16. Kdo je bez viny?

31. srpna 2014 v 17:40 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak tohle je moje definitivně poslední kapitola tohohle léta a taky poslední článek Srpna. Snad se vám v tom hnusném počasí bude chtít alespoň číst mou povídku. Berte to jako dárek k 1. Září a já přeji všem studentům, aby do jejich dalšího školního roku vstoupili s tou správnou náladou, motivací a cílem. :)


16. Kdo je bez viny?


Erica

Poté, co Sam odešla, se ti dva teprve dostávali do ráže a kdyby nebylo Brumbálovy pohotovosti, taky by se tu ti dva pobili do krve - s hůlkami nebo bez nich. Alespoň u Remuse jsem si tím byla víc než jistá. Když se konečně patřičně uklidnili, přala jsem si jen jediné - aby mi všichni dali pokoj a nechali mě o samotě. Což mi - samozřejmě - nebylo dopřáno.

Celý zbytek večera jsem strávila podrobným výslechem od Remuse, uštěpačnými poznámkami od Severuse a Albusovým vševědoucím pomrkáváním. Občas jsme museli zasáhnout, aby se do sebe znovu nepustili. Na druhou stranu jsem byla ráda, že to nemusím tajit před někým, kdo je mi tak blízký, jako Remus.

Ten později odešel s rozporuplnými pocity, ale slíbil, že nikomu - obzvlášť Siriusovi - nic neřekne, ale že potřebuje trochu času na to, aby to vstřebal. Chápala jsem ho a byla jsem neskutečně šťastná, že mě pro mé rozhodnutí nezavrhl.

Poté co jsem konečně všechny vyprovodila a dopotácela se do ložnice, byly už skoro dvě hodiny ráno. Netroufala jsem si zajít za Sam, protože podle pustého ticha, bych ji maximálně vyrušila ze spánku. A jednat s rozespalou Sam bylo horší, než čelit Smrtijedům.

Konečně jsem se dopracovala do postele a vklouzla do bezpečí peřin. Občas jsem si připadala jako malá holka, když jsem se takhle schovávala. Jenže teď na to nebyl čas. Být malou holkou. Bylo mi třiatřicet, měla jsem čtrnáctiletou dceru a za sebou velmi nebezpečnou minulost, jenž mi hojně kazila budoucnost. Teď jsem musela být dospělá.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Celkem mě překvapilo, že na mě druhý den nebyla naštvaná. Vypadala opravdu zamyšleně a chvílemi nepřítomně zírala kamsi do prostoru. Po celou tu dobu ticha z její strany jsem sbírala odvahu k tomu jí říct pravdu.

Chtěla jsem to nechat na později. Konec prázdnin - kdykoliv, jen ne právě teď. Dokázala jsem si představit, jak moc bude vyvádět, až se to dozví a i když jsem si opakovala, že mi to odpustí a všechno bude v pořádku, stále jsem měla pochybnosti a mlčela.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Byl to poslední týden prázdnin. Sam byla ten den u Severuse a já si vyšetřila pár volných minut na to, abych si odpočinula od shonu v nemocnici. Pečlivě jsem ignorovala všechny telefonáty od Jeremyho a úspěšně odpočívala na gauči se sklenkou vína a knihou.

Do chvíle, než otevřeným oknem proletěl pestrobarevný papoušek. Obkroužil kolem pokoje a energicky ke mně natáhl pařát s dopisem. Šokovaně jsem zamrkala, natáhla se k němu a omráčeně ho odvázala.

Srdce se mi prudce rozbušilo, když jsem okamžitě poznala písmo autora dopisu. Roztřesenýma rukama jsem rozložila pergamen a pustila se do čtení.

Erico,

nevím, kde začít. Ještě před pár týdny jsem opravdu věřil tomu, že jsi zemřela při střetu se Smrtijedy, jak nám bylo řečeno... Nejdřív, když jsem se dozvěděl, že žiješ, jsem si myslel, že je to nějaký hloupý vtip, ale okolnosti hovoří jinak. Co se stalo?

Ovšem daleko víc mě rozhodila ta druhá zpráva. Tajila jsi mi mé vlastní dítě?! Musím říct, že jsem naprosto v šoku. Jak si mi proboha mohla tajit takovou věc?! Předpokládám, že kdyby mi nedošel ten dopis, ani by ses neobtěžovala mi to říct!

Vůbec inc na tom nemění, že jsem byl doteď... mimo dosažení. Kolika lidem jsi o tomhle ještě lhala?

Asi ses změnila víc, než jsem si myslel. Vím, že teď nejsem v postavení, abych si mohl klást jakékoliv podmínky, ale jedno ti slibuji - budu se o ni prát, když to bude potřeba. Jen co to bude možné...

Tichošlápek


S divoce bijícím srdcem jsem vzhlédla od pergamenu a zadívala se na nevinného papouška, jenž si právě pročisťoval křídla. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem si uvědomila reálnost toho dopisu.

Ví o ní. A já s tím nemůžu nic dělat. Vůbec nic. Odložila jsem pergamen na stůl a schovala hlavu do dlaní. Opravdu je možné, aby mi ji vzal? Napřímila jsem se, když jsem si něco uvědomila. Jak se to sakra dozvěděl.?

Znovu jsem nakoukla do dopisu. … Předpokládám, že kdyby mi nedošel dopis.. nedošel dopis... Vystřelila jsem z obýváku a s neblahým tušením zamířila rovnou do pokoje své dcery. Přejela jsem pohledem po dívčím pokoji. Na psacím stole ležela spousta pomačkaného pergamenu, některé části se válely i v koši.

Došla jsem ke stolu a narovnala jeden zmačkaný kus. Nevěřícně jsem rovnala pergameny, jeden po druhém a letmo je pročetla. Ztěžka jsem se posadila na její postel. Nebylo pochyb - na každém z nich bylo nějké oslovení, typické pro jedinou osobu - pane Blacku, Siriusi, tati...

Zaslechla jsem zahučení Letaxu, následované mírným zaklením a za chvíli se domem ozval její hlas.
"Mami? Jsem doma!"

Stále jsem konsternovaně hleděla na pergameny v mých rukou. Poněkud roztržitě jsem vstala a znovu se ohlédla. Vyšla jsem ven z pokoje a sešla do obýváku. Sam se při mém příchodu nadšeně otočila.

"Tady jsi!," rozzářila se. "Mami tomu bys nevěřila! S profesorem Sanpem jsme dneska zkoušeli kombinaci ropuších střívek s mnohnožkou a když je smícháš, tak..."
Zmlkla a zamrkala, když si mě pozorněji prohlédla. Úsměv jí zmizel z tváře.

"Jsi v pohodě?," zeptala se opatrně.
"Kdy jsi mi to chtěla říct?," řekla jsem ostře.
"No... Teď ti to říkám, ne?," zeptala se dokonale zmatená.
"Mám na mysli tohle," řekla jsem a položila na stůl zmačkané pergameny.

Chvíli na ně šokovaně zírala, než se na mě s jasnou výčitkou zadívala. Její magie rapidně zahřála teplotu v místnosti.
"Ty ses mi přehrabovala ve věcech?," vykřikla vztekle a ukázala rukou na stůl.
"Očividně to bylo nutné!," odpověděla jsem chladně.

"Nutné? NUTNÉ?! A to jako proč?"
"Protože ti očividně nemůžu ani trochu důvěřovat. Chceš se mi mstít?"
"Jak to myslíš? A kdys mi to hodlala říct?," obvinila mě a zamračila se.

"Řekla bych ti to! Nebylo nutné ho zalarmovat, napsat mu, jak moc chceš zpátky svého otce a že by ses s ním nejradši co nejdřív setkala!"

"To jsem neudělala! Jasně, dozvěděla jsem se to už na začátku prázdnin, ale žádný z těch dopisů, co jsem si napsala, nikdy neodešel z domu!"

"Takže tohle," řekla jsem a mrštila na stůl Siriusův dopis," je jen výmysl? Přišel na to sám od sebe? To mi tu tvrdíš?!"
Pročetla si jeho zprávu, zbledla a znovu se na mě podívala.
"Copak mi nevěříš? Já mu NIC neposlala! Nevím, kde se k tomu dostal, ale..."

"Mám toho dost Sam! Přestaň s tou hloupou lží. Neohrožuješ tím jenom sebe, ale i spoustu dalších lidí, co se tě zuby nehty snaží chránit. Nehledě na to, že je to opravdu hloupý způsob jak se mi pomstít!"

"Fajn! Jak myslíš - ale abys věděla, nic jsem mu nenapsala!," zakřičela na mě a vydupala schody. Když dorazila do pokoje, pořádně třískla dveřmi.
Naštvaně jsem praštila do stolu a unaveně se sesunula na židli. To nešlo zrovna podle plánů. Frustrovaně jsem si povzdechla.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla příšerně naštvaná. Ale to já taky. Nemluvila se mnou, pokud to nebylo nezbytně nutné a většinu času se mi velmi pečlivě vyhýbala. Ignorovala jsem to, protože ona neměla tak velký důvod se vztekat, jako já.

Nemyslela jsem si, že by mohla být tak nezodpovědná a rovnou mu napsat. Věděla jsem, že je Sam impulzivní, ale tohle bych do ní neřekla. S bodnutím u srdce jsem si uvědomila, že se mu podobá daleko víc, než mě.

Do konce prázdnin jsme spolu nemluvili a když odjela do školy, necítila jsem se o moc lépe. Neloučili jsme se nijak vřele, spíš mechanicky jako roboti. Měla jsem tu situaci zvládnout a nenechat se vytočit.

V půlce Září mi přišel dopis od Brumbála, šlo o naléhavou schůzku, takže jsem zrušila všechny plány a pozvala ho k nám domů. Zrovna jsem chystala konvici s čajem, když se ozvalo zahučení Letaxu a po chvíli do místnosti vstoupil Brumbál s typicky výstředním hábitem. Tentokrát v lagunově modrém s malými králíčky.

"Dobrý večer, Erico," pozdravil mě a věnoval mi malý úsměv.
"Dobrý večer," usmála jsem se na oplátku a pobídla ho, aby se posadil ke stolku.

"Nebudu tě dlouho napínat," pronesl vážně. " Jistě víš, že se bude konat Turnaj Tří kouzelnických škol, u nás v Bradavicích - mám pravdu?"
Přikývla jsem a nalila do hrníčků čaj. Pokynutím mi poděkoval a pokračoval.

"Letos je, ale malá změna... Ne!," dodal okamžitě na můj poplašený výraz," stále stejná pravidla - do soutěže nesmí nikdo, komu již není sedmnáct. Neměj obavy. Nicméně - každá škola na Turnaj přiveze pět vybraných, nadaných studentů z každého čtvrtého až sedmého ročníku. Víš, co to znamená?"

"Jak velká je šance, že vyberou Sam?," zeptala jsem se okamžitě.
"Už je mezi vybranými studenty," oznámil mi vážně.
V místnosti zavládlo ticho, když jsem si všechno dávala dohromady.
"Je to bezpečné? Nechat ji tam jet...," zeptala jsem se po chvíli.

"Věřím, že jí v Bradavicích nebude hrozit žádné nebezpečí - pokud lehce pozmění svou barvu očí, vše by mělo být v pořádku. Dohlédneme na ni, slibuji."
"Dobře. Napšu jí."

"To bude nejlepší řešení. Mimochodem - Severus již přišel na toho informátora, jenž napadl Sam. Byl to Rosier, nicméně jeho paměť byla změněna. A to nikým jiném, než Luciusem Malfoyem. A ten v blízké době kontaktoval Siriuse a poreferoval ho o tobě i o Samanthě."

Srdce mi vynechalo jeden úder. Lucius mu to řekl. Zničeně jsem zavřela oči a povzdechla si. Říkala pravdu a já ji křivě obvinila.
"Stalo se něco?," zeptal se starostlivě.
Skousla jsem si ret a přikývla.

"Pohádaly jsme se. Dost. Myslela jsem si, že to ona mu o nás napsala. Ukazovala jsem vám přeci jeho dopis. Psal, že kdyby nedostal ten dopis... a já..."
Jemně mi stiskl ruku a věnoval malý úsměv.

"Pochopí to."
"Kéžby."
Přikývl a znovu se zatvářil vážně. Nečekala jsem nic dobrého.
"Může být hůř?," zeptala jsem se, když jsem sesbírala odvahu.

"Je mi líto, ale ano. Tohle dnes dorazilo na ministerstvo a já ti kopii s předstihem přinesl. Měla by ti nejpozději do týdne přijít, ale myslím, že by ses o tom měla dozvědět co nejdřív. Není to dobré, Erico."
Vytáhl z hábitu obsáhlý pergamen a podal mi ho. Opatrně jsem ho převzala, rozvázala stuhu a rozložila.




Odbor pro kouzelnickou společnost, Komise pro rodinné záležitosti
(přidružený orgán Ministerstva kouzel)

Ve věci: Podaná stížnost o špatné či zanedbané péči o dítě

Podána dne: 28. Srpna

Převzala k posouzení Matylda Trebbletová

Žalující strana podává stížnost na slečnu Ericu Elisabeth Hraperovou, jež by podle stížnosti neměla být schopna se postarat o svou dceru, Samanthu Lily Harperovou Blackovou (používané příjmení Harperová) a tímto žádají o svěření dítěte do jejich péče.

Žalující Eleanor Jasmine Alexis Harperová a Marcello Paulo Harper, jinak uvedení v databázi Ministerstva jako prarodiče zmíněné, jsou více než kompatibilní zajistit dítěti zázemí, stravu, vzdělání a další potřebné okolnosti.

Tímto...


Nevěřícně jsem odtrhla pohled od pergamenu a zadívala se na Brumbála. Bohužel jsem v jeho tváři nenašla žádnou známku toho, že by se jednalo o nějaký omyl nebo hloupý vtip.
"Takovou dobu se o ni nezajímali a teď - přijdou s touhle stížností?! Co tím chtějí dokázat?," zeptala jsem se.

"Je jasné, že se ani v nejmenším nezajímají o Samanthino dobro. Zastávám názor, že se ti chtějí pomstít a tohle je podle nich ta nejlepší cesta."
"Dobře, ale... tole jim přece nemůže jen tak projít, ne? Jsou to přece Smrtijedi..."
V očích se mu smutně zalesklo.

"Je mi to líto, ale mají celkem velkou šanci zajistit, aby se s ní mohli vídat. Jejich činy během první války nikdy nebyly dokázané."
Vyděšeně jsem zalapapal po dechu. To snad není možné.
"Co s tím můžeme dělat?"

"Počkat, co přesně budou požadovat a sehnat dobré právníky. Dokud je školní rok, je velice nepravděpodobné, že by dospěli k nějakému rozsudku. Nicméně se pokusíme, abychom jejich tvrzení vyvrátili a nedošlo k ničemu radikálnímu, jako je svěření do péče. Víš co by to pro ni znamenalo."

"To nedovolím," řekla jsem pevně.
"Uděláme, co bude v našich silách."
Útrpně jsem zavřela oči. Zdálo se mi, jakoby tahle letní noční můra snad neměla konce. Co se ještě pokazí?



Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo


Mami,

letos má probíhat Turnaj Tří kouzelnických škol. Krásnohůlky se samozřejmě účastní a dokonce vyberou z každého ročníku pět žáků, jenž pojedou do Bradavic spolu s možnými šampiony. No není to skvělé?

To nejlepší totiž přijde - jsem mezi vybranými studenty! Rozumíš tomu - já, věná probémistka a pojedu jako nadaný student Krásnohůlské akademie. Ach, jediné, co mě na tom štve je ten děsný stejnokroj. Všichni vypdadáme jako modré bárbíny.

Nakonec jede i Julce a Riley - no není to hustý?! Chci říct, že u Julce se to tak nějak předpokládalo, protože většího šprta jsem neviděla. Au! Praštila mě! Někdy si myslím, že mi ta holka čte myšlenky...

Riley a já jedem spíš jako rebelové, ale neboj, budeme hodní - teda v rámci možností. Což mě přívadí k tomuhle - hádej, kdo jede s námi! Ten de- ehm, idiot - to neznělo o moc líp. Prostě Pierre Avery a ta jeho kráska Daphne Greengrassová!

Zachraň mě od té pohromy. Na druhou stranu se hrozně těším, protože se prý budeme moci zapojit do výuky - tedy v rámci kouzel a taky potkám Denise! To bude skvělý, když ho jednou uvidím jindy, než o prázdninách!

Taky se těším na profesora Snapea, i když pochybuji, že on se na mě těší stejnou měru. Ale stejně ho nějak přiměju, aby přetrpěl mou "naprosto otravnou společnost, jejíž přítomnost mi způsobuje bolest hlavy".

Napíšu ti z Bradavic, tak to nějak Césarovi vysvětli, kam má letět.

Sam

Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama