4. Daruji ti život 2/2

8. června 2014 v 8:55 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Druhá část je tady :)

"Myslím, že teď nás tam pěkně dlouhou dobu nebude chtít vidět," usoudila máma, když jsme vypadli z krbu do našeho obýváku.
Oprášila sebe i mě od popela a hodila své sako přes pohovku. Zasmála jsem se a shodila kecky, abych mohla skočit na gauč. Máma podrážděně našpulila rty, ale když jsem na ni vrhla svůj nejlepší štěněčí pohled, usmála se a posadila se vedle mě.
"Ach. Ráno mi volal Bob. Ptal se mě, jak se máš a jestli bys náhodou neměla náladu na malou vyjížďku. Naděje už si přece jenom potřebuje protáhnout nohy."
Nadšeně jsem vypískla a objala mámu.

"Kdy přijde? Kam si dala Nadějino sedlo? A už tu byl kovář, podívat se na ty její podkovy? A taky..."
"Tady se někdo moc těší," ozval se mužský hlas přímo za mnou.
Prudce jsem se otočila a se zářivým úsměvem rychle běžela skočit mu kolem krku.
"Bobe!"
"Sam," usmál se zpět a pevně mě stiskl a zatočil se mnou.
"Vážně pojedem? A kam? Máš tu Generála? A mohla bych...."

"Jen pomalu hvězdo," zarazil mě pobaveně Bob.
"Všechno mám, běž osedlat Naději a můžem vyrazit."
"Super! Ahoj mami - vrátíme se... no později," mávla jsem na mámu a popadla Boba za ruku.
"V šest ať jste tady! A nejezděte moc daleko!," zakřičela na nás ještě.
Rozběhla jsem se v závěsu s Bobem do stáje, kde uprostřed majestátně podupával nádherný ryzák.
"Ahoj Generále," pohladila jsem koně po šňupce a dala mu jeden cukr, který jsem vzala na poličce.

Kůň mi zaržál na pozdrav a dloubnutím do žeber mě popohnal k osedlání jeho koňské kamarádce.
"Ještě ty začínej!," zasmála jsem se a vlezla do sedlovny.
Vzala jsem otěže, sedlo a podsedlovou dečku a rychle za sebou zavřela. S těžkým nákladem jsem namáhavě došla k Bobovi, který mi vyvedl Naději z boxu a zrovna ji připnul na vazák.
"Díky," zafuněla jsem a shodila svůj náklad.
Hbitě jsem klisnu nasedlala a vyzývavě se na Boba zadívala.
"Copak?," zeptal se mě obezřetně.

"Dáme si závod," navrhla jsem s nebezpečným leskem v očích.
"Ale nesmíme nikam daleko. Víš, co říkala máma," podíval se na mě přísně.
Protočila jsem očima a nasedla. Popadla jsem otěže pevně do rukou a jemným dloubnutím kotníků jsem Naději přiměla k chůzi.
"Kde se flákáš?," křikla jsem dozadu a vyplázla na Boba jazyk.
"No počkej!," zasmála se a pobídl Generál ke klusu.




"Vyhrála jsem! Už zase," prohodila jsem vychloubačně, když jsme se s Nadějí přiřítili na velkou mýtinu.
"Dobře! Dostalas mě. Vzdávám se," pronesl zadýchaně Bob a zabrzdil Generála.
Rychle mrknul na hodinky a zbledl. Já ho následovala hned vzápětí.
"V kolik máma řekla...?"
"Asi před dvěma hodinama," povzdechl si těžce Bob.
"Takže to vezmeme druhou cestou za vaším domem a pěkně tryskem. Tvoje máma nás zabije až..."

Jeho proslov ukončil fialový paprsek, který mu proletěl těsně kolem levé paže. Prudce jsem se otočili směrem, odkud kletba letěla a já si s hrůzou uvědomila, kdo se to k nám přes louku blíží.
Smrtijedi.
"Hned uteč Sam!," zakřičel na mě okamžitě Bob a zaštítil nás před další kletbou.
"Ale...," nechtěla jsem tu nechat Boba samotného.
"Hned!," vykřikl prudce a švihnul Naději přes zadek.

Ta se vzepjala na zadních a já se taktak udržela, když se šílenou rychlostí rozeběhla k našemu domu.
"Naděje opatrně!," promluvila jsem zoufale vylekanému zvířeti do ucha.
Rychle jsem se narovnala v sedle a přitiskla se jí co nejblíže ke krku, aby mohla běžet co nejrychleji. Naděje okamžitě pochopila můj záměr plynule přešla do dostihového trysku. Pevně jsem se držela nejen otěží, ale i její hřívy a modlila se, aby nás Smrtijedi nezahlédli.

Z plané naděje mě vyvedl zelený paprsek, který těsně minul mou hlavu. Vzápětí ho následovala další série kouzel, takže jsem Naději prudce stočila doleva. Vyděšeně mě poslechla, ale srážce se stromem, který byl vedle, jsme už ani jedna nemohli zabránit.
Prudký náraz do trčící větve mi vehnal slzy do očí. Jasně jsem cítila jak mi tvrdé dřevo protrhlo kůži na rameni hluboko ke svalu. Ze světle béžové mikiny se rychle stávala rudá, jak mi krev prosákla až do oblečení.

"Běž proboha!," zavyla jsem a zoufale se přitiskla k jejímu krku, nutíc se do rovného postoje.
"Mdoloby na tebe!"
"Everte stativ!"
Zabočila jsem tentokrát doprava, protože levá ruka mi jen bezvládně visela podél těla. Převzala jsem otěže do zdravé ruky a těžce se sbírala znovu nahoru po další ostré zatáčce.
"Naděje. Teď mě musíš udržet v sedle, rozumíš?," promluvila jsem jí hlasitě do ucha, které se natočilo mým směrem a doprovodilo ho souhlasné zafrkání.

Pustila jsem otěže za sedlo, aby jí nebránily v běhu a mně v boji, pevně jsem se zapřela nohama, naklonila se jí až ke krku a zapátrala v mikině po své hůlce. Po pár zběsilých pokusech mi nakonec vskočila do ruky.
"Impedimenta!," zakřičela jsem a prudce máchla hůlkou dozadu, zatímco jsem děkovala profesoru Snapeovi, za dodatečné hodiny obrany.
"Áááá," jasný výkřik za mnou mě utvrdil v představě, že jeden z nich je z cesty.
"Počkej ty mrcho! Crucio! Crucio!!!"

Zatlačila jsem patou do Nadějina levého boku, která okamžitě zareagovala a zachránila nás od kletby.
"Impedimenta! Levicorpus! Everte stativ!"
Pálila jsem jedno útočné kouzlo za druhým, dokud jsem neuslyšela, jak i druhý Smrtijed padá k zemi.
"Levicorpus!"
"Naděje! Doprava! DOPRAVA!," zakřičela jsem, stiskla pravou patu, nicméně uhnout už jsem nestihla.

Prudce mě smetla větev a já odletěla z koně, do zad navíc trefená kletbou, díky níž jsem provedla dvojitou vývrtku a tvrdě dopadla na zem. Bolestně jsem zaskučela, co nejrychleji se sesbírala na nohy a schovala za strom. V dálce jsem slyšela odeznívající dusot kopyt. Zatraceně!
"Tak Karkulko, kdepak tě máme?," zachechtal se temně Smrtijed a mně se strachy stáhlo hrdlo.
Byla jsem prakticky bezmocná proti plně dostudovaným kouzelníkům, o Smrtijedech nemluvě. Namáhavě jsem polkla a přes slzy bolesti pozvedla hůlku, na jazyku připravenou kletbu. Co nejtiššeji jsem se opřela o strom a zaposlouchala se do zvuku přibližujících se kroků.

"No tak vylez," zasyčel z mé levé strany, takže jsem se přesunula co nejvíc doprava, doufajíc, že mu nadběhnu a nějakým zázrakem ho překvapím.
Můj plán vycházel do doby, než jsem šlápla na nějakou zpropadenou borvicovou větvičku, která pod mou vahou hlasitě křupla. Smrtijed se prudce otočil mým směrem a téměř současně jsme proti sobě vypálili kletby.

"Expelliarmus!"
"Impedimenta!"
Jeho kouzlo bylo bohužel rychlejší. Hůlka mi vyletěla z ruky a obloukem doletěla k němu, jenž jí vítězně zachytil. Moje kletba se v půli rozplynula a její zhasínající záře mi jasně ukázala moje stávající možnosti.
"No nebylo to tak těžký ne?," zacukroval a já se nechtíc otřásla odporem.

Pohlédl mým směrem a na chvíli šokovaně zamrzl. Sundal si bílou masku a mé srdce spadlo až do kalhot. Evan Rosier. Několikanásobná vražda před pár týdny.
"Koukám, že jsem narazil na poklad. Bellatrix mi jistě nabídne skvělou cenu za tvou mrtvolu," zašeptal po chvíli a oči se mu vzrušeně leskly.
"Asi tě přinesu ukázat tatínkovi. Už se těším na ten jeho nevěřícný pohled. Spi sladce."
Usmál se takovým způsobem, že chvíli i vypadal jako člověk.

"Avada kedavra!"



S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama