9. Víc než doma

3. srpna 2014 v 13:39 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,
Další kapitola je konečně na světě. Snad se vám bude líbit a trochu si zpestříte den, když je venku tak hnusně :)

9. Víc než doma

"Mám sbaleno!," houkla jsem na mámu a zapnula zip na mém nadutém batohu.
"Dobře," křikla mi v odpověď.

Sebrala jsem batoh z postele a přehodila si ho nedbale přes rameno. Seběhla jsem schody a vpadla do obýváku, kde máma třídila svou zásobu lektvarů první pomoci. Položila jsem si batoh k pohovce, když mě na stole zaujal pergamen s modrou stuhou. Překvapeně jsem povytáhla obočí a přešla ke stolu.

Konec prázdnin nastal neuvěřitelně rychle a do začátku roku tak zbývaly už jen čtyři dny. Konečně jsem byla připravená vyrazit k profesoru Snapeovi.
"Mami?"
"Ano?"
"Ehm... Proč máš na stole...," začala jsem," ...adopční listiny?," zvedla jsem na potvrzení svých slov pergamen ze stolu a překvapeně studovala ministersky ověřený dopis.

Máma se prudce otočila a zadívala se na pergamen v mé ruce. Tázavě jsem nadzvedla jedno obočí a ona rozpačitě přenesla váhu na druhou nohu.
"No... víš, Sam..."
"Vaše matka je prostě nepoučitelná samaritánka," ozvalo se uštěpačně za mými zády.
Otočila jsem se a zářivě se usmála.
"Já bych k vám trefila," neodpustila jsem si poznámku.

Protočil očima a odfrkl si. Znovu jsem se zadívala na listiny v mých rukou, dole jasně stálo červeným písmem...
"... zamítnuto? Koho si chtěla adoptovat, že to zamítli? Harryho Pottera?," zavtipkovala jsem.
Hned mě to přešlo, když jsem uviděla rozporuplný výraz na její tváři. Neubránila jsem zalapání po dechu.
"To vážně?," zeptala jsem se a vytřeštila oči.

Máma přikývla a Snape si znechuceně odfrkl. Prudce se otočila jeho směrem a v očích se jí blýsklo. Vypadala jako bohyně spravedlnosti.
"Dlužila jsem jí to! A pokud tím mohu splatit všechno, co jsem kdy podělala, tak je to dobré řešení," obořila se na něj a přimhouřila oči.
"Brumbál to stejně zamítl. A dobře věděl proč - ochrana krve bude trvat až do jeho plnoletosti! Je v pořádku a žije si jako rozmazlený fracek!," odsekl chladně Snape.

"Jako bys neznal Petúnii, Severusi! Nikdy neměla Lily ráda, jak myslíš, že se bude chovat k jejímu synovi?!"
"A co bys asi změnila?! Uvědom si, že si Smrtijedi brousí zuby nejen na tebe, ale i na tvou dceru - na to bys měla pamatovat především, ženská! Už nejsme puberťáci, nýbrž dospělí lidé. Tudíž ti znovu připomínám - pokud sis chtěla hrát na hrdinku, neměla sis pořizovat děcko!," okřikl jí a já se raději stáhla dál od nich, když jsem ucítila silné nápory jejich magií.

"To sem vůbec nepleť! Všem nám teď hrozí nebezpečí!"
"Chceš vystavit vlastní dítě pozornosti Smrtijedů?! Víš vůbec, čeho jsou schopní?! Odešla si kvůli její bezpečnosti ze školy, teď už je pozdě vzít své rozhodnutí zpátky!"
"Jako bych někdy měla na výběr!," vykřikla.

Ustoupila jsem pod tíhou jejích slov. Bylo to jako dostat kopačkou do břicha. Objala jsem se rukama a ublíženě se na ni zadívala. Oba se okamžitě uklidnili, když jim došlo, že jsem stále v místnosti a zadívali se na mě. Máma se nervózně kousla do rtu a pomalu udělala krok směrem ke mně.

"Sam... já..."
Přerušilo ji zahučení krbu, v němž se objevila hlava nějakého muže.
"Erico, rychle! Potřebujeme tě tady - závažné zranění neznámou kletbou. Přijď okamžitě, ztrácíme čas," vyhrkl a zmizel v plamenech.
"Jen běž," řekla jsem ploše a sebrala svůj batoh z pohovky.
"Sam..."
"Erico!," ozvalo se znovu naléhavě z krbu.

Máma si rychle sbalila lektvary a přehodila přes sebe plášť. Rychle prošla ke krbu a položila profesorovi dlaň na zkřížené ruce.
"Dej na ni pozor," poprosila ho a na jeho strohé kývnutí poodstoupila.

Nabrala z květináče trochu Letaxu a otočila se s omluvným výrazem ke mně. Odtrhla jsem od ní pohled a odvrátila se. Slyšela jsem její povzdech, ale přece jen se neotočila, nepřišla ke mně, aby mi poskytla podporu a vysvětlení.
"Nemocnice Svatých bratří!"

Zavřela jsem oči, když jsem uslyšela zasvištění krbu. Už dávno jsme si nebyly tak blízké, jako dřív. Nasadila jsem bezvýraznou masku a sebrala svůj batoh. Tázavě jsem se zadívala na profesora, jenž mi beze slov pokynul ke krbu.
Nabrala jsem trochu Letaxu z květináče a přistoupila ke krbu. Doufala jsem, že jsem ještě schopná se přesunout krbem, aniž bych vypadla ve špatném roštu.
"Komnaty Severuse Snapea, Bradavice!"

Vhodila jsem prášek a vešla do zelených plamenů, nutíc se ke klidu. Neuvěřitelně ráda jsem otevřela oči v Bradavickém sklepení. Poodstoupila jsem od krbu, abych mu udělala místo a oprášila se od sazí, jež se mi přichytily na mikině.
Za okamžik se ozvalo hučení v krbu znovu a profesor Snape elegantně vyšel bez jediné saze na svém oblečení. Odložil svrchní kabát na opěrku křesla, do níž jsem uložila svůj batoh a zastavil mě v půli cesty do laboratoře.

"Posaďte se," přikázal mi stroze a odplachtil do kuchyně.
Raději jsem poslechla a sedla si na polstrovanou pohovku. Jemně jsem se oklepala chladem v sklepení a skopla tenisky. Rozhodně to nevypadalo, že bychom v blízké době někam šli. Opřela jsem si hlavou o kolena, jež jsem si objala rukama a zírala do jemně plápolajícího krbu.

Když vešel znovu do místnosti a levitoval za sebou podnos s večeří, nedokázala jsem se neusmát. Rukou jasně ukázal směr jídelny, takže jsem se zvedla, nasadila boty a následovala ho do místnosti. Než jsem se stihla usadit, Tippy mi odsunula židli.

"Žádné lektvary?," zeptala jsem se, když se posadil i on.
"Dnes ne. Snad vám ten optimismus vydrží," ušklíbl se.
"No snad ho za těch pár dnů najdu," řekla jsem a ani se nepokoušela o úsměv. Stejně bych ho neoklamala.
"V nemocnici je nyní pohotovost, mám pravdu?"

Kývla jsem a zabodla vidličku do lahodně vypadajícího rýžového nákypu. Automaticky jsem si kus strčila do pusy a spolkla.
"Máte šikovnou skřítku," poznamenala jsem a věnovala Tippy malý úsměv.
"Je to její povinnost," prohodil lhostejně Snape. "Mimochodem - profesor Brumbál sem přemístil ještě jedno lůžko pro vaši potřebu."
"To je od něj milé."

Kývl a nastalo trapné ticho, přerušované pravidelným cinkotem příborů na talířích. Po pár dalších soustech jsem talíř odsunula a uhnula pohledem k začarovanému oknu. Do skla bušily dešťové kapky a oblohu občas pročísl blesk.
"Opravdu už nebudete jíst?," zeptal se mě zčistajasna a vytrhl mě ze zamyšlení.
"Nemám hlad," zavrtěla jsem hlavou a vyhnula se jeho nesouhlasnému pohledu.
"Držet hladovku není zrovna zdravý způsob na získání pozornosti vaší matky."

Překvapeně jsem se na něj podívala a zavrtěla hlavou.
"Nedělám to, abych přitáhla její pozornost, stejně...," řekla jsem a on povytáhl obočí. "Stejně by to nezabralo," dodala jsem tiše na vysvětlenou a vstala od stolu.
Než jsem stihla začít uklízet nádobí, Tippy mě šetrně odstrčila z cesty a rychle sbírala talíře a poháry.
"Pojďte," řekl Snape a vešel do obýváku.

Rychle jsem vystřelila za ním a s neblahým tušením ho následovala k pohovce, na níž jsme se oba usadili. Znovu jsem se otřásla zimou, načež krb zaplál mnohem větší silou a zaplnil místnost hřejivým teplem.
"Začínám tu být častěji než doma," poznamenala jsem a třela si dlaně, abych je zahřála.
"Víc než je pro mě zdravé," reagoval a přitáhl si k sobě štos pergamenů.
"Máte známost? Určitě před všemi tajíte nějakou supermodelku nebo alespoň Miss bikini," zeptala jsem se hravě, i když jsem byla zčásti zvědavá.

Pobaveně si odfrkl a něco načmáral na pergamen, který odložil stranou.
"Dávám přednost ženám s mozkem a inteligencí větší než má houpací koník," odpověděl klidně.
"Takže nějaká lékouzelnice? Nebo taky učitelka?"
Pronikavě se na mě zadíval a já mu tvrdohlavě pohled opětovala.
"Ne, že by vám do toho něco bylo. Při mé práci pro ředitele je bohužel známost až příliš nebezpečná věc. Pokud se mě snažíte dohodit své matce - pak svou snahu ukončete," upozornil mě a vrátil se ke čtení.

"Stejně by mě neposlouchala. Ty její "vztahy" většinou nemají dlouhý trvání. Vypadá to, jako by nemohla zapomenout na tátu," řekla jsem a sledovala jeho reakci.
"V tom případě je hloupá. Po tom, co od ní odešel, to nedopadlo moc dobře. Ale to jistě víte."
"Chcete říct, že ho pořád miluje i přesto, že se na nás vykašlal?," zeptala jsem se nevěřícně.
"Neznám podrobnosti. Je možné, že o vás neměl ani tušení."

"Jakože by mu to máma neřekla? A proč by něco takovýho tajila, když nakonec odešla ze školy a nejspíš si to všichni domysleli?"
"Jak jsem již jednou poznamenal, myšlenkové pochody vaší matky jsou naprosto nepochopitelné. Neměla byste se mě na toto téma dál vyptávat," poznamenal a roztrhl pergamen, jenž měl v ruce na půl.

"Dobrá. V tom případě - mohli bysme pokračovat ve cvičení kouzel," navrhla jsem nevinně a zamrkala řasami.
"Využíváte možnosti kouzlit, kdykoliv je to uskutečnitelné, což?"
"A kdyby?"
"Pak vám musím k lítosti vaší matky oznámit, že byste vynikala jako Zmijozel," protáhl a potěšeně se ušklíbl.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Dobře! Mám dost," zalapala jsem po dechu a nutila své zmožené svaly k pohybu nahoru.
Opřela jsem se o kolena a snažila se nabrat vzduch znovu do plic poté, co jsem se přemetem proletěla přes celou místnost a rozplácla se o stěnu. Když jsem vzhlédla, málem jsem tomu nevěřila. Profesor Snape bez viditelné námahy stál a čekal, kdy popadnu dech.

Určitě nevypadal, jakoby měl za sebou tři hodiny souboje. Zamračila jsem se jeho spokojenému šklebu a vrávoravě se vydala jeho směrem.
"Spokojená?," zeptal se škodolibě.
"Samozřejmě!," rozzářila jsem se i přes únavu.
"Zdá se, že byste měla zapracovat na svých štítech."

"To teda! Natloukla jsem si i místa, o nichž jsem nevěděla, že je možné si nabít," zaskuhrala jsem a promnula si naražená žebra.
Přidušeně se zasmál, marně se to pokusil zakrýt zakašláním a otočil se ke dveřím.
"Stejně mám bod," křikla jsem, když měl ruku na klice a přinutila ho se na mě podívat.
"Já vám říkala, že se jednou budete smát a já u toho budu," zakřenila jsem se.

Otevřel dveře a rázoval na chodbu, až jsem byla nucená se za ním rozběhnout.
"Raději si pohněte! Než pomine má chvilková slabost a místo léčivých kouzel na vás sešlu žihadlovou kletbu," křikl přes rameno.
Ani jsem se nezkoušela opozdit a nabrala jsem to nejrychlejší tempo, jaké jsme dokázala ve svém stavu vyvinout. Zmijozel svou pomoc nenabízí dvakrát.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Jak dlouho jste měla tu ruku pořezanou," zamračil se a znovu obvázal rozšklebenou ránu.
"Asi od vašeho... desátého kouzla."
"To se vyžíváte v bolesti?," povytáhl obočí a prohmatal mi nadloktí, načež jsem sykla, když se dotkl obzvlášť velké modřiny.

"Ne...au! Nevyžívám. Ani jsem nevěděla, že je to tak hrozný."
"Mazejte do postele," zakroutil hlavou a posadil se zpět do křesla u krbu.
"Cože?! Jsou prázdniny - nepůjdu spát v deset!," zamrkala jsem nevěřícně, šibalsky se usmála a odtrhla pohled od své ruky.
"Sotva stojíte na nohou, vy pitomé děcko. Běžte."

Chtěla jsem protestovat, místo toho jsem ale mohutně zívla, až mi do očí vhrkly slzy. Na jeho pobavený pohled jsem vyplázla jazyk a odšourala se ke dveřím do ložnice.
"Dobrou profesore," zamumlala jsem napůl v limbu.
"Dobrou noc."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Znovu jsem stála na ztemnělém palouku a divoce se rozhlížela kolem sebe, srdce sevřené strachem. Zaslechla jsem prasknutí větvičky a prudce se otočila za tím zvukem.
"Kdo je tam?," zavolala jsem do tmy.

V odpověď se ozvalo hromové vrčení a na palouk vskočil obří pes. Měřil si mě zlověstným pohledem a s každým krokem víc odhaloval své zuby. Vyděšeně jsem polkla a pokusila se o útěk, jež mi znemožnila neviditelná bariéra.
"Nech mě být!," křikla jsem a plazila se od něj dál.
Pes hrdelně zavrčel a mohutným skokem se přiblížil ani ne metr ode mě. Vykřikla jsem a znovu se pokusila o útěk...


Vyděšeně jsem se posadila, když se něco dotklo mé dlaně a rozhlédla se po pokoji. Profesor už dávno nebyl v pokoji a na mé přikrývce netrpělivě přešlapovala velká sova pálená. Široce jsem se usmála a odvázala Romeovi náklad z nohou.


Drahá Sam,

omlouvám se, že píšu až teď, ale znáš to. V Kanadě bylo úžasně a v jednom kouzelnickém obchodě jsem našel tenhle řetízek a prostě jsem ti ho musel koupit. Teď vypadá obyčejně, ale až vykouzlíš svého fyzického Patrona, přívěsek na sebe vezme jeho podobu.

Co se týče tvé SMS - všechny materiály jsou přiložené a táta to opatřil zmenšovacím kouzlem. Trvalo mi to sice dlouho, ale jsou tam všechny záznamy o Siriu Blackovi. Odpykává si doživotí v Azkabanu, ale to se dočteš v materiálech. Na co to vlastně potřebuješ?
Užij si školní rok.

Denis


Zakroutila jsem hlavou a vytáhla z obálky stříbrný řetízek, jehož přívěsek se modravě blýskal a zapnula si ho na krk. Okamžitě jsem vzala hůlku a zvětšila dokumentaci do původní velikosti. Překvapeně jsem sledovala nemalou hromadu u mých nohou a povzdechla si. To bude dlouhé hledání.

Rychle jsem našla pergamen a brk a sepsala rychlou odpověď. Pohladila jsem Romea po hlavičce a přivázala mu dopis na nohu. Spěšně zahoukal a přeletěl na nastavenou ručku Tippy, která s úklonou a hlasitým PRÁSK zmizela z místnosti.

Vyskočila jsem z postele a naházela dokumenty do batohu. Oblékla jsem se do oblečení, vhodného ke zničení a spěchala pomoci profesorovi do laboratoře. Upřímně jsem doufala, že ještě stihnu snídani.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"No páni! Takže dokáže působit až čtrnáct hodin? To je skvělý! A kdybychom přidali játra z ropušnice - mohlo by to zrychlit proměnu?"
"Celkem riskantní krok, ale zdá se, že by mohl fungovat. Mohl bych udělat nový základ. Do měsíce bychom věděli výsledek," pokýval hlavou Snape a nalil vzorek do jedné z mnoha fiól.
"A sceděná kůže z hřímala?," zajímala jsem se.

"Myslíte, že by poznamenala chuť lektvaru?," zeptal se a když jsem příkývla, pokračoval. "Nemyslím si. Spíš by to chtělo přidat nějakou neutrální surovinu, abychom se vyvarovali nebezpečí výbuchu, či předčasné přeměny..."

Dveře laboratoře se prudce otevřely, přerušily Snapea v půli věty a dovnitř vletěl udýchaný Zlatoslav Lockhart. Vzápětí se oklepal a usmál se na zamračeného Snapea. Kdokoliv s mozkem by pohledem na rozlíceného Mistra lektvarů utíkal pryč tak rychle, jak by to jen šlo.

Lockhart ale nejspíš trpěl nějakou poruchou osobnosti nebo mozku, protože nejenže se neotočil a neupaloval pryč, dokonce si dovolil přistoupit blíž a vzít ho kolem ramen. Dlouho mu to nebylo dopřáno, když ho Snape nešetrně odstrčil od sebe.

Rozumně jsem uhasila oheň pod kotlíkem a odstoupila do bezpečné vzdáleností v rohu laboratoře. Můj čin přilákal pozornost nového učitele Obrany, takže když mě spatřil, vrhl na mě "okouzlující" úsměv.

"Ach! Severusi, máš tu návštěvu koukám. Vás jsem tu, mladá dámo, ještě neviděl! Jste zdejší studentka nebo snad Severusova vzdálená příbuzná," zasmál se vlastnímu vtipu a přátelsky poplácal zmíněného po rameni.
Opět jsem zacouvala, když jsem uviděla Snapeův rozzuřený výraz, ale Lockhart dá vše úspěšně ignoroval.

"Drahá? Stalo se něco - nestůjte přeci tam v rohu! Zrovna jsem přišel na báječný - jak vy mladí tomu dnes říkáte - "pokec" a napadlo mě..."

Co ho napadlo už jsem se nedozvěděla a stejně jsem to nechtěl vědět. Lockhart totiž pozadu proletěl otevřenými dveřmi a přistál kdesi v obýváku. Snape si zastrčil hůlku do hábitu a vyšel ven. Opatrně jsem ho následovala.
Nedokázala jsem se nesmát, při pohledu na rozplácnutého Lockharta s očima protočenýma dovnitř lebky a vyplazeným jazykem. I Snapeovi cukaly koutky.

"Zdá se, kolego, že zde nejste vítán. Vypadněte z mých komnat a běžte dýchat vzduch někomu jinému," protáhl chladně Snape a znovu vytáhl hůlku.
Na jeho nedbalé mávnutí rukou jsem otevřela dveře kabinetu, zatímco profesor Lockharta nezúčastněně pohodil do chodby. Rázně zavřel dveře a umístil na ně silná ochranná kouzla.
"Jak se sem dostal?," zeptala jsem se.
Pozvedl obočí a čekal, až mi to dojde.

"Ředitel," pokývala jsem chápavě hlavou a následovala ho zpět do laboratoře, kde jsem mu pomohla odstavit kotlík z ohně a uklidit nepořádek na stole, jenž jsme nadělali krájením a mícháním přísad.
"Upřímnou soustrast. Pracovat s takovým idiotem," poznamenala jsem a vyhodila odpadky do koše.
"To je naposledy, co jsem si mohl dovolit ho zaklít," reagoval klidně a přešel se mnou po boku do obýváku.

"Nechte mě hádat - profesor Brumbál vám zakázal mu ublížit v průběhu roku," usmála jsem se.
"Jaká škoda - že zde nestudujete. Zmijozel by získal vynikajícího studenta," řekl tiše a posadil se do křesla.
"To ani ve snu, Severusi," ozvalo se z krbu, až jsem polekaně nadskočila.
"Kingsley!," otočili jsme se na něj oba.

"Je mi naprosto jasné, že ty by sis ji nejlépe přál vidět v nebelvíru, Kingsley," ušklíbl se Snape.
"Řekl bych, že by zapadla i v Havraspáru," mrknul na mě Kingsley.
"Ale kvůli tomu ses nenapojil na krb," pobídla jsem ho s pozednutým obočím.
"Ne, to ne," odvětil a povzdechl si. "Jde o to, že Erica bude muset zůstat v nemocnici celou dobu, takže tě do Krásnohůlek nepřemístí."

"Jak jinak," přikývla jsem hořce a zkousnula si ret.
"Další naléhavý případ? Nemají dost lékouzelníků?," zeptal se jedovatě Snape.
"Víš, že je špička ve svém oboru. Potřebují ji tam," odpověděl mu Kingsley a otočil se ke mně. "Přijdu si pro tebe..."

"Já ji přemístím," skočil mu do řeči klidně Snape a na Kingsleyho překvapený pohled pokračoval. "Vydržel jsem s ní tři dny, další den navíc mě nezabije."
"Dobrá. Tak se měj Sam a hodně štěstí ve škole," usmál se na mě, kývl na Snapea a rozplynul se v ohni.

V pokoji se rozhostilo ticho, doprovázené praskáním uhlíků v krbu.
"Děkuju," řekla jsem upřímně a vzhlédla od ohně.
"Bude mi potěšením," řekl klidně.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Moc toho nemáte," poznamenal, když jsem seběhla schody s batohem a malým kufrem.
"Moc toho nepotřebuju," pokrčila jsem rameny a následovala ho chodbou ven z domu.

Venku před domem jsem vzala do ruky koště a usmála se na Snapea, když mi odlevitoval kufr. Přešli jsme pěšinou k lesu a prošli skrz ochranná zaklínadla. Po pár dalších krocích jsme se zastavili a Snape natáhnul mým směrem ruku.
"Můžeme?," zeptal se.

Přikývla jsem a chytila se nabízené dlaně. Snažila jsem se potlačit zvracení, při pocitu protahování úzkou trubicí a otevřela oči, až když jsme byli na místě. Bezpečně mě dovedl až ke kočáru a počkal, dokud nenastoupím.

"Děkuju," usmála jsem se znovu přes rameno a na jeho pokývnutí zmizela v kočáru.

S láskou
Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama