7. Těžký boj

19. července 2014 v 18:39 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojky,
tak vám sem o dlouhé době přidávám další kapitolku Půlnočního Slunce a upřímně doufám, že v tom horku máte náladu si něco přečíst. :) Pokusím se přidáva co nejčastěji, ale znáte to. :) Nejenom vás to táhne ven, když je venku hezky - navíc, konečně jsem si pořídila boty na běhání, takže se nemůžu dočkat, kdy zase vyběhnu. :)

Užijte si kapitolu a napište mi. :) Budu ráda za každý pozitivní i negativní (ovšem slušně vyjádřený!) komentář. :) Mimochodem - jak si užíváte tepla a prázdnin? :) Má někdo v plánu opékání špekáčků jako já dnes? :)



7. Těžký boj

"Kingsley vylez! Vím o tobě už od rána," zamračila jsem a promluvila do keřů, takže kdyby někdo prošel kolem mě, myslel by si, že jsem se úplně pomátla.
Ale tak to nebylo. Konečně jsem pochopila, proč je máma tak v pohodě s tím, že odjíždím na dva týdny do Quiberonu. Samozřejmě na mě musela poslat hlídku. Tohle proti ní ještě někdy použiju.
"Jak dlouho o mě víš?," ozvalo se nakonec zpět.


Zamračeně jsem si sedla na lavičku a položila koště vedle sebe. Povzdechla jsem si a poplácala na místo vedle sebe. Za okamžik se kolem mě prohnal lehký vánek a místo vedle mě se obsadilo.
"Proč mě sleduješ? Nařídila ti to máma, že jo?," šla jsem rovnou k věci a založila si ruce na hrudi.
"Na tohle bych ti neměl odpovídat, ale... Nabídl jsem se sám - naše parta bystrozorů to tu má ohlídat, tak mě napadlo..."

"... že mě budeš špehovat, hlídat a starat se o mě, jako bych byla malý děcko. Tak ti řeknu novinku Kingsley - nejsem! Nepotřebuju, abyste mě všichni hlídali čtyřiadvacet hodin denně, jenom proto, že už na mě jednou zaútočili. Jasně, nedopadlo to zrovna nejlíp, ale snad jsem schopná se o sebe postarat na dva týdny a nenechat se zabít ne?," dokončila jsem rozhořčeně a zamračila se na prosluněnou oblohu.

"Tak to není Sam. Máma má o tebe jenom strach. A navíc - byl to můj nápad," podotkl tiše Kingsley, stále skrytý pod maskovacím kouzlem.
"Stejně by tě to bez ní nenapadlo," obvinila jsem ho.
"Pravda," připustil váhavě.
"Ale musíš to brát vážně Sam. Hrozí ti nebezpečí a ty to víš. Máma to teď nemá lehký a tímhle jí opravdu moc nepomůžeš."


Znovu jsem si povzdechla a zadívala se na famfrpálové hřiště nedaleko.
"Tak fajn. Nenapráskám tě..."
Oddechl si.
"... pod jednou podmínkou," pokračovala jsem.
"Jakou?," vzdychl.
"Pomůžeš mi."
"S čím?"
"Najít tátu."

Mlčel. Zadívala jsem se na prázdné místo vedle sebe. Pochopením jsem rozšířila oči a znovu se otočila na druhou stranu.
"No samozřejmě. Proč by to všichni kromě mě nemohli vědět!," naštvala jsem se a kopla do kamínků pod sebou.
"Sam..."

"Žádný Sam! Proč mi sakra všichni lžete? Proč mi nikdo není schopnej říct pravdu? A od koho se to mám sakra dozvědět? Od Smrtijedů? Protože ti jediní mi zatím k něčemu dopomohli," vybuchla jsem a naštvaně zaťala ruce v pěst.
"Tohle by ti měla říct Erica, ne já."

"Já chci od tebe pomoc Kingsley! Myslíš, že jsem se od ní nikdy nepokusila něco zjistit? Kdybych se sama nesnažila, tak vím úplný...," nedokončila jsem.
"Nic?," nabídl Kingsley.
"Hovno," odtušila jsem a spokojeně poslouchala jeho naštvané ofrknutí.
"Nebuď sprostá."

"Tak mi pomoz."
Povzdechl si. Vydírání mi šlo dobře, ale na něj platilo jen občas.
"Prosím!," zkusila jsem svou poslední možnost a pro jistotu nasadila psí oči.
"V žádném případě Sam."

Skousla jsem si uraženě rty a vstala. Beze slov jsem popadla koště a nedbala jeho tichého volání mého jména. Naštvaně se mi blýsklo v očích a jakmile jsem došla k hřišti, naskočila jsem na koště a rychle vystřelila vzhůru.
"Fajn. Tak fajn Kingsley, budeš mít co chceš."
Potěšeně jsem se usmála a vrhla se do rozehřívacích okruhů kolem hřiště za ostatními.



"Výborně osmnáctko! Ještě jeden okruh - ano, to platí i pro tebe třináctko! Tak pohyb - pětka, osmička a čtrnáctka na hřiště, Camrály do rukou a hrajem!," ozval se hlas trenéra, pořádně zesílený kouzlem Sonorus.


Přimhouřila jsem oči nad tím otravným zvukem, který vydával amplion vedle mě a nasedla na koště. Za vzletu jsem sebrala ze země Camrál a vyletěla doprostřed hřiště. Prudce jsem zabrzdila před dalším hráčem, který se sem nejspíš dostal pouhou náhodou, jelikož nedokázal zabrzdit a narazil do mě tak nešikovně, že mi Camrál vyletěl z rukou a rychle se snášel k zemi.

"Díky," poznamenala jsem sarkasticky, když jsem dotyčného vytáhla za loket zpět na koště.
"Pro-promiň," zakňučel a raději se opatrně rozletěl na severní tribunu.
Vytřeštila jsem oči, když jsem na jeho rameni viděla červenou stužku. Stužku, která označovala potencionální chytače. Vypadá to, že to tu docela upadá, když sem přijmou i někoho takového.

"Osmičko!," zařval na mě druhý trenér, vysoký černoch s nezkrotnou bradkou a protivným výrazem ve tváři. Významně poťukal na hodinky a zamračil se.
"Letím," kývla jsem na něj a rychle se snesla pro Camrál.
Sebrala jsem ho opět ze země a vyletěla k mým dočasným spoluhráčům.

"Sam," oznámila jsem jim, abychom se lépe orientovali.
"Joshua," kývnul na mě blonďák a nervózně se rozhlédl po hřišti.
"Bobby," zakřenil se rošťácky brunet a natáhnul ke mně ruku v pěst.
"Bouchanec," vysvětlil mi vysmátě na můj nechápavý pohled.
Trochu nejistě jsem si s ním bouchla a doufala, že umí alespoň trochu hrát. Oba dva, přinejlepším.



"Bobby!," štěkla jsem po brunetovi, když znovu nahrál soupeřovi a já celá uřícená znovu letěla na druhou stranu hřiště v marném pokusu zastavit jejich rozehrávku.

V jakémsi roztodivném výkrutu se mi přeci jen povedlo rozptýlit hráče, který měl míč v držení a využít jeho nepozornosti. Zezadu jsem ho obletěla a prudce před ním zastavila, takže se otočil, aby se kolem mě prosmýknul, ale nečekal mého výpadu vpřed. Trochu se zakymácel, když jsmu mu sebrala Camrál a rychle zamířila na druhou stranu.

Po mé čtvrté brance si mě těsně hlídali, takže jsem neměla jinou možnost než přihrávat, protože se ke mně slétli všichni střelci a odrážeči už mým směrem vypálili potlouky. Sletěla jsem trochu níž a vyhnula se jednomu potlouku.
"Joshuo!," křikla jsem na blondýna a nahrála mu příčně míč, schválně bez jakékoliv rotace nebo větší, než byla potřebná síla.

Lehce zmateně se otočil mým směrem a zamávala ve vzduchu rukama, načež mu míč proklouzl mezi nimi, takže to vypadalo, jako bychom spolu hráli basketbal. Útrpně jsem zavřela oči a praštila se do čela nad neschopností svých spoluhráčů a téměř odevzdaně poslouchala poslední změnu skóre v tomto ztraceném utkání.

Ta nastala téměř okamžitě, protože Bobby měl spoustu práce s rozptylováním odrážečů a nevěnoval pozornost hrajícím střelcům. Náš brankář, který nebyl taky zrovna žádná výhra jenom promáchl místem, kudy ho prostřelili přesně do levé obruče. Vzápětí se ozval vysvobozující hvizd píšťalky našeho rozhodčího.
"Konec utkání!," ozvalo se hlasitě, načež propukla právoplatná radost v druhém týmu.

140:60 - pro soupeře, samozřejmě. Děkovala jsem Merlinovi, že byl jejich chytač ještě větší poleno než náš a nepřeválcovali nás tak o dalších stopadesát bodů. Oba chytači kolem mě těsně proletěli a vzájemně si gratulovali k "dobrému výkonu". Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a vyčerpaně se snesla na zem.

Doteď jsem nedovedla pochopit, jak se mi podařilo šestkrát prostřelit brankáře, když už jsem byla a) trefená potloukem (a to hned několikrát), b) shozená protihráči (nejenom jimi!), c) děsně unavená a jako nejdůležitější bod - d) naprosto sama na celou hru. Ještěže po mně nechtěli, abych chytala Zlatonku.

Bránění jsem nezmínila, protože to se stalo prioritou, takže to chvílemi vypadalo, že jsem brankář já a ne Derek či David, který se tam chudák vznášel a uhýbal skoro před každou ránou, jež na něj vyslali. A co se týče odrážečů - no, prvních deset minut jsem si myslela, že nejsou schopni trefit ani slona, kdyby na ně letěl. Ovšem poté prokázali, že se opravdu trefit umějí - až na detail, že pokud se trefili do Potlouku, zasáhli jednoho z našich a s největší přesností dokázali zamířit mě.

Celá rozlámaná jsem slezla z koštěte a s osvěžující myšlenkou na sprchu jsem se plahočila napříč hřištěm. Cestou jsem zahlédla kapitána druhého týmu, takže jsem na chvíli změnila směr a zamířila přímo k němu a skupince obdivovatelů, kteří se k němu seběhli. Zdvořile odpovídal na jejich dotazy a některým z nich podepisoval notýsky.

Byl to poměrně hezký kluk. Tmavě hnědé vlasy mu ledabyle padaly do očí, třebaže jejich délka nedosahovala ani k ramenům. Oříškovýma očima se doslova usmíval a měl příjemně hluboký a uklidňující hlas. Vypadal maximálně o rok starší, než jsem byla já.
"Dobrá hra. Gratuluju," pronesla jsem a napřáhla k němu zdvořile ruku. Taky jsem byla kapitán. Tým jsem si bohužel nevybírala.

Otočil se za mým hlasem, přijal mou ruku a pevně stiskl.
"Klidně mluv anglicky - jsem z Brightonu," usmál se.
"Díky. Hrálas skvěle..." zaváhal. Přikývnutím jsem ho pobídla. "Což se nedalo říct o tvých spoluhráčích. Pěkně si to schytala."
"Jo," vydechla jsem namáhavě a chabě se usmála. "Mám pocit, že jsem si natloukla snad úplně všechno."

"To mě mrzí. Ke konci jsme se snažili být jemní," usmál se a já se přistihla, že mu úsměv oplácím.
"To nic. Tak se zatím měj," rozloučila jsem se, když jsem zahlédla další skupinku obdivovatelů, kteří si razili cestu přímo k nám.
"Ty taky. Ještě se uvidíme," mrknul na mě a otočil se zpět čekajícímu a postupně se zvětšujícímu davu.
S dobrým pocitem jsem se otočila a konečně zamířila do sprchy.



"Tak jak se těšíš? Zítra přijedou jedničky Francie," zeptal se mě Denis.
"Ani ne. Tys včera pěkně válel, nicméně já jsem v tabulce hraní celkem vzadu. Po včerejšku," ušklíbla jsem se a podala si další obložený sendvič.
"Ale no tak," praštil mě přátelsky do ramene a podepsal další lístek, který mu nějaká dívčina právě podstrkovala a celá se rozzářila, když jejím směrem vyslal úsměv.

Poté, co odešla od našeho stolu s úsměvem od ucha k uchu, se šla o všechno podělit se svými užvaněnými kamarádkami u vedlejšího stolu.

Ještě při včerejší večeři si ke mně znovu přisedl Denis, kapitán druhého týmu, protože jsem ho prý zaujala svým stylem hry. Byla jsem příjemně překvapena, ale nijak jsem neprotestovala, když si ke mně přisednul i ráno. Vždycky jsme si měli o čem povídat.

Byl to opravdu chytrý a milý kluk - takový, co si na nic nehrál a ani si nezvyšoval ego, i když k tomu měl hodně příležitostí. Nejednou z nich byl fakt, že jeho otec byl známý výrobce košťat - Jacob Wright.
Jejich kořeny, stejně jako naše, sahaly až do patnáctého století, kde Bowman Wright vynalezl Zlatonku. Takže rodinná tradice famfrpálu se zachovala, byť se Jacob vrhnul na konstruování košťat, na svého předka nezapomněl.

Denis měl tak vždycky těžký úkol - dostat se ze spárů popularity své rodiny a vyřešil to vskutku po svém. Začal hrát famfrpál na pozici chytače, ale později zjistil, že se svou zručností a postavou hodí spíš na střelce (na odrážeče neměl takový cit pro odpal a na brankáře neměl dostatčně dlouhé ruce). Teď byl populární hlavně díky své geniální hře a střeleckému umění.
"Jen ti říkám fakta," podotkla jsem a zakousla se do kuřecího sendviče.

"Jak můžeš být pořád tak štíhlá, když toho tolik spořádáš?," zeptal se nevěřícně, když jsem si přistrčila další sendvič.
"Vyběhám to," usmála jsem se pobaveně.
"Osmičko, osmnáctko - deset minut a pak chci vidět deset koleček!," zahlásil znovu nepříjemný černoch, jehož jméno mi prozradil Denis.

Jmenoval se Bernard Leroy a byl druhým hlavním trenérem Quiberonu a taky zástupcem trenéra Francouzského famfprálového výběru. Když byl ještě mladý, hrával za Camrálisty na pozici brankáře. Za dobu co opustil tým a začal trénovat nabral pár kilo na váze a nic nezbylo z dřívějšího pohodového vzezření.
"Tak jdem na to," vydechl Denis a společně s ostatními jsme se vydali pro košťata.



"Osmičko - můžeš vyrazit!"
Rozletěla jsem se kupředu, Camrál pevně v pravé ruce, násadu pevně drženou levou rukou a s nicneříkajícím výrazem ve tváři. Uhnula jsem vlevo prvnímu odpálenému Potlouku a rozletěla se po vnitřním kruhu k brankám.

Jak jsem očekávala, rozlétl se ke mně Střelec, jenž mi byl nejblíž a zablokoval mi cestu. Rukou jsem naznačila úhyb vlevo, na který zareagoval a já měl čas si ho obhodit vrchem a zachytit míč. Zrychlila jsem svou cestu a znovu uhnula zrádnému Potlouku. Tentokrát se ke mně začaly stahovat zbylí dva střelci a typicky mě obklíčili z obou stran.

Zablufovala jsem výmyk vpravo, abych se mohla rychle rozletět kolmo k zemi, s čímž nepočítali a stíhali mě tak s větším náskokem. Přitiskla jsem se co nejpevněji ke koštěti a vyletěla vzhůru, kde už létal ve vzduchu poslední střelec a zamířil přímo ke mně.

Nezměnila jsem směr a naprosto nebojácně letěla do jeho dráhy. Na poslední chvíli, několik metrů přede mnou zaváhal a vyhnul se mi, aby zabránil srážce, čímž ztratil cenné vteřiny, protože se musel obloukem vrátit. U branky jsem tělem znovu naznačila vlevo, na což brankář nereagoval.

S triumfálním výrazem ke mně napřáhl ruce a povyletěl si z branky. Nadhodila jsem Camrál v náznaku střely, na níž konečně zareagoval a přesunul se ke své pravé tyči, takže jsem ve vteřině zachytila letící míč a poslala ho v otočce do prostřední obruče. Neminula jsem.
"Dobrá práce. Na levou stranu," zahlásil Leroy a kývnul na mě. V jeho očích byla vidět chvála.

Poslušně jsem doletěla na místo šťastných střelců a plácla si s Denisem.
"Brnkačka ne?," zasmál se.
"Jo jasně - letěla jsem osmnáctá. Ti hráči už věděli snad každej trik," postěžovala jsem si mu, protože jeho vybrali jako čtvrtého.
"Moje šťastný číslo," zazubil se a kývl směrem dolů. "Vidíš je? Přišli chvíli poté, co tě ohlásili. A tým tě sledoval a očividně z tebe byli nadšení."

Pochybovačně jsem se zadívala na skupinku čtyř hráčů. Týmu chyběly dva střelci a jeden odrážeč. Zbytek potencionálních hráčů tu bylo jen jako záloha, kdyby se někdo z "Áčka" zranil a nemohl hrát.
Všichni si teď vzrušeně šuškali a dívali se přímo mým směrem. Dívka z jejich týmu se usmála a zamávala na mě. Omráčeně jsem jí zamávání vrátila a podívala se na pochechtávajícího se Denise vedle sebe.
"Měl jsem pravdu," pronesl samolibě a přestal se smát, až když jsem ho praštila do žeber.



"Děkuju, že jste se všichni účastnili našeho dvoutýdenního kurzu a nyní výsledky. Na místo odrážeče se dostal Jon Delaviér."
Ozval se hlasitý potlesk a za chvíli se vysmátý Jon dostal k týmu, se kterým si potřásl rukou. Celý šťastný si stoupnul po jejich boku.
"Na pozici prvního příjimaného střelce - Denis Wright!," pokračoval Leroy.

Hlasitě jsem začala tleskat, když Denis rozpačitě příjimal gratulace těch, kteří ho při jeho cestě poplácali po zádech. Potřásl s irukou s Leroyem a s dalšími členy týmu a vyhledal mě pohledem. Zazubi se a já mu ukázaa vztyčený palec.

"A jako druhý a zároveň poslední střelec... Philippe Bouchard!"

Přidala jsem se k všeobecnému potlesku, no neuniklo mi smutné pousmání. Opravdu mě to mrzelo, protože jsem se celé ty dva týdny opravdu snažila. Denis nevěřícně zakroutil hlavou. Corinne Dionová zakroutila hlavou a vyčítavě se dívala na své spoluhráče.
"Zbylé zúčastněné prosíme o pochopení - do týmu se nemůžete dostat všichni, ale přesto s vámi všemi budeme počítat jako s kvalifikovanými náhradníky. Děkuji."



"Gratuluju," vydechla jsem, když jsem se konečně dostala k Denisovi.
"Díky. A fakt mě mrzí, že nejsi v týmu. Bylas lepší než já nebo..."
"Nech to být," přerušila jsem ho. "Možná je to tak lepší."
Smutně se usmál a objal mě. Vděčně jsem mu objetí vrátila a podala mu své číslo na pergamenu.

"Doufám, že používáš mobil," zavtipkovala jsem.
"Že váháš," odpověděl a sám mi podal své číslo.
"Napíšeme si," slíbil mi a popadl svůj kufr.
"To se ví. Hodně štěstí v Bradavicích," usmála jsem se.
"A tobě v Krásnohůlkách," odpověděl.

Kývnula jsem a popadla svůj vělký batoh.Přehodila jsem si ho na záda a vyrazila k brance, vedoucí ven z pozemku. Na jeho okraji jsem viděla pochodovat Kingsleyho.
"Sam!"
Zaskočeně jsem se otočila a zvědavě se zadívala na Denise.

"Má sova tam bude dřív než ty!," zakřenil se a chytil za ruku svého otce, který ji okamžitě přemístil.
Zakroutila jsem pobaveně hlavou a raději rychle vyrazila ke Kingsleymu.
"Můžeme?," zeptal se mě.
Lhostejně jsem pokrčila rameny a popadla jeho nabízenou ruku.

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama