Srpen 2014

16. Kdo je bez viny?

31. srpna 2014 v 17:40 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak tohle je moje definitivně poslední kapitola tohohle léta a taky poslední článek Srpna. Snad se vám v tom hnusném počasí bude chtít alespoň číst mou povídku. Berte to jako dárek k 1. Září a já přeji všem studentům, aby do jejich dalšího školního roku vstoupili s tou správnou náladou, motivací a cílem. :)


16. Kdo je bez viny?


Erica

Poté, co Sam odešla, se ti dva teprve dostávali do ráže a kdyby nebylo Brumbálovy pohotovosti, taky by se tu ti dva pobili do krve - s hůlkami nebo bez nich. Alespoň u Remuse jsem si tím byla víc než jistá. Když se konečně patřičně uklidnili, přala jsem si jen jediné - aby mi všichni dali pokoj a nechali mě o samotě. Což mi - samozřejmě - nebylo dopřáno.

Celý zbytek večera jsem strávila podrobným výslechem od Remuse, uštěpačnými poznámkami od Severuse a Albusovým vševědoucím pomrkáváním. Občas jsme museli zasáhnout, aby se do sebe znovu nepustili. Na druhou stranu jsem byla ráda, že to nemusím tajit před někým, kdo je mi tak blízký, jako Remus.

Ten později odešel s rozporuplnými pocity, ale slíbil, že nikomu - obzvlášť Siriusovi - nic neřekne, ale že potřebuje trochu času na to, aby to vstřebal. Chápala jsem ho a byla jsem neskutečně šťastná, že mě pro mé rozhodnutí nezavrhl.

Poté co jsem konečně všechny vyprovodila a dopotácela se do ložnice, byly už skoro dvě hodiny ráno. Netroufala jsem si zajít za Sam, protože podle pustého ticha, bych ji maximálně vyrušila ze spánku. A jednat s rozespalou Sam bylo horší, než čelit Smrtijedům.

Konečně jsem se dopracovala do postele a vklouzla do bezpečí peřin. Občas jsem si připadala jako malá holka, když jsem se takhle schovávala. Jenže teď na to nebyl čas. Být malou holkou. Bylo mi třiatřicet, měla jsem čtrnáctiletou dceru a za sebou velmi nebezpečnou minulost, jenž mi hojně kazila budoucnost. Teď jsem musela být dospělá.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Celkem mě překvapilo, že na mě druhý den nebyla naštvaná. Vypadala opravdu zamyšleně a chvílemi nepřítomně zírala kamsi do prostoru. Po celou tu dobu ticha z její strany jsem sbírala odvahu k tomu jí říct pravdu.

Chtěla jsem to nechat na později. Konec prázdnin - kdykoliv, jen ne právě teď. Dokázala jsem si představit, jak moc bude vyvádět, až se to dozví a i když jsem si opakovala, že mi to odpustí a všechno bude v pořádku, stále jsem měla pochybnosti a mlčela.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Byl to poslední týden prázdnin. Sam byla ten den u Severuse a já si vyšetřila pár volných minut na to, abych si odpočinula od shonu v nemocnici. Pečlivě jsem ignorovala všechny telefonáty od Jeremyho a úspěšně odpočívala na gauči se sklenkou vína a knihou.

Do chvíle, než otevřeným oknem proletěl pestrobarevný papoušek. Obkroužil kolem pokoje a energicky ke mně natáhl pařát s dopisem. Šokovaně jsem zamrkala, natáhla se k němu a omráčeně ho odvázala.

Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem okamžitě poznala písmo autora dopisu. Roztřesenýma rukama jsem rozložila pergamen a pustila se do čtení.

Erico,

nevím, kde začít. Ještě před pár týdny jsem opravdu věřil tomu, že jsi zemřela při střetu se Smrtijedy, jak nám bylo řečeno... Nejdřív, když jsem se dozvěděl, že žiješ, jsem si myslel, že je to nějaký hloupý vtip, ale okolnosti hovoří jinak. Co se stalo?

Ovšem daleko víc mě rozhodila ta druhá zpráva. Tajila jsi mi mé vlastní dítě?! Musím říct, že jsem naprosto v šoku. Jak si mi proboha mohla tajit takovou věc?! Předpokládám, že kdyby mi nedošel ten dopis, ani by ses neobtěžovala mi to říct!

Vůbec inc na tom nemění, že jsem byl doteď... mimo dosažení. Kolika lidem jsi o tomhle ještě lhala?

Asi ses změnila víc, než jsem si myslel. Vím, že teď nejsem v postavení, abych si mohl klást jakékoliv podmínky, ale jedno ti slibuji - budu se o ni prát, když to bude potřeba. Jen co to bude možné...

Tichošlápek


S divoce bijícím srdcem jsem vzhlédla od pergamenu a zadívala se na nevinného papouška, jenž si právě pročisťoval křídla. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem si uvědomila reálnost toho dopisu.

Ví o ní. A já s tím nemůžu nic dělat. Vůbec nic. Odložila jsem pergamen na stůl a schovala hlavu do dlaní. Opravdu je možné, aby mi ji vzal? Napřímila jsem se, když jsem si něco uvědomila. Jak se to sakra dozvěděl.?

Znovu jsem nakoukla do dopisu. … Předpokládám, že kdyby mi nedošel dopis.. nedošel dopis... Vystřelila jsem z obýváku a s neblahým tušením zamířila rovnou do pokoje své dcery. Přejela jsem pohledem po dívčím pokoji. Na psacím stole ležela spousta pomačkaného pergamenu, některé části se válely i v koši.

Došla jsem ke stolu a narovnala jeden zmačkaný kus. Nevěřícně jsem rovnala pergameny, jeden po druhém a letmo je pročetla. Ztěžka jsem se posadila na její postel. Nebylo pochyb - na každém z nich bylo nějké oslovení, typické pro jedinou osobu - pane Blacku, Siriusi, tati...

Zaslechla jsem zahučení Letaxu, následované mírným zaklením a za chvíli se domem ozval její hlas.
"Mami? Jsem doma!"

Stále jsem konsternovaně hleděla na pergameny v mých rukou. Poněkud roztržitě jsem vstala a znovu se ohlédla. Vyšla jsem ven z pokoje a sešla do obýváku. Sam se při mém příchodu nadšeně otočila.

"Tady jsi!," rozzářila se. "Mami tomu bys nevěřila! S profesorem Sanpem jsme dneska zkoušeli kombinaci ropuších střívek s mnohnožkou a když je smícháš, tak..."
Zmlkla a zamrkala, když si mě pozorněji prohlédla. Úsměv jí zmizel z tváře.

"Jsi v pohodě?," zeptala se opatrně.
"Kdy jsi mi to chtěla říct?," řekla jsem ostře.
"No... Teď ti to říkám, ne?," zeptala se dokonale zmatená.
"Mám na mysli tohle," řekla jsem a položila na stůl zmačkané pergameny.

Chvíli na ně šokovaně zírala, než se na mě s jasnou výčitkou zadívala. Její magie rapidně zahřála teplotu v místnosti.
"Ty ses mi přehrabovala ve věcech?," vykřikla vztekle a ukázala rukou na stůl.
"Očividně to bylo nutné!," odpověděla jsem chladně.

"Nutné? NUTNÉ?! A to jako proč?"
"Protože ti očividně nemůžu ani trochu důvěřovat. Chceš se mi mstít?"
"Jak to myslíš? A kdys mi to hodlala říct?," obvinila mě a zamračila se.

"Řekla bych ti to! Nebylo nutné ho zalarmovat, napsat mu, jak moc chceš zpátky svého otce a že by ses s ním nejradši co nejdřív setkala!"

"To jsem neudělala! Jasně, dozvěděla jsem se to už na začátku prázdnin, ale žádný z těch dopisů, co jsem si napsala, nikdy neodešel z domu!"

"Takže tohle," řekla jsem a mrštila na stůl Siriusův dopis," je jen výmysl? Přišel na to sám od sebe? To mi tu tvrdíš?!"
Pročetla si jeho zprávu, zbledla a znovu se na mě podívala.
"Copak mi nevěříš? Já mu NIC neposlala! Nevím, kde se k tomu dostal, ale..."

"Mám toho dost Sam! Přestaň s tou hloupou lží. Neohrožuješ tím jenom sebe, ale i spoustu dalších lidí, co se tě zuby nehty snaží chránit. Nehledě na to, že je to opravdu hloupý způsob jak se mi pomstít!"

"Fajn! Jak myslíš - ale abys věděla, nic jsem mu nenapsala!," zakřičela na mě a vydupala schody. Když dorazila do pokoje, pořádně třískla dveřmi.
Naštvaně jsem praštila do stolu a unaveně se sesunula na židli. To nešlo zrovna podle plánů. Frustrovaně jsem si povzdechla.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla příšerně naštvaná. Ale to já taky. Nemluvila se mnou, pokud to nebylo nezbytně nutné a většinu času se mi velmi pečlivě vyhýbala. Ignorovala jsem to, protože ona neměla tak velký důvod se vztekat, jako já.

Nemyslela jsem si, že by mohla být tak nezodpovědná a rovnou mu napsat. Věděla jsem, že je Sam impulzivní, ale tohle bych do ní neřekla. S bodnutím u srdce jsem si uvědomila, že se mu podobá daleko víc, než mě.

Do konce prázdnin jsme spolu nemluvili a když odjela do školy, necítila jsem se o moc lépe. Neloučili jsme se nijak vřele, spíš mechanicky jako roboti. Měla jsem tu situaci zvládnout a nenechat se vytočit.

V půlce Září mi přišel dopis od Brumbála, šlo o naléhavou schůzku, takže jsem zrušila všechny plány a pozvala ho k nám domů. Zrovna jsem chystala konvici s čajem, když se ozvalo zahučení Letaxu a po chvíli do místnosti vstoupil Brumbál s typicky výstředním hábitem. Tentokrát v lagunově modrém s malými králíčky.

"Dobrý večer, Erico," pozdravil mě a věnoval mi malý úsměv.
"Dobrý večer," usmála jsem se na oplátku a pobídla ho, aby se posadil ke stolku.

"Nebudu tě dlouho napínat," pronesl vážně. " Jistě víš, že se bude konat Turnaj Tří kouzelnických škol, u nás v Bradavicích - mám pravdu?"
Přikývla jsem a nalila do hrníčků čaj. Pokynutím mi poděkoval a pokračoval.

"Letos je, ale malá změna... Ne!," dodal okamžitě na můj poplašený výraz," stále stejná pravidla - do soutěže nesmí nikdo, komu již není sedmnáct. Neměj obavy. Nicméně - každá škola na Turnaj přiveze pět vybraných, nadaných studentů z každého čtvrtého až sedmého ročníku. Víš, co to znamená?"

"Jak velká je šance, že vyberou Sam?," zeptala jsem se okamžitě.
"Už je mezi vybranými studenty," oznámil mi vážně.
V místnosti zavládlo ticho, když jsem si všechno dávala dohromady.
"Je to bezpečné? Nechat ji tam jet...," zeptala jsem se po chvíli.

"Věřím, že jí v Bradavicích nebude hrozit žádné nebezpečí - pokud lehce pozmění svou barvu očí, vše by mělo být v pořádku. Dohlédneme na ni, slibuji."
"Dobře. Napšu jí."

"To bude nejlepší řešení. Mimochodem - Severus již přišel na toho informátora, jenž napadl Sam. Byl to Rosier, nicméně jeho paměť byla změněna. A to nikým jiném, než Luciusem Malfoyem. A ten v blízké době kontaktoval Siriuse a poreferoval ho o tobě i o Samanthě."

Srdce mi vynechalo jeden úder. Lucius mu to řekl. Zničeně jsem zavřela oči a povzdechla si. Říkala pravdu a já ji křivě obvinila.
"Stalo se něco?," zeptal se starostlivě.
Skousla jsem si ret a přikývla.

"Pohádaly jsme se. Dost. Myslela jsem si, že to ona mu o nás napsala. Ukazovala jsem vám přeci jeho dopis. Psal, že kdyby nedostal ten dopis... a já..."
Jemně mi stiskl ruku a věnoval malý úsměv.

"Pochopí to."
"Kéžby."
Přikývl a znovu se zatvářil vážně. Nečekala jsem nic dobrého.
"Může být hůř?," zeptala jsem se, když jsem sesbírala odvahu.

"Je mi líto, ale ano. Tohle dnes dorazilo na ministerstvo a já ti kopii s předstihem přinesl. Měla by ti nejpozději do týdne přijít, ale myslím, že by ses o tom měla dozvědět co nejdřív. Není to dobré, Erico."
Vytáhl z hábitu obsáhlý pergamen a podal mi ho. Opatrně jsem ho převzala, rozvázala stuhu a rozložila.




Odbor pro kouzelnickou společnost, Komise pro rodinné záležitosti
(přidružený orgán Ministerstva kouzel)

Ve věci: Podaná stížnost o špatné či zanedbané péči o dítě

Podána dne: 28. Srpna

Převzala k posouzení Matylda Trebbletová

Žalující strana podává stížnost na slečnu Ericu Elisabeth Hraperovou, jež by podle stížnosti neměla být schopna se postarat o svou dceru, Samanthu Lily Harperovou Blackovou (používané příjmení Harperová) a tímto žádají o svěření dítěte do jejich péče.

Žalující Eleanor Jasmine Alexis Harperová a Marcello Paulo Harper, jinak uvedení v databázi Ministerstva jako prarodiče zmíněné, jsou více než kompatibilní zajistit dítěti zázemí, stravu, vzdělání a další potřebné okolnosti.

Tímto...


Nevěřícně jsem odtrhla pohled od pergamenu a zadívala se na Brumbála. Bohužel jsem v jeho tváři nenašla žádnou známku toho, že by se jednalo o nějaký omyl nebo hloupý vtip.
"Takovou dobu se o ni nezajímali a teď - přijdou s touhle stížností?! Co tím chtějí dokázat?," zeptala jsem se.

"Je jasné, že se ani v nejmenším nezajímají o Samanthino dobro. Zastávám názor, že se ti chtějí pomstít a tohle je podle nich ta nejlepší cesta."
"Dobře, ale... tole jim přece nemůže jen tak projít, ne? Jsou to přece Smrtijedi..."
V očích se mu smutně zalesklo.

"Je mi to líto, ale mají celkem velkou šanci zajistit, aby se s ní mohli vídat. Jejich činy během první války nikdy nebyly dokázané."
Vyděšeně jsem zalapapal po dechu. To snad není možné.
"Co s tím můžeme dělat?"

"Počkat, co přesně budou požadovat a sehnat dobré právníky. Dokud je školní rok, je velice nepravděpodobné, že by dospěli k nějakému rozsudku. Nicméně se pokusíme, abychom jejich tvrzení vyvrátili a nedošlo k ničemu radikálnímu, jako je svěření do péče. Víš co by to pro ni znamenalo."

"To nedovolím," řekla jsem pevně.
"Uděláme, co bude v našich silách."
Útrpně jsem zavřela oči. Zdálo se mi, jakoby tahle letní noční můra snad neměla konce. Co se ještě pokazí?



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Mami,

letos má probíhat Turnaj Tří kouzelnických škol. Krásnohůlky se samozřejmě účastní a dokonce vyberou z každého ročníku pět žáků, jenž pojedou do Bradavic spolu s možnými šampiony. No není to skvělé?

To nejlepší totiž přijde - jsem mezi vybranými studenty! Rozumíš tomu - já, věná probémistka a pojedu jako nadaný student Krásnohůlské akademie. Ach, jediné, co mě na tom štve je ten děsný stejnokroj. Všichni vypdadáme jako modré bárbíny.

Nakonec jede i Julce a Riley - no není to hustý?! Chci říct, že u Julce se to tak nějak předpokládalo, protože většího šprta jsem neviděla. Au! Praštila mě! Někdy si myslím, že mi ta holka čte myšlenky...

Riley a já jedem spíš jako rebelové, ale neboj, budeme hodní - teda v rámci možností. Což mě přívadí k tomuhle - hádej, kdo jede s námi! Ten de- ehm, idiot - to neznělo o moc líp. Prostě Pierre Avery a ta jeho kráska Daphne Greengrassová!

Zachraň mě od té pohromy. Na druhou stranu se hrozně těším, protože se prý budeme moci zapojit do výuky - tedy v rámci kouzel a taky potkám Denise! To bude skvělý, když ho jednou uvidím jindy, než o prázdninách!

Taky se těším na profesora Snapea, i když pochybuji, že on se na mě těší stejnou měru. Ale stejně ho nějak přiměju, aby přetrpěl mou "naprosto otravnou společnost, jejíž přítomnost mi způsobuje bolest hlavy".

Napíšu ti z Bradavic, tak to nějak Césarovi vysvětli, kam má letět.

Sam

Romadůr

20. S kým bych se chtěla potkat?

31. srpna 2014 v 13:15 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

tak je to tady. Definitivně poslední výzva tohoto léta. Venku je zase příšerně, tak sedím doma v teple, píšu a popíjím čaj. :) Copak v tomhle nečase děláte vy? :)

Den dvacátý - Se kterým členem štábu HP bych se chtěla setkat?


Úvodem

Asi by vás nemělo převapit, že bych se nejradši setkala se všemi! Bylo opravdu těžké si mezi nimi vybrat, takže jsem nakonec vybrala dvě osoby, s nimiž bych se nejraději potkala. :)

Helena Bonham Carter

Helena byla prostě jasný výběr. Kdo by nechtěl potkat slavnou Bellatrix Lestrangeovou? :) Helena je úžasná herečka, skvěli ji ztvárnila a myslím, že by se těžko našla jiná herečka, jež by dokázala tak neuvěřitelně oživit tuhle postavu.

Klobouk dolů za její výkon - vypadat jako potřeštěná vražedkyně se může zdát jednoduché, ale jsem si jistá, že to vyžaduje opravdu velké zkušenosti. Navíc naprosto zbožňuju Heleniny vlasy - vždycky jsem si přála mít takové kudrlinky a místo toho mám rovné hřebíky.

Helena rovněž zářila napřiklad v Alence v říši divů, Karlíkovi a továrně na čokoládu nebo ve Sweeney Todd.



Alan Rickman

Nešlo ho sem nepřidat. Jeho ztvárnění Severuse Snapea bylo naprosto bezchybné a poslední scény z jeho života musely dojmout snad každého. Nešlo si oblíbit Severuse, aniž bych si oblíbila i Alana.

I přesto, kolik je Alanovi let, oplývá neuvěřitelným charisma a hereckým nadáním. Díky ztvárnění Snapea vyhrá cenu MTV za Nejoblíbenější postavu Harryho Pottera.

V jakých filmech ještě zářil? Tak pro příklad ve stejném filmu, jako Helena, tedy v Sweeney Todd nebo třeba v Robinu Hoodovi: Králi zbojníků.


A kdo je váš oblíbený herec z Harryho Pottera? :)

Zdroje:

Romadůr

19. Knihy nebo filmy?!

30. srpna 2014 v 10:48 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

tak už je tu poslední prázdninový víkend. :) A taky to strašně utíká, protože jsme s výzvou už skoro na konci. :( Co plánujete na víkend, jako rozloučení s prázdninami a létem? :)

Den devatenáctý - Knihy nebo filmy?


Úvodem

Zdá se mi, že bych měla začít trochu uvažovat, než píšu článek. Obzvlášť u téhle výzvy, poněvadž pokaždé nadcházející téma zmíním dřív, než bych měla. Takže - knihy nebo filmy?


KNIHY!

Rozhodně knihy. Nemám nic proti tomu si pustit film a už vůbec nemám nic proti režisérům, hercům a dalším lidem, co se na filmech podílejí. Je to prostě jen o tom, že si každý dokáže při čtení udělat ve své mysli vlastní obrazy a ne všem vyhovuje zpracování filmu.

Já to třeba miluju. Tu fantazii, volnost při čtení. Ve své vlastní hlavě můžu dělat cokoliv, představit si, co chci nebo třeba snít o tom, jaké by to bylo být hlavním hrdinou a všechno doopravdy prožívat. Navíc, zlepší se vám slovní zásoba a neuvěřitelně mi to pomáhá, když píšu - ať už slohovky nebo jen tak pro sebe.

Takže pointa článku? Koukněte na film, ale hlavně čtěte! :)

Zdroje:

Romadůr

18. Tenhe díl ne!

29. srpna 2014 v 11:21 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

vypadá to, že se počasí zase na chvíli umoudřilo. :D No už bylo načase - i když tak hezky zrovna když má začít škola! Typické. Každopádně dneska zase zapracuju na kapitole, snad bude do Pondělí hotová. :)

Den osmnáctý - Nejméně oblíbená kniha Harryho Pottera


Úvodem

Je mi líto, pokud vás zklamu, když se u dnešního tématu nerozepíš, ale tak nějak mi to zrovna nejde. Chci říct - nepotřebuju dlouhé odstavce plné nudných přípomínek, jenž by většina z vás stejně nečetla.


Tuším, že už jsem to v nějakém článku výzvy zmínila. Psala jsem, že nemám ráda film ani knihu Prince dvojí krve. Nevím, co přeseně se mi na ní nelíbí, ale tak nějak mi přišla ze všech knih nejnudnější.

Tím samozřejmě neznevažuju spisovatelský um Rowlingové, pouze vyjadřuju svůj názor. Neřekla bych, že bych to napsala nebo že by to mělo být jinak - to ne. Jen mě prostě tenhle díl nebral tak jako všechny předchozí a do jeho čtení jsem se musela občas dokopat.

Jaký je váš názor? Kterou knihu jste četli s obtížemi?

Zdroje:

Romadůr

17. To hůlka si vybírá kouzelníka...

28. srpna 2014 v 11:19 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

tak u nás konečně sluníčko a když je venku hezky, tak odpoledně mizím ven. Pokud nebude pršet, tak bych si snad zítra mohla po - s prominutím - kurevsky dlouhé době taky zaběhat. Snad se zítra pustím do další kapitoly...

Den sedmnáctý - Jaká hůlka by se ke mně nejvíc hodila?



Úvodem

Přiznámvám, ten layout mohl být trochu vymakanější. Nicméně jsem nepřišla na nějaký lepší nápad. Dnešní výzva mě nadchla a ač jsem vzhůru již od sedmi (od sedmi!), stejně jsem nad tím strávila poměrně dlouhou dobu.

Hůlky

Proč tak dlouho? Velmi jednoduchá odpověď. Pročetla jsem si perfektní článek, v němž se objevila spousta poznámek o ohebnosti, jádře a hlavně o typu dřeva. Opravdu jsem nad tím uvažovala dlouho, než jsem se rozhodla pro tuto volbu. :)

Červený dub
Blána ze srdce Peruánského Zmijozubého draka
9 a půl palce, neohebná

Ohebnost

Začala bych nejdřív Ohebností. Proč je má hůlka neohebná? Tyto typy hůlek mají majitelé, jenž se téměř nikdy nedají zviklat k jinému rozhodnutí, než učinili oni sami.

Délka

Hůlky se většinou prodávají mezi 9 a 15 palci. Drobnější hůlky jsou lepší pro okázalejší, elegantnější a vybroušenější kouzla. Delší hůlky jsou pro čarodějky a kouzelníky, jenž preferují dramatiku a monumentálnost v kouzlech.

Jádro

Blána z dračího srdce napomáhá okázalým a mocným zaklínadlům, rychle se učí a se svým majitelem mají velmi silné pouto. Mají silný temperament a pokud je má v rukou špatný kouzelník, hůlka se přizpůsobí Temné straně.
Peruánský zmijozubý drak je nejrychlejší letec, s drobným vzezřením a neobyčejně jedovatými zuby. Jádro z jeho srdce se hodí k majitelům, jenž jsou agresivní a cílevědomí. Typické vlastnosti majitele jsou rychlé a nečekané útoky ze zálohy.

Dřevo

Raději sem dám celou citaci. :)


"Od nevzdělanců často uslyšíte, že hůlka z červeného dubu je neklamným znamením kouzelníkovy vznětlivosti. Ve skutečnosti ideální vlastníci červeného dubu oplývají neobvykle rychlými reakcemi, takže jde o perfektní soubojovou hůlku. Je méně běžná než anglický dub, a jak jsem zjistil, její ideální vlastník je pohotový, bystrý a přizpůsobivý, často vytváří vlastní charakteristická, osobitá kouzla, a je radost mít ho v boji po svém boku. Hůlky z červeného dubu podle mého názoru patří k těm nejkrásnějším."



Řekla bych, že jsem se snad trefila do své osobnosti a většina citací na mě tak dokonale sedí. Omrkněte tu stránku taky a najděte svou vlastní hůlku. :)

Zdroje:

Romadůr

15. Žádné další hádky

27. srpna 2014 v 18:45 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak je tady další kapitola. Tentokrát průletová a ze dvou pohledů. Snad jsem tam zařadila i vtipnější scénku a příště se těšte na pořádné drama!


15. Žádné další hádky


Sam

Kdybych řekla, že to šlo hodně špatně, byla bych ještě velmi mírná. Zbytek prázdnin mi mezi jednotlivými hádkami s mámou ubíhal nesnesitelně pomalu. Vypadalo to, že si uvědomila, jak moc je mi ukradené, co všechno mi zakáže a jak smutně se u toho bude tvářit.


A tak poslední týden změnila taktiku. A já musela nechtíc uznat, že opravdu zabodovala. Zakázala mi návštěvy u profesora Snapea! Věděla, jak moc ráda tam chodím a že se tam před ní schovávám - tedy pokud nebyla v práci.


Po pár neuspěšných pokusech o použití krbu odčarovala letax. Když dva dny nato zjistila, že se pokouším Letax objednat, zakázala mi přístup k Césarovi. Což byl, nutno dodat, opravdu tvrdý trest.


Nejenže jsem byla naprosto odříznutá od jediného dospělého, v němž jsem měla aspoň trochu víru a cítila se s ním opravdově, ale znamenalo to i konec dopisování s Julce, Rileym a Denisem. Ten den... ten den jsme se pohádaly. Neuvěřitelně pohádaly.


Bylo to poprvé, co mi řekla, že si nezasloužím být její dcera. A poprvé, co jsem jí řekla, že ji nenávidím...


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Erica


Ten den mi řekla, že mě nenávidí. Nemyslela to tak, stejně jako já nemyslela ta slova, jenž jim předcházela, ale i když to řekla v afektu, bolelo to stejně. Možná ještě víc, protože to bylo poprvé, co mi něco takového řekla.


Byla jsem nespravedlivá? Možná. Ale dělám to pro ni. Kvůli ní. Protože mám strach.

Bojím se, co jí - co nám hodlají udělat příště. Kdo ví, kam až tenhle hon dojde? Co když příště nebude mít tolik štěstí a oni svou práci dokončí?


Vím. Nepřežila bych to. Nedovedu si svůj život představit bez Sam, tak jako jsem si ho kdysi nedovedla představit bez něj. Co se stalo s klukem, do něhož jsem byla tak bláznivě zamilovaná a s nímž jsem si dovedla představit zbytek života?


Nechtěla jsem ho vinit, protože si dobře uvědomuju, že všechna vina leží na mně. Vždyť jsem mu ani nebyla schopná říct, že s ním čekám dítě. Tak jsem zbaběle utekla. Nestihla jsem se s nimi rozloučit a teď už mi zbyl pouze Remus, s nímž se ani nemůžu vídat, poněvadž je to příliš nebezpečné.


Náš život se do konce roku vrátil do téměř stejných kolejí. Nepřestala mi psát dopisy. Hned v prvním, jenž přišel dva dny po začátku roku se mi omluvila. Věděla, že přestřelila.


Nikdy jsem nebyla šťastnější, když jsem viděla letět Césara s dopisem nadepsaným jejím typickým obsáhlým rukopisem. Také jsem se omluvila. Doufala jsem, že z těch vět pochopí, jak moc ji miluju a záleží mi na ní.


Zřejmě ne, ale nemám jí to za zlé. Je mladá a povahou celý Sirius. Její další dopisy byly milé, zdvořilé, ale její odtažitost byla znát na každém slovu.


Když byla ve škole, měla jsem čas lépe rozložený a pohnula s mým projektem. Jednou, když jsem se vracela pozdě v noci, jsem si vše uvědomila. Samozřejmě, že měla pravdu - byla jsem v práci víc doma než na našem ranči.


S provinilým svědomím jsem začala učit Apollóna na lonži a začala ho učit chodit se sedlem. Doufala jsem, že to zvládnu do letních prázdnin při všem tom shonu, jenž jsem měla. Bylo jediné štěstí, že to její hřebeček pochopil a byť měl sotva tři roky, učil se velmi rychle.


V půlce ledna už všechno zvládal, nicméně jsem si ještě netroufla se na něj posadit a zmařit tak mou půlroční práci. Samanthě jsem o tom nepsala a doufala, že to jako překvapení a dárek k narozeninám bude stačit.


Cítila jsem se klidněji, když nějací mudlové nahlásili, že se hledaný pohybuje ve Skotsku. Bylo to špatné vůči Harrymu, Remusovi a celým Bradavicím, ale Sam byla v bezpečí. A to pro mě znamenalo víc, než cokoliv jiného.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Sam


Věděla jsem, že je to mámě upřímně líto a chce vše napravit. Taky jsem se chtěla usmířit mezi čtyřma očima, ale zjistila jsem, že na to o Vánocích ještě nemám odvahu. Máma byla skvělá - netlačila na mě a dovolila mi přes prázdniny zůstat v Krásnohůlkách.


Riley a Julce měli se mnou spoustu trpělivosti a dostatek taktu, aby ze mě netahali podrobnosti. Byla jsem jim za to nesmírně vděčná a jen to utužilo naše přátelství.


Ne všichni byli samozřejmě milí, ale od Averyho jsme ani nic jiného nečekali. Sice jsme naše akce plánovali déle a snažili se být nenápadní, nicméně za pohled na do ruda rozzuřeného Averyho to vždycky stálo.


Bylo to vlastně poprvé, co jsem se obrátila se svými problémy i na jiného dospělého, než byla máma. Profesor Snape nejspíš poznal hloubku zoufalství z mého dopisu, protože jeho odpověď nepřišla plná jedovatých a sarkastických poznámek.


Samozřejmě, že mě jeho dopis povzbudil - tedy až jsem dešifrovala všechny jeho dokonale napsané poznámky, ale to byl prostě jeho styl. Ve skutečnosti perfektně odvedl pozornost od loňského léta spoustou poznámek a recenzí Zacelovacího lektvaru.


Těšilo mě, když jsem zjistila, kolik mu dalo práce sehnat všechny potřebné informace a přeposlat je po Césarovi. Dokonce začal posílat zprávy po školních sovách, když se César neukázal včas. To mi jako důkaz, že mu na mně záleží stačilo.


V den jeho narozenin jsem si troufla mu poslat kolískou. Předem jsem si od ředitele Brumbála zjistila, jakou používá a on mi to s čtvéráckýma jiskřičkama v očích prozradil. Kdo by to do uštěpačného profesora lektvarů řekl, že má v oblibě kvalitní značky?


Upřímně jsem doufala, že mě nezabije. S jeho dalším dopisem přišly značkové rukavice na famfrpál. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo vyzvídal u Brumbála...


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Konec roku se přiblížil zatraceně rychle a neřešilo se nic jiného, než že Sirius Black opět uprchl a že Bradavice zaměstnaly na pozici Obrany vlkodlaka. Byla jsem definitivně zmatená, když mě u kočárů konfrontoval Avery.


"Harperová, hádám, že brzy budeš mít rodinou sešlost, viď?," zastavil mě se svými kumpány, když jsme dorazili do Paříže.

"Dej si odchod Avery," doporučil mu chladně Riley.


Avery se na něj opovržlivě podíval a se zlomyslným úsměvem se otočil zpět ke mně.

"Copak? Tvůj zločineckej tatíček se ještě u vás neobjevil? Jaká škoda."

Přimhouřila jsem oči a odfrkla si, rozhodnutá se nenechat vyvést z míry.


"Od syna Smrtijedů to sedí," kontrolovala jsem.

Zlostně se nakrčil, ale nedovolil si před tolika svědky vytáhnout hůlku, natož něco zkusit bez ní.

"Myslím, že budeš překvapená, až zjistíš, komu tvoje máma vlezla do postele," řekl zlomyslně.


Zatnula jsem ruce v pěst a hodlala mu jednu ubalit, kdyby mě z obou stran nedrželi mí dva nejlepší přátelé. Avery se jen ušklíbnul a pokynul svým gorilám k odchodu.

"Přísahám, že tenhle svět zbavím toho imbecila," zasyčela jsem vztekle a vymanila se z jejich sevření.


"Jen klid Sam - je to Avery, vždyť ho znáš. Pokusí se tě za každou cenu vytočit," domlouvla mi Julce.

"Ani nevíš, jak moc ho chci právě teď zabít," zaskřípala jsem zuby a kopla do kamínků pod jejíma nohama.


"Jako obvykle je...," začal Riley a vzápětí ukázal někam za mě. "Hele! Támhle je tvá máma."

Prudce jsem se otočila a zamávala jí. Široce se usmála a zamávala mi nazpět. Otočila jsem se zpět k přátelům a vrhla se jim kolem krku.


"Bude se mi stýskat!"

"Nám taky," odpověděli sborově a zasmáli se.



Popadla jsem svůj batoh a kufr a co nejrychlejším tempem se vydala k mámě, jež mi šla naproti. Když byla dostatečně blízko, odsunula kufr stranou a vtáhla mě do pevného objetí. Ráda jsem jí ho opětovala a cítila se znovu jako doma.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



"No páni!," hlesla jsem a zírala na osedlaného Apollóna, poklidně stojícího na vazáku vedle stáje."Kdys..."

Otočila jsem se na ni v němém úžasu. Na tváři měla spokojený úsměv.



"Během roku. Byl to pěkný paličák, když došlo na jízdu v sedle. Ale nakonec se nechal přesvědčit, že to není až tak špatné," objasnila.

"Můžu se jít projet, že jo? Prosím," vyhrkla jsem nadšeně a nevinně zamrkala řasami.



Na chvíli zaváhala, ale pak s povzdechem přikývla. Překvapeně se zarazila, když jsem jí s nadšeným výkřikem skočila do náruče. Objala mě nazpět a jemně mě postrčila.

"Tak běž, než bude večeře," řekla jemně.



Raději jsem si skousla jazyk, abych neokomentovala její kvality v tomhle směru a tak jsem přikývla, připnula na hlavu přilbu a vyhoupla se do sedla. Automaticky jsem si přehodila otěže a zapřela paty.



Zároveň jsem si uvědomila, za jakých okolností jsem na koni seděla naposledy a píchlo mě u srdce. Naposledy na Naději. Hrdinka.



Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila chmurných myšlenek a chytila otěže pevněji do rukou. Lehkým tlakem nohou jsem pobídla Apollóna k pohybu. S obrovským nadšením se energicky rozešel a zvědavě pohazoval hlavou. Znala jsem mladé koně díky bobovi, takže jsem věděla, že bude chvíli trvat, než se uklidní.



"V šest buď doma! A nejezděte za hranice!," zavolala na mě ještě máma, když mířila k domu.

Otočila jsem se v sedle a ukázala ji zdvižený palec. Naposledy jsme na sebe mávli a já jsem pobídla netrpělivého hřebečka ke klusu.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Když jsem se vracela zpět lesní cestou, byla jsem příjemně unavená. Apollónova srst se leskla potem, ale přesto vypadal, že by to byl schopný okamžitě zopakovat. Uvolněně jsem se zasmála a poplácala ho po krku.

"Hodný kluk," pochválila jsem ho a v odpověď mi přišlo veselé zafrkání.


Prudce jsem trhla otěžemi, když jsem pár metrů přede mnou zaslechla zvuk přemístění. Apollón jakoby pochopil, že se dějě něco důležitého, okamžitě zastavil a čekal na můj další pokyn. Zadívala jsem se do dálky a ujistila se, že jsem dobře skrytá stromem.



K našemu domu se blížily tři postavy, z nichž dvě jsem okamžitě poznala. Profesor Brumbál a Snape. Uklidnila jsem se, protože jsem věděla, že oni by k nám nikdy nepřivedli nikoho nebezpečného.



Pobídla jsem Apollóna k cvalu a vyrazila směrem ke stájím. Dusot kopyt se rozléhal opravdu dost silně a tak nebylo divo, že se všichni zasavili a s hůlkami na pozoru otočili mým směrem. Zpomalila jsem do klusu a dojela až k nim, kde jsem elegantně zastavila metr před profesorem Brumbálem.



"Dobrý večer," pozdravila jsem a usmála se.

"Rád tě vidím Samantho," usmál se ředitel a zadíval se na mého čtyřnohého kamaráda. "Smím?"

"Jasně," odpověděla jsem a povolila uzdu, aby měl volný krk.



Brumbál rukou jemně pohladil koně po nozdrách. Profesor Snape si posměšně odfrkl a jeho společník, v němž jsem poznala profesora Lupina, na mě zíral. Už zase. Odtrhla jsem od něj pohled a zaměřila se na ředitele.



Lehce jsem stočila levou ruku, zatnula ji v pěst, krom dvou prstů, jakobych dělala "V" a zahýbala s nimi. Apollón, jenž mé počínání pozorně sledoval, sklonil hlavu a spustil se na jedno koleno. Periferně jsem viděla, že jsem si získala pozornost všech přítomných.



"Působivé," mrkl na mě Brumbál a pohladil hřebečka po hřívě.

"Naučilas ho ještě něco?," zeptal se zvědavě, když se Apollón znovu narovnal.



Nebyla jsem si jistá, jestli to bude fungovat, ale zatnula jsem paty a jemně dvakrát zatahala trhaně za otěže. Skrz povolené otěže si trochu uvolnil hlavu a zatřásl hlavou, takže vypadal, jakoby kýval na souhlas.



"Super. Včeras byl protivnej a dneska se předvádíš?," vytkla jsem koni a poplácala ho po krku.

Brumbála se uchechtl a vyrazil znovu k domu.



Pobídla jsem patou Apollóna a zařadila se poblíž tří kouzelníků. Protáhla jsem si bolavá záda a sklonila se mu k boku, abych si zajistila třmen. Když jsem se zvedla, cítila jsem na sobě Lupinův pohled.



"Erica je uvnitř?," zeptal se mě milým hlasem a donutil mě tak se na něj podívat.

"Ehm... Nejspíš bude někde v kuchyni," přikývla jsem a uvědomila jsem si, proč na mě tak zírá.

Zatraceně, pomyslela jsem si. Nezměnila jsem svou podobu. Máma mě stáhne z kůže.



"Zadní dveře jsou otevřené," řekla jsem a ukázala za roh. "Musím ještě do stáje, ale máma bude určitě uvnitř."

"Jen běž," pobídl mě Brumbál.



Přikývla jsem a patami pobídla Apollóna do cvalu.-i když mě to nutilo, neotočila jsem se a co nejrychleji zamířila do stáje. Seskočila jsem z koně a odsedlala ho.



Nakonec jsem se zdržela o něco dééle, než bylo nutné, protože jsem chtěla čelit mámině hněvu o něco později. Nachystala jsem do žlabu seno a vodu, vyhřebelcovala ho a vyklidila stáj. Mrkla jsem na hodinky. Bylo pár minut po třičtvrtě na šest.

Zarazila jsem vidle do sena a vyrazila čelit mámině hněvu.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Kupodivu nebyla naštvaná, ale tak nějak smířená. Když jsem vešla do domu a pokusila se nenápadně a tiše zmizet na schodech, vyšla z obýváku máma.

"Co ti tak dlouho trvalo?," než jsem stihla odpovědět, přerušila mě. "To je jedno. Umyj si ruce a přijď do jídelny na večeři."



Jemně se usmála a zase zmizela. Věděla jsem, že z toho se už nevykroutím a zdržovat je zbytečné. Spěšně jsem si umyla ruce v koupelně a vešla do jídelny.



Rozhodně jsem litovala, že jsem nestihla proklouznout do pokoje. Profesor Snape se tvářil přímo vražedně a mračil se na Lupina, jenž se naopak vyčítavě díval střídavě na něj a na mámu. A profesor Brumbál to všechno typicky sledoval s pobavením v očích.



V duchu jsem si těžce povzdechla, když jediné místo, jenž na mě zůstalo, bylo mezi Snapem a Lupinem. Poněkud neochotně jsem se mezi ně posadila a doufala, že se nerozhodnou do sebe pustit. Brumbál naproti mně se usmíval.



Raději jsem nic nekomentovala a pustila se do jídla. Celou večeři doprovázelo nepříjemné ticho a když se do sebe ti dva málem pustili, kvůli solničce, rozhodla jsem se do toho vstoupit. Jejich magie se ve vzduchu přeměřovaly a nepříjemně zahřály vzduch v místnosti.



"Proč mezi nimi sedím jako štít?," zeptala jsem se naštvaně mámy a odložila příbor.

"Samantho?!," ozvalo se ze třech míst najednou.

Profesor Brumbál se zakuckal a uchechtl. Já jsem se dotčeně opřela do židle a zkřížila ruce na hrudi. Stejně už jsme skoro dojedli.



"Ve skutečnosti - máš pravdu. Omlouvám se," prohlásil Brumbál a mrkl na mě.

Vážně jsem to nechápala. Letmo jsem se podívala na mistra lektvarů, jenž se zamračeně díval na svého nadřízeného. I on to nechápal. Máma si povzdechla a taky odložila příbor.

"Sam, běž do pokoje, prosím."



Zvedla jsem se, když mě zastavila ruka profesora Snapea.

"Myslím, že nebude na škodu, když bude přítomna. Zůstaňte, slečno Harperová," řekl chladně s očima zavrtanýma do mámy.

"Severusi, tohle není nutné. Pokud se tak Erica rozhodla, nemůžeš..."



"Myslím, že se tě nikdo neptal na radu, Lupine."

"Nebuď protivný. Myslím, že mám právo se zastat..."

"Zastat? Nebuď směšný, jediné..."

"Nechte toho!," řekly jsme s mámou zároveň a podívaly se na sebe.



Profesor Brumbál se už teď nestydatě pochechtával, zatímco ti dva proti sobě vstali a měřili se zlověstnými pohledy. Naštvaně jsem se zamračila.

"Hádejte se beze mě," štěkla jsem a vyšla z místnosti.



Vyběhla jsem do pokoje, zatímco ti dva se tam podle stále zvyšujících hlasů chystali na druhé kolo a zabouchla za sebou dveře. Právě proto jsem nesnášela večeře s více jak jedním hostem.



Trhla jsem sebou, když mi na okno zaťukal Romeo. S rozšiřujicím se úsměvem jsem ho rychle vpustila dovnitř a odvázala mu pergamen z nohou. Vděčně se posadil k misce z vodou a zčal hltavě pít.

Roztrhla jsem obálku a začetla se do dopisu.


Drahá Sam,


vím, dlouho jsem se neozval, ale bylo to teď v Bradavicích takové všelijaké. Teprve jsem se dostal k tomu, abych ti napsal. Vážně nevím, jak to napsat... ale jsem opravdu v šoku. Proč jsi mi neřekla, že je Sirius Black tvůj otec?


Denis

Romadůr

16. Oblíbený profesor

27. srpna 2014 v 9:12 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

příšerné počasí, že? Skoro celé léto propršelo a za chvíli jdeme zpět do školy. No, aspoň většina z nás. Snad vám tento článek zpříjemní den. :) Během dneška taky přidám další kapitolu Půlnočního Slunce. :)

Den šestnáctý - Nejoblíbenější člen profesorského sboru


Úvodem

Dnešní téma pro mě bylo celkem těžké na výběr. Na nervy pouze učitelé Obrany - jen Remuse jsem měla ráda. Po dlouhém uvažování a porovnání všech faktů. Vybrala jsem logicky (nebo bych měla napsat Zmijozelsky?) tu nejlepší volbu.



Já vím - to jste nečekali, že?

Stejně, říkejte si co chcete, nemůžu si pomoct, abych nevybrala svou oblíbenou postavu. A když to vezmu kolem a kolem - Zmijozelům nadržuje, takže to pro mě ve skutečnosti musí být oblíbený učitel.

Nebudu se tu zaobírat detaily, poněvadž jsem o této osobě napsala nejméně pět článků a nerada bych se opakovala. Snad pro připomenutí - skoro v každé výzvě se alespoň jednou objevil.

Zdroje:

Romadůr

15. Chtěl bych být jen přítel tvůj...

26. srpna 2014 v 10:31 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

naprostá pecka! Jsme už v úůlce výzvy - tak rychle to utíká. Školní rok je za rohem a věřte tomu nebo ne, já se zpět do lavic celkem těším. :) Taky se pokusím dneska dopsat další kapitolu Půlnočního Slunce. :)

Den patnáctý - Kdo by byl můj nejlepší přítel/kyně v Bradavicích?


Úvodem

Tohle téma je vážně skvělé a bylo těžké vybrat z tolika lidí jen tři, ale nakonec jsem to vyřešila po svém. Pravidlo bylo pouze to, že jsem směla vybrat 3 studenty. :) Takže jsem se rozhodla z každé doby vybrat jednoho studenta, s nímž bych se nejraději přátelila.

Minulost aneb doba Pobertů



Z téhle doby to byl poměrně lehký výběr. Nejvíc blízký mi je právě Remus a myslím si, že by se se mnou třeba i rád přátelil. Z jejich party byl vždycky ten nejrozumnější, chytrý a hodný kluk. Skvělá kombinace. :)

Že je Nebelvír? No... co se dá dělat. Hodní kluci se do Zmijozelu stejně nedostanou.


Přítomnost aneb doba Zlatého tria


Z této doby volím Ginny, protože ač je prakticky "odstřižena" od Tria, hraje v celé sérii důležitou roli. Ginny je skvělá holka a věrná přítelkyně. Myslím, že jen málokdo má nervy čekat na svou lásku tak dlouho...

Vždycky jsem chtěla vidět, jak fungují její netopýří zaklínadla. Asi je mi blízká proto, že i když to nevypadá, uvažuje často jako Zmijozel, což jsem musela napsat, protože je to již podruhé (sakra!), co jsem zvolila Nebelvír.


Budoucnost aneb novodobí Pobertové



Posledním je Albus Severus Potter. Nejvíc sympatický ze všech postav, jenž se objevují v bradavicích v této době. Albus je prakticky celý táta a jako jediný má Lilyiny oči.

Proč jsem ho vybrala? No pro mě je to prostě první Potter, jenž půjde po dlouhé době do Zmijozelu. Myslím, že by bylo načase, aby aspoň Junior vybral druhou stranu mince. :)

A vaši přátelé? :)

Zdroje:

Romadůr

14. Kdo z koho

25. srpna 2014 v 10:29 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

znovu se hlásím. A mám takový zajímavý postřeh - to už je podruhé, co je titulek článku prakticky samé zájmeno! :D Nicméně, dnešní výzva je opravdu klasika.

Tým Voldemort versus Tým Harry


Úvodem

Je to klasika. Tuhle otázku jsem očekávala už od začátku výzvy, protože není fanoušek, který by tohle neřešil. Dobro vs. Zlo - Harry vs. Voldemort...


Za mě je to jednoznačné - Tým Potter! Ať už jsem sebevětší Zmijozel, nemám Voldemorta v oblibě a i když se na to nehodím, přidala bych se na stranu Světla.

Když se nad tím zamyslíte - opravdu byste se chtěli plazit po zemi, líbat nohy nějakému slizounovi, jenž o sobě tvrdí, že je Pán zla? Raději ne, díky. A to ani nemluvím o tom, nechat se dobrovolně proklít Cruciatem, protože jste !nesplnili příkaz". Opravdu?

Raději zemřít s vědomím, že vám zbyla nějaká hrdost a nejste pohou loutkou někoho, komu na vás ani v nejmenším nezáleží. Tak co vede všechny mladé kouzelníky k následování Toho, jenž nesmíme jmenovat? Řekla bych, že na to je opravdu jednoduchá odpověď.

  • Většinou je to rodinou. Spousta čistokrevných kouzelníků je následovníky Temného pána a chtějí to stejné i po vlastních potomcích. A co s tím chcete dělat, když jste mladí a pokud odmítnete, rovná se to smrti?
  • Touha po moci - kdo by nechtěl být mocný? Jenže za tím oparem moci je spousta špatného, co budete muset udělat...
  • Touha po pomstě - přesně, jako tomu bylo u Severuse Snapea. Týrané děti chtějí mít pocit, že jsou epší a silnější než ti, co je šikanovali...
A co vy? Kdo je váš tým? :)

Zdroje:

Romadůr

14. Setkání

24. srpna 2014 v 13:21 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
tak je to tady. Dopsána další část, snad se bude líbit. :) Další kapitola by tu měla být kolem středy. :)


14. Setkání


"Takže... mami," začala jsem, když jsme se usadili u večeře.

Zvědavě se na mě podívala a položila na stůl mísu se salátem. Trochu nejistě jsem si nabrala svou porci a zabodla do ní vidličku.

"Víš, když jsem byla dnes u profesora Snapea... přišel tam ten nový učitel Obrany," hodila jsem rukavici a lhostejně žvýkala rajče.



Máma nepatrně ztuhla v pohybu, ale snažila se dělat jakoby nic a naložila na svůj talíř trochu salátu.

"Ano? Severus se nezmínil," řekla s jasnou výčitkou na jmenovaného.

Pomalu jsem ukusovala další sousto a dávala jí tak možnost se k tomu vyjádřit. Viděla jsem jí na očích, jak přemýšlí, co má říct, aby něco neprozradila.



"Ty ho znáš?," zeptala jsem se přímo.

"Ze školy," prohodila neurčitě, jakoby na tom přece nezáleželo. "Proč se ptáš?"

"Řekl mi, že tě mám pozdravovat. Asi by mi to neříkal, kdyby tě neznal, ne?," rozhodla jsem se přejít k věci.

Máma zbledla a položila vidličku. Evidentně ji přešla chuť k jídlu.



"Ach tak."

Pozvedla jsem obočí. To je vše, co mi k tomu řekne? Vstala od stolu a sebrala z něj nádobí. S rozhodným výrazem jsem ji následovala do kuchyně.

"Asi jste se znali dobře, když tě pozdravuje po takové době, ne? Neměla bys mu napsat?," zeptala jsem se s hranou nevinností.



"Myslím, že už je to dlouho, co jsme se naposledy viděli, Sam," podotkla důrazně a naskládala nádobí do myčky poměrně tvrději, než bylo nutné.

"No právě. Co kdybys mu poslala sovu? Vypadal moc mile a řekla bych, že na tebe rozhodně nezapomněl. Byl překvapený, když mě viděl."



Prudce se ke mně otočila, v očích zděšený výraz a naléhavě se mě zeptala.

"Viděl tě v tvé podobě? Maskovala ses?"

"Je to problém, že mě viděl?"

Viditelně zbledla.



"Viděl?," zašeptala.

"Takže on to ví taky?! Ví, kdo je můj táta?," zeptala jsem se a vzrušeně vyskočila ze stoličky.

Rychle ke mně přešla. Pevně mě chytila pod lokty a donutila mě se uklidnit.

"Samantho! Viděl tvou podobu?," zopakovala důrazně a zatřásla se mnou.



"Au! To bolí, mami!," zasyčela jsem překvapeně. Z toho stisku budu mít pěkné modřiny.

Okamžitě mě pustila, sama zděšená tím, co udělala. Opatrně ke mně udělala krok a její tvář byla zase vážná.

"Viděl tě?"



"Ne. Přeměnila jsem se na tebe, jak mi poradil profesor Snape."

"Dobře."

Nevěřícně jsem se na ni podívala a znovu se ve mně nahromadil vztek.

"Jak dobře? To je všechno, co mi k tomu řekneš?," vyjela jsem na ni naštvaně.



Skousla si rty a potřásla hlavou. Znovu poodešla ke kuchyňské lince, kam jsem ji hbitě následovala. Jemně jsem jí položila ruku na loket a počkala, než se na mě podívá.

"Proč mi prostě neřekneš pravdu?," zeptala jsem se.



Útrpně zavřela oči a zamítavě zakroutila hlavou.

"Nemůžu," řekla se stále zavřenýma očima.

Přikývla jsem a chladně konstatovala.



"Jak jinak."

Otočila jsem se na patě a vyběhla schody do svého pokoje. Už jsem měla za celý svůj život plné zuby všech lží, jenž mi neustále dospělí mlátili o hlavu.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Pokusila jsem se to téma nadhodit během týdne ještě několikrát, ale máma byla neoblomná. Z toho jsem si odvodila, že jí někdo doslova přikázal nemluvit se mnou o mém otci. Předpokládála jsem, že to byl Brumbál.



Na jednu stranu jsem byla ráda, že už se konečně dostala do bodu, kdy mi nebude chtít zatajovat jeho identitu, nicméně za těchto okolností mi to bylo naprosto k ničemu. Což bylo jemně řečeno frustrující.



Byla jsem ráda, když jsem se v půli prázdnin mohla sbalit a odjet na dva týdny do Kanady s Denisem a jeho rodiči. Atmosféra u nás doma snad totiž nemohla být horší. Pár dní před odjezdem jsme se s mámou znovu pohádaly a od té chvíle jsme na sebe pořádně nepromluvily.



"Zase ztracená v myšlenkách?," šťouchl do mě Denis a předvedl svůj oslňující úsměv.

"Trochu," potvrdila jsem a vytrhla ze země malou kopretinu.

"Ale no tak. Ona ti to odpustí. Není to přece poprvé, co jste se chytly, ne?," pousmál se a posadil vedle mě.



"Ne, jenže tentokrát...," povzdechla jsem si a zahodila květinu. "Vážně jsem to přehnala. Zase jsem jí vmetla do tváře tátu. Kdybys viděl ten její výraz..."

Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Nemohlo to být horší, opravdu ne. Trochu váhavě mě chytil za ruku a věnoval mi povzbudivý úsměv.



"Hele, my se s tátou i mámou taky hádáme a občas si řeknem taky dost špatný věci, ale... Tohle se prostě děje. Neprojdeš celý život bez toho, aniž by ses nepohádala s někým z rodiny. Tak to je."

Zasmála jsem se a na jeho nechápavý pohled jsem zavrtěla hlavou.

"Víš, je to divný, když mi takové rady dáváš zrovna ty - pan delikvent, drzej spratek a..."



Nenechal mě dopovědět a chrstl mi do tváře spoustu zelené trávy. Znechuceně jsem ji ze sebe setřásla a vyplivla ty kusy, co se mi dostaly do pusy, zatímco se dal na zběsilý útěk k domu.

"Syčáku!," vyjekla jsem naštvaně a posbírala se na nohy.



Rychle jsem vyškubla kus kořene stromu, pod nímž jsem seděla a s přesností střelce mu ho hodila pod nohy. Samozřejmě to nečekal, zakopl o něj a svalil se do trávy. V záchvatu smíchu jsem se znovu sesunula na zem a sledovala, jak se s tlumenými nadávkami zvedá.



"Tos neudělala!," zařval mým směrem s blýskajícím se pohledem.

"A kdyby?," zacukrovala jsem nazpět a zamrkala řasami.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Quiberon

Erica



Znovu jsem hleděla na ty řádky napsané na pergamenu a proklínala se za svoji slabost. Riskovala jsem všechno proto, abych ho znovu viděla. Odfrkla jsem si. A to jsem nedávno vyčítala Sam, že je sobecká.



Bohužel už nešlo vzít svá slova zpět a tak jsem teď netrpělivě postávala u kuchyňské linky. Dávala jsem v risk všechno, co jsem tu třináct let tak pracně budovala. A proč? Kvůli dětinské touze znovu vidět dávného nejlepšího kamaráda.



Jsem rád, že ses ozvala. Počkám na tebe v 16:00 před kavárnou Panorama.

Tvůj

Remus Lupin



Mrkla jsem na hodiny na stěně. Bylo za pět minut čtyři. Srdce jsem měla nervozitou až v krku a stále jsem zvažovala možnost, že se tam neobjevím. Zkousla jsem si rty a strčila obálku do kapsy u mikiny.



Moudrý klobouk mě přece nezařadil do Nebelvíru pro nic za nic. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ze dveří domu. Nemůžu z toho vycouvat - ne teď, když jsem kvůli tomu setkání podstoupila tolik bezpečnostních opatření.



Naposled jsem se podvíala na náš dům a prošla přes ochranné bariéry. S posledním hlubokým nádechem jsem se přemístila.

PRÁSK!



Rychle jsem se rozhlédla po liduprázdné boční uličce Londýna. Když jsem nespatřila nic podezřelého dopřála jsem si pár minut a zavřela oči, abych zmírnila nevolnost po přemístění.



Schovala jsem hůlku do boční kapsy u kalhot, kdybych ji v případě nutnosti musela vytáhnout a ujistila se, že není vidět. Lehce jsem se otřásla zimou, protože ač bylo léto, v Anglii dnes nepanovalo zrovna vlídné počasí.



Pevně jsem se schoulila do mikiny a přitáhla si tašku blíž k tělu. Vydala jsem se za zvukem vřeštících dětí a vešla na lehce rušnou ulici. Hned na první pouliční lampě byla fotka Siriuse Blacka a pod ním varování pro mudly.



Donutila jsem se to ignorovat a znovu se vydala na svou trasu. Zastavila jsem se u pošty a počkala, až opadne další příval turistů. Poté jsem pohledem zaběhla ke kavárně na druhé straně ulice a zůstala zkoprněle stát.



Opravdu tam byl a čekal na mě. Teprve to, že jsem ho konečně uviděla, udělalo tuhle situaci naprosto reálnou. Donutila jsem se k pohybu a doufala, že nevypadám tak vláčně, jak jsem se cítila. Nohy se mi lehce třásly a věděla jsem, že už rozhodně nemůžu couvnout, protože se mohl kdykoliv otočit mým směrem a zahlédnout mě.



Vmísila jsem se do davu a nechala se dovést až před kavárnou, kde jsem vybočila z chodníku a opatrně našlapovala jeho směrem. Udělala jsem ten poseldní krok a doufala, že mě teď nezklamou hlasivky.

"Remusi?"



Okamžitě se otočila upřel na mě své medově zbarvené oči. Nahrnuly se mi slzy do očí, když jsem ho znovu uviděla, tentokrát zblízka. Stále měl ty teple zbarvené duhovky a na rtech laskavý úsměv. Teď měl ve tváři stejné dojetí, jako já.

Nepotřebovala jsem být dobrý nitrozpytec, abych věděla, že myslí na den, kdy jsme se spolu loučili.



"Erico," dostal chrčivě ze sebe a věnoval mi úsměv.

Udělal poslední potřebný krok a vtáhl mě do svého pevného vlčího sevřetí. Ovládla jsem se, abych se nerozbrečela a vracela mu stejně pevně objetí. Byla jsem ráda, že na naši schůzku zvolil rušnou ulici, protože takhle si nás nikdo nevšímal a nebudili jsme podezření.



Za chvíli se jemně odtáhl a vzal mě kolem ramen, aby nás mohl procpat mezi tolika lidmi do kavárny. Vybral jeden zapadlý box na levé straně a když jsme se usadili, zabezpečil ho několika kouzly. V dnešní době nebylo nad opatrnost.



"Co vám můžu nabídnout?," přitočila se k nám drobná černovlasá servírka a s profesionálním úsměvem nám podala nápojové lístky.

"Střední latté," poprosila jsem.

Pečlivě si to zapsala a otočila se na mého společníka.



"A vy?"

"Silnou černou kávu, děkuji."

Spokojeně přikývla a odtančila k pultu, kde předala objednávku dalšímu zaměstnanci. Stočila jsem svůj pohled znovu na Remuse, jenž na mě zvědavě zíral.



"No tak se ptej," povzdechla jsem si.

"Jak... co se doopravdy stalo ten den, kdy jsi zmizela?"

Uhnula jsem pohledem a zabodla ho znovu na servírku, jenž překapávala kávu.



"Přenesla jsem se krbem na ministerstvo. Moody a několik bystrozorů mě mělo eskortovat na bezpečné místo. Na konci cesty nás napadli Smrtijedi," promluvila jsem a odmlčela se. "Dva bystrozory zasáhla smrtící kletba... Moodyho a posledního jsem ztratila během pár minut, pak mě obklíčili a... sestřelili."



Servírka k nám poklusem došla a postavila před nás naše objednávky. Vytáhla lístek a sepsané ceny položila před nás. Remus počkal, dokud nezmizela.

"Jak si přežila ten pád?"

"Nemám tušení," odpověděla jsem popravdě a podívala se na něj.



"Nemůžu ti toho moc říct, na to jsme až moc na mušce všech Smrtijedů. Proto jsem chtěla, abychom se potkali v nějaké rušné ulici Londýna."

"Jste na mušce? Tvá dcera ti je podobná," podotkl.

Jen jsem přikývla upila ze své kávy.



"Zajímá tě, proč jsem se neozvala dřív?," zeptala jsem se, protože jsem věděla, že má dost slušnosti na to, aby se nezeptal přímo.

Na jeho přikývnutí jsem se nevesele usmála.

"Byla jsem dva roky v kómatu. Od té chvíle jsem se schovávala před Smrtijedy a nesměla jsem kontaktovat víc lidí než bylo potřeba."



"Albus?"

"Ano. Moc nám pomohl."

"I Severus?," zeptal se zvědavě.



"On není špatný člověk, Remusi. Samozřejmě, že mi pomohl a já jsem mu za to vděčná. Po narození Sam jsem potřebovala udělat spoustu věcí - zařídit si dostudování, najít práci a bydlení. Nebyla jsem to už já, ale my. Všechno to dělám pro ni," řekla jsem poněkud ostřeji, než jsem zamýšlela.



"Promiň," dodala jsem.

"Neomlouvej se. Chráníš dceru a já to plně respektuju a chápu. Kdybych věděl, že si to přežila, smaozřejmě bych tě vyhledal a pomohl ti. Do chvíle, než jsem ji uviděl u Severuse, jsem neměl tušení, že žiješ."



Zkousla jsem si rty a útrpně si povzdechla.

"Bylo to nezbytné opatření. Věř mi, že jsem z toho taky neměla radost, ale po dalším útoku Smrtijedů..."

"Napadli vás?"



"Minulé léto. Napadli ji, když byla v lese s Robertem. Posílila jsem ochrany, nikam ji nepouštím a všude ji nechávám hlídat. Byla jsem jen takový kousek od toho ji ztratit."

Zavrtěla jsem zničeně hlavou. Natáhnul se přes stůl a konejšivě mi stiskl ruku.

"Kdo je ten Robert? A víš, kdo z nich vás napadl?," zeptal se mě.



"Řekla bych, že můj anděl strážný," usmála jsem se smutně a pokračovala. "Byl to jediný bystrozor, který spolu s Moodym přežil ten útok. Většina je teď v Azkabanu, ale... Rosier - ten napadl Sam."

Zahnala jsem chmurné myšlenky a donutila se pokračovat.

"Viděl ji a všechno si spojil. Máme podezření, že se spojí s nějakými Smrtijedy a kontaktuj mé rodiče... Budou nás hledat."



"Jak ti můžu pomoct?," zeptal se okamžitě.

Zavrtěla jsem hlavou.

"Není jak," povzdechla jsem si. "Vždycky jsem věděla, že ten okamžik přijde. Že zjistí, že jsem naživu a přijdou se pomstít."



Zkousla jsem si ret a chytila jeho ruce do svých.

"Pokud... pokud mi opravdu chceš něco slíbit...?"

"Cokoliv."

"Pokud se mi něco stane nebo to bude třeba - postarej se o ni. Je to jediné, co mi v životě zůstalo a nechci o ni přijít," poprosila jsem ho.



"Samozřejmě," souhlasil.

Nadechl se a zatvářil se vážně.

"Víš, že Sirius utekl z Azkabanu?," zeptal se.

Ani nevíš, jak moc jsem z toho vyděšená, pomyslela jsem si, ale navenek pouze přikývla.

"Mám strach, že půjde po Harrym."



"Pokoušela jsem se Albusovi domluvit, Remusi, několikrát! Ale nedal si říct. Navrhla jsem, že Harryho adoptuju, protože vím, jaká je Lilyina sestra, ale zamítl to. Kvůli krevní ochraně a mému údajnému bezpečí," zavrtěla jsem poraženecky hlavou.

"Pokusím se na něj dát pozor," slíbil s jemným úsměvem na rtech.



"Ach jistě. Nový bradavický profesor Obrany," usmála jsem se.

"Novinky se šíří rychle," prohodil pobaveně a potřásl hlavou.

"Přesně tak," přikývla jsem.

"A co teď děláš ty?"



"Lékouzelnici ve Francii," odpověděla jsem.

"Mělo mě to napadnout," odvětil.

Podívala jsem se na hodinky a povzdechla si.



"Je mi to líto Remusi, ale budu muset jít. Potřebuji se ještě stavit do nemocnice. Neodkladně," omluvila jsem se, postavila se a rychle v kabelce hledala peněženku.

Tím prudkým pohybem se mi zamotala hlava a kdyby mě nezachytil, asi bych se skácela k zemi. Zamrkala jsem a snažila se vnímat, co mi říká.



"... do nemocnice?"

"Ehm... to nebude nutné, zvládnu to. Jen se mi zamotala hlava," usmála jsem se a jemně se vymanila z objetí.

Rychle jsem vytáhla peněženku, ale on zakroutil hlavou a se schovívavým úsměvem, položil na stůl peníze.



"Tak děkuju," řekla jsem.

"Není problém," odvětil a společně jsme vyšli na rušnou ulici.



Pomalu jsme procházeli městskou čtvrtí a společně zabočili do postraní tmavé uličky. Poodstoupila jsem od něj, abych náhodou nepřemístila i nějakou část z Remuse. Když jsem vytáhla hůlku, přistoupil ke mně.



"Nezmizíš znovu pryč?," zeptal se mě vážně.

"Ne, já... ještě se ozvu," řekla jsem.

Přikývl a s úsměvem se vzdálil. Naposledy jsem se na něj usmála a s hlasitým PRÁSK se znovu přemístila do Francie.

Romadůr