10. Dlouhé čekání

7. srpna 2014 v 8:45 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
tak se vám zase ozývám a přicházím s další kapitolou. :) Už jsem slyšela, že dělám krátké kapitoly, ale pochopte, že na blog stejně nemůžu přidat dlouhý článek a rozdělit ho na půlky se mi nechce. :) Nicméně aspoň se snažím přidávat je v o něco rychlejším sledu. :) Snad se vám bude líbit. :)


10. Dlouhé čekání

Zabralo mi celý týden, než jsem se konečně dostala do svého pokoje tak, aby mě nikdo nerušil. Vletěla jsem do pokoje a zajistila dveře několika bezpečnostními kouzly proti narušení zvenčí. Rychle jsem přiskočila k posteli a vytáhla zpod ní všechnu dokuentaci, jež mi Denis dříve poslal. Vysypala jsem vše na postel a pustila se do třídění.

Po patnácti minutách jsem měla listy rotzřízeny pár hromádek. V první byly všechny informace o soudním procesu, druhý o spáchaném zločinu a poslední byl informační - většinou názory léčitelů na jeho duševní stav. Vytáhla jsem jeden novinový ústřižek, jež byl vydán den po masakru lidí v ulici, čehož se Black podle všeho zúčastnil a pustila se do čtení.

Sirius Black vrah 12 mudlů a jednoho čaroděje odsouzen na doživotí v Azkabanu!
Nechvalně proslulý masový vrah Sirius Black (20) byl včera odsouzen za své zločiny na doživotí v Azkabanu. Vrah třinácti nevinných lidí, který mimo jiné zaprodal manžele Potterovi do rukou Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit (viz. Článek o Tragédii jednatřicátého, na str. 2), kteří zemřeli a zanechali po sobě sirotka, Harryho Pottera (1), o kterém se více zmiňujeme ve speciální příloze o Chlapci, který přežil.

Black se ke svým činům zatím nedoznal, ani nevyjádřil nad touto ohavností lítost (při chycení se prý hystericky smál).
"Nemohli jsme ho odsoudit k polibku," osvětlil nám situaci ministr kouzel Kornelius Popletal (39)," to vysvobození si nezaslouží! Bude trpět celý život - to je myslím dostatečný trest."

Fotka, jež následovala hned po článku byla černobílá. Byl na ní mladý a celkem pohledný mladík. Jediné, co kazilo jinak milou osobu na snímku, byl naprosto nepřítomný výraz a jakýsi škleb na rtech odsouzeného. Rychle jsem prolistovala i ostatní výstřižky a povzdechla si. Všechny fotky byly černobílé. Natáhla jsem se pro další z mnoha výstřižků a nalila si do skleničky na nočním stolku pořádnou dávku coly.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bylo půl druhé ráno. Nad všemi články jsem strávila bezmála šest hodin, vypila asi dva litry koly a nedozvěděla se prakticky vůbec nic. Kdybych věděla, že mi všechny řeknou jen to, že sedí v Azkabanu za vraždu 12 mudlů a Petra Pettigrewa, z něhož našly pouze prst, opravdu bych to vyhodila do koše.

Po asi osmadvacátém článku, jež hlásal to, co všechny před ním, jsem je zběžně prohlédla předem, než jsem se pustila do čtení. Ani v jednom z nich nebyl žádný popis nebo něco, co by mi výrazně pomohlo. Závěry lékouzelníků o jeho psychickém stavu mi přišly směšné.

Co nejtiššeji jsem slezla z postele a vhodila většinu dokumentů do ohně v krbu. Pár z nich jsem si pro jistotu nechala u sebe. Zamyšleně jsem se dívala do plamenů, kde hořely jeden po druhém ústižky z novin. Jak je možné, že neproběhl žádný soudní proces?

I když to bylo podle všeho "naprosto očividné spáchání úkladné vraždy", každý odsouzený má právo na proces. Navíc - proč by Pettigrewa zabil, ale nechal po něm prst?! A hned jako další otázka mi vytanula na mysli - jak je možné, že je "odsouzený Smrtijed" bez Znamení zla na své levé paži?

Velmi jasně jsem viděla Znamení zla na paži profesora Snapea a on mi - i když velmi neochotně - pověděl, že nejde zamaskovat ani odstranit. Dál jsem se ho na nic nevyptávala a máma mi později řekla, že pracuje jako špeh pro ředitele Brumbála a tak to pro něj není velmi oblíbené téma k hovoru.

Povzdechla jsem si a zadívala se na hodiny na zdi. Čtvrt na tři. To bude zase ráno. Neochotně jsem se odšourala do postele a zalezla pod peřinu. Nepřítomně jsem zírala skrz zavřené okno na noční oblohu. Věděla jsem, že dnes neusnu a pokud ano, tak to nebude na dlouho.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zima, 5. Prosince

"Tak jak ses vyspala?," zasmál se Riley při pohledu na mou unavenou tvář, s níž jsem se přiloudala k našemu oblíbenému stolu v jídelně.
"Zmlkni," utrousila jsem mrzutě a posadila se ke stolu na snídani.

"Nechte se," usmála se na nás Julce a nalila mi hrnek kávy, který jsem s povděkem přijala.
"Dneska to bude dlouhý den. Máme Lucenzovou a to hned tři hodiny," zašeptala jsem a spolu s Rileym jsme se na sebe zašklebili.

Julce se na nás nesouhlasně zadívala, ale než stihla něco namítnout, přerušil ji přílet sov, jež se elegantně protahovaly mezi stoly i studenty ke svým majitelům. Byla jsem překvapená, když mi ke stolu přiletěl César i Romeo a natáhli ke mně své nožky.

Věděla jsem, že nejdřív musím rozhodně odpovědět mámě, jinak by mě stáhla zaživa z kůže, takže jsem odvázala Césarovu zprávu a rozevřela pergamen.

Drahá Sam,

na Vánoce si tě - jak jsem psala již v říjnu, vyzvednu v Paříži. Stavíme se ještě domů, než odjedeme do hor, abychom zajistili dům a pak už si budeme jen užívat. Ubytování máme zařízeno, lyže jsou už nachystané a já se na tebe moc těším.

Jak ti to jde ve škole? Dlouho jsi mi nepsala, ale já vím, že nemáš tolik času. Sama jsem v Krásnohůlkách studovala tak vím, jak vás tam zapřahují. Každopádně - budu ráda, když mi odepíšeš co nejdřív. Chybíš mi.

S láskou
máma

Usmála jsem se a rychle napsala odpověď na druhou stranu pergamenu.

Mami,

nemusíš mít strach, ještě netrpím senilitou a takové věci si pamatuju. Ani nevíš, jak moc se nemůžu dočkat, až odjedem do Alp!

Ve škole je všechno fajn, nemusíš mít strach. Ale kdyby ti náhodou přiletěla sova - opravdu jsme za nic nemohli. Avery je prostě de... idiot. Taky mi chybíš. Neplýtvej zbytečně pergamenem.

Sam

Spokojeně jsem přivázala dopis Césarovi na nožku a věnovala mu velký kus slaniny, jež s radostí zhltl. Zahoukal a jemně mě klovl do prstu. Poté se rychle rozletěl do sněhové vichřice, která dnes řádila ve Francii.

Otočila jsem se k Romeovi, jenž netrpělivě pochodoval mezi miskami cerálií. Zasmála jsem se a odvázala mu dopis. Nabídla jsem mu slaninu, kterou začal přežvykovat a já se mohla věnovat dopisu od Denise.

Ahoj Sam,

víš, tohle dopisování je sice skvělý, ale už bych tě rád zase jednou viděl. O Vánocích jedeme do na chatu tady do Skotska a napadlo mě, jestli by ses nechtěla přidat? Třeba i s tvou mámou? Dlouho jsme se neviděli a Vánoce jsou bezva přílěžitost. Mohli bysme si zalyžovat, to by bylo super ne?

Tady ve Skotsku je tolik sněhu, že se na hrad musely použít odpuzovací kouzla a poslední zápasy Famfrpálu se přesunuly až na leden. Každopádně, vzpomínám si, jak si říkala, že tvá máma zná Snapea a ty že ho znáš osobně. Nevím, jak se chová k tobě, ale mě nemá zrovna v lásce.

Zrovna minulý týden v pondělí, když jsem na víkend odjel do Francie na zápas a nestihl dodělat úkol do lektvarů, mě málem stáhnul z kůže. Řekl to přesně takhle:
"Pane Wrighte, opravdu si myslíte, že mě zajímá, co děláte ve svém volném čase? Na úkol jste měl dost času, ale pokud se hodláte chovat, jako famfrpálová hvězda a dovolovat si na vyšší autority, musím vás upozornit že do Pottera máte ještě velmi daleko. Nicméně alespoň nejste takový idoit. Ovšem i podprůměrný student Havraspáru by měl být schopen vypracovat zcela jednoduchý úkol, nemám pravdu?"

A pak nám strhl patnáct bodů. Na druhou stranu jsem nedostal trest, což je nejspíš jedině díky tomu, že nejsem Nebelvír. Nebo proto že nemám brýle, rozcuchané černé vlasy a nejmenuju se Potter. Každopádně test, jenž jsme psali později té hodiny mi ohodnotil N-kem. To mi mnohonásobně zlepšilo náladu, když jsem tedy ignoroval jeho poznámku o nenapravitelných šprtech.

Jak se máš ty? Nech mě hádat - spousta trestů. Nechceš mi někdy povyprávět, jak si promerlina zvládla přeměnit ruce Pierra Averyho na chapadla? Čistě ze zvědavosti. Napiš mi co nejdřív a neboj - Romeo to s tím počasím zvládne, je na to expert. Dávej na sebe pozor,

Denis

Zasmála jsem se, když jsem si představila hodinu letvarů v Bradavicích a potřásla hlavou. Ne, já ho tak opravdu neznala a možná že jsem za to ráda. Rychle jsem v tašce vylovila kus pergamenu a sepsala odpověď.

Ahoj Denisi,

Tvůj barvitý popis Mistra lektvarů mě skutečně pobavil. Asi ho znám jinak, než vy ostatní. Každopádně můžeš být rád, že nejsi Nebelvír a že jsi z toho vyvázl vcelku dobře. Možná na to nevypadá, ale je to vážně fajn chlap!

Mám se... no celkem fajn. Musím tady dřít, protože dosáhnout v téhle škole hodnocení vyšší než P je hotový zázrak. Každopádně u toho stíhám ještě spoustu dalších věcí. Což mě přivádí k tomu, abych se zeptala: Co si to o mě myslíš? Já jsem vzorná.

Je mi líto, že musím tvou nabídku odmítnout. Máma nám zarezervovala ubytování v Alpách, takže spolu konečně strávíme trochu času. Tvé nabídky si vážím a snad bych se mohla stavit někdy před Silvestrem? Kingsley by mě určitě doprovodil.
Napiš mi brzy,

Sam

P. S.: Inkantace je Tentactiro

Doufala jsem, že pochopí můj zašifrovaný vzkaz a přivázala dopis Romeovi na nohu. Pohladila jsem ho po hlavě a věnovala mu další kus slaniny.
"Leť opatrně," pošeptala jsem mu a on s houkáním vyletěl ven.

"Připravená na teror?"
Podívala jsem se na Rileyho, jako by byl blázen a sladce se usmála.
"Jistěže," protáhla jsem afektovaně a se smíchem jsme se vydali na první hodinu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

20. Prosince, Paříž

Znovu jsem se podívala na hodinky a naštvaně praštila do zdi. Bolestně jsem sykla a protřepala zmrzlou končetinu. Několikrát jsem si poskočila na místě a nakonec odevzdaně začala chodit v malém kroužku, přičemž jsem mrzutě sledovala davy lidí, jež nadšeně nakupovaly v obchodním centru.

Bylo něco málo po druhé hodině odpolední, většina lidí v Paříži právě sháněla poslední dárky na Vánoce nebo rychle přebíhala po ulicích, snažíc se utéct ze sněhové bouře, jež tu pěkných pár chvil řádila. Teplota se stěží šplhala k mínus deseti a celé náměstí bylo nádherně zasněženo. Možná bych si to i užívala, kdybych tu nemrzla už skoro dvě hodiny.

Celé škola odjížděla na prázdniny domů a kočár nás v deset odvážel do Paříže, kam jsme dorazili, s menším zpožděním, ve čtvrt na jednu. Všichni nadšeně vyskákali z kočáru a hnali se ke svým rodičům nebo jiným příbuzným, jenž na ně čekali. Já si raději počkala, až opadne prvotní nával nadšených rodičů a trpělivě seděla v čekárně malého nástupiště.

Že je něco špatně jsem pochopila asi po deseti minutách, kdy se celá pláň vylidnila, kromě pár opozdilců. Pohledem jsem hledala svůj doprovod, jenž nebyl nikde k vidění. Počkala jsem ještě dalších deset minut, než mě kouzelnická hosteska jedovatě upozornila, že již odchází a já tu bohužel nemůžu dál zůstat.

Zůstala jsem na ni chvíli nevěřícně zírat, když jsem zjistila, že mě chce vyhodit na ten mráz. Obzvlášť, když jsem na sobě měla mudlovské oblečení a jeden zimní kabát a svetr pod ním. S nechutí jsem se zvedla z vyhřáté židle.

S neupřímným úsměvem mě vyhodila na ulici a přemístila se pryč. V duchu jsem napočítala do dvaceti a doufala, že si na mě jen máma připravila nějaký hloupý žert. Když se do mě znovu opřel studený vítr, vztekle jsem zaťala zuby, sebrala kufr a klec s Césarem a vydala se do města.

Z jedné kavárny, kam jsem se chtěla uchýlit před mrazem, mě vyhodili s tím, že pokud si něco nekoupím, nemůžu tam zůstat, je jim líto. Vzhledem k tomu, že jsem tuhle situaci ani trochu nepředvídala, neměla jsem u sebe žádné mudlovské peníze a ani jeden z obsluhujících nevypadal, že by jen zdaleka věděl o kouzelnickém světě, abych mohla platit galeony.

Vlézt do obchodního centra jsem zatrhla hned poté, co jsem si uvědomila, že mám s sebou obří kufr a klec s houkající sovou k tomu. Vypustit Césara by taky nebyl rozumný nápad, když tu zuřila bouře a on rozhodně nebyl jedna ze sov, co by přežila tuhle cestu. Zklamaně jsem se odšourala k nejbližší autobusové zastávce před budovou nemocnice a utábořila se.

V té chvíli jsem ještě stále neztrácela naději. Vytáhla jsem mobil, napsala mámě pár SMS a když neodpovídala, několikrát jsem jí zkusila zavolat, na což taky nereagovala. Nepřestávala bych to zkoušet, kdyby se mi při posledním pokusu nevybila baterie.

Takže jsem tu teď sama na zastávce, kolem mě řádí sněhová vánice, vybil se mi mobil, nikoho nemůžu zavolat, mám zakázáno kouzlit a v žaludku mi kručí od hladu. Že já si nevzala nějaké jídlo navíc, zazoufala jsem si a posadila se zničeně na kufr.

Zrovna jsem začala přemýšlet, jakou zvolit nejlepší sebevraždu v tomhle nečase, když na mě promluvil dobře známý hlas.
"Můžu se vás zeptat, co tu promerlina děláte?," ozvalo se nade mnou.
Zamrkala jsem abych smetla sníh ze svých řasu a vzhlédla. Otřásla jsem se, když mi tím pohybem za krk napadal sníh z mých vlasů.

"Se-sedím a mrz-znu?," vypustila jsem skrz drkotající zuby a zachumlala se do kabátu.
"Neměla byste být náhodou jinde?," zeptal se a přešel blíž ke mně.

Jenom jsem zakývala hlavou a znovu se otřásla. Pokynul mi, abych ho následovala, takže jsem se ztuhle zvedla a pokusila se popadnout kufr a klec do zkřehlých prstů. Než jsem se po nich stihla natáhnout, už je měl v rukou a co nejrychleji mířil do boční uličky.

Klopýtavě jsem ho následovala a zastavila se vedle něj. Pozorně se rozhlédl kolem a seslal diskrétní kouzlo. Hůlkou pak poklepal na kufr a klec s Césarem, které okamžitě zmizely.
"Jste připravena se přemístit?," zeptal se mě a natáhnul mým směrem ruku.
Skousla jsem si ret, abych aspoň eliminovala drkotání viditelně a přikývla. Opatrně jsem se rozešla k němu a naprosto necítila zmrzlé nohy.

Natáhla jsem zkřehlé prsty jeho směrem, ale když mi stisknul pevně ruku, abych se někde náhodou neodštěpila, musela jsem zasyčet nad bolestí, jenž mi způsobil a hlasitým křupnutím, jež následovalo. Okamžitě mou ruku pustila a chvíli se na mě zkoumavě zadíval.
"Je mi líto, ale pokud to nejde takhle... Musíte ke mně přistoupit blíže, abych vás mohl držet kolem ramen," řekl a pozvedl obočí.

Bez řečí jsem k němu přišla a nechala si položit ruce na ramena. Tentokrát jsem pozvedla obočí já, i když mi to způsobovalo křeč a on si povzdechl. Přitáhl si mě k sobě do objetí a já se opatrně stulila v jeho náručí, ruce pevně semknuté za jeho zády.

Okamžitě nás přemístil a já se na něj natiskla ještě víc, protože jsem se bála, že bych se mohla rozštěpit. Zpevnil svůj stisk tak, aby mi neublížil, ale abych mu nemohla vyklouznout a za chvíli jsme stáli jen pár kroků od ochranné bariéry našeho domu.

Chvíli jsme tak zůstali, než se můj scvrknutý žaludek uklidnil a přestala se mi motat hlava. Potom mě od sebe jemně odtáhnul a stále s rukou kolem mých ramen kráčel k domu. Klopýtavě jsem ho následovala, víceméně opřená o jeho bok a zvažovala každý další krok.
Přidržel mi dveře, abych prošla a já nemohla jinak, než spokojeně vydechnout, když jsem konečně nebyla v té zimě venku.

"Je mi líto, ale musím se vrátit zpět do Paříže. Lektvarová konference ještě zdaleka neskončila a má přítomnost zde je velmi nutná. Skončí kolem sedmé večer, pak se přemístím do Bradavic," výmluvně se na mě zadíval a já přikývla.
"Děkuju," řekla jsem a rozkašlala se.

Zamračil se, vyndal z hábitu lahvičku s lektvarem proti chřipce a podal mi ji.
"Běžte do postele...," nařídil svým typickým učitelským hlasem a otočil se k odchodu.
"Naschledanou, pane profesore" řekla jsem a ztuhle se usmála.
"Naschledanou, Samantho a mimochodem - vaše zavazadlo i se sovou na vás čekají v pokoji," přišla mi odpověď a pak zmizel opět venku.

S mizernou náladou jsem se odšourala do kuchyně a v rychlosti si připravila několik sendviču a konvici čaje. Se vším jsem zamířila do svého pokoje. Hned jak jsem vešla uviděla jsem kufr i Césara.

Rychle jsem ho pustila z klece a on se s radostí pustil do krmení a vody. Zapnula jsem topení na maximum a zalezla do postele. V neuvěřitelné rychlosti jsem pak spořádala všechny sendviče, zapila to čajem.


Zbytek čaje jsem si postavila vedle postele a ještě si rychle odběhla na záchod, pak už jsem se jen zamotala do přikrývky a zcela vyčerpaná a zmrzlá vzápětí usnula.

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama