Červen 2014

6. Mlčeti zlato

30. června 2014 v 20:17 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojky,
tak jak si užíváte prázdniny, co vysvědčení? :) První prázdninový díl téhle povídky je tu! Měl tu být jíž včera, nicméně bouřka se rozhodla, že mi nedá nic zadarmo. Konečně jede internet tak, jak má (alespoň v rámci možností) a já to tu nemusím stokrát načítat a ukládat.

Užijte si další díl a komentujte :)

6. Mlčeti zlato

"Ale no ták! I kentauři umí hrát famfrpál líp než ty!," zasmála jsem se a vystřelila Camrál k provizorním obručím a s lehkostí ho prohodila nejyvšší tyč.
"Jsem bystrozor, ne hráč famfrpálu. A už vůbec ne brankář," zafuněl Kingsley, který se za ním jen ohlédl a zrovna těžce doletěl k zemi.
"Snad nekončíš?," zeptala jsem se nevěřícně.

Jeho pohled vypovídal o všem. Zamračila jsem se. Hráli jsme sotva půl hodinky - to je celkem málo na dobrý nebo alespoň dostatečný trénink. Doletěla jsem ke Kingsleymu na zem a pustila Camrál do trávy.
"Měla bys šetřit síly na ten tréninkový kemp a navíc - tvoje ruka se ještě plně neuzdravila. Tvá máma říkala..."
"Nech si tu přednášku prosím!," přerušila jsem ho nabroušeně.

"Jako by mi to máma neopakovala každý den."
"Nejspíš to máš zapotřebí," poškádlil mě s úsměvem Kingsley.
"Seš s ní spřáhlej," obvinila jsem ho.
Zvedl na obranu ruce a já ho přátelsky praštila do ramene.

"Sam! Mohla bys mi prosím pomoct?," zavolala na mě z domu máma.
Otočila jsem se k ní a ukázala jí zdvižený palec. Obrátila jsem se zpět ke Kingsleymu.
"Kdo tam bude první?," zvedla jsem vyzývavě obočí a nasedla na koště.
"Nemáš šanci," odtušil sebevědomě Kingsley a taky naskočil.
"Napočitám do tří. Raz... dva... TŘI!"

Prudce jsem se odrazila a nachýlila se co nejvíc dopředu, abych zvýšila aerodynamiku. Byla jsem podstatně menší než můj soupeř, takže jsem ho s přehledem předletěla o dvě délky. Vítězně jsem seskočila a ušklíbla se na něj.
"Fajn," zasmál se udýchaně a otevřel mi dveře do domu.
"Děkuju. Bylo mi potěšením tě zase porazit," usmála jsem se a vešla.
"Jen se nenaparuj," odfrkl si a zabouchl dveře.



"Tak jste tady. Konečně," prohodila kousavě máma.
"Jen jsme hráli," zamrkala jsem nevinně řasami a máma se nechtíc usmála.
Přešla k bedýnkám plných roztodivnými květinami.
"Hodila bys to prosím na půdu? Tyhle květiny musí být alespoyń trochu v nějaké nadmořské výšce. Dej je někam ke střešnímu oknu, ano?," poprosila mě a podala mi jednu bednu.
"Jasně."

Vzala jsem ji a otočila se k odchodu.
"Sam?"
"Ano?," otočila jsem se zpět s tázavým pohledem.
"Jak to vypadá s tou rukou? Bolí tě?," zeptala se mě starostlivě.
"V pohodě. Trochu to brní, ale to se dalo čekat," usmála jsem se.
Ve skutečnosti to bolelo celkem dost, ale nechtěla jsem být před mámou za nějakou porcelánovou panenku. Nenápadně jsem přenesla váhu na pravou ruku. Nevšimla si toho.

"Kdyby něco - pověz mi to, ano?"
"Neboj," protočila jsem očima a rychle zmizela z místnosti.
Opatrně jsem prošla po schodech, davájíc pozor, pro případ, že by mi podjela noha. Otevřela jsem dveře a rozkýchala se tím návalem prachu, který otevírané dveře způsobily. Zamžourala jsem do tmy a rychle za sebou nahmatala spínač.

Slabší lampa se rozsvítila a já dala mým očím chvíli na přivyknutí. Když jsem se rozkoukala, položila jsem bednu na zem a zamířila k oknu, na kterém byla zatažená roleta. Vytáhla jsem ji a s potěšením zazanamenala nárust světla v místnosti.
Vrátila jsem se zpět k rostlinám, které jsem přenesla pod okno a otevřela jejich bedýnku. Rostliny se okamžitě vyvalily směrem k slunci a rozehrály se všemi barvami duhy. Musela jsem se usmát.

Otočila jsem se k odchodu, když mě zábleskem slunečního světla upoutala tmavá krabice kdesi vzadu za policí. Zvědavě jsem došla k policím a opatrně jse obešla. Sehnula jsem se k tmavě černé krabici červenouzlatou stuhou.

Srdce se mi vzrušením rozbušilo. Máma přece říkala, že chodila do Bradavic a ještě k tomu do Nebelvíru. Tahle krabice má kolejní barvy, pomyslela jsem si a vzala krabici do rukou. Nebyla těžká a když jsem ji zvedla, byly slyšet šustění listů. Takže dopisy, zaradovala jsem se a donesla krabici na světlo. Na jejím štítku opravdu stálo: Studium, E. Harperová.

Kousla jsem se nervozně do rtu, když jsem si vzpomněla, že je tu možnost, že se něco dozvím o svém tátovi a zároveň, že bych to mámě neměla jen tak vzít. Nerozhodně jsem se podívala na krabici a na dveře.
"Sam? Máš nějaký problém?," ozvala se zezdola najednou máma a já se rozhodla.
"Ne mami," zakřičela jsem v odpověď a zmizela i s krabicí z půdy.



"Jdu na chvíli do pokoje, jo?," oznámila jsem mámě, když jsem nakoukla do kuchyně.
"Jasně," odpověděla nepřítomně a dál se věnovala krájení mrkve.
Usmála jsem se a vřítila do svého pokoje, kde jsem se nedočkavě vrhla na krabici z dob studia mé mámy a - s největší pravděpodobností - i svého táty. Rozvázala jsem stuhu tak, aby zůstala neponičená a já ji byla schopná zase zavázat zpět na krabici.

Opatrně jsem nakoukla dovnitř a s potěšením zjistila, že máma krabici nijak nezabezpečila kouzlem. Hned nahoře se skvěla rudozlatá kravata, pečlivě naskládaná na bradavické školní uniformě.
Poskládala jsem je na podlahu spolu s knihami a učebnicemi, které leželi hned pod oblečením. Vzala jsem první obálku, která byla nadepsána Ch. Shelterová.


Drahá Chloe,
vím, že tyhle řádky pro tebe nebudou vůbec jednoduché. Obzvlášť,
když ti je píšu tak dlouho poté, co jsem zmizela.
Věř mi, byl k tomu velmi dobrý důvod.
Už jsou to dva, vlastně tři roky, co jsem odešla z Bradavic a zanechala ti pouze dopis.
Všechno ses dočetla a jistě se na mě zlobíš.
Moc ráda bych ti ukázala Sam...


Tady pergamen končil a druhá půlka v obálce nebyla. Nejspíš by ten dopis prozrazoval až příliš mnoho a máma měla strach, že nás najdou. Ironie, že od té doby žijeme naprosto izolovaní a stejně nás Smrtijedi našli.

Odložila jsem obálku na zem a přitáhla si další, která byla nejspíše nacpaná jenom fotkami. Byla na nich máma, nějaká malá dívka (která možná byla Chloe) a věkově nejblíž usměvavá rusovláska se zářivě zelenýma očima. Žádný chlapec na fotce nebyl.
Byla jsem zklamaná, když jsem věci skládala zpět a nijak jsem necítila, že bych se ve svém pátrání dostala někam daleko. Věděla jsem jen, že bych měla najít dívku jménem Chloe Shelterová nebo tu usměvavou rusovlásku. Ale i to byla stopa.



"Sam? Večeře!"
"Už jdu," zavolala jsem nazpět a uložila krabici na její místo na půdě.
Rychle jsem seběhla do přízemí, kde jsem zamířila prostřít stůl. Rozložila jsem příbory a zrovna se natahovala pro ubrousky.
"Zlato? A tady jsi. Výborně," usmála se máma a položila večeři na stůl.

Zasedli jsme a popadli příbory. Opatrně jsem šťouchla do brambory, která se k mému překvapení ani nerozpadla ani by se s ní nedaly rozbíjet zdi.
"Nejsem tak špatná kuchařka," zamračila se máma a ukousla ze svého steaku.
"Jak kdy," odtušila jsem potichu.
Pohled, kterým mě máma obdařila, byl jasný. Zřejmě jsem nemluvila tak tiše, jak jsem si myslela.

"Už sis zabalila?," zeptala se mě po chvíli.
Soustředěně jsem polkla.
"Skoro."
"Takže vůbec."
"To teda ne! Třeba... koště - jasně! Koště mám zabalený," přikývla jsem vemlouvavě.

Pozvedla obočí.
"To je všechno?"
"Mám i boty. Nebo třeba - výbavu na let."
"Myslela jsem věci potřebný každý den."

"To se zvládne," mávla jsem rukou a odstrčila talíř od sebe.
"Měla bys víc jíst."
"To vůbec. Pak přiberu a neunese mě koště."
Obě jsme se zasmály a uklidily ze stolu.



Pomalu jsem procházela divokým lesem. S prudce bušícím srdcem jsem utíkala kamsi severním směrem. Dech už mi pomalul docházel a nohy přestávaly pracovat. Prudce jsem zabrzdila, když se přede mnou stříbřitě zablesklo.

Pomalým krokem a s lačným pohledem se ke mně znovu blížil obrovský pes. Mlsně si olízl tlamu a vycenil zuby. Vykřikla jsem a pokusila se o útěk, jenže mi nějaká neviditelná síla jakoby podkopla nohy a já se zřítila k zemi.
Pes se pomalým krokem blížil a v jeho bouřkových očích se zablesklo zvláštním světlem...

Prudce jsem se posadila na posteli a vyděšeně očima těkala po pokoji. Vzápěti jsem se s úlevou zhroutila zpět do polštářů a zakryla se peřinou až k bradě. Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila své splašené srdce a byla zase schopná uvažovat.

Dvakrát za sebou ten stejný sen. Panebože. To musí něco znamenat. Mrkla jsem na budík na nočním stolku. 2 : 58. S povzdechem jsem znovu zapadla do polštářů a zavřela oči. S poslední myšlenkou, že bych měla zjisti o co jde, jsem konečně usnula. Tentokrát beze snů.



Pohled nikoho:

"... podobná. Tomu bys nevěřil! Chvíli jsem měl prostě pocit, že opravdu zírám na něj," zasmál se muž a prudce si přihnul drahého vína z poháru.
"Víš to jistě? Pokud je tahle tvá "informace" mylná - poneseš následky," upozornil ho chladně druhý muž, který si elegantně usrkl.
"Jistě? Ta holka je jak přes kopírák. Black v ženským vydání! No chápeš to? Že zrovna on - Bradavickej děvkař si pořídí malýho spratka," uchechtl se a nevěřícně zakroutil hlavou.

"A ví o ní vůbec?"
"Jak by mohl nevědět o vlastním děcku? Myslíš, že jich měl v tu dobu tolik, že ani neví, s kterou zrovna toho fracka zplodil?," zeptal se pochybovačně.
"Přesně to si myslím, Evane," potvrdil.
"Sračky," odfrkl si Evan.

Druhý muž se jedovatě usmál, až Evanovi neblahým tušením naskočila husí kůže.
"Víš, Evane, proto musíš nechat myšlení na jiných lidech. Jsi dobrý informátor, nicméně jako špion by ses nedokázal prosadit."
Evan polkl, ale neodpověděl. Druhý muž po chvíli pokračoval.
"Myslím, že máme v rukou pořádnou "bombu", příteli."
Jeho společník automaticky přikývnul, potěšen, že hněv jeho hostitele se neobrátil na něj.

"Nevypustíme ji hned do světa."
"Proč?," zeptal se okamžitě Rosier nahněvaně.
Odpovědí mu byl pouze chladný smích.
"Víš, Evane. Některé věci je dobré odhalit v pravou chvíli. Pak totiž mají mnohem větší dopad, než bys mohl tušit."

"Eh... dobře. Měl bych.. asi bych měl jít. Děkuju za přivítání a taky za víno."
Evan vstal a zamířil ke dveřím, když ho zastavilo zvolání.
"Evane? Ještě drobnost. Obliviate."
Jeho zorničky se rozšířily a rty se mu zkroutily v něpěkný úšklebek, načež se odporoučel k zemi. Útočník líně schoval hůlku zpět do hábitu a ladně se vytáhnul na nohy. S arogantním výrazem došel k bezvědomému muži.

"Loki!," vyštěknul a lusknul prsty.
Skřítka se vmžiku objevila vedle něj a s hlubokou úklonou ho pozdravila.
"Pán si přeje?," zeptala se bázlivě.
"Jistěže. Přenes ho k němu domů a tuhle láhev alkoholu mu dej na stolek," poručil jí nadřazeně, aniž by se na ni podíval.

"Loki rozumí. Loki udělá, jak pán říká," přitakala horlivě skřítka.
"To bych ti radil," odpověděl chladně a nakopnul skřítku, která se bolestivě svezla vedle Rosiera.
"A pohni si," dodal.

Rychlým krokem vyšel ze starobylé knihovny svého otce a třísknul dveřmi. Posměšně se ušklíbl nad Rosierovou hloupostí a svým štěstím, že toho pitomce našel jako první. Tohle bude ještě zatraceně zajímavé, pomyslel si a vydal se za svou ženou.

S láskou
Romadůr

5. Špatné zprávy

22. června 2014 v 10:37 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
další kapitolka je tu. Pokud jste byli celí nedočkaví, co jsem to pro Samanthu tak brzy připravila a jak vlastně celá situace skončila, tady máte její rozuzlení :) Příjemné čtení.

5. Špatné zprávy

"... tak daleko! Nechals ji na pospas třem Smrtijedům! Třem Bobe! Svěřila jsem ti ji, protože jsem doufala, že ji ochráníš! A ty vymyslíš tak zatraceně stupidní plán!!"
"Mrzí mě to Erico jo?! Já to takhle nechtěl a co bys asi udělala ty, kdybys měla na rozhodnutí sotva pár vteřin? Kdyby zůstala se mnou, hrozilo by jí mnohem větší nebezpečí a ty to víš."
Povzdech. Chytila mě opatrně za ruku a pohladila po vlasech.
"Jak se sem dostali? Odkud ví, kde bydlíme?!"

"To nevím Erico. Brumbál už je na cestě, aby zvýšil ochrany domu. Mrzí mě to, ale musím na ministerstvo, abych zajistil hledání Rosiera a ostatních. Taky se podívám do Azkabanu, kolik Smrtijedů je ještě na svobodě a kolik jich máme za mřížemi. Dej mi vědět, až se vzbudí a... vzkaž jí, že jsem nechtěl, aby se jí něco stalo a že ji mám rád."
"Dobře."
"Drž se."
"Pokusím se."

Těžké kroky směrem ke krbu ve vedlejší místnosti.
"Kancelář Roberta Mostbyho, Ministerstvo kouzel!"
Těžce jsem otevřela oči a zírala na dřevěnou konstrukci mé postele. Zamrkala jsem, abych si uvykla na ostré světlo. Se zasyknutím jsem se nadechla a zamrkala nad tou nečekanou bolestí.
"Broučku! Jen lež, právě se ti hojí zranění, musíš odpočívat. Jak ti je? Co tě bolí? Severus už připravuje lektvary," vypálila na mě okamžitě máma, když si šimla, že jsem vzhůru.
"Ruka... a žebra," vydechla jsem a znovu se namáhavě nadechla.

"Já vím, zlato. Máš dvě nalomená a jedno zlomené. Dala jsem ti kostirost, ale chvíli potrvá, než zabere. Na ruce si měla hlubokou ránu. Už jsem ji vyčistila, zastavila krvácení a zacelila. Měla jsi to skoro až ke svalu, takže to bude tak týden trvat, než rána zcela zmizí. Zatím to máš obvázané. Víc teď pro tebe nemůžu udělat," informovala mě jemně, ale přesto s jasnou profesionalitou a rukou mi okamžitě měřila teplotu.
Lehce se zamračila a přivolala deku, kterou přehodila přes přikrývku, pod kterou jsem ležela a na obojí použila ohřívací kouzlo.

"A jinak... mi nic... není?," zeptala jsem se pomalu s ohledem na bolest na hrudi.
"Máš lehký otřes mozku a nejspíš jsi v šoku. Teď se ti zvýšila teplota. Vzpomínáš si na to, co se stalo?," zeptala se mě opatrně a vzala mě za ruku.
"Jen něco... Utíkala jsem těm... Smrtijedům a dva z nich... zasáhla. Vrazila jsem... do stromu a ten... třetí mě... shodil, takže jsem... spadla a asi si... při tom pádu zlomila... ty... žebra," vysoukala jsem ze sebe a těžce se na konci nadechla.

"Pak... odzbrojil mě a... víc nevím," dokončila jsem a namáhavě se s velkou máminou pomocí dostala do polosedu.
"Nejspíš si omdlela," přikývla máma a podala mi lektvar, který jsem okamžitě vypila.
Teprve teď jsem si všimla, jak mě bolí hlava. Adrenalin z akce velmi rychle vyprchával jako anestetikum a já tak konečně pocítila míru svých zranění.

"Kde je vůbec Naděje? Doběhla domů?," vypálila jsem okamžitě a vzápěti toho zalitovala, když mě bodavá bolest na hrudi přinutila bolestně zasténat a přivřít oči.
"Opatrně. Broučku... Naděje... Víš, jak si mi vyprávěla, co se stalo?"
Opatrně jsem přikývla a otevřela oči.

"V tu chvíli jsi nejspíš omdlela a... Rosier na tebe vrhl smrtící kouzlo. Naděje... ona skočila do té kletby, miláčku. Je mi to moc líto."
"Cože?," zeptala jsem se hloupě a i přes velkou snahu jsem si to nedokázala vybavit.
"Ne. Naděje utekla. A teď je tady, viď? Je to tak že? Ona přece..."
"Mrzí mě to zlato. Zachránila ti život."

"Ne! Ona není mrtvá! To přece...," opakovala jsem hloupě.
Máma se na mě soucitně zadívala a lehce mě objala.
"Kéž by to nebyla pravda. Je to hrdinka a jen díky ní tě tu teď mám," zašeptala máma zdrceně a v očích se jí leskly slzy.
"Naděje je mrtvá?," zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Těžce přikývla a já jsem se rozbrečela, což s bodavou bolestí na hrudi nebylo nic lehkého. Ale já ji skoro nevnímala. Myslela jsem jen na svoji milovanou klisnu, která za mě položila život. Nevinné zvíře, jenž kvůli mně zemřelo. Znala jsem ji odmalička a nějak jsem se nedokázala smířit s představou, že už tu není. Ani jsem se s ní nestihla rozloučit.

"Musíš se vyspat broučku," pohladila mě po vlasech a jemně mě uložila.
"Nenechávej mě tu samotnou," poprosila jsem ji a zavřela víčka, zpod kterých nepřestávaly padat slzy.
"Nikdy."



Erica:
Neměla jsem to srdce, nechat ji tam ležet samotnou. Vzala jsem ji znovu za ruku a kontrolovala její pravidelný dech. Nemohla jsem odejít, takže mě k ostražitosti přivedly až zvuky přemístění.
Pustila jsem Sam a vykráčela ze dveří, které jsem okamžitě zavřela a zabezpečila. S připravenou hůlkou jsem došla ke vstupním dveřím. Náhlédla jsem ven a uviděla dvě známé postavy kráčející směrem k nám.

Pro jistotu jsem zkontrolovala ochrany domu a Fideliovo zaklínadlo. Když jsem se ujistila, že je vše v pořádku, otevřela jsem dveře a pustila Albuse a Severuse do domu. Dovedla jsem je do obýváku, kde se posadily kolem malého stolku.
"Jak nás našli?," zeptala jsem se na otázku, která mě pálila na jazyku od chvíle, kdy jsem viděla nehybnou Samanthu v Bobově náručí.
"To bohužel nevíme," odpověděl mi Brumbál vážně.

"Nebyla to náhoda," dodal Severus.
"To vím taky. Mohli by zaútočit kdekoliv a vybrali si náš dům. Museli vědět, kde hledat," oto čila jsem se ke konvici s čajem a hrníčky a přenesla je na stůl.
"Z ministerstva?," zeptal se Severus s pohledem upřeným na svého zaměstnavatele.

"To je ta nejpravděpodobnější varianta. Nicméně, pokud si tě Erico někdo všimnul v nemocnici a poznal tě, je možné, že někoho informoval. O Sam nikdo nic nevěděl. Ona nebyla tím, na koho byl proveden útok. Nejspíš se přemístili nedaleko domu a když je uviděli, rozhodli se zneškodnit svědky. Je možné, že za tím útokem budou tví rodiče. Nikdo jim nic nedokázal a zůstali na svobodě," odpověděl ustaraně Brumbál a usrkl si čaje, načež do něj přidal další lžičku cukru.

"Doteď o ní nevěděl. Rosier utekl a poznal ji. Nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady. Věděl, že hledá mě a když ji uviděl... Ví, že je má dcera. A ví, kdo je její otec," dodala jsem své obavy.
"Už jsem znovu svolal pár členů Fénixova řádu. Pokusí se Rosiera chytit a vymazat mu paměť. Pokud... pokud už o tom nebude vědět někdo další. To by nám situaci vůbec neulehčilo."

"Ach bože. Pokud to někomu řekne...," zakroutila jsem hlavou.
"Pokusím se něco zjistit. Ještě pořád patřím ke Smrtijedům, takže to nebude žádný porblém se dostat do jejich blízkosti. Budu doufat, že Malfoy nebo jeho šílená švagrová ještě nic neví. To by byl největší problém. Tví rodiče by to chtěli vyřídt v klidu a tichosti, jako to dělávali vždycky. Ale Bellatrix a Narcissa...," výmluvně pozvedl obočí Severus.
"Jsou jeho sestřenice a chtěli by si to s ním vyřídit. Je mi to jasné," těžce jsem připustila očividnou pravdu.

"Bellatrix je zatím ze hry, poněvadž je v Azkabanu. Nicméně se to k ní tak jako tak nejspíš dostane. A oba moc dobře víte, kdo je vedle ní v cele," řekl Brumbál.
"Black. Pokud se ještě docela nezbláznil, tak to bude velice těžké," promluvil Severus.
"Máš ty lektvary, prosím?," změnila jsem téma a zadívala se na Severuse.
"Dávkování ti nejspíš nemusím vysvětlovat," podal mi je.
"Ne," přikývla jsem a převzala je.

"Mimochodem - děkuju. Kdybys ji nenaučil ty obranná a útočná kouzla, už tu taky nemusel být. Zachránili jí život," poděkovala jsem mu upřímně.
Kývntím mě vzala na vědomí a já se na něj jemně usmála.
"Dobře. Půjdeme teď se Severusem zkontrolovat a zvýšit ochrany domu. Pokus se spojit s Kingsleym - snad již budou něco vědět," poprosil mě laskavě ředitel a v závěsu se svým profesorem lektvarů zmizel zadními dveřmi.

"Expecto patronum!," zašeptala jsem a počkala dokud obrovský pes nevyběhne z mé hůlky.
Obkroužil místnost a pak se na mě svýma chytrýma očima zadíval. Upřeně jsem se soustředila a na chvíli se ocitla v jeho mhavé podobě.
"Kingsley? Máte už nějaké zprávy? Kdyby cokoliv, okamžitě přijďte."
Vyklouzla jsem ven z nehmotného těla a jedním máchnutím vykázala stříbřitého patrona ven. Okamžitě vyběhl a zmizel za zdí, do níž vběhl.

Zvedla jsem se i s lektvary z pohovky a zamířila do patra, do pokoje Sam. Potichu jsem otevřela dveře, ale Sma již byla vzhůru a nepřítomně hleděla před sebe. Věděla jsem, že to vezme těžce. Pomalu jsem k ní došla a položila tác s lektvary na noční stolek.
"Jak ti je?," zeptala jsem se a rukou ji znovu změřila teplota.
"Fajn," zamumlala nepřesvědčivě.

"Přinesla jsem ti ty lektvary. Na horečku, otřes mozku, dokrvovací a proti bolesti. Od každého jeden lok, až na ten dokrvovací, ten musíš vypít celý," instruovala jsem ji a jeden po druhém jsem jí je podávala.
Poctivě všechny vypila a znovu se zadívala na zeď. Podívala jsem se tím směrem a pochopila. Na nástěnce všude visely fotografie Naděje. Na některých byla sama, na půlce z nich byla i Sam. Pár fotografií bylo i se mnou. Celé nástěnce vévodila fotka, pořízená teprve před dvěma dny. Byla na ní Sam, Naděje i Apollon.

"Měla by ses vyspat," promluvila jsem k ní jemně.
"Nechci spát," zalhala, ale její černé kruhy pod očima to vyvracely.
"Nechceš, ale vyspat se musíš. Můžu ti dát i bezesný spánek. Pro jistotu," přesvědčovala jsem ji.
Neochotně se podvolila a vypila ho. Po chvíli zavřela oči a její tvář se orztáhla domírumilovného spánku.
"Děti si nezaslouží tolik bolesti," prmluvil za mnou Brumbál.

"Vůbec nevím, co mám dělat," připustila jsem zoufale a pohladila svou holčičku po vlasech.
"Ochráníme ji," ujistil mě pevně Brumbál a položil mi ruku na rameno.
"To doufám."
"Zkontrolovali jsme všechna kouzla a ochrany domu. Byly neporušené, ale posílily jsme je a Severus přidává ještě nějaká další kouzla."

"Děkuju. Vážně nevím, co bych bez vás dělala," usmála jsem se a zvedla se z postele.
Odešli jsme z pokoje a já na pokoj znovu umístila ochranná i alarmující kouzla. Když jsme selši ze schodů, ozvalo se hlasité zaklepání na dveře.
"To bude Kingsley," ujistil mě Brumbál.

Přikývla jsem a šla otevřít. Ve dveřích opravdu stál vyšší černoch s přátelským úsměvem na rtech. Usmála jsem se na něj taky.
"Kingsley," přivítala jsem ho upřímně.
"Erico."

Objala jsem ho a pozvala ho do obýváku, kde už byli rozesazeni Albus i Severus. Albus se s ním vřele přivítal a Severus ho vzal strohým kývnutím hlavy na vědomí. Kingsleyho to nijak nevyvedlo z míry.
"Nemám pro vás moc dobrých zpráv. Na Rosiera jsme vyhlásili pátrání a Fénixův řád se do toho pustil. Těch zbylých pět Smrtijedů nám nic neřeklo a teď jsou na cestě do Azkabanu. Rozhodil jsem sítě do všech vyšších kruhů a zatím to nevypadá, že by někdo o Sam nebo o tobě věděl. Bellatrix i Sirius jsou stále ve vazbě. Děláme, co můžeme," shrnul to jednoduše Kingsley.

"Díky," řekla jsem upřímně.
"To je to nejmenší, co pro vás můžu udělat."
"Výborně. Erico, rád jsem tě viděl, bohužel za takových událostí. Budu tě informovat o všem, co se stane," přislíbil Brumbál a spolu se Severusem vstal.
"Děkuju, že jste přišli. Moc to pro mě znamená."

Brumbál se jen mile usmál a Severus s nečitelným výrazem přikývnul. Oba se poté otočili a vyšli ven. Jasný zvuk přemístění se ozval za pár vteřin.
"Mimochodem - doslechl jsem se, že Sam pojede na přípravný tábor Quiberonských camrálistů."
"Nevím, jestli je dobrý nápad ji tam teď posílat," připustila jsem své obavy a posadila se ke Kingsleymu na pohovku.
"Zrovna v tom týdnu mám dozor ve Francii. Shodou okolnosti jsem si směnu hodil přímo do Quiberonu na famfrpál," prohodil lehce a podívla se na mě.

"Vážně?," zeptala jsem se nvěřícně.
Přikývnul a já se uvolněně zasmála.
"Jsi skvělej Kingsley. Děkuju."
"Takže?"
"Za tři týdny budeš mít co dělat," slíbila jsem mu.


S láskou
Romadůr

Prolog

15. června 2014 v 22:03 Spoutaní
Dneska jsem aktivní :) :D Tady je prolog :) Co nejdřív napíšu další kapitolu :)

Prolog

Nenáviděla ho.
Nenáviděla toho zatracenýho bastarda, který se hrdě nazýval lord Morgan, její ctěný otec.
Třískla pohárem do stolu a nedbala na to, že dobrá polovina velice drahého vína z 18. století se rozlila a vsákla do snad ještě dražšího stolu z červeného cesmínu. Její otec by jí nepoděkoval, ale v tuhle chvíli jí to bylo jedno. Kdy taky její otec udělal něco pro ni? Pro svou dceru - právoplatnou dědičku rodu Morganů a jedinou dceru?

Odpověděla si sama, aniž by při tom zaváhala. Jistěže nic. Existovala, to bral samozřejmě na vědomí, když se tu a tam nějaký významný obchodník zeptal na její zdraví. Vždy odpovídal stejně, jak je hrdý, že pokračovatelka jeho rodu je tak schopná čarodějka s mimořádnými schopnostmi.

Lord Morgan totiž miloval schopné lidi. Nedokázal by se smířit s tím, kdyby se jeho dcera narodila jako moták. Věřila, že by ji zabil, vlastně - byla si tím více než jistá. Viděla ho vraždit, když byla ještě malé dítě, plné ideálů o vlastních rodičích. Dřív si byla jistá, že je zná. A jak se mýlila.

Nezaváhal, když vešla do místnosti. Skoro s péčí ji dovedl do místnosti, kde se způsobně a s grácií představila postaršímu páru lehkým pukrletem. Otec souhlasně kývnul a za loket ji odtáhnul na nejbližší pohovku. Posadila se, záda rovná jako pravítko, s mírným úsměvem, který z ní její otec ještě nestihl vytlouct. A řekl jen: "Dívej se."

Mučil je dlouho, dívka s jasným děsem ve svých vykulených hnědých očích, se neodvážila ani pohnout. Očima byla fixována na manželský pár, který se v křečích válel u nohou jejího otce. Bezcitně se podíval tomu muži do očí a pozvedl hůlku.
"Za chyby se platí Thomasi. Avada kedavra!"
Žena se se srdceryvným výkřikem pohnula směrem k manželovi, ale zastavilo ji další zelené světlo. Místnost utichla a dívka omdlela.

Zničil jí život. Její vlastní otec, který ji měl chránit a učit. Za celý svůj život ho viděla pouze pokud ji - jak s nabubřelostí sobě vlastní - "učil platit za své chyby".
Bastard.

Nikdy ji neměl rád, stejně jako ona jeho. Ale teď, teď ho nenáviděla. Za to, že jí zase řídil život bez jejího vědomí a svolení. A její matka s tím nic nedělala. Jako vždycky, jen poslušně stála vedle a souhlasně mlčela. Mluvila, jen pokud k tomu byla vyzvána a byla přímo učebnicový příklad čistokrevné matky rodiny, kterou se Catherine nikdy stát nechtěla.
Udělali to jako vždy. Otec si ji zavolal do své pracovny, kde vyřizoval další objednávky na zakázané zboží a prostě jí to oznámil.
Budeš se vdávat.

Nic víc, nic míň. Chtěla protestovat, křičet a nadávat. Ale jen co z úst vypustila první slova odporu, ležela na zemi v bolestných křečích. Připomněl jí, kdo je. Smrtijed, tak jako ona a bezpochyby tak, jako její nastávající. Přála si, tajně doufala, že život si s ní nebude hrát napořád, a že jí tentokrát ukáže i svou dobrou tvář.

Jenže šťastný konec prostě nepřijde mladé ženě, jako je ona, vstříc. Ne někomu, kdo je s karmou na vysokých příčkách v pekle. Zabila a mučila jen proto, že sama ještě nechtěla zemřít. Tak sobecká. Ale v době války to ani jinak nešlo. Byla ocejchována, tak jako spousta dalších čistokrevných, ať už z vlastního hloupého rozhodnutí nebo z donucení. A teď, když Temný pán znovu povstal, jí nezbývalo nic jíného než se opět přidat k věrným, mučit a zabíjet.

Na levé ruce se jí skvěla značka, která ji nechutně podřizovala a dělala z ní ochočené a teď už i chovné zvířátko. Na levé ruce ji bude tížit zásnubní prsten. Ne za nějaký čas, ale velmi brzy. Jen kvůli němu, jejímu otci, tomu zatracenému bastardovi.

Vstala ladným kočičím pohybem z čalouněného křesla a prošla dveřmi, které se náporem její silně rozbouřené magie s třísknutím zavřely. Hrdě zvedla hlavu, tak jako vždy nést příkoří osudu.
Nenáviděla ho, ale její osud se tím nijak nemohl změnit.

S láskou
Romadůr

Info k povídce

15. června 2014 v 22:01 Spoutaní
Tady menší info :)


Doba: léto před 5 ročníkem HP - ?
Postavy: AUTP - Catherine Dillysa Morgan/Severus Snape, všichni v knize
Děj: Ten se dozvíte již v prologu :)

Romadůr

Nová povídka, postava hlavní hrdinky!

15. června 2014 v 21:57 Spoutaní
Takže. Zase jsem jednou porušila svoje pravidla a to hned dvakrát. Že nezačnu psát novou povídku a nezveřejním ji tady. Žel zase se stalo :D
Tady je nová hrdinka, nové povídky :)

7. Lovci

15. června 2014 v 20:28 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Ahojky,
je tu po nehorázně dlouhé době taky jedna kapitola z prostředí Twilight. Osobně se mi zdá, že v téhle kapitole jsem teda dala přednost své ďábelské stránce a chudák Erin to odnesla. No, snad se vám to bude líbit. :)

7. Lovci

Lehce jsme doběhli zbytek skupiny. Pustili jsme se a každá vyběhla na jednu stranu. Proběhla jsem nízkým křovím, a znova vyskočila na nejbližší strom.
"Po zemi tě to nebaví?," zvolal na mě Emmet.
Podívala jsem se na něj dolů a vyplázla jazyk. Rozesmál se a rozběhl. Využila jsem jeho chvíle nepozornosti a skočila mu na záda.
"Takže mě poneseš?," zeptala jsem se pobaveně a obtočila mu ruce pevně kolem krku.
"Drž se," zašeptal nebezpečně, zlověstně se usmál a chytil mi nohy, abych nespadla.

Odstrčil křoví a rozběhl se. Vůbec se nesnažil najít pohodlnou cestu. Právě naopak. Větvičky a listy mě švihaly do tváře a i když to nebolelo, bylo to dost otravné. Sklonila jsem hlavu a schovala ji za Emmetova záda.
"Nelíbí?," zasmál se a vrazil do stromu, jehož větev se zhoupla a praštila mě do ramene.
"Slabota," ušklíbla jsem se.

Zavrčel a rozběhl se rychleji. Proletěli jsme padesátimetrovým bodláčím jako tornádo, na jehož konci se mnou prudce vrazil do skály. Přeběhl mýtinku a vyskočil na skálu, po které se rozletěl přímo kupředu. Neuvědomila jsem si, co má v plánu, dokud se zničehonic nezastavil a rychle mě nepřehodil přes sebe. V šoku jsem nestihla nic udělat, jen si uvědomit, že padám.

Vrhla jsem rychlý pohled dolů na jezírko, do kterého jsem letěla volným pádem. Okamžitě jsem se přetočila, protože jsem neměla žádnou šanci z toho vyváznout suchá. Ladně jsem přidala otočku a šipkou jsem protnula hladinu.
Děkovala jsem všem svátým, že je jezírko hlubší, než vypadá, protože jsem vodou projela jako nůž máslem a dlaněmi se dotkla dna. Otočila jsem se a zírala nahoru, protože jsem byla asi padesát metrů pod vodou.

Vyděšeně jsem se chytila za krk a zadržela dech. Po pěti vteřinách jsem si uvědomila, že to vlastně byla hloupá reakce, vzhledem k tomu, že už nedýchám. Odrazila jsem se automaticky ode dna až jsem se zcela nečekaně vynořila nad hladinu. Párkrát jsem zkušebně máchla rukama a nohama a během chvíle jsem byla u břehu.
Vyprskla jsem vodu a vyletěla na břeh, kde jsem vytrhla menší stromek i s kořeny. Pořádně jsem se rozmáchla a hodila ho po Emmetovi a se zadostiučiněním poslouchala dunivý zvuk nárazu.

"Idiote!," vyjela jsem na něj vztekle a vrhla jsem se k němu s úmyslem ho pořádně praštit. Znovu, ale tentokrát holýma rukama.
"Neblbni," usmál se na mě Edward, který se zničehonic objevil vedle a obtočil kolem mě ruce, bráníc mi v pohybu.
"Kde ty se tu zase bereš?!," štěkla jsem po něm a vytrhla se mu.
Vyždímala jsem si vlasy a oblečení a znovu vztekle zavrčela na Emmeta, jenž se smál mojí reakci.

"Vtipný," přimhouřila jsem oči.
"Ani nevíš jak. Ten tvůj roztomiloučký výraz, když si padala do vody byl nezapomenutelný," zacukroval Emmet a odhodil stromek, který jsem po něm mrštila, do jezírka.
S kamenným výrazem jsem si dál ždímala vlasy a v duchu si opakovala svoji mantru. Za žádnou cenu se nenechat vytočit! Fungovalo by to - samozřejmě pokud by Emmet někdy dokázal držet jazyk za zuby, což by byla ode mě bláhová myšlenka.

"Nemohl bych tě tam hodit ještě jednou? To by byla skvélá fotka do rodinného alba," zazubil se.
"Ne, to teda nemohl," odpověděl jsem relativně klidně.
Tichým krokem jsem se vydala nazpět k domu, zcela pohlcena myšlenkou na sprchu a suché oblečení. S každým krokem ze mě pravidelně odkapalo pár mililitrů vody. Emmet se za mnou znovu rozřehtal. Zaskřípala jsem zuby a ostentativně ho ignorovala.

"Ale no tak sestřičko! Neber si to osobně. Víš, jak se ti bude dneska krásně spinkat? To mi připomíná, nejsi unavená - měl bych tě domů odnést?"
Dřív, než jsem to stihla zarazit, ze mě vyšlo mohutné zavrčení, které skrze pevně zaťaté zuby znělo opravdu výhružně, čemuž se Emmet pouze od srdce zasmál.
"Emmete," varoval ho Jasper a jemně mi obemknul levé zápěstí.
"Promiň," broukl Emmet mým směrem.

Lehce jsem kývla a pokračovala v cestě, než mě zastavil jeho tichý, škádlívý hlas.
"Nebudeme přece koťátko provokovat...," zašeptal tak nahlas, že bych ho slyšela i o sto metrů dál.
Mantra byla v tomhle případě zbytečná. Před očima se mi roztáhla rudá a nebezpečná mlha. Prudce jsem se otočila, vytrhla se a jedním skokem se k němu přiblížila a nebýt pohotovosti Jaspera a Edwarda, kteří mě před dalším krokem zachytili, asi bych se na Emmeta opravdu vrhla.

Z hrdla mi unikalo tiché a přerušované, ale přesto vražedně nebezpečné vrčení. Pomalu ztrácelo na síle, jak jsem se uklidňovala. S přimhouřenýma očima jsem sledovala Emmeta, který už se netvářil tak pobaveně. Pod Carlisleovým vyčítavým pohledem dokonce výrazně povadl jeho typický úsměv a on se zkroušeně podíval mým směrem.
"Opravdu. Už mlčím!," zvedl ruce v obranném gestu.

Stále rozrušená z předešého záchvatu vzteku jsem mu v odpověď opět výhružně zavrčela a vycenila zuby, plně vybavené jedem.
"Emme, jdi napřed," promluvil na něj tiše Jasper a přenesl své těžiště přede mě, kdybych měla chuť po něm vystartovat. Což jsem neměla. Naštěstí.

Kývnul na něj, že rozumí a spolu s Alice a Esmé vyrazil směrem k domu.
"Myslím, že zítra půjdeme na lov," podotkl Carlisle a otočil se na nás.
Uvolnila jsem napjaté svaly a pohnula se o krok dozadu. Edward mě okamžitě pustil, Jasper se trochu zdráhal, čemuž jsem se nedivila. Sklopila jsem pohled a rozešla se spolu s nimi zpět k domu.



Cestu domů jsem prakticky nevnímala a nohy jsem před sebe dávala jen mechanicky. K vnímání mě vrhlo až otevření dveří na terase.
"Jdeme se převlíknout," vtáhla mě dovnitř Alice a nadšeně mě táhla po schodech nahoru.
"Alice? Já si jdu dát sprchu a půjdu spát. Už jsem skoro 24 hodin na nohou," postěžovala jsem si trochu podrážděně a ukázala na své špinavé a mokré oblečení.

Alice na chvíli našpulila nesouhlasně rty, ale nakonec přikývla a hodila mi do rukou jemné saténové pyžamo. Protočila jsem nad tím očima a s těžkýma nohama se doplazila do sprchy, ve které jsem strávila nejméně půl hodiny.
Nad sušením vlasů už jsem skoro usínala a když jsem vyšla ven z koupelny, neubránila jsem se mohutnému zívnutí.

"Vykoupaná?," uslyšela jsem za sebou rozesmátý hlas.
"Potřebuješ něco, Emmette?," odpověděla jsem celkem klidně a otočila se na něj.
Vážně se na mě podíval a rychle mi předal kousek papírku. Zvědavě jsem se na něj podívala, ale než jsem ho stihla otevřít mě Emmett chytil za zápěstí. Koutkem úst naznačil v pokoji, otočil se a zamířil do pokoje. Než otevřel dveře ještě se na mě naposledy otočil a naznačil rukama zapalovač. Přikývla jsem a taky zmizela v Edwardově pokoji, který tu zatím ještě nebyl.

Rozložila jsem kousek papíru a četla:

Zítra půjdem lovit já, ty a Rose společně. Budu hodně převsvědčivý,
tak se připrav na velké rodinné objetí!
Emmet

Smutně jsem se usmála optimismu velkého bratra a vzala ze šuplíku ve stole fialový zapalovač, který Edward občas používal. Otevřela jsem okno a zapálila zprávu, která okamžitě vzňala.
"Hraješ si s ohněm?," zeptal se mě pobaveně Edward a zavřel za sebou dveře.
"To je Emmetova vina," utrousila jsem škodolibě a zaslechla tiché zavrčení z pokoje zmíněného.

Edward se uchechtl a já odhodila popílek ven z okna, které jsem přivřela.
"Dneska ses jako tulící medvídek nabídl ty?," zeptala jsem se hravě a sedla si na sedačku.
"Zjednodušeně řečeno," usmál se a přikryl mě dekou.
"Jsem svéprávná," protočila jsem očima a zívla.

"To ti nevyvracím," odpověděl a vmanévroval mě do pohodlnější pozice s hlavou na jeho rameni.
"Víš, že jako polštář jsi pohodlný?," prohodila jsem po chvíli ospale a zavrtala se.
"Páni. To jsem ještě neslyšel. Obzvlášť když vezmu v úvahu, že je naše kůže jako ze žuly..."
Tiše jsem se zasmála a zavřela oči.



"PŘESKOČILO TI EMMETE?!"
Prudce jsem sebou trhla, posadila se očima prozkoumala místnost, než jsem došla k závěru, odkud se ty příliš hlasité zvuky ozývají. Povzdechla jsem si. Výborně Emmette, ještě jsme ani nevyšli a Rose už je parádně nabroušená. Toť vše k tvému geniálnímu plánu.
Pečlivě jsem složila deku a pokoušela se ignorovat stále se zvyšující hlasy z vedlejší místnosti. Když už to bylo opravdu neúnosné, co nejtiššeji jsem vyšla ven z pokoje.
"Rose, zlato. Nemusíš hned křičet. Menší společnost tě přece povzbudí a navíc, Carlisle přeci řekl,..."

"Mně to ale vůbec nezajímá!," zasyčela na něj nazpět.
"Rosie..."
"Tohle na mě nezkoušej!," štěkla na něj a třískla dveřmi, ze kterých vyběhla a málem mě srazila ze schodů, ke kterým jsem došla. Než stihla zmizet otevřeným oknem, otočila se ke mně.
"Příště do toho nemusíš tahat Emmetta!," zaprskala a vystřelila ven.
Poraženě jsem sešla do obýváku, kde se všichni starostlivě dívali střídavě na okno a na mě. Posadil jsem se na pohovku a přitáhla si tenisky, které mi Alice podala. Než stihl někdo něco říct, vyřítil se ze schodů i Emmett a se zkroušeným výrazem se opřel zády o sloup.

"No... Nečekal jsem, že to půjde takhle. Vážně mě to mrzí. Většinou nebývá takhle nabroušená, netuším, co to do ní vjelo. Bože, klidně mě seřvi, jenom se na mě takhle nedívej."
"A nebyl si už seřvaný dostatečně?," pousmála jsem se smutně a zavázala si tkaničku na tenisce.
Kleknul si přede mě, vzal mi ruce do jeho obrovských dlaní a počkal až jsem se na něj podívala.
"Vážně mě to mrzí. Ale... ještě není všem dnům konec ne?," mrkl na mě zase usměvavě.
Maličko jsem se pousmála.
"Klidně tě ponesu," šťouchl do mě a vesele se zazubil.

"To určitě. A dopadne to jako minule," naštvala jsem se naoko.
"Neříkej, že se ti to noční plavání nelíbilo," poškleboval se.
"Neumím plavat," zakroutila jsem hlavou, zčervenala a jeho nevěřícnému výrazu jsem se musela zasmát.

"Vážně? Emmettte! Proč jsi Erin hodil do vody?," zeptal se ho vyčítavě Carlisle.
"Já to nevěděl!," bránil se Emmet a zvedl na obranu ruce.
"No a? Myslela jsem si, že se utopím," přisadila jsem si a pobaveně sledovala, jak mu mizí usměv z tváře.
"Jen klid. Pak mi to došlo," zvedla jsem oči k stropu a začervenala se nad svou hloupostí.
Emmett se v odpověď pořádně rozřehtal a pomohl mi na nohy.
"Tak vyrážíme," chechtal se dál.



"Rose! Tady jsi," rozzářil se Emmett a pevně objal menší upírku.
"Samozřejmě," prohodila upjatě.
"Dobře, skupiny už máme. Já, Esmé a Edward jdeme na sever, Jasper a Alice na jih a vy tři na východ," rozdal Carlisle pokyny.
"Kdyby se cokoliv stalo,zavoláme si," usmál se nakonec.
Alice se zvonivým smíchem táhla Jaspera pryč, zatímco Edward se šilenou rychlostí rozběhl. Esmé a Carlisle se volným tempem a ruku v ruce rozešli na sever, nechávajíc nás, poslední skupinku, uprostřed mýtiny.

Rose se ke mně s naštvaným výrazem otočila.
"Snaž se neztratit," zasyčela a rozběhla se do nízkého porostu na východní straně.
"To asi nebyl ten nejlepší nápad, že?," ozval se Emmett a rozpačitě se podrbal na hlavě.
"Myslíš?," zeptala jsem se sarkasticky a vydala se stejným směrem, kterým zmizela Rose.
Naštvaně jsem se vrhla na prvního jelena, který mi vběhl do cesty. Zabila jsem ho poněkud divočejším způsobem, než je mým zvykem.

"Už nejsi tak roztomilá jako dřív?"
Prudce jsem vzhlédla přím do Rosaliiných ledových očí.
"Nebyla jsem rozotmilá. Co máš zase za problém?"
"Problém?!," vystřelilo jí jedno obočí vzhůru a hned nato se nevesele zasmála.
"Holky...," vložil se do toho opatrně Emmett.
"Zmlkni!," vybuchly jsme obě.
"Jen klid," zvedl na obranu ruce, ale vzápětí se rozesmál.

"Vidíte? V něčem si rozumíte."
"To je naprostá blbost..."
"Větší kravinu jsem neslyšela Emmette..."
"Mám pravdu," usmál se samolibě a opřel se o strom.
Povzdechla jsem si a odhodila mrtvé zvíře stranou. Rose se postavila do bojovné pozice, hlavu hrdě vztyčenou. Emmett se obezřetně odrazil od stromu, ale vzápětí zavětřil a přes tvář mu přeběhlo děsívé nadšení. Okamžitě se rozběhl severním směrem s potěšeným zavrčením.
"Medvěd," řekli jsme zároveň a naštvaně na sebe pohlédli.

Rose si odfrkla a já se zamračila. Vzápětí se jedovatě usmála a já obezřetně o krok ustoupila.
"Běž si něco chytit," zacukrovala a zamrkala řasami.
"Fajn," procedila jsem.
"Zvládne to naše miminko samo?"
"Nepotřebuju chůvu," zaprskala jsem a odletěla na jih.

Naštvaně jsem proběhla nízkým křovím a odstrčila jednu borovici, která se pod mým nátlakem pěkně prohnula. Pořád do mě musí rýt, pomyslela jsem si a prudce zavrčela. Myslí si, jak není chytrá a jak mě odsud vystrnadí. Nechápu proč se aspoň nesnaží pochopit, že...

Zastavila jsem se. Cítila jsem ho. Bijící srdce. Tak lákavé, tak čerstvé, tak blízko! Nemohla jsem jinak. Nasála jsem vzduch a slastně zamručela. Okamžitě mi vylezly špičáky naplněně jedem. Neslyšně jsem vyskočila na strom a řítila se co nejtiššeji ke svému cíli.

Nevnímala jsem nic, jen tlukot srdce a tu zatraceně přitažlivou vůni, která mě k sobě každým metrem vábila víc a víc. Za chvíli jsem byla u něj. Nebyl ani metr daleko. A teď tu byl pode mnou.

Muž, podle mapy a batohu turista, který hledá nějakou památku. Měl asi metr sedmdesát, střední postava. Košili měl lehce rozepnutou a tak mi poskytoval perfektní výhled na jeho obnažený krk. Hnědé vlasy i oči, které se zájmem zkoumaly okolí.
Před očima se mi zformuloval jiný výjev.

"Vstávej! Prober se, ty malá děvko!"

Nepříčetně jsem zavrčela, až muž leknutím nadskočil a zadíval se do koruny stromů. Vytřeštil oči, když uviděl ten krvelačný výraz a rudé oči. Viděla jsem to na jeho tváři. Okamžitě se otočil a rozběhl pryč v bláhovém domnění, že mi uteče.
Andělsky jsem se usmála a rozběhla se po stromech za ním. Načasovala jsem si přistání tak, abych dopadla přesně před něj. Leknutím se zastavil a ve snaze rychle utéct zakopl o větev a skáce se na zem.

"Co jsi zač?!," vyjekl přidušeně.
Jen jsem si olízla ret a vrhla se mu po hrdle. Přidušeně vyjekl a v marné obraně před sebe dal ruce s pokusem mě odstrčit. Další výkřík utichl náporem mých rukou, když jsem mu v šílené potřebě se napít zlomila vaz.

Zuby jsem protrhla kůži, ze které se vyvalila okamžitě krev a já ji začala lačně pít. Byla to hotová smršť těch nejůžasnějších vůní a chutí, jaké jsem kdy cítila ve svých ústech. Přitáhla jsem si nehybně tělo do pevného objetí ve snaze z něj dostat co nejvíc. Ale po pár dalších hltech už nebylo, co by mi mohl dát.
Odhodila jsem jeho tělo a červená mlha začala pomalu mizet.

"Ach bože," zašeptala Rose jen co doběhla k tratolišti krve.
Zmateně jsem se na ni otočila a pak zpět na nehybné tělo. Ztuhla jsem, když mi došlo, co se stalo. Co jsem udělala. Podívala jsem se na své krví potříštěné ruce, jako bych se chtěla ujistit, že to není pravda a rozklepala se jako malé štěně v zimě. Znovu jsem zvedla oči a pohlédla do těch mrtvolně hnědých.

Zabila jsem ho. Nemilosrdně jsem ukončila život asi pětatřicetiletému muži. Možná měl rodinu, pomyslela jsem si staženým žaludkem. Zlomila jsem mu vaz a vysála všechnu krev. Co jsem to za zrůdu.
"Bože, zabila jsem ho. Zabila jsem ho!," zašeptala jsem panicky a odplazila se pozadu, co nejdál od jeho těla.

"Jsem vrah, Rose, já jsem vrah. Zabila jsem ho," opakovala jsem a objala si rukama nohy.
"Erin, já... Není to tvoje vina. Měla jsem tě hlídat. Byla jsem hloupá. Tohle se nemělo stát," zazoufala si Rose a přiklekla ke mně.
Opatrně si mě přitáhla do náruče a já se rozklepala ještě víc, pevně jsem chytila její mikinu.
"Rose já ho zabila. Nechtěla jsem ho zabít," rozvzlykala jsem se a ona mě o to pevněji objala.

"Je to moje vina Erin. Omlouvám se. Mrzí mě to, hrozně moc."
"Rose, zlato. Tak tady jste, já už měl... Ježiš! Co se stalo proboha?!," Emmet vytřeštil oči a zíral na naši objímající se dvojici.
"Zavolej prosím Carlisleovi," poprosila ho Rose a jemně mě hladila po vlasech.
"Erin...?"
Otřásla jsem se a útrpně zavřela oči. Rose mlčky přikývla a jemně mě houpala ze strany na stranu.

"Carlisle? Tady Emmet... Máme problém."

S láskou
Romadůr

4. Daruji ti život 2/2

8. června 2014 v 8:55 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Druhá část je tady :)

"Myslím, že teď nás tam pěkně dlouhou dobu nebude chtít vidět," usoudila máma, když jsme vypadli z krbu do našeho obýváku.
Oprášila sebe i mě od popela a hodila své sako přes pohovku. Zasmála jsem se a shodila kecky, abych mohla skočit na gauč. Máma podrážděně našpulila rty, ale když jsem na ni vrhla svůj nejlepší štěněčí pohled, usmála se a posadila se vedle mě.
"Ach. Ráno mi volal Bob. Ptal se mě, jak se máš a jestli bys náhodou neměla náladu na malou vyjížďku. Naděje už si přece jenom potřebuje protáhnout nohy."
Nadšeně jsem vypískla a objala mámu.

"Kdy přijde? Kam si dala Nadějino sedlo? A už tu byl kovář, podívat se na ty její podkovy? A taky..."
"Tady se někdo moc těší," ozval se mužský hlas přímo za mnou.
Prudce jsem se otočila a se zářivým úsměvem rychle běžela skočit mu kolem krku.
"Bobe!"
"Sam," usmál se zpět a pevně mě stiskl a zatočil se mnou.
"Vážně pojedem? A kam? Máš tu Generála? A mohla bych...."

"Jen pomalu hvězdo," zarazil mě pobaveně Bob.
"Všechno mám, běž osedlat Naději a můžem vyrazit."
"Super! Ahoj mami - vrátíme se... no později," mávla jsem na mámu a popadla Boba za ruku.
"V šest ať jste tady! A nejezděte moc daleko!," zakřičela na nás ještě.
Rozběhla jsem se v závěsu s Bobem do stáje, kde uprostřed majestátně podupával nádherný ryzák.
"Ahoj Generále," pohladila jsem koně po šňupce a dala mu jeden cukr, který jsem vzala na poličce.

Kůň mi zaržál na pozdrav a dloubnutím do žeber mě popohnal k osedlání jeho koňské kamarádce.
"Ještě ty začínej!," zasmála jsem se a vlezla do sedlovny.
Vzala jsem otěže, sedlo a podsedlovou dečku a rychle za sebou zavřela. S těžkým nákladem jsem namáhavě došla k Bobovi, který mi vyvedl Naději z boxu a zrovna ji připnul na vazák.
"Díky," zafuněla jsem a shodila svůj náklad.
Hbitě jsem klisnu nasedlala a vyzývavě se na Boba zadívala.
"Copak?," zeptal se mě obezřetně.

"Dáme si závod," navrhla jsem s nebezpečným leskem v očích.
"Ale nesmíme nikam daleko. Víš, co říkala máma," podíval se na mě přísně.
Protočila jsem očima a nasedla. Popadla jsem otěže pevně do rukou a jemným dloubnutím kotníků jsem Naději přiměla k chůzi.
"Kde se flákáš?," křikla jsem dozadu a vyplázla na Boba jazyk.
"No počkej!," zasmála se a pobídl Generál ke klusu.




"Vyhrála jsem! Už zase," prohodila jsem vychloubačně, když jsme se s Nadějí přiřítili na velkou mýtinu.
"Dobře! Dostalas mě. Vzdávám se," pronesl zadýchaně Bob a zabrzdil Generála.
Rychle mrknul na hodinky a zbledl. Já ho následovala hned vzápětí.
"V kolik máma řekla...?"
"Asi před dvěma hodinama," povzdechl si těžce Bob.
"Takže to vezmeme druhou cestou za vaším domem a pěkně tryskem. Tvoje máma nás zabije až..."

Jeho proslov ukončil fialový paprsek, který mu proletěl těsně kolem levé paže. Prudce jsem se otočili směrem, odkud kletba letěla a já si s hrůzou uvědomila, kdo se to k nám přes louku blíží.
Smrtijedi.
"Hned uteč Sam!," zakřičel na mě okamžitě Bob a zaštítil nás před další kletbou.
"Ale...," nechtěla jsem tu nechat Boba samotného.
"Hned!," vykřikl prudce a švihnul Naději přes zadek.

Ta se vzepjala na zadních a já se taktak udržela, když se šílenou rychlostí rozeběhla k našemu domu.
"Naděje opatrně!," promluvila jsem zoufale vylekanému zvířeti do ucha.
Rychle jsem se narovnala v sedle a přitiskla se jí co nejblíže ke krku, aby mohla běžet co nejrychleji. Naděje okamžitě pochopila můj záměr plynule přešla do dostihového trysku. Pevně jsem se držela nejen otěží, ale i její hřívy a modlila se, aby nás Smrtijedi nezahlédli.

Z plané naděje mě vyvedl zelený paprsek, který těsně minul mou hlavu. Vzápětí ho následovala další série kouzel, takže jsem Naději prudce stočila doleva. Vyděšeně mě poslechla, ale srážce se stromem, který byl vedle, jsme už ani jedna nemohli zabránit.
Prudký náraz do trčící větve mi vehnal slzy do očí. Jasně jsem cítila jak mi tvrdé dřevo protrhlo kůži na rameni hluboko ke svalu. Ze světle béžové mikiny se rychle stávala rudá, jak mi krev prosákla až do oblečení.

"Běž proboha!," zavyla jsem a zoufale se přitiskla k jejímu krku, nutíc se do rovného postoje.
"Mdoloby na tebe!"
"Everte stativ!"
Zabočila jsem tentokrát doprava, protože levá ruka mi jen bezvládně visela podél těla. Převzala jsem otěže do zdravé ruky a těžce se sbírala znovu nahoru po další ostré zatáčce.
"Naděje. Teď mě musíš udržet v sedle, rozumíš?," promluvila jsem jí hlasitě do ucha, které se natočilo mým směrem a doprovodilo ho souhlasné zafrkání.

Pustila jsem otěže za sedlo, aby jí nebránily v běhu a mně v boji, pevně jsem se zapřela nohama, naklonila se jí až ke krku a zapátrala v mikině po své hůlce. Po pár zběsilých pokusech mi nakonec vskočila do ruky.
"Impedimenta!," zakřičela jsem a prudce máchla hůlkou dozadu, zatímco jsem děkovala profesoru Snapeovi, za dodatečné hodiny obrany.
"Áááá," jasný výkřik za mnou mě utvrdil v představě, že jeden z nich je z cesty.
"Počkej ty mrcho! Crucio! Crucio!!!"

Zatlačila jsem patou do Nadějina levého boku, která okamžitě zareagovala a zachránila nás od kletby.
"Impedimenta! Levicorpus! Everte stativ!"
Pálila jsem jedno útočné kouzlo za druhým, dokud jsem neuslyšela, jak i druhý Smrtijed padá k zemi.
"Levicorpus!"
"Naděje! Doprava! DOPRAVA!," zakřičela jsem, stiskla pravou patu, nicméně uhnout už jsem nestihla.

Prudce mě smetla větev a já odletěla z koně, do zad navíc trefená kletbou, díky níž jsem provedla dvojitou vývrtku a tvrdě dopadla na zem. Bolestně jsem zaskučela, co nejrychleji se sesbírala na nohy a schovala za strom. V dálce jsem slyšela odeznívající dusot kopyt. Zatraceně!
"Tak Karkulko, kdepak tě máme?," zachechtal se temně Smrtijed a mně se strachy stáhlo hrdlo.
Byla jsem prakticky bezmocná proti plně dostudovaným kouzelníkům, o Smrtijedech nemluvě. Namáhavě jsem polkla a přes slzy bolesti pozvedla hůlku, na jazyku připravenou kletbu. Co nejtiššeji jsem se opřela o strom a zaposlouchala se do zvuku přibližujících se kroků.

"No tak vylez," zasyčel z mé levé strany, takže jsem se přesunula co nejvíc doprava, doufajíc, že mu nadběhnu a nějakým zázrakem ho překvapím.
Můj plán vycházel do doby, než jsem šlápla na nějakou zpropadenou borvicovou větvičku, která pod mou vahou hlasitě křupla. Smrtijed se prudce otočil mým směrem a téměř současně jsme proti sobě vypálili kletby.

"Expelliarmus!"
"Impedimenta!"
Jeho kouzlo bylo bohužel rychlejší. Hůlka mi vyletěla z ruky a obloukem doletěla k němu, jenž jí vítězně zachytil. Moje kletba se v půli rozplynula a její zhasínající záře mi jasně ukázala moje stávající možnosti.
"No nebylo to tak těžký ne?," zacukroval a já se nechtíc otřásla odporem.

Pohlédl mým směrem a na chvíli šokovaně zamrzl. Sundal si bílou masku a mé srdce spadlo až do kalhot. Evan Rosier. Několikanásobná vražda před pár týdny.
"Koukám, že jsem narazil na poklad. Bellatrix mi jistě nabídne skvělou cenu za tvou mrtvolu," zašeptal po chvíli a oči se mu vzrušeně leskly.
"Asi tě přinesu ukázat tatínkovi. Už se těším na ten jeho nevěřícný pohled. Spi sladce."
Usmál se takovým způsobem, že chvíli i vypadal jako člověk.

"Avada kedavra!"



S láskou
Romadůr

4. Daruji ti život 1/2

8. června 2014 v 8:55 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojky,
jak jsem slíbila - 1/2 Víkendové bomby je tady. Byla by tu později a v celku, pokud by mě má drahá sestřenka nevydeptala. Nicméně, chtěla bych Vám říct, že tuto kapitolku jsem si opravdu užila. Najdete tam snad všechno, ale hlavně konečně nějaké to napětí a akci! Po přečtení mě budete chvíli proklínat (sami pochopíte proč) a budete se těšit na další část. Tahle kapitola bude na dvě čási - přesáhla jsem počet slov :)

Pár faktů, které byste měli vědět, než si povídku přečtete:
  • Vím, že nezletilý čaroděj nesmí používat magii. Sam je ale v Bradavicích, kde má Snape pevně zabezpečené komnaty, které ministerstvo nemůže odhalit.
  • Snažím se nedělat rychlý přesun od něčeho k něčemu, ale kdybyste se ztráceli, rozhodně mi to napište.
  • Zlatoslav Lockhart se objevil proto, že se dějově přehoupneme do 2. ročníku Harryho Pottera.

4. Daruji ti život

Stála jsem na palouku uprostřed noci. Rozhlédla jsem se po pusté krajině, kterou najednou obklopila černočerná noc.
"Sam...?"
"Mami?," zavolala jsem nazpět do tmy, která mě obklopovala, když jsem poznala hlas, volající mé jméno.

Pomaličku jsem vykročila a slepě před sebe natáhla ruce. Udělala jsem další krok, když se mi za zády ozvalo hromové zavrčení. Prudce jsem se otočila a hleděla do stejných bouřkových očí, které se nebezpečně blýskaly v psím obličeji.

Opatrně jsem začala couvat, ale pes začal vrčet ještě víc a jako predátor, lovící svou oběť, se ke mně začal plížit. Čím víc se ke mně přibližoval, tím jasněji byla vidět jeho postava, dosud schovaná ve stínech. Byl vysoký, mohutný a s vyceněnými zuby na mě znovu zavrčel.
Polekaně jsem sebou trhla a zakopla o větev. Zřítila jsem se k zemi a pozadu se plazila pryč z jeho dosahu. Psovi se vítězně zablesklo v očích, načež vyskočil a s uširvoucím zavytím se ke mně rozeběhl...

Prudce jsem se posadila na posteli a v němém výkřiku se chytila za hrdlo. Trhaně jsem vydechla a snažila se zklidnit své divoce bušící srdce.
Byl to jen sen, hlavně klid, nařizovala jsem si, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Za pár minut jsem měla svůj srdeční tep jakžtakž pod kontrolou a usoudila jsem, že je malá pravděpodobnost, že to se mnou sekne.

S menšími obtížemi jsem se vyhrabala z přikrývek a postavila se vedle postele. Podívala jsem se na rozházenou postel a rozpačitě se vrhla na úklid.
"Slečna nemusí uklízet, Tippy se o to postará."
Leknutím jsem nadskočila a upustila polštář, který jsem svírala v rukou. Otočila jsem se na malou skřítku, která stála v uctivé vzdálenosti, žmoulala v ruce svou malou zástěrku a nervozně koukala mým směrem.

"Tippy se moc omlouvá slečno. Tippy jen uklízí panu Snapeovi, Tippy je dobrá skřítka, přivře si uši do trouby, že tak vyděsila slečnu..."
"V pořádku Tippy," přerušila jsem ji.
"Žádné přivírání uší do trouby rozumíš?," nařídila jsem ji lehce a ona se uklonila.
"Jak si slečna přeje. Tippy teď uklidí a připraví slečně snídani."
"To nemusíš," usmála jsem se," něco nám připravím sama."

Což byla očividně velká chyba, poněvadž se skřítka spustila na kolena, sepnula ruce a hluboce se rozeštkala.
"Slečna je laskavá a má velké srdce," zalykala se skřítka, velké modré oči široce otevřené s podezřelým leskem.
"Ech... no... Nevíš, kde je profesor Snape?," zeptala jsem se laskavě.
"Pan Snape připravuje v laboratoři lektvar pro ředitele Brumbála," poklonila se s trhanými vzlyky skřítka, postavila se na nohy a hbitě se jala uklízet.
"Děkuju Tippy."

Skřítka vykulila své velké oči a šokovaně se na mě podívala. Jemně jsem se usmála a přehodila přes sebe svůj svetr, který jsem našla na opěrce křesla, v němž jsem včera zaspala. Mohutně jsem zívla a protáhla se, až mi zapraskalo v zádech. Vzala jsem si ze stolku svoji hůlku a vydala se na průzkum Snapeovy kuchyně.

Opatrně jsem nakoukla do místnosti, která se zdála být nejméně obydlená. Očividně ji nepoužíval moc často, ušklíbla jsem se a otevírala jednu poličku za druhou. Bylo pro mě celkem překvapení, že byly poličky opravdu zaplněné surovinami, které nebyly prošlé.
Vzala jsem krabičku s kávou a dala ji na stůl. Zapnula jsem lehce opotřebovaný kávovar, nalila do něj vodu a přidala kafe. Znovu jsem zívla a vytáhla dva hrníčky, ze zásuvky, která se zdála být otevíraná nejvíce. Kávovar po pár minutách lehce zavibroval a zapípal.

Přelila jsem z něj kafe do jednoho hrníčku a zamyšleně se podívala zpět na kávovar. Poté jsem se ďábelsky usmála a vytáhla svou hůlku. Lehce jsem poklepala na víčko a káva se rychle změnila v horkou bílou čokoládu. Spokojeně jsem se zašklebila, odložila hůlku a nalila nápoj do druhého hrníčku.
Rychle jsem připravila tác s tousty a všechno naložila na podnos, který jsem odnesla do obýváku, protože něco jako jídelna zjevně v komnatách mistra lektvarů neexistovalo. Položila jsem tác na stolek a zvědavě se podívala ke dveřím laboratoře, zpod nichž jemně zářilo modrozlaté světlo.

Posadila jsem se do křesla naproti laboratoři a vrhla letmý pohled na hodiny nad krbem. Půl sedmé - no tak to potěš koště. Kdo už dneska vstává tak brzy?! Znuděně jsem se dívala do ohně, dokud jsem neuslyšela tiché zavrzání dveří.
"Vy jste teda ranní ptáče," utrousila jsem ke dveřím a ospale si promnula oči.
"Zato vy vypadáte, jako kdyby se přes vás přehnalo stádo kentaurů," ušklíbl se profesor a odložil láhev s načernalým lektvarem.
"Obvykle nevstávám tak brzy...," odmlčela jsem se a vzala do rukou šálek s čokoládou.

Posadil se naproti a zkoumavě se na mě zadíval. Moc dobře jsem znala jeho schopnosti v oblasti nitrozpytu, takže jsem bezděčně uhnula pohledem a snažila se tvářit neutrálně. Když jsem delší dobu nepokračovala, odtrhl ode mě svůj pronikavý pohled. Skepticky se podíval na snídani a šálek kouřící se kávy. Opatrně ji vzal do rukou a přičichl k ní.
"Není otrávená," protočila jsem napůl pobaveně, napůl podrážděně očima a upila ze svého hrníčku.
"Nikdy nesmíte zakolísat ve své opatrnosti," poučil mě a usrkl si.

"Jste si jistá, že je ten toast jedlý?," zeptal se mě poté naprosto vážně.
"Samozřejmě," zamračila jsem se.
"Připravovala jsem ho z vašich zásob, takže pokud bude špatný nebo zkažený, není to moje vina."
Nevinně jsem pokrčila rameny a usmála se.
"Copak jste dělal?," kývla jsem zvědavě směrem k ampuli s lektvarem.
"Něco, co by vaše uši rozhodně neměly slyšet," kontroloval profesor a přísně se na mě zadíval.

"Jenom jsem se zeptala," ohradila jsem se.
Ozvalo se hlasité zaklepání a poté se ozval přeslazený hlas.
"Severusi, příteli? Ředitel mi řekl, že tu budeš. Měli bychom se konečně poznat - jako kolegové, protože..."
Profesor máchl hůlkou a rozprostřel kolem diskrétní kouzlo.
"Co je to za pitomce?," zeptala jsem se zvědavě.
"Jazyk," napomenul mě a já protočila očima.

"Dobře - tak co to bylo za milého pána, který si hodlal vynutit ayši společnost poněkud vlezlým způsobem?"
"Hmm... Vaše první verze se mi nakonec líbila více, i když byste si měla dávat pozor na to, co vypustíte z pusy. Nicméně máte pravdu. Naprosto neschopný břídil, u nějž nejsem přesvědčen, zda-li má opravdu něco alespoň podobného mozku - jinak řečeno, nový učitel Obrany proti černé magii. Zlatoslav Lockart,..."
"Ten blbeček, co pořád vítězí v Týdeníku čarodějek za "Nejkouzelnější úsměv"?," naznačila jsem uvozovky," Merline, větší kraviny, než ty jeho bláboly napsané v deníčcích, kterým říká knihy, jsem nečetla."

Profesor se pobaveně ušklíbl a souhlasně pokýval hlavou.
"Ano, přesně ten."
V krbu se náhle rozhořely zelené plameny, z nichž vystoupila s uštvaným a unaveným výrazem moje mamka a přerušila tak jakoukoli další interakci mezi námi.
"Ahoj," rozzářila jsem se.
"Dobré ráno, broučku," usmála se jemně a posadila se vedle Snapea, který se celkem nápadně odtáhl.
"Dobré ráno Severusi. Nebyly s ní problémy?," zeptala se ho starostlivě.

Snape se ušklíbl, zatímco já jsem se zamračila, nejistá koho z nich tím pohledem počastovat.
"Nic, co bych nezvládl," ušklíbl se sebejistě a nalil jí šálek ještě teplého čaje.
"Výborně. Děkuju," důkladně si usrkla čaje a vzápětí doširoka rozevřela oči.
"Mami?," zeptala jsem se nejistě.
V tu chvíli se jí protočily panenky, profesor jí urychleně vzal prázdný šálek a ona se zřítila na pohovku, ze které se právě zvedl, takže sebou nekontrolovaně žuchla na jeho prázdné místo jako hadrová panenka. Rychle jsem odložila čaj a poklekla k ní. Jemně jsem ji propleskla a na ruce hledala tep.

"Jen klid. Pouze Posilující a Regenerační lektvar. Za pár hodin bude znovu použitelná," protáhl Snape.
Okamžitě jsem se na něj otočila.
"Vy jste jí dal lektvar?," zeptala jsem se nazlobeně a prudce se postavila.
"Omdlela by tak jako tak. Teď máte alespoň jistotu, že to máme pod kontrolou, takže o vaši drahocennou matinku se strachovat nemusíte. Tohle jí jenom prospěje. Měla by vědět, že pokud se chce naplno věnovat práci, neměla si vás pořizovat. Tímhle tempem se z ní brzy stane chodící mrtvola," odvětil chladně.
"Je to s ní vážné?," lekla jsem a úzkostí se mi stáhlo srdce.

"Jistěže," odpověděl kousavě a pozdvihl obočí.
Vytřeštila jsem oči a těžce se nadechla. Jeho tvář nabrala vážný výraz a v očích se mu zableskla starost.
"Uklidněte se. Bude v pořádku, jak jsem říkal..."
Ale já ho neposlouchala. Nemohla jsem. S hrůzou jsem se otočila na nehybnou postavu na gauči. Nemohla jsem dýchat a svět se začal točit. Z velké dálky jsem vnímala, že na mě Snape ještě pořád mluví.
"Slečno Harperová! Samantho! Sam?!"

Na ramena mi dopadly ruce a rázně se mnou zatřepaly, což ale nevyřešilo můj problém s dýcháním. Když jsem i nadále nebyla schopná se nadechnout, vzal můj obličej pevně do dlaní a donutil mě se na něj podívat.
"Sam! Soustřeď se na mě. Zhluboka se nadechni. Tak je to správně. Nádech a výdech. Nic se neděje, nemusíš mít strach."
Vtáhl jsem vzduch do bolavých plic, opřela se do toho dotyku a pevně zavřela oči.
"Nedělejte si z toho legraci," poprosila jsem ho vážně a otevřela oči.
"Omlouvám se. To bylo nevhodné."

Kývla jsem a s jeho pomocí si sedla do křesla. Vytáhl hůlku a lehce mi poklepal na zápěstí. Zamračil se a máchl znovu, tentokrát nad hrudníkem.
"Máte příliš silnou tepovou frekvenci."
"Lekla jsem se," pokrčila jsem rameny.
"Na to máte tep až příliš rychlý. Musela jste prodělat mnohem větší šok, než jsem předpokládal," zamračil se a sedl si naproti mně.
"Myslím, že to mám ještě z dnešní... ehm... noční můry," zašeptala jsem, zrudla a sklopila pohled.
"Míváte často noční můry? Měla jste mi říct - mám tu Bezesný spánek," odvětil a pronikavě se na mě zadíval.

"To byl důvod vaší ranní nervozity?," pokračoval.
"Jo," zadrhla jsem se," takovýhle sen se mi ještě nezdál Byl tak... skutečný. Víte jak to myslím?"
Počkala jsem až přikývne a pokračovala.
"Stála jsem na louce. Sama a v noci, když jsem uslyšela, jak na mě volá máma, ale když jsem se otočila, nikde jsem ji neviděla. Udělala jsem pár kroků a pak se na mě z křoví vyřítil obrovský... pes. Vypadal skoro jako Smrtonoš. Měl tmavou srst... a taky..."
"Ano?"
"Měl úplně stejné oči jako já," dopověděla jsem a vzhlédla do jeho lehce překvapené tváře.

Lehce si odkašlal a úkosem pohlédl na mou spící matku. Když se na mě obrátil, jeho tvář znovu brázdila neproniknutelná maska.
"Nejspíš to byl jen následek... nějakého šoku. Pochybuji, že se vám o něčem podobném bude zdát znovu. Ale kdyby přeci jen - víte, kde mě najít."
"Děkuju."




"Ještě jednou ti děkuju Severusi. Ale opovaž se mě ještě někdy omámit lektvarem," zamračila se máma.
"Bylo mi potěšením," protáhl," na mém místě bys udělala to samé."
"Ne! To...," odporovala chabě máma, ale na jeho pozvednuté obočí sklapla.
"Uvidíme se později," usmála se nakonec a rychle ho políbila na tvář.
"To není nutné!," procedil skrze zaťaté zuby a mírně zrůžověl, když se prudce odtáhl.

"Vy to doufám praktikovat nehodláte!," otočil se na mě obezřetně.
"Né. Naschledanou, pane Snape," usmála jsem se taky a rovnou ho objala.
Překvapením se ani nehnul a já se raději odtáhla dřív, než by se rozhodl mě zaklít. S kamenným výrazem nám ukázal směrem ke krbu, načež jsme se obě nekontrolovatelně rozesmály a zmizely v zelených plamenech, jasně slyšíc nijak tlumené nadávky bradavického profesora.

Víkendová bomba

6. června 2014 v 16:57 Oznámení a další
Ahojky,
tak Vás všechny zdravím v dnešním prosluněném pátku. Všichni můžeme odpočívat o víkendu... No, jak kteří. Omlouvám se za dočasnou neaktivitu, kterou mi ale musíte odpustit, jelikož jsem byla asi 30 km daleko, v naprosté "džungli", bez signálu a odříznutá od všeho. Nicméně jsem si to užila, nabrala síly a tak dále.

Takže jsem se až teď vrhla na psání. Tak nějak jsem se nakopala a odhodlala do Neděle zveřejnit, alespoň dvě kapitoly. Jestli Twilight nebo Harry Potter - to bude takové překvápko ;). Tak si užívejte pátek a těšte se na Neděli! Já jdu psát.

P. S.: Všimli jste si? První Červnový článek :D :)
S láskou
Romadůr