8. Řekni, že to není pravda

8. července 2014 v 16:12 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Ahojky :)

Mrzí mě, že jsem dlouho nic nepřidala, ale znáte to - prýzdniny jsou tady a já jsem se jen tak k psaní nedostala :) Takže tady je další kapitola Twilight - snad se vám bude líbit.

A jak si vy užíváte prázdniny? :)


8. Řekni, že to není pravda

Slova útěchy od Rose jsem nedokázala vnímat. Ve skutečnosti jako by se moje mysl odpoutala z tohoto místa a žila si ve svém vlastním mírumilovném vesmíru. Někde v hloubi duše jsem byla na Rose naštvaná, ale bylo to tak daleko v mé mysli, že jsem se nechala jemně kolébat v jejím náručí a držela se jí, jakoby to byla moje poslední záchrana.

"Carlisle tu bude za chvíli. Jak se to sakra mohlo stát Rose?!"
"Já... byla to moje vina. Na chvíli jsem ji ztratila z dohledu a než jsem ji stihla zastavit už... to dokončila."
"Jak si ji mohla nechat bez dozoru?!"
Emmett zněl dopáleně a Rose velmi odevzdaně odpovídala na zcela zjevné otázky. Jízlivost si nechala pro sebe.

"Pohádali jsme se."
"To není novinka."
Neodpověděla mu. Znovu jsem se roztřásla při pohledu na nehybné tělo. Znovu mě objala a schovala mi tvář do svého ramene.

"Emmette? Nemohl bys...?"
"Ehm... Neměli bysme, však víš... Až přijdou, tak to nějak..."
"Já vím. V pořádku. Jen..."
Cítila jsem jejich pohled.
"Já vím."



"Už slyším Edwarda," podotknul po pár minutách Emmet a zadíval se severním směrem.
Ach bože, stáhnul se mi žaludek ještě víc. Edward mě bude nenávidět za to, co jsem provedla. Úzkostně jsem se přimknula k Rose ještě víc a zoufale si přála, aby mě zabila.
"Kdy tady bude Carlisle? Nemyslím, že to ještě dlouho zvládneme bez něj," řekla netrpělivě Rose Emmetovým směrem.

"Za pár minut," zamumlal jí v odpověď.
Svižný, rychlý běh protrhl ticho v jinak klidné přírodě a Edwardova nezaměnitelná vůně se s lehkým větrem donesla k mému citlivému nosu. Jako raněné zvířátko, které se bojí výprasku, jsem prudce odskočila od Rose, která mě v momentu překvapení nestihla zachytit.

Zvedla jsem se na roztřesené nohy a odskočila k nedalekému stromu, na který jsem zády narazila a pevně se ho chytila. Zdivočelýma očima jsem pročesávala okolí a strachem se mi podlamovala kolena.
"Erin?," promluvil nejistě Emmet a zvedl ruce na znamení míru.

Rose se mezitím opatrně zvedla na nohy, na mikině jasné krvavé značky mých rukou. Moje oči mezitím zabrousily zpět k nehybnému tělu s vytřeštěným výrazem ve tváři. Namáhavě jsem polkla jed v ústech.
Rychlý pohyb v keřích mě nedokázal přinutit zvednout oči, i když mě k tomu instinkt vybízel. Edwardův melodický hlas se rozezněl tichem.
"Co se...?"

Pevně jsem zaťala prsty do kůry stromu, až jsem vyhloubila mělké díry. Pak bylo ticho. Nepřirozeně dlouho, přestože trvalo pouze pár vteřin.
"Erin? Prosím, pusť ten strom a podej mi ruku, ano?," poprosil mě jemným hlasem Edward.
Přinutila jsem se mu pohlédnout do očí, ve kterých jsem viděla svůj hrůzostrašný odraz s dravýma karmínovýma očima. Edward se díval klidně, vyrovnaně s rukou lehce napřaženou mým směrem a laskavým pohledem v očích.

Přimkla jsem se ke stromu ještě víc a zaťala ruce v pěst. V tichém lesu kolem byl zvuk praskajícího dřeva jasně slyšet.
"Nezlobím se. Nebyla to tvoje vina. Podej mi ruku, všechno bude v pořádku. Věř mi," promluvil na mě znovu Edward a o krok se ke mně přiblížil.
Ale zlobíš, pomyslela jsem si zoufale, očima opět fixována na mrtvolu.
"Ne. Nezlobím. Přísahám. Podej mi ruku, Erin," zopakoval a pomalu se rozešel mým směrem.

Opatrně se ke mně přiblížil na metrovou vzdálenost. Zmučeně jsem zavrčela. Celá rozklepaná jsem sjela k zemi, jakoby moje nohy vůbec neexistovaly. Pustila jsem strom a rukama si objala tělo.
Edward udělal poslední dva kroky a jemně mě chytil pod lokty. Pomalu mě přitahoval blíž a když jsem se nebránila, stulil si mě co nejopatrněji v náručí.

"Jen klid," broukal mi do ucha a něžně mě kolébal.
"Volali jste Carlislea?," zeptal se jich.
"Měl by tu být každou chvíli," přikývnul Emmet.
"A Jasper...?," zeptal se nejistě Emmet.
"Alice ho přivede," přikývnul Edward.

Zavrtala jsem se Edwardovi pod bradu a ještě víc se roztřásla. On mě jen pevněji objal a něžně mě pohladil po hlavě. Další rychlé kroky se ozvaly nedaleko a za pár vteřin na mýtinu přiběhli i ostatní. Jasper pohledem přejel po okolí a přešel rychlejším krokem k nám tak, že mi svým tělem zastínil možnost znovu vidět mrtvolu muže.
"Erin? Jen mi podej ruku prosím," přikleknul si k naší dvojici Jasper a nátahl ke mně napřaženou dlaň.

Vytáhla jsem roztřesenou ruku a Jasper ji chytil v pevném, ale přesto jemném sevření. Opatrně se na mě napojil a přebíral ze mě všechny emoce. Poslední jsem zachytila jemnou tyrkysovou mlhu, která se konejšivě přenesla až ke mně a obtočila se kolem mého ztuhlého hrudníku. Poddala jsem se únavě a zavřela oči.



Pomalu jsem procházela po mýtině a kolem mě pomalu poletovaly sněhové vločky, které se stejně líně snášely na zem. Usmála jsem se a jednu zachytila do napřažené dlaně. Naše teploty se rovnaly nebo jsem byla studenější, každopádně vločka se třpytila v mé dlani, dokud jsem ji nesevřela v pěst.
"Šťastná? Nezasloužíš si být šťastná."

Prudce jsem se otočila. Zírala jsem do očí tomu muži z louky. V mé představě byl plný života a s opovržením v jeho tmavých očích.
"Proboha," hlesla jsem.
"Zabila jsi mě. Krutým způsobem. Chápeš to?! Měl jsem právo žít, tak jako všichni ostatní! Ale TY bys to právo mít neměla," odplivl si a znechuceně mě sjel pohledem.

"Nechtěla jsem... Mrzí mě to... Já..."
"Mrzí?," nevesele se zasmál a založil si ruce na hrudi.
"Tak tebe to mrzí? A co se tím spraví? Myslíš, že tvá lítost mě přivede k životu?!," rozkřičel se na mě až jsem sebou polekaně škubla.

"Nespraví," připustila jsem zdrceně.
"Ale je mi to líto," zopakovala jsem.
"Tak líto? Já jsem už od začátku tvrdila, že sem nepatříš. A měla jsem pravdu. Zabilas ho!," ozval se Rosaliin hlas přímo za mnou.
Otočila jsem se tím směrem a dívala se na její vítězný a zároveň zhnusený obličej.

"Jak si to mohla udělat?," ozval se zleva Emmet, který spolu s dalšími Cullenovými přistoupil do kruhu, ve kterém jsem byla uzamčena přímo uprostřed.
"Co jsem si myslela?! Že budeš dobrá sestra?," vyjekla Alice a ukázala na mě prstem.
"Nechala ses tím ovládnout. Mělas mě poslouchat," zamračil se Jasper.

Zakroutila jsem hlavou a z očí mi uniklo pár slz.
"Zklamalas mě," ozval se zničeně Edward a z očí mu vyzařovala bolest.
"Nikdy bych si nepomyslela, že budeš taková," zvolala Esmé plačtivě.
"Už nejsi má dcera," pronesla tvrdě Carlisle se směsicí smutku, bolesti a zklamání.

"Nechtěla jsem," zopakovala jsem a pokusila se udělat krok jejich směrem, jenže mě nějaká neviditelná síla držela na místě.
"Nechceme tě tu! Tak to pochop - jsi vražedkyně!," prskla Rose a ukázala na mé ruce.

Zvedla jsem je na světlo a pozorovala rudou krev, která se líně snášela na zem a s čvachtavými zvuky dopadala. Když jsem se podívala dolů, znovu přede mnou ležel ten mrtvý muž - s vytřeštěnýma očima bez života...


Roztřeseně jsem se posadila a zbytečně se nadechla. Setřela jsem si slzy, které mi vytryskly nejen ve snu, ale i v realitě. Rozhlédla jsem se po důvěrně známé místnosti. Opět jsem si lehla na lehátko v Carlisleově pracovně a ve snaze se uklidnit zavřela oči.
Jemné otevření dveří mě dostalo do ostražitosti. Uklidnila jsem se, když jsem poznala, kdo vešel.

"Snad se nestane mým zvykem se budit tady," poznamenala jsem s jemným úsměvem, aniž bych otevřela oči.
"Doufám v to stejné," odpověděl Carlisle a bez dalšího slova ke mně přešel.
"Jak se cítíš?"
Otevřela jsem oči a zauvažovala nad odpovědí.

"Příšerně," usoudila jsem nakonec ze všech možných variant špatného stavu.
"To je mi líto. Bohužel mě to nijak nepřekvapuje."
Vzpomněla jsem si na toho muže a posadila se.
"Není žádná šance, že by...?" zeptala jsem se i přes mizernou naději.

Soucitně se na mě podíval a zavrtěl hlavou. Objala jsem si nohy a doufala, že třes rukou brzy zmizí.
"Čekala jsem to," přikývla jsem.
"Netrpěl," poznamenal, když se mi podíval do tváře, ze které to nejspíš vyčetl.
"Já vím," hlesla jsem.
"Zlomila jsem mu totiž vaz," dořekla jsem prkenně a opřela si hlavu o kolena.
"Neudělala jsi to schválně."

"To mu život nevrátí," poukazála jsem na ten fakt tvrdě.
S povzdechem jsem zavřela oči a otevřela je až po pár minutách.
"Mám pocit, že teď už se vám nebudu schopná podívat do tváře."
"Všichni si tím prošli. Není to nic nečekaného."

"Všichni ne," připomněla jsem mu jeho čistou existenci bez vroubků.
"Ano. Ale ty se od té většiny lišíš, protože svého činu lituješ. To moc upírů nedělá."
"Tím nic nezměním. Jsem špatná."
"Tím, žes jednou uklouzla, nejsi špatná. Kolik lidí zabil Jasper, Edward, Rose, Emmett, Alice nebo i Esmé? Všichni si tím prošli, ale život jde dál. Tím, že se tu budeš užírat taky nikomu nepomůžeš. Máš teď motivaci jít dál, proč se udržet a nikho nezabíjet," poučil mě Carlisle.

"Co když to ale udělám znova? Co když nejsem tak silná jako vy? Mám strach Carlisle," objasnila jsem zoufale.
"To přece..."
Přerušila jsem ho. Chytila jsem jeho ruce do svých a předvedla mu svoji nedávnou noční můru. Ani mi nepřišlo tak těžké, dostat se do jeho podvědomí. Opatrně jsem vystoupila, když obraz skončil a pustila jeho ruce. Seskočila jsem z lehátka a přešla k oknu. Objala jsem se pažemi a zadívala se do dálky.

"Jednou mě budete nenávidět," šeptla jsem bolestně a zamrkala, jenže zrádné slzy si cestu ven stejně našly.
"Teď mě poslouchej Erin," promluvil vážně Carlisle a přešel přímo přede mě a nepokračoval, dokud jsem se mu nedívala do očí.

"Nejde o to, kolikrát to nezvládneš, ale o to, že taková být nechceš. Že víš, co děláš a že i pod touhle upíří maskou jsi to pořád ty a ne vraždící bestie, která necítí nic jiného, než žízeň a touhu zabíjet. My tě pořád budeme milovat. Teď už k nám patříš a my tě nenecháme jít, dokud si to sama nebudeš přát," řekl.

"Takže - přeješ si odejít?," zeptal se, i když mu na očích bylo vidět, že ho ta slova velmi bolí.
Jen jsem zakroutila hlavou a nechala se obejmout.
"To jsem rád," vydechl šťastně.



Stáli jsme tam spolu aspoň deset minut, než jsem se přestala klepat jako malé štěně. Carlisle mě nepustil docela - pořád měl mé ruce ve svých.
"Myslím, že už jsem ti o tom říkal, ale... Nejspíš pojedeme na Aljašku o něco dřív. Eleazar je dobrý učitel."
"Vaši přátelé vegetariáni?," zeptala jsem se zvědavě.

Usmál se mé formulaci a odpověděl.
"Brzy NAŠI přátelé."
"Moc ráda poznám tu ženu, která usiluje o Edwardovo srdce," prohodila jsem zamyšleně.
"Já moc ne. Hned, jak tě uvidí mě podrobí křížovému výslechu," ozval se ode dveří Edward.
"Výslechu?," zopakovala jsem zmateně.
"No jistě. Bude si myslet, že spolu chodíme," osvětlil situaci Edward a byla na něm ta nechuť vidět.

"Jak dlouho už to trvá?," zeptala jsem se ohromeně.
"Asi 50 let," odpověděl mrzutě a mému vykulenému výrazu se zasmál.
"Vytrvalá žena," poznamenala jsem a vydala se s Carlislem v patách ven.
Edward mi galantně přidržel dveře a nasměroval mě na verandu.
"To jistě. A teď - je na čase si zalovit," mrkl na mě a tak jsme ruku v ruce, následováni Jasperem a Carlislem zmizeli v lesích.

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama