7. Lovci

15. června 2014 v 20:28 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Ahojky,
je tu po nehorázně dlouhé době taky jedna kapitola z prostředí Twilight. Osobně se mi zdá, že v téhle kapitole jsem teda dala přednost své ďábelské stránce a chudák Erin to odnesla. No, snad se vám to bude líbit. :)

7. Lovci

Lehce jsme doběhli zbytek skupiny. Pustili jsme se a každá vyběhla na jednu stranu. Proběhla jsem nízkým křovím, a znova vyskočila na nejbližší strom.
"Po zemi tě to nebaví?," zvolal na mě Emmet.
Podívala jsem se na něj dolů a vyplázla jazyk. Rozesmál se a rozběhl. Využila jsem jeho chvíle nepozornosti a skočila mu na záda.
"Takže mě poneseš?," zeptala jsem se pobaveně a obtočila mu ruce pevně kolem krku.
"Drž se," zašeptal nebezpečně, zlověstně se usmál a chytil mi nohy, abych nespadla.

Odstrčil křoví a rozběhl se. Vůbec se nesnažil najít pohodlnou cestu. Právě naopak. Větvičky a listy mě švihaly do tváře a i když to nebolelo, bylo to dost otravné. Sklonila jsem hlavu a schovala ji za Emmetova záda.
"Nelíbí?," zasmál se a vrazil do stromu, jehož větev se zhoupla a praštila mě do ramene.
"Slabota," ušklíbla jsem se.

Zavrčel a rozběhl se rychleji. Proletěli jsme padesátimetrovým bodláčím jako tornádo, na jehož konci se mnou prudce vrazil do skály. Přeběhl mýtinku a vyskočil na skálu, po které se rozletěl přímo kupředu. Neuvědomila jsem si, co má v plánu, dokud se zničehonic nezastavil a rychle mě nepřehodil přes sebe. V šoku jsem nestihla nic udělat, jen si uvědomit, že padám.

Vrhla jsem rychlý pohled dolů na jezírko, do kterého jsem letěla volným pádem. Okamžitě jsem se přetočila, protože jsem neměla žádnou šanci z toho vyváznout suchá. Ladně jsem přidala otočku a šipkou jsem protnula hladinu.
Děkovala jsem všem svátým, že je jezírko hlubší, než vypadá, protože jsem vodou projela jako nůž máslem a dlaněmi se dotkla dna. Otočila jsem se a zírala nahoru, protože jsem byla asi padesát metrů pod vodou.

Vyděšeně jsem se chytila za krk a zadržela dech. Po pěti vteřinách jsem si uvědomila, že to vlastně byla hloupá reakce, vzhledem k tomu, že už nedýchám. Odrazila jsem se automaticky ode dna až jsem se zcela nečekaně vynořila nad hladinu. Párkrát jsem zkušebně máchla rukama a nohama a během chvíle jsem byla u břehu.
Vyprskla jsem vodu a vyletěla na břeh, kde jsem vytrhla menší stromek i s kořeny. Pořádně jsem se rozmáchla a hodila ho po Emmetovi a se zadostiučiněním poslouchala dunivý zvuk nárazu.

"Idiote!," vyjela jsem na něj vztekle a vrhla jsem se k němu s úmyslem ho pořádně praštit. Znovu, ale tentokrát holýma rukama.
"Neblbni," usmál se na mě Edward, který se zničehonic objevil vedle a obtočil kolem mě ruce, bráníc mi v pohybu.
"Kde ty se tu zase bereš?!," štěkla jsem po něm a vytrhla se mu.
Vyždímala jsem si vlasy a oblečení a znovu vztekle zavrčela na Emmeta, jenž se smál mojí reakci.

"Vtipný," přimhouřila jsem oči.
"Ani nevíš jak. Ten tvůj roztomiloučký výraz, když si padala do vody byl nezapomenutelný," zacukroval Emmet a odhodil stromek, který jsem po něm mrštila, do jezírka.
S kamenným výrazem jsem si dál ždímala vlasy a v duchu si opakovala svoji mantru. Za žádnou cenu se nenechat vytočit! Fungovalo by to - samozřejmě pokud by Emmet někdy dokázal držet jazyk za zuby, což by byla ode mě bláhová myšlenka.

"Nemohl bych tě tam hodit ještě jednou? To by byla skvélá fotka do rodinného alba," zazubil se.
"Ne, to teda nemohl," odpověděl jsem relativně klidně.
Tichým krokem jsem se vydala nazpět k domu, zcela pohlcena myšlenkou na sprchu a suché oblečení. S každým krokem ze mě pravidelně odkapalo pár mililitrů vody. Emmet se za mnou znovu rozřehtal. Zaskřípala jsem zuby a ostentativně ho ignorovala.

"Ale no tak sestřičko! Neber si to osobně. Víš, jak se ti bude dneska krásně spinkat? To mi připomíná, nejsi unavená - měl bych tě domů odnést?"
Dřív, než jsem to stihla zarazit, ze mě vyšlo mohutné zavrčení, které skrze pevně zaťaté zuby znělo opravdu výhružně, čemuž se Emmet pouze od srdce zasmál.
"Emmete," varoval ho Jasper a jemně mi obemknul levé zápěstí.
"Promiň," broukl Emmet mým směrem.

Lehce jsem kývla a pokračovala v cestě, než mě zastavil jeho tichý, škádlívý hlas.
"Nebudeme přece koťátko provokovat...," zašeptal tak nahlas, že bych ho slyšela i o sto metrů dál.
Mantra byla v tomhle případě zbytečná. Před očima se mi roztáhla rudá a nebezpečná mlha. Prudce jsem se otočila, vytrhla se a jedním skokem se k němu přiblížila a nebýt pohotovosti Jaspera a Edwarda, kteří mě před dalším krokem zachytili, asi bych se na Emmeta opravdu vrhla.

Z hrdla mi unikalo tiché a přerušované, ale přesto vražedně nebezpečné vrčení. Pomalu ztrácelo na síle, jak jsem se uklidňovala. S přimhouřenýma očima jsem sledovala Emmeta, který už se netvářil tak pobaveně. Pod Carlisleovým vyčítavým pohledem dokonce výrazně povadl jeho typický úsměv a on se zkroušeně podíval mým směrem.
"Opravdu. Už mlčím!," zvedl ruce v obranném gestu.

Stále rozrušená z předešého záchvatu vzteku jsem mu v odpověď opět výhružně zavrčela a vycenila zuby, plně vybavené jedem.
"Emme, jdi napřed," promluvil na něj tiše Jasper a přenesl své těžiště přede mě, kdybych měla chuť po něm vystartovat. Což jsem neměla. Naštěstí.

Kývnul na něj, že rozumí a spolu s Alice a Esmé vyrazil směrem k domu.
"Myslím, že zítra půjdeme na lov," podotkl Carlisle a otočil se na nás.
Uvolnila jsem napjaté svaly a pohnula se o krok dozadu. Edward mě okamžitě pustil, Jasper se trochu zdráhal, čemuž jsem se nedivila. Sklopila jsem pohled a rozešla se spolu s nimi zpět k domu.



Cestu domů jsem prakticky nevnímala a nohy jsem před sebe dávala jen mechanicky. K vnímání mě vrhlo až otevření dveří na terase.
"Jdeme se převlíknout," vtáhla mě dovnitř Alice a nadšeně mě táhla po schodech nahoru.
"Alice? Já si jdu dát sprchu a půjdu spát. Už jsem skoro 24 hodin na nohou," postěžovala jsem si trochu podrážděně a ukázala na své špinavé a mokré oblečení.

Alice na chvíli našpulila nesouhlasně rty, ale nakonec přikývla a hodila mi do rukou jemné saténové pyžamo. Protočila jsem nad tím očima a s těžkýma nohama se doplazila do sprchy, ve které jsem strávila nejméně půl hodiny.
Nad sušením vlasů už jsem skoro usínala a když jsem vyšla ven z koupelny, neubránila jsem se mohutnému zívnutí.

"Vykoupaná?," uslyšela jsem za sebou rozesmátý hlas.
"Potřebuješ něco, Emmette?," odpověděla jsem celkem klidně a otočila se na něj.
Vážně se na mě podíval a rychle mi předal kousek papírku. Zvědavě jsem se na něj podívala, ale než jsem ho stihla otevřít mě Emmett chytil za zápěstí. Koutkem úst naznačil v pokoji, otočil se a zamířil do pokoje. Než otevřel dveře ještě se na mě naposledy otočil a naznačil rukama zapalovač. Přikývla jsem a taky zmizela v Edwardově pokoji, který tu zatím ještě nebyl.

Rozložila jsem kousek papíru a četla:

Zítra půjdem lovit já, ty a Rose společně. Budu hodně převsvědčivý,
tak se připrav na velké rodinné objetí!
Emmet

Smutně jsem se usmála optimismu velkého bratra a vzala ze šuplíku ve stole fialový zapalovač, který Edward občas používal. Otevřela jsem okno a zapálila zprávu, která okamžitě vzňala.
"Hraješ si s ohněm?," zeptal se mě pobaveně Edward a zavřel za sebou dveře.
"To je Emmetova vina," utrousila jsem škodolibě a zaslechla tiché zavrčení z pokoje zmíněného.

Edward se uchechtl a já odhodila popílek ven z okna, které jsem přivřela.
"Dneska ses jako tulící medvídek nabídl ty?," zeptala jsem se hravě a sedla si na sedačku.
"Zjednodušeně řečeno," usmál se a přikryl mě dekou.
"Jsem svéprávná," protočila jsem očima a zívla.

"To ti nevyvracím," odpověděl a vmanévroval mě do pohodlnější pozice s hlavou na jeho rameni.
"Víš, že jako polštář jsi pohodlný?," prohodila jsem po chvíli ospale a zavrtala se.
"Páni. To jsem ještě neslyšel. Obzvlášť když vezmu v úvahu, že je naše kůže jako ze žuly..."
Tiše jsem se zasmála a zavřela oči.



"PŘESKOČILO TI EMMETE?!"
Prudce jsem sebou trhla, posadila se očima prozkoumala místnost, než jsem došla k závěru, odkud se ty příliš hlasité zvuky ozývají. Povzdechla jsem si. Výborně Emmette, ještě jsme ani nevyšli a Rose už je parádně nabroušená. Toť vše k tvému geniálnímu plánu.
Pečlivě jsem složila deku a pokoušela se ignorovat stále se zvyšující hlasy z vedlejší místnosti. Když už to bylo opravdu neúnosné, co nejtiššeji jsem vyšla ven z pokoje.
"Rose, zlato. Nemusíš hned křičet. Menší společnost tě přece povzbudí a navíc, Carlisle přeci řekl,..."

"Mně to ale vůbec nezajímá!," zasyčela na něj nazpět.
"Rosie..."
"Tohle na mě nezkoušej!," štěkla na něj a třískla dveřmi, ze kterých vyběhla a málem mě srazila ze schodů, ke kterým jsem došla. Než stihla zmizet otevřeným oknem, otočila se ke mně.
"Příště do toho nemusíš tahat Emmetta!," zaprskala a vystřelila ven.
Poraženě jsem sešla do obýváku, kde se všichni starostlivě dívali střídavě na okno a na mě. Posadil jsem se na pohovku a přitáhla si tenisky, které mi Alice podala. Než stihl někdo něco říct, vyřítil se ze schodů i Emmett a se zkroušeným výrazem se opřel zády o sloup.

"No... Nečekal jsem, že to půjde takhle. Vážně mě to mrzí. Většinou nebývá takhle nabroušená, netuším, co to do ní vjelo. Bože, klidně mě seřvi, jenom se na mě takhle nedívej."
"A nebyl si už seřvaný dostatečně?," pousmála jsem se smutně a zavázala si tkaničku na tenisce.
Kleknul si přede mě, vzal mi ruce do jeho obrovských dlaní a počkal až jsem se na něj podívala.
"Vážně mě to mrzí. Ale... ještě není všem dnům konec ne?," mrkl na mě zase usměvavě.
Maličko jsem se pousmála.
"Klidně tě ponesu," šťouchl do mě a vesele se zazubil.

"To určitě. A dopadne to jako minule," naštvala jsem se naoko.
"Neříkej, že se ti to noční plavání nelíbilo," poškleboval se.
"Neumím plavat," zakroutila jsem hlavou, zčervenala a jeho nevěřícnému výrazu jsem se musela zasmát.

"Vážně? Emmettte! Proč jsi Erin hodil do vody?," zeptal se ho vyčítavě Carlisle.
"Já to nevěděl!," bránil se Emmet a zvedl na obranu ruce.
"No a? Myslela jsem si, že se utopím," přisadila jsem si a pobaveně sledovala, jak mu mizí usměv z tváře.
"Jen klid. Pak mi to došlo," zvedla jsem oči k stropu a začervenala se nad svou hloupostí.
Emmett se v odpověď pořádně rozřehtal a pomohl mi na nohy.
"Tak vyrážíme," chechtal se dál.



"Rose! Tady jsi," rozzářil se Emmett a pevně objal menší upírku.
"Samozřejmě," prohodila upjatě.
"Dobře, skupiny už máme. Já, Esmé a Edward jdeme na sever, Jasper a Alice na jih a vy tři na východ," rozdal Carlisle pokyny.
"Kdyby se cokoliv stalo,zavoláme si," usmál se nakonec.
Alice se zvonivým smíchem táhla Jaspera pryč, zatímco Edward se šilenou rychlostí rozběhl. Esmé a Carlisle se volným tempem a ruku v ruce rozešli na sever, nechávajíc nás, poslední skupinku, uprostřed mýtiny.

Rose se ke mně s naštvaným výrazem otočila.
"Snaž se neztratit," zasyčela a rozběhla se do nízkého porostu na východní straně.
"To asi nebyl ten nejlepší nápad, že?," ozval se Emmett a rozpačitě se podrbal na hlavě.
"Myslíš?," zeptala jsem se sarkasticky a vydala se stejným směrem, kterým zmizela Rose.
Naštvaně jsem se vrhla na prvního jelena, který mi vběhl do cesty. Zabila jsem ho poněkud divočejším způsobem, než je mým zvykem.

"Už nejsi tak roztomilá jako dřív?"
Prudce jsem vzhlédla přím do Rosaliiných ledových očí.
"Nebyla jsem rozotmilá. Co máš zase za problém?"
"Problém?!," vystřelilo jí jedno obočí vzhůru a hned nato se nevesele zasmála.
"Holky...," vložil se do toho opatrně Emmett.
"Zmlkni!," vybuchly jsme obě.
"Jen klid," zvedl na obranu ruce, ale vzápětí se rozesmál.

"Vidíte? V něčem si rozumíte."
"To je naprostá blbost..."
"Větší kravinu jsem neslyšela Emmette..."
"Mám pravdu," usmál se samolibě a opřel se o strom.
Povzdechla jsem si a odhodila mrtvé zvíře stranou. Rose se postavila do bojovné pozice, hlavu hrdě vztyčenou. Emmett se obezřetně odrazil od stromu, ale vzápětí zavětřil a přes tvář mu přeběhlo děsívé nadšení. Okamžitě se rozběhl severním směrem s potěšeným zavrčením.
"Medvěd," řekli jsme zároveň a naštvaně na sebe pohlédli.

Rose si odfrkla a já se zamračila. Vzápětí se jedovatě usmála a já obezřetně o krok ustoupila.
"Běž si něco chytit," zacukrovala a zamrkala řasami.
"Fajn," procedila jsem.
"Zvládne to naše miminko samo?"
"Nepotřebuju chůvu," zaprskala jsem a odletěla na jih.

Naštvaně jsem proběhla nízkým křovím a odstrčila jednu borovici, která se pod mým nátlakem pěkně prohnula. Pořád do mě musí rýt, pomyslela jsem si a prudce zavrčela. Myslí si, jak není chytrá a jak mě odsud vystrnadí. Nechápu proč se aspoň nesnaží pochopit, že...

Zastavila jsem se. Cítila jsem ho. Bijící srdce. Tak lákavé, tak čerstvé, tak blízko! Nemohla jsem jinak. Nasála jsem vzduch a slastně zamručela. Okamžitě mi vylezly špičáky naplněně jedem. Neslyšně jsem vyskočila na strom a řítila se co nejtiššeji ke svému cíli.

Nevnímala jsem nic, jen tlukot srdce a tu zatraceně přitažlivou vůni, která mě k sobě každým metrem vábila víc a víc. Za chvíli jsem byla u něj. Nebyl ani metr daleko. A teď tu byl pode mnou.

Muž, podle mapy a batohu turista, který hledá nějakou památku. Měl asi metr sedmdesát, střední postava. Košili měl lehce rozepnutou a tak mi poskytoval perfektní výhled na jeho obnažený krk. Hnědé vlasy i oči, které se zájmem zkoumaly okolí.
Před očima se mi zformuloval jiný výjev.

"Vstávej! Prober se, ty malá děvko!"

Nepříčetně jsem zavrčela, až muž leknutím nadskočil a zadíval se do koruny stromů. Vytřeštil oči, když uviděl ten krvelačný výraz a rudé oči. Viděla jsem to na jeho tváři. Okamžitě se otočil a rozběhl pryč v bláhovém domnění, že mi uteče.
Andělsky jsem se usmála a rozběhla se po stromech za ním. Načasovala jsem si přistání tak, abych dopadla přesně před něj. Leknutím se zastavil a ve snaze rychle utéct zakopl o větev a skáce se na zem.

"Co jsi zač?!," vyjekl přidušeně.
Jen jsem si olízla ret a vrhla se mu po hrdle. Přidušeně vyjekl a v marné obraně před sebe dal ruce s pokusem mě odstrčit. Další výkřík utichl náporem mých rukou, když jsem mu v šílené potřebě se napít zlomila vaz.

Zuby jsem protrhla kůži, ze které se vyvalila okamžitě krev a já ji začala lačně pít. Byla to hotová smršť těch nejůžasnějších vůní a chutí, jaké jsem kdy cítila ve svých ústech. Přitáhla jsem si nehybně tělo do pevného objetí ve snaze z něj dostat co nejvíc. Ale po pár dalších hltech už nebylo, co by mi mohl dát.
Odhodila jsem jeho tělo a červená mlha začala pomalu mizet.

"Ach bože," zašeptala Rose jen co doběhla k tratolišti krve.
Zmateně jsem se na ni otočila a pak zpět na nehybné tělo. Ztuhla jsem, když mi došlo, co se stalo. Co jsem udělala. Podívala jsem se na své krví potříštěné ruce, jako bych se chtěla ujistit, že to není pravda a rozklepala se jako malé štěně v zimě. Znovu jsem zvedla oči a pohlédla do těch mrtvolně hnědých.

Zabila jsem ho. Nemilosrdně jsem ukončila život asi pětatřicetiletému muži. Možná měl rodinu, pomyslela jsem si staženým žaludkem. Zlomila jsem mu vaz a vysála všechnu krev. Co jsem to za zrůdu.
"Bože, zabila jsem ho. Zabila jsem ho!," zašeptala jsem panicky a odplazila se pozadu, co nejdál od jeho těla.

"Jsem vrah, Rose, já jsem vrah. Zabila jsem ho," opakovala jsem a objala si rukama nohy.
"Erin, já... Není to tvoje vina. Měla jsem tě hlídat. Byla jsem hloupá. Tohle se nemělo stát," zazoufala si Rose a přiklekla ke mně.
Opatrně si mě přitáhla do náruče a já se rozklepala ještě víc, pevně jsem chytila její mikinu.
"Rose já ho zabila. Nechtěla jsem ho zabít," rozvzlykala jsem se a ona mě o to pevněji objala.

"Je to moje vina Erin. Omlouvám se. Mrzí mě to, hrozně moc."
"Rose, zlato. Tak tady jste, já už měl... Ježiš! Co se stalo proboha?!," Emmet vytřeštil oči a zíral na naši objímající se dvojici.
"Zavolej prosím Carlisleovi," poprosila ho Rose a jemně mě hladila po vlasech.
"Erin...?"
Otřásla jsem se a útrpně zavřela oči. Rose mlčky přikývla a jemně mě houpala ze strany na stranu.

"Carlisle? Tady Emmet... Máme problém."

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama