5. Špatné zprávy

22. června 2014 v 10:37 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
další kapitolka je tu. Pokud jste byli celí nedočkaví, co jsem to pro Samanthu tak brzy připravila a jak vlastně celá situace skončila, tady máte její rozuzlení :) Příjemné čtení.

5. Špatné zprávy

"... tak daleko! Nechals ji na pospas třem Smrtijedům! Třem Bobe! Svěřila jsem ti ji, protože jsem doufala, že ji ochráníš! A ty vymyslíš tak zatraceně stupidní plán!!"
"Mrzí mě to Erico jo?! Já to takhle nechtěl a co bys asi udělala ty, kdybys měla na rozhodnutí sotva pár vteřin? Kdyby zůstala se mnou, hrozilo by jí mnohem větší nebezpečí a ty to víš."
Povzdech. Chytila mě opatrně za ruku a pohladila po vlasech.
"Jak se sem dostali? Odkud ví, kde bydlíme?!"

"To nevím Erico. Brumbál už je na cestě, aby zvýšil ochrany domu. Mrzí mě to, ale musím na ministerstvo, abych zajistil hledání Rosiera a ostatních. Taky se podívám do Azkabanu, kolik Smrtijedů je ještě na svobodě a kolik jich máme za mřížemi. Dej mi vědět, až se vzbudí a... vzkaž jí, že jsem nechtěl, aby se jí něco stalo a že ji mám rád."
"Dobře."
"Drž se."
"Pokusím se."

Těžké kroky směrem ke krbu ve vedlejší místnosti.
"Kancelář Roberta Mostbyho, Ministerstvo kouzel!"
Těžce jsem otevřela oči a zírala na dřevěnou konstrukci mé postele. Zamrkala jsem, abych si uvykla na ostré světlo. Se zasyknutím jsem se nadechla a zamrkala nad tou nečekanou bolestí.
"Broučku! Jen lež, právě se ti hojí zranění, musíš odpočívat. Jak ti je? Co tě bolí? Severus už připravuje lektvary," vypálila na mě okamžitě máma, když si šimla, že jsem vzhůru.
"Ruka... a žebra," vydechla jsem a znovu se namáhavě nadechla.

"Já vím, zlato. Máš dvě nalomená a jedno zlomené. Dala jsem ti kostirost, ale chvíli potrvá, než zabere. Na ruce si měla hlubokou ránu. Už jsem ji vyčistila, zastavila krvácení a zacelila. Měla jsi to skoro až ke svalu, takže to bude tak týden trvat, než rána zcela zmizí. Zatím to máš obvázané. Víc teď pro tebe nemůžu udělat," informovala mě jemně, ale přesto s jasnou profesionalitou a rukou mi okamžitě měřila teplotu.
Lehce se zamračila a přivolala deku, kterou přehodila přes přikrývku, pod kterou jsem ležela a na obojí použila ohřívací kouzlo.

"A jinak... mi nic... není?," zeptala jsem se pomalu s ohledem na bolest na hrudi.
"Máš lehký otřes mozku a nejspíš jsi v šoku. Teď se ti zvýšila teplota. Vzpomínáš si na to, co se stalo?," zeptala se mě opatrně a vzala mě za ruku.
"Jen něco... Utíkala jsem těm... Smrtijedům a dva z nich... zasáhla. Vrazila jsem... do stromu a ten... třetí mě... shodil, takže jsem... spadla a asi si... při tom pádu zlomila... ty... žebra," vysoukala jsem ze sebe a těžce se na konci nadechla.

"Pak... odzbrojil mě a... víc nevím," dokončila jsem a namáhavě se s velkou máminou pomocí dostala do polosedu.
"Nejspíš si omdlela," přikývla máma a podala mi lektvar, který jsem okamžitě vypila.
Teprve teď jsem si všimla, jak mě bolí hlava. Adrenalin z akce velmi rychle vyprchával jako anestetikum a já tak konečně pocítila míru svých zranění.

"Kde je vůbec Naděje? Doběhla domů?," vypálila jsem okamžitě a vzápěti toho zalitovala, když mě bodavá bolest na hrudi přinutila bolestně zasténat a přivřít oči.
"Opatrně. Broučku... Naděje... Víš, jak si mi vyprávěla, co se stalo?"
Opatrně jsem přikývla a otevřela oči.

"V tu chvíli jsi nejspíš omdlela a... Rosier na tebe vrhl smrtící kouzlo. Naděje... ona skočila do té kletby, miláčku. Je mi to moc líto."
"Cože?," zeptala jsem se hloupě a i přes velkou snahu jsem si to nedokázala vybavit.
"Ne. Naděje utekla. A teď je tady, viď? Je to tak že? Ona přece..."
"Mrzí mě to zlato. Zachránila ti život."

"Ne! Ona není mrtvá! To přece...," opakovala jsem hloupě.
Máma se na mě soucitně zadívala a lehce mě objala.
"Kéž by to nebyla pravda. Je to hrdinka a jen díky ní tě tu teď mám," zašeptala máma zdrceně a v očích se jí leskly slzy.
"Naděje je mrtvá?," zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Těžce přikývla a já jsem se rozbrečela, což s bodavou bolestí na hrudi nebylo nic lehkého. Ale já ji skoro nevnímala. Myslela jsem jen na svoji milovanou klisnu, která za mě položila život. Nevinné zvíře, jenž kvůli mně zemřelo. Znala jsem ji odmalička a nějak jsem se nedokázala smířit s představou, že už tu není. Ani jsem se s ní nestihla rozloučit.

"Musíš se vyspat broučku," pohladila mě po vlasech a jemně mě uložila.
"Nenechávej mě tu samotnou," poprosila jsem ji a zavřela víčka, zpod kterých nepřestávaly padat slzy.
"Nikdy."



Erica:
Neměla jsem to srdce, nechat ji tam ležet samotnou. Vzala jsem ji znovu za ruku a kontrolovala její pravidelný dech. Nemohla jsem odejít, takže mě k ostražitosti přivedly až zvuky přemístění.
Pustila jsem Sam a vykráčela ze dveří, které jsem okamžitě zavřela a zabezpečila. S připravenou hůlkou jsem došla ke vstupním dveřím. Náhlédla jsem ven a uviděla dvě známé postavy kráčející směrem k nám.

Pro jistotu jsem zkontrolovala ochrany domu a Fideliovo zaklínadlo. Když jsem se ujistila, že je vše v pořádku, otevřela jsem dveře a pustila Albuse a Severuse do domu. Dovedla jsem je do obýváku, kde se posadily kolem malého stolku.
"Jak nás našli?," zeptala jsem se na otázku, která mě pálila na jazyku od chvíle, kdy jsem viděla nehybnou Samanthu v Bobově náručí.
"To bohužel nevíme," odpověděl mi Brumbál vážně.

"Nebyla to náhoda," dodal Severus.
"To vím taky. Mohli by zaútočit kdekoliv a vybrali si náš dům. Museli vědět, kde hledat," oto čila jsem se ke konvici s čajem a hrníčky a přenesla je na stůl.
"Z ministerstva?," zeptal se Severus s pohledem upřeným na svého zaměstnavatele.

"To je ta nejpravděpodobnější varianta. Nicméně, pokud si tě Erico někdo všimnul v nemocnici a poznal tě, je možné, že někoho informoval. O Sam nikdo nic nevěděl. Ona nebyla tím, na koho byl proveden útok. Nejspíš se přemístili nedaleko domu a když je uviděli, rozhodli se zneškodnit svědky. Je možné, že za tím útokem budou tví rodiče. Nikdo jim nic nedokázal a zůstali na svobodě," odpověděl ustaraně Brumbál a usrkl si čaje, načež do něj přidal další lžičku cukru.

"Doteď o ní nevěděl. Rosier utekl a poznal ji. Nebylo těžké dát si dvě a dvě dohromady. Věděl, že hledá mě a když ji uviděl... Ví, že je má dcera. A ví, kdo je její otec," dodala jsem své obavy.
"Už jsem znovu svolal pár členů Fénixova řádu. Pokusí se Rosiera chytit a vymazat mu paměť. Pokud... pokud už o tom nebude vědět někdo další. To by nám situaci vůbec neulehčilo."

"Ach bože. Pokud to někomu řekne...," zakroutila jsem hlavou.
"Pokusím se něco zjistit. Ještě pořád patřím ke Smrtijedům, takže to nebude žádný porblém se dostat do jejich blízkosti. Budu doufat, že Malfoy nebo jeho šílená švagrová ještě nic neví. To by byl největší problém. Tví rodiče by to chtěli vyřídt v klidu a tichosti, jako to dělávali vždycky. Ale Bellatrix a Narcissa...," výmluvně pozvedl obočí Severus.
"Jsou jeho sestřenice a chtěli by si to s ním vyřídit. Je mi to jasné," těžce jsem připustila očividnou pravdu.

"Bellatrix je zatím ze hry, poněvadž je v Azkabanu. Nicméně se to k ní tak jako tak nejspíš dostane. A oba moc dobře víte, kdo je vedle ní v cele," řekl Brumbál.
"Black. Pokud se ještě docela nezbláznil, tak to bude velice těžké," promluvil Severus.
"Máš ty lektvary, prosím?," změnila jsem téma a zadívala se na Severuse.
"Dávkování ti nejspíš nemusím vysvětlovat," podal mi je.
"Ne," přikývla jsem a převzala je.

"Mimochodem - děkuju. Kdybys ji nenaučil ty obranná a útočná kouzla, už tu taky nemusel být. Zachránili jí život," poděkovala jsem mu upřímně.
Kývntím mě vzala na vědomí a já se na něj jemně usmála.
"Dobře. Půjdeme teď se Severusem zkontrolovat a zvýšit ochrany domu. Pokus se spojit s Kingsleym - snad již budou něco vědět," poprosil mě laskavě ředitel a v závěsu se svým profesorem lektvarů zmizel zadními dveřmi.

"Expecto patronum!," zašeptala jsem a počkala dokud obrovský pes nevyběhne z mé hůlky.
Obkroužil místnost a pak se na mě svýma chytrýma očima zadíval. Upřeně jsem se soustředila a na chvíli se ocitla v jeho mhavé podobě.
"Kingsley? Máte už nějaké zprávy? Kdyby cokoliv, okamžitě přijďte."
Vyklouzla jsem ven z nehmotného těla a jedním máchnutím vykázala stříbřitého patrona ven. Okamžitě vyběhl a zmizel za zdí, do níž vběhl.

Zvedla jsem se i s lektvary z pohovky a zamířila do patra, do pokoje Sam. Potichu jsem otevřela dveře, ale Sma již byla vzhůru a nepřítomně hleděla před sebe. Věděla jsem, že to vezme těžce. Pomalu jsem k ní došla a položila tác s lektvary na noční stolek.
"Jak ti je?," zeptala jsem se a rukou ji znovu změřila teplota.
"Fajn," zamumlala nepřesvědčivě.

"Přinesla jsem ti ty lektvary. Na horečku, otřes mozku, dokrvovací a proti bolesti. Od každého jeden lok, až na ten dokrvovací, ten musíš vypít celý," instruovala jsem ji a jeden po druhém jsem jí je podávala.
Poctivě všechny vypila a znovu se zadívala na zeď. Podívala jsem se tím směrem a pochopila. Na nástěnce všude visely fotografie Naděje. Na některých byla sama, na půlce z nich byla i Sam. Pár fotografií bylo i se mnou. Celé nástěnce vévodila fotka, pořízená teprve před dvěma dny. Byla na ní Sam, Naděje i Apollon.

"Měla by ses vyspat," promluvila jsem k ní jemně.
"Nechci spát," zalhala, ale její černé kruhy pod očima to vyvracely.
"Nechceš, ale vyspat se musíš. Můžu ti dát i bezesný spánek. Pro jistotu," přesvědčovala jsem ji.
Neochotně se podvolila a vypila ho. Po chvíli zavřela oči a její tvář se orztáhla domírumilovného spánku.
"Děti si nezaslouží tolik bolesti," prmluvil za mnou Brumbál.

"Vůbec nevím, co mám dělat," připustila jsem zoufale a pohladila svou holčičku po vlasech.
"Ochráníme ji," ujistil mě pevně Brumbál a položil mi ruku na rameno.
"To doufám."
"Zkontrolovali jsme všechna kouzla a ochrany domu. Byly neporušené, ale posílily jsme je a Severus přidává ještě nějaká další kouzla."

"Děkuju. Vážně nevím, co bych bez vás dělala," usmála jsem se a zvedla se z postele.
Odešli jsme z pokoje a já na pokoj znovu umístila ochranná i alarmující kouzla. Když jsme selši ze schodů, ozvalo se hlasité zaklepání na dveře.
"To bude Kingsley," ujistil mě Brumbál.

Přikývla jsem a šla otevřít. Ve dveřích opravdu stál vyšší černoch s přátelským úsměvem na rtech. Usmála jsem se na něj taky.
"Kingsley," přivítala jsem ho upřímně.
"Erico."

Objala jsem ho a pozvala ho do obýváku, kde už byli rozesazeni Albus i Severus. Albus se s ním vřele přivítal a Severus ho vzal strohým kývnutím hlavy na vědomí. Kingsleyho to nijak nevyvedlo z míry.
"Nemám pro vás moc dobrých zpráv. Na Rosiera jsme vyhlásili pátrání a Fénixův řád se do toho pustil. Těch zbylých pět Smrtijedů nám nic neřeklo a teď jsou na cestě do Azkabanu. Rozhodil jsem sítě do všech vyšších kruhů a zatím to nevypadá, že by někdo o Sam nebo o tobě věděl. Bellatrix i Sirius jsou stále ve vazbě. Děláme, co můžeme," shrnul to jednoduše Kingsley.

"Díky," řekla jsem upřímně.
"To je to nejmenší, co pro vás můžu udělat."
"Výborně. Erico, rád jsem tě viděl, bohužel za takových událostí. Budu tě informovat o všem, co se stane," přislíbil Brumbál a spolu se Severusem vstal.
"Děkuju, že jste přišli. Moc to pro mě znamená."

Brumbál se jen mile usmál a Severus s nečitelným výrazem přikývnul. Oba se poté otočili a vyšli ven. Jasný zvuk přemístění se ozval za pár vteřin.
"Mimochodem - doslechl jsem se, že Sam pojede na přípravný tábor Quiberonských camrálistů."
"Nevím, jestli je dobrý nápad ji tam teď posílat," připustila jsem své obavy a posadila se ke Kingsleymu na pohovku.
"Zrovna v tom týdnu mám dozor ve Francii. Shodou okolnosti jsem si směnu hodil přímo do Quiberonu na famfrpál," prohodil lehce a podívla se na mě.

"Vážně?," zeptala jsem se nvěřícně.
Přikývnul a já se uvolněně zasmála.
"Jsi skvělej Kingsley. Děkuju."
"Takže?"
"Za tři týdny budeš mít co dělat," slíbila jsem mu.


S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama