Červenec 2014

Lilie pro devátého 2/2

29. července 2014 v 22:47 Jednorázovky
Druhá část :o)


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Harry? Už... už se chystáš?," zeptal se Ron a nervózně postával mezi dveřmi jejich malé koupelny.
"Co myslíš?," zeptal se Harry pobaveně a pozvedl obočí, zatímco si upravoval společenský oblek, který k této příležitosti museli zakoupit.
"Ehm... já... chtěl jsem se omluvit za to ráno. To jsem fakt říkat neměl," vysoukal ze sebe a rozpačitě přešlápnul.
"V pohodě. Jen... už to nedělej dobře?"

"Jasně kámo," usmál se a s úlevou se jal oblékat.
"Která z nich tě poslala?," zeptal se Harry, když vešel do pokoje.
"Cože? No... neposlaly mě, ale tak nějak to... naznačily," neurčitě trhnul rameny.
"Takže - připraven?," slitoval se nakonec Harry.

Ron zezelenal, ale odhodlaně přikývnul. Oba vyšli z chlapeckých ložnic a v mlčení sestoupali schodiště, pod nímž stála poněkud nervózní děvčata oblečená v předepsaných šatech. Když je spatřily zářivě se usmály a každá šla obejmout svého přítele.
"Sluší ti to," prohodil Harry a nechal Ginny, aby se do něj zavěsila.
"Tobě taky," odpověděla mu s menším úsměvem.

"Připravená?," zeptal se Ron Hermiony a po Harryho vzoru ji nechal se zavěsit do jeho rámě.
"Jistěže," odpověděla mírně rozklepaně a typicky hermionovsky, až se na sebe kluci museli usmát.
Čtveřice spolu s dalšími absolventy vyšla ze společenské místnosti. Na schodišti se smíchali s dalšími kolejemi a před masivními dveřmi Velké síně již postávali v slušném počtu. Dveře se během okamžiku otevřely a na jejím prahu stála ředitelka McGonnagalová.

"Drazí studenti. Dnešní zkoušky OVCE pro sedmý a Válečný ročník jsou připraveny. Komise zasedá u profesorského stolu spolu s ministrem kouzel, panem Kingsley Pastorkem," řekla a Harry se neubránil úsměvu.

"Jako další čestný člen se na vás přišel podívat i bývalý ředitel Albus Brumbál. Každý z vás přijme tuhle hůl a usadí se na volné místo v Síni. Každý zkoušený bude předvolán samostatně a poté v již připravené učebně proběhne zkouška. Je vše jasné? Žádné otázky? Výborně - vstupte prosím a přijměte hůl."

McGonnagalová pokynula studetům, kteří se nezvykle spořádaně a krotcí jako beránci seřadili a po jednom vstupovali s holí v ruce do Síně. Harry vzal Ginny povzbudivě za ruku a ona se k němu vděčně přitiskla, zatímco se zástupem blížili k hlavnímu vchodu. Hned vedle nich se zařadila blonďatá hlava a Harry se neubránil jemnému úsměvu.

"Draco."
"Harry."
Oba si kývnuli na pozdrav a děvčata brzy následovala jejich příkladu.
"Astorie."
"Ginny."

Ani jeden z nich se nedokázal ubránit úsměvu nad formálním oslovením.
"Nikdy bych nevěřil, že se tu takhle budeme bavit," podotkl Draco.
"To nikdo," poukázal Harry a Draco nemohl jinak než souhlasit.

Brzy se dostali až ke dveřím, kde už jim profesoři rozdávali hole. Každá kolej měla svou typickou barvu a Draco si samozřejmě odfrkl nad tou jednoduchostí. Zrovna se chtěl spolu s Astorií otočit směrem k Zmijozelskému stolu, když ho Harry zastavil.
"Hej, Draco!"

Zmijozel se otočil a přistoupil k Nebelvírovi s povytaženým obočím. Harry se usmál a v očích mu proběhl šibalský lesk.
"Bojíš se?"
Draco se nemohl neusmát nad tou slovní hříčkou.
"Ani ve snu," odpověděl a stiskli si vzájemně ruce.
McGonnagalová je s úsměvem pozorovala zpoza klobouku a spokojeně si pro sebe přikývla.


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


"Drazí studenti," promluvila ředitelka a s uspokojením sledovala, jak všichni ztichli a věnují jí naprostou pozornost.

"Za chvíli se k nám připojí i poslední člen naší komise za obor Obrany proti černé magii a Lektvarů a proto vám chci dodat pár dalších informací. Zkoušení bude zcela náhodné, ne podle abecedy. Zkoušející má právo dát vám doplňující otázku, pokud bude váhat nad konečnou známkou. A jako dobrou zprávu - máte právo na každé zkoušce požádat o jednu výměnu otázky, pokud nebudete kompetentní ji zodpovědět. Prozatím vám děkuji za pozornost."

Posadila se a v Síni opět nastal tichý hovor.
"Rone," okřikla přítele Hermiona, když se nepřestal ošívat.
"Promiň," zamumlal, ale po pár vteřinách začal nanovo.

Hermiona beznadějně vzdychla a znovu si otevřela nějakou učebnici. Harry si zatím s Ginny pročítal kouzla do Formulí a tiše rozmlouvali, která by se mohla při zkoušce objevit. Harry se přiměl rozhlédnou po Síni a zastavil svůj pohled na Brumbálovi, který si strkal do pusy nějaký další bonbon. Očividně se svou zálibou nepřestal ani po smrti.

Jakoby vycítil, že je pozorován se střetl s Harryho pohledem a vesele mu zamával. V jeho očích to šibalsky jiskřilo, což nikdy nenaznačovalo nic dobrého. Harry mu to tedy poněkud nejistě oplatil a usmál se, když ředitel vytáhl nějaké další cukrátko a nabízel ho Šedé dámě po svém boku, jež ho s díky odmítla.

Vzápětí ředitelka opět povstala a všechna pozornost se upřela na ni.
"Poslední člen komise je zde," odkašlala si a střelila pohledem po Harrym, který nad tím gestem nervózně polknul.

"Dovolte, abych přivítal někoho, kdo pro nás v této válce velmi znamenal a o kom jsme si všichni mysleli, že už nežije. Překvapil mě, když se nahlašovali na začátku roku zkoušející na OVCích a přál si, abych jeho přítomnost neprozrazovala. Respektovala jsem jeho přání," další pohled na Harryho, "a byla bych ráda, kdybyste ho vřele přivítali. Poslední člen hodnotící komise na předmět Obrana proti černé magii a Lektvary. Severus Snape!"

Pokynula ke dveřím, které se rázně otevřely a dovnitř vplula postva v černém plašti se stříbrnozeleným lemováním. Černé vlasy mu vlály kolem bledého obličeje, z nějž jasně vyčníval jeho nos. Tmavýma očima takticky studoval místnost.

Ze všech stolů se ozýval potlesk od většiny sedmáků, ale zbytek a celý Válečný ročník byl schopen pouze zírat na osobu, jenž všichni považovali již rok za mrtvou a která právě s nedbalou elegancí došla až k ředitelce. Zdvořile jí stiskl ruku a posadil se na konec stolu.

Harry okamžitě vyhledal Draca na druhé straně místnosti a oba na sebe nevěřícně zírali. Harry položil do svých očí otázků a Draco zavrtěl hlavou - neměl nejmenší tušení, jak je to možné. Obrátil se tedy ke svým přátelům, jenž vypadali stejně šokovaní, jako on sám. V Síni to nyní hučelo jako v úle a i ti nejméně informovaní byli právě zásobeni množstvím smyšlených příběhů, kde Severus Snape zemřel.

"Jak... jak je to možné?," zašeptala nevěřícně Hermiona a prolomila tak ticho, které nastalo po vstřebání těchto informací.
"Je to on?," zeptala se Ginny.
"Nevím. Viděli jsme ho přece umírat?! Že je to tak Harry?," zeptal se Ron a zabloudil očima k Harrymu.

Ten jim nevěnoval sebemenší pozornost. Svůj pohled upřel na profesorský stůl a studoval každou konturu mužova obličeje, jakoby hledal nějaký detail, jenž by mu napověděl, že je to pouze hloupý vtip. Ale nebyl. Nebo spíš nemohl být. Nebyla na něm žádná viditelná známka toho, že to nebyl on.

A pak se to stalo. Jeho tmavé oči se otočily a přesně zaměřily na člověka, jenž ho sledoval. Harry nevěděl, co si má myslet. Věděl jen to, že nemůže odtrhnout oči od toho člověka. Díval se do těch temných hloubek a byl překvapen, že tam nenašel obvyklé emoce - zášť nebo nenávist.

Ten muž se na něj díval klidně, dokonce zvědavě. V jeho očích nebylo ani žádné obvinění, jen teď v nich Harry viděl tu emoci, po níž taky celý život dlouho prahnul. Svoboda. Stále nepřerušil oční kontakt a Harry už se chtěl usmát, ujistit se, že ten muž před ním se nerozplyne.

Přinutil se odtrhnout od něj pohled a namáhavě polknul. Všechny dobře schované emoce na něj zaútočily a on na to nebyl ani zdaleka připraven. Vina, kterou se užíral a doufal, že ji konečně zadusí, se na něj vrhla a on se znovu díval na tu příšernou scénu. Poklekal k muži, jenž ho vždycky chránil a kvůli němu také umíral.

Roztřeseně se nadechl, když ho Ginny chytila za ruku a přiměla ho tak vzhlédnout. Ostatní žáci mu zastínili výhled na Mistra lektvarů a on byl rád, že se tak stalo. Jeho přátelé ho pozorovali se soucitným výrazem ve tváři a neodvážili se promluvit.

"Já... nemůžu dělat zkoušky. Ne... před ním. Jakoby... jakoby se nic nestalo. Musím pryč Hermiono. Jak můžu odejít dobrovolně?," přiměl se roztřeseně zeptat a opravdu se mu dělaly mžitky před očima z náhlé nevolnosti.
"Jen se postavíš a pustíš tu hůl. Brána tě musí nechat projít," vysvětlila mu jemně a spolu s Ronem ho chytily za ruku, která se mu na stole třepala.

Trhaně přikývnul a jemně se vyprostil z jejich sevření, překvapen silným třesem svého těla. Zamrkal, když se mu oči zalily slzami a jeho magie se bolestně stahovala do jeho nitra a zpět, zmatená jeho bolestí a neschopná mu pomoci.

Všichni v okolí a dokonoce i profesorský stůl si všimnul té syrové magie, jež se neúspěšně snažila pomoci zoufalému kouzelníkovi. McGonnagalová se starostlivě zadívala k nebelvírskému stolu, ale Harryho Pottera přes ten dav neviděla. Zalétla pohledem ke svému kolegovi, jenž očima taky vyhledával nebelvírského studenta, pěsti pevně zaťaté a s totožně zraněným výrazem ve tváři, jaký měla ona.
"Hodně štěstí. Zvládnete to," dostal ze sebe Harry a postavil se.

Všichni okolo se na něj překvapeně podívali, ale Harry je nevnímal. Stál na svých roztřesených nohách a několikrát zamrkal. Pustil hůl, jenž v ztichlé místnosti zazněla jako výstřel z aurory a hned nato zmizela. McGonnagalová zavrtěla hlavou a setkala se s Harryho pohledem, z nějž jí zamrazilo.

Bezedná bolest, výraz ublíženého a zraněného divokého zvířete. V jeho očích se jasně třpytily slzy, takže zářily ještě víc, než bylo běžné. Pohledem střelil k Severusovi, jenž překvapeně zamrkal, jelikož nechápal, proč se cítí vinen vůči němu.

Než stihl kdokoliv z nich něco udělat, Harry zamířil rychle ke dveřím, které se pod prudkým náporem jeho magie rozletěly a vystřelil ven. Dveře se znovu s ohlušující ranou vrátily na své místo a v síni začal rozruch nanovo.


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Harry rychlým během zamířil na místo, kde se cítil nejbezpečněji a kam také nutně potřeboval. Hbitě proletěl přes školní pozemky k jezeru, kde stál náhrobek, vedle nějž ležely ve váze den staré lilie.

Neschopen dál zadržovat své pocity, padnul na kolena a otevřeně se rozbrečel před náhrobkem Severuse Snapea. Proč?, opakoval si ve své mysli snad tisíckrát, ale na odpověď přijít nedokázal. Jeho rozbouřená magie, vířila po hladině jezera a v pravidelných intervalech spouštěla vlny.

Nevěděl, jak dlouho tam klečel a netušil, kolik slz jeho oči ještě nechají protéct, jen věděl, že nemůže odejít. A ani by nevěděl, kam by šel a co by tam dělal.
"Pane Pottere?," ozvalo se tiše za jeho zády.

Ztuhnul, ale nedokázal zadržet slzy, tak jen sklopil pohled. Od chvíle, kdy porazil Voldemorta měl konečně čas si utřídit své myšlenky, o tomhle snil. Že byla jeho smrt hloupý vtip a Harry sem jednou přijde a on tu bude čekat. Vyslechne ho a odpustí mu všechny jeho zatracené chyby. Ten okamžik byl tady, slyšel hlas, jenž toužil znovu uslyšet, ale nevěděl, co říct.

"Jak...?," dostal ze sebe a dál se klepal jako ratlík.
"Neuvěřitelně hloupá náhoda. Longbottom mi sabotoval lektvar, který mě měl chránit před jedem Nagini. Byl to prototyp a já nepředpokládal, že bude fungovat, i kdyby do něj nepřidal vílí prach. Když pro mě přišel Lucius, věděl jsem, že to bude má poslední chvíle, tak jsem ten lektvar zkusil. A vyšlo to. Váš přítel mi zachránil život," vysvětlil mu tiše, bez obvyklé známky sarkasmu.

Už se chystal vypustit ze sebe všechny omluvy, které si nacvičil, když ho zastavila ruka na jeho rameni. Nebylo pochyb, komu patří. Zvedl oči a hleděl do zamyšlených tmavých onyxů. Znovu se zadíval na květiny vedle hrobu.
"Nosil jste je každý měsíc," ukázal na květiny ve váze.
"Každý měsíc devátého," přitakal Harry se staženým hrdlem.

Byl tu celý rok. Celý rok... a pokud ho viděl každý měsíc.... Harry zavřel oči. Vždycky, když sem přišel s květinami, jakoby mluvil přímo k němu. Všechny omluvy a slova, jenž mu nikdy nestihnul říct. Svěřil se mu i se svým příběhem.
"Mé narozeniny?"

Přikývnul a přinutil se otevřít oči. Jeho ruka se přesunula pod jeho bradu a Harry pod tím gestem vzhlédnul. V těch onyxových očích byla otázka, Harry přikývnul a spustil své brány mysli a spíš cítil zašeptaná slova.
"Legilimens..."


Znovu se procházel k náhrobku... Zpovídal se každý měsíc... Poprvé vybral na jeho hrob lilie... Někdy sem chodil jen tak... díval se do dáli a přemýšlel, co by mu řekl, kdyby tady byl... Celé jeho nitro bylo přeplněno neuvěřitelnou bolestí a vinou vůči tomu muži...


Opatrně vystoupil z jeho mysli a Harry znovu nedokázal zadržet slzy.
"Mrzí mě to," řekl a postavil se na vratké nohy. Popošel k břehu a zadíval se do dálky. Obejmul se rukama, jakoby ho to ochránilo před krutým světem.
"Dávno jsem ti odpustil... Harry," ozvalo se váhavě vedle něj.

Harry se přes slzy zasmál a zadíval se na muže vedle sebe. Ne, jejich nenávist byla dávno pryč. Teď tu vedle sebe stáli jako staří známí. Tohle by mu Sirius neuvěřil.
"Děkuju," řekl upřímně a jejich oči se ve vzájemné souhře do sebe zaklesly.
"Pokud vás to zajímá," přerušil ticho po několika minutách Snape, takže se na něj Harry zvědavě podíval.

"Všichni studenti po vašem odchodu odložili hole. Takže byste se teď měl vrátit a přesvědčit mě, že jste stále schopen vykouzlit fyzického patrona. A co se týče lektvarů - snad se naše superstar nepokusí vyhodit do vzduchu učebnu."
To znělo tak Snapeovsky a zároveň vzdáleně, že se Harry musel usmát.

"Budu se snažit, pane," odpověděl vážně a bok po boku se vydali k hradu.
Harry se oklepal zimou, když do něj znovu narazil studený vítr. Vzápětí ho obklopilo teplo zahřívacího kouzla. Otočil se právě včas, aby spatřil, jak si jeho profesor schovává hůlku do hábitu.
"Pokud jde o tohle - profesor Kratiknot by o tom nemusel vědět, pane," prohodil Harry.
Jeho zkoušejícího na Formule by jistě nepotěšilo, kdyby věděl, že jeho student zapomíná tak banální kouzla. Snape pozdvihl obočí.

"A o čem, pane Pottere? Jsem přesvědčen, že mé kouzlo trefilo pouze jedno malé bezbrané štěně," utrousil profesor.
Harry se opět nezadržitelně usmál.
"Prý jste vyhodil do povětří soudní místnost ministerstva při mé plamenné obhajobě..."
"Dlouhý příběh," usmál se Harry.

"Dnes večer už nebudu mít žádnou práci a pokud je mi známo, nebudete již můj student."
"Zvete mě k sobě?," zeptal se Harry a překvapeně zamrkal.
"Vyložte si to jak chcete," přišla strohá odpověď.

Harry se od srdce zasmál a zakroutil hlavou. Některé věci se prostě nemění.

S láskou
Romadůr

Lilie pro devátého 1/2

29. července 2014 v 22:46 Jednorázovky
Ahojky,
vím, že byste nejradši viděli další díl nějaké povídky, ale tohle jsem prostě musela napsat. V pátek se mi zdál sen a já ho prostě musela sepsat. Samozřejmě jsem si některé detaily musela domyslet a tak doufám, že se vám to bude líbit.

Nějaké detaily - slovní výměna Draca a Harryho je převzatá z filmu HP a Tajemná komnata - nejspíš poznáte, z jaké časti. :o) Je to moje první jednorázovka a nejspíš není ani dokonalá, ale mně se líbí právě pro její jednoduchost. Chci víc takových snů! :D :)

Lilie pro devátého 1/2

Harry Potter se protáhl průchodem, který mu s pochvalný pohledem a slzami v očích otevřela Buclatá dáma a vešel do nebelvírské společenské místnosti. Co nejrychleji rázoval přes místnost ke krbu, kde seděli jeho kamarádi spolu s jeho přítelkyní, Ginny. Neodpustil si úlevné vydechnutí, když byl v půli své cesty bez jakéhokoliv zdržení.

Od doby, kdy porazil Temného Pána uplynul už neuvěřitelný jeden rok plný oslav, společenských akcí a nezdravé publicity, jež Harry nikdy neměl rád. A ta se projevovala všemožně - od přívalu dárků přes výhružné vzkazy.

Byl také rád, že už většina obyvatel hradu překonala svůj bezmezný obdiv k němu a neskácela se při jeho přítomnosti do mdlob. Velice dlouho také trvalo vysvětlit mladší Nebelvířánům, že opravdu není třeba tleskat pokaždé, když Harry vejde do místnosti a už vůbec není nutné ho pronásledovat s prosbami nebo otázkami až k záchodům.

Ať se jeho přátelé nebo učitelé snažili sebevíc, obdivnému zírání, podepisování věcí - od fotek přes novinové výstřižky až po učebnici nově přepsaných Dějin čar a kouzel - nebo neustálých pozvánek na plesy a schůzky, zabránit nedokázali.

Harry jim to nezazlíval, ač byl ze vší té pozornosti mrzutý a nervózní. Úspěšně se vyhýbal náletům ztřeštěných puberťaček, které mu vyznávaly lásku a odmítal rozdávat rozhovory novinářům, jimž se nějakým způsobem dařilo obcházet Bradavické ochrany.

To byl další problém. Bradavice bylo po závěrečné bitvě rozsáhle poškozené a tak jenom snaha zbývajících členů Fénixova řádu - společně se štědrou dotací, jež si Chlapec, který přežil vydobil na ministerstvu - vrátila Bradavice do původní krásy. Ovšem obnovit ochranné bariéry hradu nebylo rychlou záležitostí.

Koleje byly obnoveny, učebny zrekonstruovány a noví zaměstnanci přijati na uvolněná místa v profesorském sboru. Bradavice se znovu vyšplhaly mezi špičku kouzelnických akademií a mladí kouzelníci a čarodějky mohli znovu studovat na této prestižní škole.

Jako poděkování za pomoc si nynější ředitelka školy, Minerva McGonnagalová, také vydupala svůj projekt na ministerstvu. Návrh na dokončení školy pro studenty, jenž kvůli válce nemohli dostudovat se setkal s velkým úspěchem a samozřejmou publicitou. A tak byli tady - bývalí žáci, děti Smrtijedů či mudlorozených nebo chcete-li přeživší druhé největší války v kouzelnickém světě. A jejich příhodný název "Válečný ročník" vlastně vznikl úplnou náhodou...


Stáli v ředitelně - přeživší a nedostudovaní osmnáctiletí a devatenáctiletí kouzelníci a čarodějky, jenž bojovali za stranu světla nebo neměli možnost studovat během války. Minerva McGonnagalová seděla za svým pracovním stolem, na němž měla nespočet různých pergamenů a pozorně studovala tvář mladého muže před sebou, jenž ač mu bylo teprve nedávno osmnáct, měl už zkušeností na rozdávání.

Už dávno to nebyl ten roztržitý a zbrklý mladík. Byl to dospělý člověk, který vzbuzoval respekt a měl kolem sebe přirozenou autoritu a neuvěřitelné charisma. Brýle již dávno zahodil a jeho zářivě zelené oči tak skvěle vynikly v jeho jemné tváři. Ano, kdyby to nebyla Minerva, řekla by, že Harry Potter je velmi přitažlivý muž.
"Co tomu říkáte, pane Pottere?"

Harry nevěděl, co na to má jeho bývalé kolejní ředitelce odpovědět. S překvapeným, ale čím dál tím rozzářenějším pohledem se otočil ke svým dvěma nejlepším přátelům. Těm svítily oči stejným nadšením, jako jemu. Oba - ruku v ruce - souhlasně příkývli a Harry se s širokým úsměvem obrátil k ředitelce.

"Že je to naprosto skvělý nápad, paní ředitelko," odpověděl jí.
"Tak už zbývá jen vyřešit, pod jakým názvem tento projekt předvedeme ministerstvu," přikývla McGonnagalová a zadívala se zamyšleně na kolonku s názvem v jejím pergamenu.
"Hrdinové?," navrhl Ron a celkem úspěšně ignoroval Hermionino zamračení.
"Jak sentimentální, Weasley," protáhl posměšně Draco Malfoy, ledabyle se opírající o parapet a hledíc na školní pozemky za oknem.

"Od tebe to sedí, fretko! Ty by ses prostě jen do takové skupiny nehodil, protože hrdina nejsi! Kdo taky utekl s papínkem kamsi do Francie, když tady ostatní zachraňovali tvůj slavnej čistokrevnej zadek?!," nechal se snadno vytočit Ron a ve vzteku zatnul pěsti.
"Kluci...," začala Hermiona klidnit situaci, když vytušila nebezpečí, ale ti dva mezci jí nedali žádnou šanci.

"Ale lasičko," ušklíbl se Draco, když nad tím oslovením Ron prudce zrudnul a pokračoval. "Pouze jsem se takticky vyhnul nepříjemným střetnutím, když tu ten váš válečný ročník - jak jsi to nazval? - zachraňoval mé pozadí."
"Utekl jsi! Bylo to zbabělé!"
"Zmijozelské, řekl bych," pronesl samolibě.

V tu chvíli Ron vytáhl hůlku a Draco ho během vteřiny následoval. Měřili se zlověstnými pohledy, přesto zmijozelský princ působil velmi klidně. S nicneříkající maskou na obličeji Rona ještě víc rozzuřil. Než ale stihli vyslat jedinou kletbu, Neville si mezi ně stoupnul s rukama rozhodně napřaženýma mezi nimi.

"Nehádejte se proboha!," zamračil se Neville.
"S fretkou se nehodlám ani bavit!"
"Nikdo se tě neprosil, Weasleyánku! Běž raději svou otravnou společností obtěžovat jinam!"
"Ty malá kryso! Tebe si podám kdykoliv!"
"Ubožáku - já bych..."

"ZMLKNĚTE!," zašeptal mrazivě a téměř neslyšitelně Harry a pouhou myšlenkou oba bojující kohouty neverbálně odzbrojil.

K nevelkému překvapení všichni ztichli, nepatrně a zároveň nekontrolovatelně se přikrčili návalem syrové magie, která z Harryho sálala každou jeho buňkou a varovala stejně účinně, jako kobra se svou otevřenou kápí. Poslední varování.

Zručně zachytil obě hůlky a ve snaze se uklidnit na chvíli zavřel oči. Ruce se mu třásly nepoužitou energií a Harry věděl, že se musí dát do pořádku, jinak zničí ředitelnu a možná i celou věž, v níž se nacházali.

Ostatní se neodvážili ani hnout a znovu si tímto malým výjevem připomněli, proč byl jen a jen Harry schopen zabít Voldemorta a zachránit kouzelnický svět. Právě je neúmyslně utvrdil v tom, že jsou v místnosti s jedním z nejsilnějších kouzelníků této doby a není radno ho jakkoliv dráždit.

Harry otevřel své planoucí smaragdové oči a trhaně vydechl. Natáhnul již klidné ruce s hůlkami směrem k jejich majitelům a ti si je mlčky převzali. Když se po pár vteřinách jeho magie ve vlnách stáhla zpět, všichni si zcela viditelně oddechli a Harry se zkroušeně obrátil k ředitelce.
"Omlouvám se," zašeptal a zadíval se jí do očí.
"V pořádku Harry," kývnula a familiérně se usmála.

Harry se usmál jemně zpět a poté se otočil k zbytku osazenstva, zejména k Dracovi a Ronovi.
"To je pro vás dva vážně tak těžké, nechovat se pět minut jako - promiňte profesorko - naprostí debilové?! Už jsme si to všechno přece dávno vyříkali a oba víte, že vás považuju za přátele a byl bych rád, kdybyste se dokázali alespoň vzájemně respektovat. Vy dva se tu přete jako malí kluci, ale tady nejde už jenom o vaše malicherné hádky, ale o vzdělání - a to nejen vás dvou! Tak vás prosím - prosím! - nechte toho!," pronesl Harry kontrolovaně, ale pro oba s dobře čitelnou výhružkou.

Nikdo ho nehodlal přerušovat, poněvadž velmi dobře věděli, jak probíhalo rozsouzení na ministerstvu ohledně obžaloby Severuse Snapea. Harryho plamený projev na obhajobu dříve nenáviděného profesora lektvarů byl tak neuvěřitelný, že se z něj ještě teď celému kouzelnickému světu ježily chlupy na krku.

Harry Potter posmrtně očistil jméno špiona Fénixova řádu a navíc mu in memoriam ministerští předali Merlinův řád první třídy. Nikdo se neodvažoval ani protestovat, poněvadž nikdo nechtěl čelit hněvu mocného Chlapce, který přežil.
"Omlouvám se, kámo," rozpačitě se ošil Ron a vyslal Harryho směrem omluvný pohled.
"Malfoyové se neomlouvají, Pott-Harry," prohlásil arogantně Draco, znovu nabitý sebejistotou.

"A obzvlášť ne Potterům nebo jiným příšerným Nebelvířanům," pousmál se Harry a Draco mu malý úsměv upřímně oplatil.
"Alespoň jsme přišli na název toho projektu, ředitelko," usmál se Harry a na její tázavý pohled pokračoval. "Právě jejich zmíněná hádka, mě k tomu přivedla..."
"Takže... Hrdinové?," zeptal se nevěřícně Ron.

"Ne, omlouvám se Rone. Vlastně jsem souhlasil s Dracem, když říkal..."
"Ty s ním souhlasíš?!," prerušil ho rozzlobeně Ron, ale okamžitě se stáhnul, když viděl přítelův planoucí pohled.
"Ano," přikývnul jasně a otočil se k McGonnagalové. "Válečný ročník. To je to pravé jméno."


"Harry!," přerušil jeho dumání nemálo hlasitý výkřik jeho přítelkyně.
Něpěkně se na ni zamračil, když se na něj zbožně otočila banda prváků a celá společenská místnost se ponořila do ticha. Do téhle chvíle se mu jeho proplížení dařilo. Rychle zapadnul do křesla u krbu a snažil se neúspěšně stát znovu neviditelným. Ginny se zachichotala a přitančila mu na klín. Přidala k tomu omluvný polibek a pocuchala mu vlasy.

"Hej!," zaprotestoval a marně se pokusil dodat tomu vrabčímu hnízdu nějaký tvar, zatímco se Ron a Hermiona mohli smíchy potrhat.
"Vy jste teda podpora," zlobil se na ně naoko.
"Kdepak ses toulal?," zeptala se ho Ginny a usmála se na něj.

Uhnul pohledem k zemi a neurčitě něco zamumlal. Ginny se zamračila a vyměnila si ustaraný pohled s Hermionou. Opatrně mu nadzvedla obličej a přinutila ho podívat se jí do očí.
"Zase jsi tam byl?," zeptala se jemně.
Trhaně přikývnul, nemělo cenu jim lhát, stejně to věděli. Navíc se za to nestyděl, jen na to místo nedokázal přestat chodit. A jako každý měsíc v tenhle den tam Harry přinesl kytici bílých lilií.

"Něměl by ses poutat k minulosti Harry," pronesla laskavě Hermiona.
"Já se nepoutám! Já jen...," zadrhl se. On co? Sám nevěděl.
"Prostě mu to dlužím - alespoň tohle! Víc pro něj udělat nemůžu. Tak strašně moc jsem mu toho chtěl říct... omluvit se..."

"Určitě by to pochopil...," začala Hermiona a praštila Rona, který se ušklíbnul. "Jenom si musíš uvědomit, že rozhřešení od něj již nemůžeš dostat."
Harry přikývnul a usmál se na obě dívky.
"Díky. Já... půjdu si lehnout, zítra máme OVCE, tak..."

"Jen běž," pobídla ho Ginny a políbila ho.

Usmál se na ni a vyběhl do chlapeckých ložnic. S bodnutím u srdce si uvědomil, že tohle je naposled, co tu bude v Bradavicích jako student. S těžkým povzdechem ulehnul a usnul neklidným spánkem.


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Ráno nejenže přišlo naprosto nečekaně a brzo, ale Harryho navíc začala sužovat pekelná nervozita a byl opravdu rád, že se před snídaní nepotřeboval jít vyzvracet. K jeho útěše vypadala většina sedmáků naprosto stejně a něteří ještě mnohem hůř.

Sešel schody a nedokázal se ubránit úsměvu, když uviděl v křeslech u krbu sedět Hermionu, Rona i Ginny. Hermiona měla před sebou jak bylo jejím zvykem tři obrovské knihy a podle lehkého zamračení a neslyšného pohybování rtů si opakovala všechno, co se naučila.

Ron naproti ní vypadal opravdu zoufale. S našpicovanýma ušima se snažil zapamatovat co nejvíc z toho, co Hermiona předříkávala a měl ten svůj typický jsem-naprosto-v-háji výraz, až ho Harrymu bylo líto.

Ginny naopak spořádaně cvičila pohyby hůlkou a nervozitu se snažila na sobě nedat znát. S úsměvem k nim zamířil a posadil se vedle Ginny, která mu věnovala hřejivý úsměv a požádala ho, aby jí vyzkoušel z Lektvarů. Vzal její učebnici a nalistoval jedy. Věděl, že je má dobře naučené.
"Tak třeba - kde bys hledala Bezoár?," vylovil z paměti otázku a zadíval se na Ginny.
"V žaludku kozy" odpověděla sebejistě.

"A k čemu bys ho použila?," pokračoval a pozdvihl obočí.
"Jako protijed," reagovala okamžitě.
"A jak by působil? Jak bys poznala, že účinkuje?," zatlačil na ni.
"To... no... asi by se ten člověk přestal dusit?," vysoukala ze sebe.
"Asi? Asi ti nezachrání život," poznamenal neústupně Harry.

"Proboha - zníš jako Snape, vážně Harry!," řekl Ron, který se k nim na chvíli otočil, když hermiona měnila knížku Přeměňování za Runy.
Harry zbledl a sklopil pohled. S omluvným zamumláním vrátil Ginny učebnici a bez dalších slov rychle vyběhl zpět do ložnic.
"No výborně Rone," naštvala se Ginny, s třísknutím zaklapla knihu a zvedla se k odchodu.

"Počkej Ginny!," zavolala Hermiona, sesbírala své knihy a vyrazila za ní.
"Odcházíš?," zalapal po dechu Ron.
"Až přestaneš mít city jako pařez, tak přijď," zamračila se a spolu s Ginny zmizela v dívčích ložnicích.
Ron si povzdechl a praštil hlavou o stůl.


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

S láskou
Romadůr

8. Malá dobrodružství

24. července 2014 v 10:52 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojky,
jakpak se máte? Pokraučuju s další kapitolou Půlnočního Slunce a opravdu se snažím co nejvíce psát. Sand se mi to aspoň trochu daří. Tahle kapitolka bude... no celkem oddechová, ale konečně se Sam něco dozví! Sand se vám bude líbit! :)


8. Malá dobrodružství

"Pořád jsi na mě naštvaná?," zeptal se Kingsley, když jsme se zhmotnili před naším domem.
Vrhla jsem na něj jednoznačný zamračený pohled. Pochopil můj signál, ale stále se usmíval pod vousy. Popadla jsem svoje věci a rychlým krokem zamířila k domu. Když jsem otevřela dveře, všimla jsem si, jak Kingsley proklouznul dovnitř.

"Jdeš podat hlášení?," ušklíbla jsem se, když mě následoval a shodila tenisky.
"Jsi protivná Sam."
"A ty pěknej zrádce!"

Otočila jsem se a vtrhla do obýváku. Máma zrovna seděla na gauči s profesorem Snapem a Brumbálem. Máma, která mě zaregistrovala jako první, vyskočila, aby mě objala. Můj výraz ji zastavil.
"Dobrý den," pozdravila jsem profesory a otočila se k mámě.

"Ahoj broučku," usmála se váhavě máma.
"Ahoj," utrousila jsem a pozvedla obočí, když se do obýváku dostal i Kingsley.
Máma se podívala jeho směrem a povzdechla si. Znovu se otočila ke mně.
"Sam, bylo to nutné..."

"Víš, ani mi nevadí, že si nemyslíš, že bych se jim dokázala ubránit, ale aspoň jsi mi mohla věřit a říct mi, že mě někdo bude čtyřiadvacet hodin sledovat," přerušila jsem ji a odešla z pokoje.
Vztekle jsem vyletěla schody a hodila batoh i s věcmi do rohu mého pokoje. S povzdechem jsem si sedla na postel.

Ťuk. Ťuk.
Překvapeně jsem se zadívala k oknu. Na parapetu postávala velká sova pálená a pařátem klepala na sklo. Chytrýma očima mě sledovala a natahovala mým směrem nožku s pergamenem.

Usmála jsem se a přešla k oknu. Odsrčila jsem západku a vytáhla okno nahoru, aby sova mohla prolétnout. S tichým houkáním přeletěla pokoj a nakonec se usadila na mé stolní lampě. Znovu zahoukala a natáhla nožku. Odvázala jsem jí dopis z nohy a přinesla misku s vodou, kterou jsem měla pro Césara. Vděčně se napila a začala si čistit peří.
S tureckým sedem jsem se posadila na koberec a otevřela pergamen.


Sam,
nejspíš jsem ti nestihl napsat dřív, než si byla doma, ale musíš uznat - na svůj věk létá Romeo ještě pořád skvěle...


Usmála jsem se nad tím výběrem jména a znovu se podívala na sovu, která mi pohled opětovala zkušenýma tmavýma očima.


a to mu brzy bude patnáct let. Nemusíš se bát, že by ti něco zničil - měl dobrou výchovu. Samozřejmě ho všechno naučil táta, ne já.
Určitě si vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl, že táta právě pracuje na novém koštěti. Kulový blesk by měl být v prodeji už příští rok a je o něj velký zájem. Měl by mít lepší aerodynamiku a větší zrychlení, než běžné koště. S velkým předstihem zničí celou řadu Nimbus, takže odsune do pozadí tátova velkého soka.

Bože, určitě tě teď hrozně nudím, že? Navíc jsem nechtěl psát o sobě nebo o tátovi. Moc mě mrzí, že ses nedostala do týmu - nikoho tam teď totiž neznám a chtěl bych tě znovu vidět. Do konce prázdnin jsem bohužel mimo Evropu... Co takhle Vánoce?

Denis


Odložila jsem dopis na stolek a sama si přitáhla brk a pergamen. Zamyšleně jsem se kousla do rtu a začala psát.


Denisi,
Romeo je v pořádku a kdybys mi nenapsal jeho věk, vůbec bych mu tolik nehádala! Počkej až jednou uvidíš Césara (moji sovu) - ten má už něco málo přes osmnáct let a vypadá na padesát. Chudáček sotva letí.
No jistěže si vzpomínám! Doufám, že mi ho máma koupí, protože tvůj táta vymyslel opravdu úžasné koště! S přehledem se dostane před Nimbusy! Aerodynamika se vždycky hodí - obzvlášť nám střelcům a taky chytačům. Se zrychlením nemám problém na žádném koštěti.

Jak si vůbec můžeš myslet, že mě nudíš?! Doufám, že ti za to Romeo pleskne jednu křídlem! Taky mě to mrzí, ale život jde dál. Určitě se ti bude dařit a brzy o tobě uslyším ve Věštci. To už na mě zapomeneš, jak budeš slavný.
Pamatuju si - říkals, že jedete do Toronta za prarodiči, viď? Tak ať se tam neztratíš a užij si to. Vánoce jsou skvělý, jen ti musím začít obstarávat dárek už teď, protože později bych určitě žádný nevymyslela. Napiš mi brzy,

Sam


Kriticky jsem si pročetla dopis, alespoň třikrát, než jsem byla spokojená a přivázala ho Romeovi na nožku. Ještě jsem z přihrádky vytáhla pamlsek a podala mu ho. S přivřenýma očima ho rozkousal a jemným klovnutím do ruky se rozloučil. Pak roztáhnul křídla a vyletěl oknem ven.
Bez zaváhání jsem si vzala další pergamen a brk. Rychle jsem napsala podrobonosti a přivolala Césara.

"Tady jsi," zasmála jsem se, když vrazil do okna.
Trochu omámeně mi natáhnul nožku a nechal si přivázat pergamen.
"Musíš být opatrný! A máma tě nesmí vidět! Najdi ji a přines mi odpověď - brzy," zašeptala jsem mu, on mi v odpověď zahoukal a vyletěl z okna.
"Sam?," ozvalo se spolu s lehkým zaťukáním na dveře.
"Pojď dál."

Dveře se opatrně otevřely a objevila se v nich máma se starostlivým výrazem ve tváři. Pomalu přešla ke mně a posadila se na postel.
"Mrzí mě to. Ale nebudu se ti omlouvat, Sam. Bylo to pro tvou bezpečnost a ta je pro mě důležitá. Byla bych ráda, kdyby sis to uvědomila," začala máma.
"Já vím. Ale byla bych ráda, kdybys přede mnou netajila tolik věcí," namítla jsem a zamračila se.

"Kéž by to bylo tak lehké, zlato. Ale není. Jednou to pochopíš, ale teď ti to ještě nemůžu vysvětlit..."
"A KDY to možné BUDE?! Slibuješ mi to už dlouho!"
"Vzhledem k okolnostem... Myslím, že už brzy," povzdechla si tiše máma a bezradně zakroutila hlavou.
Kousla jsem se do rtu a omluvně se na ni zadívala.

"Promiň mami. Nechtěla jsem tě nějak naštvat nebo tak... Mrzí mě to, ale...," rozhodila jsem bezmocně rukama.
"Já vím," usmála se chabě a s nadzvednutým obočím ke mně natáhla ruce.
S úsměvem jsem ji objala a nechala se pevně přivinout.



Anglie, Sheffield

César natáhnul svůj úzký krček, aby se podíval oknem do útulně zařízené pracovny a zvědavě nakouknul k psacímu stolu. Tázavě pootočil hlavu a přimhouřil oči, aby lépe viděl do místnosti.
V tu chvíli se dveře naproti oknu prudce otevřely a dovntiř vletěla malá dívenka s divokým copem špinavě blonďatých vlasů a rozjařeně poskakovala po pokoji s plastovou panenkou v ruce.

César šokem udělal malý krůček vzad a ve svojí nešikovnosti podklouzl na obalu od bonbonu a naznak se řítil k zemi. Vyděšeně vykulil oči a zamával křídly ve snaze zmírnit rychlost, kterou se blížil k zemi.

S dalším mávnutím se konečně ustálil v krkolomné rychlosti a jeho dopad bylo jen malé žuchnutí. Tiše a frustrovaně zahoukal a pokusil se rozkoukat uvnitř věci, do které spadnul. Zobáčkem strčil do jedné z věcí co nápadně přípomínala žížalu, ale jen svou bílou barvou jaksi kazila dojem. A když do ní šťouchnul, ani se nehnula. Ani se jí nedivil - kdyby měl na sobě tuhle "omáčku", která trochu voněla po rajčatech, taky by se nehýbal.

Zvenčí se najednou ozval zarachocení a zvuk lidských hlasů. César nadšeně vyskočil výš a nadějně se zakoukal vzhůru, doufajíc v kouzelníka, který by mu pomohl najít cestu ven.
"Hoď to tam Charlie - ještě jeden blok a máme hotovo."
"Jasně Bille. Mladá už vaří večeři a prcka hlídá tchýně. Nepřeju si nic jinýho než vypadnout z týhle svačinkárny."

César zmateně zahouknul, ale než se stihl rozkoukat, přistála na něm spousta těch nehýbajících se bílých žížal - a samozřejmě většina s tou divnou rajčatovou skvrnu. Naštvaně se napýřil a zatřepal hlavou, aby se zbavil těch podivností na své hlavě. Ze zobáčku mu odkapávala rajčatová omáčka z žížal.

Zavřel oči a vydechl vzduch, což v jeho podání znělo jako špatně namazaný dveřní pant. Elegantně se narovnal a zamával křídly, aby se dostal ven z té odporné krabice. Usadil se na jejím vrcholku a rozhlédl se po ulici.

Spousta lidí chodila po chodnících, auta jezdila tam a zpět a všude byl tak strašně nepřirozený hluk, až se mu z toho dělalo špatně. Zamrkal, aby si zvykl na reflektory, které každou chvíli projely kolem spolu s krabičkou na kolečkách a zatoužil být doma na venkově ve stáji.

Důležitě se narovnal a odhodlaně se zadíval na divočinu před sebou. Nevzdá se. Má tu svůj úkol a ten musí splnit. Narovnal nožku, aby byla víc na světle a zadíval se znovu na pergamen, protože tady to nevypadalo jako sídlo nějakého kouzelníka, podle toho, co tu viděl.

Zamžoural na malá a narychlo naškrábaná písmenka a luštil jednotlivá slova, jež měla představovat adresu příjemkyně. Znovu si odfouknul trochu vzduchu, když se díval na nedbale napsané číslice. Jeho mladá slečna nepsala příliš hezky, ani když se snažila a on měl nyní luštit takovéto věci?!

Ano, tohle vypadalo jako jednička. Tu si nemohl splést v žádném případě. Dále pětka a sedmička. A potom - rozšířili se mu oči, když viděl další číslo. Frustrovaně zahoukal a zadíval se na auta. Rozhodně už by měl jít jako poštovní sova do důchodu. Jeho majitelce mohl být užitečný, ale mladému děvčeti prostě nestačil. Trojka a osmička vypadala v jejím podání naprosto stejně.

Rozhodně se zadíval na pergamen a znovu vyletěl do výšky. Dalších třicet kilometrů jižně a bude tam. Jen doufal, že se slečna nespletla ještě někde.


Anglie, Chesterfield

Znavený cestou, s vystrčeným jazýčkem se César snesl na parapet jednoho z menších domků a chytře to vzal přes zahradu, aby ho nikdo nespatřil. Potěšen sám sebou udělal pár krůčků po parapetu a kouknul do prostorného obývačku. Natáhnul hlavičku, aby viděl víc, když se za ním ozvalo zavrkání.

Šokovaně zamával křídly a v podivné otočce přeletěl parapet a spadl do záhonu macešek pod ním. Dotčeně zahoukal na holuba, který se na něj s hlavou na stranu a nechápavým výrazem díval. Frustrovaně houknul a postavil se na nožky, jimiž pro jistotu zakmital. Zdály se být v pořádku.

Vyletěl tedy znovu na parapet a ignorujíc holuba hlasitě zaťukal zobákem na sklo. Z druhého pokoje okamžitě vyšla mladá slečna, jen o něco málo let mladší než její majitelka a zvědavě otevřela okno pozdnímu návštěvníkovi.
"Kdopak ty jsi?," zeptala se.

César k ní natáhnul nožku a ona opatrně rozvázala pergamen a nabídla unavenému zvířeti vodu a pár mlsků. Ten se na ně s nadšením vrhnul a dál jí nevěnoval pozornost. Labužnicky se protáhl a přivřel oči.

"Tak - tady máš odpověď, Césare," vyrušila ho z jeho chystaného odpočinku slečna a už mu vázala pergamen k nožce.
Velice jednoduše ho chytila a postavila na parapet. César se otočil jejím směrem a vděčně zahoukal. Pozorně si ji prohlédl, ale nakonec zamávala křídly a vyletěl do vzduchu.


Francie, Quiberon

Popadla ho nevýslovná radost, když konečně uviděl prostornou stáj a malý domek vedle, ale ovládl se. Vzpomněl si na slova mladé slečny a letěl pouze ve stínech. Opatrně přiletěl až k jejím oknu a nehlučně přistál na parapetu - v duchu na sebe byl oparvdu pyšný.

Pozorně se zadíval do dívčina pokoje a odfoukl vzduch, když zjistil, že nikdo není uvnitř. Byl rád, že se za tu dobu naučil te trik s oknem. Zobáčkem klovnul do místa před západkou, která se uvolnila a nadzvedla.

Protáhnul se malou škvírou a doletěl ke své kleci, v níž se usadil. Ve stejnou chvíli se dveře otevřely a jeho mladá slečna prošla s unaveným výrazem a v nočním úboru do místnosti. Tiše houknul, aby upozornil na svou přítomnost.

Dívka se překvapeně podívala jeho směrem, pak tiše výskla a rozběhla se co nejrychleji jeho směrem. César znaveně nastavil nožku, ze které mu byl okamžitě sňat pergamen a vítězně zavřel oči.
"Jsi pašák Césare! Naprostá jednička," pochválila ho a podrbala na hlavičce.
Spokojeně se uvelebil a nechal se unášet spánkem.


XoxoxoxoxoxoxoxoX


Samým nadšením jsem vběhla do postele a roztrhla obálku z níž vypadl poměrně dlouhý dopis. Doufala jsem, že v něm najdu alespoň nějaké odpovědi.


Milá Sam,

velice mě překvapilo, když jsem obdržela tvou sovu. Smím ti, doufám, tykat?
S tvou matkou jsem se naposledy viděla před čtrnácti lety, což, jak uznáváš, je už dlouhá doba. Byla velmi milá, poněkud plachá, ale velmi dobrá učitelka a přítelkyně. Jako prvákovi mi velmi pomohla se zorientovat na škole a stala se tu i mou první přítelkyní.

Co se týče tvých otázek - první jsem již zodpověděla. Opravdu jsme se potkaly teprve v Bradavicích, když jsme pluli v loďkách do hradu. Samozřejmě jsme mezi sebou občas měly neshody - ale kdo je neměl, že?
Byla to velmi dobrá studentka a i když měli někteří vůči jejím rodičům předsudky, brzy si tu našla přátelé. Ptala ses, jestli některého z nich neznám. Ne příliš osobně, ale znám.

Její nejlepší kamarádka Lily Evansová. Napsalas, že máš fotky. V tom případě je to ta usměvavá rusovláska se zelenýma očima. Byla to velmi chytrá a obětavá dívka a chodila spolu s tvou matkou do Nebelvíru.

Další kamarád byl James Potter, který si později Lily vzal. Jistě je znáš teď oba - rodiče Harryho Pottera alias Chlapce, který přežil. Nebelvírský chytač s věčně rozcuchanými vlasy a kulatými brýlemi na tváři. Prý je mu jeho syn velmi podobný, až na oči, jež má po Lily.

Pak tu byl Remus Lupin. Milý kluk, ale velmi stydlivý. Měl takové krásně medové vlasy a hnědé oči. Byl opravdu chytrý, takový běžný studijní typ a dokonce byl i pohledný. Erica si s ním opravdu rozuměla. Pokud vím, jednou se spolu i líbali.

Poslední z Nebelvírské party a z tzv. "Pobertů" byl Sirius Black. Lamač díčích srdcí a nějvětší děvkař v Bradvicích své doby. Teď sedí v Azkabanu za prozrazení úkrytu Potterových Ty-víš-komu a za vraždu Petra Pettigrewa (Mimochodem posledního Pobertu, ale o něm toho opravdu moc nevím. Byl taky velmi stydlivý.).

Jeho fotku ale nejspíš u své matky nenajdeš. Alespoň já o tom pochybuju, jelikož před svým odchodem se spolu s ním Erica rozhádala. Co vím já, chvíli spolu chodili, pak ne a nakonec byli zase spolu do té poslední hádky. Nikdy mi vlastně pořádně nevysvětlila, co se mezi nimi stalo, ale já jsem respektovala její tajemství.

Vím, že se taky po tom rozchodu začala dost bavit se Severusem Snapem - mimochodem nynějším učitelem lektvarů v Bradavicích. Byl to hodně zakřiknutý kluk, nijak hezký, ale opravdu chytrý aneuvěřitelný talent na lektvary.

To je vše z jejích přátel- tedy z toho užšího kruhu v Bradavicích. Samozřejmě se tam stýkala i s dalšími chlapci a dívkami. Byl v nebelvírském týmu na pozici střelce, ale to nejspíš víš.
Co se týče poslední otázky, nemám tušení. Opravdu mě to mrzí, ale jméno tvého otce neznám a soudě podle tvého věku, jsem ti těmi podrobnostmi o jejích přátelích asi moc nepomohla, viď? Snad ti to alespoň k něčemu bude. Neváhej mě kontaktovat, kdybys něco potřebovala.

S pozdravem
Chloé Shelterová


No páni, pomyslela jsem si. Za tři minuty dopisu od máminy bývalé přítelkyně jsem se dozvěděla víc, než za celých dvanáct let. To je opravdu síla. Neváhala jsem a vytáhla z přihrádky fotky, které jsem si nechala z krabice na půdě.

Na jedné z těch fotek byla máma spolu s rusovláskou a chlapcem s rozčepýřenými vlasy. To museli být Potterovi. Další z fotek byla s mámou a nějakým chlapcem s medovými vlasy. To musel být Remus Lupin.

Zkoumala jsem oba kluky, ale s ani jedním z nich jsem se nemohla srovnat. Remus měl velmi jemné rysy a hnědé vlasy i oči. James na mě možná seděl barvou vlasů, ale nikoli očí a kontury našich tváří byly zcela odlišné.

Fotku Siriuse Blacka jsem nikde nenašla. Nelámala jsem si hlavu s Chloeyiným varováním, že nejspíš ani jeden z nich nebude můj otec, protože jsem věděla, že musí být. Máma byla dva roky v kómatu, takže jsem se narodila, až když jí bylo devatenáct let. Což znamenalo jediné - odešla ze školy kvůli tomu, že otěhotněla s někým z Bradavic.

Bylo pro mě tedy logické začít s okruhem přátel a postupně ho rozšiřovat. Byla jsem ráda, že mi Chloé odpověděla a nevadilo byjí, kdybych ji ještě kontaktovala. A to pravděpodobně udělám, pokud nenajdu mezi těmito adepty svého otce.

Nejhorší nejistotu jsem měla u profesora Snapea. S mámou se znal a zná i nadále... Rozhodně jako kandidát neodpadá, nicméně je to docela nepravděpodobné. Povzdechla jsem si a schovala fotky i s dopisem do své tajné přihrádky ve stolku.

Doufala jsem, že něco brzy zjistím. Uvidíme... Pokud budu mít štěstí, něco dostanu z profesora Snapea posledních pár dnů prázdnin, když k němu jedu. Usmála jsem se, když jsem si vzpomněla, jakou z toho měl "radost".
A pak mě to napadlo - Denis! Rychle jsem vytáhla mobila naťukala rychlou SMS.


Omlouvám se, že otravuju, ale potřebuju
tvou pomoc. Mohl bys mi sehnat nějaké
články o případu Siriuse Blacka?

Moc by si mi pomohl, kdybys něco našel.
Pošli mi třeba novinové výstřižky, nebo to
okopíruj. Až sem Romeo poletí, přilož to k
dopisu. Moc děkuju Samantha



Odeslala jsem SMS a zhasla světla v pokoji. S rozporuplnými pocity jsem ulehla do postele a znavená celým dnem konečně usnula.


  • Naprosto jsem nevěděla, jak to napsat z pohledu Césara (sovy), tak jste to snad pochopili. :D :)

S láskou
Romadůr

7. Těžký boj

19. července 2014 v 18:39 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojky,
tak vám sem o dlouhé době přidávám další kapitolku Půlnočního Slunce a upřímně doufám, že v tom horku máte náladu si něco přečíst. :) Pokusím se přidáva co nejčastěji, ale znáte to. :) Nejenom vás to táhne ven, když je venku hezky - navíc, konečně jsem si pořídila boty na běhání, takže se nemůžu dočkat, kdy zase vyběhnu. :)

Užijte si kapitolu a napište mi. :) Budu ráda za každý pozitivní i negativní (ovšem slušně vyjádřený!) komentář. :) Mimochodem - jak si užíváte tepla a prázdnin? :) Má někdo v plánu opékání špekáčků jako já dnes? :)



7. Těžký boj

"Kingsley vylez! Vím o tobě už od rána," zamračila jsem a promluvila do keřů, takže kdyby někdo prošel kolem mě, myslel by si, že jsem se úplně pomátla.
Ale tak to nebylo. Konečně jsem pochopila, proč je máma tak v pohodě s tím, že odjíždím na dva týdny do Quiberonu. Samozřejmě na mě musela poslat hlídku. Tohle proti ní ještě někdy použiju.
"Jak dlouho o mě víš?," ozvalo se nakonec zpět.


Zamračeně jsem si sedla na lavičku a položila koště vedle sebe. Povzdechla jsem si a poplácala na místo vedle sebe. Za okamžik se kolem mě prohnal lehký vánek a místo vedle mě se obsadilo.
"Proč mě sleduješ? Nařídila ti to máma, že jo?," šla jsem rovnou k věci a založila si ruce na hrudi.
"Na tohle bych ti neměl odpovídat, ale... Nabídl jsem se sám - naše parta bystrozorů to tu má ohlídat, tak mě napadlo..."

"... že mě budeš špehovat, hlídat a starat se o mě, jako bych byla malý děcko. Tak ti řeknu novinku Kingsley - nejsem! Nepotřebuju, abyste mě všichni hlídali čtyřiadvacet hodin denně, jenom proto, že už na mě jednou zaútočili. Jasně, nedopadlo to zrovna nejlíp, ale snad jsem schopná se o sebe postarat na dva týdny a nenechat se zabít ne?," dokončila jsem rozhořčeně a zamračila se na prosluněnou oblohu.

"Tak to není Sam. Máma má o tebe jenom strach. A navíc - byl to můj nápad," podotkl tiše Kingsley, stále skrytý pod maskovacím kouzlem.
"Stejně by tě to bez ní nenapadlo," obvinila jsem ho.
"Pravda," připustil váhavě.
"Ale musíš to brát vážně Sam. Hrozí ti nebezpečí a ty to víš. Máma to teď nemá lehký a tímhle jí opravdu moc nepomůžeš."


Znovu jsem si povzdechla a zadívala se na famfrpálové hřiště nedaleko.
"Tak fajn. Nenapráskám tě..."
Oddechl si.
"... pod jednou podmínkou," pokračovala jsem.
"Jakou?," vzdychl.
"Pomůžeš mi."
"S čím?"
"Najít tátu."

Mlčel. Zadívala jsem se na prázdné místo vedle sebe. Pochopením jsem rozšířila oči a znovu se otočila na druhou stranu.
"No samozřejmě. Proč by to všichni kromě mě nemohli vědět!," naštvala jsem se a kopla do kamínků pod sebou.
"Sam..."

"Žádný Sam! Proč mi sakra všichni lžete? Proč mi nikdo není schopnej říct pravdu? A od koho se to mám sakra dozvědět? Od Smrtijedů? Protože ti jediní mi zatím k něčemu dopomohli," vybuchla jsem a naštvaně zaťala ruce v pěst.
"Tohle by ti měla říct Erica, ne já."

"Já chci od tebe pomoc Kingsley! Myslíš, že jsem se od ní nikdy nepokusila něco zjistit? Kdybych se sama nesnažila, tak vím úplný...," nedokončila jsem.
"Nic?," nabídl Kingsley.
"Hovno," odtušila jsem a spokojeně poslouchala jeho naštvané ofrknutí.
"Nebuď sprostá."

"Tak mi pomoz."
Povzdechl si. Vydírání mi šlo dobře, ale na něj platilo jen občas.
"Prosím!," zkusila jsem svou poslední možnost a pro jistotu nasadila psí oči.
"V žádném případě Sam."

Skousla jsem si uraženě rty a vstala. Beze slov jsem popadla koště a nedbala jeho tichého volání mého jména. Naštvaně se mi blýsklo v očích a jakmile jsem došla k hřišti, naskočila jsem na koště a rychle vystřelila vzhůru.
"Fajn. Tak fajn Kingsley, budeš mít co chceš."
Potěšeně jsem se usmála a vrhla se do rozehřívacích okruhů kolem hřiště za ostatními.



"Výborně osmnáctko! Ještě jeden okruh - ano, to platí i pro tebe třináctko! Tak pohyb - pětka, osmička a čtrnáctka na hřiště, Camrály do rukou a hrajem!," ozval se hlas trenéra, pořádně zesílený kouzlem Sonorus.


Přimhouřila jsem oči nad tím otravným zvukem, který vydával amplion vedle mě a nasedla na koště. Za vzletu jsem sebrala ze země Camrál a vyletěla doprostřed hřiště. Prudce jsem zabrzdila před dalším hráčem, který se sem nejspíš dostal pouhou náhodou, jelikož nedokázal zabrzdit a narazil do mě tak nešikovně, že mi Camrál vyletěl z rukou a rychle se snášel k zemi.

"Díky," poznamenala jsem sarkasticky, když jsem dotyčného vytáhla za loket zpět na koště.
"Pro-promiň," zakňučel a raději se opatrně rozletěl na severní tribunu.
Vytřeštila jsem oči, když jsem na jeho rameni viděla červenou stužku. Stužku, která označovala potencionální chytače. Vypadá to, že to tu docela upadá, když sem přijmou i někoho takového.

"Osmičko!," zařval na mě druhý trenér, vysoký černoch s nezkrotnou bradkou a protivným výrazem ve tváři. Významně poťukal na hodinky a zamračil se.
"Letím," kývla jsem na něj a rychle se snesla pro Camrál.
Sebrala jsem ho opět ze země a vyletěla k mým dočasným spoluhráčům.

"Sam," oznámila jsem jim, abychom se lépe orientovali.
"Joshua," kývnul na mě blonďák a nervózně se rozhlédl po hřišti.
"Bobby," zakřenil se rošťácky brunet a natáhnul ke mně ruku v pěst.
"Bouchanec," vysvětlil mi vysmátě na můj nechápavý pohled.
Trochu nejistě jsem si s ním bouchla a doufala, že umí alespoň trochu hrát. Oba dva, přinejlepším.



"Bobby!," štěkla jsem po brunetovi, když znovu nahrál soupeřovi a já celá uřícená znovu letěla na druhou stranu hřiště v marném pokusu zastavit jejich rozehrávku.

V jakémsi roztodivném výkrutu se mi přeci jen povedlo rozptýlit hráče, který měl míč v držení a využít jeho nepozornosti. Zezadu jsem ho obletěla a prudce před ním zastavila, takže se otočil, aby se kolem mě prosmýknul, ale nečekal mého výpadu vpřed. Trochu se zakymácel, když jsmu mu sebrala Camrál a rychle zamířila na druhou stranu.

Po mé čtvrté brance si mě těsně hlídali, takže jsem neměla jinou možnost než přihrávat, protože se ke mně slétli všichni střelci a odrážeči už mým směrem vypálili potlouky. Sletěla jsem trochu níž a vyhnula se jednomu potlouku.
"Joshuo!," křikla jsem na blondýna a nahrála mu příčně míč, schválně bez jakékoliv rotace nebo větší, než byla potřebná síla.

Lehce zmateně se otočil mým směrem a zamávala ve vzduchu rukama, načež mu míč proklouzl mezi nimi, takže to vypadalo, jako bychom spolu hráli basketbal. Útrpně jsem zavřela oči a praštila se do čela nad neschopností svých spoluhráčů a téměř odevzdaně poslouchala poslední změnu skóre v tomto ztraceném utkání.

Ta nastala téměř okamžitě, protože Bobby měl spoustu práce s rozptylováním odrážečů a nevěnoval pozornost hrajícím střelcům. Náš brankář, který nebyl taky zrovna žádná výhra jenom promáchl místem, kudy ho prostřelili přesně do levé obruče. Vzápětí se ozval vysvobozující hvizd píšťalky našeho rozhodčího.
"Konec utkání!," ozvalo se hlasitě, načež propukla právoplatná radost v druhém týmu.

140:60 - pro soupeře, samozřejmě. Děkovala jsem Merlinovi, že byl jejich chytač ještě větší poleno než náš a nepřeválcovali nás tak o dalších stopadesát bodů. Oba chytači kolem mě těsně proletěli a vzájemně si gratulovali k "dobrému výkonu". Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a vyčerpaně se snesla na zem.

Doteď jsem nedovedla pochopit, jak se mi podařilo šestkrát prostřelit brankáře, když už jsem byla a) trefená potloukem (a to hned několikrát), b) shozená protihráči (nejenom jimi!), c) děsně unavená a jako nejdůležitější bod - d) naprosto sama na celou hru. Ještěže po mně nechtěli, abych chytala Zlatonku.

Bránění jsem nezmínila, protože to se stalo prioritou, takže to chvílemi vypadalo, že jsem brankář já a ne Derek či David, který se tam chudák vznášel a uhýbal skoro před každou ránou, jež na něj vyslali. A co se týče odrážečů - no, prvních deset minut jsem si myslela, že nejsou schopni trefit ani slona, kdyby na ně letěl. Ovšem poté prokázali, že se opravdu trefit umějí - až na detail, že pokud se trefili do Potlouku, zasáhli jednoho z našich a s největší přesností dokázali zamířit mě.

Celá rozlámaná jsem slezla z koštěte a s osvěžující myšlenkou na sprchu jsem se plahočila napříč hřištěm. Cestou jsem zahlédla kapitána druhého týmu, takže jsem na chvíli změnila směr a zamířila přímo k němu a skupince obdivovatelů, kteří se k němu seběhli. Zdvořile odpovídal na jejich dotazy a některým z nich podepisoval notýsky.

Byl to poměrně hezký kluk. Tmavě hnědé vlasy mu ledabyle padaly do očí, třebaže jejich délka nedosahovala ani k ramenům. Oříškovýma očima se doslova usmíval a měl příjemně hluboký a uklidňující hlas. Vypadal maximálně o rok starší, než jsem byla já.
"Dobrá hra. Gratuluju," pronesla jsem a napřáhla k němu zdvořile ruku. Taky jsem byla kapitán. Tým jsem si bohužel nevybírala.

Otočil se za mým hlasem, přijal mou ruku a pevně stiskl.
"Klidně mluv anglicky - jsem z Brightonu," usmál se.
"Díky. Hrálas skvěle..." zaváhal. Přikývnutím jsem ho pobídla. "Což se nedalo říct o tvých spoluhráčích. Pěkně si to schytala."
"Jo," vydechla jsem namáhavě a chabě se usmála. "Mám pocit, že jsem si natloukla snad úplně všechno."

"To mě mrzí. Ke konci jsme se snažili být jemní," usmál se a já se přistihla, že mu úsměv oplácím.
"To nic. Tak se zatím měj," rozloučila jsem se, když jsem zahlédla další skupinku obdivovatelů, kteří si razili cestu přímo k nám.
"Ty taky. Ještě se uvidíme," mrknul na mě a otočil se zpět čekajícímu a postupně se zvětšujícímu davu.
S dobrým pocitem jsem se otočila a konečně zamířila do sprchy.



"Tak jak se těšíš? Zítra přijedou jedničky Francie," zeptal se mě Denis.
"Ani ne. Tys včera pěkně válel, nicméně já jsem v tabulce hraní celkem vzadu. Po včerejšku," ušklíbla jsem se a podala si další obložený sendvič.
"Ale no tak," praštil mě přátelsky do ramene a podepsal další lístek, který mu nějaká dívčina právě podstrkovala a celá se rozzářila, když jejím směrem vyslal úsměv.

Poté, co odešla od našeho stolu s úsměvem od ucha k uchu, se šla o všechno podělit se svými užvaněnými kamarádkami u vedlejšího stolu.

Ještě při včerejší večeři si ke mně znovu přisedl Denis, kapitán druhého týmu, protože jsem ho prý zaujala svým stylem hry. Byla jsem příjemně překvapena, ale nijak jsem neprotestovala, když si ke mně přisednul i ráno. Vždycky jsme si měli o čem povídat.

Byl to opravdu chytrý a milý kluk - takový, co si na nic nehrál a ani si nezvyšoval ego, i když k tomu měl hodně příležitostí. Nejednou z nich byl fakt, že jeho otec byl známý výrobce košťat - Jacob Wright.
Jejich kořeny, stejně jako naše, sahaly až do patnáctého století, kde Bowman Wright vynalezl Zlatonku. Takže rodinná tradice famfrpálu se zachovala, byť se Jacob vrhnul na konstruování košťat, na svého předka nezapomněl.

Denis měl tak vždycky těžký úkol - dostat se ze spárů popularity své rodiny a vyřešil to vskutku po svém. Začal hrát famfrpál na pozici chytače, ale později zjistil, že se svou zručností a postavou hodí spíš na střelce (na odrážeče neměl takový cit pro odpal a na brankáře neměl dostatčně dlouhé ruce). Teď byl populární hlavně díky své geniální hře a střeleckému umění.
"Jen ti říkám fakta," podotkla jsem a zakousla se do kuřecího sendviče.

"Jak můžeš být pořád tak štíhlá, když toho tolik spořádáš?," zeptal se nevěřícně, když jsem si přistrčila další sendvič.
"Vyběhám to," usmála jsem se pobaveně.
"Osmičko, osmnáctko - deset minut a pak chci vidět deset koleček!," zahlásil znovu nepříjemný černoch, jehož jméno mi prozradil Denis.

Jmenoval se Bernard Leroy a byl druhým hlavním trenérem Quiberonu a taky zástupcem trenéra Francouzského famfprálového výběru. Když byl ještě mladý, hrával za Camrálisty na pozici brankáře. Za dobu co opustil tým a začal trénovat nabral pár kilo na váze a nic nezbylo z dřívějšího pohodového vzezření.
"Tak jdem na to," vydechl Denis a společně s ostatními jsme se vydali pro košťata.



"Osmičko - můžeš vyrazit!"
Rozletěla jsem se kupředu, Camrál pevně v pravé ruce, násadu pevně drženou levou rukou a s nicneříkajícím výrazem ve tváři. Uhnula jsem vlevo prvnímu odpálenému Potlouku a rozletěla se po vnitřním kruhu k brankám.

Jak jsem očekávala, rozlétl se ke mně Střelec, jenž mi byl nejblíž a zablokoval mi cestu. Rukou jsem naznačila úhyb vlevo, na který zareagoval a já měl čas si ho obhodit vrchem a zachytit míč. Zrychlila jsem svou cestu a znovu uhnula zrádnému Potlouku. Tentokrát se ke mně začaly stahovat zbylí dva střelci a typicky mě obklíčili z obou stran.

Zablufovala jsem výmyk vpravo, abych se mohla rychle rozletět kolmo k zemi, s čímž nepočítali a stíhali mě tak s větším náskokem. Přitiskla jsem se co nejpevněji ke koštěti a vyletěla vzhůru, kde už létal ve vzduchu poslední střelec a zamířil přímo ke mně.

Nezměnila jsem směr a naprosto nebojácně letěla do jeho dráhy. Na poslední chvíli, několik metrů přede mnou zaváhal a vyhnul se mi, aby zabránil srážce, čímž ztratil cenné vteřiny, protože se musel obloukem vrátit. U branky jsem tělem znovu naznačila vlevo, na což brankář nereagoval.

S triumfálním výrazem ke mně napřáhl ruce a povyletěl si z branky. Nadhodila jsem Camrál v náznaku střely, na níž konečně zareagoval a přesunul se ke své pravé tyči, takže jsem ve vteřině zachytila letící míč a poslala ho v otočce do prostřední obruče. Neminula jsem.
"Dobrá práce. Na levou stranu," zahlásil Leroy a kývnul na mě. V jeho očích byla vidět chvála.

Poslušně jsem doletěla na místo šťastných střelců a plácla si s Denisem.
"Brnkačka ne?," zasmál se.
"Jo jasně - letěla jsem osmnáctá. Ti hráči už věděli snad každej trik," postěžovala jsem si mu, protože jeho vybrali jako čtvrtého.
"Moje šťastný číslo," zazubil se a kývl směrem dolů. "Vidíš je? Přišli chvíli poté, co tě ohlásili. A tým tě sledoval a očividně z tebe byli nadšení."

Pochybovačně jsem se zadívala na skupinku čtyř hráčů. Týmu chyběly dva střelci a jeden odrážeč. Zbytek potencionálních hráčů tu bylo jen jako záloha, kdyby se někdo z "Áčka" zranil a nemohl hrát.
Všichni si teď vzrušeně šuškali a dívali se přímo mým směrem. Dívka z jejich týmu se usmála a zamávala na mě. Omráčeně jsem jí zamávání vrátila a podívala se na pochechtávajícího se Denise vedle sebe.
"Měl jsem pravdu," pronesl samolibě a přestal se smát, až když jsem ho praštila do žeber.



"Děkuju, že jste se všichni účastnili našeho dvoutýdenního kurzu a nyní výsledky. Na místo odrážeče se dostal Jon Delaviér."
Ozval se hlasitý potlesk a za chvíli se vysmátý Jon dostal k týmu, se kterým si potřásl rukou. Celý šťastný si stoupnul po jejich boku.
"Na pozici prvního příjimaného střelce - Denis Wright!," pokračoval Leroy.

Hlasitě jsem začala tleskat, když Denis rozpačitě příjimal gratulace těch, kteří ho při jeho cestě poplácali po zádech. Potřásl s irukou s Leroyem a s dalšími členy týmu a vyhledal mě pohledem. Zazubi se a já mu ukázaa vztyčený palec.

"A jako druhý a zároveň poslední střelec... Philippe Bouchard!"

Přidala jsem se k všeobecnému potlesku, no neuniklo mi smutné pousmání. Opravdu mě to mrzelo, protože jsem se celé ty dva týdny opravdu snažila. Denis nevěřícně zakroutil hlavou. Corinne Dionová zakroutila hlavou a vyčítavě se dívala na své spoluhráče.
"Zbylé zúčastněné prosíme o pochopení - do týmu se nemůžete dostat všichni, ale přesto s vámi všemi budeme počítat jako s kvalifikovanými náhradníky. Děkuji."



"Gratuluju," vydechla jsem, když jsem se konečně dostala k Denisovi.
"Díky. A fakt mě mrzí, že nejsi v týmu. Bylas lepší než já nebo..."
"Nech to být," přerušila jsem ho. "Možná je to tak lepší."
Smutně se usmál a objal mě. Vděčně jsem mu objetí vrátila a podala mu své číslo na pergamenu.

"Doufám, že používáš mobil," zavtipkovala jsem.
"Že váháš," odpověděl a sám mi podal své číslo.
"Napíšeme si," slíbil mi a popadl svůj kufr.
"To se ví. Hodně štěstí v Bradavicích," usmála jsem se.
"A tobě v Krásnohůlkách," odpověděl.

Kývnula jsem a popadla svůj vělký batoh.Přehodila jsem si ho na záda a vyrazila k brance, vedoucí ven z pozemku. Na jeho okraji jsem viděla pochodovat Kingsleyho.
"Sam!"
Zaskočeně jsem se otočila a zvědavě se zadívala na Denise.

"Má sova tam bude dřív než ty!," zakřenil se a chytil za ruku svého otce, který ji okamžitě přemístil.
Zakroutila jsem pobaveně hlavou a raději rychle vyrazila ke Kingsleymu.
"Můžeme?," zeptal se mě.
Lhostejně jsem pokrčila rameny a popadla jeho nabízenou ruku.

S láskou
Romadůr

9. Oblíbený bratr

10. července 2014 v 16:25 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Ahojky,
další kapitolka je tady, protože na víkend budu pryč a už nebudu mít možnost sem nic přidat. Takže - enjoy! :) Pro všechny - je i o něco delší než předchozí, tak snad NĚKOHO (ano, mluvím o tobě, drahá) bude spokojen :D :)



9. Oblíbený bratr

"Ani se nesnaž! Tohle si prostě nevezmeš. Tvé věci zabalím já," vypískla Alice a hbitě mi vytrhla z rukou tričko, které jsem chtěla hodit do kufru.
Trpělivě jsem napočítala do deseti a vydala se za ní na chodbu. Byla až u schodiště a když mě zahlédla, se zvonivým smíchem seběhla dolů. Sešla jsem do obývaku se zamračeným výrazem a děsnou chutí ji něčím praštit, ale když jsem došla do půli schodů, musela jsem se zasmát.

Alice neotravovala jen mě. Právě pobíhala po místnosti svým upířím tempem a všem na okolí sbírala jejich věci z rukou a házela je na různé hromádky. Kyselé obličeje všech členů rodiny byly velice patrné. Jen Esmé se snažila nedat své nechutenství najevo a Carlisle se pouze nepatrně mračil.
Ovšem Edwardův výraz byl nezapomenutelný. Ruce měl založené na hrudi a v očích nebezpečné jiskry, které skvěle doplňovaly jeho znechucený obličej.

S jemným úsměvem jsem k němu zezadu přišla a položila mu ruce na zatnutou paži. Celkem vyjukaně se na mě otočil a pak mi úsměv jemně oplatil, zatímco se znovu zadíval na pobíhající Alice.
"Když ji to baví," přimluvila jsem se za ni jemně a jeho zatnuté svaly se poněkud uvolnily.
"Měla by si najít jinou zábavu. Jako kdybychom si za tu dobu nedokázali zabalit sami," promluvil mrzutě.

"Aspoň tě nenutí nosit lodičky," poznamenala jsem zamračeně.
"Já to slyšela!," ozvala se Alice zpod sedačky, kam jí spadla na pohled velmi drahá šála.
Edward se zasmál a zakroutil nad námi hlavou.
"Jak se tam vůbec... hmm... dostaneme?," napadlo mě a poodešla jsem od Alice, která vypadala, že každou chvíli vybuchne.

"Já, ty a Jasper běžíme."
"Až na Aljašku?," zeptala jsem se.
"No jistě. Není to tak daleko - pro nás. Ostatní jedou auty a vezmou nám věci. Pojedou přes hranice, takže..."
"No jasně."

"Myslel jsem, kvůli lidem. Všechny doklady už máme zajištěné," usmál se a posadil k oknu.
"Kdy jste to stihli?," zamrkala jsem překvapeně a posadila se vedle něj.
"Při tvé proměně."
"Jak dlouho vlastně trvala?"

"Něco málo přes tři a půl dne."
"To je dlouho nebo krátce?"
Zasmál se mé formulaci a odpověděl.
"Jak pro koho. Každý z nás se měnil jinak dlouho. Je to i podle toho, v jakém stavu se člověk do upíra přemění."

Uhnula jsem pohledem ven, když jsem si domyslela jeho slova. Moc dobře jsem věděla, v jakém stavu jsem se měnila v upíra. Všiml si mého pohledu a povzbudivě se na mě podíval.
"U Esmé to trvalo ještě déle," řekl potichu.
Překvapeně jsem se na něj podívala. Otočila jsem se na Esmé, která se s mateřským úsměvem dívala na Alice a klidnila Emmetta před útokem na jeho drobnou sestru. Otočila jsem se zpět k Edwardovi.

"Vyprávěla mi to," přikývnula jsem.
"Nedovedu si to představit," dodala jsem a usmála se na ni, když si všimla našich pohledů. Lehce nám zamávala a poslala laskavý úsměv.
"To asi nikdo, kdo to nezažil. Esmé je neuvěřitelně silná osobnost. A s velkým srdcem," zamyslel se a poslal jí další úsměv.

"V kolik vyrazíme?"
"Tak za půl hodiny. Budou tam později než my. Stejně na ně tak dvacet kilometrů před Denalijskými počkáme," odpověděl mi.
"Ale... zpříjemníme si cestu," usmál se záhadně.
Přimhouřila jsem oči.

"Doufám, že nápady vás dvou nejsou tak "úžasné", jako ty Emmetovi?," zeptala jsem se podezřívavě.
"To ne," zasmál se Edward.
"Ale procházka po novém státě by mohla být zajímavá, ne?," ozval se najednou zleva Jasper.

"Pravda," připustila jsem.
"V životě jsem z Montany nevypadla," usmála jsem se.
"Tak to máš ty správné průvodce," promluvil vážným a důležitým hlasem Edward, takže jsme se nakonec všichni rozesmáli.



"Kdyby se něco dělo - jsme na mobilu," odkýval Edward už asi po sté Carlisleovi a Esmé, kteří stále nenastoupili.
Odvrátila jsem se od jejich trojice, usmála jsem se té přehnané péči a střetla se s Rosaliiným pohledem. Seděla v autě a dívala se přímo na mě - tentokrát bez obvyklého odporu a nenávisti v očích. Od té chvíle co jsem... uklouzla, si to vyčítala. Bylo to na ní vidět - na každém jejím gestu, pohledu i slovu...

Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, poněvadž mě do nedávna upřímně nenáviděla a já nikdy na náhlé změny lidí nevěřila. I přes tenhle hrozný zážitek, jsem pořád měla pocit, že jí jsem na obtíž.
Dlouho jsme se na sebe dívaly, takže jsem si ani nevšimla, že rozhovor vedle nás skončil. Rose zvedla pohled a hned ho sklopila. Otočila se na sedadle a dívala se kupředu. Otočila jsem se a hned jsem věděla příčinu.

Způsob, jakým se na ni díval Edward, byl jasný. Absolutní nedůvěra a vztek. Esmé se na něj prosebně podívala a on upustil od svého mračení. Alespoň trochu. Pak spolu s Carlislem přešla ke mně.
"Zvládnete to? Neměla bych..."
"Ne. Budeme v pohodě," uklidnila jsem ji okamžitě a nechala se pevně obejmout.
"Buďte opatrní. A kdyby něco - volejte," poprosil nás Carlisle a já ho na rozloučení taky objala.

"Opravdu to zvládneme sami," přesvědčvala jsem už i já.
"Já vím," usmál se váhavě Carlisle.
"Dejte na ni pozor," obrátil se k Jasperovi a Edwardovi.
"Vážně?," zeptala jsem se pobaveně.
"Setkáme se tam. Šťastnou cestu," řekl a políbil mě otcovsky na čelo.
"Vám taky," zašeptala jsem nazpět.

Oba se usmáli a nasedli do aut.
"Jedém!," zakřičel Emmet a šlápnul na plyn, takže jsem v tu chvíli velice obdivovala, že s ním Rose a Alice vlezly do auta.
Automaticky jsem jim zamávala. Alice mi odpověděla stejně a Rose váhavě kývnula. Opatrně jsem se na ni usmála a byla ráda, když mi to lehce oplatila. Na víc nebyl čas, protože Emmet se už s holkama řítil do zatáčky.

Carlisle umírněně nastartoval a vyjel rychlejším tempem ze dvora. On i Esmé nám zamávali a my se dívali, dokud jejich auto nezmizelo.
"Nemůžu uvěřit, že se tam všechny ty kufry vešly," poznamenala jsem něco, co jsem neměla odvahu říct před Alice, potom co byla z nás všech tak strašně zoufalá, že něvěděla, jestli nás zabít nebo se psychicky zhroutit.
"To nikdo," ubezpečil mě Edward, zatímco Jasper se nenuceně usmál a odtrhl od nás pohled.

"Ty o tom něco víš?," otočila jsem se na něj zvědavě.
"No - řekněmě, že NĚKDO nechal pár kufrů zmizet po přepočítání, které Alice provedla před odjezdem," prohodil.
"Výbornej nápad," pochválila jsem ho.
"Díky. Takže - můžeme vyrazit?," zeptal se nás.
"Že váháš," odpověděla jsem a vyběhla za Edwardem, který se rozletěl jen o vteřinu před mnou.



"Nejdražší sestřičko - vítej v Kanadě," zasalutoval slavnostně Jasper a odhrnul křoví, které mi nabídlo výhled.
Ne že bych něco poznala. Kdyby tu nebyl ten čtyřmetrový ostnatý pot, ani bych si nevšimla, že jsme na státu jiné země. Stejně bych ty dva neobelstila. S neutrálním pohledem jsem přejela po okolí, které bylo naprosto stejné.
"Velký rozdíl," zamumlala jsem.

Edward se uchechtl a zakroutil hlavou.
"Takže, teď ta zábavnější část," řekl Jasper a podíval se na Edwarda s pozdviženým obočím.
"Zábavnější?," zopakovala jsem podezřele a podívala se na Edwarda.
"Už si někdy viděla polární lišku?," zeptal se mě a já vyvalila oči.
"Děláš si srandu?"
"Proč?"

Neodpověděla jsem, jen jsem se otočila a s úsměvem vyběhla na sever. U nejblišího stromu jsem se zhoupla a vyskočila na něj pro lepší výhled. Vyletěla jsem po něm nahoru a zamířila po dalších stromech kupředu.
Cítila jsem, že kluci běží za mnou, takže jsem se soustředila jen na tu lišku, kterou jsem bezpochyby cítila asi pět kilometrů přede mnou. Hladkým přemetem jsem seskočila na zem a rozešla se lehkým tempem vpřed.

"Nová technika?," zeptal se tiše Jasper.
"Neruš. Běžte si chytat jinam," odehnala jsem ho netrpělivě a rozběhla se. Z dálky jsem slyšela jejich tichý smích.
Vyběhla jsem rychle na další strom a vtáhla vzduch. Letmo jsem natočila hlavu doleva a uviděla ji. Majestátně si vyšlapovala směrem ke mně. Podívala jsem se pod sebe a zjistila, co ji tak zaujalo. Malý zajíc, který kmital ouškama jejím směrem.

Liška se mlsně olízla a vystartovala po něm. Zakroutila jsem hlavou nad její neopatrností a když byla těsně pode mnou, skočila jsem dolů, bezpečně ji zachytila pod krkem a škubla. Zvíře mi ochablo v náručí a já se jí hladově zakousla do hrdla.

Hltavě jsem se napila, ale po jednom doušku jsem zvíře upustila a zhnusila se tou chutí. Opatrně jsem popadla její hlavu a otočila její tlamu k sobě. No jistě. Snědla nějakou otrávenou návnadu lovců, soudě podle malého poprašku na jazyku a zubech. Otevřela jsem jí jedno oko, které nemělo čistě sytou barvu, ale zakalenou žlutou. Neměla jsem strach, že by se mi něco stalo - můj jed ten ubohý prášek zneutralizuje během vteřiny.

Ztuhla jsem, když jsem si však uvědomila, co to může znamenat v tuhle chvíli. Někde poblíž budou lovci - lidé. Namáhavě jsem polkla a raději se rozběhla směrem, kterým běželi kluci. Doběhla jsem na mýtinu, když se kolem mě chtěla prohnat srnka. Automaticky jsem ji rukou zachytila a otočila se směrem, kterým běžela.
Edward se pobaveně díval na jeho svačinku v mých rukou.

"Mám jí dát náskok?," zeptala jsem se ho nonšalantně, zatímco se mi vyděšené zvíře kroutilo v náručí.
Pustila jsem ji, takže se v domnění úspěšného útěku znovu rozběhla. Nestihla udělat ani dva skoky a Edward ji měl v náručí a skláněl se k jejímu krku.
"To od tebe nebylo moc fér," peskovala jsem ho naoko, když odložil mrtvou srnku.

"Už jsme si hráli dost," pokrčil šelmovsky rameny a podíval se na mě.
"Tak co lišky?"
"Nevím. Někdo je tu loví," odpověděla jsem.
"Návnadou. Neviděla jsem nikoho," dodala jsem okamžitě, když jsem viděla jeho výraz.
"Měli bysme jít víc na sever," souhlasil a chytil mě za ruku. Společně jsme se rozběhli do dáli.



Opravdu nevím, co mě to napadlo souhlasit s tím jejich závodem k místu určení. Vztekle jsem vycenila zuby na Jaspera, který po mě ZNOVU hodil nějaký strom. Bezpečně jsem se mu vyhnula, ale zároveň ztratila dva metry v běhu.
Nehráli fér - fajn. Nebezpečně jsem se usmála a vyšvihla se po větvi do stromu, ze kterého jsem vyrazila vpřed s úmyslem alespoň jednoho z nich nabrat.

Edward si můj záměr samozřejmě přečetl vteřinu předem, takže se zastavil a já kolem něj proletěla. Jasper už takové štěstí neměl, protože jsem mířila přesně a tak se s dunivou ránou svezl ze skály, na kterou jsem ho odhodila. Byl tak zabraný do běhu, že si mě ani nevšiml, takže se nestihl nijak bránit.
Využila jsem tu vteřinu náskoku, jak nejlépe jsem mohla, takže jsem se okamžitě s Edwardem po boku hnala vpřed. Byl rychlejší, i když jsem byla novorozená, takže mě za pár minut předběhnul. Za sebou jsem slyšela i Jaspera, takže jsem přemýšlela, co udělat.

Už jsme se blížili k místu určení, takže jsem musela rychle jednat. Napadla mě jenom jediná věc, kterou bych mohla udělat, abych vyhrála.
EDWARDE!, zakřičela jsem na něj v myšlenkách, jak nejlépe jsem dovedla.
Upřímným překvapením se zastavil a ohlédl se po nás, což byla jeho chyba, protože jsem kolem něj proběhla nejen já, ale i Jasper.
Rozsemála jsem se, takže jsem s bržděním skončila na zadku a celá vysmátá jsem padla naznak do trávy, kde se svalil i Jasper.

"Nemůžu uvěřit, že si na to skočil!," rozesmála jsem se spolu s Jasperem, zatímco Edward k nám s mírně nazlobeným výrazem přišel.
"To nebylo vtipný," řekl a posadil se.
"Promiň?," nabídla jsem a nasadila psí kukuč a zamrkala řasami.
Jen protočil očima, ale zasmál se taky a lehnul si vedle.

"Dlouhé dva dny," poznamenala jsem.
"Dlouhé?," zeptal se Jasper.
"Chyběli mi," připustila jsem a usmála se na zářící hvězdy.
"Budou tu za pár hodin," usmál se Edward a zadíval se na nebe taky. Nadechl se, že něco řekne, takže jsem ho předběhla s otázkou.

"Teď bude hodina astronomie, že?"
Jasper se zasmál, ale jako odpověď mi přikývnul a zvedl pohled. Edward zakroutil pobaveně hlavou a začal mluvit.
"Vidíš třeba támhletu? Ta je nejkrásnější, je ve znamení Kozoroha,takže..."



"Opatrně Edwarde."
"Nepomáháš mi, Jaspere," odpověděl mu stejně tiše.
Bezpečně se pode mě vsunuly dvě silné paže a zvedly mě ze země. Překvapeně jsem zamrkala a otevřela oči. Dívala jsem se na Edwardovu tvář, kterou jemně ozařovalo slunce.
"Dobré ráno."
"Dobré," zívla jsem, opřela si hlavu o jeho ramene a pohodlně se stulila v jeho náručí.

Zasmál se a pevněji mě chytil. Vykročil s Jasperem po boku po menší cestičce v křovinách. Pozorovala jsem ubíhající krajinu.
"Proč jdeš tak pomalu?," zeptala jsem se ho, když jsem zjistila, jakou rychlostí se pohybujeme.
"Jako normální člověk," zasmál se.
"To je celkem nuda," poznamenala jsem a zachytila rukou větvičku, kterou jsem hned poté praštila Jaspera.

"Měli bysme tě umístit do školky," zašklebil se Jasper a smetl ze sebe jehličí.
"V tom případě - co dělate celou dobu s Emmetem?," zeptala jsem se.
Všichni jsme se zasmáli. Jasper po Edwardovi "nenápadně" hodil šišku. Ten se jí nevyhnul, protože měl v náručí mě. Zasmála jsem se, ale přešlo mě to v okamžiku, kdy si mě Edward hodil přes rameno jako pytel brambor.
"Hej!," zaprotestovala jsem.
"Co podniknem Jaspere?," zeptal se klidně Edward a plně ignorovala mé pokusy o vyproštění.

"Mohli bychom se takhle procházet - nebo třeba ještě pomaleji?," navrhl Jasper a taky mě ignoroval.
"Kluci? To není vtipný," zaprotestovala jsem a zkusmo zatřepala nohama.
I přesto, že jsem byla silnější než Edward, zamknul mi nohy pevněji než ve svěráku a klidně pokračoval pomalým tempem kupředu.
"Jako bych něco slyšel."
"Edwarde!," zavrčela jsem a zakroutila se.

"Nic neslyším," odpověděl mu Jasper.
"Jste spřáhlí! Edwarde?! Co jsi to za bratra?," zaprosila jsem ublíženě.
Jenom se zasmáli a pokračovali. Naštvaně jsem si odfrkla, prudce se natočila vlevo a chytila Edwardovo rameno. Rychle jsem se přes ten dotek spojila s jeho vědomí, než si něčeho stihnul všimnout a začala na něj dotírat i v myšlenkách, takže to po chvíli se zaúpěním vzdal a uvolnil svůj stisk.

Vítězně jsem mu seskočila ze zad, ale než jsem stihla vyběhnout, držel mě v náručí jeho komplic nebo-li bratr číslo dva.
"Tohle je pěkně nefér," protestovala jsem, když si mě i Jasper přehodil přes rameno.
Vztekle jsem se zadívala na smějícího se Edwarda a zavrčela na něj. Hrubě jsem se zazmítala a když to nezabralo, zkusila jsem to za pár minut zase.
"Klidně tě i uspím," pohrozil mi Jasper.

"To neuděláš," podívala jsem se na něj šokovaně.
Jenom se záhadně usmál.
"Víte, že je to docela nefér? Dva kluci na jednu holku," nadhodila jsem po dalším kilometru.
"Mně to přijde celkem fér, Edwarde?"
"Souhlasím s Jasperem."

Zrádce, naznačila jsem ústy Edwardovi a jeho úšklebek se ještě rozšířil. Nepěkně jsem se na něj zamračila a znuděně se rukama zapřela o Jazze.
"Jste zlí."
Edward se na mě pobaveně podíval, protože už to bylo deset minut, co jsem naposledy promluvila.

"Co když na vás budu žalovat?," zeptala jsem rádoby znuděně, ale pak jsem se potěšeně usmála Edwardovu výrazu.
"Jazzi?," podvolil se Edward a Jasper mě jen neochotně postavil na zem.
"Díky," rozzářila jsem se a konečně se rozběhla.



"Tak jste tady," přivítala nás Esmé, když jsme doběhli k zmrzlé silnici, na které stál jeep a audi.
Po jednom nás všechny objala.
"Mírnili jsme naše nejmladší členy," referoval Edward a pohlédl na můj zamračený obličej.
"Lháři," zacukrovala jsem a věnovala mu šelmovský úsměv.

"Co jste dělali?," zeptala se Esmé s jemně nakrčeným obočím.
Kluci na mě pohlédli a v očích lehký děs z toho, co řeknu.
"Nejsem práskač," vyplázla jsem na ně jazyk a raději zamířila k audi.
"Ahoj," usmála jsem se na Carlislea a naskočila na zadní sedadlo.
"Jaká byla cesta?," zeptal se.

"Fajn."
"To jsem rád," usmál se a otevřel dveře spolujezdce, ke kterým zamířila Esmé.
Edward nasedl hned vedle a věnoval mu omluvný úsměv.
"Oblíbený bratr číslo dva se mě bojí víc?," zeptala jsem se a podívala se na Jaspera, který právě nasedl za Alice do auta.

Carlisle se na nás zkoumavě podíval a Edward jen mávnul rukou.
"Za půl hodiny tam budeme," usmála se na nás Esmé, zatímco Carlisle se zařadil za jeep.
Opřela jsem se do sedadla a zadívala se na ubíhající krajinu a zavřela oči. Tak vítej, Aljaško!

S láskou
Romadůr

8. Řekni, že to není pravda

8. července 2014 v 16:12 Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Ahojky :)

Mrzí mě, že jsem dlouho nic nepřidala, ale znáte to - prýzdniny jsou tady a já jsem se jen tak k psaní nedostala :) Takže tady je další kapitola Twilight - snad se vám bude líbit.

A jak si vy užíváte prázdniny? :)


8. Řekni, že to není pravda

Slova útěchy od Rose jsem nedokázala vnímat. Ve skutečnosti jako by se moje mysl odpoutala z tohoto místa a žila si ve svém vlastním mírumilovném vesmíru. Někde v hloubi duše jsem byla na Rose naštvaná, ale bylo to tak daleko v mé mysli, že jsem se nechala jemně kolébat v jejím náručí a držela se jí, jakoby to byla moje poslední záchrana.

"Carlisle tu bude za chvíli. Jak se to sakra mohlo stát Rose?!"
"Já... byla to moje vina. Na chvíli jsem ji ztratila z dohledu a než jsem ji stihla zastavit už... to dokončila."
"Jak si ji mohla nechat bez dozoru?!"
Emmett zněl dopáleně a Rose velmi odevzdaně odpovídala na zcela zjevné otázky. Jízlivost si nechala pro sebe.

"Pohádali jsme se."
"To není novinka."
Neodpověděla mu. Znovu jsem se roztřásla při pohledu na nehybné tělo. Znovu mě objala a schovala mi tvář do svého ramene.

"Emmette? Nemohl bys...?"
"Ehm... Neměli bysme, však víš... Až přijdou, tak to nějak..."
"Já vím. V pořádku. Jen..."
Cítila jsem jejich pohled.
"Já vím."



"Už slyším Edwarda," podotknul po pár minutách Emmet a zadíval se severním směrem.
Ach bože, stáhnul se mi žaludek ještě víc. Edward mě bude nenávidět za to, co jsem provedla. Úzkostně jsem se přimknula k Rose ještě víc a zoufale si přála, aby mě zabila.
"Kdy tady bude Carlisle? Nemyslím, že to ještě dlouho zvládneme bez něj," řekla netrpělivě Rose Emmetovým směrem.

"Za pár minut," zamumlal jí v odpověď.
Svižný, rychlý běh protrhl ticho v jinak klidné přírodě a Edwardova nezaměnitelná vůně se s lehkým větrem donesla k mému citlivému nosu. Jako raněné zvířátko, které se bojí výprasku, jsem prudce odskočila od Rose, která mě v momentu překvapení nestihla zachytit.

Zvedla jsem se na roztřesené nohy a odskočila k nedalekému stromu, na který jsem zády narazila a pevně se ho chytila. Zdivočelýma očima jsem pročesávala okolí a strachem se mi podlamovala kolena.
"Erin?," promluvil nejistě Emmet a zvedl ruce na znamení míru.

Rose se mezitím opatrně zvedla na nohy, na mikině jasné krvavé značky mých rukou. Moje oči mezitím zabrousily zpět k nehybnému tělu s vytřeštěným výrazem ve tváři. Namáhavě jsem polkla jed v ústech.
Rychlý pohyb v keřích mě nedokázal přinutit zvednout oči, i když mě k tomu instinkt vybízel. Edwardův melodický hlas se rozezněl tichem.
"Co se...?"

Pevně jsem zaťala prsty do kůry stromu, až jsem vyhloubila mělké díry. Pak bylo ticho. Nepřirozeně dlouho, přestože trvalo pouze pár vteřin.
"Erin? Prosím, pusť ten strom a podej mi ruku, ano?," poprosil mě jemným hlasem Edward.
Přinutila jsem se mu pohlédnout do očí, ve kterých jsem viděla svůj hrůzostrašný odraz s dravýma karmínovýma očima. Edward se díval klidně, vyrovnaně s rukou lehce napřaženou mým směrem a laskavým pohledem v očích.

Přimkla jsem se ke stromu ještě víc a zaťala ruce v pěst. V tichém lesu kolem byl zvuk praskajícího dřeva jasně slyšet.
"Nezlobím se. Nebyla to tvoje vina. Podej mi ruku, všechno bude v pořádku. Věř mi," promluvil na mě znovu Edward a o krok se ke mně přiblížil.
Ale zlobíš, pomyslela jsem si zoufale, očima opět fixována na mrtvolu.
"Ne. Nezlobím. Přísahám. Podej mi ruku, Erin," zopakoval a pomalu se rozešel mým směrem.

Opatrně se ke mně přiblížil na metrovou vzdálenost. Zmučeně jsem zavrčela. Celá rozklepaná jsem sjela k zemi, jakoby moje nohy vůbec neexistovaly. Pustila jsem strom a rukama si objala tělo.
Edward udělal poslední dva kroky a jemně mě chytil pod lokty. Pomalu mě přitahoval blíž a když jsem se nebránila, stulil si mě co nejopatrněji v náručí.

"Jen klid," broukal mi do ucha a něžně mě kolébal.
"Volali jste Carlislea?," zeptal se jich.
"Měl by tu být každou chvíli," přikývnul Emmet.
"A Jasper...?," zeptal se nejistě Emmet.
"Alice ho přivede," přikývnul Edward.

Zavrtala jsem se Edwardovi pod bradu a ještě víc se roztřásla. On mě jen pevněji objal a něžně mě pohladil po hlavě. Další rychlé kroky se ozvaly nedaleko a za pár vteřin na mýtinu přiběhli i ostatní. Jasper pohledem přejel po okolí a přešel rychlejším krokem k nám tak, že mi svým tělem zastínil možnost znovu vidět mrtvolu muže.
"Erin? Jen mi podej ruku prosím," přikleknul si k naší dvojici Jasper a nátahl ke mně napřaženou dlaň.

Vytáhla jsem roztřesenou ruku a Jasper ji chytil v pevném, ale přesto jemném sevření. Opatrně se na mě napojil a přebíral ze mě všechny emoce. Poslední jsem zachytila jemnou tyrkysovou mlhu, která se konejšivě přenesla až ke mně a obtočila se kolem mého ztuhlého hrudníku. Poddala jsem se únavě a zavřela oči.



Pomalu jsem procházela po mýtině a kolem mě pomalu poletovaly sněhové vločky, které se stejně líně snášely na zem. Usmála jsem se a jednu zachytila do napřažené dlaně. Naše teploty se rovnaly nebo jsem byla studenější, každopádně vločka se třpytila v mé dlani, dokud jsem ji nesevřela v pěst.
"Šťastná? Nezasloužíš si být šťastná."

Prudce jsem se otočila. Zírala jsem do očí tomu muži z louky. V mé představě byl plný života a s opovržením v jeho tmavých očích.
"Proboha," hlesla jsem.
"Zabila jsi mě. Krutým způsobem. Chápeš to?! Měl jsem právo žít, tak jako všichni ostatní! Ale TY bys to právo mít neměla," odplivl si a znechuceně mě sjel pohledem.

"Nechtěla jsem... Mrzí mě to... Já..."
"Mrzí?," nevesele se zasmál a založil si ruce na hrudi.
"Tak tebe to mrzí? A co se tím spraví? Myslíš, že tvá lítost mě přivede k životu?!," rozkřičel se na mě až jsem sebou polekaně škubla.

"Nespraví," připustila jsem zdrceně.
"Ale je mi to líto," zopakovala jsem.
"Tak líto? Já jsem už od začátku tvrdila, že sem nepatříš. A měla jsem pravdu. Zabilas ho!," ozval se Rosaliin hlas přímo za mnou.
Otočila jsem se tím směrem a dívala se na její vítězný a zároveň zhnusený obličej.

"Jak si to mohla udělat?," ozval se zleva Emmet, který spolu s dalšími Cullenovými přistoupil do kruhu, ve kterém jsem byla uzamčena přímo uprostřed.
"Co jsem si myslela?! Že budeš dobrá sestra?," vyjekla Alice a ukázala na mě prstem.
"Nechala ses tím ovládnout. Mělas mě poslouchat," zamračil se Jasper.

Zakroutila jsem hlavou a z očí mi uniklo pár slz.
"Zklamalas mě," ozval se zničeně Edward a z očí mu vyzařovala bolest.
"Nikdy bych si nepomyslela, že budeš taková," zvolala Esmé plačtivě.
"Už nejsi má dcera," pronesla tvrdě Carlisle se směsicí smutku, bolesti a zklamání.

"Nechtěla jsem," zopakovala jsem a pokusila se udělat krok jejich směrem, jenže mě nějaká neviditelná síla držela na místě.
"Nechceme tě tu! Tak to pochop - jsi vražedkyně!," prskla Rose a ukázala na mé ruce.

Zvedla jsem je na světlo a pozorovala rudou krev, která se líně snášela na zem a s čvachtavými zvuky dopadala. Když jsem se podívala dolů, znovu přede mnou ležel ten mrtvý muž - s vytřeštěnýma očima bez života...


Roztřeseně jsem se posadila a zbytečně se nadechla. Setřela jsem si slzy, které mi vytryskly nejen ve snu, ale i v realitě. Rozhlédla jsem se po důvěrně známé místnosti. Opět jsem si lehla na lehátko v Carlisleově pracovně a ve snaze se uklidnit zavřela oči.
Jemné otevření dveří mě dostalo do ostražitosti. Uklidnila jsem se, když jsem poznala, kdo vešel.

"Snad se nestane mým zvykem se budit tady," poznamenala jsem s jemným úsměvem, aniž bych otevřela oči.
"Doufám v to stejné," odpověděl Carlisle a bez dalšího slova ke mně přešel.
"Jak se cítíš?"
Otevřela jsem oči a zauvažovala nad odpovědí.

"Příšerně," usoudila jsem nakonec ze všech možných variant špatného stavu.
"To je mi líto. Bohužel mě to nijak nepřekvapuje."
Vzpomněla jsem si na toho muže a posadila se.
"Není žádná šance, že by...?" zeptala jsem se i přes mizernou naději.

Soucitně se na mě podíval a zavrtěl hlavou. Objala jsem si nohy a doufala, že třes rukou brzy zmizí.
"Čekala jsem to," přikývla jsem.
"Netrpěl," poznamenal, když se mi podíval do tváře, ze které to nejspíš vyčetl.
"Já vím," hlesla jsem.
"Zlomila jsem mu totiž vaz," dořekla jsem prkenně a opřela si hlavu o kolena.
"Neudělala jsi to schválně."

"To mu život nevrátí," poukazála jsem na ten fakt tvrdě.
S povzdechem jsem zavřela oči a otevřela je až po pár minutách.
"Mám pocit, že teď už se vám nebudu schopná podívat do tváře."
"Všichni si tím prošli. Není to nic nečekaného."

"Všichni ne," připomněla jsem mu jeho čistou existenci bez vroubků.
"Ano. Ale ty se od té většiny lišíš, protože svého činu lituješ. To moc upírů nedělá."
"Tím nic nezměním. Jsem špatná."
"Tím, žes jednou uklouzla, nejsi špatná. Kolik lidí zabil Jasper, Edward, Rose, Emmett, Alice nebo i Esmé? Všichni si tím prošli, ale život jde dál. Tím, že se tu budeš užírat taky nikomu nepomůžeš. Máš teď motivaci jít dál, proč se udržet a nikho nezabíjet," poučil mě Carlisle.

"Co když to ale udělám znova? Co když nejsem tak silná jako vy? Mám strach Carlisle," objasnila jsem zoufale.
"To přece..."
Přerušila jsem ho. Chytila jsem jeho ruce do svých a předvedla mu svoji nedávnou noční můru. Ani mi nepřišlo tak těžké, dostat se do jeho podvědomí. Opatrně jsem vystoupila, když obraz skončil a pustila jeho ruce. Seskočila jsem z lehátka a přešla k oknu. Objala jsem se pažemi a zadívala se do dálky.

"Jednou mě budete nenávidět," šeptla jsem bolestně a zamrkala, jenže zrádné slzy si cestu ven stejně našly.
"Teď mě poslouchej Erin," promluvil vážně Carlisle a přešel přímo přede mě a nepokračoval, dokud jsem se mu nedívala do očí.

"Nejde o to, kolikrát to nezvládneš, ale o to, že taková být nechceš. Že víš, co děláš a že i pod touhle upíří maskou jsi to pořád ty a ne vraždící bestie, která necítí nic jiného, než žízeň a touhu zabíjet. My tě pořád budeme milovat. Teď už k nám patříš a my tě nenecháme jít, dokud si to sama nebudeš přát," řekl.

"Takže - přeješ si odejít?," zeptal se, i když mu na očích bylo vidět, že ho ta slova velmi bolí.
Jen jsem zakroutila hlavou a nechala se obejmout.
"To jsem rád," vydechl šťastně.



Stáli jsme tam spolu aspoň deset minut, než jsem se přestala klepat jako malé štěně. Carlisle mě nepustil docela - pořád měl mé ruce ve svých.
"Myslím, že už jsem ti o tom říkal, ale... Nejspíš pojedeme na Aljašku o něco dřív. Eleazar je dobrý učitel."
"Vaši přátelé vegetariáni?," zeptala jsem se zvědavě.

Usmál se mé formulaci a odpověděl.
"Brzy NAŠI přátelé."
"Moc ráda poznám tu ženu, která usiluje o Edwardovo srdce," prohodila jsem zamyšleně.
"Já moc ne. Hned, jak tě uvidí mě podrobí křížovému výslechu," ozval se ode dveří Edward.
"Výslechu?," zopakovala jsem zmateně.
"No jistě. Bude si myslet, že spolu chodíme," osvětlil situaci Edward a byla na něm ta nechuť vidět.

"Jak dlouho už to trvá?," zeptala jsem se ohromeně.
"Asi 50 let," odpověděl mrzutě a mému vykulenému výrazu se zasmál.
"Vytrvalá žena," poznamenala jsem a vydala se s Carlislem v patách ven.
Edward mi galantně přidržel dveře a nasměroval mě na verandu.
"To jistě. A teď - je na čase si zalovit," mrkl na mě a tak jsme ruku v ruce, následováni Jasperem a Carlislem zmizeli v lesích.

S láskou
Romadůr