9. Oblíbený bratr

10. července 2014 v 16:25 |  Andělé a Démoni (DOKONČENÁ)
Ahojky,
další kapitolka je tady, protože na víkend budu pryč a už nebudu mít možnost sem nic přidat. Takže - enjoy! :) Pro všechny - je i o něco delší než předchozí, tak snad NĚKOHO (ano, mluvím o tobě, drahá) bude spokojen :D :)



9. Oblíbený bratr

"Ani se nesnaž! Tohle si prostě nevezmeš. Tvé věci zabalím já," vypískla Alice a hbitě mi vytrhla z rukou tričko, které jsem chtěla hodit do kufru.
Trpělivě jsem napočítala do deseti a vydala se za ní na chodbu. Byla až u schodiště a když mě zahlédla, se zvonivým smíchem seběhla dolů. Sešla jsem do obývaku se zamračeným výrazem a děsnou chutí ji něčím praštit, ale když jsem došla do půli schodů, musela jsem se zasmát.

Alice neotravovala jen mě. Právě pobíhala po místnosti svým upířím tempem a všem na okolí sbírala jejich věci z rukou a házela je na různé hromádky. Kyselé obličeje všech členů rodiny byly velice patrné. Jen Esmé se snažila nedat své nechutenství najevo a Carlisle se pouze nepatrně mračil.
Ovšem Edwardův výraz byl nezapomenutelný. Ruce měl založené na hrudi a v očích nebezpečné jiskry, které skvěle doplňovaly jeho znechucený obličej.

S jemným úsměvem jsem k němu zezadu přišla a položila mu ruce na zatnutou paži. Celkem vyjukaně se na mě otočil a pak mi úsměv jemně oplatil, zatímco se znovu zadíval na pobíhající Alice.
"Když ji to baví," přimluvila jsem se za ni jemně a jeho zatnuté svaly se poněkud uvolnily.
"Měla by si najít jinou zábavu. Jako kdybychom si za tu dobu nedokázali zabalit sami," promluvil mrzutě.

"Aspoň tě nenutí nosit lodičky," poznamenala jsem zamračeně.
"Já to slyšela!," ozvala se Alice zpod sedačky, kam jí spadla na pohled velmi drahá šála.
Edward se zasmál a zakroutil nad námi hlavou.
"Jak se tam vůbec... hmm... dostaneme?," napadlo mě a poodešla jsem od Alice, která vypadala, že každou chvíli vybuchne.

"Já, ty a Jasper běžíme."
"Až na Aljašku?," zeptala jsem se.
"No jistě. Není to tak daleko - pro nás. Ostatní jedou auty a vezmou nám věci. Pojedou přes hranice, takže..."
"No jasně."

"Myslel jsem, kvůli lidem. Všechny doklady už máme zajištěné," usmál se a posadil k oknu.
"Kdy jste to stihli?," zamrkala jsem překvapeně a posadila se vedle něj.
"Při tvé proměně."
"Jak dlouho vlastně trvala?"

"Něco málo přes tři a půl dne."
"To je dlouho nebo krátce?"
Zasmál se mé formulaci a odpověděl.
"Jak pro koho. Každý z nás se měnil jinak dlouho. Je to i podle toho, v jakém stavu se člověk do upíra přemění."

Uhnula jsem pohledem ven, když jsem si domyslela jeho slova. Moc dobře jsem věděla, v jakém stavu jsem se měnila v upíra. Všiml si mého pohledu a povzbudivě se na mě podíval.
"U Esmé to trvalo ještě déle," řekl potichu.
Překvapeně jsem se na něj podívala. Otočila jsem se na Esmé, která se s mateřským úsměvem dívala na Alice a klidnila Emmetta před útokem na jeho drobnou sestru. Otočila jsem se zpět k Edwardovi.

"Vyprávěla mi to," přikývnula jsem.
"Nedovedu si to představit," dodala jsem a usmála se na ni, když si všimla našich pohledů. Lehce nám zamávala a poslala laskavý úsměv.
"To asi nikdo, kdo to nezažil. Esmé je neuvěřitelně silná osobnost. A s velkým srdcem," zamyslel se a poslal jí další úsměv.

"V kolik vyrazíme?"
"Tak za půl hodiny. Budou tam později než my. Stejně na ně tak dvacet kilometrů před Denalijskými počkáme," odpověděl mi.
"Ale... zpříjemníme si cestu," usmál se záhadně.
Přimhouřila jsem oči.

"Doufám, že nápady vás dvou nejsou tak "úžasné", jako ty Emmetovi?," zeptala jsem se podezřívavě.
"To ne," zasmál se Edward.
"Ale procházka po novém státě by mohla být zajímavá, ne?," ozval se najednou zleva Jasper.

"Pravda," připustila jsem.
"V životě jsem z Montany nevypadla," usmála jsem se.
"Tak to máš ty správné průvodce," promluvil vážným a důležitým hlasem Edward, takže jsme se nakonec všichni rozesmáli.



"Kdyby se něco dělo - jsme na mobilu," odkýval Edward už asi po sté Carlisleovi a Esmé, kteří stále nenastoupili.
Odvrátila jsem se od jejich trojice, usmála jsem se té přehnané péči a střetla se s Rosaliiným pohledem. Seděla v autě a dívala se přímo na mě - tentokrát bez obvyklého odporu a nenávisti v očích. Od té chvíle co jsem... uklouzla, si to vyčítala. Bylo to na ní vidět - na každém jejím gestu, pohledu i slovu...

Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, poněvadž mě do nedávna upřímně nenáviděla a já nikdy na náhlé změny lidí nevěřila. I přes tenhle hrozný zážitek, jsem pořád měla pocit, že jí jsem na obtíž.
Dlouho jsme se na sebe dívaly, takže jsem si ani nevšimla, že rozhovor vedle nás skončil. Rose zvedla pohled a hned ho sklopila. Otočila se na sedadle a dívala se kupředu. Otočila jsem se a hned jsem věděla příčinu.

Způsob, jakým se na ni díval Edward, byl jasný. Absolutní nedůvěra a vztek. Esmé se na něj prosebně podívala a on upustil od svého mračení. Alespoň trochu. Pak spolu s Carlislem přešla ke mně.
"Zvládnete to? Neměla bych..."
"Ne. Budeme v pohodě," uklidnila jsem ji okamžitě a nechala se pevně obejmout.
"Buďte opatrní. A kdyby něco - volejte," poprosil nás Carlisle a já ho na rozloučení taky objala.

"Opravdu to zvládneme sami," přesvědčvala jsem už i já.
"Já vím," usmál se váhavě Carlisle.
"Dejte na ni pozor," obrátil se k Jasperovi a Edwardovi.
"Vážně?," zeptala jsem se pobaveně.
"Setkáme se tam. Šťastnou cestu," řekl a políbil mě otcovsky na čelo.
"Vám taky," zašeptala jsem nazpět.

Oba se usmáli a nasedli do aut.
"Jedém!," zakřičel Emmet a šlápnul na plyn, takže jsem v tu chvíli velice obdivovala, že s ním Rose a Alice vlezly do auta.
Automaticky jsem jim zamávala. Alice mi odpověděla stejně a Rose váhavě kývnula. Opatrně jsem se na ni usmála a byla ráda, když mi to lehce oplatila. Na víc nebyl čas, protože Emmet se už s holkama řítil do zatáčky.

Carlisle umírněně nastartoval a vyjel rychlejším tempem ze dvora. On i Esmé nám zamávali a my se dívali, dokud jejich auto nezmizelo.
"Nemůžu uvěřit, že se tam všechny ty kufry vešly," poznamenala jsem něco, co jsem neměla odvahu říct před Alice, potom co byla z nás všech tak strašně zoufalá, že něvěděla, jestli nás zabít nebo se psychicky zhroutit.
"To nikdo," ubezpečil mě Edward, zatímco Jasper se nenuceně usmál a odtrhl od nás pohled.

"Ty o tom něco víš?," otočila jsem se na něj zvědavě.
"No - řekněmě, že NĚKDO nechal pár kufrů zmizet po přepočítání, které Alice provedla před odjezdem," prohodil.
"Výbornej nápad," pochválila jsem ho.
"Díky. Takže - můžeme vyrazit?," zeptal se nás.
"Že váháš," odpověděla jsem a vyběhla za Edwardem, který se rozletěl jen o vteřinu před mnou.



"Nejdražší sestřičko - vítej v Kanadě," zasalutoval slavnostně Jasper a odhrnul křoví, které mi nabídlo výhled.
Ne že bych něco poznala. Kdyby tu nebyl ten čtyřmetrový ostnatý pot, ani bych si nevšimla, že jsme na státu jiné země. Stejně bych ty dva neobelstila. S neutrálním pohledem jsem přejela po okolí, které bylo naprosto stejné.
"Velký rozdíl," zamumlala jsem.

Edward se uchechtl a zakroutil hlavou.
"Takže, teď ta zábavnější část," řekl Jasper a podíval se na Edwarda s pozdviženým obočím.
"Zábavnější?," zopakovala jsem podezřele a podívala se na Edwarda.
"Už si někdy viděla polární lišku?," zeptal se mě a já vyvalila oči.
"Děláš si srandu?"
"Proč?"

Neodpověděla jsem, jen jsem se otočila a s úsměvem vyběhla na sever. U nejblišího stromu jsem se zhoupla a vyskočila na něj pro lepší výhled. Vyletěla jsem po něm nahoru a zamířila po dalších stromech kupředu.
Cítila jsem, že kluci běží za mnou, takže jsem se soustředila jen na tu lišku, kterou jsem bezpochyby cítila asi pět kilometrů přede mnou. Hladkým přemetem jsem seskočila na zem a rozešla se lehkým tempem vpřed.

"Nová technika?," zeptal se tiše Jasper.
"Neruš. Běžte si chytat jinam," odehnala jsem ho netrpělivě a rozběhla se. Z dálky jsem slyšela jejich tichý smích.
Vyběhla jsem rychle na další strom a vtáhla vzduch. Letmo jsem natočila hlavu doleva a uviděla ji. Majestátně si vyšlapovala směrem ke mně. Podívala jsem se pod sebe a zjistila, co ji tak zaujalo. Malý zajíc, který kmital ouškama jejím směrem.

Liška se mlsně olízla a vystartovala po něm. Zakroutila jsem hlavou nad její neopatrností a když byla těsně pode mnou, skočila jsem dolů, bezpečně ji zachytila pod krkem a škubla. Zvíře mi ochablo v náručí a já se jí hladově zakousla do hrdla.

Hltavě jsem se napila, ale po jednom doušku jsem zvíře upustila a zhnusila se tou chutí. Opatrně jsem popadla její hlavu a otočila její tlamu k sobě. No jistě. Snědla nějakou otrávenou návnadu lovců, soudě podle malého poprašku na jazyku a zubech. Otevřela jsem jí jedno oko, které nemělo čistě sytou barvu, ale zakalenou žlutou. Neměla jsem strach, že by se mi něco stalo - můj jed ten ubohý prášek zneutralizuje během vteřiny.

Ztuhla jsem, když jsem si však uvědomila, co to může znamenat v tuhle chvíli. Někde poblíž budou lovci - lidé. Namáhavě jsem polkla a raději se rozběhla směrem, kterým běželi kluci. Doběhla jsem na mýtinu, když se kolem mě chtěla prohnat srnka. Automaticky jsem ji rukou zachytila a otočila se směrem, kterým běžela.
Edward se pobaveně díval na jeho svačinku v mých rukou.

"Mám jí dát náskok?," zeptala jsem se ho nonšalantně, zatímco se mi vyděšené zvíře kroutilo v náručí.
Pustila jsem ji, takže se v domnění úspěšného útěku znovu rozběhla. Nestihla udělat ani dva skoky a Edward ji měl v náručí a skláněl se k jejímu krku.
"To od tebe nebylo moc fér," peskovala jsem ho naoko, když odložil mrtvou srnku.

"Už jsme si hráli dost," pokrčil šelmovsky rameny a podíval se na mě.
"Tak co lišky?"
"Nevím. Někdo je tu loví," odpověděla jsem.
"Návnadou. Neviděla jsem nikoho," dodala jsem okamžitě, když jsem viděla jeho výraz.
"Měli bysme jít víc na sever," souhlasil a chytil mě za ruku. Společně jsme se rozběhli do dáli.



Opravdu nevím, co mě to napadlo souhlasit s tím jejich závodem k místu určení. Vztekle jsem vycenila zuby na Jaspera, který po mě ZNOVU hodil nějaký strom. Bezpečně jsem se mu vyhnula, ale zároveň ztratila dva metry v běhu.
Nehráli fér - fajn. Nebezpečně jsem se usmála a vyšvihla se po větvi do stromu, ze kterého jsem vyrazila vpřed s úmyslem alespoň jednoho z nich nabrat.

Edward si můj záměr samozřejmě přečetl vteřinu předem, takže se zastavil a já kolem něj proletěla. Jasper už takové štěstí neměl, protože jsem mířila přesně a tak se s dunivou ránou svezl ze skály, na kterou jsem ho odhodila. Byl tak zabraný do běhu, že si mě ani nevšiml, takže se nestihl nijak bránit.
Využila jsem tu vteřinu náskoku, jak nejlépe jsem mohla, takže jsem se okamžitě s Edwardem po boku hnala vpřed. Byl rychlejší, i když jsem byla novorozená, takže mě za pár minut předběhnul. Za sebou jsem slyšela i Jaspera, takže jsem přemýšlela, co udělat.

Už jsme se blížili k místu určení, takže jsem musela rychle jednat. Napadla mě jenom jediná věc, kterou bych mohla udělat, abych vyhrála.
EDWARDE!, zakřičela jsem na něj v myšlenkách, jak nejlépe jsem dovedla.
Upřímným překvapením se zastavil a ohlédl se po nás, což byla jeho chyba, protože jsem kolem něj proběhla nejen já, ale i Jasper.
Rozsemála jsem se, takže jsem s bržděním skončila na zadku a celá vysmátá jsem padla naznak do trávy, kde se svalil i Jasper.

"Nemůžu uvěřit, že si na to skočil!," rozesmála jsem se spolu s Jasperem, zatímco Edward k nám s mírně nazlobeným výrazem přišel.
"To nebylo vtipný," řekl a posadil se.
"Promiň?," nabídla jsem a nasadila psí kukuč a zamrkala řasami.
Jen protočil očima, ale zasmál se taky a lehnul si vedle.

"Dlouhé dva dny," poznamenala jsem.
"Dlouhé?," zeptal se Jasper.
"Chyběli mi," připustila jsem a usmála se na zářící hvězdy.
"Budou tu za pár hodin," usmál se Edward a zadíval se na nebe taky. Nadechl se, že něco řekne, takže jsem ho předběhla s otázkou.

"Teď bude hodina astronomie, že?"
Jasper se zasmál, ale jako odpověď mi přikývnul a zvedl pohled. Edward zakroutil pobaveně hlavou a začal mluvit.
"Vidíš třeba támhletu? Ta je nejkrásnější, je ve znamení Kozoroha,takže..."



"Opatrně Edwarde."
"Nepomáháš mi, Jaspere," odpověděl mu stejně tiše.
Bezpečně se pode mě vsunuly dvě silné paže a zvedly mě ze země. Překvapeně jsem zamrkala a otevřela oči. Dívala jsem se na Edwardovu tvář, kterou jemně ozařovalo slunce.
"Dobré ráno."
"Dobré," zívla jsem, opřela si hlavu o jeho ramene a pohodlně se stulila v jeho náručí.

Zasmál se a pevněji mě chytil. Vykročil s Jasperem po boku po menší cestičce v křovinách. Pozorovala jsem ubíhající krajinu.
"Proč jdeš tak pomalu?," zeptala jsem se ho, když jsem zjistila, jakou rychlostí se pohybujeme.
"Jako normální člověk," zasmál se.
"To je celkem nuda," poznamenala jsem a zachytila rukou větvičku, kterou jsem hned poté praštila Jaspera.

"Měli bysme tě umístit do školky," zašklebil se Jasper a smetl ze sebe jehličí.
"V tom případě - co dělate celou dobu s Emmetem?," zeptala jsem se.
Všichni jsme se zasmáli. Jasper po Edwardovi "nenápadně" hodil šišku. Ten se jí nevyhnul, protože měl v náručí mě. Zasmála jsem se, ale přešlo mě to v okamžiku, kdy si mě Edward hodil přes rameno jako pytel brambor.
"Hej!," zaprotestovala jsem.
"Co podniknem Jaspere?," zeptal se klidně Edward a plně ignorovala mé pokusy o vyproštění.

"Mohli bychom se takhle procházet - nebo třeba ještě pomaleji?," navrhl Jasper a taky mě ignoroval.
"Kluci? To není vtipný," zaprotestovala jsem a zkusmo zatřepala nohama.
I přesto, že jsem byla silnější než Edward, zamknul mi nohy pevněji než ve svěráku a klidně pokračoval pomalým tempem kupředu.
"Jako bych něco slyšel."
"Edwarde!," zavrčela jsem a zakroutila se.

"Nic neslyším," odpověděl mu Jasper.
"Jste spřáhlí! Edwarde?! Co jsi to za bratra?," zaprosila jsem ublíženě.
Jenom se zasmáli a pokračovali. Naštvaně jsem si odfrkla, prudce se natočila vlevo a chytila Edwardovo rameno. Rychle jsem se přes ten dotek spojila s jeho vědomí, než si něčeho stihnul všimnout a začala na něj dotírat i v myšlenkách, takže to po chvíli se zaúpěním vzdal a uvolnil svůj stisk.

Vítězně jsem mu seskočila ze zad, ale než jsem stihla vyběhnout, držel mě v náručí jeho komplic nebo-li bratr číslo dva.
"Tohle je pěkně nefér," protestovala jsem, když si mě i Jasper přehodil přes rameno.
Vztekle jsem se zadívala na smějícího se Edwarda a zavrčela na něj. Hrubě jsem se zazmítala a když to nezabralo, zkusila jsem to za pár minut zase.
"Klidně tě i uspím," pohrozil mi Jasper.

"To neuděláš," podívala jsem se na něj šokovaně.
Jenom se záhadně usmál.
"Víte, že je to docela nefér? Dva kluci na jednu holku," nadhodila jsem po dalším kilometru.
"Mně to přijde celkem fér, Edwarde?"
"Souhlasím s Jasperem."

Zrádce, naznačila jsem ústy Edwardovi a jeho úšklebek se ještě rozšířil. Nepěkně jsem se na něj zamračila a znuděně se rukama zapřela o Jazze.
"Jste zlí."
Edward se na mě pobaveně podíval, protože už to bylo deset minut, co jsem naposledy promluvila.

"Co když na vás budu žalovat?," zeptala jsem rádoby znuděně, ale pak jsem se potěšeně usmála Edwardovu výrazu.
"Jazzi?," podvolil se Edward a Jasper mě jen neochotně postavil na zem.
"Díky," rozzářila jsem se a konečně se rozběhla.



"Tak jste tady," přivítala nás Esmé, když jsme doběhli k zmrzlé silnici, na které stál jeep a audi.
Po jednom nás všechny objala.
"Mírnili jsme naše nejmladší členy," referoval Edward a pohlédl na můj zamračený obličej.
"Lháři," zacukrovala jsem a věnovala mu šelmovský úsměv.

"Co jste dělali?," zeptala se Esmé s jemně nakrčeným obočím.
Kluci na mě pohlédli a v očích lehký děs z toho, co řeknu.
"Nejsem práskač," vyplázla jsem na ně jazyk a raději zamířila k audi.
"Ahoj," usmála jsem se na Carlislea a naskočila na zadní sedadlo.
"Jaká byla cesta?," zeptal se.

"Fajn."
"To jsem rád," usmál se a otevřel dveře spolujezdce, ke kterým zamířila Esmé.
Edward nasedl hned vedle a věnoval mu omluvný úsměv.
"Oblíbený bratr číslo dva se mě bojí víc?," zeptala jsem se a podívala se na Jaspera, který právě nasedl za Alice do auta.

Carlisle se na nás zkoumavě podíval a Edward jen mávnul rukou.
"Za půl hodiny tam budeme," usmála se na nás Esmé, zatímco Carlisle se zařadil za jeep.
Opřela jsem se do sedadla a zadívala se na ubíhající krajinu a zavřela oči. Tak vítej, Aljaško!

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama