Lilie pro devátého 2/2

29. července 2014 v 22:47 |  Jednorázovky
Druhá část :o)


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Harry? Už... už se chystáš?," zeptal se Ron a nervózně postával mezi dveřmi jejich malé koupelny.
"Co myslíš?," zeptal se Harry pobaveně a pozvedl obočí, zatímco si upravoval společenský oblek, který k této příležitosti museli zakoupit.
"Ehm... já... chtěl jsem se omluvit za to ráno. To jsem fakt říkat neměl," vysoukal ze sebe a rozpačitě přešlápnul.
"V pohodě. Jen... už to nedělej dobře?"

"Jasně kámo," usmál se a s úlevou se jal oblékat.
"Která z nich tě poslala?," zeptal se Harry, když vešel do pokoje.
"Cože? No... neposlaly mě, ale tak nějak to... naznačily," neurčitě trhnul rameny.
"Takže - připraven?," slitoval se nakonec Harry.

Ron zezelenal, ale odhodlaně přikývnul. Oba vyšli z chlapeckých ložnic a v mlčení sestoupali schodiště, pod nímž stála poněkud nervózní děvčata oblečená v předepsaných šatech. Když je spatřily zářivě se usmály a každá šla obejmout svého přítele.
"Sluší ti to," prohodil Harry a nechal Ginny, aby se do něj zavěsila.
"Tobě taky," odpověděla mu s menším úsměvem.

"Připravená?," zeptal se Ron Hermiony a po Harryho vzoru ji nechal se zavěsit do jeho rámě.
"Jistěže," odpověděla mírně rozklepaně a typicky hermionovsky, až se na sebe kluci museli usmát.
Čtveřice spolu s dalšími absolventy vyšla ze společenské místnosti. Na schodišti se smíchali s dalšími kolejemi a před masivními dveřmi Velké síně již postávali v slušném počtu. Dveře se během okamžiku otevřely a na jejím prahu stála ředitelka McGonnagalová.

"Drazí studenti. Dnešní zkoušky OVCE pro sedmý a Válečný ročník jsou připraveny. Komise zasedá u profesorského stolu spolu s ministrem kouzel, panem Kingsley Pastorkem," řekla a Harry se neubránil úsměvu.

"Jako další čestný člen se na vás přišel podívat i bývalý ředitel Albus Brumbál. Každý z vás přijme tuhle hůl a usadí se na volné místo v Síni. Každý zkoušený bude předvolán samostatně a poté v již připravené učebně proběhne zkouška. Je vše jasné? Žádné otázky? Výborně - vstupte prosím a přijměte hůl."

McGonnagalová pokynula studetům, kteří se nezvykle spořádaně a krotcí jako beránci seřadili a po jednom vstupovali s holí v ruce do Síně. Harry vzal Ginny povzbudivě za ruku a ona se k němu vděčně přitiskla, zatímco se zástupem blížili k hlavnímu vchodu. Hned vedle nich se zařadila blonďatá hlava a Harry se neubránil jemnému úsměvu.

"Draco."
"Harry."
Oba si kývnuli na pozdrav a děvčata brzy následovala jejich příkladu.
"Astorie."
"Ginny."

Ani jeden z nich se nedokázal ubránit úsměvu nad formálním oslovením.
"Nikdy bych nevěřil, že se tu takhle budeme bavit," podotkl Draco.
"To nikdo," poukázal Harry a Draco nemohl jinak než souhlasit.

Brzy se dostali až ke dveřím, kde už jim profesoři rozdávali hole. Každá kolej měla svou typickou barvu a Draco si samozřejmě odfrkl nad tou jednoduchostí. Zrovna se chtěl spolu s Astorií otočit směrem k Zmijozelskému stolu, když ho Harry zastavil.
"Hej, Draco!"

Zmijozel se otočil a přistoupil k Nebelvírovi s povytaženým obočím. Harry se usmál a v očích mu proběhl šibalský lesk.
"Bojíš se?"
Draco se nemohl neusmát nad tou slovní hříčkou.
"Ani ve snu," odpověděl a stiskli si vzájemně ruce.
McGonnagalová je s úsměvem pozorovala zpoza klobouku a spokojeně si pro sebe přikývla.


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


"Drazí studenti," promluvila ředitelka a s uspokojením sledovala, jak všichni ztichli a věnují jí naprostou pozornost.

"Za chvíli se k nám připojí i poslední člen naší komise za obor Obrany proti černé magii a Lektvarů a proto vám chci dodat pár dalších informací. Zkoušení bude zcela náhodné, ne podle abecedy. Zkoušející má právo dát vám doplňující otázku, pokud bude váhat nad konečnou známkou. A jako dobrou zprávu - máte právo na každé zkoušce požádat o jednu výměnu otázky, pokud nebudete kompetentní ji zodpovědět. Prozatím vám děkuji za pozornost."

Posadila se a v Síni opět nastal tichý hovor.
"Rone," okřikla přítele Hermiona, když se nepřestal ošívat.
"Promiň," zamumlal, ale po pár vteřinách začal nanovo.

Hermiona beznadějně vzdychla a znovu si otevřela nějakou učebnici. Harry si zatím s Ginny pročítal kouzla do Formulí a tiše rozmlouvali, která by se mohla při zkoušce objevit. Harry se přiměl rozhlédnou po Síni a zastavil svůj pohled na Brumbálovi, který si strkal do pusy nějaký další bonbon. Očividně se svou zálibou nepřestal ani po smrti.

Jakoby vycítil, že je pozorován se střetl s Harryho pohledem a vesele mu zamával. V jeho očích to šibalsky jiskřilo, což nikdy nenaznačovalo nic dobrého. Harry mu to tedy poněkud nejistě oplatil a usmál se, když ředitel vytáhl nějaké další cukrátko a nabízel ho Šedé dámě po svém boku, jež ho s díky odmítla.

Vzápětí ředitelka opět povstala a všechna pozornost se upřela na ni.
"Poslední člen komise je zde," odkašlala si a střelila pohledem po Harrym, který nad tím gestem nervózně polknul.

"Dovolte, abych přivítal někoho, kdo pro nás v této válce velmi znamenal a o kom jsme si všichni mysleli, že už nežije. Překvapil mě, když se nahlašovali na začátku roku zkoušející na OVCích a přál si, abych jeho přítomnost neprozrazovala. Respektovala jsem jeho přání," další pohled na Harryho, "a byla bych ráda, kdybyste ho vřele přivítali. Poslední člen hodnotící komise na předmět Obrana proti černé magii a Lektvary. Severus Snape!"

Pokynula ke dveřím, které se rázně otevřely a dovnitř vplula postva v černém plašti se stříbrnozeleným lemováním. Černé vlasy mu vlály kolem bledého obličeje, z nějž jasně vyčníval jeho nos. Tmavýma očima takticky studoval místnost.

Ze všech stolů se ozýval potlesk od většiny sedmáků, ale zbytek a celý Válečný ročník byl schopen pouze zírat na osobu, jenž všichni považovali již rok za mrtvou a která právě s nedbalou elegancí došla až k ředitelce. Zdvořile jí stiskl ruku a posadil se na konec stolu.

Harry okamžitě vyhledal Draca na druhé straně místnosti a oba na sebe nevěřícně zírali. Harry položil do svých očí otázků a Draco zavrtěl hlavou - neměl nejmenší tušení, jak je to možné. Obrátil se tedy ke svým přátelům, jenž vypadali stejně šokovaní, jako on sám. V Síni to nyní hučelo jako v úle a i ti nejméně informovaní byli právě zásobeni množstvím smyšlených příběhů, kde Severus Snape zemřel.

"Jak... jak je to možné?," zašeptala nevěřícně Hermiona a prolomila tak ticho, které nastalo po vstřebání těchto informací.
"Je to on?," zeptala se Ginny.
"Nevím. Viděli jsme ho přece umírat?! Že je to tak Harry?," zeptal se Ron a zabloudil očima k Harrymu.

Ten jim nevěnoval sebemenší pozornost. Svůj pohled upřel na profesorský stůl a studoval každou konturu mužova obličeje, jakoby hledal nějaký detail, jenž by mu napověděl, že je to pouze hloupý vtip. Ale nebyl. Nebo spíš nemohl být. Nebyla na něm žádná viditelná známka toho, že to nebyl on.

A pak se to stalo. Jeho tmavé oči se otočily a přesně zaměřily na člověka, jenž ho sledoval. Harry nevěděl, co si má myslet. Věděl jen to, že nemůže odtrhnout oči od toho člověka. Díval se do těch temných hloubek a byl překvapen, že tam nenašel obvyklé emoce - zášť nebo nenávist.

Ten muž se na něj díval klidně, dokonce zvědavě. V jeho očích nebylo ani žádné obvinění, jen teď v nich Harry viděl tu emoci, po níž taky celý život dlouho prahnul. Svoboda. Stále nepřerušil oční kontakt a Harry už se chtěl usmát, ujistit se, že ten muž před ním se nerozplyne.

Přinutil se odtrhnout od něj pohled a namáhavě polknul. Všechny dobře schované emoce na něj zaútočily a on na to nebyl ani zdaleka připraven. Vina, kterou se užíral a doufal, že ji konečně zadusí, se na něj vrhla a on se znovu díval na tu příšernou scénu. Poklekal k muži, jenž ho vždycky chránil a kvůli němu také umíral.

Roztřeseně se nadechl, když ho Ginny chytila za ruku a přiměla ho tak vzhlédnout. Ostatní žáci mu zastínili výhled na Mistra lektvarů a on byl rád, že se tak stalo. Jeho přátelé ho pozorovali se soucitným výrazem ve tváři a neodvážili se promluvit.

"Já... nemůžu dělat zkoušky. Ne... před ním. Jakoby... jakoby se nic nestalo. Musím pryč Hermiono. Jak můžu odejít dobrovolně?," přiměl se roztřeseně zeptat a opravdu se mu dělaly mžitky před očima z náhlé nevolnosti.
"Jen se postavíš a pustíš tu hůl. Brána tě musí nechat projít," vysvětlila mu jemně a spolu s Ronem ho chytily za ruku, která se mu na stole třepala.

Trhaně přikývnul a jemně se vyprostil z jejich sevření, překvapen silným třesem svého těla. Zamrkal, když se mu oči zalily slzami a jeho magie se bolestně stahovala do jeho nitra a zpět, zmatená jeho bolestí a neschopná mu pomoci.

Všichni v okolí a dokonoce i profesorský stůl si všimnul té syrové magie, jež se neúspěšně snažila pomoci zoufalému kouzelníkovi. McGonnagalová se starostlivě zadívala k nebelvírskému stolu, ale Harryho Pottera přes ten dav neviděla. Zalétla pohledem ke svému kolegovi, jenž očima taky vyhledával nebelvírského studenta, pěsti pevně zaťaté a s totožně zraněným výrazem ve tváři, jaký měla ona.
"Hodně štěstí. Zvládnete to," dostal ze sebe Harry a postavil se.

Všichni okolo se na něj překvapeně podívali, ale Harry je nevnímal. Stál na svých roztřesených nohách a několikrát zamrkal. Pustil hůl, jenž v ztichlé místnosti zazněla jako výstřel z aurory a hned nato zmizela. McGonnagalová zavrtěla hlavou a setkala se s Harryho pohledem, z nějž jí zamrazilo.

Bezedná bolest, výraz ublíženého a zraněného divokého zvířete. V jeho očích se jasně třpytily slzy, takže zářily ještě víc, než bylo běžné. Pohledem střelil k Severusovi, jenž překvapeně zamrkal, jelikož nechápal, proč se cítí vinen vůči němu.

Než stihl kdokoliv z nich něco udělat, Harry zamířil rychle ke dveřím, které se pod prudkým náporem jeho magie rozletěly a vystřelil ven. Dveře se znovu s ohlušující ranou vrátily na své místo a v síni začal rozruch nanovo.


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Harry rychlým během zamířil na místo, kde se cítil nejbezpečněji a kam také nutně potřeboval. Hbitě proletěl přes školní pozemky k jezeru, kde stál náhrobek, vedle nějž ležely ve váze den staré lilie.

Neschopen dál zadržovat své pocity, padnul na kolena a otevřeně se rozbrečel před náhrobkem Severuse Snapea. Proč?, opakoval si ve své mysli snad tisíckrát, ale na odpověď přijít nedokázal. Jeho rozbouřená magie, vířila po hladině jezera a v pravidelných intervalech spouštěla vlny.

Nevěděl, jak dlouho tam klečel a netušil, kolik slz jeho oči ještě nechají protéct, jen věděl, že nemůže odejít. A ani by nevěděl, kam by šel a co by tam dělal.
"Pane Pottere?," ozvalo se tiše za jeho zády.

Ztuhnul, ale nedokázal zadržet slzy, tak jen sklopil pohled. Od chvíle, kdy porazil Voldemorta měl konečně čas si utřídit své myšlenky, o tomhle snil. Že byla jeho smrt hloupý vtip a Harry sem jednou přijde a on tu bude čekat. Vyslechne ho a odpustí mu všechny jeho zatracené chyby. Ten okamžik byl tady, slyšel hlas, jenž toužil znovu uslyšet, ale nevěděl, co říct.

"Jak...?," dostal ze sebe a dál se klepal jako ratlík.
"Neuvěřitelně hloupá náhoda. Longbottom mi sabotoval lektvar, který mě měl chránit před jedem Nagini. Byl to prototyp a já nepředpokládal, že bude fungovat, i kdyby do něj nepřidal vílí prach. Když pro mě přišel Lucius, věděl jsem, že to bude má poslední chvíle, tak jsem ten lektvar zkusil. A vyšlo to. Váš přítel mi zachránil život," vysvětlil mu tiše, bez obvyklé známky sarkasmu.

Už se chystal vypustit ze sebe všechny omluvy, které si nacvičil, když ho zastavila ruka na jeho rameni. Nebylo pochyb, komu patří. Zvedl oči a hleděl do zamyšlených tmavých onyxů. Znovu se zadíval na květiny vedle hrobu.
"Nosil jste je každý měsíc," ukázal na květiny ve váze.
"Každý měsíc devátého," přitakal Harry se staženým hrdlem.

Byl tu celý rok. Celý rok... a pokud ho viděl každý měsíc.... Harry zavřel oči. Vždycky, když sem přišel s květinami, jakoby mluvil přímo k němu. Všechny omluvy a slova, jenž mu nikdy nestihnul říct. Svěřil se mu i se svým příběhem.
"Mé narozeniny?"

Přikývnul a přinutil se otevřít oči. Jeho ruka se přesunula pod jeho bradu a Harry pod tím gestem vzhlédnul. V těch onyxových očích byla otázka, Harry přikývnul a spustil své brány mysli a spíš cítil zašeptaná slova.
"Legilimens..."


Znovu se procházel k náhrobku... Zpovídal se každý měsíc... Poprvé vybral na jeho hrob lilie... Někdy sem chodil jen tak... díval se do dáli a přemýšlel, co by mu řekl, kdyby tady byl... Celé jeho nitro bylo přeplněno neuvěřitelnou bolestí a vinou vůči tomu muži...


Opatrně vystoupil z jeho mysli a Harry znovu nedokázal zadržet slzy.
"Mrzí mě to," řekl a postavil se na vratké nohy. Popošel k břehu a zadíval se do dálky. Obejmul se rukama, jakoby ho to ochránilo před krutým světem.
"Dávno jsem ti odpustil... Harry," ozvalo se váhavě vedle něj.

Harry se přes slzy zasmál a zadíval se na muže vedle sebe. Ne, jejich nenávist byla dávno pryč. Teď tu vedle sebe stáli jako staří známí. Tohle by mu Sirius neuvěřil.
"Děkuju," řekl upřímně a jejich oči se ve vzájemné souhře do sebe zaklesly.
"Pokud vás to zajímá," přerušil ticho po několika minutách Snape, takže se na něj Harry zvědavě podíval.

"Všichni studenti po vašem odchodu odložili hole. Takže byste se teď měl vrátit a přesvědčit mě, že jste stále schopen vykouzlit fyzického patrona. A co se týče lektvarů - snad se naše superstar nepokusí vyhodit do vzduchu učebnu."
To znělo tak Snapeovsky a zároveň vzdáleně, že se Harry musel usmát.

"Budu se snažit, pane," odpověděl vážně a bok po boku se vydali k hradu.
Harry se oklepal zimou, když do něj znovu narazil studený vítr. Vzápětí ho obklopilo teplo zahřívacího kouzla. Otočil se právě včas, aby spatřil, jak si jeho profesor schovává hůlku do hábitu.
"Pokud jde o tohle - profesor Kratiknot by o tom nemusel vědět, pane," prohodil Harry.
Jeho zkoušejícího na Formule by jistě nepotěšilo, kdyby věděl, že jeho student zapomíná tak banální kouzla. Snape pozdvihl obočí.

"A o čem, pane Pottere? Jsem přesvědčen, že mé kouzlo trefilo pouze jedno malé bezbrané štěně," utrousil profesor.
Harry se opět nezadržitelně usmál.
"Prý jste vyhodil do povětří soudní místnost ministerstva při mé plamenné obhajobě..."
"Dlouhý příběh," usmál se Harry.

"Dnes večer už nebudu mít žádnou práci a pokud je mi známo, nebudete již můj student."
"Zvete mě k sobě?," zeptal se Harry a překvapeně zamrkal.
"Vyložte si to jak chcete," přišla strohá odpověď.

Harry se od srdce zasmál a zakroutil hlavou. Některé věci se prostě nemění.

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Snapea | Web | 19. června 2016 v 13:14 | Reagovat

Moc pekne, takove pohlazeni po dusi. ;-)

2 Romadůr | 19. června 2016 v 22:24 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

3 Inka | E-mail | 29. září 2017 v 20:30 | Reagovat

Ja z tohto druhu poviedok asi nikdy nevyrastiem. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama