4. Daruji ti život 1/2

8. června 2014 v 8:55 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojky,
jak jsem slíbila - 1/2 Víkendové bomby je tady. Byla by tu později a v celku, pokud by mě má drahá sestřenka nevydeptala. Nicméně, chtěla bych Vám říct, že tuto kapitolku jsem si opravdu užila. Najdete tam snad všechno, ale hlavně konečně nějaké to napětí a akci! Po přečtení mě budete chvíli proklínat (sami pochopíte proč) a budete se těšit na další část. Tahle kapitola bude na dvě čási - přesáhla jsem počet slov :)

Pár faktů, které byste měli vědět, než si povídku přečtete:
  • Vím, že nezletilý čaroděj nesmí používat magii. Sam je ale v Bradavicích, kde má Snape pevně zabezpečené komnaty, které ministerstvo nemůže odhalit.
  • Snažím se nedělat rychlý přesun od něčeho k něčemu, ale kdybyste se ztráceli, rozhodně mi to napište.
  • Zlatoslav Lockhart se objevil proto, že se dějově přehoupneme do 2. ročníku Harryho Pottera.

4. Daruji ti život

Stála jsem na palouku uprostřed noci. Rozhlédla jsem se po pusté krajině, kterou najednou obklopila černočerná noc.
"Sam...?"
"Mami?," zavolala jsem nazpět do tmy, která mě obklopovala, když jsem poznala hlas, volající mé jméno.

Pomaličku jsem vykročila a slepě před sebe natáhla ruce. Udělala jsem další krok, když se mi za zády ozvalo hromové zavrčení. Prudce jsem se otočila a hleděla do stejných bouřkových očí, které se nebezpečně blýskaly v psím obličeji.

Opatrně jsem začala couvat, ale pes začal vrčet ještě víc a jako predátor, lovící svou oběť, se ke mně začal plížit. Čím víc se ke mně přibližoval, tím jasněji byla vidět jeho postava, dosud schovaná ve stínech. Byl vysoký, mohutný a s vyceněnými zuby na mě znovu zavrčel.
Polekaně jsem sebou trhla a zakopla o větev. Zřítila jsem se k zemi a pozadu se plazila pryč z jeho dosahu. Psovi se vítězně zablesklo v očích, načež vyskočil a s uširvoucím zavytím se ke mně rozeběhl...

Prudce jsem se posadila na posteli a v němém výkřiku se chytila za hrdlo. Trhaně jsem vydechla a snažila se zklidnit své divoce bušící srdce.
Byl to jen sen, hlavně klid, nařizovala jsem si, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Za pár minut jsem měla svůj srdeční tep jakžtakž pod kontrolou a usoudila jsem, že je malá pravděpodobnost, že to se mnou sekne.

S menšími obtížemi jsem se vyhrabala z přikrývek a postavila se vedle postele. Podívala jsem se na rozházenou postel a rozpačitě se vrhla na úklid.
"Slečna nemusí uklízet, Tippy se o to postará."
Leknutím jsem nadskočila a upustila polštář, který jsem svírala v rukou. Otočila jsem se na malou skřítku, která stála v uctivé vzdálenosti, žmoulala v ruce svou malou zástěrku a nervozně koukala mým směrem.

"Tippy se moc omlouvá slečno. Tippy jen uklízí panu Snapeovi, Tippy je dobrá skřítka, přivře si uši do trouby, že tak vyděsila slečnu..."
"V pořádku Tippy," přerušila jsem ji.
"Žádné přivírání uší do trouby rozumíš?," nařídila jsem ji lehce a ona se uklonila.
"Jak si slečna přeje. Tippy teď uklidí a připraví slečně snídani."
"To nemusíš," usmála jsem se," něco nám připravím sama."

Což byla očividně velká chyba, poněvadž se skřítka spustila na kolena, sepnula ruce a hluboce se rozeštkala.
"Slečna je laskavá a má velké srdce," zalykala se skřítka, velké modré oči široce otevřené s podezřelým leskem.
"Ech... no... Nevíš, kde je profesor Snape?," zeptala jsem se laskavě.
"Pan Snape připravuje v laboratoři lektvar pro ředitele Brumbála," poklonila se s trhanými vzlyky skřítka, postavila se na nohy a hbitě se jala uklízet.
"Děkuju Tippy."

Skřítka vykulila své velké oči a šokovaně se na mě podívala. Jemně jsem se usmála a přehodila přes sebe svůj svetr, který jsem našla na opěrce křesla, v němž jsem včera zaspala. Mohutně jsem zívla a protáhla se, až mi zapraskalo v zádech. Vzala jsem si ze stolku svoji hůlku a vydala se na průzkum Snapeovy kuchyně.

Opatrně jsem nakoukla do místnosti, která se zdála být nejméně obydlená. Očividně ji nepoužíval moc často, ušklíbla jsem se a otevírala jednu poličku za druhou. Bylo pro mě celkem překvapení, že byly poličky opravdu zaplněné surovinami, které nebyly prošlé.
Vzala jsem krabičku s kávou a dala ji na stůl. Zapnula jsem lehce opotřebovaný kávovar, nalila do něj vodu a přidala kafe. Znovu jsem zívla a vytáhla dva hrníčky, ze zásuvky, která se zdála být otevíraná nejvíce. Kávovar po pár minutách lehce zavibroval a zapípal.

Přelila jsem z něj kafe do jednoho hrníčku a zamyšleně se podívala zpět na kávovar. Poté jsem se ďábelsky usmála a vytáhla svou hůlku. Lehce jsem poklepala na víčko a káva se rychle změnila v horkou bílou čokoládu. Spokojeně jsem se zašklebila, odložila hůlku a nalila nápoj do druhého hrníčku.
Rychle jsem připravila tác s tousty a všechno naložila na podnos, který jsem odnesla do obýváku, protože něco jako jídelna zjevně v komnatách mistra lektvarů neexistovalo. Položila jsem tác na stolek a zvědavě se podívala ke dveřím laboratoře, zpod nichž jemně zářilo modrozlaté světlo.

Posadila jsem se do křesla naproti laboratoři a vrhla letmý pohled na hodiny nad krbem. Půl sedmé - no tak to potěš koště. Kdo už dneska vstává tak brzy?! Znuděně jsem se dívala do ohně, dokud jsem neuslyšela tiché zavrzání dveří.
"Vy jste teda ranní ptáče," utrousila jsem ke dveřím a ospale si promnula oči.
"Zato vy vypadáte, jako kdyby se přes vás přehnalo stádo kentaurů," ušklíbl se profesor a odložil láhev s načernalým lektvarem.
"Obvykle nevstávám tak brzy...," odmlčela jsem se a vzala do rukou šálek s čokoládou.

Posadil se naproti a zkoumavě se na mě zadíval. Moc dobře jsem znala jeho schopnosti v oblasti nitrozpytu, takže jsem bezděčně uhnula pohledem a snažila se tvářit neutrálně. Když jsem delší dobu nepokračovala, odtrhl ode mě svůj pronikavý pohled. Skepticky se podíval na snídani a šálek kouřící se kávy. Opatrně ji vzal do rukou a přičichl k ní.
"Není otrávená," protočila jsem napůl pobaveně, napůl podrážděně očima a upila ze svého hrníčku.
"Nikdy nesmíte zakolísat ve své opatrnosti," poučil mě a usrkl si.

"Jste si jistá, že je ten toast jedlý?," zeptal se mě poté naprosto vážně.
"Samozřejmě," zamračila jsem se.
"Připravovala jsem ho z vašich zásob, takže pokud bude špatný nebo zkažený, není to moje vina."
Nevinně jsem pokrčila rameny a usmála se.
"Copak jste dělal?," kývla jsem zvědavě směrem k ampuli s lektvarem.
"Něco, co by vaše uši rozhodně neměly slyšet," kontroloval profesor a přísně se na mě zadíval.

"Jenom jsem se zeptala," ohradila jsem se.
Ozvalo se hlasité zaklepání a poté se ozval přeslazený hlas.
"Severusi, příteli? Ředitel mi řekl, že tu budeš. Měli bychom se konečně poznat - jako kolegové, protože..."
Profesor máchl hůlkou a rozprostřel kolem diskrétní kouzlo.
"Co je to za pitomce?," zeptala jsem se zvědavě.
"Jazyk," napomenul mě a já protočila očima.

"Dobře - tak co to bylo za milého pána, který si hodlal vynutit ayši společnost poněkud vlezlým způsobem?"
"Hmm... Vaše první verze se mi nakonec líbila více, i když byste si měla dávat pozor na to, co vypustíte z pusy. Nicméně máte pravdu. Naprosto neschopný břídil, u nějž nejsem přesvědčen, zda-li má opravdu něco alespoň podobného mozku - jinak řečeno, nový učitel Obrany proti černé magii. Zlatoslav Lockart,..."
"Ten blbeček, co pořád vítězí v Týdeníku čarodějek za "Nejkouzelnější úsměv"?," naznačila jsem uvozovky," Merline, větší kraviny, než ty jeho bláboly napsané v deníčcích, kterým říká knihy, jsem nečetla."

Profesor se pobaveně ušklíbl a souhlasně pokýval hlavou.
"Ano, přesně ten."
V krbu se náhle rozhořely zelené plameny, z nichž vystoupila s uštvaným a unaveným výrazem moje mamka a přerušila tak jakoukoli další interakci mezi námi.
"Ahoj," rozzářila jsem se.
"Dobré ráno, broučku," usmála se jemně a posadila se vedle Snapea, který se celkem nápadně odtáhl.
"Dobré ráno Severusi. Nebyly s ní problémy?," zeptala se ho starostlivě.

Snape se ušklíbl, zatímco já jsem se zamračila, nejistá koho z nich tím pohledem počastovat.
"Nic, co bych nezvládl," ušklíbl se sebejistě a nalil jí šálek ještě teplého čaje.
"Výborně. Děkuju," důkladně si usrkla čaje a vzápětí doširoka rozevřela oči.
"Mami?," zeptala jsem se nejistě.
V tu chvíli se jí protočily panenky, profesor jí urychleně vzal prázdný šálek a ona se zřítila na pohovku, ze které se právě zvedl, takže sebou nekontrolovaně žuchla na jeho prázdné místo jako hadrová panenka. Rychle jsem odložila čaj a poklekla k ní. Jemně jsem ji propleskla a na ruce hledala tep.

"Jen klid. Pouze Posilující a Regenerační lektvar. Za pár hodin bude znovu použitelná," protáhl Snape.
Okamžitě jsem se na něj otočila.
"Vy jste jí dal lektvar?," zeptala jsem se nazlobeně a prudce se postavila.
"Omdlela by tak jako tak. Teď máte alespoň jistotu, že to máme pod kontrolou, takže o vaši drahocennou matinku se strachovat nemusíte. Tohle jí jenom prospěje. Měla by vědět, že pokud se chce naplno věnovat práci, neměla si vás pořizovat. Tímhle tempem se z ní brzy stane chodící mrtvola," odvětil chladně.
"Je to s ní vážné?," lekla jsem a úzkostí se mi stáhlo srdce.

"Jistěže," odpověděl kousavě a pozdvihl obočí.
Vytřeštila jsem oči a těžce se nadechla. Jeho tvář nabrala vážný výraz a v očích se mu zableskla starost.
"Uklidněte se. Bude v pořádku, jak jsem říkal..."
Ale já ho neposlouchala. Nemohla jsem. S hrůzou jsem se otočila na nehybnou postavu na gauči. Nemohla jsem dýchat a svět se začal točit. Z velké dálky jsem vnímala, že na mě Snape ještě pořád mluví.
"Slečno Harperová! Samantho! Sam?!"

Na ramena mi dopadly ruce a rázně se mnou zatřepaly, což ale nevyřešilo můj problém s dýcháním. Když jsem i nadále nebyla schopná se nadechnout, vzal můj obličej pevně do dlaní a donutil mě se na něj podívat.
"Sam! Soustřeď se na mě. Zhluboka se nadechni. Tak je to správně. Nádech a výdech. Nic se neděje, nemusíš mít strach."
Vtáhl jsem vzduch do bolavých plic, opřela se do toho dotyku a pevně zavřela oči.
"Nedělejte si z toho legraci," poprosila jsem ho vážně a otevřela oči.
"Omlouvám se. To bylo nevhodné."

Kývla jsem a s jeho pomocí si sedla do křesla. Vytáhl hůlku a lehce mi poklepal na zápěstí. Zamračil se a máchl znovu, tentokrát nad hrudníkem.
"Máte příliš silnou tepovou frekvenci."
"Lekla jsem se," pokrčila jsem rameny.
"Na to máte tep až příliš rychlý. Musela jste prodělat mnohem větší šok, než jsem předpokládal," zamračil se a sedl si naproti mně.
"Myslím, že to mám ještě z dnešní... ehm... noční můry," zašeptala jsem, zrudla a sklopila pohled.
"Míváte často noční můry? Měla jste mi říct - mám tu Bezesný spánek," odvětil a pronikavě se na mě zadíval.

"To byl důvod vaší ranní nervozity?," pokračoval.
"Jo," zadrhla jsem se," takovýhle sen se mi ještě nezdál Byl tak... skutečný. Víte jak to myslím?"
Počkala jsem až přikývne a pokračovala.
"Stála jsem na louce. Sama a v noci, když jsem uslyšela, jak na mě volá máma, ale když jsem se otočila, nikde jsem ji neviděla. Udělala jsem pár kroků a pak se na mě z křoví vyřítil obrovský... pes. Vypadal skoro jako Smrtonoš. Měl tmavou srst... a taky..."
"Ano?"
"Měl úplně stejné oči jako já," dopověděla jsem a vzhlédla do jeho lehce překvapené tváře.

Lehce si odkašlal a úkosem pohlédl na mou spící matku. Když se na mě obrátil, jeho tvář znovu brázdila neproniknutelná maska.
"Nejspíš to byl jen následek... nějakého šoku. Pochybuji, že se vám o něčem podobném bude zdát znovu. Ale kdyby přeci jen - víte, kde mě najít."
"Děkuju."




"Ještě jednou ti děkuju Severusi. Ale opovaž se mě ještě někdy omámit lektvarem," zamračila se máma.
"Bylo mi potěšením," protáhl," na mém místě bys udělala to samé."
"Ne! To...," odporovala chabě máma, ale na jeho pozvednuté obočí sklapla.
"Uvidíme se později," usmála se nakonec a rychle ho políbila na tvář.
"To není nutné!," procedil skrze zaťaté zuby a mírně zrůžověl, když se prudce odtáhl.

"Vy to doufám praktikovat nehodláte!," otočil se na mě obezřetně.
"Né. Naschledanou, pane Snape," usmála jsem se taky a rovnou ho objala.
Překvapením se ani nehnul a já se raději odtáhla dřív, než by se rozhodl mě zaklít. S kamenným výrazem nám ukázal směrem ke krbu, načež jsme se obě nekontrolovatelně rozesmály a zmizely v zelených plamenech, jasně slyšíc nijak tlumené nadávky bradavického profesora.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama