14. Setkání

24. srpna 2014 v 13:21 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
tak je to tady. Dopsána další část, snad se bude líbit. :) Další kapitola by tu měla být kolem středy. :)


14. Setkání


"Takže... mami," začala jsem, když jsme se usadili u večeře.

Zvědavě se na mě podívala a položila na stůl mísu se salátem. Trochu nejistě jsem si nabrala svou porci a zabodla do ní vidličku.

"Víš, když jsem byla dnes u profesora Snapea... přišel tam ten nový učitel Obrany," hodila jsem rukavici a lhostejně žvýkala rajče.



Máma nepatrně ztuhla v pohybu, ale snažila se dělat jakoby nic a naložila na svůj talíř trochu salátu.

"Ano? Severus se nezmínil," řekla s jasnou výčitkou na jmenovaného.

Pomalu jsem ukusovala další sousto a dávala jí tak možnost se k tomu vyjádřit. Viděla jsem jí na očích, jak přemýšlí, co má říct, aby něco neprozradila.



"Ty ho znáš?," zeptala jsem se přímo.

"Ze školy," prohodila neurčitě, jakoby na tom přece nezáleželo. "Proč se ptáš?"

"Řekl mi, že tě mám pozdravovat. Asi by mi to neříkal, kdyby tě neznal, ne?," rozhodla jsem se přejít k věci.

Máma zbledla a položila vidličku. Evidentně ji přešla chuť k jídlu.



"Ach tak."

Pozvedla jsem obočí. To je vše, co mi k tomu řekne? Vstala od stolu a sebrala z něj nádobí. S rozhodným výrazem jsem ji následovala do kuchyně.

"Asi jste se znali dobře, když tě pozdravuje po takové době, ne? Neměla bys mu napsat?," zeptala jsem se s hranou nevinností.



"Myslím, že už je to dlouho, co jsme se naposledy viděli, Sam," podotkla důrazně a naskládala nádobí do myčky poměrně tvrději, než bylo nutné.

"No právě. Co kdybys mu poslala sovu? Vypadal moc mile a řekla bych, že na tebe rozhodně nezapomněl. Byl překvapený, když mě viděl."



Prudce se ke mně otočila, v očích zděšený výraz a naléhavě se mě zeptala.

"Viděl tě v tvé podobě? Maskovala ses?"

"Je to problém, že mě viděl?"

Viditelně zbledla.



"Viděl?," zašeptala.

"Takže on to ví taky?! Ví, kdo je můj táta?," zeptala jsem se a vzrušeně vyskočila ze stoličky.

Rychle ke mně přešla. Pevně mě chytila pod lokty a donutila mě se uklidnit.

"Samantho! Viděl tvou podobu?," zopakovala důrazně a zatřásla se mnou.



"Au! To bolí, mami!," zasyčela jsem překvapeně. Z toho stisku budu mít pěkné modřiny.

Okamžitě mě pustila, sama zděšená tím, co udělala. Opatrně ke mně udělala krok a její tvář byla zase vážná.

"Viděl tě?"



"Ne. Přeměnila jsem se na tebe, jak mi poradil profesor Snape."

"Dobře."

Nevěřícně jsem se na ni podívala a znovu se ve mně nahromadil vztek.

"Jak dobře? To je všechno, co mi k tomu řekneš?," vyjela jsem na ni naštvaně.



Skousla si rty a potřásla hlavou. Znovu poodešla ke kuchyňské lince, kam jsem ji hbitě následovala. Jemně jsem jí položila ruku na loket a počkala, než se na mě podívá.

"Proč mi prostě neřekneš pravdu?," zeptala jsem se.



Útrpně zavřela oči a zamítavě zakroutila hlavou.

"Nemůžu," řekla se stále zavřenýma očima.

Přikývla jsem a chladně konstatovala.



"Jak jinak."

Otočila jsem se na patě a vyběhla schody do svého pokoje. Už jsem měla za celý svůj život plné zuby všech lží, jenž mi neustále dospělí mlátili o hlavu.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Pokusila jsem se to téma nadhodit během týdne ještě několikrát, ale máma byla neoblomná. Z toho jsem si odvodila, že jí někdo doslova přikázal nemluvit se mnou o mém otci. Předpokládála jsem, že to byl Brumbál.



Na jednu stranu jsem byla ráda, že už se konečně dostala do bodu, kdy mi nebude chtít zatajovat jeho identitu, nicméně za těchto okolností mi to bylo naprosto k ničemu. Což bylo jemně řečeno frustrující.



Byla jsem ráda, když jsem se v půli prázdnin mohla sbalit a odjet na dva týdny do Kanady s Denisem a jeho rodiči. Atmosféra u nás doma snad totiž nemohla být horší. Pár dní před odjezdem jsme se s mámou znovu pohádaly a od té chvíle jsme na sebe pořádně nepromluvily.



"Zase ztracená v myšlenkách?," šťouchl do mě Denis a předvedl svůj oslňující úsměv.

"Trochu," potvrdila jsem a vytrhla ze země malou kopretinu.

"Ale no tak. Ona ti to odpustí. Není to přece poprvé, co jste se chytly, ne?," pousmál se a posadil vedle mě.



"Ne, jenže tentokrát...," povzdechla jsem si a zahodila květinu. "Vážně jsem to přehnala. Zase jsem jí vmetla do tváře tátu. Kdybys viděl ten její výraz..."

Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Nemohlo to být horší, opravdu ne. Trochu váhavě mě chytil za ruku a věnoval mi povzbudivý úsměv.



"Hele, my se s tátou i mámou taky hádáme a občas si řeknem taky dost špatný věci, ale... Tohle se prostě děje. Neprojdeš celý život bez toho, aniž by ses nepohádala s někým z rodiny. Tak to je."

Zasmála jsem se a na jeho nechápavý pohled jsem zavrtěla hlavou.

"Víš, je to divný, když mi takové rady dáváš zrovna ty - pan delikvent, drzej spratek a..."



Nenechal mě dopovědět a chrstl mi do tváře spoustu zelené trávy. Znechuceně jsem ji ze sebe setřásla a vyplivla ty kusy, co se mi dostaly do pusy, zatímco se dal na zběsilý útěk k domu.

"Syčáku!," vyjekla jsem naštvaně a posbírala se na nohy.



Rychle jsem vyškubla kus kořene stromu, pod nímž jsem seděla a s přesností střelce mu ho hodila pod nohy. Samozřejmě to nečekal, zakopl o něj a svalil se do trávy. V záchvatu smíchu jsem se znovu sesunula na zem a sledovala, jak se s tlumenými nadávkami zvedá.



"Tos neudělala!," zařval mým směrem s blýskajícím se pohledem.

"A kdyby?," zacukrovala jsem nazpět a zamrkala řasami.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Quiberon

Erica



Znovu jsem hleděla na ty řádky napsané na pergamenu a proklínala se za svoji slabost. Riskovala jsem všechno proto, abych ho znovu viděla. Odfrkla jsem si. A to jsem nedávno vyčítala Sam, že je sobecká.



Bohužel už nešlo vzít svá slova zpět a tak jsem teď netrpělivě postávala u kuchyňské linky. Dávala jsem v risk všechno, co jsem tu třináct let tak pracně budovala. A proč? Kvůli dětinské touze znovu vidět dávného nejlepšího kamaráda.



Jsem rád, že ses ozvala. Počkám na tebe v 16:00 před kavárnou Panorama.

Tvůj

Remus Lupin



Mrkla jsem na hodiny na stěně. Bylo za pět minut čtyři. Srdce jsem měla nervozitou až v krku a stále jsem zvažovala možnost, že se tam neobjevím. Zkousla jsem si rty a strčila obálku do kapsy u mikiny.



Moudrý klobouk mě přece nezařadil do Nebelvíru pro nic za nic. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ze dveří domu. Nemůžu z toho vycouvat - ne teď, když jsem kvůli tomu setkání podstoupila tolik bezpečnostních opatření.



Naposled jsem se podvíala na náš dům a prošla přes ochranné bariéry. S posledním hlubokým nádechem jsem se přemístila.

PRÁSK!



Rychle jsem se rozhlédla po liduprázdné boční uličce Londýna. Když jsem nespatřila nic podezřelého dopřála jsem si pár minut a zavřela oči, abych zmírnila nevolnost po přemístění.



Schovala jsem hůlku do boční kapsy u kalhot, kdybych ji v případě nutnosti musela vytáhnout a ujistila se, že není vidět. Lehce jsem se otřásla zimou, protože ač bylo léto, v Anglii dnes nepanovalo zrovna vlídné počasí.



Pevně jsem se schoulila do mikiny a přitáhla si tašku blíž k tělu. Vydala jsem se za zvukem vřeštících dětí a vešla na lehce rušnou ulici. Hned na první pouliční lampě byla fotka Siriuse Blacka a pod ním varování pro mudly.



Donutila jsem se to ignorovat a znovu se vydala na svou trasu. Zastavila jsem se u pošty a počkala, až opadne další příval turistů. Poté jsem pohledem zaběhla ke kavárně na druhé straně ulice a zůstala zkoprněle stát.



Opravdu tam byl a čekal na mě. Teprve to, že jsem ho konečně uviděla, udělalo tuhle situaci naprosto reálnou. Donutila jsem se k pohybu a doufala, že nevypadám tak vláčně, jak jsem se cítila. Nohy se mi lehce třásly a věděla jsem, že už rozhodně nemůžu couvnout, protože se mohl kdykoliv otočit mým směrem a zahlédnout mě.



Vmísila jsem se do davu a nechala se dovést až před kavárnou, kde jsem vybočila z chodníku a opatrně našlapovala jeho směrem. Udělala jsem ten poseldní krok a doufala, že mě teď nezklamou hlasivky.

"Remusi?"



Okamžitě se otočila upřel na mě své medově zbarvené oči. Nahrnuly se mi slzy do očí, když jsem ho znovu uviděla, tentokrát zblízka. Stále měl ty teple zbarvené duhovky a na rtech laskavý úsměv. Teď měl ve tváři stejné dojetí, jako já.

Nepotřebovala jsem být dobrý nitrozpytec, abych věděla, že myslí na den, kdy jsme se spolu loučili.



"Erico," dostal chrčivě ze sebe a věnoval mi úsměv.

Udělal poslední potřebný krok a vtáhl mě do svého pevného vlčího sevřetí. Ovládla jsem se, abych se nerozbrečela a vracela mu stejně pevně objetí. Byla jsem ráda, že na naši schůzku zvolil rušnou ulici, protože takhle si nás nikdo nevšímal a nebudili jsme podezření.



Za chvíli se jemně odtáhl a vzal mě kolem ramen, aby nás mohl procpat mezi tolika lidmi do kavárny. Vybral jeden zapadlý box na levé straně a když jsme se usadili, zabezpečil ho několika kouzly. V dnešní době nebylo nad opatrnost.



"Co vám můžu nabídnout?," přitočila se k nám drobná černovlasá servírka a s profesionálním úsměvem nám podala nápojové lístky.

"Střední latté," poprosila jsem.

Pečlivě si to zapsala a otočila se na mého společníka.



"A vy?"

"Silnou černou kávu, děkuji."

Spokojeně přikývla a odtančila k pultu, kde předala objednávku dalšímu zaměstnanci. Stočila jsem svůj pohled znovu na Remuse, jenž na mě zvědavě zíral.



"No tak se ptej," povzdechla jsem si.

"Jak... co se doopravdy stalo ten den, kdy jsi zmizela?"

Uhnula jsem pohledem a zabodla ho znovu na servírku, jenž překapávala kávu.



"Přenesla jsem se krbem na ministerstvo. Moody a několik bystrozorů mě mělo eskortovat na bezpečné místo. Na konci cesty nás napadli Smrtijedi," promluvila jsem a odmlčela se. "Dva bystrozory zasáhla smrtící kletba... Moodyho a posledního jsem ztratila během pár minut, pak mě obklíčili a... sestřelili."



Servírka k nám poklusem došla a postavila před nás naše objednávky. Vytáhla lístek a sepsané ceny položila před nás. Remus počkal, dokud nezmizela.

"Jak si přežila ten pád?"

"Nemám tušení," odpověděla jsem popravdě a podívala se na něj.



"Nemůžu ti toho moc říct, na to jsme až moc na mušce všech Smrtijedů. Proto jsem chtěla, abychom se potkali v nějaké rušné ulici Londýna."

"Jste na mušce? Tvá dcera ti je podobná," podotkl.

Jen jsem přikývla upila ze své kávy.



"Zajímá tě, proč jsem se neozvala dřív?," zeptala jsem se, protože jsem věděla, že má dost slušnosti na to, aby se nezeptal přímo.

Na jeho přikývnutí jsem se nevesele usmála.

"Byla jsem dva roky v kómatu. Od té chvíle jsem se schovávala před Smrtijedy a nesměla jsem kontaktovat víc lidí než bylo potřeba."



"Albus?"

"Ano. Moc nám pomohl."

"I Severus?," zeptal se zvědavě.



"On není špatný člověk, Remusi. Samozřejmě, že mi pomohl a já jsem mu za to vděčná. Po narození Sam jsem potřebovala udělat spoustu věcí - zařídit si dostudování, najít práci a bydlení. Nebyla jsem to už já, ale my. Všechno to dělám pro ni," řekla jsem poněkud ostřeji, než jsem zamýšlela.



"Promiň," dodala jsem.

"Neomlouvej se. Chráníš dceru a já to plně respektuju a chápu. Kdybych věděl, že si to přežila, smaozřejmě bych tě vyhledal a pomohl ti. Do chvíle, než jsem ji uviděl u Severuse, jsem neměl tušení, že žiješ."



Zkousla jsem si rty a útrpně si povzdechla.

"Bylo to nezbytné opatření. Věř mi, že jsem z toho taky neměla radost, ale po dalším útoku Smrtijedů..."

"Napadli vás?"



"Minulé léto. Napadli ji, když byla v lese s Robertem. Posílila jsem ochrany, nikam ji nepouštím a všude ji nechávám hlídat. Byla jsem jen takový kousek od toho ji ztratit."

Zavrtěla jsem zničeně hlavou. Natáhnul se přes stůl a konejšivě mi stiskl ruku.

"Kdo je ten Robert? A víš, kdo z nich vás napadl?," zeptal se mě.



"Řekla bych, že můj anděl strážný," usmála jsem se smutně a pokračovala. "Byl to jediný bystrozor, který spolu s Moodym přežil ten útok. Většina je teď v Azkabanu, ale... Rosier - ten napadl Sam."

Zahnala jsem chmurné myšlenky a donutila se pokračovat.

"Viděl ji a všechno si spojil. Máme podezření, že se spojí s nějakými Smrtijedy a kontaktuj mé rodiče... Budou nás hledat."



"Jak ti můžu pomoct?," zeptal se okamžitě.

Zavrtěla jsem hlavou.

"Není jak," povzdechla jsem si. "Vždycky jsem věděla, že ten okamžik přijde. Že zjistí, že jsem naživu a přijdou se pomstít."



Zkousla jsem si ret a chytila jeho ruce do svých.

"Pokud... pokud mi opravdu chceš něco slíbit...?"

"Cokoliv."

"Pokud se mi něco stane nebo to bude třeba - postarej se o ni. Je to jediné, co mi v životě zůstalo a nechci o ni přijít," poprosila jsem ho.



"Samozřejmě," souhlasil.

Nadechl se a zatvářil se vážně.

"Víš, že Sirius utekl z Azkabanu?," zeptal se.

Ani nevíš, jak moc jsem z toho vyděšená, pomyslela jsem si, ale navenek pouze přikývla.

"Mám strach, že půjde po Harrym."



"Pokoušela jsem se Albusovi domluvit, Remusi, několikrát! Ale nedal si říct. Navrhla jsem, že Harryho adoptuju, protože vím, jaká je Lilyina sestra, ale zamítl to. Kvůli krevní ochraně a mému údajnému bezpečí," zavrtěla jsem poraženecky hlavou.

"Pokusím se na něj dát pozor," slíbil s jemným úsměvem na rtech.



"Ach jistě. Nový bradavický profesor Obrany," usmála jsem se.

"Novinky se šíří rychle," prohodil pobaveně a potřásl hlavou.

"Přesně tak," přikývla jsem.

"A co teď děláš ty?"



"Lékouzelnici ve Francii," odpověděla jsem.

"Mělo mě to napadnout," odvětil.

Podívala jsem se na hodinky a povzdechla si.



"Je mi to líto Remusi, ale budu muset jít. Potřebuji se ještě stavit do nemocnice. Neodkladně," omluvila jsem se, postavila se a rychle v kabelce hledala peněženku.

Tím prudkým pohybem se mi zamotala hlava a kdyby mě nezachytil, asi bych se skácela k zemi. Zamrkala jsem a snažila se vnímat, co mi říká.



"... do nemocnice?"

"Ehm... to nebude nutné, zvládnu to. Jen se mi zamotala hlava," usmála jsem se a jemně se vymanila z objetí.

Rychle jsem vytáhla peněženku, ale on zakroutil hlavou a se schovívavým úsměvem, položil na stůl peníze.



"Tak děkuju," řekla jsem.

"Není problém," odvětil a společně jsme vyšli na rušnou ulici.



Pomalu jsme procházeli městskou čtvrtí a společně zabočili do postraní tmavé uličky. Poodstoupila jsem od něj, abych náhodou nepřemístila i nějakou část z Remuse. Když jsem vytáhla hůlku, přistoupil ke mně.



"Nezmizíš znovu pryč?," zeptal se mě vážně.

"Ne, já... ještě se ozvu," řekla jsem.

Přikývl a s úsměvem se vzdálil. Naposledy jsem se na něj usmála a s hlasitým PRÁSK se znovu přemístila do Francie.

Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama