6. Mlčeti zlato

30. června 2014 v 20:17 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojky,
tak jak si užíváte prázdniny, co vysvědčení? :) První prázdninový díl téhle povídky je tu! Měl tu být jíž včera, nicméně bouřka se rozhodla, že mi nedá nic zadarmo. Konečně jede internet tak, jak má (alespoň v rámci možností) a já to tu nemusím stokrát načítat a ukládat.

Užijte si další díl a komentujte :)

6. Mlčeti zlato

"Ale no ták! I kentauři umí hrát famfrpál líp než ty!," zasmála jsem se a vystřelila Camrál k provizorním obručím a s lehkostí ho prohodila nejyvšší tyč.
"Jsem bystrozor, ne hráč famfrpálu. A už vůbec ne brankář," zafuněl Kingsley, který se za ním jen ohlédl a zrovna těžce doletěl k zemi.
"Snad nekončíš?," zeptala jsem se nevěřícně.

Jeho pohled vypovídal o všem. Zamračila jsem se. Hráli jsme sotva půl hodinky - to je celkem málo na dobrý nebo alespoň dostatečný trénink. Doletěla jsem ke Kingsleymu na zem a pustila Camrál do trávy.
"Měla bys šetřit síly na ten tréninkový kemp a navíc - tvoje ruka se ještě plně neuzdravila. Tvá máma říkala..."
"Nech si tu přednášku prosím!," přerušila jsem ho nabroušeně.

"Jako by mi to máma neopakovala každý den."
"Nejspíš to máš zapotřebí," poškádlil mě s úsměvem Kingsley.
"Seš s ní spřáhlej," obvinila jsem ho.
Zvedl na obranu ruce a já ho přátelsky praštila do ramene.

"Sam! Mohla bys mi prosím pomoct?," zavolala na mě z domu máma.
Otočila jsem se k ní a ukázala jí zdvižený palec. Obrátila jsem se zpět ke Kingsleymu.
"Kdo tam bude první?," zvedla jsem vyzývavě obočí a nasedla na koště.
"Nemáš šanci," odtušil sebevědomě Kingsley a taky naskočil.
"Napočitám do tří. Raz... dva... TŘI!"

Prudce jsem se odrazila a nachýlila se co nejvíc dopředu, abych zvýšila aerodynamiku. Byla jsem podstatně menší než můj soupeř, takže jsem ho s přehledem předletěla o dvě délky. Vítězně jsem seskočila a ušklíbla se na něj.
"Fajn," zasmál se udýchaně a otevřel mi dveře do domu.
"Děkuju. Bylo mi potěšením tě zase porazit," usmála jsem se a vešla.
"Jen se nenaparuj," odfrkl si a zabouchl dveře.



"Tak jste tady. Konečně," prohodila kousavě máma.
"Jen jsme hráli," zamrkala jsem nevinně řasami a máma se nechtíc usmála.
Přešla k bedýnkám plných roztodivnými květinami.
"Hodila bys to prosím na půdu? Tyhle květiny musí být alespoyń trochu v nějaké nadmořské výšce. Dej je někam ke střešnímu oknu, ano?," poprosila mě a podala mi jednu bednu.
"Jasně."

Vzala jsem ji a otočila se k odchodu.
"Sam?"
"Ano?," otočila jsem se zpět s tázavým pohledem.
"Jak to vypadá s tou rukou? Bolí tě?," zeptala se mě starostlivě.
"V pohodě. Trochu to brní, ale to se dalo čekat," usmála jsem se.
Ve skutečnosti to bolelo celkem dost, ale nechtěla jsem být před mámou za nějakou porcelánovou panenku. Nenápadně jsem přenesla váhu na pravou ruku. Nevšimla si toho.

"Kdyby něco - pověz mi to, ano?"
"Neboj," protočila jsem očima a rychle zmizela z místnosti.
Opatrně jsem prošla po schodech, davájíc pozor, pro případ, že by mi podjela noha. Otevřela jsem dveře a rozkýchala se tím návalem prachu, který otevírané dveře způsobily. Zamžourala jsem do tmy a rychle za sebou nahmatala spínač.

Slabší lampa se rozsvítila a já dala mým očím chvíli na přivyknutí. Když jsem se rozkoukala, položila jsem bednu na zem a zamířila k oknu, na kterém byla zatažená roleta. Vytáhla jsem ji a s potěšením zazanamenala nárust světla v místnosti.
Vrátila jsem se zpět k rostlinám, které jsem přenesla pod okno a otevřela jejich bedýnku. Rostliny se okamžitě vyvalily směrem k slunci a rozehrály se všemi barvami duhy. Musela jsem se usmát.

Otočila jsem se k odchodu, když mě zábleskem slunečního světla upoutala tmavá krabice kdesi vzadu za policí. Zvědavě jsem došla k policím a opatrně jse obešla. Sehnula jsem se k tmavě černé krabici červenouzlatou stuhou.

Srdce se mi vzrušením rozbušilo. Máma přece říkala, že chodila do Bradavic a ještě k tomu do Nebelvíru. Tahle krabice má kolejní barvy, pomyslela jsem si a vzala krabici do rukou. Nebyla těžká a když jsem ji zvedla, byly slyšet šustění listů. Takže dopisy, zaradovala jsem se a donesla krabici na světlo. Na jejím štítku opravdu stálo: Studium, E. Harperová.

Kousla jsem se nervozně do rtu, když jsem si vzpomněla, že je tu možnost, že se něco dozvím o svém tátovi a zároveň, že bych to mámě neměla jen tak vzít. Nerozhodně jsem se podívala na krabici a na dveře.
"Sam? Máš nějaký problém?," ozvala se zezdola najednou máma a já se rozhodla.
"Ne mami," zakřičela jsem v odpověď a zmizela i s krabicí z půdy.



"Jdu na chvíli do pokoje, jo?," oznámila jsem mámě, když jsem nakoukla do kuchyně.
"Jasně," odpověděla nepřítomně a dál se věnovala krájení mrkve.
Usmála jsem se a vřítila do svého pokoje, kde jsem se nedočkavě vrhla na krabici z dob studia mé mámy a - s největší pravděpodobností - i svého táty. Rozvázala jsem stuhu tak, aby zůstala neponičená a já ji byla schopná zase zavázat zpět na krabici.

Opatrně jsem nakoukla dovnitř a s potěšením zjistila, že máma krabici nijak nezabezpečila kouzlem. Hned nahoře se skvěla rudozlatá kravata, pečlivě naskládaná na bradavické školní uniformě.
Poskládala jsem je na podlahu spolu s knihami a učebnicemi, které leželi hned pod oblečením. Vzala jsem první obálku, která byla nadepsána Ch. Shelterová.


Drahá Chloe,
vím, že tyhle řádky pro tebe nebudou vůbec jednoduché. Obzvlášť,
když ti je píšu tak dlouho poté, co jsem zmizela.
Věř mi, byl k tomu velmi dobrý důvod.
Už jsou to dva, vlastně tři roky, co jsem odešla z Bradavic a zanechala ti pouze dopis.
Všechno ses dočetla a jistě se na mě zlobíš.
Moc ráda bych ti ukázala Sam...


Tady pergamen končil a druhá půlka v obálce nebyla. Nejspíš by ten dopis prozrazoval až příliš mnoho a máma měla strach, že nás najdou. Ironie, že od té doby žijeme naprosto izolovaní a stejně nás Smrtijedi našli.

Odložila jsem obálku na zem a přitáhla si další, která byla nejspíše nacpaná jenom fotkami. Byla na nich máma, nějaká malá dívka (která možná byla Chloe) a věkově nejblíž usměvavá rusovláska se zářivě zelenýma očima. Žádný chlapec na fotce nebyl.
Byla jsem zklamaná, když jsem věci skládala zpět a nijak jsem necítila, že bych se ve svém pátrání dostala někam daleko. Věděla jsem jen, že bych měla najít dívku jménem Chloe Shelterová nebo tu usměvavou rusovlásku. Ale i to byla stopa.



"Sam? Večeře!"
"Už jdu," zavolala jsem nazpět a uložila krabici na její místo na půdě.
Rychle jsem seběhla do přízemí, kde jsem zamířila prostřít stůl. Rozložila jsem příbory a zrovna se natahovala pro ubrousky.
"Zlato? A tady jsi. Výborně," usmála se máma a položila večeři na stůl.

Zasedli jsme a popadli příbory. Opatrně jsem šťouchla do brambory, která se k mému překvapení ani nerozpadla ani by se s ní nedaly rozbíjet zdi.
"Nejsem tak špatná kuchařka," zamračila se máma a ukousla ze svého steaku.
"Jak kdy," odtušila jsem potichu.
Pohled, kterým mě máma obdařila, byl jasný. Zřejmě jsem nemluvila tak tiše, jak jsem si myslela.

"Už sis zabalila?," zeptala se mě po chvíli.
Soustředěně jsem polkla.
"Skoro."
"Takže vůbec."
"To teda ne! Třeba... koště - jasně! Koště mám zabalený," přikývla jsem vemlouvavě.

Pozvedla obočí.
"To je všechno?"
"Mám i boty. Nebo třeba - výbavu na let."
"Myslela jsem věci potřebný každý den."

"To se zvládne," mávla jsem rukou a odstrčila talíř od sebe.
"Měla bys víc jíst."
"To vůbec. Pak přiberu a neunese mě koště."
Obě jsme se zasmály a uklidily ze stolu.



Pomalu jsem procházela divokým lesem. S prudce bušícím srdcem jsem utíkala kamsi severním směrem. Dech už mi pomalul docházel a nohy přestávaly pracovat. Prudce jsem zabrzdila, když se přede mnou stříbřitě zablesklo.

Pomalým krokem a s lačným pohledem se ke mně znovu blížil obrovský pes. Mlsně si olízl tlamu a vycenil zuby. Vykřikla jsem a pokusila se o útěk, jenže mi nějaká neviditelná síla jakoby podkopla nohy a já se zřítila k zemi.
Pes se pomalým krokem blížil a v jeho bouřkových očích se zablesklo zvláštním světlem...

Prudce jsem se posadila na posteli a vyděšeně očima těkala po pokoji. Vzápěti jsem se s úlevou zhroutila zpět do polštářů a zakryla se peřinou až k bradě. Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila své splašené srdce a byla zase schopná uvažovat.

Dvakrát za sebou ten stejný sen. Panebože. To musí něco znamenat. Mrkla jsem na budík na nočním stolku. 2 : 58. S povzdechem jsem znovu zapadla do polštářů a zavřela oči. S poslední myšlenkou, že bych měla zjisti o co jde, jsem konečně usnula. Tentokrát beze snů.



Pohled nikoho:

"... podobná. Tomu bys nevěřil! Chvíli jsem měl prostě pocit, že opravdu zírám na něj," zasmál se muž a prudce si přihnul drahého vína z poháru.
"Víš to jistě? Pokud je tahle tvá "informace" mylná - poneseš následky," upozornil ho chladně druhý muž, který si elegantně usrkl.
"Jistě? Ta holka je jak přes kopírák. Black v ženským vydání! No chápeš to? Že zrovna on - Bradavickej děvkař si pořídí malýho spratka," uchechtl se a nevěřícně zakroutil hlavou.

"A ví o ní vůbec?"
"Jak by mohl nevědět o vlastním děcku? Myslíš, že jich měl v tu dobu tolik, že ani neví, s kterou zrovna toho fracka zplodil?," zeptal se pochybovačně.
"Přesně to si myslím, Evane," potvrdil.
"Sračky," odfrkl si Evan.

Druhý muž se jedovatě usmál, až Evanovi neblahým tušením naskočila husí kůže.
"Víš, Evane, proto musíš nechat myšlení na jiných lidech. Jsi dobrý informátor, nicméně jako špion by ses nedokázal prosadit."
Evan polkl, ale neodpověděl. Druhý muž po chvíli pokračoval.
"Myslím, že máme v rukou pořádnou "bombu", příteli."
Jeho společník automaticky přikývnul, potěšen, že hněv jeho hostitele se neobrátil na něj.

"Nevypustíme ji hned do světa."
"Proč?," zeptal se okamžitě Rosier nahněvaně.
Odpovědí mu byl pouze chladný smích.
"Víš, Evane. Některé věci je dobré odhalit v pravou chvíli. Pak totiž mají mnohem větší dopad, než bys mohl tušit."

"Eh... dobře. Měl bych.. asi bych měl jít. Děkuju za přivítání a taky za víno."
Evan vstal a zamířil ke dveřím, když ho zastavilo zvolání.
"Evane? Ještě drobnost. Obliviate."
Jeho zorničky se rozšířily a rty se mu zkroutily v něpěkný úšklebek, načež se odporoučel k zemi. Útočník líně schoval hůlku zpět do hábitu a ladně se vytáhnul na nohy. S arogantním výrazem došel k bezvědomému muži.

"Loki!," vyštěknul a lusknul prsty.
Skřítka se vmžiku objevila vedle něj a s hlubokou úklonou ho pozdravila.
"Pán si přeje?," zeptala se bázlivě.
"Jistěže. Přenes ho k němu domů a tuhle láhev alkoholu mu dej na stolek," poručil jí nadřazeně, aniž by se na ni podíval.

"Loki rozumí. Loki udělá, jak pán říká," přitakala horlivě skřítka.
"To bych ti radil," odpověděl chladně a nakopnul skřítku, která se bolestivě svezla vedle Rosiera.
"A pohni si," dodal.

Rychlým krokem vyšel ze starobylé knihovny svého otce a třísknul dveřmi. Posměšně se ušklíbl nad Rosierovou hloupostí a svým štěstím, že toho pitomce našel jako první. Tohle bude ještě zatraceně zajímavé, pomyslel si a vydal se za svou ženou.

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama