15. Žádné další hádky

27. srpna 2014 v 18:45 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak je tady další kapitola. Tentokrát průletová a ze dvou pohledů. Snad jsem tam zařadila i vtipnější scénku a příště se těšte na pořádné drama!


15. Žádné další hádky


Sam

Kdybych řekla, že to šlo hodně špatně, byla bych ještě velmi mírná. Zbytek prázdnin mi mezi jednotlivými hádkami s mámou ubíhal nesnesitelně pomalu. Vypadalo to, že si uvědomila, jak moc je mi ukradené, co všechno mi zakáže a jak smutně se u toho bude tvářit.


A tak poslední týden změnila taktiku. A já musela nechtíc uznat, že opravdu zabodovala. Zakázala mi návštěvy u profesora Snapea! Věděla, jak moc ráda tam chodím a že se tam před ní schovávám - tedy pokud nebyla v práci.


Po pár neuspěšných pokusech o použití krbu odčarovala letax. Když dva dny nato zjistila, že se pokouším Letax objednat, zakázala mi přístup k Césarovi. Což byl, nutno dodat, opravdu tvrdý trest.


Nejenže jsem byla naprosto odříznutá od jediného dospělého, v němž jsem měla aspoň trochu víru a cítila se s ním opravdově, ale znamenalo to i konec dopisování s Julce, Rileym a Denisem. Ten den... ten den jsme se pohádaly. Neuvěřitelně pohádaly.


Bylo to poprvé, co mi řekla, že si nezasloužím být její dcera. A poprvé, co jsem jí řekla, že ji nenávidím...


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Erica


Ten den mi řekla, že mě nenávidí. Nemyslela to tak, stejně jako já nemyslela ta slova, jenž jim předcházela, ale i když to řekla v afektu, bolelo to stejně. Možná ještě víc, protože to bylo poprvé, co mi něco takového řekla.


Byla jsem nespravedlivá? Možná. Ale dělám to pro ni. Kvůli ní. Protože mám strach.

Bojím se, co jí - co nám hodlají udělat příště. Kdo ví, kam až tenhle hon dojde? Co když příště nebude mít tolik štěstí a oni svou práci dokončí?


Vím. Nepřežila bych to. Nedovedu si svůj život představit bez Sam, tak jako jsem si ho kdysi nedovedla představit bez něj. Co se stalo s klukem, do něhož jsem byla tak bláznivě zamilovaná a s nímž jsem si dovedla představit zbytek života?


Nechtěla jsem ho vinit, protože si dobře uvědomuju, že všechna vina leží na mně. Vždyť jsem mu ani nebyla schopná říct, že s ním čekám dítě. Tak jsem zbaběle utekla. Nestihla jsem se s nimi rozloučit a teď už mi zbyl pouze Remus, s nímž se ani nemůžu vídat, poněvadž je to příliš nebezpečné.


Náš život se do konce roku vrátil do téměř stejných kolejí. Nepřestala mi psát dopisy. Hned v prvním, jenž přišel dva dny po začátku roku se mi omluvila. Věděla, že přestřelila.


Nikdy jsem nebyla šťastnější, když jsem viděla letět Césara s dopisem nadepsaným jejím typickým obsáhlým rukopisem. Také jsem se omluvila. Doufala jsem, že z těch vět pochopí, jak moc ji miluju a záleží mi na ní.


Zřejmě ne, ale nemám jí to za zlé. Je mladá a povahou celý Sirius. Její další dopisy byly milé, zdvořilé, ale její odtažitost byla znát na každém slovu.


Když byla ve škole, měla jsem čas lépe rozložený a pohnula s mým projektem. Jednou, když jsem se vracela pozdě v noci, jsem si vše uvědomila. Samozřejmě, že měla pravdu - byla jsem v práci víc doma než na našem ranči.


S provinilým svědomím jsem začala učit Apollóna na lonži a začala ho učit chodit se sedlem. Doufala jsem, že to zvládnu do letních prázdnin při všem tom shonu, jenž jsem měla. Bylo jediné štěstí, že to její hřebeček pochopil a byť měl sotva tři roky, učil se velmi rychle.


V půlce ledna už všechno zvládal, nicméně jsem si ještě netroufla se na něj posadit a zmařit tak mou půlroční práci. Samanthě jsem o tom nepsala a doufala, že to jako překvapení a dárek k narozeninám bude stačit.


Cítila jsem se klidněji, když nějací mudlové nahlásili, že se hledaný pohybuje ve Skotsku. Bylo to špatné vůči Harrymu, Remusovi a celým Bradavicím, ale Sam byla v bezpečí. A to pro mě znamenalo víc, než cokoliv jiného.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Sam


Věděla jsem, že je to mámě upřímně líto a chce vše napravit. Taky jsem se chtěla usmířit mezi čtyřma očima, ale zjistila jsem, že na to o Vánocích ještě nemám odvahu. Máma byla skvělá - netlačila na mě a dovolila mi přes prázdniny zůstat v Krásnohůlkách.


Riley a Julce měli se mnou spoustu trpělivosti a dostatek taktu, aby ze mě netahali podrobnosti. Byla jsem jim za to nesmírně vděčná a jen to utužilo naše přátelství.


Ne všichni byli samozřejmě milí, ale od Averyho jsme ani nic jiného nečekali. Sice jsme naše akce plánovali déle a snažili se být nenápadní, nicméně za pohled na do ruda rozzuřeného Averyho to vždycky stálo.


Bylo to vlastně poprvé, co jsem se obrátila se svými problémy i na jiného dospělého, než byla máma. Profesor Snape nejspíš poznal hloubku zoufalství z mého dopisu, protože jeho odpověď nepřišla plná jedovatých a sarkastických poznámek.


Samozřejmě, že mě jeho dopis povzbudil - tedy až jsem dešifrovala všechny jeho dokonale napsané poznámky, ale to byl prostě jeho styl. Ve skutečnosti perfektně odvedl pozornost od loňského léta spoustou poznámek a recenzí Zacelovacího lektvaru.


Těšilo mě, když jsem zjistila, kolik mu dalo práce sehnat všechny potřebné informace a přeposlat je po Césarovi. Dokonce začal posílat zprávy po školních sovách, když se César neukázal včas. To mi jako důkaz, že mu na mně záleží stačilo.


V den jeho narozenin jsem si troufla mu poslat kolískou. Předem jsem si od ředitele Brumbála zjistila, jakou používá a on mi to s čtvéráckýma jiskřičkama v očích prozradil. Kdo by to do uštěpačného profesora lektvarů řekl, že má v oblibě kvalitní značky?


Upřímně jsem doufala, že mě nezabije. S jeho dalším dopisem přišly značkové rukavice na famfrpál. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo vyzvídal u Brumbála...


Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Konec roku se přiblížil zatraceně rychle a neřešilo se nic jiného, než že Sirius Black opět uprchl a že Bradavice zaměstnaly na pozici Obrany vlkodlaka. Byla jsem definitivně zmatená, když mě u kočárů konfrontoval Avery.


"Harperová, hádám, že brzy budeš mít rodinou sešlost, viď?," zastavil mě se svými kumpány, když jsme dorazili do Paříže.

"Dej si odchod Avery," doporučil mu chladně Riley.


Avery se na něj opovržlivě podíval a se zlomyslným úsměvem se otočil zpět ke mně.

"Copak? Tvůj zločineckej tatíček se ještě u vás neobjevil? Jaká škoda."

Přimhouřila jsem oči a odfrkla si, rozhodnutá se nenechat vyvést z míry.


"Od syna Smrtijedů to sedí," kontrolovala jsem.

Zlostně se nakrčil, ale nedovolil si před tolika svědky vytáhnout hůlku, natož něco zkusit bez ní.

"Myslím, že budeš překvapená, až zjistíš, komu tvoje máma vlezla do postele," řekl zlomyslně.


Zatnula jsem ruce v pěst a hodlala mu jednu ubalit, kdyby mě z obou stran nedrželi mí dva nejlepší přátelé. Avery se jen ušklíbnul a pokynul svým gorilám k odchodu.

"Přísahám, že tenhle svět zbavím toho imbecila," zasyčela jsem vztekle a vymanila se z jejich sevření.


"Jen klid Sam - je to Avery, vždyť ho znáš. Pokusí se tě za každou cenu vytočit," domlouvla mi Julce.

"Ani nevíš, jak moc ho chci právě teď zabít," zaskřípala jsem zuby a kopla do kamínků pod jejíma nohama.


"Jako obvykle je...," začal Riley a vzápětí ukázal někam za mě. "Hele! Támhle je tvá máma."

Prudce jsem se otočila a zamávala jí. Široce se usmála a zamávala mi nazpět. Otočila jsem se zpět k přátelům a vrhla se jim kolem krku.


"Bude se mi stýskat!"

"Nám taky," odpověděli sborově a zasmáli se.



Popadla jsem svůj batoh a kufr a co nejrychlejším tempem se vydala k mámě, jež mi šla naproti. Když byla dostatečně blízko, odsunula kufr stranou a vtáhla mě do pevného objetí. Ráda jsem jí ho opětovala a cítila se znovu jako doma.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



"No páni!," hlesla jsem a zírala na osedlaného Apollóna, poklidně stojícího na vazáku vedle stáje."Kdys..."

Otočila jsem se na ni v němém úžasu. Na tváři měla spokojený úsměv.



"Během roku. Byl to pěkný paličák, když došlo na jízdu v sedle. Ale nakonec se nechal přesvědčit, že to není až tak špatné," objasnila.

"Můžu se jít projet, že jo? Prosím," vyhrkla jsem nadšeně a nevinně zamrkala řasami.



Na chvíli zaváhala, ale pak s povzdechem přikývla. Překvapeně se zarazila, když jsem jí s nadšeným výkřikem skočila do náruče. Objala mě nazpět a jemně mě postrčila.

"Tak běž, než bude večeře," řekla jemně.



Raději jsem si skousla jazyk, abych neokomentovala její kvality v tomhle směru a tak jsem přikývla, připnula na hlavu přilbu a vyhoupla se do sedla. Automaticky jsem si přehodila otěže a zapřela paty.



Zároveň jsem si uvědomila, za jakých okolností jsem na koni seděla naposledy a píchlo mě u srdce. Naposledy na Naději. Hrdinka.



Potřásla jsem hlavou, abych se zbavila chmurných myšlenek a chytila otěže pevněji do rukou. Lehkým tlakem nohou jsem pobídla Apollóna k pohybu. S obrovským nadšením se energicky rozešel a zvědavě pohazoval hlavou. Znala jsem mladé koně díky bobovi, takže jsem věděla, že bude chvíli trvat, než se uklidní.



"V šest buď doma! A nejezděte za hranice!," zavolala na mě ještě máma, když mířila k domu.

Otočila jsem se v sedle a ukázala ji zdvižený palec. Naposledy jsme na sebe mávli a já jsem pobídla netrpělivého hřebečka ke klusu.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Když jsem se vracela zpět lesní cestou, byla jsem příjemně unavená. Apollónova srst se leskla potem, ale přesto vypadal, že by to byl schopný okamžitě zopakovat. Uvolněně jsem se zasmála a poplácala ho po krku.

"Hodný kluk," pochválila jsem ho a v odpověď mi přišlo veselé zafrkání.


Prudce jsem trhla otěžemi, když jsem pár metrů přede mnou zaslechla zvuk přemístění. Apollón jakoby pochopil, že se dějě něco důležitého, okamžitě zastavil a čekal na můj další pokyn. Zadívala jsem se do dálky a ujistila se, že jsem dobře skrytá stromem.



K našemu domu se blížily tři postavy, z nichž dvě jsem okamžitě poznala. Profesor Brumbál a Snape. Uklidnila jsem se, protože jsem věděla, že oni by k nám nikdy nepřivedli nikoho nebezpečného.



Pobídla jsem Apollóna k cvalu a vyrazila směrem ke stájím. Dusot kopyt se rozléhal opravdu dost silně a tak nebylo divo, že se všichni zasavili a s hůlkami na pozoru otočili mým směrem. Zpomalila jsem do klusu a dojela až k nim, kde jsem elegantně zastavila metr před profesorem Brumbálem.



"Dobrý večer," pozdravila jsem a usmála se.

"Rád tě vidím Samantho," usmál se ředitel a zadíval se na mého čtyřnohého kamaráda. "Smím?"

"Jasně," odpověděla jsem a povolila uzdu, aby měl volný krk.



Brumbál rukou jemně pohladil koně po nozdrách. Profesor Snape si posměšně odfrkl a jeho společník, v němž jsem poznala profesora Lupina, na mě zíral. Už zase. Odtrhla jsem od něj pohled a zaměřila se na ředitele.



Lehce jsem stočila levou ruku, zatnula ji v pěst, krom dvou prstů, jakobych dělala "V" a zahýbala s nimi. Apollón, jenž mé počínání pozorně sledoval, sklonil hlavu a spustil se na jedno koleno. Periferně jsem viděla, že jsem si získala pozornost všech přítomných.



"Působivé," mrkl na mě Brumbál a pohladil hřebečka po hřívě.

"Naučilas ho ještě něco?," zeptal se zvědavě, když se Apollón znovu narovnal.



Nebyla jsem si jistá, jestli to bude fungovat, ale zatnula jsem paty a jemně dvakrát zatahala trhaně za otěže. Skrz povolené otěže si trochu uvolnil hlavu a zatřásl hlavou, takže vypadal, jakoby kýval na souhlas.



"Super. Včeras byl protivnej a dneska se předvádíš?," vytkla jsem koni a poplácala ho po krku.

Brumbála se uchechtl a vyrazil znovu k domu.



Pobídla jsem patou Apollóna a zařadila se poblíž tří kouzelníků. Protáhla jsem si bolavá záda a sklonila se mu k boku, abych si zajistila třmen. Když jsem se zvedla, cítila jsem na sobě Lupinův pohled.



"Erica je uvnitř?," zeptal se mě milým hlasem a donutil mě tak se na něj podívat.

"Ehm... Nejspíš bude někde v kuchyni," přikývla jsem a uvědomila jsem si, proč na mě tak zírá.

Zatraceně, pomyslela jsem si. Nezměnila jsem svou podobu. Máma mě stáhne z kůže.



"Zadní dveře jsou otevřené," řekla jsem a ukázala za roh. "Musím ještě do stáje, ale máma bude určitě uvnitř."

"Jen běž," pobídl mě Brumbál.



Přikývla jsem a patami pobídla Apollóna do cvalu.-i když mě to nutilo, neotočila jsem se a co nejrychleji zamířila do stáje. Seskočila jsem z koně a odsedlala ho.



Nakonec jsem se zdržela o něco dééle, než bylo nutné, protože jsem chtěla čelit mámině hněvu o něco později. Nachystala jsem do žlabu seno a vodu, vyhřebelcovala ho a vyklidila stáj. Mrkla jsem na hodinky. Bylo pár minut po třičtvrtě na šest.

Zarazila jsem vidle do sena a vyrazila čelit mámině hněvu.



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo



Kupodivu nebyla naštvaná, ale tak nějak smířená. Když jsem vešla do domu a pokusila se nenápadně a tiše zmizet na schodech, vyšla z obýváku máma.

"Co ti tak dlouho trvalo?," než jsem stihla odpovědět, přerušila mě. "To je jedno. Umyj si ruce a přijď do jídelny na večeři."



Jemně se usmála a zase zmizela. Věděla jsem, že z toho se už nevykroutím a zdržovat je zbytečné. Spěšně jsem si umyla ruce v koupelně a vešla do jídelny.



Rozhodně jsem litovala, že jsem nestihla proklouznout do pokoje. Profesor Snape se tvářil přímo vražedně a mračil se na Lupina, jenž se naopak vyčítavě díval střídavě na něj a na mámu. A profesor Brumbál to všechno typicky sledoval s pobavením v očích.



V duchu jsem si těžce povzdechla, když jediné místo, jenž na mě zůstalo, bylo mezi Snapem a Lupinem. Poněkud neochotně jsem se mezi ně posadila a doufala, že se nerozhodnou do sebe pustit. Brumbál naproti mně se usmíval.



Raději jsem nic nekomentovala a pustila se do jídla. Celou večeři doprovázelo nepříjemné ticho a když se do sebe ti dva málem pustili, kvůli solničce, rozhodla jsem se do toho vstoupit. Jejich magie se ve vzduchu přeměřovaly a nepříjemně zahřály vzduch v místnosti.



"Proč mezi nimi sedím jako štít?," zeptala jsem se naštvaně mámy a odložila příbor.

"Samantho?!," ozvalo se ze třech míst najednou.

Profesor Brumbál se zakuckal a uchechtl. Já jsem se dotčeně opřela do židle a zkřížila ruce na hrudi. Stejně už jsme skoro dojedli.



"Ve skutečnosti - máš pravdu. Omlouvám se," prohlásil Brumbál a mrkl na mě.

Vážně jsem to nechápala. Letmo jsem se podívala na mistra lektvarů, jenž se zamračeně díval na svého nadřízeného. I on to nechápal. Máma si povzdechla a taky odložila příbor.

"Sam, běž do pokoje, prosím."



Zvedla jsem se, když mě zastavila ruka profesora Snapea.

"Myslím, že nebude na škodu, když bude přítomna. Zůstaňte, slečno Harperová," řekl chladně s očima zavrtanýma do mámy.

"Severusi, tohle není nutné. Pokud se tak Erica rozhodla, nemůžeš..."



"Myslím, že se tě nikdo neptal na radu, Lupine."

"Nebuď protivný. Myslím, že mám právo se zastat..."

"Zastat? Nebuď směšný, jediné..."

"Nechte toho!," řekly jsme s mámou zároveň a podívaly se na sebe.



Profesor Brumbál se už teď nestydatě pochechtával, zatímco ti dva proti sobě vstali a měřili se zlověstnými pohledy. Naštvaně jsem se zamračila.

"Hádejte se beze mě," štěkla jsem a vyšla z místnosti.



Vyběhla jsem do pokoje, zatímco ti dva se tam podle stále zvyšujících hlasů chystali na druhé kolo a zabouchla za sebou dveře. Právě proto jsem nesnášela večeře s více jak jedním hostem.



Trhla jsem sebou, když mi na okno zaťukal Romeo. S rozšiřujicím se úsměvem jsem ho rychle vpustila dovnitř a odvázala mu pergamen z nohou. Vděčně se posadil k misce z vodou a zčal hltavě pít.

Roztrhla jsem obálku a začetla se do dopisu.


Drahá Sam,


vím, dlouho jsem se neozval, ale bylo to teď v Bradavicích takové všelijaké. Teprve jsem se dostal k tomu, abych ti napsal. Vážně nevím, jak to napsat... ale jsem opravdu v šoku. Proč jsi mi neřekla, že je Sirius Black tvůj otec?


Denis

Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Markeet | Web | 27. srpna 2014 v 18:55 | Reagovat

Ahoj :-) máš ráda zvířátka? :-) kdyby jsi měla čas a zájem, můžeš poslat hlásek mému britskému kocourkovi :-) v neděli už to končí :-) odkaz mám na blogu, kdybys cokoli potřebovala, určitě napiš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama