13. Známý neznámý

21. srpna 2014 v 8:54 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

začínám mít pocit, že mě ten blog opravdu nenávidí. :D Včera mě nechtěl ani přihlásit, takže jsem dneska zkusila jiný prohlížeč. Překvapivě to fungovalo. Užijte si kapitolu. :)


13. Známý neznámý


Pohled nikoho


"Musíš to udělat!," naléhala zoufale a přiskočila k němu, aby mu zabránila v odchodu.
"To nemyslíš vážně?! Víš jak je to nebezpečný," odporoval jí a vytrhl se ze sevření.
"Jiná možnost neexistuje," pronesla tvrdě.
"Cože?"



"Postupuje to jinak, snad to způsobilo to odštěpení... Takže možná 4 nebo pět let. Ale ona musí být v bezpečí, chápeš?," nálehala dál.
"Co když to nezvládnu... za těchhle podmínek."
"Já nemám jinou možnost!," vzkřikla zničeně.



Následovalo ticho. Chvíli se navzájem sledovali, než muž váhavě nátahl jejím směrem ruku. Neváhala ani vteřinu a pevně ji uchopila, než se z toho pokusí vycouvat.
"Meredith?," otočila se k ženě.
Ta přistoupila vytáhla hůlku a položila ji na jejich spojené ruce. Kývla na druhou ženu a ta pevně přikývla.



"Přísaháš, že nikdy nikomu neprozradíš, co si se zde dozvěděl?"
"Tak přísahám."
Tenký jazyk plamene se natáhnul a líně propletl mezi jejich spojenýma rukama. Muž svůj pohled odtrhl od ruky a znovu se zadíval na ženu před sebou.
"Přísaháš, že budeš pokračovat ve výzkumu a testovat ho?"



Prudce vtáhl vzduch. O tomhle nemluvila. Prosebně a zároveň omluvně se na něj zadívala a on poraženě přivřel oči.
"Tak přísahám."
Druhý plamen se obtáhl kolem jejich rukou a pevně se stáhnul.
"Přísaháš, že pokud se něco vymkne kontrole... nezanecháš svědky?"



"Tak přísahám," vydechl těžce a sledoval, jak poslední plamen stáhl svou smyčku okolo jeho ruky.
Beze slova ji pustil a sebral svůj plášť. Nestála mu za pohled, protože na ni byl až příliš naštvaný a mířil rovnou ke dveřím. S rukou na klice se k ní naposledy otočil a změřil si ji pronikavým pohledem.
"Doufám, že víš, co děláš."



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Erica


"Na to nemám čas, ne teď," odpověděla jsem trpělivě do sluchátka.
Chvíli bylo na druhé straně napjaté ticho, takže jsem rozumně mlčela a vyšla ven z laboratoře. To už zcela zjevně chytil druhý dech a znovu mě začal přemlouvat.
"Erico, víš kolik za to dostaneš zaplaceno? Navíc po tobě chce jen jednu várku!"
Vešla jsem do obývaku a zamračila se.



"Jeremy, to prostě nepřipadá v úvahu, pokud ten Vlkodlačí lektvar chce,..."
Prudce jsem se otočila s hůlkou v ruce, když zaplály v krbu zelené plameny a vystoupil z nich Albus společně se Severusem. Mile jsem se usmála, sklonila hůlku, pokynula ke křeslům a ústy naznačila "minutku", načež jsem se vrátila k hovoru.



"Pokud ho chce, tak na to měl myset dřív. Užívá se minimálně tři dny před úplňkem a pokud je mi známo, tak je úplněk dnes, takže by mu to stejně vůbec nepomohlo. Což mě vede k otázce, jak na takovou věc může zapomenout vlkodlak?"
"Jak to mám vědět? Je to jeho věc. Erico, vážně - POTŘEBUJU, abys mi tu várku připravila."
"Chápeš doufám, že na to nemám čas a navíc jsem po roce zase jednou doma? Opravdu se mi to nehodí, promiň."



Chtěla jsem tímto hovor ukončit a věnovat se návštěvě, protože jejich vážné výrazy mi napověděly, že to nebude nijak příjemná zpráva, jenže Jeremy měl svůj záložní plán.
"Dobře. V tom případě ti určitě nebude vadit, když nebudeš pokračovat ve svém malém výzkumu, viď?," zeptal se s jistotou v hlase.
Jistěže měl navrch a věděl to. Zaskřípala jsem zuby.



"Parchante," zasyčela jsem mu do telefonu.
"Pošlu ti adresu. Do osmi bys to měla stihnout, pokud začneš brzy," informoval mě nabubřele.
"Výborně," ucedila jsem jedovatě.
"Mrzí mě, že to musím udělat."



"Nemrzí," odtušila jsem chladně.
"Ne. Asi ne, zatím naschledanou Erico."
Neobtěžovala jsem se mu odpovědět a vztekle ukončila hovor. Rychle jsem se snažila uklidnit a posadila se ke svým hostům.



"Je všechno v pořádku?," zeptal se mě starostlivě Brumbál a jemně se přitom mračil.
"Jako obvykle," odtušila jsem a mávla rukou. "Nic s čím byste mi mohl pomoci. Co se děje? Pochybuju, že se jedná o zdvořilostní návštěvu."



Severus mi s ledovým klidem podstrčil dnešního Věštce a zabodl svůj pohled kamsi do zahrady. Nejistě jsem se podívala na Brumbála, jestli po mně opravdu chce, abych četla noviny a po jeho přikývnutí jsem otočila plátek na úvodní stranu.



Málem se mi zastavilo srdce, když se na mě upíraly ty tolik známé a teď pološílené oči a ač byla fotka na novinách černobílá, já si byla naprosto jistá, že bych tu barvu mohla dokonale popsat. Sklouzla jsem pohledem k titulku a článku.





Z Azkabanu uprchl nebezpečný vrah Sirius Black!



Sirius Black, pravděpodobně nejhanebnější ze všech vězňů, kteří kdy byli drženi v azkabanské pevnosti, uprchl. Dennímu věštci to potvrdil sám ministr kouzel. "Děláme vše, co je v našich silách, abychom Blacka znovu dopadli. Apelujeme na kouzelnickou veřejnost, aby zachovala klid. Black je šílenec. Je nebezpečím pro každého, kdo mu zkříží cestu, ať je to kouzelník nebo mudla."



Zatímco mudlové byli informováni, že je Black ozbrojen pistolí (jakousi kovovou hůlkou, již mudlové užívají, chtějí-li se zavraždit navzájem), kouzelnická komunita žije v neustálém strachu z toho, že dojde k podobnému masakru jako před dvanácti lety, kdy Black jediným zaklínadlem zavraždil třináct lidí...





Zděšeně jsem se otočila k Brumbálovi, jenž mě soucitně poplácal po noze a obrátil se k Severusovi.
"Je možné, že bude kontaktovat nějaké staré známé?," zeptal se ho vážně.
"Je to celkem nepravděpodobné. Většina Smrtijedů je v Azkabanu a jedinou osobu, u níž je pravděpodobné, že ji kontaktuje, máte pod dohledem," odpověděl suše, ale odtrhl pohled od zahrady.



"Je možné, že o nás ví?," zeptala jsem se na otázku, jež mě tížila hned po přečtení článku.
"Zcela jistě ne. Myslí si, že jsi mrtvá a pokud vím, tak o nemá ani potuchy," konstatoval Severus, ale podíval se na mě s jasnou otázkou v očích.
"Ne, neví o ní," zakroutila jsem hlavou. "Ví to už jen Remus. Ale je nepravděpodobné, že by si to dal dohromady. Ty dva roky tam nesedí."



Nenávistně mu zajiskřilo v očích, ale nijak to nekomentoval. Brumbál po něm střelil varovným pohledem a obrátil se na mne.
"Kvůli tomu, abych se ujistil, že se ho Black nepokusí zkontaktovat, jsem ho přijal na místo učitele Obrany."



"Přijal jste Remuse?," zeptala jsem se překvapeně.
"K mé velké nelibosti," ušklíbl se Severus.
"Severusi," pokáral ho Brumbál. "Myslel jsem, že už ses přes tu dětinskou záležitost dostal."
Ten si pouze odfrkl a dál ho ignoroval. Rychle jsem se k němu otočila.
"Zjistil jsi něco od Rosiera?," zeptala jsem se ho.



Věnoval mi tvrdý pohled, ale nakonec tiše odpověděl.
"Spíše ne. Někdo mu změnil paměť, takže sice máme o jednoho z nich méně, ale v tomhle ohledu je to zcela jistě problém. Někdo jiný teď ví, že máš s Blackem dceru a tu informaci si nechal pro sebe... Budeš muset být velmi opatrná, poněvadž tu informaci jistě zneužije ve svůj prospěch a v nečekanou chvíli."



"Ach bože," vydechla jsem a skryla tvář ve dlaních.
"Dokud je hledaný vrah, pravděpodobně tě nemůže ohrozit. Ovšem pokud ho právě ten informátor vyhledá a vše mu řekne, nemůžeme si být jistí násedky," doplnil smutně Brumbál a povzbudivě mi stiskl rameno.
"Nemáte už žádné horší zprávy, viďte?," zeptala jsem a vzhlédla.



"Neměj strach. To je vše," uklidnil mě Brumbál a vstal. Severus ho následoval a otočil se ke mně.
"Měly byste být ve střehu. Obě," řekl.
"Mám jí říct pravdu?," zeptala jsem se.
Podívali se po sobě a Brumbál mi věnoval jemný pohled.



"Myslím, že to by v této situaci nebylo příliš prospěšné. Budeme muset vyčkávat, ale až to bude možné... Nechám to na tobě," usmál se a zamířil ke krbu.
"Pracovna Albuse Brumbála, Bradavice!," pronesl jasně a zmizel v plamenech.



Severus chvíli sledovala krb, když ke mně s nicneříkajícím výrazem přešel a vtisknul mi do rukou lahvičku s lektvarem.
"Vlkodlačí lektvar?," vykulila jsem oči. "Kdys..."



"Pro Lupina," odtušil a pozvedl obočí. "Hádám, že ty ho dnes upotřebíš lépe."
Rychle se otočil a zmizel dřív, než jsem stihla odpovědět. Promiň Remusi, ale má pravdu. Já ho dnes nutně potřebuju, pomyslela jsem si a spěšně ho zabalila a připsala na něj adresu, jenž před malým okamžikem vylétla z krbu.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Sam



"A dávej na sebe pozor."
"Mami, budu v pohodě."
"Hlavně nevycházej ze sklepení."



"Co to do tebe vjelo? Poslední dobou jsi jako uzlíček nervů. Co by se mi mohlo stát? Budu v Bradavicích, s profesorem Snapem - jako obvykle. Nikdy jsi takhle nevyšilovala, o co jde?," zeptala jsem se už značně podrážděně a dopnula svůj oblíbený cestovní batoh.
"Ale o nic. Jen - víš přeci, že utekl Sirius Black? Je nebezpečný a..."



"A proč by šel do Bradavic? Nebo spíš - co by tak chtěl po mně - třináctileté puberťačce?," zeptala jsem se, abych ji pobavila.
Namísto toho nezdravě zbledla a úzkostně se na mě zadívala. Povzdechla jsem si a vzala její ruce do svých.
"To byl vtip, mami," řekla jsem jemně. "Samozřejmě, že na sebe budu dávat pozor, nevyjdu ze sklepení a budu se držet profesora jako klíště."



"To snad nebude třeba," ozvalo se sarkasticky z obýváku.
"Jistěže ne," zasmála jsem se a vešla do místnosti.
"Ještě chvíli budu poslouchat ty vaše sentimentální řeči a rozmyslím si to," řekl s úšklebkem.
"Ale nerozmyslíte," usadila jsem ho, líbla mámu na tvář a rychle vletěla do krbu.



"Pitomé děcko...," slyšela jsem z dálky a měla jsem co dělat, abych se nezačala smát, což by nebyl ten nejlepší nápad v krbu plném sazí.



Když jsem vyklopýtala z krbu, uhnula jsem stranou a zapřela se o kolena a dovolila se naplno rozesmát. Mezitím Snape ladně vyplachtil z krbu a nedbale ze sebe smetl nexistující smítko. Při pohledu na mě mu pobaveně cuklo v koutcích, avšak na svém projevu nedal nic znát.



"Slečno Harperová," protáhl. "Máte opravdu silný problém se sebekontrolou, kázní a respektem k autoritám. Kdybyste byla žákem této školy, odebral bych vám nespočet bodů, nechal psát dlouhé eseje a přidal kupu školních trestů."
"Což by se nestalo, pokud bych se dostala do Zmijozelu, jak jste minule sám podotknul," setřela jsem ho s klidem a oprášila si batoh.



"Správně - pokud. Niméně váš trest bude mírný a možná se i něco přiučíte," ušklíbl se, jako by tomu ani v nejmenším nevěřil.
"A ten trest je za...?," zajímala jsem se nevinně a zamrkala řasami.
"Za drzost," odpověděl se zlomyslným úsměvem.



Opravdu jsem nemohla jinak. Vážně jsem přikývla a vteřinu nato se znovu šíleně smála. Protočil očima, pronesl něco o pubertě a pokračoval svižným tempem do laboratoře. O chvíli později jsem se k němu již celkem klidná připojila.



Nepracovali jsme příliš dlouho, než nás přerušil tichý alram, jenž oznamoval, že se někdo blíží do sklepení. Poočku jsem mrkla na profesora, který klidně dál pokračoval na lektvaru. S jemným pokrčením ramen jsem udělala to samé.
"Severusi?," ozval se za dveřmi komnat mužský hlas, doporovázený jemným klepáním.



"Nejdete otevřít?," zeptala jsem se, když to profesora ani trochu nevyvedlo z míry a znovu pokračoval v přípravě.
"Ne," odtušil a zamíchal lektvarem, načež mi přenechal míchání.
"Vím, že tam jsi. Potřebuji s tebou probrat něco důležitého," ozval se znovu muž překvapivě stejně milým a trpělivým hlasem, jako poprvé.
Tan má nervy. Já bych už vybouchla.



"To je váš nový kolega? Neměl by přijet spíš až koncem prázdnin a ne na začátku?," zajímala jsem a pečlivě míchala odvar.
"Tak jsem mu to sdělil. Není v mém zájmu řešit nějakou jeho osobní krizi dříve, než to bude nezbytně nutné."



"Severusi, týká se to mozkomorů..." ozvalo se znovu hlasitě.
Tentokrát, ale byla odezva jasná. Profesor se prudce otočil a zaměřil se na mě.
"Dokážete změnit vaši podobu, viďte? Tak to udělejte," řekl a zamířil ke dveřím.
"A na koho se mám přeměnit," vytřeštila jsem oči nad tím překvapivým požadavkem.



Zastavil se a chvíli se rozmýšlel. Nakonec odpověděl celkem logicky.
"Na svou matku ve vašem věku."

"Dobře," kývla jsem a soustředěně změnila barvu vlasů, narovnala je a zamrkala.
"Co moje oči?," zeptala jsem se.
"V pořádku," kývl, když si mě prohlédl od havy až k patě a vyšel otevřít.



Pochopila jsem to jako příkaz, že nemám vycházet z laboratoře, takže jsem tiše sekala, krájela a míchala. Z druhé místnosti nebylo samozřejmě nic slyšet. Profesor by nic neponechal náhodě, takže bylo jisté, že zakouzlil Silencio.

Za necelých pět minut, když jsem si uvědomila a on nejspíš také, že by nebylo dobré ponechávat nestabilní Vlkodlačí lektvar v rukou třináctileté čarodějky, rozrazil dveře a připlachtil ke kotlíku. Chvíli ho zkoumal než přikývnul.
"Dobře," řekl. Pochopila jsem jeho skrytou pochvalu a odpověděla úsměvem.



"Není ještě na studenty příliš brzo?," ozval se milý hlas ode dveří.
"Nebylo by na škodu, kdybys vynechal své hloupé komentáře a opustil mou laboratoř, Lupine," odsekl jedovatě Snape a odstrčil mě za sebe.
"Pokud je to tvá příbuzná, tak se opravdu omlouvám za svou poznámku," přišla mu odpověď.


"Není to má příbuzná," přimhouřil oči a odstoupil ode mě.
Dívala jsem se do očí muži, jenž byl věkově asi stejně starý jako máma nebo Snape. Měl medově zbarvené vlasy a teplé oči podobné barvy. Přes obličej se mu táhla jizva a alespoň o hlavu mě převyšoval.



Opravdu doslova vytřešil oči, když mě spatřil a zíral na mě. Nejistě a hlavně nervózní pod tím pohledem jsem přešlápla a litovala, že se můj štít rozhodl přestat mě schovávat.
"Severusi...?," otočil se na něj muž.
"Překvapený?," pronesl jedovatě Snape a pozvedl obočí.
"Nebuďte nezvořilá, slečno Harperová. Pozdravte," otočil se ke mně a v očích se mu mihlo uspokojení.



"Dobrý den," řekla jsem automaticky a vrátila se k sekání mandragory. Pořád jsem cítila jeho pohled.
"Dobrý den, slečno. Remus Lupin," přikývnul a mile se usmál.
"Ehm...," střelila jsem pohledem ke Snapeovi, jenž lhostejně kývnul a otočila se zpět na Lupina. "Samantha Harperová."



Přikývnul a ještě chvíli na mě hleděl, než se obrátil k Snapeovi.
"Přijdu později. Děkuji, že sis na mě udělal čas," řekl laskavě a u dveří se na mě naposled podíval.
"Těšilo mě. A pozdravujte matku," řekl a odešel z místnosti.
Vytřeštila jsem oči a zírala na místo, kde zmizel.



"V pořádku?," ozvalo se za mnou.
Ach jistě. Přestala jsem pracovat.

Rychle jsem začala znovu krájet a přikývla, protože jsem si byla jístá, že by mě můj hlas zradil. Byla jsem natěšená, až se vrátím domů. Znal moji mámu. Je pravděpodobné, že bych ho mohla zkontakotvat a zkusit zjisti něco nového. Usmála jsem se pro sebe a s chutí krájela další přísady...

Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama