12. Lektvar

15. srpna 2014 v 10:46 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

po dlouhé době tu zase je kapitolka. :) Pro představu jsem přidala i obrázek. :)

12. Lektvar

Snažila jsem se z krbu nevypadnout až příliš nadšeně, abych profesorovi nenarušila nějaký projekt nebo něco podobného, ale nedokázala jsem se neusmívat od ucha k uchu. Byla jsem překvapená když jsem z krbu nepřistála rovnou na obličeji, ale celkem rovným krokem vyšla z plamenů na koberec před ním.

Rozhlédla jsem se po místnosti, v níž nikdo nebyl a zamyšleně se podívala směrem ke dveřím laboratoře. Potichu jsem nakročila do místnosti a položila batoh ke stolku.
"Profesore Snape?," ohásila jsem se raději dopředu a pomalu šla klaboratoři.

Dveře přede mnou se okamžitě otevřely, takže jsem uskočila dozadu, abych se jim vyhnula a naskytl se mi pohled na Mistra lektvarů, jenž svižně krájel přísady, házel je do kotlíků a míchal. Letmým pohledem jsem zjistila, že pracuje minimálně na šesti najednou.

"Budete tam stát dlouhou nebo taky přiložíte ruku k dílu?," štěkl na mě Snape a otočil se k dalším dvěma kotlíkům.

Leknutím jsem nadskočila a rychle oběhla stůl ke třem lektvarům, které vypadaly, že potřebují okamžitou kontrolu. Zběžně jsem prolétla návody, jnž u nich byly a do dvou z nich přidala asfodel. V prvním jsem zamíchala pětkrát proti směru a na stole si nadrtila žaberník.

Přiskočila jsem zpět k druhému z nich, zvýšila plamen a vhodila drcený žaberník. Naopak u třetího jsem jeho intenzitu prudce snížila, přidala tři žíně z jednorožce a zamíchala po směru hodin. Trochu nejistě jsem se podívala do prvního kotlíku a raději se věnovala čtení postupu.

Životabudič

No hezky, pomyslela jsem si, to jsem si teda zrovna nepřála. Lektvary jsem měla ráda, vždycky jsem patřila k elitě třídy, ovšem ani s takovým nadáním jsem neriskovala pouštět se do lektvarů pro šestý ročník.

Nechtěla jsem však profesora zklamat, takže jsem rychle dostudovala návod a nakrájela si přísady. Letmo jsem mrkla na hodiny na stěně a otočila s k druhému kotlíku, jenž začal bublat. Spěšně jsem třikrát zamíchala proti směru a přidala ocásek pásovce.

Lektvar zaprskal a změnil barvu ze zelené na mořskou modrou. Zamíchala jsem pětkrát doleva, poté pětkrát doprava a přidala vílí prach. Otočila jsem se ke třetímu, odstavila ho z plamene a přelila ho do flakónů položených vedle něj.

Připsala jsem na štítky Bezbolestný doušek a rychle ho postavila k dalším připraveným lektvarům do krabice s nápisem Ošetřovna. To vše vysvětluje.

Podívala jsem se do druhého kotlíku, přidala nožky bodlináče a zuřivě míchala. Nikdy jsem nebyla vděčnější, že mě ještě doma napadlo svázat si vlasy do ohonu. Druhou rukou jsem si opatrně setřela pot z čela. S úlekem jsem se otočila k prvnímu kotlíku, do něhož profesor právě přesypal mločí oči.

"Omlouvám se! Já jsem životabudič ještě..."
"... nepřipravovala. Neuvědomil jsem si to, na druhé straně jsou dva zacelovací lektvary," dokončil za mne a na konci zaváhal.

"V pohodě. To je čtvrťák, v tohle mám praxi, pomáhala jsem s ním mámě," ujistila jsem ho a zamířila na druhou stranu stolu.

V tichosti, pouze s kulisou bublajících kotlíků, jsme vypracovali zbývající lektvary. Většinu z nich zvládl sám - já se stejně měla co ohánět u svých vlastních a to byly pouze dva. Na konci jsem byla naprosto unavená, zpocená, ale přesto dokonale spokojená.
Trochu nepřítomně jsem sáhla po kotlíku, jenž byl pořádně zaneřáďěný, když mě profesor zastavil.

"O to se nestarejte. Večer mi přijde pár studentů, jenž si chtějí zkrátit dlouhý večer," podtokl a zlomyslně se ušklíbl.
"Kolik jich přijde? Mám pocit, že vyčistit tyhle kotlíky zabere celkem dost času," poznamenala jsem a odložila houbičku na pult.

"A to si představte, že ti chudáčci budou muset i doplnit přísady, jež jsme použily," ušklíbl se a v očích mu jiskřil pobavené plamínky.
Zakroutila jsem hlavou, ale stejně jsem se musela zasmát. Rozhodně tu studenti neměli zrovna lehký život.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vždycky vaříte tolik lektvarů během Vánoc?," zeptala jsem se zvědavě, když jsme se usadili u krbu.
"Chřipková epidemie," ušklíbl se, ale pak zvážněl.

"Večer budete muset být u ředitele v kanceláři. Potřebuji osobně dohlédnout na studenty, kvůli bezpečnostním opatřením. Vyrazíme kolem půl šesté večer. Doprovodím vás tam," oznámil mi hlasem, který nepřipouštěl diskuzi.

"Bezpečnostní opatření?," zeptala jsem se opatrně.
Pronikavě se na mě zadíval, ale nakonec odpověděl.
"Došlo k několika útokům na studenty. Ředitel vyhlásil zákaz vycházek po večerce a opouštění společenské místnosti bez doprovodu učitele."

"Co se jim stalo?"
"Zkameněli," odpověděl prostě.
Vykulila jsem oči a chvíli tu informaci zpracovávala. Pak jsem potřásla hlavou a odpověděla.
"Mandragory jsou ještě mladé, že?"
"Hned jak dospějí, začnu s přípravou lektvaru," potvrdil mou domněnku.

Účastně jsem zakroutila hlavou a zadívala se do plápolajícího krbu.
"Co se stalo s vaší úžasnou dovolenou?," zeptal se po chvíli a donutil mě tak vzhlédnout.
Kousla jsem se do rtu, ale než jsem stihla vymyslet nějakou vhodnou lež, odfrkl si. Podívala jsem se na něj a v jeho tváři viděla pochopení.

"Jenom prostě nestíhala. Vypracovala nový lék a potřebují ji na konferenci," obhajovala jsem ji slabě, poněvadž i když jsem na ni měla vztek, nechtěla jsem, aby se na ni zlobil i někdo další.
"No jistěže," odfrkl si. "Tak jako v poslední době pořád, viďte?"
Sklopila jsem pohled. Samozřejmě, že měl pravdu. V poslední době opravdu volila práci častěji než mě.

"Co takhle se bavit o příjemnějších věcech? Jsou Vánoce," poprosila jsem ho zkroušeně.
"Vánoce," odfrkl si a protočil očima, čímž mě dokonale rozesmál.
"Ach! No jasně, málem bych zapomněla," vzkřikla jsem a vyskočila z pohovky směrem ke svému batohu.

Rychle jsem rozepnula zip a prohrabala se naplněnou tašku, než jsem našla dva balíčky pečlivě zabalené stříbrnozeleným papírem. Zvedla jsem se a slavnostně je předala profesoru Snapeovi. Teda - položila je na stůl před něj, protože se neměl k pohybu.
"Dárky?," zeptal se pochybovačně a opatrně si přitáhnul obdélníkový balík.

"Vím, že nemáte rád Vánoce a tak... ale aspoň Vám zítra do Velké síně nepřiletí sova," řekla jsem a když se na mě přísně podíval, rozesmála jsem se.
"No tak to rozbalte," pobídla jsem ho a pohodlně se posadila na pohovku a nedočkavě sledovala jeho pečlivé rozbalování.

Překvapivě opatrně vytáhl na světlo větší vázanou knihu a prohlédl si ji. Napjatě jsem sledovala jeho výraz, jenž po chvíli změkl.
"Alchymické lektvary a jak je připravit, kde jste ji sehnala?," zeptal se mě tiše a pozvedl pohled.

Byla jsem ráda, že se na mě nedívaly jeho oči s obvyklou necitlivostí, ale s jistým příjemným překvapením. S úsměvem jsem odpověděla.
"Běhala jsem po celé Paříži. U madame Sulfurisé jsem si vydupala poslední výtisk. Doufám, že se vám líbí, protože, když jsem odtud odcházela, křičela na mě, ať se už nevracím," usmála jsem se šibalsky.

"Výborná volba," řekla a já si jeho zmijozelskou odpověď přeložila. Děkuji ti.
"Ten druhý je... no k vašim narozeninám. Jsou sice až v lednu, ale tak dlouho by dárek nevydržel," řekla jsem a zčervenaly mi tváře, pod jeho zkoumavým pohledem.

Se stejnou opatrností jako u prvního dárku rozbalil i ten menší a do rukou se mu dostala lahvička Zmenšovacího dryáku. Měl o něco světlejší barvu, než by bylo obvyklé. Pozorně se na něj zadíval a pak se zeptal.

"Přišla jste na prodloužení doby?," zeptal se s náznakem zvědovasti i chvály.
"Ano a přiznávám se, že úplnou náhodou. Když jsem ten lektvar zkoušela ve škole spadl mi tam jeden trn ostrohlasce navíc. Byla jsem nadšená a pak naštvaná, protože to byla..."
"... jediná přísada, s níž jsme se nerozhodli dál pracovat na vývoji lektvaru," doplnil mě.

Zahřálo mě u srdce, když použil množné číslo. Přikývla jsem a on mi věnoval malý, ale zato upřímný úsměv. Vypadal, že na to opravdu není zvyklý. Odkašlal si a vytáhl malou krabičku s tmavě modrou stuhou.

Vytřeštila jsem oči, protože jsem naprosto neočekávala, že by mi koupil dárek. Nebo jsem spíš neočekávala, že mi ho předá tak... veřejně. Významně pozvedl obočí a počkal, až si balíček převezmu.

Jemně jsem nadzvihla víko a dívala se na překrásný náhrdelník ze stříbra. Byl to jednoduchý řetízek, na jehož konci byla malá sovička se zelenýma očima. Vytáhla jsem ho z krabičky a položila si ho na ruku. Sovička zamrkala očima, roztáhla křídla a zamávala jimi, načež se vrátila do původní podoby.

Zvedla jsem pohled a zadívala se do jeho nejistých tmavých očí. Viděla jsem v nich otázku.
"Je nádherný," zašeptala jsem a snažila se neznít tak dojatě. Bezúspěšně.
"Zapnete mi ho?," dodala jsem si odvahy a zeptala jsem se celkem vyrovnaně.
Malinko zaváhal, ale nakonec ke mně přešel a vzal náhrdelník do rukou. Podržela jsem si vlasy a nechala si ho zapnout. Něžně jsem po něm přejela prsty a cítila se opravdu bezpečně.

"Děkuju," řekla jsem s nadšeným úsměvem.
Jenom přikývnul a začetl se do knihy, jenž jsem mu koupila. Věděla jsem, že teď nemá cenu na něj mluvit. Tohle byla opravdová zkouška jeho nervů ve společnosti. Spokojeně jsem se posadila, položila na stůl všechno cukroví a sušenky, jež jsem upekla a kousek si vzala.

Vzala jsem si svou knihu zaklínadel a snažila se lépe pochopit část se štíty. Během doby, co jsme si v tichosti četli, sušenky i cukroví mizely. A já moc dobře věděla, že jsem se na tom úbytku nepodílela sama.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Měli bychom vyrazit."
Vzhlédla jsem od knihy a podívala se na hodiny na krbové římse. Bylo za pět půl šesté, což znamenalo nejvyšší čas jít. Zvedla jsem se z pohovky, schovala knihu do batohu a přehodila si ho na záda.

Tiše jsem ho následovala ven z komnat, které zamknul bezpečnostními kouzly. Nadšeně jsem si prohlížela všechny obrazy a sochy. Nejvíc mě zaujaly pohyblivé schody. Když jsme k nim přišli, měla jsem trochu strach z načasování, ale schody jakoby vycítili, že po nich jde profesor Snape a okamžitě mu skládaly cestu vpřed.

Za jedním výklenkem na chodbě kudy jsme prošli, se cosi mihlo, tak jsem se zastavila a znovu se tam zadívala. Z tmavého kouta na mě vyděšeně shlížely tři páry očí. Jejich majitelé se snažili splynout se zdí a zmizet.
"Proč nepokračujete?," zeptal se mě nabroušeně Snape a otočil se ke mně zpět.

Leknutím jsem stočila pohled zpět na něj a snažila se skrýt výhled na tři studenty, jenž mizeli chodbou.
"No, já...," vysoukala jsem ze sebe. Snape pozdvihl obočí a rozešel se mým směrem. Zděšeně jsem se rozhlédla po okolí a zaznamenala zavírání dveří.

"Potřebuju na záchod," vyhrkla jsem a snažila se vypadat naprosto bezstarostně.
"Na záchod?," zeptal se pochybovačně.
"Jo, přesně tak. Jenom si odskočím a za chvíli vás doběhnu," poprosila jsem ho a couvala směrem k záchodu.

Pronikavě se na mě zadíval, ale nakonec přikývnul a rozešel se pryč. Když jse se ujistila, že mě nenásleduje a nesleduje, rozběhla jsem se ke dveřím, za nimiž zmizeli záhadní studenti. Překvapeně jsem si přečetla ceduli na dveřích: Mimo provoz.

Vešla jsem dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře. Rozhlédla jsem se po... dívčích záchodcích? Byla jsem si jistá, že minimálně jeden člen jejich skupiny je chlapec.
"Au! Ronalde, to je moje noha!," ozvalo se podrážděně ze vzdálené kabinky.
"Kolik myslíš, že je tady místa, Hermi?," přišla chlapecká odpověď.
"Buďte zticha," klidnil je druhý chlapec.

"Jo to byste měli," prohodila jsem a pohodlně se opřela o umyvadlo.
V ten okamžik všichni ztichli, jakoby tím dokázali napravit, že se prozradili. Za okamžik z kabinky vykoukla dívčina a vyklouzla ven z kabinky. Obezřetně se na mě podívala a se strachem v očích se rozhlédla po místnosti, jakoby někoho hledala.

"Neměj strach, čeká až za další chodbou," ujistila jsem ji s malým úsměvem.
"Opravdu? Jsem si celkem jistá, že nejsi zdejší studentka. Jak ses sem tedy dostala?," zeptala se mě a uvolnila se, i když mě stále sledovala.
Vypadalo to, že dodal odvahu chlapcům a ti vyšli ven za ni. Očividně aby jí kryli záda, protože se postavili s hůlkami na pozoru vedle ní.

"A co vy děláte na chodbě i přes zákaz vycházek?," oplatila jsem jí otázku otázkou.
"Neměli bychom jí změnit paměť?," navrhl zrzek a namířil na mě polepenou hůlku.
"Ronalde změna paměťi je velmi nebezpečná metoda, jenž provádějí pouze zkušení kouzelníci, tudíž je naprosto nemožné, že by se ti to podařilo. A to nemluvím o tvé zlomené hůlce," zpražila ho dívka.

"Kdo teda jsi?," zeptal se mě opatrně druhý chlapec, ale nemířil na mě hůlkou.
Zaměřila jsem na něj svou pozornost, ale než jsem stihla odpovědět, uvědomila jsem si na koho koukám. Rozčepýřené černé vlasy a smaragdové oči schované za brýlemi. To nemohl být nikdo jiný, než Harry Potter.
"Ty jsi Harry Potter, že? Hodně jsem o tobě slyšela," řekla jsem a mile se usmála.

On jen zčervenala protočil očima.
"No to je mi jasný," zahučel a uhnul pohledem.
"Nejenom o tobě. Ron Weasley a Hermiona Grangerová, správně? To vy jste to Nebelvírské trio?," zeptala jsem se pobaveně.

Ron vypadal přímo nadšeně, že ho někdo poznal, Hermiona zrůžověla a Harry úlevně vzhlédl. Očividně neměl rád pozornost tak moc, jak to tvrdil Snape.
"Ve skutečnosti jsem s vámi jenom chtěla uzavřít dohodu. Já neviděla vás a vy neviděli mě, dobře?," řekla jsem a pozvedla obočí.

Podívali se po sobě a pak oba kluci koukli na Hermionu.
"Myslím, že to je fér," usoudila nakonec Hermiona.
"Výborně," usmála jsem se a zamířila k odchodu. U dveří jsem se zastavila a zavolala zpět. "Mimochodem, měli byste zvýšit plamen - Mnoholičný lektvar se musí dostat do varu."

Na jejich nevěřícný pohled jsem se málem rozesmála, ale nakonec jsem udržela mírnou tvář. Otevřela jsem dveře a vyšla.
"Jak se jmenuješ?," zavolal za mnou Harry.

Neodpověděla jsem a rychle proběhla chodbou, abych dohnala Snapea. Našla jsem ho čekat u dalšího schodiště, kde se o něčem živě dohadoval s duchem, který se pochechtával a střílel barevné kuličky.
"Chacháá studentík!," zakřičel najednou mým směrem a hodil po mě kuličku.

Nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem naučená z famfrpálu, takže jsem prudce uskočila doleva a uhnula jí. Duch se zatvářil zklamaně, ale než stihl hodit další kuličku, odletěl pozadu přes s chodiště a šíleně nadával.

"Protiva," oznámil mi zhnuseně a pokračoval v chůzi.
"Vždycky tu máte tak protivné duchy?," dohnala jsem ho a srovnala krok.
"Většinu ne. On je případ sám o sobě," odpověděl a zastavil u chrliče.
"Lentilky," oznámil s jasnou nechutí v obličeji.

Chrlič uskočil a předvedl točité schodiště. Snape mi pokynul a když jsem vešla rychle mě následoval. U mohutných dveří jasně zaklepal a počkal, dokud nás ředitel nepozval dovnitř.
"Ach! Dobrý večer Severusi, Samantho - lentilky?," usmál se na nás ředitel a postrčil misku blíž ke Snapeovi,

"Dobrý večer. Raději ne. Musím zpět ohlídat tresty. Sbohem Albusi," a s těmi slovy rycle odplachtil pryč.
"Dobrý večer," usmála jsem se a posadila se na nabízené křeslo.

"Asi měl dnešní společnosti příliš, nemýlím se?," zeptal se a očima pohlédl na sovičku, jež spokojeně odpočívala na mém krku.
Začervenala jsem se a přikývla. To byl rozhodně zajímavý den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když jsem seděla v kočáře a byla na cestě zpět do Krásnohůlek, přemýšlela jsem o letošních Vánocích. Mámu už jsem od Štědrého dne neviděla, i když mi samozřejmě nechala doma spoustu dárků. Vracela jsem se zpět do zámku a přemýšlela, jaké to bude v létě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

27. Červen

Z Azkabanu uprchl nebezpečný vrah Sirius Black!


Sirius Black, pravděpodobně nejhanebnější ze všech vězňů, kteří kdy byli drženi v azkabanské pevnosti, uprchl. Dennímu věštci to potvrdil sám ministr kouzel. "Děláme vše, co je v našich silách, abychom Blacka znovu dopadli. Apelujeme na kouzelnickou veřejnost, aby zachovala klid. Black je šílenec. Je nebezpečím pro každého, kdo mu zkříží cestu, ať je to kouzelník nebo mudla."


Zatímco mudlové byli informováni, že je Black ozbrojen pistolí (jakousi kovovou hůlkou, již mudlové užívají, chtějí-li se zavraždit navzájem), kouzelnická komunita žije v neustálém strachu z toho, že dojde k podobnému masakru jako před dvanácti lety, kdy Black jediným zaklínadlem zavraždil třináct lidí...

Náhrdelník od Severuse pro Sam


Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama