Srpen 2014

12. Lektvar

15. srpna 2014 v 10:46 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

po dlouhé době tu zase je kapitolka. :) Pro představu jsem přidala i obrázek. :)

12. Lektvar

Snažila jsem se z krbu nevypadnout až příliš nadšeně, abych profesorovi nenarušila nějaký projekt nebo něco podobného, ale nedokázala jsem se neusmívat od ucha k uchu. Byla jsem překvapená když jsem z krbu nepřistála rovnou na obličeji, ale celkem rovným krokem vyšla z plamenů na koberec před ním.

Rozhlédla jsem se po místnosti, v níž nikdo nebyl a zamyšleně se podívala směrem ke dveřím laboratoře. Potichu jsem nakročila do místnosti a položila batoh ke stolku.
"Profesore Snape?," ohásila jsem se raději dopředu a pomalu šla klaboratoři.

Dveře přede mnou se okamžitě otevřely, takže jsem uskočila dozadu, abych se jim vyhnula a naskytl se mi pohled na Mistra lektvarů, jenž svižně krájel přísady, házel je do kotlíků a míchal. Letmým pohledem jsem zjistila, že pracuje minimálně na šesti najednou.

"Budete tam stát dlouhou nebo taky přiložíte ruku k dílu?," štěkl na mě Snape a otočil se k dalším dvěma kotlíkům.

Leknutím jsem nadskočila a rychle oběhla stůl ke třem lektvarům, které vypadaly, že potřebují okamžitou kontrolu. Zběžně jsem prolétla návody, jnž u nich byly a do dvou z nich přidala asfodel. V prvním jsem zamíchala pětkrát proti směru a na stole si nadrtila žaberník.

Přiskočila jsem zpět k druhému z nich, zvýšila plamen a vhodila drcený žaberník. Naopak u třetího jsem jeho intenzitu prudce snížila, přidala tři žíně z jednorožce a zamíchala po směru hodin. Trochu nejistě jsem se podívala do prvního kotlíku a raději se věnovala čtení postupu.

Životabudič

No hezky, pomyslela jsem si, to jsem si teda zrovna nepřála. Lektvary jsem měla ráda, vždycky jsem patřila k elitě třídy, ovšem ani s takovým nadáním jsem neriskovala pouštět se do lektvarů pro šestý ročník.

Nechtěla jsem však profesora zklamat, takže jsem rychle dostudovala návod a nakrájela si přísady. Letmo jsem mrkla na hodiny na stěně a otočila s k druhému kotlíku, jenž začal bublat. Spěšně jsem třikrát zamíchala proti směru a přidala ocásek pásovce.

Lektvar zaprskal a změnil barvu ze zelené na mořskou modrou. Zamíchala jsem pětkrát doleva, poté pětkrát doprava a přidala vílí prach. Otočila jsem se ke třetímu, odstavila ho z plamene a přelila ho do flakónů položených vedle něj.

Připsala jsem na štítky Bezbolestný doušek a rychle ho postavila k dalším připraveným lektvarům do krabice s nápisem Ošetřovna. To vše vysvětluje.

Podívala jsem se do druhého kotlíku, přidala nožky bodlináče a zuřivě míchala. Nikdy jsem nebyla vděčnější, že mě ještě doma napadlo svázat si vlasy do ohonu. Druhou rukou jsem si opatrně setřela pot z čela. S úlekem jsem se otočila k prvnímu kotlíku, do něhož profesor právě přesypal mločí oči.

"Omlouvám se! Já jsem životabudič ještě..."
"... nepřipravovala. Neuvědomil jsem si to, na druhé straně jsou dva zacelovací lektvary," dokončil za mne a na konci zaváhal.

"V pohodě. To je čtvrťák, v tohle mám praxi, pomáhala jsem s ním mámě," ujistila jsem ho a zamířila na druhou stranu stolu.

V tichosti, pouze s kulisou bublajících kotlíků, jsme vypracovali zbývající lektvary. Většinu z nich zvládl sám - já se stejně měla co ohánět u svých vlastních a to byly pouze dva. Na konci jsem byla naprosto unavená, zpocená, ale přesto dokonale spokojená.
Trochu nepřítomně jsem sáhla po kotlíku, jenž byl pořádně zaneřáďěný, když mě profesor zastavil.

"O to se nestarejte. Večer mi přijde pár studentů, jenž si chtějí zkrátit dlouhý večer," podtokl a zlomyslně se ušklíbl.
"Kolik jich přijde? Mám pocit, že vyčistit tyhle kotlíky zabere celkem dost času," poznamenala jsem a odložila houbičku na pult.

"A to si představte, že ti chudáčci budou muset i doplnit přísady, jež jsme použily," ušklíbl se a v očích mu jiskřil pobavené plamínky.
Zakroutila jsem hlavou, ale stejně jsem se musela zasmát. Rozhodně tu studenti neměli zrovna lehký život.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Vždycky vaříte tolik lektvarů během Vánoc?," zeptala jsem se zvědavě, když jsme se usadili u krbu.
"Chřipková epidemie," ušklíbl se, ale pak zvážněl.

"Večer budete muset být u ředitele v kanceláři. Potřebuji osobně dohlédnout na studenty, kvůli bezpečnostním opatřením. Vyrazíme kolem půl šesté večer. Doprovodím vás tam," oznámil mi hlasem, který nepřipouštěl diskuzi.

"Bezpečnostní opatření?," zeptala jsem se opatrně.
Pronikavě se na mě zadíval, ale nakonec odpověděl.
"Došlo k několika útokům na studenty. Ředitel vyhlásil zákaz vycházek po večerce a opouštění společenské místnosti bez doprovodu učitele."

"Co se jim stalo?"
"Zkameněli," odpověděl prostě.
Vykulila jsem oči a chvíli tu informaci zpracovávala. Pak jsem potřásla hlavou a odpověděla.
"Mandragory jsou ještě mladé, že?"
"Hned jak dospějí, začnu s přípravou lektvaru," potvrdil mou domněnku.

Účastně jsem zakroutila hlavou a zadívala se do plápolajícího krbu.
"Co se stalo s vaší úžasnou dovolenou?," zeptal se po chvíli a donutil mě tak vzhlédnout.
Kousla jsem se do rtu, ale než jsem stihla vymyslet nějakou vhodnou lež, odfrkl si. Podívala jsem se na něj a v jeho tváři viděla pochopení.

"Jenom prostě nestíhala. Vypracovala nový lék a potřebují ji na konferenci," obhajovala jsem ji slabě, poněvadž i když jsem na ni měla vztek, nechtěla jsem, aby se na ni zlobil i někdo další.
"No jistěže," odfrkl si. "Tak jako v poslední době pořád, viďte?"
Sklopila jsem pohled. Samozřejmě, že měl pravdu. V poslední době opravdu volila práci častěji než mě.

"Co takhle se bavit o příjemnějších věcech? Jsou Vánoce," poprosila jsem ho zkroušeně.
"Vánoce," odfrkl si a protočil očima, čímž mě dokonale rozesmál.
"Ach! No jasně, málem bych zapomněla," vzkřikla jsem a vyskočila z pohovky směrem ke svému batohu.

Rychle jsem rozepnula zip a prohrabala se naplněnou tašku, než jsem našla dva balíčky pečlivě zabalené stříbrnozeleným papírem. Zvedla jsem se a slavnostně je předala profesoru Snapeovi. Teda - položila je na stůl před něj, protože se neměl k pohybu.
"Dárky?," zeptal se pochybovačně a opatrně si přitáhnul obdélníkový balík.

"Vím, že nemáte rád Vánoce a tak... ale aspoň Vám zítra do Velké síně nepřiletí sova," řekla jsem a když se na mě přísně podíval, rozesmála jsem se.
"No tak to rozbalte," pobídla jsem ho a pohodlně se posadila na pohovku a nedočkavě sledovala jeho pečlivé rozbalování.

Překvapivě opatrně vytáhl na světlo větší vázanou knihu a prohlédl si ji. Napjatě jsem sledovala jeho výraz, jenž po chvíli změkl.
"Alchymické lektvary a jak je připravit, kde jste ji sehnala?," zeptal se mě tiše a pozvedl pohled.

Byla jsem ráda, že se na mě nedívaly jeho oči s obvyklou necitlivostí, ale s jistým příjemným překvapením. S úsměvem jsem odpověděla.
"Běhala jsem po celé Paříži. U madame Sulfurisé jsem si vydupala poslední výtisk. Doufám, že se vám líbí, protože, když jsem odtud odcházela, křičela na mě, ať se už nevracím," usmála jsem se šibalsky.

"Výborná volba," řekla a já si jeho zmijozelskou odpověď přeložila. Děkuji ti.
"Ten druhý je... no k vašim narozeninám. Jsou sice až v lednu, ale tak dlouho by dárek nevydržel," řekla jsem a zčervenaly mi tváře, pod jeho zkoumavým pohledem.

Se stejnou opatrností jako u prvního dárku rozbalil i ten menší a do rukou se mu dostala lahvička Zmenšovacího dryáku. Měl o něco světlejší barvu, než by bylo obvyklé. Pozorně se na něj zadíval a pak se zeptal.

"Přišla jste na prodloužení doby?," zeptal se s náznakem zvědovasti i chvály.
"Ano a přiznávám se, že úplnou náhodou. Když jsem ten lektvar zkoušela ve škole spadl mi tam jeden trn ostrohlasce navíc. Byla jsem nadšená a pak naštvaná, protože to byla..."
"... jediná přísada, s níž jsme se nerozhodli dál pracovat na vývoji lektvaru," doplnil mě.

Zahřálo mě u srdce, když použil množné číslo. Přikývla jsem a on mi věnoval malý, ale zato upřímný úsměv. Vypadal, že na to opravdu není zvyklý. Odkašlal si a vytáhl malou krabičku s tmavě modrou stuhou.

Vytřeštila jsem oči, protože jsem naprosto neočekávala, že by mi koupil dárek. Nebo jsem spíš neočekávala, že mi ho předá tak... veřejně. Významně pozvedl obočí a počkal, až si balíček převezmu.

Jemně jsem nadzvihla víko a dívala se na překrásný náhrdelník ze stříbra. Byl to jednoduchý řetízek, na jehož konci byla malá sovička se zelenýma očima. Vytáhla jsem ho z krabičky a položila si ho na ruku. Sovička zamrkala očima, roztáhla křídla a zamávala jimi, načež se vrátila do původní podoby.

Zvedla jsem pohled a zadívala se do jeho nejistých tmavých očí. Viděla jsem v nich otázku.
"Je nádherný," zašeptala jsem a snažila se neznít tak dojatě. Bezúspěšně.
"Zapnete mi ho?," dodala jsem si odvahy a zeptala jsem se celkem vyrovnaně.
Malinko zaváhal, ale nakonec ke mně přešel a vzal náhrdelník do rukou. Podržela jsem si vlasy a nechala si ho zapnout. Něžně jsem po něm přejela prsty a cítila se opravdu bezpečně.

"Děkuju," řekla jsem s nadšeným úsměvem.
Jenom přikývnul a začetl se do knihy, jenž jsem mu koupila. Věděla jsem, že teď nemá cenu na něj mluvit. Tohle byla opravdová zkouška jeho nervů ve společnosti. Spokojeně jsem se posadila, položila na stůl všechno cukroví a sušenky, jež jsem upekla a kousek si vzala.

Vzala jsem si svou knihu zaklínadel a snažila se lépe pochopit část se štíty. Během doby, co jsme si v tichosti četli, sušenky i cukroví mizely. A já moc dobře věděla, že jsem se na tom úbytku nepodílela sama.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Měli bychom vyrazit."
Vzhlédla jsem od knihy a podívala se na hodiny na krbové římse. Bylo za pět půl šesté, což znamenalo nejvyšší čas jít. Zvedla jsem se z pohovky, schovala knihu do batohu a přehodila si ho na záda.

Tiše jsem ho následovala ven z komnat, které zamknul bezpečnostními kouzly. Nadšeně jsem si prohlížela všechny obrazy a sochy. Nejvíc mě zaujaly pohyblivé schody. Když jsme k nim přišli, měla jsem trochu strach z načasování, ale schody jakoby vycítili, že po nich jde profesor Snape a okamžitě mu skládaly cestu vpřed.

Za jedním výklenkem na chodbě kudy jsme prošli, se cosi mihlo, tak jsem se zastavila a znovu se tam zadívala. Z tmavého kouta na mě vyděšeně shlížely tři páry očí. Jejich majitelé se snažili splynout se zdí a zmizet.
"Proč nepokračujete?," zeptal se mě nabroušeně Snape a otočil se ke mně zpět.

Leknutím jsem stočila pohled zpět na něj a snažila se skrýt výhled na tři studenty, jenž mizeli chodbou.
"No, já...," vysoukala jsem ze sebe. Snape pozdvihl obočí a rozešel se mým směrem. Zděšeně jsem se rozhlédla po okolí a zaznamenala zavírání dveří.

"Potřebuju na záchod," vyhrkla jsem a snažila se vypadat naprosto bezstarostně.
"Na záchod?," zeptal se pochybovačně.
"Jo, přesně tak. Jenom si odskočím a za chvíli vás doběhnu," poprosila jsem ho a couvala směrem k záchodu.

Pronikavě se na mě zadíval, ale nakonec přikývnul a rozešel se pryč. Když jse se ujistila, že mě nenásleduje a nesleduje, rozběhla jsem se ke dveřím, za nimiž zmizeli záhadní studenti. Překvapeně jsem si přečetla ceduli na dveřích: Mimo provoz.

Vešla jsem dovnitř a tiše za sebou zavřela dveře. Rozhlédla jsem se po... dívčích záchodcích? Byla jsem si jistá, že minimálně jeden člen jejich skupiny je chlapec.
"Au! Ronalde, to je moje noha!," ozvalo se podrážděně ze vzdálené kabinky.
"Kolik myslíš, že je tady místa, Hermi?," přišla chlapecká odpověď.
"Buďte zticha," klidnil je druhý chlapec.

"Jo to byste měli," prohodila jsem a pohodlně se opřela o umyvadlo.
V ten okamžik všichni ztichli, jakoby tím dokázali napravit, že se prozradili. Za okamžik z kabinky vykoukla dívčina a vyklouzla ven z kabinky. Obezřetně se na mě podívala a se strachem v očích se rozhlédla po místnosti, jakoby někoho hledala.

"Neměj strach, čeká až za další chodbou," ujistila jsem ji s malým úsměvem.
"Opravdu? Jsem si celkem jistá, že nejsi zdejší studentka. Jak ses sem tedy dostala?," zeptala se mě a uvolnila se, i když mě stále sledovala.
Vypadalo to, že dodal odvahu chlapcům a ti vyšli ven za ni. Očividně aby jí kryli záda, protože se postavili s hůlkami na pozoru vedle ní.

"A co vy děláte na chodbě i přes zákaz vycházek?," oplatila jsem jí otázku otázkou.
"Neměli bychom jí změnit paměť?," navrhl zrzek a namířil na mě polepenou hůlku.
"Ronalde změna paměťi je velmi nebezpečná metoda, jenž provádějí pouze zkušení kouzelníci, tudíž je naprosto nemožné, že by se ti to podařilo. A to nemluvím o tvé zlomené hůlce," zpražila ho dívka.

"Kdo teda jsi?," zeptal se mě opatrně druhý chlapec, ale nemířil na mě hůlkou.
Zaměřila jsem na něj svou pozornost, ale než jsem stihla odpovědět, uvědomila jsem si na koho koukám. Rozčepýřené černé vlasy a smaragdové oči schované za brýlemi. To nemohl být nikdo jiný, než Harry Potter.
"Ty jsi Harry Potter, že? Hodně jsem o tobě slyšela," řekla jsem a mile se usmála.

On jen zčervenala protočil očima.
"No to je mi jasný," zahučel a uhnul pohledem.
"Nejenom o tobě. Ron Weasley a Hermiona Grangerová, správně? To vy jste to Nebelvírské trio?," zeptala jsem se pobaveně.

Ron vypadal přímo nadšeně, že ho někdo poznal, Hermiona zrůžověla a Harry úlevně vzhlédl. Očividně neměl rád pozornost tak moc, jak to tvrdil Snape.
"Ve skutečnosti jsem s vámi jenom chtěla uzavřít dohodu. Já neviděla vás a vy neviděli mě, dobře?," řekla jsem a pozvedla obočí.

Podívali se po sobě a pak oba kluci koukli na Hermionu.
"Myslím, že to je fér," usoudila nakonec Hermiona.
"Výborně," usmála jsem se a zamířila k odchodu. U dveří jsem se zastavila a zavolala zpět. "Mimochodem, měli byste zvýšit plamen - Mnoholičný lektvar se musí dostat do varu."

Na jejich nevěřícný pohled jsem se málem rozesmála, ale nakonec jsem udržela mírnou tvář. Otevřela jsem dveře a vyšla.
"Jak se jmenuješ?," zavolal za mnou Harry.

Neodpověděla jsem a rychle proběhla chodbou, abych dohnala Snapea. Našla jsem ho čekat u dalšího schodiště, kde se o něčem živě dohadoval s duchem, který se pochechtával a střílel barevné kuličky.
"Chacháá studentík!," zakřičel najednou mým směrem a hodil po mě kuličku.

Nikdy jsem nebyla šťastnější, že jsem naučená z famfrpálu, takže jsem prudce uskočila doleva a uhnula jí. Duch se zatvářil zklamaně, ale než stihl hodit další kuličku, odletěl pozadu přes s chodiště a šíleně nadával.

"Protiva," oznámil mi zhnuseně a pokračoval v chůzi.
"Vždycky tu máte tak protivné duchy?," dohnala jsem ho a srovnala krok.
"Většinu ne. On je případ sám o sobě," odpověděl a zastavil u chrliče.
"Lentilky," oznámil s jasnou nechutí v obličeji.

Chrlič uskočil a předvedl točité schodiště. Snape mi pokynul a když jsem vešla rychle mě následoval. U mohutných dveří jasně zaklepal a počkal, dokud nás ředitel nepozval dovnitř.
"Ach! Dobrý večer Severusi, Samantho - lentilky?," usmál se na nás ředitel a postrčil misku blíž ke Snapeovi,

"Dobrý večer. Raději ne. Musím zpět ohlídat tresty. Sbohem Albusi," a s těmi slovy rycle odplachtil pryč.
"Dobrý večer," usmála jsem se a posadila se na nabízené křeslo.

"Asi měl dnešní společnosti příliš, nemýlím se?," zeptal se a očima pohlédl na sovičku, jež spokojeně odpočívala na mém krku.
Začervenala jsem se a přikývla. To byl rozhodně zajímavý den.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když jsem seděla v kočáře a byla na cestě zpět do Krásnohůlek, přemýšlela jsem o letošních Vánocích. Mámu už jsem od Štědrého dne neviděla, i když mi samozřejmě nechala doma spoustu dárků. Vracela jsem se zpět do zámku a přemýšlela, jaké to bude v létě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

27. Červen

Z Azkabanu uprchl nebezpečný vrah Sirius Black!


Sirius Black, pravděpodobně nejhanebnější ze všech vězňů, kteří kdy byli drženi v azkabanské pevnosti, uprchl. Dennímu věštci to potvrdil sám ministr kouzel. "Děláme vše, co je v našich silách, abychom Blacka znovu dopadli. Apelujeme na kouzelnickou veřejnost, aby zachovala klid. Black je šílenec. Je nebezpečím pro každého, kdo mu zkříží cestu, ať je to kouzelník nebo mudla."


Zatímco mudlové byli informováni, že je Black ozbrojen pistolí (jakousi kovovou hůlkou, již mudlové užívají, chtějí-li se zavraždit navzájem), kouzelnická komunita žije v neustálém strachu z toho, že dojde k podobnému masakru jako před dvanácti lety, kdy Black jediným zaklínadlem zavraždil třináct lidí...

Náhrdelník od Severuse pro Sam


Romadůr

4. Řádění růžové ropuchy

15. srpna 2014 v 9:26 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

další den a další výzva! Musím říct, že tuhle jsem si opravdu užila! :D

Den čtvrtý - Nejméně oblíbená ženská postava aneb řádění růžové ropuchy



Úvodem

Co dodat? Snad jen - vítejte u čtvrtého dne výzvy. Myslím, že její název mluví za vše.


Cože? To je nemáš ráda?!

Samozřejmě, že jsem pozadí nevybrala z toho důvodu, že bych holky neměla ráda. Ani jsem na to nepomyslela, jen jsem našla příhodný obrázek ženských postav Harryho Pottera a dala ho sem. Neberte to moc vážně. :)



Slaďoučké

Dolores Jane Umbridgeová, první náměstkyně ministra kouzel. Podle titulu.
Nepochybuju, že vám tuhle "dámu" nemusím ani trochu představovat. Poprvé jsme se s ní setkali v pátém díle HP, kde nastoupila jako učitelka Obrany proti černé magii.

Ha, jasně. To byly teda hodiny "Obrany". Zcela k nezaplacení. Dokonale jsem chápala mrzutost všech žáků a taky to, že Harry prostě vybouchnul a vmetl jí do obličeje všechno, co si myslí.


Tleskám Imeldo

Její postava je prostě tak skvěle napsaná, že snad ani neexistuje člověk, jenž by měl "ropuchu" rád. Co se týče filmu, kde si ji zahrála herečka Imelda Stauton. Vypadalo to, jakoby se tahle postava napsala přímo pro ni.


Růžová... blé

Neurážím nikoho, komu se líbí tahle barva, ale můj názor je jasný. Od té doby, co jsem shlédla pátý díl, jsem tu barvu upřímně nesnášela. Přeslazená kancelářička s koťátky a růžovou tapetou. To byla moje nejnovější noční můra. K ní bych na trest nikdy nechtěla.

Proč ona? Z mnoha důvodů, jenž jsem uvedla. Vím, že ji dokonce mám na seznamu výš, než je Voldemort, protože jen ona je tak dokonale příšerná, jak jen to jde. Veritáserum v čaji? Brk, jenž píše vlastní krví autora? Zákazy od famfrpálu po návštěvu Prasinek? A teď mi tvrďte, jaká je voldemort svině...

A vy? Jaká je vaše nejméně oblíbená žena z Harryho Pottera? :)

Zdroje:


Romadůr


3. Takhle to nebylo!

14. srpna 2014 v 8:08 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,
tak pokračujeme třetí výzvou :)

Den třetí - Důležité skutečnosti, jež se ve filmu neobjevily a naštvaly mě!



Úvodem

Dnešní téma je přímo perfektní pro jakoukoliv kritiku. Jedná se o pasáže v knize, které ale ve filmu nebyly a vás naštvaly.


Matoucí obrázek

Popravdě, když nad tím tak přemýšlím, asi jsem ten obrázek mohla udělat trochu jinak... Nicméně vám alespoň nabídnu nahlédnutí do mých myšlenek při této tvorbě.

Pozadí tvoří Denní věštec kvůli tomu, že jsem na něj byla po většinu času naštvaná kvůli nesmyslům a výmyslům, jenž psal nebo věcí, které zamlčel. K většímu efektu zloby jsem pouze doladila naštvané obličejíky a byla jsem plně spokojená. :)


A kteréže scény mi chyběly?

Vzpomínky Severuse Snapea - věc, na níž jsem se těšila už od doby, co jsem si přečetla sedmý díl. Když jsem pak seděla v kině a sledovala, co z toho vyplodili, byla jsem mírně řečeno zklamaná. Podle mě, si jeho postava zasloužila opravdu větší prostor, než jaký mu dali. Vzpomínky byly celkem fajn, ale mohly být propracovanější.

Na druhou stranu, opravdu mě dostalo, jak si dívali na sebe s Harrym a pak řekl: "Máte oči po matce..." ("You have your mother's eyes...")... Nádhera!

Hermiona přeměněná v Bellatrix - celkem jsem doufala, že to bude opravdu zábava a dost jsem se těšila. Nicméně Hermiona se za Bellatrix vydávala jen krátkou dobu... škoda!

Nevillovi rodiče - říkejte si co chcete, ale Neville je pro mě opravdu hrdina. Proto mě mrzí, že se jeho příběhem kniha tak moc nezaobírala. Třeba když navštívil své rodiče u Munga a potkal tam Harryho a ostatní - to mi ve fimu hodně chybělo!

Ginny a její vztahy - Ginny v knihách chodila hned s několika kluky a Harry na ně podvědomě žárlil. Nicméně filmy až tak neřeší, s kým Ginny chodila a jak se chovala... Ve skutečnosti ji film řeší až tak v posledních dvou dílech a to hlavně proto, že spolu s Harrym nakonec budou.


Mrzí mě, že to dnes píšu takové krátké, nicméně nechci se u každého tématu rozepisovat a myslím, že chybějících scén je víc. Takže se klidně podělte v komentářích. :)

Zdroje:



Romadůr

2. Potřebuju kapesník... spoustu kapesníků!

13. srpna 2014 v 10:15 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,
tak se hlásím znovu a po opravdu dlouhé době hned další den. :D Ano k něčemu tahle výzva přecejenom bude...

Den druhý - Nejoblíbenější film Harryho Pottera aneb potřebuju kapesník... spoustu kapesníků!



Úvodem

Dnešní druhé téma výzvy navazuje na včerejší. :) Je jím, jak jste si někteří přečetli, nejoblíbenější film. Musím říct, že to byl opravdu oříšek...


Zase. Tvořím. Obrázky.

A proč ne, že? :D Pěkný obrázek a já se na něm vyřádím (jako vždycky). Na pozadí jsem dala filmovou klapku, protože se jedná o filmovou otázku a taky se mi hodila k "podtextu". :)

Celou mou malou koláž tvoří filmoví režiséři. Samozřejmě, že to jsou ti, co režírovali Harryho Pottera. :) Věšina lidí se nezajímá o režiséra a skoro neví, kdo natočil ten film, na nějž se zrovna dívají. Tak já vám tyhle pány (alespoň trochu) přiblížím.

  • Chris Columbus (úplně dole uprostřed) - režíroval první a druhý díl HP a podílel se i na třetím. Mezi jeho další filmy patří i Percy Jackson nebo Sám doma.
  • Alfonso Cuarón (vlevo) - režíroval třetí díl HP. Další známý film je Gravitace, na níž jsem byla v letním kině a mohu jen doporučit. :)
  • Mike Newell (vpravo) - režíroval čtvrtý díl HP. Jediný film, který od něj znám, je Princ z Persie: Písky času.
  • David Yates (nahoře uprostřed) - pravděpodobně nejznámější z těchto čtyř zrežíroval zbývající filmy HP a získal za ně několik cen.


Který z nich si získal mé srdce?

Nebylo to lehké. Za sebe musím říct, že se všechny filmy povedly, ale možná že akce, napětí a tolik emocí z druhé části Relikvií, mě nakonec přetáhly na svou stranu. Je to tak - můj favorit je zatím poslední natočený díl, Relikvie Smrti II.

Druhá část měla premiéru v Anglii 7. Července 2011 a v Česku a na Slovensku jen o týden později. :) Musím se přiznat, že jsem film viděla v kině a poté ještě nespočetně doma. :D :)


Nebreč, sakryš!

Rozhodně to pro mě byla opravdu těžká nálož. Poslední díl snad nemohl být smutnější. Jistě - Harry vyhrál a většinou jsem se i smála, ale tolik smrtí! Byla to opravdu příšerná válka, ale já jsem v hloubi duše stejně vždycky tajně doufala, že to všichni mí oblíbenci přežijí. Jakjinak, Rowlingová je kosila jednoho po druhém.

Nejhorší okamžik? Smrt Severuse Snapea! Věděla jsem, že umře a stejně mi bylo tak špatně a brečela jsem jako malá holka...


H-L-Á-Š-K-Y... už zase

Tohle nejde nepřidat :D

  • Ron Weasley: Harry, jestli kvůli němu umřeme, tak tě zabiju!
  • Ron Weasley: To je moje holka, vy kreténi!
  • Neville Longbottom: Neviděli jste Lenku?
    Harry Potter: Co? Lenku?
    Neville Longbottom: Miluju ji! Musím jí to říct dřív, než budeme zítra ráno mrtví!

Romadůr

1. Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti!

12. srpna 2014 v 12:00 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

tak je to tu! :) První část 30 denní etapy s touhle výzvou. :)

Den první - Nejoblíbenější kniha Harryho Pottera aneb slavnostně přísahám,
že jsem připraven ke každé špatnosti!



Úvodem

Tak jsem se tedy dostala k prvnímu dni této výzvy. Dnešní téma je tedy jasné, ale rozhodně ne lehké pro výběr jediné knihy z celé série. :)


Co říct o obrázku? Jen to nejlepší...

Jako první chci vysvětlit, co celý tenhle "výtvor" znamená. Proč jsou na obrázku knihy? To je zcela jasné všem - je to přeci téma dne. Použila jsem všechny knihy a vybrala jsem obrázky, na nichž jsou v nových obalech od Scholasticu. :)

Hned poté vás napadne pozadí - Joanne Rowling. Nemohla jsem ji nedat hned do prvního obrázku, protože díky ní máme všechny tyto knihy a u ní náš příběh začal, stejně jako tato výzva. Díky Joanne! :)

A jen orientačně - všechny koláže vytvářím sama, takže pokud je budete chtít použít (na blogu, stránce, apod.), musíte mi dát vědět nebo alespoň uvést zdroj. Přece jenom si s tím dávám práci a když mi ji někdo ukradne a nedejbože ji vydává za vlastní - to opravdu není příjemné. Díky. :)



A vítězem se stává?!

Je to tak. Byla to dlouhá volba a přemýšlela jsem, která kniha mě nejvíc fascinovala, přitahovala a zamilovala jsem si ji. Je to Vězeň z Azkabanu. :) Tahle skvělá kniha vyšla v Anglii již roku 1999! Albatros jej v Česku vydal v roce 2001.

Jistě vám nemusím sáhodlouze vykládat, o čem kniha je, poněvadž jste ji nejspíš všichni přečetli. A někteří více než jednou. To je třeba můj případ. Tak moc jsem milovala (a miluju!) třetí díl, že jsem ho četla pořád dokola. Mám pocit, že jsem kdysi i dokázala zpaměti odříkávat celé pasáže. :)


Jaktože trojka?

Popravdě - sama nevím, proč se mi líbil ze všech nejvíc tenhle díl. Nejspíš mě prostě chytilo to, že Obrana v Bradavicích konečně za něco stojí, že Harry se potuluje s Pobertovým plánkem po škole nebo prostě proto, že slovní přestřelky Black x Snape jsou nejlepší. :)

Taky se mi líbí pasáž, v níž Harryho přistihne Snape při jeho toulkách po večerce a zabaví mu pergamen. A tímto tedy skládám poklonu panu Náměsíčníkovi, Tichošlápkovi, Dvanácterákovi a Červíčkovi za vymyšlení již zmíněného plánku a pobavení při jeho čtení.


Hláška?! Hláška!! HLÁŠKA!!!

Znáte to, ne? Čtete knihu a přečtete si určitý výrok nějaké postavy. Vytřeštíte očí a skácíte se smíchy k zemi (popř. na postel, pohovku či křeslo). Přesně tak. Pobavte se i teď mým výběrem skvělé hlášky z třetího dílu. :)

  • ...Percy naopak natáhl ruku tak slavnostně, jako by Harryho dosud v životě neviděl, a pronesl: "Vítej, Harry. Moc rád tě vidím."
    "Nazdar, Percy," opáčil Harry, který měl co dělat, aby se nerozesmál.
    "Doufám, že se ti vede dobře," pokračoval nabubřele Percy a třásl mu rukou. Na Harryho to tak trochu působilo, jako by ho představovali starostovi.
    "Docela dobře, díky -"
    "Harry!" vykřikl Fred, odstrčil Percyho loktem a hluboce se uklonil. "Je prostě úžasný zase tě vidět, kamaráde -"
    "Fantastický!" přidal se George, který zase odstrčil Freda a popadl Harryho za ruku. "Absolutně senzační."
    Percy se zakabonil.
    "Tak to už by stačilo," napomenula je paní Weasleyová.
    "Mamko!" zahulákal Fred, jako by si jí teprve teď všiml, a popadl ji také za ruku. "Jak dokonale fantastické, že tě zas vidím -"
Zdroje:
Kniha: Harry Potter a Vězeň z Azkabanu

Děkuju za přečtení a případné názory. :) A nakonec - NEPLECHA UKONČENA!

Romadůr


Novinky?!

11. srpna 2014 v 18:59 Bloggerské výzvy a tagy
Ahojky,

rozhodla jsem se trochu "okořenit" svůj blog, jelikož povídky nestíhám přidávat každý den (opravdu se snažím je přidávat co nejrychleji, ale jejich sepsání není tak rychlé!) a proto si vážím těch, co mají se mnou trpělivost a na další kapitolu si rádi počkají. :)

Nicméně jsem tu nechtěla být tak "nečinná" a proto jsem se rozhodla udělat 30 denní bloggerskou výzvu! :) Zní to šíleně? Nevíte, o co jde? Nevadí, já vám to ráda přiblížím.

K tomuto nápadu mě vlastně přivedl článek na blogu (http://blog.blog.cz/1408/anketa-jak-bojujete-s-blogerskou-krizi), jež mě přímo bil do očí na hlavní stránce. Pozorně jsem si přečetla komentáře a shlédla pár webů a získala víc tipů, jak bojovat s krizí.

Upřímně doufám, že krizi nemám, ale kdoví! :) Tímhle "proklikáváním" jsem se dostala k tzv. Blogger challenge. V podstatě v nich jde o to, že po určitou dobu (např. 30 dní) budete každý den přidávat na blog 1 článek, ve kterém se zaměříte na postupně na všechny body na seznamu (tzn. 30 dní = 30 článků = 30 témat). Snad jste to pochytili. :)

Jako první challenge mi samozřejmě do oka padla tato. :) Zdroj.: http://handful-of-berries.tumblr.com/HarryPotter30


Podle mě je to naprosto skvělý a já se už těším, jak se do toho pustím. :) Samozřejmě nezapomínám psát povídky, ale tohle sem dávám, abyste se nenudili po dobu, kdy nebudu přidávat jednotlivé kapitoly a kdo má zájem se do toho zapojit taktéž, budu ráda. :) Neukamenujte mě, dělám to pro vás. :)

Na konec bych vás chtěla požádat, abyste mi napsali komentář nebo zahlasovali v anketě (případně obojí) a dali mi najevo, co si o tom myslíte. :)

Neváhejte mě kontaktovat!

http://ask.fm/Romaduuur

www.facebook.com/Romca.brizova

S láskou
Romadůr


11. Nelehká volba

10. srpna 2014 v 9:05 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahojky,
mám tu další kapitolka, tak rychle, jak jen jsem byla možná ji zplodit. Je o něco kratší, ale to jen proto, že v další se toho bude hodně řešit a tak to nemůžu napsat do téhle kapitoly. :) Příjemné čtení. :)

11. Nelehká volba

Neochotně jsem rozlepila víčka a blaženě se protáhla, když jsem necítila žádnou bolest při tomto úkonu. Rozespale jsem se vymotala z přikrývek a znova se protáhla. Z kouta v pokoji se ozvalo zahoukání a César si pročistil peří a znovu se ponořil do spánku.

Zavrtěla jsem hlavou a zamířila k šatníku. Převlékla jsem se do teplého oblečení a pouklízela v pokoji. Nakonec jsem vzala do rukou nádobí a sešla se vším do kuchyně. Zběžně jsem prohlédla všechny skříňky a lednici a zaznamenala, že tu není zrovna moc jídla.

Nakonec jsem vytáhla zbytek špaget a uvařila je. Podívala jsem se na hodiny na stěně a překvapeně zamrkala. Bylo půl osmé večer, takže jsem tu prospala celé odpoledne. Snad usnu i večer, pomyslela jsem si. Když jsem se tak pozorovala, věřila bych, že bych spala i do rána.

V poklidu jsem snědla svou večeři a umyla zaneřáděné nádobí. Napadlo mě, jestli už má máma zabaleno, ale v její ložnici jsem nenašla jediný kufr nebo batoh. Zmateně jsem se šla podívat i do pokoje pro hosty, kam máma obvykle schovává lyže, ale ani tam jsem nic nenašla.

Zrovna jsem se chystala znovu překontrolovat ložnici když mě přerušilo zahučení v krbu. Rychle jsem přešla do obýváku a stoupla si doprostřed dveří s rukama pevně založenýma na hrudi a vyčítavým pohledem na tváři.

Máma, jež zrovna vyšla z krbu, ze sebe oprašovala poslední zbytky sazí a znaveně se posadila do křesla. Sundala si boty a jemně si začala masírovat levé chodidlo. Pohledem jsem přejela k tašce u jejích nohou a zamračila se ještě víc.

"Těžký den v nemocnici?," zeptala jsem se neutrálně.
"Ano. Dnes se nahrnulo tolik lyžařů, že jsem tomu ani nevěřila. Jeden z nich si dokonce...," zmlkla, prudce se otočila a vytřeštila oči.

Výmluvně jsem přikývla a zamračila se.
"Ach bože, zlato! Úplně jsem zapomněla! Dneska je dvacátého, že? Moc mě to mrzí, ale v nemocnici byl takový shon a já..."
"Jak jinak. Ale to je jedno. Profesor Snape mě našel a přemístil sem, jinak bych tam už dávno zmrzla."

"Proč si nenapsala nebo nezavolala?," zeptala se a na mé pozvednuté obočí vylovila z tašky mobil. Po jeho prohlédnutí zbledla.
"Po desátém pokusu se mi vybil telefon," poznamenala jsem kousavě.
"A César...?"

"V té bouřce? Věř mi - je nešika, ale zabít ho nechci."
Vyskočila z gauče a zamířila ke mně.
"Broučku, vážně mě to mrzí. Já jsem..."
"... zapomněla. Jo já vím, jako poslední dobou tolikrát, že?!"

Naštvaně jsem na ni zírala a ona se tvářila omluvně.
"Mrzí mě to Sam! Opravdu ano - ale víš, že nemám na výběr. Dělám to pro tebe, aby ti nic nechybělo!"
"Ale mě chybí! TY mi chybíš, mami!," vykřikla jsem a sklenička na stole praskla náporem mé magie.

"Ty mi chybíš," pokračovala jsem roztřeseně, nutíc se ke klidu. "Kdy naposledy jsme podnikly něco společně? Vždyť se prakticky nevídáme a když se máme potkat, vždycky máš něco důležitějšího na práci!"
"Sam! To přece není pravda! A nemůžeš bý tak sobecká, aby sis myslela..."

"Co?! Že chci svou mámu? Proč se mi vyhýbáš a netrávíš se mnou čas? Můžeš si vyměnit službu a ví to všichni, jen se přede mnou snaží přetvařovat, že tam potřebují zrovna tebe! Proč mě s ním srovnáváš?! Já přece nejsem můj proklatej otec!"

Máma se na mě šokovaně podívala a pak se jí na tváři objevil neuvěřitelně ublížený výraz. Okamžitě jsem se uklidnila, tohle jsem nechtěla.
"Promiň. Nechtěla jsem to říct, já..."
"Běž do pokoje."

"Ale já..."
"Do pokoje, Samantho," zopakovala důrazně.
Zklamaně jsem přeběhla do svého pokoje a zapadla do postele. Tohle rozhodně nebyl dobrý začátek prázdnin.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Další tři dny probíhaly pěkně mizerně. Máma na mě byla stále naštvaná, ale i přesto neodpískala ten odjezd do Alp. S Denisovým návrhem a promýšleným Silvestrem ve Skotsku jsem se jí radši ani nesvěřila - byla jsem si jistá, jaká by byla její odpověď.

Během dne se mi vyhýbala a často odcházela do nemocnice. Pokud se mnou mluvila, bylo to jednoslovnou odpovědí a společně jsem spolu byly vlastně jen u jídel a to ne u většiny. Jediné, co jsem jí musela uznat, že tohle byl opravdu pořádný trest.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Ráno na Štědrý den, když jsem se probudila, bylo krásně. Venku sněžilo, i když ne tak moc, že by to byla nějaká bouře. Rychle jsem se převlékla a sebrala batoh a lyžáky. Měli jsme vyjíždět až dnes, protože máma měla v nemocnici jetě nějaké povinnosti a po snídani byl plánován odjezd.

Sešla jsem do jídelny, kde překvapivě nebyla máma. Nedělala jsem si starosti, nejspíš si ještě odskočila něco vyřídit do nemocnice, jako obvykle. Přichystala jsem sobě i jí snídani a posadila se ke stolu v jídelně.

Zanedlouho se opravdu ozvalo hučení v krbu a v příští chvíli už máma procházela dveřmi do jídelny.
"Ahoj," pozdravila jsem ji.
"Dobré ráno."
Otočila se k lince a vzala do rukou konvici.

"Už jsem ti udělala kafe," řekla jsem.
"Díky," odpověděla. Bez úsměvu, bez emocí.
Smutně jsem se zadívala do svého talíře a přešla mě chuť.
"Máš zabaleno?"

"Jo, balila jsem už před dvěma dny a včera jsem dobalila poslední drobnosti. Věci jsem dala do chodby - i tvůj kufr a batoh. Včera jsem nám navoskovala lyže a seřídila lyžáky. A přibalila jsem ti do kufru zimní bundu - našla jsem ji na půdě."
"Dobře."
Přikývla jsem a odnesla nedojedenou snídani ke dřezu.

"Erico?!"
Obě jsme se podívaly k obýváku a máma rychle vyběhla zjistit, co se stalo. Následovala jsem ji trochu pomaleji a vstoupila do obýváku. V místnosti byl mámin kolega z práce, Jeremy Roaning a o něčem jí zaníceně vyprávěl.

"... jedinečná příležitost! Víš, co to pro naši nemocnici bude znamenat?"
"Jeremy, to je milý, ale já opravdu nemůžu..."
"Ale no tak, Erico! Tohle se stává jednou za život - tvůj lék budou propagovat a léčitel Berger se s tebou touží setkat! Chápeš to?! On je špička v oboru!"

Byla jsem si naprosto jistá, kam tahle konverzace směřovala a měla neblahý dojem, že se má noční můra opravdu uskuteční.
"Ale my za chvíli odjíždíme...," vstoupila jsem do diskuze a snažila se znít rozhodně.
"Ach - Sam! Ty si vyrostla holka! Pochop, že tohle je pro tvou mámu obrovská příležitost a už se nebude opakovat!," otočil se ke mně Jeremy s rozzářeným pohledem.

"Ale...jedeme do Alp, viď mami?," zeptala jsem se prosebně a otočila se k ní.
Máma se nerozhodně podívala na nás oba a pak se otočila k Jeremymu. Zhluboka se nadechla a něco mu pošeptala do ucha. Jeremy se na ni podíval, políbil ji na tvář a rychle zmizel v krbu. Něvěděla jsem, jak zněla odpověď, protože byl ke mně otočený zády.

"Odjíždíme, viď?," zeptala jsem se a oči se mi naplnily slzami.
Máma se na mě soucitně podívala a skousla si ret.
"Sam... zlato, Jeremy má pravdu. A já slibuju, že ti to vynahradím! Pojedeme do Alp o jarních prázdninách a užijeme si spoustu legrace."

Zírala jsem na ni a snažila se zpracovat informace, které mi právě sdělila. Nebyla jsem daleko od toho, abych se naplno rozbrečela.
"Nemůže tě někdo zastoupit? Vždyť si mi to slíbila," hlesla jsem.

"Sam, opravdu to nejde. Ale psal mi pan Wright a prý tě Denis pozval do Skotska! To je přece skvělé - znovu se s ním uvidíš a zalyžuješ si," snažila se mě přesvědčit nadšeně.
"Mami, prosím. Nechci jet za Denisem - chci být s tebou a jet na hory, tak jak jsem plánovali.."
Zadívala se na mě a nakonec zakroutila hlavou. Rychle jsem k ní přistoupila a chytila ji za ruku.

"Mami, jestli... jestli se na mě zlobíš, tak mi to řekni a zakaž mi třeba famfrpál nebo mi dej zaracha, zruš kapesný, cokoliv! Jenom prosím... prosím!... vyber si tentokrát mě," prosila jsem jí a nechala slzy téct po své tváři.

Máma se na mě dlouho dívala, než si nakonec nešťastně povzdechla a pustila mě.
"Sam, snaž... snaž se mě pochopit prosím. Opravdu to teď jinak nejde," řekla zoufale a opustila pokoj.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Trvalo mi, než jsem se dokázala sebrat a tryskem vyběhnout do ložnice. Padla jsem na postel a naplno se rozbrečela. Nemohla jsem uvěřit tomu, že dala opět přednost práci přede mnou a ještě k tomu na Štědrý den.

Za pár minut jsem se uklidnila natolik, že jsem byla schopná se posadit a stulit se s plyšákem v rohu postele. Setřela jsem si slzy do kapesníku a pořádně se vysmrkala. Rychle jsem se zkulturnila a posadila se na parapet k oknu.

Nepřišla. Vždycky, když jsem byla malá a měla špatné sny nebo mi nebylo dobře, přišla. Dnes ne. Pravděpodobně se chystá na tu slavnost. Nechtěla jsem být na ni naštvaná, už kvůli tomu, co jsem jí řekla před pár dny, ale nemohla jsem si pomoct. Ten pocit bezmoci, zoufalství a vzteku mě prostě přemohl.

César se zahoukáním přiletěl až ke mně a něžně se mi otřel o nohu.
"Kdybys tak věděl kamaráde," pousmála jsem se smutně a pohladila sovu po hlavě.
Vyhlédla jsem ven a zamžourala do dálky, odkud přicházela nějaká postava s kápí na hlavě. Okamžitě jsem měla hůlku v pohotovosti a chystala se zalarmovat mámu, když jsem příchozího rozpoznala. Byl to Bob, takže je jasné, že ho máma seznámila se situací a on mě přišel hlídat.

Dveře od pokoje se potichu otevřely a máma opatrně vkročila dovnitř.
"Sam? Musím už jít, ale přišel Bob a donesl rybí filé. Vím, že nejíš krocana."
Neurčitě jsem přikývla a dál zírala do dálky. Máma si povzdechla.
"Sam, víš, že to tak musí být. Nemůžu si teď dovolit ztratit pracovní místo. To snad chápeš?"

"Jo."
"Dobře. Tak se měj broučku. Budu se snažit přijít brzo," usmála se, políbila mě na temeno hlavy a rychle utíkala otevřít dveře.

Neochotně jsem slezla z parapetu a přenesla Césara zpět do klece. Přidala jsem mu několik mlsků na přilepšenou a pohladila ho po hlavičce. Nazula jsem si na nohy tenisky a oblékla si mikinu. S rukou na klice, jsem se znovu otočila do pokoje a povzdechla si. To jsou zase jednou Vánoce.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Sam? No tak, neseď v koutě a pojď sem. Můžeme si zahrát šachy nebo kouzelnické scrabble, co ty na to?"
"Vážně nechci, Bobe."
"Přece nebudeš trucovat?"

"Tak promiň, že jsem zklamaná a zažívám opravdu nejhorší Vánoce za celou dobu," odsekla jsem a mrzutě vyhlížela dál z okna.
Než mi stihl odpovědět, proletěl stříbřitý rys zdí v pokoji a hbitě přiskočil k Bobovi.
"Roberte, máme problémy na Obrtlé. Domnělý útok Smrtijedů. Přijď okamžitě."

Bob se váhavě podíval na rysa a pak na mě. Protočila jsem očima.
"Prostě jdi," řekla jsem.
"Nemůžu tě tady nechat. Slíbil jsem to Erice."
"Myslíš, že jsem nikdy nebyla sama doma? V pohodě to zvládnu," prohodila jsem rozmrzele a ulízela nádobí ze stolu.

Bob vzal trochu Letaxu z květináče a k mému překvapení ho pouze vhodil do ohně a spojil se s někým krbem. Za pár minut vytáhl hlavu z krbu a oprášil se.
"Běž si zabalit pár věcí na noc. Severus souhlasil, že u něj můžeš být," oznámil mi a hodil na sebe kabát.
"To jako vážně?," rozzářila jsem se, až se musel zasmát.

"No teda. Bylo to tu se mnou až tak strašný?," zlobil se naoko.
"Vůbec," zavrtěla jsem hlavou a objala ho předtím, než vstoupil do plamenů.

Rychle jsem vyběhla do svého pokoje a do batohu nabalila pár věcí. Hbitě jsem vlezla pod postel a vytáhla dárky pro profesora, které jsem tam schovala. Přihodila jsem je do batohu a naposledy zkontrolovala zásobu jídla a vody u Césara. V pohodě to přežije.

Seběhla jsem ke krbu v obýváu a nabrala si trochu Letaxu z květináče. Rozhlédla jsem se a rychle přiskočila ještě ke skříňce vedle pohovky. Vytáhla jsem odtud trochu cukroví a přidala ho opatrně navrch batohu.

"Komnaty Severuse Snapea, Bradavice!," vykřikla jsem jasně a vstoupila do zelených plamenů.

S láskou
Romadůr

10. Dlouhé čekání

7. srpna 2014 v 8:45 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
tak se vám zase ozývám a přicházím s další kapitolou. :) Už jsem slyšela, že dělám krátké kapitoly, ale pochopte, že na blog stejně nemůžu přidat dlouhý článek a rozdělit ho na půlky se mi nechce. :) Nicméně aspoň se snažím přidávat je v o něco rychlejším sledu. :) Snad se vám bude líbit. :)


10. Dlouhé čekání

Zabralo mi celý týden, než jsem se konečně dostala do svého pokoje tak, aby mě nikdo nerušil. Vletěla jsem do pokoje a zajistila dveře několika bezpečnostními kouzly proti narušení zvenčí. Rychle jsem přiskočila k posteli a vytáhla zpod ní všechnu dokuentaci, jež mi Denis dříve poslal. Vysypala jsem vše na postel a pustila se do třídění.

Po patnácti minutách jsem měla listy rotzřízeny pár hromádek. V první byly všechny informace o soudním procesu, druhý o spáchaném zločinu a poslední byl informační - většinou názory léčitelů na jeho duševní stav. Vytáhla jsem jeden novinový ústřižek, jež byl vydán den po masakru lidí v ulici, čehož se Black podle všeho zúčastnil a pustila se do čtení.

Sirius Black vrah 12 mudlů a jednoho čaroděje odsouzen na doživotí v Azkabanu!
Nechvalně proslulý masový vrah Sirius Black (20) byl včera odsouzen za své zločiny na doživotí v Azkabanu. Vrah třinácti nevinných lidí, který mimo jiné zaprodal manžele Potterovi do rukou Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit (viz. Článek o Tragédii jednatřicátého, na str. 2), kteří zemřeli a zanechali po sobě sirotka, Harryho Pottera (1), o kterém se více zmiňujeme ve speciální příloze o Chlapci, který přežil.

Black se ke svým činům zatím nedoznal, ani nevyjádřil nad touto ohavností lítost (při chycení se prý hystericky smál).
"Nemohli jsme ho odsoudit k polibku," osvětlil nám situaci ministr kouzel Kornelius Popletal (39)," to vysvobození si nezaslouží! Bude trpět celý život - to je myslím dostatečný trest."

Fotka, jež následovala hned po článku byla černobílá. Byl na ní mladý a celkem pohledný mladík. Jediné, co kazilo jinak milou osobu na snímku, byl naprosto nepřítomný výraz a jakýsi škleb na rtech odsouzeného. Rychle jsem prolistovala i ostatní výstřižky a povzdechla si. Všechny fotky byly černobílé. Natáhla jsem se pro další z mnoha výstřižků a nalila si do skleničky na nočním stolku pořádnou dávku coly.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Bylo půl druhé ráno. Nad všemi články jsem strávila bezmála šest hodin, vypila asi dva litry koly a nedozvěděla se prakticky vůbec nic. Kdybych věděla, že mi všechny řeknou jen to, že sedí v Azkabanu za vraždu 12 mudlů a Petra Pettigrewa, z něhož našly pouze prst, opravdu bych to vyhodila do koše.

Po asi osmadvacátém článku, jež hlásal to, co všechny před ním, jsem je zběžně prohlédla předem, než jsem se pustila do čtení. Ani v jednom z nich nebyl žádný popis nebo něco, co by mi výrazně pomohlo. Závěry lékouzelníků o jeho psychickém stavu mi přišly směšné.

Co nejtiššeji jsem slezla z postele a vhodila většinu dokumentů do ohně v krbu. Pár z nich jsem si pro jistotu nechala u sebe. Zamyšleně jsem se dívala do plamenů, kde hořely jeden po druhém ústižky z novin. Jak je možné, že neproběhl žádný soudní proces?

I když to bylo podle všeho "naprosto očividné spáchání úkladné vraždy", každý odsouzený má právo na proces. Navíc - proč by Pettigrewa zabil, ale nechal po něm prst?! A hned jako další otázka mi vytanula na mysli - jak je možné, že je "odsouzený Smrtijed" bez Znamení zla na své levé paži?

Velmi jasně jsem viděla Znamení zla na paži profesora Snapea a on mi - i když velmi neochotně - pověděl, že nejde zamaskovat ani odstranit. Dál jsem se ho na nic nevyptávala a máma mi později řekla, že pracuje jako špeh pro ředitele Brumbála a tak to pro něj není velmi oblíbené téma k hovoru.

Povzdechla jsem si a zadívala se na hodiny na zdi. Čtvrt na tři. To bude zase ráno. Neochotně jsem se odšourala do postele a zalezla pod peřinu. Nepřítomně jsem zírala skrz zavřené okno na noční oblohu. Věděla jsem, že dnes neusnu a pokud ano, tak to nebude na dlouho.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Zima, 5. Prosince

"Tak jak ses vyspala?," zasmál se Riley při pohledu na mou unavenou tvář, s níž jsem se přiloudala k našemu oblíbenému stolu v jídelně.
"Zmlkni," utrousila jsem mrzutě a posadila se ke stolu na snídani.

"Nechte se," usmála se na nás Julce a nalila mi hrnek kávy, který jsem s povděkem přijala.
"Dneska to bude dlouhý den. Máme Lucenzovou a to hned tři hodiny," zašeptala jsem a spolu s Rileym jsme se na sebe zašklebili.

Julce se na nás nesouhlasně zadívala, ale než stihla něco namítnout, přerušil ji přílet sov, jež se elegantně protahovaly mezi stoly i studenty ke svým majitelům. Byla jsem překvapená, když mi ke stolu přiletěl César i Romeo a natáhli ke mně své nožky.

Věděla jsem, že nejdřív musím rozhodně odpovědět mámě, jinak by mě stáhla zaživa z kůže, takže jsem odvázala Césarovu zprávu a rozevřela pergamen.

Drahá Sam,

na Vánoce si tě - jak jsem psala již v říjnu, vyzvednu v Paříži. Stavíme se ještě domů, než odjedeme do hor, abychom zajistili dům a pak už si budeme jen užívat. Ubytování máme zařízeno, lyže jsou už nachystané a já se na tebe moc těším.

Jak ti to jde ve škole? Dlouho jsi mi nepsala, ale já vím, že nemáš tolik času. Sama jsem v Krásnohůlkách studovala tak vím, jak vás tam zapřahují. Každopádně - budu ráda, když mi odepíšeš co nejdřív. Chybíš mi.

S láskou
máma

Usmála jsem se a rychle napsala odpověď na druhou stranu pergamenu.

Mami,

nemusíš mít strach, ještě netrpím senilitou a takové věci si pamatuju. Ani nevíš, jak moc se nemůžu dočkat, až odjedem do Alp!

Ve škole je všechno fajn, nemusíš mít strach. Ale kdyby ti náhodou přiletěla sova - opravdu jsme za nic nemohli. Avery je prostě de... idiot. Taky mi chybíš. Neplýtvej zbytečně pergamenem.

Sam

Spokojeně jsem přivázala dopis Césarovi na nožku a věnovala mu velký kus slaniny, jež s radostí zhltl. Zahoukal a jemně mě klovl do prstu. Poté se rychle rozletěl do sněhové vichřice, která dnes řádila ve Francii.

Otočila jsem se k Romeovi, jenž netrpělivě pochodoval mezi miskami cerálií. Zasmála jsem se a odvázala mu dopis. Nabídla jsem mu slaninu, kterou začal přežvykovat a já se mohla věnovat dopisu od Denise.

Ahoj Sam,

víš, tohle dopisování je sice skvělý, ale už bych tě rád zase jednou viděl. O Vánocích jedeme do na chatu tady do Skotska a napadlo mě, jestli by ses nechtěla přidat? Třeba i s tvou mámou? Dlouho jsme se neviděli a Vánoce jsou bezva přílěžitost. Mohli bysme si zalyžovat, to by bylo super ne?

Tady ve Skotsku je tolik sněhu, že se na hrad musely použít odpuzovací kouzla a poslední zápasy Famfrpálu se přesunuly až na leden. Každopádně, vzpomínám si, jak si říkala, že tvá máma zná Snapea a ty že ho znáš osobně. Nevím, jak se chová k tobě, ale mě nemá zrovna v lásce.

Zrovna minulý týden v pondělí, když jsem na víkend odjel do Francie na zápas a nestihl dodělat úkol do lektvarů, mě málem stáhnul z kůže. Řekl to přesně takhle:
"Pane Wrighte, opravdu si myslíte, že mě zajímá, co děláte ve svém volném čase? Na úkol jste měl dost času, ale pokud se hodláte chovat, jako famfrpálová hvězda a dovolovat si na vyšší autority, musím vás upozornit že do Pottera máte ještě velmi daleko. Nicméně alespoň nejste takový idoit. Ovšem i podprůměrný student Havraspáru by měl být schopen vypracovat zcela jednoduchý úkol, nemám pravdu?"

A pak nám strhl patnáct bodů. Na druhou stranu jsem nedostal trest, což je nejspíš jedině díky tomu, že nejsem Nebelvír. Nebo proto že nemám brýle, rozcuchané černé vlasy a nejmenuju se Potter. Každopádně test, jenž jsme psali později té hodiny mi ohodnotil N-kem. To mi mnohonásobně zlepšilo náladu, když jsem tedy ignoroval jeho poznámku o nenapravitelných šprtech.

Jak se máš ty? Nech mě hádat - spousta trestů. Nechceš mi někdy povyprávět, jak si promerlina zvládla přeměnit ruce Pierra Averyho na chapadla? Čistě ze zvědavosti. Napiš mi co nejdřív a neboj - Romeo to s tím počasím zvládne, je na to expert. Dávej na sebe pozor,

Denis

Zasmála jsem se, když jsem si představila hodinu letvarů v Bradavicích a potřásla hlavou. Ne, já ho tak opravdu neznala a možná že jsem za to ráda. Rychle jsem v tašce vylovila kus pergamenu a sepsala odpověď.

Ahoj Denisi,

Tvůj barvitý popis Mistra lektvarů mě skutečně pobavil. Asi ho znám jinak, než vy ostatní. Každopádně můžeš být rád, že nejsi Nebelvír a že jsi z toho vyvázl vcelku dobře. Možná na to nevypadá, ale je to vážně fajn chlap!

Mám se... no celkem fajn. Musím tady dřít, protože dosáhnout v téhle škole hodnocení vyšší než P je hotový zázrak. Každopádně u toho stíhám ještě spoustu dalších věcí. Což mě přivádí k tomu, abych se zeptala: Co si to o mě myslíš? Já jsem vzorná.

Je mi líto, že musím tvou nabídku odmítnout. Máma nám zarezervovala ubytování v Alpách, takže spolu konečně strávíme trochu času. Tvé nabídky si vážím a snad bych se mohla stavit někdy před Silvestrem? Kingsley by mě určitě doprovodil.
Napiš mi brzy,

Sam

P. S.: Inkantace je Tentactiro

Doufala jsem, že pochopí můj zašifrovaný vzkaz a přivázala dopis Romeovi na nohu. Pohladila jsem ho po hlavě a věnovala mu další kus slaniny.
"Leť opatrně," pošeptala jsem mu a on s houkáním vyletěl ven.

"Připravená na teror?"
Podívala jsem se na Rileyho, jako by byl blázen a sladce se usmála.
"Jistěže," protáhla jsem afektovaně a se smíchem jsme se vydali na první hodinu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

20. Prosince, Paříž

Znovu jsem se podívala na hodinky a naštvaně praštila do zdi. Bolestně jsem sykla a protřepala zmrzlou končetinu. Několikrát jsem si poskočila na místě a nakonec odevzdaně začala chodit v malém kroužku, přičemž jsem mrzutě sledovala davy lidí, jež nadšeně nakupovaly v obchodním centru.

Bylo něco málo po druhé hodině odpolední, většina lidí v Paříži právě sháněla poslední dárky na Vánoce nebo rychle přebíhala po ulicích, snažíc se utéct ze sněhové bouře, jež tu pěkných pár chvil řádila. Teplota se stěží šplhala k mínus deseti a celé náměstí bylo nádherně zasněženo. Možná bych si to i užívala, kdybych tu nemrzla už skoro dvě hodiny.

Celé škola odjížděla na prázdniny domů a kočár nás v deset odvážel do Paříže, kam jsme dorazili, s menším zpožděním, ve čtvrt na jednu. Všichni nadšeně vyskákali z kočáru a hnali se ke svým rodičům nebo jiným příbuzným, jenž na ně čekali. Já si raději počkala, až opadne prvotní nával nadšených rodičů a trpělivě seděla v čekárně malého nástupiště.

Že je něco špatně jsem pochopila asi po deseti minutách, kdy se celá pláň vylidnila, kromě pár opozdilců. Pohledem jsem hledala svůj doprovod, jenž nebyl nikde k vidění. Počkala jsem ještě dalších deset minut, než mě kouzelnická hosteska jedovatě upozornila, že již odchází a já tu bohužel nemůžu dál zůstat.

Zůstala jsem na ni chvíli nevěřícně zírat, když jsem zjistila, že mě chce vyhodit na ten mráz. Obzvlášť, když jsem na sobě měla mudlovské oblečení a jeden zimní kabát a svetr pod ním. S nechutí jsem se zvedla z vyhřáté židle.

S neupřímným úsměvem mě vyhodila na ulici a přemístila se pryč. V duchu jsem napočítala do dvaceti a doufala, že si na mě jen máma připravila nějaký hloupý žert. Když se do mě znovu opřel studený vítr, vztekle jsem zaťala zuby, sebrala kufr a klec s Césarem a vydala se do města.

Z jedné kavárny, kam jsem se chtěla uchýlit před mrazem, mě vyhodili s tím, že pokud si něco nekoupím, nemůžu tam zůstat, je jim líto. Vzhledem k tomu, že jsem tuhle situaci ani trochu nepředvídala, neměla jsem u sebe žádné mudlovské peníze a ani jeden z obsluhujících nevypadal, že by jen zdaleka věděl o kouzelnickém světě, abych mohla platit galeony.

Vlézt do obchodního centra jsem zatrhla hned poté, co jsem si uvědomila, že mám s sebou obří kufr a klec s houkající sovou k tomu. Vypustit Césara by taky nebyl rozumný nápad, když tu zuřila bouře a on rozhodně nebyl jedna ze sov, co by přežila tuhle cestu. Zklamaně jsem se odšourala k nejbližší autobusové zastávce před budovou nemocnice a utábořila se.

V té chvíli jsem ještě stále neztrácela naději. Vytáhla jsem mobil, napsala mámě pár SMS a když neodpovídala, několikrát jsem jí zkusila zavolat, na což taky nereagovala. Nepřestávala bych to zkoušet, kdyby se mi při posledním pokusu nevybila baterie.

Takže jsem tu teď sama na zastávce, kolem mě řádí sněhová vánice, vybil se mi mobil, nikoho nemůžu zavolat, mám zakázáno kouzlit a v žaludku mi kručí od hladu. Že já si nevzala nějaké jídlo navíc, zazoufala jsem si a posadila se zničeně na kufr.

Zrovna jsem začala přemýšlet, jakou zvolit nejlepší sebevraždu v tomhle nečase, když na mě promluvil dobře známý hlas.
"Můžu se vás zeptat, co tu promerlina děláte?," ozvalo se nade mnou.
Zamrkala jsem abych smetla sníh ze svých řasu a vzhlédla. Otřásla jsem se, když mi tím pohybem za krk napadal sníh z mých vlasů.

"Se-sedím a mrz-znu?," vypustila jsem skrz drkotající zuby a zachumlala se do kabátu.
"Neměla byste být náhodou jinde?," zeptal se a přešel blíž ke mně.

Jenom jsem zakývala hlavou a znovu se otřásla. Pokynul mi, abych ho následovala, takže jsem se ztuhle zvedla a pokusila se popadnout kufr a klec do zkřehlých prstů. Než jsem se po nich stihla natáhnout, už je měl v rukou a co nejrychleji mířil do boční uličky.

Klopýtavě jsem ho následovala a zastavila se vedle něj. Pozorně se rozhlédl kolem a seslal diskrétní kouzlo. Hůlkou pak poklepal na kufr a klec s Césarem, které okamžitě zmizely.
"Jste připravena se přemístit?," zeptal se mě a natáhnul mým směrem ruku.
Skousla jsem si ret, abych aspoň eliminovala drkotání viditelně a přikývla. Opatrně jsem se rozešla k němu a naprosto necítila zmrzlé nohy.

Natáhla jsem zkřehlé prsty jeho směrem, ale když mi stisknul pevně ruku, abych se někde náhodou neodštěpila, musela jsem zasyčet nad bolestí, jenž mi způsobil a hlasitým křupnutím, jež následovalo. Okamžitě mou ruku pustila a chvíli se na mě zkoumavě zadíval.
"Je mi líto, ale pokud to nejde takhle... Musíte ke mně přistoupit blíže, abych vás mohl držet kolem ramen," řekl a pozvedl obočí.

Bez řečí jsem k němu přišla a nechala si položit ruce na ramena. Tentokrát jsem pozvedla obočí já, i když mi to způsobovalo křeč a on si povzdechl. Přitáhl si mě k sobě do objetí a já se opatrně stulila v jeho náručí, ruce pevně semknuté za jeho zády.

Okamžitě nás přemístil a já se na něj natiskla ještě víc, protože jsem se bála, že bych se mohla rozštěpit. Zpevnil svůj stisk tak, aby mi neublížil, ale abych mu nemohla vyklouznout a za chvíli jsme stáli jen pár kroků od ochranné bariéry našeho domu.

Chvíli jsme tak zůstali, než se můj scvrknutý žaludek uklidnil a přestala se mi motat hlava. Potom mě od sebe jemně odtáhnul a stále s rukou kolem mých ramen kráčel k domu. Klopýtavě jsem ho následovala, víceméně opřená o jeho bok a zvažovala každý další krok.
Přidržel mi dveře, abych prošla a já nemohla jinak, než spokojeně vydechnout, když jsem konečně nebyla v té zimě venku.

"Je mi líto, ale musím se vrátit zpět do Paříže. Lektvarová konference ještě zdaleka neskončila a má přítomnost zde je velmi nutná. Skončí kolem sedmé večer, pak se přemístím do Bradavic," výmluvně se na mě zadíval a já přikývla.
"Děkuju," řekla jsem a rozkašlala se.

Zamračil se, vyndal z hábitu lahvičku s lektvarem proti chřipce a podal mi ji.
"Běžte do postele...," nařídil svým typickým učitelským hlasem a otočil se k odchodu.
"Naschledanou, pane profesore" řekla jsem a ztuhle se usmála.
"Naschledanou, Samantho a mimochodem - vaše zavazadlo i se sovou na vás čekají v pokoji," přišla mi odpověď a pak zmizel opět venku.

S mizernou náladou jsem se odšourala do kuchyně a v rychlosti si připravila několik sendviču a konvici čaje. Se vším jsem zamířila do svého pokoje. Hned jak jsem vešla uviděla jsem kufr i Césara.

Rychle jsem ho pustila z klece a on se s radostí pustil do krmení a vody. Zapnula jsem topení na maximum a zalezla do postele. V neuvěřitelné rychlosti jsem pak spořádala všechny sendviče, zapila to čajem.


Zbytek čaje jsem si postavila vedle postele a ještě si rychle odběhla na záchod, pak už jsem se jen zamotala do přikrývky a zcela vyčerpaná a zmrzlá vzápětí usnula.

S láskou
Romadůr

9. Víc než doma

3. srpna 2014 v 13:39 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
Další kapitola je konečně na světě. Snad se vám bude líbit a trochu si zpestříte den, když je venku tak hnusně :)

9. Víc než doma

"Mám sbaleno!," houkla jsem na mámu a zapnula zip na mém nadutém batohu.
"Dobře," křikla mi v odpověď.

Sebrala jsem batoh z postele a přehodila si ho nedbale přes rameno. Seběhla jsem schody a vpadla do obýváku, kde máma třídila svou zásobu lektvarů první pomoci. Položila jsem si batoh k pohovce, když mě na stole zaujal pergamen s modrou stuhou. Překvapeně jsem povytáhla obočí a přešla ke stolu.

Konec prázdnin nastal neuvěřitelně rychle a do začátku roku tak zbývaly už jen čtyři dny. Konečně jsem byla připravená vyrazit k profesoru Snapeovi.
"Mami?"
"Ano?"
"Ehm... Proč máš na stole...," začala jsem," ...adopční listiny?," zvedla jsem na potvrzení svých slov pergamen ze stolu a překvapeně studovala ministersky ověřený dopis.

Máma se prudce otočila a zadívala se na pergamen v mé ruce. Tázavě jsem nadzvedla jedno obočí a ona rozpačitě přenesla váhu na druhou nohu.
"No... víš, Sam..."
"Vaše matka je prostě nepoučitelná samaritánka," ozvalo se uštěpačně za mými zády.
Otočila jsem se a zářivě se usmála.
"Já bych k vám trefila," neodpustila jsem si poznámku.

Protočil očima a odfrkl si. Znovu jsem se zadívala na listiny v mých rukou, dole jasně stálo červeným písmem...
"... zamítnuto? Koho si chtěla adoptovat, že to zamítli? Harryho Pottera?," zavtipkovala jsem.
Hned mě to přešlo, když jsem uviděla rozporuplný výraz na její tváři. Neubránila jsem zalapání po dechu.
"To vážně?," zeptala jsem se a vytřeštila oči.

Máma přikývla a Snape si znechuceně odfrkl. Prudce se otočila jeho směrem a v očích se jí blýsklo. Vypadala jako bohyně spravedlnosti.
"Dlužila jsem jí to! A pokud tím mohu splatit všechno, co jsem kdy podělala, tak je to dobré řešení," obořila se na něj a přimhouřila oči.
"Brumbál to stejně zamítl. A dobře věděl proč - ochrana krve bude trvat až do jeho plnoletosti! Je v pořádku a žije si jako rozmazlený fracek!," odsekl chladně Snape.

"Jako bys neznal Petúnii, Severusi! Nikdy neměla Lily ráda, jak myslíš, že se bude chovat k jejímu synovi?!"
"A co bys asi změnila?! Uvědom si, že si Smrtijedi brousí zuby nejen na tebe, ale i na tvou dceru - na to bys měla pamatovat především, ženská! Už nejsme puberťáci, nýbrž dospělí lidé. Tudíž ti znovu připomínám - pokud sis chtěla hrát na hrdinku, neměla sis pořizovat děcko!," okřikl jí a já se raději stáhla dál od nich, když jsem ucítila silné nápory jejich magií.

"To sem vůbec nepleť! Všem nám teď hrozí nebezpečí!"
"Chceš vystavit vlastní dítě pozornosti Smrtijedů?! Víš vůbec, čeho jsou schopní?! Odešla si kvůli její bezpečnosti ze školy, teď už je pozdě vzít své rozhodnutí zpátky!"
"Jako bych někdy měla na výběr!," vykřikla.

Ustoupila jsem pod tíhou jejích slov. Bylo to jako dostat kopačkou do břicha. Objala jsem se rukama a ublíženě se na ni zadívala. Oba se okamžitě uklidnili, když jim došlo, že jsem stále v místnosti a zadívali se na mě. Máma se nervózně kousla do rtu a pomalu udělala krok směrem ke mně.

"Sam... já..."
Přerušilo ji zahučení krbu, v němž se objevila hlava nějakého muže.
"Erico, rychle! Potřebujeme tě tady - závažné zranění neznámou kletbou. Přijď okamžitě, ztrácíme čas," vyhrkl a zmizel v plamenech.
"Jen běž," řekla jsem ploše a sebrala svůj batoh z pohovky.
"Sam..."
"Erico!," ozvalo se znovu naléhavě z krbu.

Máma si rychle sbalila lektvary a přehodila přes sebe plášť. Rychle prošla ke krbu a položila profesorovi dlaň na zkřížené ruce.
"Dej na ni pozor," poprosila ho a na jeho strohé kývnutí poodstoupila.

Nabrala z květináče trochu Letaxu a otočila se s omluvným výrazem ke mně. Odtrhla jsem od ní pohled a odvrátila se. Slyšela jsem její povzdech, ale přece jen se neotočila, nepřišla ke mně, aby mi poskytla podporu a vysvětlení.
"Nemocnice Svatých bratří!"

Zavřela jsem oči, když jsem uslyšela zasvištění krbu. Už dávno jsme si nebyly tak blízké, jako dřív. Nasadila jsem bezvýraznou masku a sebrala svůj batoh. Tázavě jsem se zadívala na profesora, jenž mi beze slov pokynul ke krbu.
Nabrala jsem trochu Letaxu z květináče a přistoupila ke krbu. Doufala jsem, že jsem ještě schopná se přesunout krbem, aniž bych vypadla ve špatném roštu.
"Komnaty Severuse Snapea, Bradavice!"

Vhodila jsem prášek a vešla do zelených plamenů, nutíc se ke klidu. Neuvěřitelně ráda jsem otevřela oči v Bradavickém sklepení. Poodstoupila jsem od krbu, abych mu udělala místo a oprášila se od sazí, jež se mi přichytily na mikině.
Za okamžik se ozvalo hučení v krbu znovu a profesor Snape elegantně vyšel bez jediné saze na svém oblečení. Odložil svrchní kabát na opěrku křesla, do níž jsem uložila svůj batoh a zastavil mě v půli cesty do laboratoře.

"Posaďte se," přikázal mi stroze a odplachtil do kuchyně.
Raději jsem poslechla a sedla si na polstrovanou pohovku. Jemně jsem se oklepala chladem v sklepení a skopla tenisky. Rozhodně to nevypadalo, že bychom v blízké době někam šli. Opřela jsem si hlavou o kolena, jež jsem si objala rukama a zírala do jemně plápolajícího krbu.

Když vešel znovu do místnosti a levitoval za sebou podnos s večeří, nedokázala jsem se neusmát. Rukou jasně ukázal směr jídelny, takže jsem se zvedla, nasadila boty a následovala ho do místnosti. Než jsem se stihla usadit, Tippy mi odsunula židli.

"Žádné lektvary?," zeptala jsem se, když se posadil i on.
"Dnes ne. Snad vám ten optimismus vydrží," ušklíbl se.
"No snad ho za těch pár dnů najdu," řekla jsem a ani se nepokoušela o úsměv. Stejně bych ho neoklamala.
"V nemocnici je nyní pohotovost, mám pravdu?"

Kývla jsem a zabodla vidličku do lahodně vypadajícího rýžového nákypu. Automaticky jsem si kus strčila do pusy a spolkla.
"Máte šikovnou skřítku," poznamenala jsem a věnovala Tippy malý úsměv.
"Je to její povinnost," prohodil lhostejně Snape. "Mimochodem - profesor Brumbál sem přemístil ještě jedno lůžko pro vaši potřebu."
"To je od něj milé."

Kývl a nastalo trapné ticho, přerušované pravidelným cinkotem příborů na talířích. Po pár dalších soustech jsem talíř odsunula a uhnula pohledem k začarovanému oknu. Do skla bušily dešťové kapky a oblohu občas pročísl blesk.
"Opravdu už nebudete jíst?," zeptal se mě zčistajasna a vytrhl mě ze zamyšlení.
"Nemám hlad," zavrtěla jsem hlavou a vyhnula se jeho nesouhlasnému pohledu.
"Držet hladovku není zrovna zdravý způsob na získání pozornosti vaší matky."

Překvapeně jsem se na něj podívala a zavrtěla hlavou.
"Nedělám to, abych přitáhla její pozornost, stejně...," řekla jsem a on povytáhl obočí. "Stejně by to nezabralo," dodala jsem tiše na vysvětlenou a vstala od stolu.
Než jsem stihla začít uklízet nádobí, Tippy mě šetrně odstrčila z cesty a rychle sbírala talíře a poháry.
"Pojďte," řekl Snape a vešel do obýváku.

Rychle jsem vystřelila za ním a s neblahým tušením ho následovala k pohovce, na níž jsme se oba usadili. Znovu jsem se otřásla zimou, načež krb zaplál mnohem větší silou a zaplnil místnost hřejivým teplem.
"Začínám tu být častěji než doma," poznamenala jsem a třela si dlaně, abych je zahřála.
"Víc než je pro mě zdravé," reagoval a přitáhl si k sobě štos pergamenů.
"Máte známost? Určitě před všemi tajíte nějakou supermodelku nebo alespoň Miss bikini," zeptala jsem se hravě, i když jsem byla zčásti zvědavá.

Pobaveně si odfrkl a něco načmáral na pergamen, který odložil stranou.
"Dávám přednost ženám s mozkem a inteligencí větší než má houpací koník," odpověděl klidně.
"Takže nějaká lékouzelnice? Nebo taky učitelka?"
Pronikavě se na mě zadíval a já mu tvrdohlavě pohled opětovala.
"Ne, že by vám do toho něco bylo. Při mé práci pro ředitele je bohužel známost až příliš nebezpečná věc. Pokud se mě snažíte dohodit své matce - pak svou snahu ukončete," upozornil mě a vrátil se ke čtení.

"Stejně by mě neposlouchala. Ty její "vztahy" většinou nemají dlouhý trvání. Vypadá to, jako by nemohla zapomenout na tátu," řekla jsem a sledovala jeho reakci.
"V tom případě je hloupá. Po tom, co od ní odešel, to nedopadlo moc dobře. Ale to jistě víte."
"Chcete říct, že ho pořád miluje i přesto, že se na nás vykašlal?," zeptala jsem se nevěřícně.
"Neznám podrobnosti. Je možné, že o vás neměl ani tušení."

"Jakože by mu to máma neřekla? A proč by něco takovýho tajila, když nakonec odešla ze školy a nejspíš si to všichni domysleli?"
"Jak jsem již jednou poznamenal, myšlenkové pochody vaší matky jsou naprosto nepochopitelné. Neměla byste se mě na toto téma dál vyptávat," poznamenal a roztrhl pergamen, jenž měl v ruce na půl.

"Dobrá. V tom případě - mohli bysme pokračovat ve cvičení kouzel," navrhla jsem nevinně a zamrkala řasami.
"Využíváte možnosti kouzlit, kdykoliv je to uskutečnitelné, což?"
"A kdyby?"
"Pak vám musím k lítosti vaší matky oznámit, že byste vynikala jako Zmijozel," protáhl a potěšeně se ušklíbl.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Dobře! Mám dost," zalapala jsem po dechu a nutila své zmožené svaly k pohybu nahoru.
Opřela jsem se o kolena a snažila se nabrat vzduch znovu do plic poté, co jsem se přemetem proletěla přes celou místnost a rozplácla se o stěnu. Když jsem vzhlédla, málem jsem tomu nevěřila. Profesor Snape bez viditelné námahy stál a čekal, kdy popadnu dech.

Určitě nevypadal, jakoby měl za sebou tři hodiny souboje. Zamračila jsem se jeho spokojenému šklebu a vrávoravě se vydala jeho směrem.
"Spokojená?," zeptal se škodolibě.
"Samozřejmě!," rozzářila jsem se i přes únavu.
"Zdá se, že byste měla zapracovat na svých štítech."

"To teda! Natloukla jsem si i místa, o nichž jsem nevěděla, že je možné si nabít," zaskuhrala jsem a promnula si naražená žebra.
Přidušeně se zasmál, marně se to pokusil zakrýt zakašláním a otočil se ke dveřím.
"Stejně mám bod," křikla jsem, když měl ruku na klice a přinutila ho se na mě podívat.
"Já vám říkala, že se jednou budete smát a já u toho budu," zakřenila jsem se.

Otevřel dveře a rázoval na chodbu, až jsem byla nucená se za ním rozběhnout.
"Raději si pohněte! Než pomine má chvilková slabost a místo léčivých kouzel na vás sešlu žihadlovou kletbu," křikl přes rameno.
Ani jsem se nezkoušela opozdit a nabrala jsem to nejrychlejší tempo, jaké jsme dokázala ve svém stavu vyvinout. Zmijozel svou pomoc nenabízí dvakrát.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Jak dlouho jste měla tu ruku pořezanou," zamračil se a znovu obvázal rozšklebenou ránu.
"Asi od vašeho... desátého kouzla."
"To se vyžíváte v bolesti?," povytáhl obočí a prohmatal mi nadloktí, načež jsem sykla, když se dotkl obzvlášť velké modřiny.

"Ne...au! Nevyžívám. Ani jsem nevěděla, že je to tak hrozný."
"Mazejte do postele," zakroutil hlavou a posadil se zpět do křesla u krbu.
"Cože?! Jsou prázdniny - nepůjdu spát v deset!," zamrkala jsem nevěřícně, šibalsky se usmála a odtrhla pohled od své ruky.
"Sotva stojíte na nohou, vy pitomé děcko. Běžte."

Chtěla jsem protestovat, místo toho jsem ale mohutně zívla, až mi do očí vhrkly slzy. Na jeho pobavený pohled jsem vyplázla jazyk a odšourala se ke dveřím do ložnice.
"Dobrou profesore," zamumlala jsem napůl v limbu.
"Dobrou noc."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Znovu jsem stála na ztemnělém palouku a divoce se rozhlížela kolem sebe, srdce sevřené strachem. Zaslechla jsem prasknutí větvičky a prudce se otočila za tím zvukem.
"Kdo je tam?," zavolala jsem do tmy.

V odpověď se ozvalo hromové vrčení a na palouk vskočil obří pes. Měřil si mě zlověstným pohledem a s každým krokem víc odhaloval své zuby. Vyděšeně jsem polkla a pokusila se o útěk, jež mi znemožnila neviditelná bariéra.
"Nech mě být!," křikla jsem a plazila se od něj dál.
Pes hrdelně zavrčel a mohutným skokem se přiblížil ani ne metr ode mě. Vykřikla jsem a znovu se pokusila o útěk...


Vyděšeně jsem se posadila, když se něco dotklo mé dlaně a rozhlédla se po pokoji. Profesor už dávno nebyl v pokoji a na mé přikrývce netrpělivě přešlapovala velká sova pálená. Široce jsem se usmála a odvázala Romeovi náklad z nohou.


Drahá Sam,

omlouvám se, že píšu až teď, ale znáš to. V Kanadě bylo úžasně a v jednom kouzelnickém obchodě jsem našel tenhle řetízek a prostě jsem ti ho musel koupit. Teď vypadá obyčejně, ale až vykouzlíš svého fyzického Patrona, přívěsek na sebe vezme jeho podobu.

Co se týče tvé SMS - všechny materiály jsou přiložené a táta to opatřil zmenšovacím kouzlem. Trvalo mi to sice dlouho, ale jsou tam všechny záznamy o Siriu Blackovi. Odpykává si doživotí v Azkabanu, ale to se dočteš v materiálech. Na co to vlastně potřebuješ?
Užij si školní rok.

Denis


Zakroutila jsem hlavou a vytáhla z obálky stříbrný řetízek, jehož přívěsek se modravě blýskal a zapnula si ho na krk. Okamžitě jsem vzala hůlku a zvětšila dokumentaci do původní velikosti. Překvapeně jsem sledovala nemalou hromadu u mých nohou a povzdechla si. To bude dlouhé hledání.

Rychle jsem našla pergamen a brk a sepsala rychlou odpověď. Pohladila jsem Romea po hlavičce a přivázala mu dopis na nohu. Spěšně zahoukal a přeletěl na nastavenou ručku Tippy, která s úklonou a hlasitým PRÁSK zmizela z místnosti.

Vyskočila jsem z postele a naházela dokumenty do batohu. Oblékla jsem se do oblečení, vhodného ke zničení a spěchala pomoci profesorovi do laboratoře. Upřímně jsem doufala, že ještě stihnu snídani.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"No páni! Takže dokáže působit až čtrnáct hodin? To je skvělý! A kdybychom přidali játra z ropušnice - mohlo by to zrychlit proměnu?"
"Celkem riskantní krok, ale zdá se, že by mohl fungovat. Mohl bych udělat nový základ. Do měsíce bychom věděli výsledek," pokýval hlavou Snape a nalil vzorek do jedné z mnoha fiól.
"A sceděná kůže z hřímala?," zajímala jsem se.

"Myslíte, že by poznamenala chuť lektvaru?," zeptal se a když jsem příkývla, pokračoval. "Nemyslím si. Spíš by to chtělo přidat nějakou neutrální surovinu, abychom se vyvarovali nebezpečí výbuchu, či předčasné přeměny..."

Dveře laboratoře se prudce otevřely, přerušily Snapea v půli věty a dovnitř vletěl udýchaný Zlatoslav Lockhart. Vzápětí se oklepal a usmál se na zamračeného Snapea. Kdokoliv s mozkem by pohledem na rozlíceného Mistra lektvarů utíkal pryč tak rychle, jak by to jen šlo.

Lockhart ale nejspíš trpěl nějakou poruchou osobnosti nebo mozku, protože nejenže se neotočil a neupaloval pryč, dokonce si dovolil přistoupit blíž a vzít ho kolem ramen. Dlouho mu to nebylo dopřáno, když ho Snape nešetrně odstrčil od sebe.

Rozumně jsem uhasila oheň pod kotlíkem a odstoupila do bezpečné vzdáleností v rohu laboratoře. Můj čin přilákal pozornost nového učitele Obrany, takže když mě spatřil, vrhl na mě "okouzlující" úsměv.

"Ach! Severusi, máš tu návštěvu koukám. Vás jsem tu, mladá dámo, ještě neviděl! Jste zdejší studentka nebo snad Severusova vzdálená příbuzná," zasmál se vlastnímu vtipu a přátelsky poplácal zmíněného po rameni.
Opět jsem zacouvala, když jsem uviděla Snapeův rozzuřený výraz, ale Lockhart dá vše úspěšně ignoroval.

"Drahá? Stalo se něco - nestůjte přeci tam v rohu! Zrovna jsem přišel na báječný - jak vy mladí tomu dnes říkáte - "pokec" a napadlo mě..."

Co ho napadlo už jsem se nedozvěděla a stejně jsem to nechtěl vědět. Lockhart totiž pozadu proletěl otevřenými dveřmi a přistál kdesi v obýváku. Snape si zastrčil hůlku do hábitu a vyšel ven. Opatrně jsem ho následovala.
Nedokázala jsem se nesmát, při pohledu na rozplácnutého Lockharta s očima protočenýma dovnitř lebky a vyplazeným jazykem. I Snapeovi cukaly koutky.

"Zdá se, kolego, že zde nejste vítán. Vypadněte z mých komnat a běžte dýchat vzduch někomu jinému," protáhl chladně Snape a znovu vytáhl hůlku.
Na jeho nedbalé mávnutí rukou jsem otevřela dveře kabinetu, zatímco profesor Lockharta nezúčastněně pohodil do chodby. Rázně zavřel dveře a umístil na ně silná ochranná kouzla.
"Jak se sem dostal?," zeptala jsem se.
Pozvedl obočí a čekal, až mi to dojde.

"Ředitel," pokývala jsem chápavě hlavou a následovala ho zpět do laboratoře, kde jsem mu pomohla odstavit kotlík z ohně a uklidit nepořádek na stole, jenž jsme nadělali krájením a mícháním přísad.
"Upřímnou soustrast. Pracovat s takovým idiotem," poznamenala jsem a vyhodila odpadky do koše.
"To je naposledy, co jsem si mohl dovolit ho zaklít," reagoval klidně a přešel se mnou po boku do obýváku.

"Nechte mě hádat - profesor Brumbál vám zakázal mu ublížit v průběhu roku," usmála jsem se.
"Jaká škoda - že zde nestudujete. Zmijozel by získal vynikajícího studenta," řekl tiše a posadil se do křesla.
"To ani ve snu, Severusi," ozvalo se z krbu, až jsem polekaně nadskočila.
"Kingsley!," otočili jsme se na něj oba.

"Je mi naprosto jasné, že ty by sis ji nejlépe přál vidět v nebelvíru, Kingsley," ušklíbl se Snape.
"Řekl bych, že by zapadla i v Havraspáru," mrknul na mě Kingsley.
"Ale kvůli tomu ses nenapojil na krb," pobídla jsem ho s pozednutým obočím.
"Ne, to ne," odvětil a povzdechl si. "Jde o to, že Erica bude muset zůstat v nemocnici celou dobu, takže tě do Krásnohůlek nepřemístí."

"Jak jinak," přikývla jsem hořce a zkousnula si ret.
"Další naléhavý případ? Nemají dost lékouzelníků?," zeptal se jedovatě Snape.
"Víš, že je špička ve svém oboru. Potřebují ji tam," odpověděl mu Kingsley a otočil se ke mně. "Přijdu si pro tebe..."

"Já ji přemístím," skočil mu do řeči klidně Snape a na Kingsleyho překvapený pohled pokračoval. "Vydržel jsem s ní tři dny, další den navíc mě nezabije."
"Dobrá. Tak se měj Sam a hodně štěstí ve škole," usmál se na mě, kývl na Snapea a rozplynul se v ohni.

V pokoji se rozhostilo ticho, doprovázené praskáním uhlíků v krbu.
"Děkuju," řekla jsem upřímně a vzhlédla od ohně.
"Bude mi potěšením," řekl klidně.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Moc toho nemáte," poznamenal, když jsem seběhla schody s batohem a malým kufrem.
"Moc toho nepotřebuju," pokrčila jsem rameny a následovala ho chodbou ven z domu.

Venku před domem jsem vzala do ruky koště a usmála se na Snapea, když mi odlevitoval kufr. Přešli jsme pěšinou k lesu a prošli skrz ochranná zaklínadla. Po pár dalších krocích jsme se zastavili a Snape natáhnul mým směrem ruku.
"Můžeme?," zeptal se.

Přikývla jsem a chytila se nabízené dlaně. Snažila jsem se potlačit zvracení, při pocitu protahování úzkou trubicí a otevřela oči, až když jsme byli na místě. Bezpečně mě dovedl až ke kočáru a počkal, dokud nenastoupím.

"Děkuju," usmála jsem se znovu přes rameno a na jeho pokývnutí zmizela v kočáru.

S láskou
Romadůr