Nikdy bych nevěřil, že je tvá dcera o tolik inteligentnější než...."
"DOST! To stačí," utnula ho tvrdě máma, až jsem se překvapeně zarazila.
"Mazej nakoupit a pak udělat ten zbytek ano? Vem si víc a kup si třeba zmrzlinu," řekla mi už normálním hlasem.
"Nebudeš tomu věřit, ale tu jedinou tady máme," řekla jsem naoko šokovaně a teatrálně si položila ruku na srdce.
"Hned!," zasmála se máma a vytlačila mě ze dveří.

"Zůstanete na večeři?," vykoukla jsem zpoza jejího ramene a upřela prosebný pohled na Snapea.
"Tolik oceňujete mou společnost?"
"Potřebuju vědět, kolik toho mám nakoupit," škádlila jsem ho.
Zamračil se na mě.
"Jasně, že vás tu chci," ujistila jsem ho a drobně se usmála," ještě jste mi nevysvětlil ten zlepšovák na Mnoholičný lektvar."

"Někdy lituji, že nestudujute v Bradavicích. Vaše vědomosti o lektvarech by předčily mnoho tupohlavců, kteří z nich skládají OVCE," protáhl a pronikavě se na mě zadíval.
V jeho očích jsem ale viděla jiskřičky spokojenosti. Usmála jsem se a políbila mámu na tvář. Proletěla jsem rychle chodbou, vzala peníze a klíče a utíkala nakoupit.



"Jsem tady!," ohlásila jsem hlasitě svůj příchod a mrskla tašky na linku.
"Nemlať s těma taškama!," obořila se na mě máma a v závěsu s profesorem vešla do kuchyně.
"Nic tomu není," protočila jsem očima a pomohla mámě vyskládat věci.
"Proč jsi koupila zmrzlinu?!," podívala se nevěřícně na pětilitrovou krabičku.
"Kdyby si zase dostala depku," odvětila jsem klidně a posadila se na barovou stoličku vedle profesora, který zamaskoval lehký smích kašlem.

"Běž-uklidit-hned!," procedila mezi zuby a obří okurkou ukázala ke schodům.
"Jasně mami. Jen klid jo - polož tu okurku," zvedla jsem v obraně ruce a couvala do pokoje.
Třískla s okurkou a já jsem radši vyběhla po schodech do pokoje. Doufala jsem, že můj smích neslyšela.



Ťuk. Ťuk.
"Dále," zavolala jsem a hodila do koše poslední odpadek.
Máma opatrně vešla dovnitř a pohledem zrentgenovala pokoj.
"Vidíš, že to jde. Pojď mi pomoct prostřít," poprosila mě již uklidněná máma ve dveřích pokoje.
"Jasně," odvětila jsem a následovala ji.



"Sam, mám noční, takže poprosila jsem Severuse, aby na tebe dohlédl. Smíš do laboratoře, ale budeš dělat, co ti řekne, jasné?," oslovila mě po večeři máma.
"Bojíš se, že bych to tu sama hodila do povětří? Díky, že tolik věříš mým schopnostem mami, ale ani já nejsem tak dobrá," prohlásila jsem a uklidila talíř.
Tázavě pozvedla obočí.

"No víš - Lucenzová přehání. Ve skutečnosti to vlastně vůbec nebyla naše chyba a..."
"Sam - aspoň mi nelži. Je mi naprosto jasné, jak to bylo. Chceš snad říct, že si Avery obarvil vlasy sám?"
"To už víš taky?," vykulila jsem oči.
"Koukám, že výtržnictví je v genech."
Otočila jsem se na profesora, který stál ve dveřích s rukama pevně založenýma na hrudi a zvědavě na něj pohlédla. Máma se na něj dívala varovně a on jí pohled chladně oplácel.

"Odcházím. Dohlídni na ni a ty se chovej slušně."
Protočila jsem očima, ale kývla jsem, že rozumím. Posušně jsem ji doprovodila ke krbu a zamávala jí, dokud ji nepohltily zelené plameny a nezmizela.
"Co budem dělat?," obrátila jsem se nedočkavě ke Snapeovi.
"Vy nic. Já musím vyrobit zásoby pro madame Pomfreyovou na příští rok," odtušil a rukou mi naznačil směr krb.

Nadšeně jsem vzala letax a přemístila se do Bradavické laboratoře Mistra lektvarů.
Do rukou jsem vzala dlouhé nože a položila je na desku. Automaticky jsem rozdělala oheň
a postavila na něj kotlík.
"Víte, že nemáte na nic sahat," oznámil mi s povytaženým obočím, ale neverbálně si přivolal jeden nůž a rozprostřel mezi nás ropušnice, zatímco rychle zhotovil základní směs v kotlíku.
"Máma se nezdá, ale je dost houževnatá, víte," zahájila jsem konverzaci, protože on by s ní nikdy dobrovolně nezačal a rázně odsekla ropušnici hlavu.

"Houževnatá? Znásilňovala jste v poslední době slovník, slečno Harperová?" pozvedl obočí.
"Je to Samantha. A ne - máma je totiž mnohem lepší slovník než ten, který jste mi dal k Vánocům," zazubila jsem se a rozřízla další ropušnici.

"Nedal jsem vám nic k Vánocům," vyplivl to slovo," Tyto hloupé svátky nemám zapotřebí slavit, i když mě do toho ředitel každoročně nutí. Jako obvykle se mi vetřel do komnat a vzal mi ze stolku slovník, přičemž poznamenal, že bych Vám měl poslat nějaký dárek, poněvadž jste podle něj dítě plné naivních představ o dokonalé vánoční idylce. Vyrazil jsem ho i s tím hloupým slovníkem v ruce. Naneštěstí jsem si nepomyslel, že si to ten starý manipulátor vyloží tak, že vám tu knihu posílám. Takže si nedělejte plané naděje. Avšak v něčem s vámi musím souhlasit - vaše matka je neuvěřitelný knihomol, slečno Harperová."

"Samantho," připomněla jsem mu jemně.
Zavrčel a rázně uřízl žábě nohu. Vyčkávavě jsem na něho pohlédla.
"Samantho," zamračil se.
Usmála jsem se na něj a on jen podrážděně zavrčel. Rozřízl žábu víc, než bylo potřeba a nepřestal se na ni mračit.
"Našla jste zálibu v tom, se na mě tak hloupě uculovat?," zeptal se posměšně, když viděl můj výraz.

"Nebuďte takový mrzout," zasmála jsem se.
"Mimochodem - ta ropušnice vám nic neudělala. Pokud si tedy místo ní nepředstavujete mou hlavu."
Pomalu skalpelem odřezával žábě hlavu a pečlivě ji rozsekal nadrobno.
"To vypadá jako ano," odtušila jsem pobaveně," Mám to brát jako kompliment nebo jako urážku? Určitě se v mé společnosti cítíte fajn ne? Rozhovor na vaší úrovni komunikace..."

Odfrkl si a přitáhl další žábu.
"... oddech od společnosti..."
Pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval.
"... kvalitní zpracování surovin potřebné pro lektvary..."
Teď už opravdu podrážděně zavrčel a já se opět zasmála.

"Ale no tak. Ve skutečnosti máte radost, že jsem tu. Vždycky mě tu máte rád. Jsem prostě přizpůsobivá, i když je pravda, že byste tu mohl občas víc zatopit. A taky tahle barva na stěnách - kdybyste měl teplejší barvu, tak by tu..."
"Sleč- Samantho?!"
"Ano?," odtrhla jsem pohled od stěn, potěšená, že mě oslovil jménem.

"Máte neskutečně úžásný smysl pro humor, který zjevně chápete pouze vy. Avšak já ho s vámi nesdílím, naneštěstí chápu, že s vaší společenskou povahou se očividně nedokážete udržet na uzdě a chováte se jako splašený hypogryf, ale ocenil bych, kdybyste se opět vrátila ke své práci, kterou stejně neuvěřitelně flákáte a poté jakkoli eliminovala vaši mylnou představu, že mám chuť s Vámi konverzovat o takovýchto banalitách, navíc v vlastní laboratoři."
"No páni - to jste dokázal nacpat do jedné věty?" kývla jsem uznale hlavou po chvíli ohromeného ticha z mé strany.

"Proč jste prostě neřekl, že jsem ukecaná?"
"To bych si zkazil pověst."
Zasmála jsem se a přísahala bych, že i jemu jemně zacukaly koutky.
"Nejspíš je to zbytečná otázka, ale dokážete přestat vydávat jakékoliv zvuky, kteroukoliv částí vašeho těla, alespoň na pět minut?"
"Rozhodně ne."

Útrpně si povzdechl a zamíchal lektvar.
"Neměl by být zelený?," nahnula jsem se ke kotlíku.
"Sleč- Samantho!," vyštěkl a stáhl mě za košili zpět do bezpečné vzdálenosti," Co na pravidle: Nepřibližujte se k mému kotlíku jste nepochopila?!"
"Pochopila jsem ho, jenom jsem zvědavá. Mimochodem - je to pěkně hloupé pravidlo. Hloupější je jen: Nikdy se ke mně nepřibližte na více než pět metrů," zašklebila jsem se.

"Bylo to deset metrů," přimhouřil oči," Máte sklon porušovat pravidla až neuvěřitelně často. Divím se, že vám tohle v Krásnohůlkách trpí."
"Stačí se nenechat chytit," odvětila jsem a přes rameno nahlídla do kotlíku.
Zničeně zavřel oči a přísahal bych, že jsem slyšela, jak nadává. Pozvedla jsem obočí a zadívala se mu do podmračené tváře.
"Nešklebte se," napomenul mě a já protočila očima.

"Jste jako můj otec."
"To ani zdaleka - ujišťuji vás. Nicméně jste drzý fracek, takže když vaše matka nedbá na výchovu...," kontroloval a vypnul oheň pod kotlíkem.
"Jak to myslíte?," zeptala jsem se zvědavě.
"Že jste drzý fracek? Tak to snad nemáte zapotřebí vysvětlovat. Ještě před chvílí jste mě ujišťovala o své inteligenci," poznamenal jízlivě.

"Měla jsem na mysli tu část o otci," zakroutila jsem hlavou.
Jeho výraz v očích ještě víc ztvrdl a zamračil se.
"Znal jste ho?," zeptala jsem se tiše.
"Měl jsem tu čest," prohodil opatrně a přelil lektvar do ampulky.
"Balzám z mandragory," kývnul.
Poslušně jsem vzala brk a nadepsala ampulku, kterou nechal odlevitovat do vitríny.

"Proč o něm máma nechce mluvit?"
Bylo na něm vidět, kolik nacvičených urážek na něj má, ale nakonec jen trhl hlavou a zvolil tu nejjednodušší odpověď.
"Neměla byste se na tyto otázky ptát své matky?"
"Snažím se. Jenže ona mě nikdy neposlouchá a odbyje mě s tím, že bych to nepochopila. Já po ní přece nechci ideální rodinku, abych si mohla říct: A žili šťastně až do smrti. Už nejsem malá holka.Jenom chci vědět jeho jméno a zbytek bych si našla sama. Pokud mámě ublížil, tak to budu respektovat, ale mohla by mi přestat upírat tu možnost vědět, kdo je můj otec."

Dlouhou chvíli na mě jenom hleděl, až jsem začínala ztrácet naději, že mi odpoví. Povzdechla jsem si a přitáhla další ropušnici.
"A co když nebude takový, jakého jste si vysnila? Přemýšlela jste o tom?," zeptal se mě tiše.
"Ani nevíte, jak dlouho. Ale ano - chci to vědět," řekla jsem po chvíli a rozhodně se mu podívala do očí.
"Tohle vám musí říct vaše matka, Samantho."

"Nevěří mi?," zeptala jsem se stejně tiše.
"Spíš bych řekl, že má strach ti to povědět. Bojí se tvé reakce - že ji odsoudíš nebo... že odsoudíš... jeho," opravil mě tvrdě a odtažitě.
Usmála jsem se. Tímhle způsobem maskoval svoji starost o mě a jeho nulové vědomosti v těchto kruzích konverzace. Útrpně zavřel oči a zamračil se.
"Copak je to tentokrát?," zeptal se mě jízlivě.

"Tykáte mi," řekla jsem šťastně," za těch pět let, co vás znám, mi dnes poprvé tykáte."
"To jsem rozhodně neudělal," popřel to podmračeně.
"Děkuju," usmála jsem se na něj a otočila se ke skladu.
Když jsem byla téměř u dveří, zastavil mě jeho tichý hlas.
"Nemáš zač."

Usmála jsem se a vešla dovnitř.

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simix | Web | 11. května 2014 v 20:41 | Reagovat

Hezký blog :)

2 Romadůr | 12. května 2014 v 14:18 | Reagovat

[1]: Moc Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama