11. Nelehká volba

10. srpna 2014 v 9:05 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojky,
mám tu další kapitolka, tak rychle, jak jen jsem byla možná ji zplodit. Je o něco kratší, ale to jen proto, že v další se toho bude hodně řešit a tak to nemůžu napsat do téhle kapitoly. :) Příjemné čtení. :)

11. Nelehká volba

Neochotně jsem rozlepila víčka a blaženě se protáhla, když jsem necítila žádnou bolest při tomto úkonu. Rozespale jsem se vymotala z přikrývek a znova se protáhla. Z kouta v pokoji se ozvalo zahoukání a César si pročistil peří a znovu se ponořil do spánku.

Zavrtěla jsem hlavou a zamířila k šatníku. Převlékla jsem se do teplého oblečení a pouklízela v pokoji. Nakonec jsem vzala do rukou nádobí a sešla se vším do kuchyně. Zběžně jsem prohlédla všechny skříňky a lednici a zaznamenala, že tu není zrovna moc jídla.

Nakonec jsem vytáhla zbytek špaget a uvařila je. Podívala jsem se na hodiny na stěně a překvapeně zamrkala. Bylo půl osmé večer, takže jsem tu prospala celé odpoledne. Snad usnu i večer, pomyslela jsem si. Když jsem se tak pozorovala, věřila bych, že bych spala i do rána.

V poklidu jsem snědla svou večeři a umyla zaneřáděné nádobí. Napadlo mě, jestli už má máma zabaleno, ale v její ložnici jsem nenašla jediný kufr nebo batoh. Zmateně jsem se šla podívat i do pokoje pro hosty, kam máma obvykle schovává lyže, ale ani tam jsem nic nenašla.

Zrovna jsem se chystala znovu překontrolovat ložnici když mě přerušilo zahučení v krbu. Rychle jsem přešla do obýváku a stoupla si doprostřed dveří s rukama pevně založenýma na hrudi a vyčítavým pohledem na tváři.

Máma, jež zrovna vyšla z krbu, ze sebe oprašovala poslední zbytky sazí a znaveně se posadila do křesla. Sundala si boty a jemně si začala masírovat levé chodidlo. Pohledem jsem přejela k tašce u jejích nohou a zamračila se ještě víc.

"Těžký den v nemocnici?," zeptala jsem se neutrálně.
"Ano. Dnes se nahrnulo tolik lyžařů, že jsem tomu ani nevěřila. Jeden z nich si dokonce...," zmlkla, prudce se otočila a vytřeštila oči.

Výmluvně jsem přikývla a zamračila se.
"Ach bože, zlato! Úplně jsem zapomněla! Dneska je dvacátého, že? Moc mě to mrzí, ale v nemocnici byl takový shon a já..."
"Jak jinak. Ale to je jedno. Profesor Snape mě našel a přemístil sem, jinak bych tam už dávno zmrzla."

"Proč si nenapsala nebo nezavolala?," zeptala se a na mé pozvednuté obočí vylovila z tašky mobil. Po jeho prohlédnutí zbledla.
"Po desátém pokusu se mi vybil telefon," poznamenala jsem kousavě.
"A César...?"

"V té bouřce? Věř mi - je nešika, ale zabít ho nechci."
Vyskočila z gauče a zamířila ke mně.
"Broučku, vážně mě to mrzí. Já jsem..."
"... zapomněla. Jo já vím, jako poslední dobou tolikrát, že?!"

Naštvaně jsem na ni zírala a ona se tvářila omluvně.
"Mrzí mě to Sam! Opravdu ano - ale víš, že nemám na výběr. Dělám to pro tebe, aby ti nic nechybělo!"
"Ale mě chybí! TY mi chybíš, mami!," vykřikla jsem a sklenička na stole praskla náporem mé magie.

"Ty mi chybíš," pokračovala jsem roztřeseně, nutíc se ke klidu. "Kdy naposledy jsme podnikly něco společně? Vždyť se prakticky nevídáme a když se máme potkat, vždycky máš něco důležitějšího na práci!"
"Sam! To přece není pravda! A nemůžeš bý tak sobecká, aby sis myslela..."

"Co?! Že chci svou mámu? Proč se mi vyhýbáš a netrávíš se mnou čas? Můžeš si vyměnit službu a ví to všichni, jen se přede mnou snaží přetvařovat, že tam potřebují zrovna tebe! Proč mě s ním srovnáváš?! Já přece nejsem můj proklatej otec!"

Máma se na mě šokovaně podívala a pak se jí na tváři objevil neuvěřitelně ublížený výraz. Okamžitě jsem se uklidnila, tohle jsem nechtěla.
"Promiň. Nechtěla jsem to říct, já..."
"Běž do pokoje."

"Ale já..."
"Do pokoje, Samantho," zopakovala důrazně.
Zklamaně jsem přeběhla do svého pokoje a zapadla do postele. Tohle rozhodně nebyl dobrý začátek prázdnin.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Další tři dny probíhaly pěkně mizerně. Máma na mě byla stále naštvaná, ale i přesto neodpískala ten odjezd do Alp. S Denisovým návrhem a promýšleným Silvestrem ve Skotsku jsem se jí radši ani nesvěřila - byla jsem si jistá, jaká by byla její odpověď.

Během dne se mi vyhýbala a často odcházela do nemocnice. Pokud se mnou mluvila, bylo to jednoslovnou odpovědí a společně jsem spolu byly vlastně jen u jídel a to ne u většiny. Jediné, co jsem jí musela uznat, že tohle byl opravdu pořádný trest.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Ráno na Štědrý den, když jsem se probudila, bylo krásně. Venku sněžilo, i když ne tak moc, že by to byla nějaká bouře. Rychle jsem se převlékla a sebrala batoh a lyžáky. Měli jsme vyjíždět až dnes, protože máma měla v nemocnici jetě nějaké povinnosti a po snídani byl plánován odjezd.

Sešla jsem do jídelny, kde překvapivě nebyla máma. Nedělala jsem si starosti, nejspíš si ještě odskočila něco vyřídit do nemocnice, jako obvykle. Přichystala jsem sobě i jí snídani a posadila se ke stolu v jídelně.

Zanedlouho se opravdu ozvalo hučení v krbu a v příští chvíli už máma procházela dveřmi do jídelny.
"Ahoj," pozdravila jsem ji.
"Dobré ráno."
Otočila se k lince a vzala do rukou konvici.

"Už jsem ti udělala kafe," řekla jsem.
"Díky," odpověděla. Bez úsměvu, bez emocí.
Smutně jsem se zadívala do svého talíře a přešla mě chuť.
"Máš zabaleno?"

"Jo, balila jsem už před dvěma dny a včera jsem dobalila poslední drobnosti. Věci jsem dala do chodby - i tvůj kufr a batoh. Včera jsem nám navoskovala lyže a seřídila lyžáky. A přibalila jsem ti do kufru zimní bundu - našla jsem ji na půdě."
"Dobře."
Přikývla jsem a odnesla nedojedenou snídani ke dřezu.

"Erico?!"
Obě jsme se podívaly k obýváku a máma rychle vyběhla zjistit, co se stalo. Následovala jsem ji trochu pomaleji a vstoupila do obýváku. V místnosti byl mámin kolega z práce, Jeremy Roaning a o něčem jí zaníceně vyprávěl.

"... jedinečná příležitost! Víš, co to pro naši nemocnici bude znamenat?"
"Jeremy, to je milý, ale já opravdu nemůžu..."
"Ale no tak, Erico! Tohle se stává jednou za život - tvůj lék budou propagovat a léčitel Berger se s tebou touží setkat! Chápeš to?! On je špička v oboru!"

Byla jsem si naprosto jistá, kam tahle konverzace směřovala a měla neblahý dojem, že se má noční můra opravdu uskuteční.
"Ale my za chvíli odjíždíme...," vstoupila jsem do diskuze a snažila se znít rozhodně.
"Ach - Sam! Ty si vyrostla holka! Pochop, že tohle je pro tvou mámu obrovská příležitost a už se nebude opakovat!," otočil se ke mně Jeremy s rozzářeným pohledem.

"Ale...jedeme do Alp, viď mami?," zeptala jsem se prosebně a otočila se k ní.
Máma se nerozhodně podívala na nás oba a pak se otočila k Jeremymu. Zhluboka se nadechla a něco mu pošeptala do ucha. Jeremy se na ni podíval, políbil ji na tvář a rychle zmizel v krbu. Něvěděla jsem, jak zněla odpověď, protože byl ke mně otočený zády.

"Odjíždíme, viď?," zeptala jsem se a oči se mi naplnily slzami.
Máma se na mě soucitně podívala a skousla si ret.
"Sam... zlato, Jeremy má pravdu. A já slibuju, že ti to vynahradím! Pojedeme do Alp o jarních prázdninách a užijeme si spoustu legrace."

Zírala jsem na ni a snažila se zpracovat informace, které mi právě sdělila. Nebyla jsem daleko od toho, abych se naplno rozbrečela.
"Nemůže tě někdo zastoupit? Vždyť si mi to slíbila," hlesla jsem.

"Sam, opravdu to nejde. Ale psal mi pan Wright a prý tě Denis pozval do Skotska! To je přece skvělé - znovu se s ním uvidíš a zalyžuješ si," snažila se mě přesvědčit nadšeně.
"Mami, prosím. Nechci jet za Denisem - chci být s tebou a jet na hory, tak jak jsem plánovali.."
Zadívala se na mě a nakonec zakroutila hlavou. Rychle jsem k ní přistoupila a chytila ji za ruku.

"Mami, jestli... jestli se na mě zlobíš, tak mi to řekni a zakaž mi třeba famfrpál nebo mi dej zaracha, zruš kapesný, cokoliv! Jenom prosím... prosím!... vyber si tentokrát mě," prosila jsem jí a nechala slzy téct po své tváři.

Máma se na mě dlouho dívala, než si nakonec nešťastně povzdechla a pustila mě.
"Sam, snaž... snaž se mě pochopit prosím. Opravdu to teď jinak nejde," řekla zoufale a opustila pokoj.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Trvalo mi, než jsem se dokázala sebrat a tryskem vyběhnout do ložnice. Padla jsem na postel a naplno se rozbrečela. Nemohla jsem uvěřit tomu, že dala opět přednost práci přede mnou a ještě k tomu na Štědrý den.

Za pár minut jsem se uklidnila natolik, že jsem byla schopná se posadit a stulit se s plyšákem v rohu postele. Setřela jsem si slzy do kapesníku a pořádně se vysmrkala. Rychle jsem se zkulturnila a posadila se na parapet k oknu.

Nepřišla. Vždycky, když jsem byla malá a měla špatné sny nebo mi nebylo dobře, přišla. Dnes ne. Pravděpodobně se chystá na tu slavnost. Nechtěla jsem být na ni naštvaná, už kvůli tomu, co jsem jí řekla před pár dny, ale nemohla jsem si pomoct. Ten pocit bezmoci, zoufalství a vzteku mě prostě přemohl.

César se zahoukáním přiletěl až ke mně a něžně se mi otřel o nohu.
"Kdybys tak věděl kamaráde," pousmála jsem se smutně a pohladila sovu po hlavě.
Vyhlédla jsem ven a zamžourala do dálky, odkud přicházela nějaká postava s kápí na hlavě. Okamžitě jsem měla hůlku v pohotovosti a chystala se zalarmovat mámu, když jsem příchozího rozpoznala. Byl to Bob, takže je jasné, že ho máma seznámila se situací a on mě přišel hlídat.

Dveře od pokoje se potichu otevřely a máma opatrně vkročila dovnitř.
"Sam? Musím už jít, ale přišel Bob a donesl rybí filé. Vím, že nejíš krocana."
Neurčitě jsem přikývla a dál zírala do dálky. Máma si povzdechla.
"Sam, víš, že to tak musí být. Nemůžu si teď dovolit ztratit pracovní místo. To snad chápeš?"

"Jo."
"Dobře. Tak se měj broučku. Budu se snažit přijít brzo," usmála se, políbila mě na temeno hlavy a rychle utíkala otevřít dveře.

Neochotně jsem slezla z parapetu a přenesla Césara zpět do klece. Přidala jsem mu několik mlsků na přilepšenou a pohladila ho po hlavičce. Nazula jsem si na nohy tenisky a oblékla si mikinu. S rukou na klice, jsem se znovu otočila do pokoje a povzdechla si. To jsou zase jednou Vánoce.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Sam? No tak, neseď v koutě a pojď sem. Můžeme si zahrát šachy nebo kouzelnické scrabble, co ty na to?"
"Vážně nechci, Bobe."
"Přece nebudeš trucovat?"

"Tak promiň, že jsem zklamaná a zažívám opravdu nejhorší Vánoce za celou dobu," odsekla jsem a mrzutě vyhlížela dál z okna.
Než mi stihl odpovědět, proletěl stříbřitý rys zdí v pokoji a hbitě přiskočil k Bobovi.
"Roberte, máme problémy na Obrtlé. Domnělý útok Smrtijedů. Přijď okamžitě."

Bob se váhavě podíval na rysa a pak na mě. Protočila jsem očima.
"Prostě jdi," řekla jsem.
"Nemůžu tě tady nechat. Slíbil jsem to Erice."
"Myslíš, že jsem nikdy nebyla sama doma? V pohodě to zvládnu," prohodila jsem rozmrzele a ulízela nádobí ze stolu.

Bob vzal trochu Letaxu z květináče a k mému překvapení ho pouze vhodil do ohně a spojil se s někým krbem. Za pár minut vytáhl hlavu z krbu a oprášil se.
"Běž si zabalit pár věcí na noc. Severus souhlasil, že u něj můžeš být," oznámil mi a hodil na sebe kabát.
"To jako vážně?," rozzářila jsem se, až se musel zasmát.

"No teda. Bylo to tu se mnou až tak strašný?," zlobil se naoko.
"Vůbec," zavrtěla jsem hlavou a objala ho předtím, než vstoupil do plamenů.

Rychle jsem vyběhla do svého pokoje a do batohu nabalila pár věcí. Hbitě jsem vlezla pod postel a vytáhla dárky pro profesora, které jsem tam schovala. Přihodila jsem je do batohu a naposledy zkontrolovala zásobu jídla a vody u Césara. V pohodě to přežije.

Seběhla jsem ke krbu v obýváu a nabrala si trochu Letaxu z květináče. Rozhlédla jsem se a rychle přiskočila ještě ke skříňce vedle pohovky. Vytáhla jsem odtud trochu cukroví a přidala ho opatrně navrch batohu.

"Komnaty Severuse Snapea, Bradavice!," vykřikla jsem jasně a vstoupila do zelených plamenů.

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama