Srpen 2014

16. Kdo je bez viny?

31. srpna 2014 v 17:40 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak tohle je moje definitivně poslední kapitola tohohle léta a taky poslední článek Srpna. Snad se vám v tom hnusném počasí bude chtít alespoň číst mou povídku. Berte to jako dárek k 1. Září a já přeji všem studentům, aby do jejich dalšího školního roku vstoupili s tou správnou náladou, motivací a cílem. :)


16. Kdo je bez viny?


Erica

Poté, co Sam odešla, se ti dva teprve dostávali do ráže a kdyby nebylo Brumbálovy pohotovosti, taky by se tu ti dva pobili do krve - s hůlkami nebo bez nich. Alespoň u Remuse jsem si tím byla víc než jistá. Když se konečně patřičně uklidnili, přala jsem si jen jediné - aby mi všichni dali pokoj a nechali mě o samotě. Což mi - samozřejmě - nebylo dopřáno.

Celý zbytek večera jsem strávila podrobným výslechem od Remuse, uštěpačnými poznámkami od Severuse a Albusovým vševědoucím pomrkáváním. Občas jsme museli zasáhnout, aby se do sebe znovu nepustili. Na druhou stranu jsem byla ráda, že to nemusím tajit před někým, kdo je mi tak blízký, jako Remus.

Ten později odešel s rozporuplnými pocity, ale slíbil, že nikomu - obzvlášť Siriusovi - nic neřekne, ale že potřebuje trochu času na to, aby to vstřebal. Chápala jsem ho a byla jsem neskutečně šťastná, že mě pro mé rozhodnutí nezavrhl.

Poté co jsem konečně všechny vyprovodila a dopotácela se do ložnice, byly už skoro dvě hodiny ráno. Netroufala jsem si zajít za Sam, protože podle pustého ticha, bych ji maximálně vyrušila ze spánku. A jednat s rozespalou Sam bylo horší, než čelit Smrtijedům.

Konečně jsem se dopracovala do postele a vklouzla do bezpečí peřin. Občas jsem si připadala jako malá holka, když jsem se takhle schovávala. Jenže teď na to nebyl čas. Být malou holkou. Bylo mi třiatřicet, měla jsem čtrnáctiletou dceru a za sebou velmi nebezpečnou minulost, jenž mi hojně kazila budoucnost. Teď jsem musela být dospělá.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Celkem mě překvapilo, že na mě druhý den nebyla naštvaná. Vypadala opravdu zamyšleně a chvílemi nepřítomně zírala kamsi do prostoru. Po celou tu dobu ticha z její strany jsem sbírala odvahu k tomu jí říct pravdu.

Chtěla jsem to nechat na později. Konec prázdnin - kdykoliv, jen ne právě teď. Dokázala jsem si představit, jak moc bude vyvádět, až se to dozví a i když jsem si opakovala, že mi to odpustí a všechno bude v pořádku, stále jsem měla pochybnosti a mlčela.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Byl to poslední týden prázdnin. Sam byla ten den u Severuse a já si vyšetřila pár volných minut na to, abych si odpočinula od shonu v nemocnici. Pečlivě jsem ignorovala všechny telefonáty od Jeremyho a úspěšně odpočívala na gauči se sklenkou vína a knihou.

Do chvíle, než otevřeným oknem proletěl pestrobarevný papoušek. Obkroužil kolem pokoje a energicky ke mně natáhl pařát s dopisem. Šokovaně jsem zamrkala, natáhla se k němu a omráčeně ho odvázala.

Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem okamžitě poznala písmo autora dopisu. Roztřesenýma rukama jsem rozložila pergamen a pustila se do čtení.

Erico,

nevím, kde začít. Ještě před pár týdny jsem opravdu věřil tomu, že jsi zemřela při střetu se Smrtijedy, jak nám bylo řečeno... Nejdřív, když jsem se dozvěděl, že žiješ, jsem si myslel, že je to nějaký hloupý vtip, ale okolnosti hovoří jinak. Co se stalo?

Ovšem daleko víc mě rozhodila ta druhá zpráva. Tajila jsi mi mé vlastní dítě?! Musím říct, že jsem naprosto v šoku. Jak si mi proboha mohla tajit takovou věc?! Předpokládám, že kdyby mi nedošel ten dopis, ani by ses neobtěžovala mi to říct!

Vůbec inc na tom nemění, že jsem byl doteď... mimo dosažení. Kolika lidem jsi o tomhle ještě lhala?

Asi ses změnila víc, než jsem si myslel. Vím, že teď nejsem v postavení, abych si mohl klást jakékoliv podmínky, ale jedno ti slibuji - budu se o ni prát, když to bude potřeba. Jen co to bude možné...

Tichošlápek


S divoce bijícím srdcem jsem vzhlédla od pergamenu a zadívala se na nevinného papouška, jenž si právě pročisťoval křídla. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem si uvědomila reálnost toho dopisu.

Ví o ní. A já s tím nemůžu nic dělat. Vůbec nic. Odložila jsem pergamen na stůl a schovala hlavu do dlaní. Opravdu je možné, aby mi ji vzal? Napřímila jsem se, když jsem si něco uvědomila. Jak se to sakra dozvěděl.?

Znovu jsem nakoukla do dopisu. … Předpokládám, že kdyby mi nedošel dopis.. nedošel dopis... Vystřelila jsem z obýváku a s neblahým tušením zamířila rovnou do pokoje své dcery. Přejela jsem pohledem po dívčím pokoji. Na psacím stole ležela spousta pomačkaného pergamenu, některé části se válely i v koši.

Došla jsem ke stolu a narovnala jeden zmačkaný kus. Nevěřícně jsem rovnala pergameny, jeden po druhém a letmo je pročetla. Ztěžka jsem se posadila na její postel. Nebylo pochyb - na každém z nich bylo nějké oslovení, typické pro jedinou osobu - pane Blacku, Siriusi, tati...

Zaslechla jsem zahučení Letaxu, následované mírným zaklením a za chvíli se domem ozval její hlas.
"Mami? Jsem doma!"

Stále jsem konsternovaně hleděla na pergameny v mých rukou. Poněkud roztržitě jsem vstala a znovu se ohlédla. Vyšla jsem ven z pokoje a sešla do obýváku. Sam se při mém příchodu nadšeně otočila.

"Tady jsi!," rozzářila se. "Mami tomu bys nevěřila! S profesorem Sanpem jsme dneska zkoušeli kombinaci ropuších střívek s mnohnožkou a když je smícháš, tak..."
Zmlkla a zamrkala, když si mě pozorněji prohlédla. Úsměv jí zmizel z tváře.

"Jsi v pohodě?," zeptala se opatrně.
"Kdy jsi mi to chtěla říct?," řekla jsem ostře.
"No... Teď ti to říkám, ne?," zeptala se dokonale zmatená.
"Mám na mysli tohle," řekla jsem a položila na stůl zmačkané pergameny.

Chvíli na ně šokovaně zírala, než se na mě s jasnou výčitkou zadívala. Její magie rapidně zahřála teplotu v místnosti.
"Ty ses mi přehrabovala ve věcech?," vykřikla vztekle a ukázala rukou na stůl.
"Očividně to bylo nutné!," odpověděla jsem chladně.

"Nutné? NUTNÉ?! A to jako proč?"
"Protože ti očividně nemůžu ani trochu důvěřovat. Chceš se mi mstít?"
"Jak to myslíš? A kdys mi to hodlala říct?," obvinila mě a zamračila se.

"Řekla bych ti to! Nebylo nutné ho zalarmovat, napsat mu, jak moc chceš zpátky svého otce a že by ses s ním nejradši co nejdřív setkala!"

"To jsem neudělala! Jasně, dozvěděla jsem se to už na začátku prázdnin, ale žádný z těch dopisů, co jsem si napsala, nikdy neodešel z domu!"

"Takže tohle," řekla jsem a mrštila na stůl Siriusův dopis," je jen výmysl? Přišel na to sám od sebe? To mi tu tvrdíš?!"
Pročetla si jeho zprávu, zbledla a znovu se na mě podívala.
"Copak mi nevěříš? Já mu NIC neposlala! Nevím, kde se k tomu dostal, ale..."

"Mám toho dost Sam! Přestaň s tou hloupou lží. Neohrožuješ tím jenom sebe, ale i spoustu dalších lidí, co se tě zuby nehty snaží chránit. Nehledě na to, že je to opravdu hloupý způsob jak se mi pomstít!"

"Fajn! Jak myslíš - ale abys věděla, nic jsem mu nenapsala!," zakřičela na mě a vydupala schody. Když dorazila do pokoje, pořádně třískla dveřmi.
Naštvaně jsem praštila do stolu a unaveně se sesunula na židli. To nešlo zrovna podle plánů. Frustrovaně jsem si povzdechla.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla příšerně naštvaná. Ale to já taky. Nemluvila se mnou, pokud to nebylo nezbytně nutné a většinu času se mi velmi pečlivě vyhýbala. Ignorovala jsem to, protože ona neměla tak velký důvod se vztekat, jako já.

Nemyslela jsem si, že by mohla být tak nezodpovědná a rovnou mu napsat. Věděla jsem, že je Sam impulzivní, ale tohle bych do ní neřekla. S bodnutím u srdce jsem si uvědomila, že se mu podobá daleko víc, než mě.

Do konce prázdnin jsme spolu nemluvili a když odjela do školy, necítila jsem se o moc lépe. Neloučili jsme se nijak vřele, spíš mechanicky jako roboti. Měla jsem tu situaci zvládnout a nenechat se vytočit.

V půlce Září mi přišel dopis od Brumbála, šlo o naléhavou schůzku, takže jsem zrušila všechny plány a pozvala ho k nám domů. Zrovna jsem chystala konvici s čajem, když se ozvalo zahučení Letaxu a po chvíli do místnosti vstoupil Brumbál s typicky výstředním hábitem. Tentokrát v lagunově modrém s malými králíčky.

"Dobrý večer, Erico," pozdravil mě a věnoval mi malý úsměv.
"Dobrý večer," usmála jsem se na oplátku a pobídla ho, aby se posadil ke stolku.

"Nebudu tě dlouho napínat," pronesl vážně. " Jistě víš, že se bude konat Turnaj Tří kouzelnických škol, u nás v Bradavicích - mám pravdu?"
Přikývla jsem a nalila do hrníčků čaj. Pokynutím mi poděkoval a pokračoval.

"Letos je, ale malá změna... Ne!," dodal okamžitě na můj poplašený výraz," stále stejná pravidla - do soutěže nesmí nikdo, komu již není sedmnáct. Neměj obavy. Nicméně - každá škola na Turnaj přiveze pět vybraných, nadaných studentů z každého čtvrtého až sedmého ročníku. Víš, co to znamená?"

"Jak velká je šance, že vyberou Sam?," zeptala jsem se okamžitě.
"Už je mezi vybranými studenty," oznámil mi vážně.
V místnosti zavládlo ticho, když jsem si všechno dávala dohromady.
"Je to bezpečné? Nechat ji tam jet...," zeptala jsem se po chvíli.

"Věřím, že jí v Bradavicích nebude hrozit žádné nebezpečí - pokud lehce pozmění svou barvu očí, vše by mělo být v pořádku. Dohlédneme na ni, slibuji."
"Dobře. Napšu jí."

"To bude nejlepší řešení. Mimochodem - Severus již přišel na toho informátora, jenž napadl Sam. Byl to Rosier, nicméně jeho paměť byla změněna. A to nikým jiném, než Luciusem Malfoyem. A ten v blízké době kontaktoval Siriuse a poreferoval ho o tobě i o Samanthě."

Srdce mi vynechalo jeden úder. Lucius mu to řekl. Zničeně jsem zavřela oči a povzdechla si. Říkala pravdu a já ji křivě obvinila.
"Stalo se něco?," zeptal se starostlivě.
Skousla jsem si ret a přikývla.

"Pohádaly jsme se. Dost. Myslela jsem si, že to ona mu o nás napsala. Ukazovala jsem vám přeci jeho dopis. Psal, že kdyby nedostal ten dopis... a já..."
Jemně mi stiskl ruku a věnoval malý úsměv.

"Pochopí to."
"Kéžby."
Přikývl a znovu se zatvářil vážně. Nečekala jsem nic dobrého.
"Může být hůř?," zeptala jsem se, když jsem sesbírala odvahu.

"Je mi líto, ale ano. Tohle dnes dorazilo na ministerstvo a já ti kopii s předstihem přinesl. Měla by ti nejpozději do týdne přijít, ale myslím, že by ses o tom měla dozvědět co nejdřív. Není to dobré, Erico."
Vytáhl z hábitu obsáhlý pergamen a podal mi ho. Opatrně jsem ho převzala, rozvázala stuhu a rozložila.




Odbor pro kouzelnickou společnost, Komise pro rodinné záležitosti
(přidružený orgán Ministerstva kouzel)

Ve věci: Podaná stížnost o špatné či zanedbané péči o dítě

Podána dne: 28. Srpna

Převzala k posouzení Matylda Trebbletová

Žalující strana podává stížnost na slečnu Ericu Elisabeth Hraperovou, jež by podle stížnosti neměla být schopna se postarat o svou dceru, Samanthu Lily Harperovou Blackovou (používané příjmení Harperová) a tímto žádají o svěření dítěte do jejich péče.

Žalující Eleanor Jasmine Alexis Harperová a Marcello Paulo Harper, jinak uvedení v databázi Ministerstva jako prarodiče zmíněné, jsou více než kompatibilní zajistit dítěti zázemí, stravu, vzdělání a další potřebné okolnosti.

Tímto...


Nevěřícně jsem odtrhla pohled od pergamenu a zadívala se na Brumbála. Bohužel jsem v jeho tváři nenašla žádnou známku toho, že by se jednalo o nějaký omyl nebo hloupý vtip.
"Takovou dobu se o ni nezajímali a teď - přijdou s touhle stížností?! Co tím chtějí dokázat?," zeptala jsem se.

"Je jasné, že se ani v nejmenším nezajímají o Samanthino dobro. Zastávám názor, že se ti chtějí pomstít a tohle je podle nich ta nejlepší cesta."
"Dobře, ale... tole jim přece nemůže jen tak projít, ne? Jsou to přece Smrtijedi..."
V očích se mu smutně zalesklo.

"Je mi to líto, ale mají celkem velkou šanci zajistit, aby se s ní mohli vídat. Jejich činy během první války nikdy nebyly dokázané."
Vyděšeně jsem zalapapal po dechu. To snad není možné.
"Co s tím můžeme dělat?"

"Počkat, co přesně budou požadovat a sehnat dobré právníky. Dokud je školní rok, je velice nepravděpodobné, že by dospěli k nějakému rozsudku. Nicméně se pokusíme, abychom jejich tvrzení vyvrátili a nedošlo k ničemu radikálnímu, jako je svěření do péče. Víš co by to pro ni znamenalo."

"To nedovolím," řekla jsem pevně.
"Uděláme, co bude v našich silách."
Útrpně jsem zavřela oči. Zdálo se mi, jakoby tahle letní noční můra snad neměla konce. Co se ještě pokazí?



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Mami,

letos má probíhat Turnaj Tří kouzelnických škol. Krásnohůlky se samozřejmě účastní a dokonce vyberou z každého ročníku pět žáků, jenž pojedou do Bradavic spolu s možnými šampiony. No není to skvělé?

To nejlepší totiž přijde - jsem mezi vybranými studenty! Rozumíš tomu - já, věná probémistka a pojedu jako nadaný student Krásnohůlské akademie. Ach, jediné, co mě na tom štve je ten děsný stejnokroj. Všichni vypdadáme jako modré bárbíny.

Nakonec jede i Julce a Riley - no není to hustý?! Chci říct, že u Julce se to tak nějak předpokládalo, protože většího šprta jsem neviděla. Au! Praštila mě! Někdy si myslím, že mi ta holka čte myšlenky...

Riley a já jedem spíš jako rebelové, ale neboj, budeme hodní - teda v rámci možností. Což mě přívadí k tomuhle - hádej, kdo jede s námi! Ten de- ehm, idiot - to neznělo o moc líp. Prostě Pierre Avery a ta jeho kráska Daphne Greengrassová!

Zachraň mě od té pohromy. Na druhou stranu se hrozně těším, protože se prý budeme moci zapojit do výuky - tedy v rámci kouzel a taky potkám Denise! To bude skvělý, když ho jednou uvidím jindy, než o prázdninách!

Taky se těším na profesora Snapea, i když pochybuji, že on se na mě těší stejnou měru. Ale stejně ho nějak přiměju, aby přetrpěl mou "naprosto otravnou společnost, jejíž přítomnost mi způsobuje bolest hlavy".

Napíšu ti z Bradavic, tak to nějak Césarovi vysvětli, kam má letět.

Sam

Romadůr

20. S kým bych se chtěla potkat?

31. srpna 2014 v 13:15 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

tak je to tady. Definitivně poslední výzva tohoto léta. Venku je zase příšerně, tak sedím doma v teple, píšu a popíjím čaj. :) Copak v tomhle nečase děláte vy? :)

Den dvacátý - Se kterým členem štábu HP bych se chtěla setkat?


Úvodem

Asi by vás nemělo převapit, že bych se nejradši setkala se všemi! Bylo opravdu těžké si mezi nimi vybrat, takže jsem nakonec vybrala dvě osoby, s nimiž bych se nejraději potkala. :)

Helena Bonham Carter

Helena byla prostě jasný výběr. Kdo by nechtěl potkat slavnou Bellatrix Lestrangeovou? :) Helena je úžasná herečka, skvěli ji ztvárnila a myslím, že by se těžko našla jiná herečka, jež by dokázala tak neuvěřitelně oživit tuhle postavu.

Klobouk dolů za její výkon - vypadat jako potřeštěná vražedkyně se může zdát jednoduché, ale jsem si jistá, že to vyžaduje opravdu velké zkušenosti. Navíc naprosto zbožňuju Heleniny vlasy - vždycky jsem si přála mít takové kudrlinky a místo toho mám rovné hřebíky.

Helena rovněž zářila napřiklad v Alence v říši divů, Karlíkovi a továrně na čokoládu nebo ve Sweeney Todd.



Alan Rickman

Nešlo ho sem nepřidat. Jeho ztvárnění Severuse Snapea bylo naprosto bezchybné a poslední scény z jeho života musely dojmout snad každého. Nešlo si oblíbit Severuse, aniž bych si oblíbila i Alana.

I přesto, kolik je Alanovi let, oplývá neuvěřitelným charisma a hereckým nadáním. Díky ztvárnění Snapea vyhrá cenu MTV za Nejoblíbenější postavu Harryho Pottera.

V jakých filmech ještě zářil? Tak pro příklad ve stejném filmu, jako Helena, tedy v Sweeney Todd nebo třeba v Robinu Hoodovi: Králi zbojníků.


A kdo je váš oblíbený herec z Harryho Pottera? :)

Zdroje:

Romadůr

19. Knihy nebo filmy?!

30. srpna 2014 v 10:48 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

tak už je tu poslední prázdninový víkend. :) A taky to strašně utíká, protože jsme s výzvou už skoro na konci. :( Co plánujete na víkend, jako rozloučení s prázdninami a létem? :)

Den devatenáctý - Knihy nebo filmy?


Úvodem

Zdá se mi, že bych měla začít trochu uvažovat, než píšu článek. Obzvlášť u téhle výzvy, poněvadž pokaždé nadcházející téma zmíním dřív, než bych měla. Takže - knihy nebo filmy?


KNIHY!

Rozhodně knihy. Nemám nic proti tomu si pustit film a už vůbec nemám nic proti režisérům, hercům a dalším lidem, co se na filmech podílejí. Je to prostě jen o tom, že si každý dokáže při čtení udělat ve své mysli vlastní obrazy a ne všem vyhovuje zpracování filmu.

Já to třeba miluju. Tu fantazii, volnost při čtení. Ve své vlastní hlavě můžu dělat cokoliv, představit si, co chci nebo třeba snít o tom, jaké by to bylo být hlavním hrdinou a všechno doopravdy prožívat. Navíc, zlepší se vám slovní zásoba a neuvěřitelně mi to pomáhá, když píšu - ať už slohovky nebo jen tak pro sebe.

Takže pointa článku? Koukněte na film, ale hlavně čtěte! :)

Zdroje:

Romadůr

18. Tenhe díl ne!

29. srpna 2014 v 11:21 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

vypadá to, že se počasí zase na chvíli umoudřilo. :D No už bylo načase - i když tak hezky zrovna když má začít škola! Typické. Každopádně dneska zase zapracuju na kapitole, snad bude do Pondělí hotová. :)

Den osmnáctý - Nejméně oblíbená kniha Harryho Pottera


Úvodem

Je mi líto, pokud vás zklamu, když se u dnešního tématu nerozepíš, ale tak nějak mi to zrovna nejde. Chci říct - nepotřebuju dlouhé odstavce plné nudných přípomínek, jenž by většina z vás stejně nečetla.


Tuším, že už jsem to v nějakém článku výzvy zmínila. Psala jsem, že nemám ráda film ani knihu Prince dvojí krve. Nevím, co přeseně se mi na ní nelíbí, ale tak nějak mi přišla ze všech knih nejnudnější.

Tím samozřejmě neznevažuju spisovatelský um Rowlingové, pouze vyjadřuju svůj názor. Neřekla bych, že bych to napsala nebo že by to mělo být jinak - to ne. Jen mě prostě tenhle díl nebral tak jako všechny předchozí a do jeho čtení jsem se musela občas dokopat.

Jaký je váš názor? Kterou knihu jste četli s obtížemi?

Zdroje:

Romadůr

17. To hůlka si vybírá kouzelníka...

28. srpna 2014 v 11:19 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

tak u nás konečně sluníčko a když je venku hezky, tak odpoledně mizím ven. Pokud nebude pršet, tak bych si snad zítra mohla po - s prominutím - kurevsky dlouhé době taky zaběhat. Snad se zítra pustím do další kapitoly...

Den sedmnáctý - Jaká hůlka by se ke mně nejvíc hodila?



Úvodem

Přiznámvám, ten layout mohl být trochu vymakanější. Nicméně jsem nepřišla na nějaký lepší nápad. Dnešní výzva mě nadchla a ač jsem vzhůru již od sedmi (od sedmi!), stejně jsem nad tím strávila poměrně dlouhou dobu.

Hůlky

Proč tak dlouho? Velmi jednoduchá odpověď. Pročetla jsem si perfektní článek, v němž se objevila spousta poznámek o ohebnosti, jádře a hlavně o typu dřeva. Opravdu jsem nad tím uvažovala dlouho, než jsem se rozhodla pro tuto volbu. :)

Červený dub
Blána ze srdce Peruánského Zmijozubého draka
9 a půl palce, neohebná

Ohebnost

Začala bych nejdřív Ohebností. Proč je má hůlka neohebná? Tyto typy hůlek mají majitelé, jenž se téměř nikdy nedají zviklat k jinému rozhodnutí, než učinili oni sami.

Délka

Hůlky se většinou prodávají mezi 9 a 15 palci. Drobnější hůlky jsou lepší pro okázalejší, elegantnější a vybroušenější kouzla. Delší hůlky jsou pro čarodějky a kouzelníky, jenž preferují dramatiku a monumentálnost v kouzlech.

Jádro

Blána z dračího srdce napomáhá okázalým a mocným zaklínadlům, rychle se učí a se svým majitelem mají velmi silné pouto. Mají silný temperament a pokud je má v rukou špatný kouzelník, hůlka se přizpůsobí Temné straně.
Peruánský zmijozubý drak je nejrychlejší letec, s drobným vzezřením a neobyčejně jedovatými zuby. Jádro z jeho srdce se hodí k majitelům, jenž jsou agresivní a cílevědomí. Typické vlastnosti majitele jsou rychlé a nečekané útoky ze zálohy.

Dřevo

Raději sem dám celou citaci. :)


"Od nevzdělanců často uslyšíte, že hůlka z červeného dubu je neklamným znamením kouzelníkovy vznětlivosti. Ve skutečnosti ideální vlastníci červeného dubu oplývají neobvykle rychlými reakcemi, takže jde o perfektní soubojovou hůlku. Je méně běžná než anglický dub, a jak jsem zjistil, její ideální vlastník je pohotový, bystrý a přizpůsobivý, často vytváří vlastní charakteristická, osobitá kouzla, a je radost mít ho v boji po svém boku. Hůlky z červeného dubu podle mého názoru patří k těm nejkrásnějším."



Řekla bych, že jsem se snad trefila do své osobnosti a většina citací na mě tak dokonale sedí. Omrkněte tu stránku taky a najděte svou vlastní hůlku. :)

Zdroje:

Romadůr

15. Žádné další hádky

27. srpna 2014 v 18:45 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak je tady další kapitola. Tentokrát průletová a ze dvou pohledů. Snad jsem tam zařadila i vtipnější scénku a příště se těšte na pořádné drama!


15. Žádné další hádky


Sam

Kdybych řekla, že to šlo hodně špatně, byla bych ještě velmi mírná. Zbytek prázdnin mi mezi jednotlivými hádkami s mámou ubíhal nesnesitelně pomalu. Vypadalo to, že si uvědomila, jak moc je mi ukradené, co všechno mi zakáže a jak smutně se u toho bude tvářit.


A tak poslední týden změnila taktiku. A já musela nechtíc uznat, že opravdu zabodovala. Zakázala mi návštěvy u profesora Snapea! Věděla, jak moc ráda tam chodím a že se tam před ní schovávám - tedy pokud nebyla v práci.


Po pár neuspěšných pokusech o použití krbu odčarovala letax. Když dva dny nato zjistila, že se pokouším Letax objednat, zakázala mi přístup k Césarovi. Což byl, nutno dodat, opravdu tvrdý trest.


Nejenže jsem byla naprosto odříznutá od jediného dospělého, v němž jsem měla aspoň trochu víru a cítila se s ním opravdově, ale znamenalo to i konec dopisování s Julce, Rileym a Denisem. Ten den... ten den jsme se pohádaly. Neuvěřitelně pohádaly.


Bylo to poprvé, co mi řekla, že si nezasloužím být její dcera. A poprvé, co jsem jí řekla, že ji nenávidím...


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Erica


Ten den mi řekla, že mě nenávidí. Nemyslela to tak, stejně jako já nemyslela ta slova, jenž jim předcházela, ale i když to řekla v afektu, bolelo to stejně. Možná ještě víc, protože to bylo poprvé, co mi něco takového řekla.


Byla jsem nespravedlivá? Možná. Ale dělám to pro ni. Kvůli ní. Protože mám strach.

Bojím se, co jí - co nám hodlají udělat příště. Kdo ví, kam až tenhle hon dojde? Co když příště nebude mít tolik štěstí a oni svou práci dokončí?


Vím. Nepřežila bych to. Nedovedu si svůj život představit bez Sam, tak jako jsem si ho kdysi nedovedla představit bez něj. Co se stalo s klukem, do něhož jsem byla tak bláznivě zamilovaná a s nímž jsem si dovedla představit zbytek života?


Nechtěla jsem ho vinit, protože si dobře uvědomuju, že všechna vina leží na mně. Vždyť jsem mu ani nebyla schopná říct, že s ním čekám dítě. Tak jsem zbaběle utekla. Nestihla jsem se s nimi rozloučit a teď už mi zbyl pouze Remus, s nímž se ani nemůžu vídat, poněvadž je to příliš nebezpečné.


Náš život se do konce roku vrátil do téměř stejných kolejí. Nepřestala mi psát dopisy. Hned v prvním, jenž přišel dva dny po začátku roku se mi omluvila. Věděla, že přestřelila.


Nikdy jsem nebyla šťastnější, když jsem viděla letět Césara s dopisem nadepsaným jejím typickým obsáhlým rukopisem. Také jsem se omluvila. Doufala jsem, že z těch vět pochopí, jak moc ji miluju a záleží mi na ní.


Zřejmě ne, ale nemám jí to za zlé. Je mladá a povahou celý Sirius. Její další dopisy byly milé, zdvořilé, ale její odtažitost byla znát na každém slovu.


Když byla ve škole, měla jsem čas lépe rozložený a pohnula s mým projektem. Jednou, když jsem se vracela pozdě v noci, jsem si vše uvědomila. Samozřejmě, že měla pravdu - byla jsem v práci víc doma než na našem ranči.


S provinilým svědomím jsem začala učit Apollóna na lonži a začala ho učit chodit se sedlem. Doufala jsem, že to zvládnu do letních prázdnin při všem tom shonu, jenž jsem měla. Bylo jediné štěstí, že to její hřebeček pochopil a byť měl sotva tři roky, učil se velmi rychle.


V půlce ledna už všechno zvládal, nicméně jsem si ještě netroufla se na něj posadit a zmařit tak mou půlroční práci. Samanthě jsem o tom nepsala a doufala, že to jako překvapení a dárek k narozeninám bude stačit.


Cítila jsem se klidněji, když nějací mudlové nahlásili, že se hledaný pohybuje ve Skotsku. Bylo to špatné vůči Harrymu, Remusovi a celým Bradavicím, ale Sam byla v bezpečí. A to pro mě znamenalo víc, než cokoliv jiného.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Sam


Věděla jsem, že je to mámě upřímně líto a chce vše napravit. Taky jsem se chtěla usmířit mezi čtyřma očima, ale zjistila jsem, že na to o Vánocích ještě nemám odvahu. Máma byla skvělá - netlačila na mě a dovolila mi přes prázdniny zůstat v Krásnohůlkách.


Riley a Julce měli se mnou spoustu trpělivosti a dostatek taktu, aby ze mě netahali podrobnosti. Byla jsem jim za to nesmírně vděčná a jen to utužilo naše přátelství.


Ne všichni byli samozřejmě milí, ale od Averyho jsme ani nic jiného nečekali. Sice jsme naše akce plánovali déle a snažili se být nenápadní, nicméně za pohled na do ruda rozzuřeného Averyho to vždycky stálo.


Bylo to vlastně poprvé, co jsem se obrátila se svými problémy i na jiného dospělého, než byla máma. Profesor Snape nejspíš poznal hloubku zoufalství z mého dopisu, protože jeho odpověď nepřišla plná jedovatých a sarkastických poznámek.


Samozřejmě, že mě jeho dopis povzbudil - tedy až jsem dešifrovala všechny jeho dokonale napsané poznámky, ale to byl prostě jeho styl. Ve skutečnosti perfektně odvedl pozornost od loňského léta spoustou poznámek a recenzí Zacelovacího lektvaru.


Těšilo mě, když jsem zjistila, kolik mu dalo práce sehnat všechny potřebné informace a přeposlat je po Césarovi. Dokonce začal posílat zprávy po školních sovách, když se César neukázal včas. To mi jako důkaz, že mu na mně záleží stačilo.


V den jeho narozenin jsem si troufla mu poslat kolískou. Předem jsem si od ředitele Brumbála zjistila, jakou používá a on mi to s čtvéráckýma jiskřičkama v očích prozradil. Kdo by to do uštěpačného profesora lektvarů řekl, že má v oblibě kvalitní značky?


Upřímně jsem doufala, že mě nezabije. S jeho dalším dopisem přišly značkové rukavice na famfrpál. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo vyzvídal u Brumbála...


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Konec roku se přiblížil zatraceně rychle a neřešilo se nic jiného, než že Sirius Black opět uprchl a že Bradavice zaměstnaly na pozici Obrany vlkodlaka. Byla jsem definitivně zmatená, když mě u kočárů konfrontoval Avery.


"Harperová, hádám, že brzy budeš mít rodinou sešlost, viď?," zastavil mě se svými kumpány, když jsme dorazili do Paříže.

"Dej si odchod Avery," doporučil mu chladně Riley.


Avery se na něj opovržlivě podíval a se zlomyslným úsměvem se otočil zpět ke mně.

"Copak? Tvůj zločineckej tatíček se ještě u vás neobjevil? Jaká škoda."

Přimhouřila jsem oči a odfrkla si, rozhodnutá se nenechat vyvést z míry.


"Od syna Smrtijedů to sedí," kontrolovala jsem.

Zlostně se nakrčil, ale nedovolil si před tolika svědky vytáhnout hůlku, natož něco zkusit bez ní.

"Myslím, že budeš překvapená, až zjistíš, komu tvoje máma vlezla do postele," řekl zlomyslně.


Zatnula jsem ruce v pěst a hodlala mu jednu ubalit, kdyby mě z obou stran nedrželi mí dva nejlepší přátelé. Avery se jen ušklíbnul a pokynul svým gorilám k odchodu.

"Přísahám, že tenhle svět zbavím toho imbecila," zasyčela jsem vztekle a vymanila se z jejich sevření.


"Jen klid Sam - je to Avery, vždyť ho znáš. Pokusí se tě za každou cenu vytočit," domlouvla mi Julce.

"Ani nevíš, jak moc ho chci právě teď zabít," zaskřípala jsem zuby a kopla do kamínků pod jejíma nohama.


"Jako obvykle je...," začal Riley a vzápětí ukázal někam za mě. "Hele! Támhle je tvá máma."

Prudce jsem se otočila a zamávala jí. Široce se usmála a zamávala mi nazpět. Otočila jsem se zpět k přátelům a vrhla se jim kolem krku.


"Bude se mi stýskat!"

"Nám taky," odpověděli sborově a zasmáli se.



Popadla jsem svůj batoh a kufr a co nejrychlejším tempem se vydala k mámě, jež mi šla naproti. Když byla dostatečně blízko, odsunula kufr stranou a vtáhla mě do pevného objetí. Ráda jsem jí ho opětovala a cítila se znovu jako doma.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



"No páni!," hlesla jsem a zírala na osedlaného Apollóna, poklidně stojícího na vazáku vedle stáje."Kdys..."

Otočila jsem se na ni v němém úžasu. Na tváři měla spokojený úsměv.



"Během roku. Byl to pěkný paličák, když došlo na jízdu v sedle. Ale nakonec se nechal přesvědčit, že to není až tak špatné," objasnila.

"Můžu se jít projet, že jo? Prosím," vyhrkla jsem nadšeně a nevinně zamrkala řasami.



Na chvíli zaváhala, ale pak s povzdechem přikývla. Překvapeně se zarazila, když jsem jí s nadšeným výkřikem skočila do náruče. Objala mě nazpět a jemně mě postrčila.

"Tak běž, než bude večeře," řekla jemně.



Raději jsem si skousla jazyk, abych neokomentovala její kvality v tomhle směru a tak jsem přikývla, připnula na hlavu přilbu a vyhoupla se do sedla. Automaticky jsem si přehodila otěže a zapřela paty.



Zároveň jsem si uvědomila, za jakých okolností jsem na koni seděla naposledy a píchlo mě u srdce. Naposledy na Naději. Hrdinka.



Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila chmurných myšlenek a chytila otěže pevněji do rukou. Lehkým tlakem nohou jsem pobídla Apollóna k pohybu. S obrovským nadšením se energicky rozešel a zvědavě pohazoval hlavou. Znala jsem mladé koně díky bobovi, takže jsem věděla, že bude chvíli trvat, než se uklidní.



"V šest buď doma! A nejezděte za hranice!," zavolala na mě ještě máma, když mířila k domu.

Otočila jsem se v sedle a ukázala ji zdvižený palec. Naposledy jsme na sebe mávli a já jsem pobídla netrpělivého hřebečka ke klusu.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Když jsem se vracela zpět lesní cestou, byla jsem příjemně unavená. Apollónova srst se leskla potem, ale přesto vypadal, že by to byl schopný okamžitě zopakovat. Uvolněně jsem se zasmála a poplácala ho po krku.

"Hodný kluk," pochválila jsem ho a v odpověď mi přišlo veselé zafrkání.


Prudce jsem trhla otěžemi, když jsem pár metrů přede mnou zaslechla zvuk přemístění. Apollón jakoby pochopil, že se dějě něco důležitého, okamžitě zastavil a čekal na můj další pokyn. Zadívala jsem se do dálky a ujistila se, že jsem dobře skrytá stromem.



K našemu domu se blížily tři postavy, z nichž dvě jsem okamžitě poznala. Profesor Brumbál a Snape. Uklidnila jsem se, protože jsem věděla, že oni by k nám nikdy nepřivedli nikoho nebezpečného.



Pobídla jsem Apollóna k cvalu a vyrazila směrem ke stájím. Dusot kopyt se rozléhal opravdu dost silně a tak nebylo divo, že se všichni zasavili a s hůlkami na pozoru otočili mým směrem. Zpomalila jsem do klusu a dojela až k nim, kde jsem elegantně zastavila metr před profesorem Brumbálem.



"Dobrý večer," pozdravila jsem a usmála se.

"Rád tě vidím Samantho," usmál se ředitel a zadíval se na mého čtyřnohého kamaráda. "Smím?"

"Jasně," odpověděla jsem a povolila uzdu, aby měl volný krk.



Brumbál rukou jemně pohladil koně po nozdrách. Profesor Snape si posměšně odfrkl a jeho společník, v němž jsem poznala profesora Lupina, na mě zíral. Už zase. Odtrhla jsem od něj pohled a zaměřila se na ředitele.



Lehce jsem stočila levou ruku, zatnula ji v pěst, krom dvou prstů, jakobych dělala "V" a zahýbala s nimi. Apollón, jenž mé počínání pozorně sledoval, sklonil hlavu a spustil se na jedno koleno. Periferně jsem viděla, že jsem si získala pozornost všech přítomných.



"Působivé," mrkl na mě Brumbál a pohladil hřebečka po hřívě.

"Naučilas ho ještě něco?," zeptal se zvědavě, když se Apollón znovu narovnal.



Nebyla jsem si jistá, jestli to bude fungovat, ale zatnula jsem paty a jemně dvakrát zatahala trhaně za otěže. Skrz povolené otěže si trochu uvolnil hlavu a zatřásl hlavou, takže vypadal, jakoby kýval na souhlas.



"Super. Včeras byl protivnej a dneska se předvádíš?," vytkla jsem koni a poplácala ho po krku.

Brumbála se uchechtl a vyrazil znovu k domu.



Pobídla jsem patou Apollóna a zařadila se poblíž tří kouzelníků. Protáhla jsem si bolavá záda a sklonila se mu k boku, abych si zajistila třmen. Když jsem se zvedla, cítila jsem na sobě Lupinův pohled.



"Erica je uvnitř?," zeptal se mě milým hlasem a donutil mě tak se na něj podívat.

"Ehm... Nejspíš bude někde v kuchyni," přikývla jsem a uvědomila jsem si, proč na mě tak zírá.

Zatraceně, pomyslela jsem si. Nezměnila jsem svou podobu. Máma mě stáhne z kůže.



"Zadní dveře jsou otevřené," řekla jsem a ukázala za roh. "Musím ještě do stáje, ale máma bude určitě uvnitř."

"Jen běž," pobídl mě Brumbál.



Přikývla jsem a patami pobídla Apollóna do cvalu.-i když mě to nutilo, neotočila jsem se a co nejrychleji zamířila do stáje. Seskočila jsem z koně a odsedlala ho.



Nakonec jsem se zdržela o něco dééle, než bylo nutné, protože jsem chtěla čelit mámině hněvu o něco později. Nachystala jsem do žlabu seno a vodu, vyhřebelcovala ho a vyklidila stáj. Mrkla jsem na hodinky. Bylo pár minut po třičtvrtě na šest.

Zarazila jsem vidle do sena a vyrazila čelit mámině hněvu.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Kupodivu nebyla naštvaná, ale tak nějak smířená. Když jsem vešla do domu a pokusila se nenápadně a tiše zmizet na schodech, vyšla z obýváku máma.

"Co ti tak dlouho trvalo?," než jsem stihla odpovědět, přerušila mě. "To je jedno. Umyj si ruce a přijď do jídelny na večeři."



Jemně se usmála a zase zmizela. Věděla jsem, že z toho se už nevykroutím a zdržovat je zbytečné. Spěšně jsem si umyla ruce v koupelně a vešla do jídelny.



Rozhodně jsem litovala, že jsem nestihla proklouznout do pokoje. Profesor Snape se tvářil přímo vražedně a mračil se na Lupina, jenž se naopak vyčítavě díval střídavě na něj a na mámu. A profesor Brumbál to všechno typicky sledoval s pobavením v očích.



V duchu jsem si těžce povzdechla, když jediné místo, jenž na mě zůstalo, bylo mezi Snapem a Lupinem. Poněkud neochotně jsem se mezi ně posadila a doufala, že se nerozhodnou do sebe pustit. Brumbál naproti mně se usmíval.



Raději jsem nic nekomentovala a pustila se do jídla. Celou večeři doprovázelo nepříjemné ticho a když se do sebe ti dva málem pustili, kvůli solničce, rozhodla jsem se do toho vstoupit. Jejich magie se ve vzduchu přeměřovaly a nepříjemně zahřály vzduch v místnosti.



"Proč mezi nimi sedím jako štít?," zeptala jsem se naštvaně mámy a odložila příbor.

"Samantho?!," ozvalo se ze třech míst najednou.

Profesor Brumbál se zakuckal a uchechtl. Já jsem se dotčeně opřela do židle a zkřížila ruce na hrudi. Stejně už jsme skoro dojedli.



"Ve skutečnosti - máš pravdu. Omlouvám se," prohlásil Brumbál a mrkl na mě.

Vážně jsem to nechápala. Letmo jsem se podívala na mistra lektvarů, jenž se zamračeně díval na svého nadřízeného. I on to nechápal. Máma si povzdechla a taky odložila příbor.

"Sam, běž do pokoje, prosím."



Zvedla jsem se, když mě zastavila ruka profesora Snapea.

"Myslím, že nebude na škodu, když bude přítomna. Zůstaňte, slečno Harperová," řekl chladně s očima zavrtanýma do mámy.

"Severusi, tohle není nutné. Pokud se tak Erica rozhodla, nemůžeš..."



"Myslím, že se tě nikdo neptal na radu, Lupine."

"Nebuď protivný. Myslím, že mám právo se zastat..."

"Zastat? Nebuď směšný, jediné..."

"Nechte toho!," řekly jsme s mámou zároveň a podívaly se na sebe.



Profesor Brumbál se už teď nestydatě pochechtával, zatímco ti dva proti sobě vstali a měřili se zlověstnými pohledy. Naštvaně jsem se zamračila.

"Hádejte se beze mě," štěkla jsem a vyšla z místnosti.



Vyběhla jsem do pokoje, zatímco ti dva se tam podle stále zvyšujících hlasů chystali na druhé kolo a zabouchla za sebou dveře. Právě proto jsem nesnášela večeře s více jak jedním hostem.



Trhla jsem sebou, když mi na okno zaťukal Romeo. S rozšiřujicím se úsměvem jsem ho rychle vpustila dovnitř a odvázala mu pergamen z nohou. Vděčně se posadil k misce z vodou a zčal hltavě pít.

Roztrhla jsem obálku a začetla se do dopisu.


Drahá Sam,


vím, dlouho jsem se neozval, ale bylo to teď v Bradavicích takové všelijaké. Teprve jsem se dostal k tomu, abych ti napsal. Vážně nevím, jak to napsat... ale jsem opravdu v šoku. Proč jsi mi neřekla, že je Sirius Black tvůj otec?


Denis

Romadůr

16. Oblíbený profesor

27. srpna 2014 v 9:12 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

příšerné počasí, že? Skoro celé léto propršelo a za chvíli jdeme zpět do školy. No, aspoň většina z nás. Snad vám tento článek zpříjemní den. :) Během dneška taky přidám další kapitolu Půlnočního Slunce. :)

Den šestnáctý - Nejoblíbenější člen profesorského sboru


Úvodem

Dnešní téma pro mě bylo celkem těžké na výběr. Na nervy pouze učitelé Obrany - jen Remuse jsem měla ráda. Po dlouhém uvažování a porovnání všech faktů. Vybrala jsem logicky (nebo bych měla napsat Zmijozelsky?) tu nejlepší volbu.



Já vím - to jste nečekali, že?

Stejně, říkejte si co chcete, nemůžu si pomoct, abych nevybrala svou oblíbenou postavu. A když to vezmu kolem a kolem - Zmijozelům nadržuje, takže to pro mě ve skutečnosti musí být oblíbený učitel.

Nebudu se tu zaobírat detaily, poněvadž jsem o této osobě napsala nejméně pět článků a nerada bych se opakovala. Snad pro připomenutí - skoro v každé výzvě se alespoň jednou objevil.

Zdroje:

Romadůr

15. Chtěl bych být jen přítel tvůj...

26. srpna 2014 v 10:31 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

naprostá pecka! Jsme už v úůlce výzvy - tak rychle to utíká. Školní rok je za rohem a věřte tomu nebo ne, já se zpět do lavic celkem těším. :) Taky se pokusím dneska dopsat další kapitolu Půlnočního Slunce. :)

Den patnáctý - Kdo by byl můj nejlepší přítel/kyně v Bradavicích?


Úvodem

Tohle téma je vážně skvělé a bylo těžké vybrat z tolika lidí jen tři, ale nakonec jsem to vyřešila po svém. Pravidlo bylo pouze to, že jsem směla vybrat 3 studenty. :) Takže jsem se rozhodla z každé doby vybrat jednoho studenta, s nímž bych se nejraději přátelila.

Minulost aneb doba Pobertů



Z téhle doby to byl poměrně lehký výběr. Nejvíc blízký mi je právě Remus a myslím si, že by se se mnou třeba i rád přátelil. Z jejich party byl vždycky ten nejrozumnější, chytrý a hodný kluk. Skvělá kombinace. :)

Že je Nebelvír? No... co se dá dělat. Hodní kluci se do Zmijozelu stejně nedostanou.


Přítomnost aneb doba Zlatého tria


Z této doby volím Ginny, protože ač je prakticky "odstřižena" od Tria, hraje v celé sérii důležitou roli. Ginny je skvělá holka a věrná přítelkyně. Myslím, že jen málokdo má nervy čekat na svou lásku tak dlouho...

Vždycky jsem chtěla vidět, jak fungují její netopýří zaklínadla. Asi je mi blízká proto, že i když to nevypadá, uvažuje často jako Zmijozel, což jsem musela napsat, protože je to již podruhé (sakra!), co jsem zvolila Nebelvír.


Budoucnost aneb novodobí Pobertové



Posledním je Albus Severus Potter. Nejvíc sympatický ze všech postav, jenž se objevují v bradavicích v této době. Albus je prakticky celý táta a jako jediný má Lilyiny oči.

Proč jsem ho vybrala? No pro mě je to prostě první Potter, jenž půjde po dlouhé době do Zmijozelu. Myslím, že by bylo načase, aby aspoň Junior vybral druhou stranu mince. :)

A vaši přátelé? :)

Zdroje:

Romadůr

14. Kdo z koho

25. srpna 2014 v 10:29 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

znovu se hlásím. A mám takový zajímavý postřeh - to už je podruhé, co je titulek článku prakticky samé zájmeno! :D Nicméně, dnešní výzva je opravdu klasika.

Tým Voldemort versus Tým Harry


Úvodem

Je to klasika. Tuhle otázku jsem očekávala už od začátku výzvy, protože není fanoušek, který by tohle neřešil. Dobro vs. Zlo - Harry vs. Voldemort...


Za mě je to jednoznačné - Tým Potter! Ať už jsem sebevětší Zmijozel, nemám Voldemorta v oblibě a i když se na to nehodím, přidala bych se na stranu Světla.

Když se nad tím zamyslíte - opravdu byste se chtěli plazit po zemi, líbat nohy nějakému slizounovi, jenž o sobě tvrdí, že je Pán zla? Raději ne, díky. A to ani nemluvím o tom, nechat se dobrovolně proklít Cruciatem, protože jste !nesplnili příkaz". Opravdu?

Raději zemřít s vědomím, že vám zbyla nějaká hrdost a nejste pohou loutkou někoho, komu na vás ani v nejmenším nezáleží. Tak co vede všechny mladé kouzelníky k následování Toho, jenž nesmíme jmenovat? Řekla bych, že na to je opravdu jednoduchá odpověď.

  • Většinou je to rodinou. Spousta čistokrevných kouzelníků je následovníky Temného pána a chtějí to stejné i po vlastních potomcích. A co s tím chcete dělat, když jste mladí a pokud odmítnete, rovná se to smrti?
  • Touha po moci - kdo by nechtěl být mocný? Jenže za tím oparem moci je spousta špatného, co budete muset udělat...
  • Touha po pomstě - přesně, jako tomu bylo u Severuse Snapea. Týrané děti chtějí mít pocit, že jsou epší a silnější než ti, co je šikanovali...
A co vy? Kdo je váš tým? :)

Zdroje:

Romadůr

14. Setkání

24. srpna 2014 v 13:21 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
tak je to tady. Dopsána další část, snad se bude líbit. :) Další kapitola by tu měla být kolem středy. :)


14. Setkání


"Takže... mami," začala jsem, když jsme se usadili u večeře.

Zvědavě se na mě podívala a položila na stůl mísu se salátem. Trochu nejistě jsem si nabrala svou porci a zabodla do ní vidličku.

"Víš, když jsem byla dnes u profesora Snapea... přišel tam ten nový učitel Obrany," hodila jsem rukavici a lhostejně žvýkala rajče.



Máma nepatrně ztuhla v pohybu, ale snažila se dělat jakoby nic a naložila na svůj talíř trochu salátu.

"Ano? Severus se nezmínil," řekla s jasnou výčitkou na jmenovaného.

Pomalu jsem ukusovala další sousto a dávala jí tak možnost se k tomu vyjádřit. Viděla jsem jí na očích, jak přemýšlí, co má říct, aby něco neprozradila.



"Ty ho znáš?," zeptala jsem se přímo.

"Ze školy," prohodila neurčitě, jakoby na tom přece nezáleželo. "Proč se ptáš?"

"Řekl mi, že tě mám pozdravovat. Asi by mi to neříkal, kdyby tě neznal, ne?," rozhodla jsem se přejít k věci.

Máma zbledla a položila vidličku. Evidentně ji přešla chuť k jídlu.



"Ach tak."

Pozvedla jsem obočí. To je vše, co mi k tomu řekne? Vstala od stolu a sebrala z něj nádobí. S rozhodným výrazem jsem ji následovala do kuchyně.

"Asi jste se znali dobře, když tě pozdravuje po takové době, ne? Neměla bys mu napsat?," zeptala jsem se s hranou nevinností.



"Myslím, že už je to dlouho, co jsme se naposledy viděli, Sam," podotkla důrazně a naskládala nádobí do myčky poměrně tvrději, než bylo nutné.

"No právě. Co kdybys mu poslala sovu? Vypadal moc mile a řekla bych, že na tebe rozhodně nezapomněl. Byl překvapený, když mě viděl."



Prudce se ke mně otočila, v očích zděšený výraz a naléhavě se mě zeptala.

"Viděl tě v tvé podobě? Maskovala ses?"

"Je to problém, že mě viděl?"

Viditelně zbledla.



"Viděl?," zašeptala.

"Takže on to ví taky?! Ví, kdo je můj táta?," zeptala jsem se a vzrušeně vyskočila ze stoličky.

Rychle ke mně přešla. Pevně mě chytila pod lokty a donutila mě se uklidnit.

"Samantho! Viděl tvou podobu?," zopakovala důrazně a zatřásla se mnou.



"Au! To bolí, mami!," zasyčela jsem překvapeně. Z toho stisku budu mít pěkné modřiny.

Okamžitě mě pustila, sama zděšená tím, co udělala. Opatrně ke mně udělala krok a její tvář byla zase vážná.

"Viděl tě?"



"Ne. Přeměnila jsem se na tebe, jak mi poradil profesor Snape."

"Dobře."

Nevěřícně jsem se na ni podívala a znovu se ve mně nahromadil vztek.

"Jak dobře? To je všechno, co mi k tomu řekneš?," vyjela jsem na ni naštvaně.



Skousla si rty a potřásla hlavou. Znovu poodešla ke kuchyňské lince, kam jsem ji hbitě následovala. Jemně jsem jí položila ruku na loket a počkala, než se na mě podívá.

"Proč mi prostě neřekneš pravdu?," zeptala jsem se.



Útrpně zavřela oči a zamítavě zakroutila hlavou.

"Nemůžu," řekla se stále zavřenýma očima.

Přikývla jsem a chladně konstatovala.



"Jak jinak."

Otočila jsem se na patě a vyběhla schody do svého pokoje. Už jsem měla za celý svůj život plné zuby všech lží, jenž mi neustále dospělí mlátili o hlavu.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Pokusila jsem se to téma nadhodit během týdne ještě několikrát, ale máma byla neoblomná. Z toho jsem si odvodila, že jí někdo doslova přikázal nemluvit se mnou o mém otci. Předpokládála jsem, že to byl Brumbál.



Na jednu stranu jsem byla ráda, že už se konečně dostala do bodu, kdy mi nebude chtít zatajovat jeho identitu, nicméně za těchto okolností mi to bylo naprosto k ničemu. Což bylo jemně řečeno frustrující.



Byla jsem ráda, když jsem se v půli prázdnin mohla sbalit a odjet na dva týdny do Kanady s Denisem a jeho rodiči. Atmosféra u nás doma snad totiž nemohla být horší. Pár dní před odjezdem jsme se s mámou znovu pohádaly a od té chvíle jsme na sebe pořádně nepromluvily.



"Zase ztracená v myšlenkách?," šťouchl do mě Denis a předvedl svůj oslňující úsměv.

"Trochu," potvrdila jsem a vytrhla ze země malou kopretinu.

"Ale no tak. Ona ti to odpustí. Není to přece poprvé, co jste se chytly, ne?," pousmál se a posadil vedle mě.



"Ne, jenže tentokrát...," povzdechla jsem si a zahodila květinu. "Vážně jsem to přehnala. Zase jsem jí vmetla do tváře tátu. Kdybys viděl ten její výraz..."

Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Nemohlo to být horší, opravdu ne. Trochu váhavě mě chytil za ruku a věnoval mi povzbudivý úsměv.



"Hele, my se s tátou i mámou taky hádáme a občas si řeknem taky dost špatný věci, ale... Tohle se prostě děje. Neprojdeš celý život bez toho, aniž by ses nepohádala s někým z rodiny. Tak to je."

Zasmála jsem se a na jeho nechápavý pohled jsem zavrtěla hlavou.

"Víš, je to divný, když mi takové rady dáváš zrovna ty - pan delikvent, drzej spratek a..."



Nenechal mě dopovědět a chrstl mi do tváře spoustu zelené trávy. Znechuceně jsem ji ze sebe setřásla a vyplivla ty kusy, co se mi dostaly do pusy, zatímco se dal na zběsilý útěk k domu.

"Syčáku!," vyjekla jsem naštvaně a posbírala se na nohy.



Rychle jsem vyškubla kus kořene stromu, pod nímž jsem seděla a s přesností střelce mu ho hodila pod nohy. Samozřejmě to nečekal, zakopl o něj a svalil se do trávy. V záchvatu smíchu jsem se znovu sesunula na zem a sledovala, jak se s tlumenými nadávkami zvedá.



"Tos neudělala!," zařval mým směrem s blýskajícím se pohledem.

"A kdyby?," zacukrovala jsem nazpět a zamrkala řasami.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Quiberon

Erica



Znovu jsem hleděla na ty řádky napsané na pergamenu a proklínala se za svoji slabost. Riskovala jsem všechno proto, abych ho znovu viděla. Odfrkla jsem si. A to jsem nedávno vyčítala Sam, že je sobecká.



Bohužel už nešlo vzít svá slova zpět a tak jsem teď netrpělivě postávala u kuchyňské linky. Dávala jsem v risk všechno, co jsem tu třináct let tak pracně budovala. A proč? Kvůli dětinské touze znovu vidět dávného nejlepšího kamaráda.



Jsem rád, že ses ozvala. Počkám na tebe v 16:00 před kavárnou Panorama.

Tvůj

Remus Lupin



Mrkla jsem na hodiny na stěně. Bylo za pět minut čtyři. Srdce jsem měla nervozitou až v krku a stále jsem zvažovala možnost, že se tam neobjevím. Zkousla jsem si rty a strčila obálku do kapsy u mikiny.



Moudrý klobouk mě přece nezařadil do Nebelvíru pro nic za nic. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ze dveří domu. Nemůžu z toho vycouvat - ne teď, když jsem kvůli tomu setkání podstoupila tolik bezpečnostních opatření.



Naposled jsem se podvíala na náš dům a prošla přes ochranné bariéry. S posledním hlubokým nádechem jsem se přemístila.

PRÁSK!



Rychle jsem se rozhlédla po liduprázdné boční uličce Londýna. Když jsem nespatřila nic podezřelého dopřála jsem si pár minut a zavřela oči, abych zmírnila nevolnost po přemístění.



Schovala jsem hůlku do boční kapsy u kalhot, kdybych ji v případě nutnosti musela vytáhnout a ujistila se, že není vidět. Lehce jsem se otřásla zimou, protože ač bylo léto, v Anglii dnes nepanovalo zrovna vlídné počasí.



Pevně jsem se schoulila do mikiny a přitáhla si tašku blíž k tělu. Vydala jsem se za zvukem vřeštících dětí a vešla na lehce rušnou ulici. Hned na první pouliční lampě byla fotka Siriuse Blacka a pod ním varování pro mudly.



Donutila jsem se to ignorovat a znovu se vydala na svou trasu. Zastavila jsem se u pošty a počkala, až opadne další příval turistů. Poté jsem pohledem zaběhla ke kavárně na druhé straně ulice a zůstala zkoprněle stát.



Opravdu tam byl a čekal na mě. Teprve to, že jsem ho konečně uviděla, udělalo tuhle situaci naprosto reálnou. Donutila jsem se k pohybu a doufala, že nevypadám tak vláčně, jak jsem se cítila. Nohy se mi lehce třásly a věděla jsem, že už rozhodně nemůžu couvnout, protože se mohl kdykoliv otočit mým směrem a zahlédnout mě.



Vmísila jsem se do davu a nechala se dovést až před kavárnou, kde jsem vybočila z chodníku a opatrně našlapovala jeho směrem. Udělala jsem ten poseldní krok a doufala, že mě teď nezklamou hlasivky.

"Remusi?"



Okamžitě se otočila upřel na mě své medově zbarvené oči. Nahrnuly se mi slzy do očí, když jsem ho znovu uviděla, tentokrát zblízka. Stále měl ty teple zbarvené duhovky a na rtech laskavý úsměv. Teď měl ve tváři stejné dojetí, jako já.

Nepotřebovala jsem být dobrý nitrozpytec, abych věděla, že myslí na den, kdy jsme se spolu loučili.



"Erico," dostal chrčivě ze sebe a věnoval mi úsměv.

Udělal poslední potřebný krok a vtáhl mě do svého pevného vlčího sevřetí. Ovládla jsem se, abych se nerozbrečela a vracela mu stejně pevně objetí. Byla jsem ráda, že na naši schůzku zvolil rušnou ulici, protože takhle si nás nikdo nevšímal a nebudili jsme podezření.



Za chvíli se jemně odtáhl a vzal mě kolem ramen, aby nás mohl procpat mezi tolika lidmi do kavárny. Vybral jeden zapadlý box na levé straně a když jsme se usadili, zabezpečil ho několika kouzly. V dnešní době nebylo nad opatrnost.



"Co vám můžu nabídnout?," přitočila se k nám drobná černovlasá servírka a s profesionálním úsměvem nám podala nápojové lístky.

"Střední latté," poprosila jsem.

Pečlivě si to zapsala a otočila se na mého společníka.



"A vy?"

"Silnou černou kávu, děkuji."

Spokojeně přikývla a odtančila k pultu, kde předala objednávku dalšímu zaměstnanci. Stočila jsem svůj pohled znovu na Remuse, jenž na mě zvědavě zíral.



"No tak se ptej," povzdechla jsem si.

"Jak... co se doopravdy stalo ten den, kdy jsi zmizela?"

Uhnula jsem pohledem a zabodla ho znovu na servírku, jenž překapávala kávu.



"Přenesla jsem se krbem na ministerstvo. Moody a několik bystrozorů mě mělo eskortovat na bezpečné místo. Na konci cesty nás napadli Smrtijedi," promluvila jsem a odmlčela se. "Dva bystrozory zasáhla smrtící kletba... Moodyho a posledního jsem ztratila během pár minut, pak mě obklíčili a... sestřelili."



Servírka k nám poklusem došla a postavila před nás naše objednávky. Vytáhla lístek a sepsané ceny položila před nás. Remus počkal, dokud nezmizela.

"Jak si přežila ten pád?"

"Nemám tušení," odpověděla jsem popravdě a podívala se na něj.



"Nemůžu ti toho moc říct, na to jsme až moc na mušce všech Smrtijedů. Proto jsem chtěla, abychom se potkali v nějaké rušné ulici Londýna."

"Jste na mušce? Tvá dcera ti je podobná," podotkl.

Jen jsem přikývla upila ze své kávy.



"Zajímá tě, proč jsem se neozvala dřív?," zeptala jsem se, protože jsem věděla, že má dost slušnosti na to, aby se nezeptal přímo.

Na jeho přikývnutí jsem se nevesele usmála.

"Byla jsem dva roky v kómatu. Od té chvíle jsem se schovávala před Smrtijedy a nesměla jsem kontaktovat víc lidí než bylo potřeba."



"Albus?"

"Ano. Moc nám pomohl."

"I Severus?," zeptal se zvědavě.



"On není špatný člověk, Remusi. Samozřejmě, že mi pomohl a já jsem mu za to vděčná. Po narození Sam jsem potřebovala udělat spoustu věcí - zařídit si dostudování, najít práci a bydlení. Nebyla jsem to už já, ale my. Všechno to dělám pro ni," řekla jsem poněkud ostřeji, než jsem zamýšlela.



"Promiň," dodala jsem.

"Neomlouvej se. Chráníš dceru a já to plně respektuju a chápu. Kdybych věděl, že si to přežila, smaozřejmě bych tě vyhledal a pomohl ti. Do chvíle, než jsem ji uviděl u Severuse, jsem neměl tušení, že žiješ."



Zkousla jsem si rty a útrpně si povzdechla.

"Bylo to nezbytné opatření. Věř mi, že jsem z toho taky neměla radost, ale po dalším útoku Smrtijedů..."

"Napadli vás?"



"Minulé léto. Napadli ji, když byla v lese s Robertem. Posílila jsem ochrany, nikam ji nepouštím a všude ji nechávám hlídat. Byla jsem jen takový kousek od toho ji ztratit."

Zavrtěla jsem zničeně hlavou. Natáhnul se přes stůl a konejšivě mi stiskl ruku.

"Kdo je ten Robert? A víš, kdo z nich vás napadl?," zeptal se mě.



"Řekla bych, že můj anděl strážný," usmála jsem se smutně a pokračovala. "Byl to jediný bystrozor, který spolu s Moodym přežil ten útok. Většina je teď v Azkabanu, ale... Rosier - ten napadl Sam."

Zahnala jsem chmurné myšlenky a donutila se pokračovat.

"Viděl ji a všechno si spojil. Máme podezření, že se spojí s nějakými Smrtijedy a kontaktuj mé rodiče... Budou nás hledat."



"Jak ti můžu pomoct?," zeptal se okamžitě.

Zavrtěla jsem hlavou.

"Není jak," povzdechla jsem si. "Vždycky jsem věděla, že ten okamžik přijde. Že zjistí, že jsem naživu a přijdou se pomstít."



Zkousla jsem si ret a chytila jeho ruce do svých.

"Pokud... pokud mi opravdu chceš něco slíbit...?"

"Cokoliv."

"Pokud se mi něco stane nebo to bude třeba - postarej se o ni. Je to jediné, co mi v životě zůstalo a nechci o ni přijít," poprosila jsem ho.



"Samozřejmě," souhlasil.

Nadechl se a zatvářil se vážně.

"Víš, že Sirius utekl z Azkabanu?," zeptal se.

Ani nevíš, jak moc jsem z toho vyděšená, pomyslela jsem si, ale navenek pouze přikývla.

"Mám strach, že půjde po Harrym."



"Pokoušela jsem se Albusovi domluvit, Remusi, několikrát! Ale nedal si říct. Navrhla jsem, že Harryho adoptuju, protože vím, jaká je Lilyina sestra, ale zamítl to. Kvůli krevní ochraně a mému údajnému bezpečí," zavrtěla jsem poraženecky hlavou.

"Pokusím se na něj dát pozor," slíbil s jemným úsměvem na rtech.



"Ach jistě. Nový bradavický profesor Obrany," usmála jsem se.

"Novinky se šíří rychle," prohodil pobaveně a potřásl hlavou.

"Přesně tak," přikývla jsem.

"A co teď děláš ty?"



"Lékouzelnici ve Francii," odpověděla jsem.

"Mělo mě to napadnout," odvětil.

Podívala jsem se na hodinky a povzdechla si.



"Je mi to líto Remusi, ale budu muset jít. Potřebuji se ještě stavit do nemocnice. Neodkladně," omluvila jsem se, postavila se a rychle v kabelce hledala peněženku.

Tím prudkým pohybem se mi zamotala hlava a kdyby mě nezachytil, asi bych se skácela k zemi. Zamrkala jsem a snažila se vnímat, co mi říká.



"... do nemocnice?"

"Ehm... to nebude nutné, zvládnu to. Jen se mi zamotala hlava," usmála jsem se a jemně se vymanila z objetí.

Rychle jsem vytáhla peněženku, ale on zakroutil hlavou a se schovívavým úsměvem, položil na stůl peníze.



"Tak děkuju," řekla jsem.

"Není problém," odvětil a společně jsme vyšli na rušnou ulici.



Pomalu jsme procházeli městskou čtvrtí a společně zabočili do postraní tmavé uličky. Poodstoupila jsem od něj, abych náhodou nepřemístila i nějakou část z Remuse. Když jsem vytáhla hůlku, přistoupil ke mně.



"Nezmizíš znovu pryč?," zeptal se mě vážně.

"Ne, já... ještě se ozvu," řekla jsem.

Přikývl a s úsměvem se vzdálil. Naposledy jsem se na něj usmála a s hlasitým PRÁSK se znovu přemístila do Francie.

Romadůr

13. Nešťastné číslo?

24. srpna 2014 v 11:24 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

máme tu třináctý díl. Snad to nebude nešťastné číslo, i když vám můžu dopředu oznámit, že tenhle článek nebude nijak dlouhý, jelikož nemám tušení, jak se kolem tohoto tématu rozepsat.

Nejméně oblíbený film Harryho Pottera


Úvodem

Nejméně oblíbený film - ani jsem se nad tím nemusela zamýšlet, přišlo mi to na mysl okamžitě.


Je to tak. Princ dvojí krve je můj nejneoblíbenější film z celé série. Ve skutečnosti jsem ani nijak neprožívala knihu - jen do mě. Sto lidí, sto chutí.

Jediná scéna, kterou jsem opravdu dychtivě sledovala, byl souboj mei Harrym a Dracem v koupelně. Ten se mi opravdu líbil. Opravdu mi bylo Draca líto - zabít Brumbála... Bylo to naprosto jasné, že to on nedokáže a když se pak na věži objevil Snape a s klidem Brumbála zabil. Tleskám.

Dnes opravdu krátce, protože se věnuji psaní další kapitole, jež by měla přibýt někdy během dneška. :)

Zdroje:

Romadůr

12. Kdo s kým

23. srpna 2014 v 12:48 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

na dnešní téma jsem se hrozně moc těšila a bojím se, že se strašně moc rozepíšu. :D

Den dvanáctý - Nejoblíbenější "pairing" z Harryho Pottera


Úvodem

Určitě to znáte. Nebo alespoň většina z vás, co jsou tak nadšenými fanoušky, jenž už píší své vlastní fanfikce nebo prostě jen rádi čtou fanfikce jiných autorů, kteří trochu "zamíchají" dějem. Trochu...

Nejprve chci říct, že layout je tvořen různými pairingy, které mi zrovna při tvoření vletěly na mysl, ovšem můj naprosto nejoblíbenější jsem vynechala a rovnou si našla obrázek, protože je prostě a jednoduše geniální. Tím neříkám, že ty ostatní jsou špatné nebo že se mi nelíbí - jen prostě nemají to pvní místo u mě v srdci.


Seve- cože?

Pravda, obrázek trochu zavádějící a když se nad tím zamyslím, může být i jako téma Snarry, ovšem já v něm vidím jasný Severitus. :) Těm z vás, co něco takového vůbec nic neříká, jsem si připravila jednoduché seznámení s těmito pojmy. Pairing = párování postav podle předlohy, ovšem nemusí být stejný, jako je v knize. Od toho tu tedy jsme my, autoři fanfikcí...

  • Dramione - Draco a Hermiona - je celkem logické, že někoho napadlo je spárovat dohromady. Klasická zakázaná láska, aneb mezi láskou a nenávistí je tenká hranice.
    Rozhodně doporučuju přečíst tuhle povídku - Autobusová zastávka. Všeobecně tuhle stránku miluju. :)
  • Drapple - Draco a Apple (jablko) - ve skutečnosti jsem nečetla žádnou fanfikci, pouze jsem našla obrázky a nepřestala se smát. Vzpomínáte na Vězně z Azkabanu? Přesněji řečeno na scénu, kde má Hagrid hodinu s hipogryfy a Draco vytáhne to zelené jablko. Ano, opravdu jsme divní...
  • Drarry - Draco a Harry - ani nevím. Ráda si přečtu pár podobných dílek, ale nevyhledávám je. Zápletka je identická s prvním případem. :)Zkuste např. tohle - velmi vtipné a oddechové - Potřebuju rande. Vtipná parodie. :)
  • Snamione - Snape a Hermiona - Řekla bych že celkem statečně bojuje o druhé místo. Opravdu si ráda čtu tenhle druh a musím říct, že jsem si zamilovala hned několik povídek.
    Nejoblíbenější je samozřejmě Zodpovědnost nade vše, to je prostě srdcovka. :) Další skvost je Honba za sluncem.
  • Snarry - Sanpe a Harry - Nepochybně na druhém místě. Kdo to nečekal, že? (Ať už je váš názor jakýkoliv, pak ho prosím vyjádřete konstruktivní kritikou a ne komentáře typu: "Ty jsi taková p***." Díky ;)) Ti dva jsou k sobě tak nějak párovaní a u spousty povídek tohoto druhu mi to přijde naprosto uvěřitelné. Tím spíš, že nemám žádné předsudky vůči homosexuálům. Jsme všichni lidi, ne? :)
    Naprosté bomby: Elysejský klíč - nejde nepřidat. Je to naprosto dokonalé a budete ji číst, dokud se nedoberete ke konci. :) Kámen manželství - taky skvělá. Četla jsem několikrát a hluboce lituji, že autorka zemřela dřív, než stihla povídku dokončit. :( Námluvy Harryho Pottera - zasmějete se a zamilujete. Quid pro Quo - přidávám hlavně proto, že tuhle povídku miluju a Patoložka je prostě úžasná (tak jí to nezapomeňte napsat!) a u téhle povídky jsem chvílemi umírala smíchy. Jinak od Patoložky doporučuju všechny její překlady i povídky. :) Dál mě mrzí, že se rozhodla skončit Casiopea - její povídky byly úžasné a je to velká škoda. :(

    To myslím pro ukázku stačí.
Můj vítěz - SEVERITUS

Rozhodně. Jednoznačně. Nešlo to jinak.
Severitus - povídka, v níž jde o vztah Harryho a Severuse, ale ne v milostném slova smyslu. Většinou je Severus Harryho opatrovníkem, mentorem, přítelem, rádcem anebo otcem. Naprosto s tímhle párováním souhlasím a tyhle příběhy prostě hltám a dost mě mrzí, že jich není tolik přeložených do češtiny. :)

Tímto se tedy znovu odvolávám na Patoložku, protože u ní jsem narazila na první povídky tohoto typu. Doporučuji Utvářet a měnit, jež je stále ještě ve stavu překládání. :)

Uchvácená jsem i Rodičovským večerem, jenž není z nejdelších, ale rozhodně je užásný. :) Samozřejmě na této stránce je toho úžasného spoustu. :)

Ale teď k mé naprosto nejoblíbenější povídce všech dob. Dlouhá, okouzlující, úžasná - nemůžu popsat slovy, jak je dokonalá a také ještě pořád nepřeložena, ovšem první dvě části jsou hotové. Rok jako žádný jiný - můžu ji číst pořád dokola a stále bude stejně úžasná.
Charaktery jsou vykreslené, příběh se pomalu rozvíjí - autroka prostě myslela na všechno. Naprosto dokonalé.

Máte taky nějakou oblíbenou povídku? Podělte se. :)

Zdroje:


Romadůr

11. Kdo jsem?

22. srpna 2014 v 12:10 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

dneska přidávám článek později, ale nutně jsem potřebovala dát si od úprav pauzu. Jak jsem předpokládala - nemám nejmenší tušení, proč mi můj stávající prohlížeč nedovolí přihlásit se na blog. Nicméně aspoň Mozilla nezklamala...

Den jedenáctý - Postava, které se nejvíc podobám


Úvodem

Nevěřila bych, že mi nějaký článek téhle výzvy zabere tolik času, ale stalo se. Asi hodinu jsem jen brouzdala Google obrázkama a nepřestala se smát. Kdo by věřil, že existuje tolik povedených "Potterovských vtípků"?


Bez druhého obrázku! o.O

Ano, je to tak. Nějak se mi nechtělo předělávat fotku, obzvlášť po tom, co jsem na ní chtěla mít. Tenhle bod výzvy je totiž hodně na zamyšlení a jsem si jistá, že nejsem podobná pouze jedné postavě z filmu. To prostě nejde. Alespoň vám přiblížím některé postavy, v nichž se alespoň z poloviny vidím.

Severus Snape
  • Vím to jste nečekali, že? Ale je to tak. Nemám ráda společnost víc jak 3 lidí, neumím zapadnout a nikdy jsem neuměla.
  • Šikana? Jo, to znám až moc dobře. Neřekla bych, že to u mě bylo ze stejných důvodů, jako u něj, i když... A taky to nebyla přímá šikana, ale ta verbální - což ji nijak nezmírňuje a naopak mi přijde ještě horší.
    Možná jen, že jsem vždycky byla chytřejší než ostatní, měla dobré známky a byla nespolečenská. Neříkám, že jsem zrovna třídní kráska, ale troufám si tvrdit, že nejsem tak ošklivá. Zapadám do průměru. Doufám.
  • Obvykle se lidé nedívají, co se skrývá v člověku, pokud se jim nelíbí. Je to nefér, ale je to tak. Pro své nejbližší a přátelé bych byla schopná udělat to stejné, co on pro Lily.
  • Je to Zmijozel. Způsob jeho myšlení je mi blízký a využívám ho podobně.
Hermiona Grangerová
  • Používám logiku a jsem chytrá, i když ne tak jako ona.
  • Většinu nápadů vyprodukuju já. I když obvykle nejsou tak dobré... :D
Tonksová
  • Někdy pochybuju, že jsem se naučila správně chodit...
Snad jsem vám trochu příbližila mé kouzelné já. A co vy? Na koho se podobáte? :)

Zdroje:


Romadůr

10. Relikvie nebo viteály?

21. srpna 2014 v 11:39 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

další část je tady. Tentokrát velmi známé dilema. :)

Den desátý - Relikvie nebo viteály aneb vyber si, jakým způsobem chceš odejít

Úvodem

Tak co byste vybrali vy? :) Roztříštit svou duši na několik částí nebo mít neviditelný plášť, bezovou hůlku a kámen vzkříšení? Lehká volba? Jak pro koho.




Pro mě jsou jasnou volbou Relikvie. Podle mě je hloupost rozdělit svou duši na několik částí, když víte, že vám ji pak nějaký Harry Potter a jeho přátelé zničí. Navíc to z vás udělá tak nějak... neživou bytost? Nevím, jak to přesně popsat, ale ztrátíte tím svoji lidskost. Což zřejmě Voldemort plánoval.

Na druhou stranu ani Relikvie nejsou to nejlepší řešení. Příběh tří bratříje tomu důkazem. Touha po moci, po lásce - jedině nejmladší z nich z toho vyšel dobře.

Když nad tím popřemýšlíte, pohádka se jakoby opakuje:

  • Voldemort - ten, co zemřel pro moc
  • Severus Snape - ten, co zemřel pro lásku
  • Harry Potter - ten, co přivítal smrt jako starou známou


Naprosto dokonalé. Netřeba slov.

Zdroje:



Romadůr


13. Známý neznámý

21. srpna 2014 v 8:54 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

začínám mít pocit, že mě ten blog opravdu nenávidí. :D Včera mě nechtěl ani přihlásit, takže jsem dneska zkusila jiný prohlížeč. Překvapivě to fungovalo. Užijte si kapitolu. :)


13. Známý neznámý


Pohled nikoho


"Musíš to udělat!," naléhala zoufale a přiskočila k němu, aby mu zabránila v odchodu.
"To nemyslíš vážně?! Víš jak je to nebezpečný," odporoval jí a vytrhl se ze sevření.
"Jiná možnost neexistuje," pronesla tvrdě.
"Cože?"



"Postupuje to jinak, snad to způsobilo to odštěpení... Takže možná 4 nebo pět let. Ale ona musí být v bezpečí, chápeš?," nálehala dál.
"Co když to nezvládnu... za těchhle podmínek."
"Já nemám jinou možnost!," vzkřikla zničeně.



Následovalo ticho. Chvíli se navzájem sledovali, než muž váhavě nátahl jejím směrem ruku. Neváhala ani vteřinu a pevně ji uchopila, než se z toho pokusí vycouvat.
"Meredith?," otočila se k ženě.
Ta přistoupila vytáhla hůlku a položila ji na jejich spojené ruce. Kývla na druhou ženu a ta pevně přikývla.



"Přísaháš, že nikdy nikomu neprozradíš, co si se zde dozvěděl?"
"Tak přísahám."
Tenký jazyk plamene se natáhnul a líně propletl mezi jejich spojenýma rukama. Muž svůj pohled odtrhl od ruky a znovu se zadíval na ženu před sebou.
"Přísaháš, že budeš pokračovat ve výzkumu a testovat ho?"



Prudce vtáhl vzduch. O tomhle nemluvila. Prosebně a zároveň omluvně se na něj zadívala a on poraženě přivřel oči.
"Tak přísahám."
Druhý plamen se obtáhl kolem jejich rukou a pevně se stáhnul.
"Přísaháš, že pokud se něco vymkne kontrole... nezanecháš svědky?"



"Tak přísahám," vydechl těžce a sledoval, jak poslední plamen stáhl svou smyčku okolo jeho ruky.
Beze slova ji pustil a sebral svůj plášť. Nestála mu za pohled, protože na ni byl až příliš naštvaný a mířil rovnou ke dveřím. S rukou na klice se k ní naposledy otočil a změřil si ji pronikavým pohledem.
"Doufám, že víš, co děláš."



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Erica


"Na to nemám čas, ne teď," odpověděla jsem trpělivě do sluchátka.
Chvíli bylo na druhé straně napjaté ticho, takže jsem rozumně mlčela a vyšla ven z laboratoře. To už zcela zjevně chytil druhý dech a znovu mě začal přemlouvat.
"Erico, víš kolik za to dostaneš zaplaceno? Navíc po tobě chce jen jednu várku!"
Vešla jsem do obývaku a zamračila se.



"Jeremy, to prostě nepřipadá v úvahu, pokud ten Vlkodlačí lektvar chce,..."
Prudce jsem se otočila s hůlkou v ruce, když zaplály v krbu zelené plameny a vystoupil z nich Albus společně se Severusem. Mile jsem se usmála, sklonila hůlku, pokynula ke křeslům a ústy naznačila "minutku", načež jsem se vrátila k hovoru.



"Pokud ho chce, tak na to měl myset dřív. Užívá se minimálně tři dny před úplňkem a pokud je mi známo, tak je úplněk dnes, takže by mu to stejně vůbec nepomohlo. Což mě vede k otázce, jak na takovou věc může zapomenout vlkodlak?"
"Jak to mám vědět? Je to jeho věc. Erico, vážně - POTŘEBUJU, abys mi tu várku připravila."
"Chápeš doufám, že na to nemám čas a navíc jsem po roce zase jednou doma? Opravdu se mi to nehodí, promiň."



Chtěla jsem tímto hovor ukončit a věnovat se návštěvě, protože jejich vážné výrazy mi napověděly, že to nebude nijak příjemná zpráva, jenže Jeremy měl svůj záložní plán.
"Dobře. V tom případě ti určitě nebude vadit, když nebudeš pokračovat ve svém malém výzkumu, viď?," zeptal se s jistotou v hlase.
Jistěže měl navrch a věděl to. Zaskřípala jsem zuby.



"Parchante," zasyčela jsem mu do telefonu.
"Pošlu ti adresu. Do osmi bys to měla stihnout, pokud začneš brzy," informoval mě nabubřele.
"Výborně," ucedila jsem jedovatě.
"Mrzí mě, že to musím udělat."



"Nemrzí," odtušila jsem chladně.
"Ne. Asi ne, zatím naschledanou Erico."
Neobtěžovala jsem se mu odpovědět a vztekle ukončila hovor. Rychle jsem se snažila uklidnit a posadila se ke svým hostům.



"Je všechno v pořádku?," zeptal se mě starostlivě Brumbál a jemně se přitom mračil.
"Jako obvykle," odtušila jsem a mávla rukou. "Nic s čím byste mi mohl pomoci. Co se děje? Pochybuju, že se jedná o zdvořilostní návštěvu."



Severus mi s ledovým klidem podstrčil dnešního Věštce a zabodl svůj pohled kamsi do zahrady. Nejistě jsem se podívala na Brumbála, jestli po mně opravdu chce, abych četla noviny a po jeho přikývnutí jsem otočila plátek na úvodní stranu.



Málem se mi zastavilo srdce, když se na mě upíraly ty tolik známé a teď pološílené oči a ač byla fotka na novinách černobílá, já si byla naprosto jistá, že bych tu barvu mohla dokonale popsat. Sklouzla jsem pohledem k titulku a článku.





Z Azkabanu uprchl nebezpečný vrah Sirius Black!



Sirius Black, pravděpodobně nejhanebnější ze všech vězňů, kteří kdy byli drženi v azkabanské pevnosti, uprchl. Dennímu věštci to potvrdil sám ministr kouzel. "Děláme vše, co je v našich silách, abychom Blacka znovu dopadli. Apelujeme na kouzelnickou veřejnost, aby zachovala klid. Black je šílenec. Je nebezpečím pro každého, kdo mu zkříží cestu, ať je to kouzelník nebo mudla."



Zatímco mudlové byli informováni, že je Black ozbrojen pistolí (jakousi kovovou hůlkou, již mudlové užívají, chtějí-li se zavraždit navzájem), kouzelnická komunita žije v neustálém strachu z toho, že dojde k podobnému masakru jako před dvanácti lety, kdy Black jediným zaklínadlem zavraždil třináct lidí...





Zděšeně jsem se otočila k Brumbálovi, jenž mě soucitně poplácal po noze a obrátil se k Severusovi.
"Je možné, že bude kontaktovat nějaké staré známé?," zeptal se ho vážně.
"Je to celkem nepravděpodobné. Většina Smrtijedů je v Azkabanu a jedinou osobu, u níž je pravděpodobné, že ji kontaktuje, máte pod dohledem," odpověděl suše, ale odtrhl pohled od zahrady.



"Je možné, že o nás ví?," zeptala jsem se na otázku, jež mě tížila hned po přečtení článku.
"Zcela jistě ne. Myslí si, že jsi mrtvá a pokud vím, tak o nemá ani potuchy," konstatoval Severus, ale podíval se na mě s jasnou otázkou v očích.
"Ne, neví o ní," zakroutila jsem hlavou. "Ví to už jen Remus. Ale je nepravděpodobné, že by si to dal dohromady. Ty dva roky tam nesedí."



Nenávistně mu zajiskřilo v očích, ale nijak to nekomentoval. Brumbál po něm střelil varovným pohledem a obrátil se na mne.
"Kvůli tomu, abych se ujistil, že se ho Black nepokusí zkontaktovat, jsem ho přijal na místo učitele Obrany."



"Přijal jste Remuse?," zeptala jsem se překvapeně.
"K mé velké nelibosti," ušklíbl se Severus.
"Severusi," pokáral ho Brumbál. "Myslel jsem, že už ses přes tu dětinskou záležitost dostal."
Ten si pouze odfrkl a dál ho ignoroval. Rychle jsem se k němu otočila.
"Zjistil jsi něco od Rosiera?," zeptala jsem se ho.



Věnoval mi tvrdý pohled, ale nakonec tiše odpověděl.
"Spíše ne. Někdo mu změnil paměť, takže sice máme o jednoho z nich méně, ale v tomhle ohledu je to zcela jistě problém. Někdo jiný teď ví, že máš s Blackem dceru a tu informaci si nechal pro sebe... Budeš muset být velmi opatrná, poněvadž tu informaci jistě zneužije ve svůj prospěch a v nečekanou chvíli."



"Ach bože," vydechla jsem a skryla tvář ve dlaních.
"Dokud je hledaný vrah, pravděpodobně tě nemůže ohrozit. Ovšem pokud ho právě ten informátor vyhledá a vše mu řekne, nemůžeme si být jistí násedky," doplnil smutně Brumbál a povzbudivě mi stiskl rameno.
"Nemáte už žádné horší zprávy, viďte?," zeptala jsem a vzhlédla.



"Neměj strach. To je vše," uklidnil mě Brumbál a vstal. Severus ho následoval a otočil se ke mně.
"Měly byste být ve střehu. Obě," řekl.
"Mám jí říct pravdu?," zeptala jsem se.
Podívali se po sobě a Brumbál mi věnoval jemný pohled.



"Myslím, že to by v této situaci nebylo příliš prospěšné. Budeme muset vyčkávat, ale až to bude možné... Nechám to na tobě," usmál se a zamířil ke krbu.
"Pracovna Albuse Brumbála, Bradavice!," pronesl jasně a zmizel v plamenech.



Severus chvíli sledovala krb, když ke mně s nicneříkajícím výrazem přešel a vtisknul mi do rukou lahvičku s lektvarem.
"Vlkodlačí lektvar?," vykulila jsem oči. "Kdys..."



"Pro Lupina," odtušil a pozvedl obočí. "Hádám, že ty ho dnes upotřebíš lépe."
Rychle se otočil a zmizel dřív, než jsem stihla odpovědět. Promiň Remusi, ale má pravdu. Já ho dnes nutně potřebuju, pomyslela jsem si a spěšně ho zabalila a připsala na něj adresu, jenž před malým okamžikem vylétla z krbu.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Sam



"A dávej na sebe pozor."
"Mami, budu v pohodě."
"Hlavně nevycházej ze sklepení."



"Co to do tebe vjelo? Poslední dobou jsi jako uzlíček nervů. Co by se mi mohlo stát? Budu v Bradavicích, s profesorem Snapem - jako obvykle. Nikdy jsi takhle nevyšilovala, o co jde?," zeptala jsem se už značně podrážděně a dopnula svůj oblíbený cestovní batoh.
"Ale o nic. Jen - víš přeci, že utekl Sirius Black? Je nebezpečný a..."



"A proč by šel do Bradavic? Nebo spíš - co by tak chtěl po mně - třináctileté puberťačce?," zeptala jsem se, abych ji pobavila.
Namísto toho nezdravě zbledla a úzkostně se na mě zadívala. Povzdechla jsem si a vzala její ruce do svých.
"To byl vtip, mami," řekla jsem jemně. "Samozřejmě, že na sebe budu dávat pozor, nevyjdu ze sklepení a budu se držet profesora jako klíště."



"To snad nebude třeba," ozvalo se sarkasticky z obýváku.
"Jistěže ne," zasmála jsem se a vešla do místnosti.
"Ještě chvíli budu poslouchat ty vaše sentimentální řeči a rozmyslím si to," řekl s úšklebkem.
"Ale nerozmyslíte," usadila jsem ho, líbla mámu na tvář a rychle vletěla do krbu.



"Pitomé děcko...," slyšela jsem z dálky a měla jsem co dělat, abych se nezačala smát, což by nebyl ten nejlepší nápad v krbu plném sazí.



Když jsem vyklopýtala z krbu, uhnula jsem stranou a zapřela se o kolena a dovolila se naplno rozesmát. Mezitím Snape ladně vyplachtil z krbu a nedbale ze sebe smetl nexistující smítko. Při pohledu na mě mu pobaveně cuklo v koutcích, avšak na svém projevu nedal nic znát.



"Slečno Harperová," protáhl. "Máte opravdu silný problém se sebekontrolou, kázní a respektem k autoritám. Kdybyste byla žákem této školy, odebral bych vám nespočet bodů, nechal psát dlouhé eseje a přidal kupu školních trestů."
"Což by se nestalo, pokud bych se dostala do Zmijozelu, jak jste minule sám podotknul," setřela jsem ho s klidem a oprášila si batoh.



"Správně - pokud. Niméně váš trest bude mírný a možná se i něco přiučíte," ušklíbl se, jako by tomu ani v nejmenším nevěřil.
"A ten trest je za...?," zajímala jsem se nevinně a zamrkala řasami.
"Za drzost," odpověděl se zlomyslným úsměvem.



Opravdu jsem nemohla jinak. Vážně jsem přikývla a vteřinu nato se znovu šíleně smála. Protočil očima, pronesl něco o pubertě a pokračoval svižným tempem do laboratoře. O chvíli později jsem se k němu již celkem klidná připojila.



Nepracovali jsme příliš dlouho, než nás přerušil tichý alram, jenž oznamoval, že se někdo blíží do sklepení. Poočku jsem mrkla na profesora, který klidně dál pokračoval na lektvaru. S jemným pokrčením ramen jsem udělala to samé.
"Severusi?," ozval se za dveřmi komnat mužský hlas, doporovázený jemným klepáním.



"Nejdete otevřít?," zeptala jsem se, když to profesora ani trochu nevyvedlo z míry a znovu pokračoval v přípravě.
"Ne," odtušil a zamíchal lektvarem, načež mi přenechal míchání.
"Vím, že tam jsi. Potřebuji s tebou probrat něco důležitého," ozval se znovu muž překvapivě stejně milým a trpělivým hlasem, jako poprvé.
Tan má nervy. Já bych už vybouchla.



"To je váš nový kolega? Neměl by přijet spíš až koncem prázdnin a ne na začátku?," zajímala jsem a pečlivě míchala odvar.
"Tak jsem mu to sdělil. Není v mém zájmu řešit nějakou jeho osobní krizi dříve, než to bude nezbytně nutné."



"Severusi, týká se to mozkomorů..." ozvalo se znovu hlasitě.
Tentokrát, ale byla odezva jasná. Profesor se prudce otočil a zaměřil se na mě.
"Dokážete změnit vaši podobu, viďte? Tak to udělejte," řekl a zamířil ke dveřím.
"A na koho se mám přeměnit," vytřeštila jsem oči nad tím překvapivým požadavkem.



Zastavil se a chvíli se rozmýšlel. Nakonec odpověděl celkem logicky.
"Na svou matku ve vašem věku."

"Dobře," kývla jsem a soustředěně změnila barvu vlasů, narovnala je a zamrkala.
"Co moje oči?," zeptala jsem se.
"V pořádku," kývl, když si mě prohlédl od havy až k patě a vyšel otevřít.



Pochopila jsem to jako příkaz, že nemám vycházet z laboratoře, takže jsem tiše sekala, krájela a míchala. Z druhé místnosti nebylo samozřejmě nic slyšet. Profesor by nic neponechal náhodě, takže bylo jisté, že zakouzlil Silencio.

Za necelých pět minut, když jsem si uvědomila a on nejspíš také, že by nebylo dobré ponechávat nestabilní Vlkodlačí lektvar v rukou třináctileté čarodějky, rozrazil dveře a připlachtil ke kotlíku. Chvíli ho zkoumal než přikývnul.
"Dobře," řekl. Pochopila jsem jeho skrytou pochvalu a odpověděla úsměvem.



"Není ještě na studenty příliš brzo?," ozval se milý hlas ode dveří.
"Nebylo by na škodu, kdybys vynechal své hloupé komentáře a opustil mou laboratoř, Lupine," odsekl jedovatě Snape a odstrčil mě za sebe.
"Pokud je to tvá příbuzná, tak se opravdu omlouvám za svou poznámku," přišla mu odpověď.


"Není to má příbuzná," přimhouřil oči a odstoupil ode mě.
Dívala jsem se do očí muži, jenž byl věkově asi stejně starý jako máma nebo Snape. Měl medově zbarvené vlasy a teplé oči podobné barvy. Přes obličej se mu táhla jizva a alespoň o hlavu mě převyšoval.



Opravdu doslova vytřešil oči, když mě spatřil a zíral na mě. Nejistě a hlavně nervózní pod tím pohledem jsem přešlápla a litovala, že se můj štít rozhodl přestat mě schovávat.
"Severusi...?," otočil se na něj muž.
"Překvapený?," pronesl jedovatě Snape a pozvedl obočí.
"Nebuďte nezvořilá, slečno Harperová. Pozdravte," otočil se ke mně a v očích se mu mihlo uspokojení.



"Dobrý den," řekla jsem automaticky a vrátila se k sekání mandragory. Pořád jsem cítila jeho pohled.
"Dobrý den, slečno. Remus Lupin," přikývnul a mile se usmál.
"Ehm...," střelila jsem pohledem ke Snapeovi, jenž lhostejně kývnul a otočila se zpět na Lupina. "Samantha Harperová."



Přikývnul a ještě chvíli na mě hleděl, než se obrátil k Snapeovi.
"Přijdu později. Děkuji, že sis na mě udělal čas," řekl laskavě a u dveří se na mě naposled podíval.
"Těšilo mě. A pozdravujte matku," řekl a odešel z místnosti.
Vytřeštila jsem oči a zírala na místo, kde zmizel.



"V pořádku?," ozvalo se za mnou.
Ach jistě. Přestala jsem pracovat.

Rychle jsem začala znovu krájet a přikývla, protože jsem si byla jístá, že by mě můj hlas zradil. Byla jsem natěšená, až se vrátím domů. Znal moji mámu. Je pravděpodobné, že bych ho mohla zkontakotvat a zkusit zjisti něco nového. Usmála jsem se pro sebe a s chutí krájela další přísady...

Romadůr

9. Krysa!

20. srpna 2014 v 8:35 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

pokračujeme. :) Jak se máte v těchto deštivých a utahaných dnech?

Den devátý - Nejméně oblíbená mužská postava


Úvodem

Tohle téma je takové logické. Logické v tom smyslu, že jsem ho prostě očekávala. Jako první mi samozřejmě přišel na mysl Voldemort, protože to je prostě typicky záporná postava. Ale já jsem nechtěla dávat jeho (i když je to pěkný bastard) a tak jsem zvolila někoho jiného, jenž je snad na tomhle seznamu mnohem výš.



Seznamte se, krysa

Ach ano. Dlouho jsem nemusela uvažovat nad tím, koho bych nejradší stáhla zaživa z kůže. Ten nejodpornější a největší zrádce a bastard je pro mě Petr Pettigrew. Holt tichá voda, břehy mele...

O co je jeho postava horší? Asi ptoto, že je opravdu tak neuvěřitelně příšerný. Zaprodal svého nejlepšího přítele se ženou a synem Voldemortovi a nechal je umřít, druhého přítele poslal do Azkabanu, když nafingoval svoji smrt a zabil lidi ve svém okolí a třetímu "nasadil brouka do hlavy", takže si myslel, že je jeho nejlepší přítel vrah.

Sobečtějšího člověka jsem snad neviděla. Jednoduše podrazí a zneškodní každého, kvůli němuž se ítí ohrožen na své pozici, protože jediné, co v sobě má, je pud sebezáchovy. Neuvěřitelně šílený, ale je to tak. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se Strážcem tajemství Potterových opravdu stal Sirius Black, jak bylo plánováno...

Zdroje:


Romadůr

8. Hlavně nevyhodit učebnu do povětří...

20. srpna 2014 v 8:35 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

další den a další výzva. :) Snad vám zpříjemním den, když se léto tak nějak rozhodlo vzít roha a zmizet bůhvíkde. Taky u vás prší? No samozřejmě se mnou blog nespolupracoval -_- Článek se neuveřejnil, tak ho dávám dodatečně.

Den osmý - Nejoblíbenější předmět v Bradavicích


Úvodem

Samozřejmě se mnou blog odmítal spolupracovat i dnes. :D -_- Tak doufám, že tentokrát to nespadne a opravdu se článek uveřejní. Dnešní téma už víte, tak se do toho pustíme, ne? :)


Kdo by nechtěl zkusit uvařit nějaký lektvar? Mně to láká už od přečtení první knihy, protože to musí být prostě neskutečně zajímavé a vzrušující! Nicméně, jsem realista. Věřím, že bych zvládla během pár minut vyhodit učebnu lektvarů do povětří pravděpodobně mnohem účinněji, než to kdy dokázal Neville.

Lektvary jsou něco jako chemie a vaření doopravdy a to je pro mě silně výbušná kombinace. Vaření by snad ješt šlo nebo se držet pokynů. Ovšem já a chemie - to prostě nejde dohromady. a nikdy nepůjde. Tečka.

Pak taky nejspíš víte, že mou pozornost k tomuto předmětu táhne i má oblíbená postava - sám Mistr lektvarů, Severus Snape. Věřím, že po jedné z jeho hodin bych se cítila jako naprostý pitomec a jsem přesvědčená, že by se má slovní zásoba silně obohatila o pár synonymních úražek idiota...

Samozřejmě musí být neuvěřitelně směšné poslouchat jeho urážky, pokud nejsou vedeny proti vám. Proto bych tak nějak tajně doufala, že by mě - Zmmijozelovi - tak trochu nadržoval. Jako ostatním v jeho koleji... No uznejte - když nechal projít Crabbea a Goyla (dokonce i Nevilla!), že by se tam nenašlo trochu přilepšení i u mně.

A co vy? Jaký předmět by nadchl vás? :)

Zdroje:


Romadůr

7. Ta nejsilnější láska

18. srpna 2014 v 13:13 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

tak se vám zase hlásím. :) Dnešní téma tak nějak navazuje - ne na včerejší, ale jednou už jsme tu něco podobného měli. :) Omlouvám se, že jsem nestihla zveřejnit článek už ráno, ale Blog se mnou odmítal spolupracovat. :)

Den sedmý - Nejoblíbenější ženská postava a proč


Úvodem

Dnešní téma bylo... no celkem těžké. Vybírala jsem mezi dvěma naprosto neslučitelnými charaktery - Lily Potterovou a Bellatrix Lestrangeovou.



Nakonec to tedy vyhrála Lily, protože je to podle mě opravdu ta nejstatečnější žena. Samozřejmě Bellatrix je jen o maličký kousek za ní. Ne ve statečnosti, ale v tom jaká je. Je dost zajímavé, že jsem váhala zrovna mezi dvěma tak naprosto kontrastními postavami...

Fotku Lily z filmu jsem nepřidala, protože si ji tak nepředstavuji. Nicméně tenhle obrázek, jenž jsem našla na netu ji podle mě dost dobře vystihuje. Takhle jsem si jí představovala. :)

Lily je složitost. Hrozně se mi líbí ten příběh - zachrání svého syna a dá mu tu největší ochranu, svou vlastní lásku. Na druhou stranu jsem vždycky uvažovala, jaké by to bylo, kdyby se dala dohromady se Snapem. Ne jen ze zvědavosti, ale protože by si to opravdu zasloužil.

Hrozně ráda bych viděla ještě nějaký film, v němž by se objevili Poberti a Lily, protože slovní přestřelky Evansová x Potter - kdy by si to nechal ujít? Což mě přivádí k tomu, že doteď nechápu, jak se ti dva dali dohromady...


Zdroje:


Romadůr

6. Kterou vybrat?!

17. srpna 2014 v 9:53 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

je to vážně... zajímavý. :D I o tomhle tématu jsem totiž už psala článek...

Den šestý - Do jaké koleje bych se zařadila a kam si myslím, že by mě zařadil Moudrý klobouk


Úvodem

Psala jsem už článek o rozřazení do kolejí v Bradavicích a vyjádřila jsem tam svů názor ohledně mého zařazení. :) Více si můžete přečíst zde.


Stále si sotjím za svým. Jsem prostě Zmijozel do morku kostí. :)



Zdroje:


Romadůr

5. Nejlepší téma!

16. srpna 2014 v 9:01 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

další sen je tu a já se při tomhle tématu ani nezapotila. Hlavně proto, že už jsem ho před nějakou dobu nevědomky napsala. :D Co se dá dělat, alespoň vám přidam další věci, na něž jsem si nevzpomněla. :)

Den pátý - Nejoblíbenější mužská postava aneb nejlepší téma!


Úvodem

Na svou obhajobu říkám, že už jsem něco podobného psala. Téma je nejoblíbenější mužská postava a tou je pro mě Severus Snape, odkaz zde.


Krasavci, no ne?

Pozadí je samozřejmě jako u včerejšího tvořeno postavami z Harryho Pottera, tentokrát mužského osazenstva. Bylo opravdu těžké ostatní kluky odsunout na druhou kolej, ale Mistrovi lektvarů se u mě nemůžou vyrovnat.


Další řeči

Jediné, co zde můžu probrat je jedna otázka - proč on?
Protože je to opravdu ten nejstatečnějí, nejodvážnější a nejzáhadnější čověk, s nímž jsem se v literatuře setkala. Už od prvního dílu byl samá záhada a nakonec ho Rowlingová zabije a odhalí, že je to vlastně ten nejoddanější člověk v celé Anglii. :)

Sice je to literární postava a možná právě proto je tak vykreslen. Nicméně jeho neutuchající láska k Lily je prostě pozoruhodná a je neuvěřitelné, že dokáže zasvětit celý život své milované Lily.

Myslím, že poněkolikaterém přečtení jsem prostě toužila, aby i on měl ve svém životě štěstí. Jenže přejte mu, aby byl s Lily, kdyby se pak nemohl narodit Harry... Dilema!



Zdroje:

Romadůr