Září 2014

21. Za tvými zády...

27. září 2014 v 21:47 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak jsem zase tady :) Konečně jsem se zase dopracovala k tomu, abych něčím přispěla na blog a napsala kapitolu. Během týdne, kdy mám praxi rozhodně nečekejte, že bude nějaký příspěvek, protože vstávám brzy, přicházím pozdě a spát chodím zase brzy a takhle celý týden. Tak se prosím nezlobte. :)

Jak si užíváte Podzím? Podle mě by mohlo aspoň někdy přestat pršet. To by bylo zatraceně skvělý...

21. Za tvými zády

"Péče o kouzelné tvory? Co myslíte, že budeme dělat?," zeptala se Julce, když jsme scházeli k podivnému srubu nedaleko našeho Kočáru.
"Nevím," pokrčila jsem rameny a jemně se zamračila, když jsem na vrcholku kopce zahlédla skupinku zmijozelských. "Nicméně to bude vážně zábava."
"Nepovídej," zašklebil se Riley a vrhl temný pohled na Pierra Averyho, jenž nás minul a zamířil si to přímo k Malfoyovi.

Pevně jsem se zachumlala do kabátu a vrhla celkem zděšený pohled na něco, co vypadalo jako divný humr bez krunýře a na zadku mělo jedový trn. Co to sakra je?! Jediné štěstí, že byli pevně zavření v nějaké ohradě.

Z boudy vyšel poloobr a zamířil přímo k nám. Z kopce sem dorazili mezitím všichni nebelvírští a zmijozelští. Usmála jsem se směrem Tria a oni mi s úsměvem pokynuli zpět. Poté jsem věnovala pozornost Hagridovi.

"Nevim, esli se ukládaj k zimnímu spánku nebo ne," pronesl právě profesor Hagrid a ukázal za sebe na dřevěné bedny, z nichž vykukovali polštáře.
Všichni se zděšeně zadívali směrem k ohradě a poté zpět na bedny. Někteří studenti namáhavě polkli nebo poážlivě zezelenali.
"Prostě je zavedem dovnitř," vysvětloval Hagrid, "zatlučem víka a uvidíme."

Většina sudentů se neochotně začala přibližovat k ohradě. Nevěřícně jsem na ně zírala. Pak jsem pokrčila rameny, vždyť je to jejich věc, nezabezpečit se a vytáhla hůlku. Riley a Julce po mém boku mě kvapně následovali.

Krásnohulští nejistě postávali vzadu a toužebně pomrkávali směrem k hradu. Kruvalští se naopak tvářili nanejvýš lhostejněně a připojili se ke zmijozelským, postávajícím nedaleko nich.

Jakmile se skvorejši dostali z ohrady a několik studentů se je pokusilo společnými silami dostat do bedny, vyšlo najevo, že se opravdu neukládají k zimnímu spánku. Okamžitě začali pálit salvy ohnivých jisker nebo se oháněli svými trny.

Krásnohůlští spolu se zmijozelskými okamžitě utekli do Hagridova srubu, kde se zabarikádovali, takže z naší školy venku jsme zbyli pouze já, Julce, Riley. Kruvalští a nebelvírští zatím statečně odolávali skvorejšům.

Rychle jsme se přesunuli k jednomu ze skvorejšů a společně ho dostali do bedny, kde jsme ho pečlivě zavřeli. Pak jsme byli nuceni se rozdělit, když se na každého z nás vrhl jeden z nich. Rychle jsem vyčarovala štít a úskokem se vyhla jeho jedovému trnu.

Skvorejš naštvaně znovu máchl ocasem, takže jsem opět uskočila dozadu, ovšem nevšimla jsem si, že za mnou stojí nějaký další student a oba jsme spadli na zem. Při pádu jsme si vzájemně vyrazili hůlky z rukou, takže když se k nám skvorejš obrátil, srdce se mi zaseklo až v krku.

Než na nás však stačil zaútočit, na druhé straně Julce hlasitě zakřičela, aby upoutala jeho pozornost.
"Tady! Reducto!," vzkřikla a vypálila po něm kouzlo.

Ten se po ní vztekle otočil a vrhl po ní obří ohnivou kouli, jež se zarazila o její štít. Rychle jsem na zemi našla svou hůlku a otočila se přesně v momentě, kdy na Julce letěly tři ohnivé koule a ona se dívala na opačnou stranu.

V žádném případě by se nestihla otočit a bránit. Zoufale jsem vyletěla na nohy a vzkřikla jediné kouzlo, o němž jsem věděla, že by mohlo zabránit nejhoršímu. Pokud vyjde.
"Aresto momentum!"

Ostrý záblesk proletěl vzduchem a zastavil letící koule těsně před Julce. Vedle mě se ozval další výkřik a než jsem se stihla zorientovat, čísi ruce mě zachytily kolem pasu a strhly k zemi. Chtěla jsem toho člověka okřiknout, když na místo, kde jsem před chvílí stála, přístály další dvě ohnivé koule a rozprskly se po zemi.

Šokovaně jsem zírala na místo, kde jsem teď nebýt něho mohla být. Kluk vedle mě vstal a mě zvedl opatrně s sebou. Skvorejši již byli bezpečně v bednách.
"Jsi v pohodě?," zeptal se.

"Ehm... snad jo," hlesla jsem. "Díky," dodala jsem a roztřeseně se usmála.
"Žádný problém - zachraňování dam v nesnázích, moje hobby," zasalutoval a kdosi za ním se zasmál.

"Jasně Seamusi, spasitel je tvý druhý jméno," zašklebil se pobaveně kluk za ním.
"Sklapni Deane," reptal Seamus a probodl ho pohledem.

Za námi mezitím jakási žena se šíleným outfitem a zeleným bleskobrkem oslňovala profesora Hagrida. Málem jsem po ní vypálila kletbu, když jsem si uvědomila, na koho zírám. Ta mrcha Holoubková už několikrát potopila máminy výzkumy v Denním věštci.

Naštvaně a nedůvěřivě jsem přimhouřila oči, když mrkala svýma dlouhýma řasama. Její pohled se líně otočil k bednám a poté pročesala okolí pohledem. Vyzývavě mrkla, když zachytila můj pohled. Samozřejmě, že si mě taky pamatovala.

Očividně hodina skončila, takže jsem na nic nedbala a po boku svých přátel vyrazila do hradu. Rozhodně jsme neměla v plánu zmeškat Lektvary, stejně jako Julce a Riley Přeměnování.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Naprosto příšerné, Smithersi. Která z vašich pitomých spolužaček vám napověděla, že máte přidat osten z dikobraza?! Deset bodů dolů... Odstraňte tu břečku z mého dosahu Whistlerová. Tohle by nepozřela ani žádná z Hagridových příšer. Zdá se, že Havraspár nemá svůj den, což? Dalších patnáct bodů a příště to bude dvojnásobek... Jistě, že bych váš lektvar použil, Johnsone. Kdo by nechtěl, aby mu místo rukou zbyly pahýly?! Dvacet bodů z Mrzimoru a buďte rád, že tenhle lektvar není na NKÚ..."

Bylo celkem zábavné sledovat profesora, jak kráčí po třídě a po každém plive své jedovaté poznámky. Samozřejmě pokud jste terčem nebyli vy sami, ale s tím jsem problém neměla. I já měla ostrý jazyk, když bylo potřeba.

"Měl byste líbat slečně Harperové kotníky, když vás tak okatě zachránila od špatné známky pane Wrighte," prohlásil Snape, když přišel k naší lavici a nahnul se nad Denisův kotlík. "A pak že jste dostatečně samostatný a vyspělý jedinec."

Denis nad jeho poznámkou zbrunátněl a naštvaně se na něj podíval.
"Ten lektvar jsem dělala zcela sám, pane," odsekl.
Snape se k nám opět otočil, elegantně povytáhl jedno obočí a založil ruce na prsou.
"Opravdu? Takže při kroku tři jsem měl pouze halucinaci a vy jste se nenahýbal k slečně Harperové?," zeptal se chladně.

To bylo ale opravdu nefér. Zeptal se mě, jestli jsou jeho kousky opravdu nadrobno a to jen proto, že se mnou chtěl zahájit konverzaci. Než Denis stihl vytáhnout svou obrannou řeč, zasáhla jsem já.
"Ve skutečnosti se pouze ptal, zda smí použít můj nůž, pane profesore," řekla jsem co nejslušněji.
Pronikavě se na mě zadíval a poté se otočil zpět k Denisovi.

"Pak tedy deset bodů z Havraspáru za to, že si nenosíte vlastní pomůcky," pronesl s hlubokým uspokojením Snape a věnoval mi svůj nejlepší nemyslete-si-že-mu-pomůžete-když-to-svedete-na-sebe pohled a odkráčel ke katedře.

Zakřípala jsem zuby, ale raději jsem tiše přečkala do zvonění. Nikdo na nic nečekal a všichni vystartovali ze sklepení, než Snapea napadne napařit nám nějaký domácí úkol. Zabočovala jsem do postranní chodby, která vedla ven z hradu, když mě doběhl Denis.

"Hej! Počkej chvíli Sam."
Zastavila jsem se a poposunula si těžkou tašku na rameni.
"Něco potřebuješ?," zeptala jsem se lhostejně.

Povzdechl si a zatvářil se ublíženě, nicméně já jsem se nehodlala nechat oblomit jediným smutným pohledem.
"Promluvit si," řekl vážně.
"Fajn."

Úlevně vydechl, s menším úsměvem mi vzal tašku a pokračoval k východu.
"Nemusíš se obtěžovat," prohodila jsem neutrálně.
"V pohodě."
Chvíli jsme šli v naprosté tichosti, než si povzdechnul a spustil.

"Podívej Sam, vážně mě mrzí, jak jsem se zachoval a že se Padma chovala jako kráva... A vím, že si o mě musíš myslet, jaký jsem idiot... no asi jsem, ale rád bych to mezi námi urovnal. Mám tě rád a nechci tě ztratit Sam. Můžeš mi prosím odpustit?"
"Jakobych někdy řešila, co si o mně myslí nějaké hloupé husy," zamumlala jsem, snažíc si urovnat myšlenky.

"Poslouchej, já vím, žes to tak nemyslel. Nebo tomu aspoň chci věřit. Ale musíš pochopit, že to prostě jedna omluva nespraví," řekla jsem a rychle dodala, když jsem viděla jeho nešťastný výraz, "to neznamená, že nejsme přátelé! Chci být tvá přítelkyně. Jen prostě si musíš mou důvěru znovu zasloužit."

Nadějně se usmál a s nejistým výrazem natáhl ruce k objetí.
"Přátelé?," zeptal se.
"No jasně," řekla jsem a usmála se.

Pevně jsme se objali a já měla pocit, že se konečně všechno vrací do normálu. Nebo se to k tomu aspoň blíží. Když jsme se odtáhli a vydali na cestu, otočil se ke mně a se šibalským úsměvem se usmál.

"Takže tě smm pozvat do Prasinek?"
Zakoulel jsem oči.
"No jistě. Potřebuju přece někoho, kdo za mě zaplatí."
Oba jsme se rozesmáli a vesele pokračovali v cestě.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"Sluší ti to," přivítal mě s úsměvem Denis u brány k Prasinkám.
"Díky. Ale nemusíš mi lichotit za každou cenu," odpověděla jsem s úsměvem.

Přece jen jsem přišla v obyčejných džínách, kozačkách a pořádně velkém kabátu. A byla jsem za něj ráda, protože byla zima. Když do mě narazil studený vítr, narazila jsem si na hlavu i čepici.
Zasmál se a zakroutil hlavou.

"To přece není pravda. Takovou zimu asi ve Francii nemáte, že?," řekl a pohledem utkvěl na skupince krásnohůlských, jež se třásla pod několika vrstvami oblečení.
"Aby se nezbláznili," utrousila jsem a oba jsme se zasmáli.

Hned mě smích přešel, když jsem viděla, kdo k nám rázným krokem míří přes nádvoří.
"No to si snad dělá srandu," zamumlala jsem a zamračila se.
"Kdo?," zeptal se nechápavě Denis, otočil se směrem, jímž jsme koukala a povážlivě zbledl.

Ani jsem se mu nedivila. Přes pozemky k nám svým typicky impozantním krokem mířil profesor Snape. Kdo jiný by taky měl mít dnešní hlídku v Prasinkách, že? Nasadila jsem tvrdý a naštvaný výraz, aby věděl, jak moc mi vadí jeho kontrolování, ale on se nad tím ani nepozastavil.

"Doporučji vám pane Wrighte, abyste dorazil zpět se slečnou Harperovou v témže stavu, v jakém ji vyprovázíte," začal svou řeč, když došel až k nám a poté se naklonil k němu a v očích se mu zablesklo, "jinak to pro vás bude mít opravdu katastrofické následky. Jasné?"

Denis vytřeštil oči a přinutil se ke klidu. Raději ale pouze přikývl a zamumlal mým směrem, že nás ohlásí Filchovi.
"Výborně. Brilantní nápad, pane Wrighte," prohlásil s úšklebkem Snape a vyprovázel ho zamyšleným pohledem.

"Nejsem děcko, víte?," obořila jsem se na něj konečně a založila si ruce na prsou.
"Skutečně?," povytáhl obočí a pronikavě se na mě zadíval. "Dovolím si nesouhlasit. Navíc - mám-li citovat vaši matku - jsem povinen vám zajistit bezpečí a dohlédnout na vás, ať se děje, co se děje."

Zašklebil se a já se pobaveně usmála.
"Fajn. Ale stejně - nemusíte mě sledovat na každém kroku," řekla jsem a doufala, že pochopil skrytý význam.

"Jistěže ne. Ovšem vaše matka chce důkladný popis celého vašeho dne," řekl a pak se pobaveně usmál, což jsem nepochopila, dokud nepromluvil znova.
"Samozřejmě bych ocenil, kdybych nemusel popisovat, jak pan Wright zkoumá anatomii vašeho těla nebo-"

"Hej!," přerušila jsem ho naštvaně a zároveň zčervenala. "To přece není pravda - jsme přátelé a tohle... vůbec by mě nenapadlo, že tohle budu poslouchat od své mámy skrze vás. To je..."
"Naprosto šílené, vím. Ovšem hádat se s vaší matkou je neobyčejně otravné," protáhl a pak bez dalšího slova prošel do vesnice.

Chvíli jsem zírala na místo, kde zmizel a probrala se, až když mi Denis připomněl, že bychom opravdu mohli vyrazit.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"... takže jsem neměl ani na vybranou. Půl hodiny jsem tam stál jako pitomec, zatímco kolem mě skákala máma spolu s prodavačkou. Mezitím se samozřejmě hádaly, který odstín tmavě šedé bude na mém saku nejlepší."

"No páni. Tak to ti nezávidím. Já si šaty vybírala sama už z principu, že máma vybere nějakou otřesnost. Můj názor pěkných šatů se od toho jejího razantně liší."
"A jaké šaty sis nakonec vybrala?," zeptal se zvědavě a podal mi další čokoládovou žabku.

"Uvidíš na plese," řekla jsem tajemně a nad jeho uraženým výrazem se zasmála.
"No vážně - co ti záleží na tom, jaké budu mít šaty?," zeptala jsem se zvědavě.
Zčervenala a rukou si prohrábl rozpačitě vlasy.

"Ehm... no... víš, rád bych se tě zeptal..."
"Nazdárek Dennisi!"
"Brácho, hledali jsme tě!"

Přerušili ho tři havraspárští kluci, nesoucí v rukou spoustu věcí od Taškáře a z Medového ráje. Jeden z nich mu pocuchal vlasy a nadšeně ho poplácal po rameni.
"Říkal jsem vám, že jdu s někým jiným," zamumlal rozpačitě a vrhl na mě letmý pohled.

Jejich pozornost se okamžitě obrátila na mě. Jeden z jeho kamarádů mě doslova rentgenoval pohledem. Nebezpčeně jsem na něj zúžila oči a cítila zadostiučinění, když toho okamžitě zanechal. Nakonec pokrčil rameny a vrhl mým směrem něco, co asi měl být oslňujíí úsměv.

"Tos ale neřekl, s jakou kráskou na to rande jdeš," poznamenal.
Rande? Pozdvihla jsem obočí a zadívala se na Denise. Ten zčervenal to víc a praštil ho do ramene.
"Ne. Řekl jsem, že jdu se Sam do Prasinek. Nic víc," bránil se.

Celkem jsem mu věřila. Znala jsem ten pohled v jeho očích. Opravdu jsem měla chuť ty blbečky okamžitě proklít nějakou šťavnatou kletbou, kterou mě naučil Snape, ale zatím jsem se držela. Už kvůli tomu, že mě pravděpodobně sleduje někde zpovzdálí.

"Sam?," chytil se toho poslední z nich. "To je ta holka, co s ní jdeš na ples?"
Tentokrát jsem opravdu nevěřícně zalapala po dechu a obrátila se s výčitkou v očích k Denisovi.
"Partnerka na ples?!," zasyčela jsem na něj. "Nepamutuju si, že by ses mě ptal, jestli s tebou půjdu!"

"Sam, prosím, nech si to vysvětlit. Vážně jsem se tě chtěl zeptat, jenže..."
"Když ostatní už někoho pozvali, tak si musel dělat frajera a říct, že jdeš se mnou," dokončila jsem za něj.

Nepotřebovala jsem jeho vysvětlení, všichni to měli vepsané ve tvářích. On nejvíc. Nešťastně se na mě podíval.
"Nevěděl jsem, jestli mě odmítneš..."

"Neodmítla bych tě," sdělila jsem mu a když se mu na tváři objevil nadějný výraz, záporně jsem zakroutila hlavou.
"Což teď stejně nic neznamená. Protože teď je moje odpověď NE!," štěkla jsem na něj, hodila po něm jeho čokoládovou žabku a otočila se na podpatku.

"Sam! Sam počkej, prosím! Je mi to líto!"
Ignorovala jsem jeho prosby, stejně jako jsem se snažila ignorovat pálení v očích a knedlík v krku. Udělal to zase!, pomyslela jsem si.Proletěla jsem kolem profesora Snapea, protože jsem nechtěla slyšet, že měl zase pravdu. Protože teď bych to určitě neunesla.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Snažil se. A hodně.
Ještě ten den večer, když jsem Julce brečela na rameni - a Rileymu vlastně taky - mi poslal ohromnou kytici květin s malým omluvným vzkazem. Nutno mi přičíst k dobru, že jsem tou květinou pouze mrštila o stěnu a nerozcupovala ji na malé kousíčky, jak jsem měla původně v plánu.

Po zbytek týdne jsem se mu velmi úspěšně vyhýbala, i když se ze mě stal jakýsi mechanický stroj s křečovitým úsměvem na rtech. V Neděli večer mi Julce prostě sdělila, že s tímhle okamžitě skončím nebo mě k tomu sama donutí.

Byla jsem na ni naštvaná, ale o několik hodin později jsem uznala, že má pravdu a je na čase jednat. Ráno jsem se jí omluvila a s definitivně klidnou myslí vešla do hradu s jediným cílem - najít si partnera na ples a to co nejrychleji.

Nebylo překvapením, že Julce pozval Riley. Moc jsem to těm dvěma přála a vůbec bych se nedivila, kdyby se po Vánocích dali dohromady. Zamyšleně jsem procházela hradem, když jsem zahlédla skupinku mých hihňajících se krásnohůlských spolužaček.

Když jsem přišla blíž, jedna z nich právě promlouvala k Harrymu, jenž stál hned vedle ní.
"Uššš s někým jdu... opravdu mě to mrssí," pokrčila nonšalantně rameny a jakoby nic začala mluvit ke své kamarádce.

Překvapeně jsem zamrkala a zastavila se, když mi všechny informace a obrazy došly dohromady. Harry nemá partnerku na ples? Harry?! Proboha každá holka na škole by s ním šla na ples.
Tvář se mi roztáhla do širokého úsměvu. Takže Harry nemá partnerku. Tedy neměl. Do téhle chvíle. Zdvihla jsem hlavu a rázným krokem k němu zamířila.

Zrovna se otáčel k odchodu s povzedechem a smutným výrazem ve tváři.
"Ahoj," doběhla jsem ho a usmála se na něj. "Takže nemáš patnerku na ples?"
Snažila jsem se vypadat nevinně. Naštěstí se na mě zatím nepodíval.

"Hele, jestli si ze mě chceš dělat legraci, tak..."
"To vůbec ne. Taky s nikým nejdu," nadhodila jsem.
Přece ho nebudu zvát... nebo jo? Překvapeně se na mě podíval a prohrábl si nervózně rukou vlasy.

"Vážně? No já myslel, že jdeš s tím... Denisem? Teda alespoň Seamus tvrdil, že slyšel jak říká, že jdete spolu..."
"No tak to slyšel špatně," odsekla jsem a pak si povzdechla. "Ve skutečnosti to rozhlašoval jenom proto, aby nevypadal hloupě před kamarády."

"Aha- To je mi líto." vyšlo z něho nakonec a chvíli jsme pokračovali v tichu
Které se prodlužovalo. Harry se ošíval a očividně váhal, zda mě má pozvat. A pak jsem to pochopila. On byl stydlivý, a když už ho očividně odmítla nedávno dívka, kterou chtěl pozvat, začínal ztrácet naději.

"Tak se mě prostě zeptej," řekla jsem netrpělivě a zastavila ho zatáhnutím za ruku.
Vykulil oči a pak si odkašlal.
"Ehm... no... Šla bys se mnou na ples?," zeptal se trochu nervózně.

"Moc ráda," odpověděla jsem okamžitě, široce se usmála a volně pokračovala v chůzi.
Když mě došel, vypadal uvolněněji.
"V kolik... v kolik tě mám vyzvednout?," zeptal se.

"Předpokládám, že budeme předtancovávat, takže kolem půl osmé u Velké síně?," navrhla jsem.
Zastavili jsme se u dalšího schodiště, protože Harry měl Přeměňování a já Lektvary. S Havraspárem. Rozpačitě se zazubil.

"Takže - hádám, že se brzy uvidíme," řekl.
"Určitě," přikývla jsem.

Koutkem oka jsem zahlédla havraspárské a mrzimorské. Harry udělal krok kupředu a vytáhl hůlku. S úsměvem jsem vložila svou dlaň do jeho a nechala si na zápěstí navinout jemně zelenou stuhu v barvě jeho společenského hábitu. Nikdy jsem nebyla za tradici šampionů vděčnější.

Slyšela jsem šuškání za svými zády a ignorovala ho.
"Takže. Zatím ahoj," rozloučil se a usmál.
"Budu se těšit," řekla jsem a oba jsme stáhli své ruce.


Nikdy jsem nebyla tak v pohodě. Denis byl absolutně rozčilený a profesor Snape. No... hádala jsem, že bude dobré se mu teď pár dní vyhýbat...


Vysvětlivky:
  • Jména studentů, jimž Snape spílá jsem si VYMYSLELA. Nějaká jsem totiž potřebovala :)
  • Nějak se mi zdálo příliš prosté to s těmi šampiony. Tak jsem si vymyslela stužku kolem zápěstí partnerky. No není to super? :D :)

Romadůr

20. Správně ublížit

21. září 2014 v 21:55 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

překvapení? :) A snad příjemně. Tenhle víkend jsem vám chtěla vynahradit svou neaktivitu, tak jsem se pustila do psaní a v téhle kapitolce bude konečně nějaká akce. :) Snad vás dobře nastartuje do nového týdne. :)

20. Správně ublížit

"Zdovolením!," procedila jsem mezi zuby a protlačovala se skrze skupinku fanynek Viktora Kruma. Jedna z nich na sebe dokonce navlékla dres bulharského famfrpálového týmu.

Vykašlala jsem se na zdvořilost a lokty si proklestila cestu. Ignorovala jsem jejich dotčené a naštvané pohledy a zamířila ke stolku, jenž byl velmi daleko od Kruvalského chytače. Úlevně jsem se svezla na židli a položila před sebe těžké svazky knih.

Sáhla jsem po první knize a nalistovala její rejstřík, když kolem mě proběhla další skupinka dívek a s pitomým chichotáním se opřela o regál s knihami hned vedle mě. Zaskřípala jsem zuby a popadla hůlku. Jedním švihnutím jsem kolem seslala diskrétní clonu.

Jaký to byl balzám pro uši, to nádherné všudypřítomné ticho a vůně knih. Spokojeně jsem si hodila nohy na druhou židli a přitáhla si tlustý svazek.
"Sam?," ozvalo se tlumeně z druhé strany clony.

Vzhlédla jsem od knihy a dívala se do tváří Hermiony a Harryho. Povzdechla jsem si, když jsem z nich vyčetla, že se ke své knize rozhodně nedostanu a propustila je dovnitř.
"Co to bylo?," zeptal se zvědavě Harry, zároveň s Hermioniným zamumláným, "Diskrétní clona, o tom jsem četla..."

Protočila jsem očima, když se na sebe podívali a Harry se zmateně otočil zpět na mě.
"Něco jako Silencio, akorát mnohem silnější a účinnější," vysvětlila jsem automaticky a přimhouřila oči nad jejich zdánlivě nevinnými výrazy. "Ale kvůli tomu jste určitě nepřišli, že?Takže - co máme za problém?"

"Ehm... vlastně nic... to jen... Kolik toho víš o dracích?," zeptal se ještě nevinněji Harry a rukou si nervózně prohrábl vlasy.
Překvapená otázkou jsem zamrkala a neurčitě pokrčila rameny.
"No asi to, co každý kouzelník. A na co...," šokovaně jsem rozšířila oči a ztlumila hlas, "to je ten první úkol? Draci?!"

Harry nešťastně přikývnul a Hermionu si rozpolceně zkousla ret. Zamyslela jsem se a vstala od stolu. Rychle jsem prošla sekcí chráněných tvorů a bez jediného pohledu prošla kolem Kruma. Samozřejmě jsem vrhla pohled na knihu, jenž měl před sebou a celkem očekávaně - byla o dracích. Akorát v rumunštině.

Letmo jsem prošla očima regál vedle něj a vytáhla jednu z lékouzelnických knih. Spěšně jsem prošla davem nafintěných holek a zapadla do našeho tajného koutku. Hermiona zvědavě poskočila, když v mých rukou spatřila knihu a Harry se jen odevzdaně podíval na její název.

"Hledáme kouzla proti drakovi, ne pro mě, až mě usmaží jako briketu," řekl mírně naštvaně.
"Harry," okřikla ho Hermiona, ale já je ignorovala a rychle nalistovala stranu se zrakem.
Přesunula jsem knihu jejich směrem a hůlkou zvýraznila jednu část. Oba se ke knize naklonili a přečetli krátký odstavec. Harry poněkud nechápavě zvedl hlavu.

"A tohle je mi přesně k čemu?," zeptal se a snažil se potlačit mrzutost ve svém hlase.
Usmála jsem a pozvedla obočí.
"Ach jistě. Co třeba, že každý má nějaké slabé místo?," naznačila jsem.

Hermiona vzrušeně vypískla, vyskočila ze židle a vyběhla do stejné sekce, z níž jsem knihu vytáhla. Harry nechápavě zavrtěl hlavou a znovu se zadíval na odstavec. Přesně jsem viděla moment, kdy mu to všechno zapadlo dohromady.
"Jejich nejslabším místem jsou..."

"Oči," přikývla jsem a posadila se blíž k němu. Otočila jsem knihu na další stranu, kde bylo podrobně popsáno oslepující kouzlo.
"Konjunktivitus by mělo být nejlepší," řekla jsem zamyšleně a prohlížela si inkantaci a pohyb hůlkou. "Jen do toho musíš dát opravdu velkou sílu a soustředěnost. A taky... hm..."

"Přece to nemůže být tak těžké - co ještě?," zeptal se nadějně a naklonil se blíž.
"Neber si to špatně, ale musíš tomu drakovi opravdu chtít ublížit," řekla jsem opatrně a pozorovala jeho tvář.
"Ach," hlesl, "ale to bych... to bych snad zvládl."

Smutně jsem se usmála a překryla jeho dlaň tou svojí.
"Musel bys to kouzlo nacvičit. Na někom nacvičit," řekla jsem potichu.
"Máš pravdu," potřásl hlavou, "nemohl bych to zkoušet na Hermioně nebo na tobě. Neublížil bych vám..."

Vzápětí zčervenal a podíval se na naše propletené ruce. Úspěšně jsem zčervenala taky a jako na povel jsme své ruce od sebe odtáhli. V ten okamžik se vrátila Hermiona s několika obrovskými knihami a položila je na stůl, jenž se pod tou vahou povážlivě prohnul.

Změřila si nás zvídavým pohledem, pod nímž jsme zčervenali ještě víc a v očích jí proběhlo podezřelé šibalství.
"Něco jsem prošvihla?," zeptala se nakonec.
"Ne," odpověděli jsme sborově.

"Fajn," pokrčila rameny a posadila se. "Našla jsem několik kouzel, které by drakovi zhoršili viditelnost nebo omezili jeho vidění. Některá kouzla jsou stavěna pouze na periferní vidění, takže by bylo ideální, kdyby..."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"A co tohle? Tenebris visum - překlad je doslova tmavý pohled. Měl by znemožnit vidění," vykřikla nadšeně, již po třicáté deváté, Hermiona a přistrčila mi další z mnoha knih, jenž kolem nás naskládala.

Zadívala jsem se na příslušný článek a povzdechla si. Harry už zmizel před dvěma hodinami, když jsem ho poslala pryč, protože nás víc rušil v hledání, než aby nám pomáhal. Ale já chápala jeho přetlak, takže jsem ho poslala se projít a vyventilovat to.

Což ovšem nijak neřešilo náš problém s několika tisíci kouzel, týkajících se zraku a jeho poruchách. Nikdy jsem mámě nebyla vděčnější za rychlokurz hledání pojmů v lékouzelnických knihách. Nikdy. Vrátila jsem se myšlenkami zpět k Hermioně se zdrceným pohledem.

"Jo to by šlo, pokud by Harry byl dospělý, ženatý a..."
"Tak už jste na něco přišli?," zeptal se Harry, jenž se zničehonic objevil za našimi zády a zněl podivně vesele.

Ve stejnou chvíli jsme se na něj s Hermionou zamračily. Na obranu zvedl ruce, ale nepřestal se nadšeně zubit. Sesunul se hned vedle mě a přes rameno mi letmo přečetl kouzlo.
"Tenebres vitum?"

"Tenebris visum," opravila ho automaticky Hermiona. "A fungoval by pouze kdybys byl ženatý, dospělý a ehm... no..."
Harry pozdvihl obočí a Hermiona zčervenala. Přimhouřila jsem ďábelsky oči.

"A kdybys nebyl panic," zavrkala jsem sladce a otočila knihu na další stranu, kde byla celkem detailně namalovaná ilustrace.
Harry taky zrudl, vytřeštil zrak a já se ušklíbla, když mu konečně zmizel z tváře ten úsměv. Protočila jsem očima, když se mi vyhýbal pohledem a Hermiona se začala potutelně usmívat.

"A teď k věci. Co jsi zjistil ty?," zeptala jsem se.
Potěšeně se usmál a naklonil se blíž.
"Potřebuju se do úterý naučit přivolávací kouzlo."

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"No vidíš Harry, teď už ti to šlo mnohem líp!"
Nevěřícně jsme se na ni s Harrym podívali a ona měla alespoň tu slušnost, že se začervenala. Harry se bezradně posadil na lavici a prohábl si vlasy.

"Jsem totálně v háji. Co jsem si myslel, že to zvládnu za dva dny! Naučit se nějaké nové kouzlo. Tohle je beznadějný," zaskučel a složil hlavu do dlaní.
"Ale no tak Harry, to nějak zvládneme. Máme ještě minimálně deset hodin, takže když...," klidnila ho Hermiona.

A vnukla mi nápad. Možná, že jen potřeboval menší motivaci, aby zvládl ten správný švih zápěstím. Tvář se mi roztáhla do nebezpečného úsměvu, když mi pohled padl na jeho odložený hábit. Chvatně jsem k němu přiskočila a vylovila kousek pergamenu, jenž měl být zcela jistě odeslán nebo byl doručen.

Odběhla jsem na druhou stranu třídy a na Hermionin nechápavý pohled se ušklíbla. Otočila jsem se k nim zády a zabezpečila pergamen proti otevření diskrétním kouzlem. Když jsem se otočila zpět, oba se na mě dívali zcela překvapeně, protože si vůbec nevšimli, co jsem provedla.

"Takže Harry. Vypadá to, že prostě potřebuješ nějakou motivaci," řekla jsem ledabyle a vytáhla pergamen zpoza zad.

Okamžitě vyskočil na nohy a doběhl ke svému hábitu, v němž samozřejmě chyběl jeho dopis. Vztekle se na mě podíval a vytáhl hůlku. Okamžitě jsem seslala do půli učebny Odpuzující kouzlo. Pevně jsem stiskla hůlku a nahodila netečnou masku.
"Co blbneš?," vyštěkl.

Hermiona se zděšeně dívala na pergamen v mé ruce. Hned mi bylo jasné, že obsahuje něco opravdu důležitého. Jenže on se potřeboval to kouzlo naučit a tohle byl zcela očividně jediný způsob, jak ho donutit se soustředit.
"Motivuju tě," pronesla jsem klidně a zamávala pergamenem. "A podle toho, jak nic neděláš, ti asi ani nebude vadit, když si ho přečtu, viď?"

Má slova měla požadovaný účinek - použil hůlku. Ovšem nepronesl Accio, jak jsem předpokládala, že ho okamžitě napadne. Poslal na mě sérii útočných zaklínadel. Pekelně ostrých, abych se přiznala. S menšími obtížemi jsem se jim vyhnula nebo je zablokovala.

"Harry!," vyjekla Hermiona a chytila ho za rukáv, nutíc ho přestat útočit.
"Má Čmuchalův dopis," procedil skrz zuby a dál mě probodával smaragdovýma očima.

Takže ten dopis dostal od někoho, koho si opravdu cení. Neměla jsme sebemneší tušení, kdo tje ten Čmuchal. Nezbylo mi nic jiného, než se pustit do ráznějšího řešení. Odlevitovala jsem dopis kousek od sebe a nechala ho viset ve vzduchu.

"To mi ten dopis opravdu necháš?," zeptala jsem se dráždivě.
Vztekal se, ale stále nepoužil přivolávací kouzlo. Chladně jsem přikývla a pozvedla hůlku.
"Fajn. V tom případě - Incendio!"

Spolu s mým kouzlem, Hermioniným výkřikem "NE!", se třídou konečně rozlehlo to správné kouzlo.
"Accio!"

Pergamen se přestal komíhat ve vzduchu a poslušně odletěl ke svému majiteli. Odklonila jsem své Incendio do krbu a sklonila hůlku. Na chvíli se rozhostilo úplné ticho. Otočila jsem se zpět. Hermiona na mě zírala naprosto nevěřícně a taky trochu naštvaně.

Zato Harry... Ten němě zíral na pergamen ve své ruce a poté vzhlédl, aby se na mě mohl široce zazubit. Jemně jsem se usmála nazpět, nečekala jsem, že to pochopí a nebude na mě naštvaný. Čekala jsem šílený výbuch vzteku.

"To od tebe bylo velice nezodpovědné a ošklivé," zamračila se Hermiona, když jsem k nim pomalu došla.
"Revelio," zašeptala jsem místo odpovědi a mávla hůlkou nad pergamenem.

Nad ním se rozzářilo jemně modré světlo a zformulovalo se do dvou kouzel. Diskrétní a ohnivzdorné. Hermiona překvapeně zamrkala a po vzteku už nebylo ani stopy.
"Nechtěla jsem to číst a ani zničit. Nejsem tak nezodpovědná," řekla jsem tiše a skousla si ret.

Znovu zavládlo ticho. Poté se Harry upřímně rozesmál a prudce mě objal.
"Díky. Teď už se jenom vypořádat s drakem," řekl upřímně a pustil mě.
"Nemáš zač," usmála jsem se zpět.

Jen málokdo dokáže ublížit svým blízkým, aby jim otevřel oči a navedl je na správnou cestu. Jedna z nemála věcí, co jsem se naučila od mámy a profesora Snapea.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

V úterý ráno jsem hned po snídani čekala schovaná ve třetím patře, jak bylo domluveno. Netrpělivě jsem přešlapovala a zírala na konec chodby. Opravdu se velmi brzy objevili a rychlým krokem mířili mým směrem.

Harry byl úplně bílý ve tváři podivně prázdný výraz. Hermiona vedle něj vypadala nervózně, ale zcela jasně se snažila působit klidně, ale nebyla jsem si jistá, jestli to Harrymu pomáhá. Nicméně snaha to byla dobrá.

"Ahoj," řekla jsem a snažila se znít povzbudivě.
"Ahoj," odpověděla mi Hermiona.

Harry jenom přikývl a dál pokračoval otupěle v cestě. Ustaraně jsme se na sebe s Hermionou podívaly a okamžitě ho doběhly. Ve škole už nikdo nebyl, takže jsem si dovolila ho povzbudivě chytit za ruku.

Vděčně se na mě podíval a pokusil se o něco podobného úsměvu, ale zjevně neuspěl. Hermiona ho chytila z druhé strany a ruku v ruce jsme prošli prázdným hradem. Před branami jsme se zastavili a já se na ně smutně podívala.

"Musím k našim," řekla jsem a vyprostila svou ruku z jeho pevného a hřejivého sevření.
"Zvádneš to. A kdyby něco - my s Hermionou ti přispěcháme na pomoc," usmála jsem se.
"Díky," hlesl tiše.

Bezmocně jsem se podívala na Hermionu. Ta mi oplácela stejný pohled a taktéž pustila jeho ruku. Přistoupila jsem k němu a něžně ho objala. Víc jsem pro něj nemohla udělat. Roztřeseně mě objal nazpět. Kdo by neměl strach, vstříc takovému nebezpečí?

"Je čas," zašeptala Hermiona, když se rozezněl zvon, který ohlašoval patnáct minut do začátku Turnaje.
Neochotně jsem ho pustila a naposled se na ně podívala.
"Za chvíli se uvidíme," řekla jsem a naposedy se na ně usmála.

Rychle jsem se otočila, rozběhla se směrem pod les, kde jsem vyčkala na blížící se skupinu Krásnohůlských. Nenápadně jsem se vkradla k Julce a Rileymu, kteří mě okamžitě zapojili do jakési konverzace a zařídili mi tak alibi.

Kráčeli jsme za madame Maxime, jejíž ruka spočívala na zádech Fleur Delacourové, jejíž pohlednou tvář brázdil stejný strach, jaký jsem viděla u Harryho. Konečně se ta holka ukázala jako člověk.

Když pohledem netečně utkvěla na naší skupince, všichni jsme jí poslali povzbudivý úsměv. Jemně nám ho vrátila zpět a odpojila se od nás u stanu soutěžicích. A můžeme začít, pomyslela jsem si, když nás madame Maxime odvedla na tribunu.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Vzít dračici vejce. Ano jistě. To přece zvládne každý. Tohle určitě vymýšlejí největší kapacity na ministerstvu, že? Mohlo to být ještě horší? Ne. Raději si na tuhle otázku neodpovídat. Tak to bude pro všechny bezpečnější.

První šampion, jenž se měl utkat s drakem, byl Cedrik. Vypadal naprosto vyrovnaně, snad jen jemně zelený ve tváři, když vešel do arény a do patnácti minut, neměl co řešit. Obzvlášť se svým chytrým přeměněním balvanu na psa. Bylo zde i pár ošemetných momentů, ale jinak si vedl velmi dobře.

V jeho podání všechno vypadalo jednoduše. Švédský krátkonosý drak ještě chvíli plival oheň, ale nevypadal nijak podrážděně. Výborně jeden z draků byl za námi. Takže Harry jde nejspíš jako poslední. Jen ať si promerlina nevytáhne toho maďarského trnoocasého.
"Slečno Delacourová - mohu-li prosit!," ozval se Ludo Pytloun.

Napjatě jsem se posunula blíž a držela jí pěsti. Nechtěla jsem, aby se jí něco stalo. Fleur byla očividně vyděšená, ale hrdě vešla do arény. Začala ji omračovat a uspávat, po chvíli to opravdu vypadalo slibně, dokud dračice nezachrápala a nezapálila jí sukni. Naštěstí vše rychle uhasila a omámenému drakovi vejce sebrala.

Podívala jsem se na časoměřič. Trvalo jí to pouhých deset minut. No páni. To se Harry bude muset snažit. Povstala jsem spolu s ostatními Krásnohůlskými a obdařila Fleur opravdovým úsměvem a potleskem. Vypadala nadšeně. Dračici vlšského zeleného zatím odváděli z arény.

Když jsme se usadili, vyzval Ludo Pytloun Kruvalského šampiona, Viktora Kruma. Jakmile jsem uviděla červeného čínského ohniváče. Zaúpěla jsem a složila hlavu do dlaní. No jasně, že si Harry vytáhne tu největší potvoru ze všech.

Pohledem jsem se střetla s Hermionou, jež seděla o dvě tribuny dál a vyměnila si s ní pochmurný a vyděšený pohled. Když diváci zahučeli a Krum trefil draka do očí kouzlem Konjunktivitus, obrátila jsem svou pozornost zpět na Turnaj.

Kouzlo fungovalo dokonale, jenže drak se svalil na zem a rozmačkal dobrou polovinu opravdových vajec, než se Krum dostal k tomu zlatému a zrušil kouzlo. Časoměřič ukazoval osm a půl minuty. Kruval se jasně dostal do vedení. Tohle porotci nemohli opomenout.

A taky že ne. Igor Karkarov dal svému favoritovi plný počet bodů. Všichni hučeli a pískali - tohle bylo nefér, jelikož rozdrtil vejce, jimž se nemělo nic stát. Když do ohrady vlekly velice naštvanou maďarskou trnoocasou dračici, byla jsem hotový uzlíček nervů.

Naklonila jsem se a prosila Merlina, aby Harryho ochránil. Za okamžik se ozval hvizd píšťalky a Harry vešel do ohrady. Okamžitě pozvedl hůlku a z plných plic zvolal:
"Accio Kulový blesk!"

Vypadal nejistě, ale já věděla, že to bude fungovat. Cítila jsem jeho magii, jak se rozepjala přes pozemky a za chvíli k němu svižně doletělo koště, jenž se zastavilo v pozici, která vybízela k nasednutí.

Harry naskočil na koště a já konečně viděla nejlepšího chytače v akci. A že to byla podívaná. Harry ji dráždil a ona mu to oplácela plamennými útoky. Doslova. Při jednom z obratu ho ocasem uhodila do ramene, až to v tribunách zašumělo.

Věděla jsem, že ji chce donutit, aby vzlétla a to se mu nakonec podařilo. Když dračice vzlétla, Harry bleskově zamířil k zemi, popadl vejce a dřív, než se dračice stihla rozkoukat, letěl nad tribunou s vejcem pod zdravou paží.

Všichni jsme vyskočili a hlasitě tleskali a křičeli. Ze srdce mi spadl obrovský kámen a jediné, na co jsem dovedla myslet bylo to, že je Harry naživu a první úkol má za sebou. Hermiona na druhé straně vypadala, že myslí na to samé.

Za okamžik se zvedla a spolu se zrzavým chlapcem zamířila do stanu, kam Harry zmizel, aby mu ošetřili ruku. Na tribuně jsme zůstali, abychom mohli ještě více nenávidět Karkarova, jenž dal Harrymu pouhou čtyřku.

Poté jsme se sborově seřadili a vyrazili za Madame Maxime a Fleur zpět ke Kočáru. U východu ze stanu šampionů, právě vyšli Harry, Hermiona a zrzek. Usmála jsem se jeho směrem a ukázala mu zdvižený palec.

Harry se široce zazubil nazpět, zamával mi a ústy naznačil děkuju. Jen jsem pokývala hlavou a usmála se o něco víc. Zrzek do něj drcnul a okamžitě se ho na něco začal vyptávat. Harry se k němu otočil s rozzářenýma očima, jaké jsem u něj neviděla od chvíle, kdy ještě nebyl šampion.


Šťastně jsem se podívala na modrou oblohu bez mráčků a objala své přátelé. A někdy nám dá život šanci...



Vysvětlivky:
  • Sam v téhle kapitole s Harrym a Hermionou nemluví francouzsky, je to jen zdůraznění v řeči.
  • Ano, čas Viktora Kruma jsem si vymyslela. Ale podle hodnocení se Harry dělí o první pozici s Krumem a i když mu dal Karkarov 10, stejně musel mít dobrý čas, aby si první místo zasloužil.
  • Tenebris visum - nebylo v Harrym Potterovi, ani jinde. Přeložila jsem si ta dvě slova v latině a dala je dohromady. Ach, jak jednoduše vymyslíme nové kouzlo, že? :)

S láskou
Romadůr

19. Lektvarové příhody

20. září 2014 v 12:12 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

ne nezapomněla jsem na vás. Ano, píšu jako o život. Bohužel nemám jenom tenhle blog a taky musím něco dělat do školy, nemluvě o tom, že domů se dostanu až odpoledne. Každopádně myslím na vás a přemýšlela jsem i nad další výzvou. :) Co vy na to? :)

19. Lektvarové příhody

"Jste tu brzo," uvítal mě profesor Snape, když otevřel dveře, aby mě vpustil dovnitř.
"Pardon," omluvila jsem se mrzutě a následovala ho do laboratoře. "Ale musela jsem se dostat nenápadně z Kočáru a pak projít celý hrad a podzemí, aniž by mě někdo spatřil."

"Zdá se tedy, že vaše "akce" byla úspěšná," konstatoval a pokynul mi ke stolku, jenž stál hned vedle něj. "Na drobno, stejné kusy."
Přikývla jsem a chopila se nože.

"Madame Pomfreyová dnes pustila Julce z ošetřovny. Děkuju vám."
Pozvedl obočí a zamíchal lektvar v kotlíku před sebou.
"Nemám ponětí, proč mi tohle sdělujete."
Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.

"Protože to vy jste pro ni připravil lektvary na uzdravení," zdůraznila jsem svou pointu a ignorovala jeho posměšné odfrknutí.
"Vy si snad o každém myslíte, že spadl z nebe," zavrtěl nevěřícně hlavou.

"Bohužel ne," podotkla jsem temně a zamračila se.
"Tak co pan Wright provedl tak neodpustitelného?," zeptal se ironicky.

Šokovaně jsem se na něj otočila a sledovala temné uspokojení v jeho očích. Naštvaně jsem se zamračila, otočila ke stolku a semkla rty. Tak já mám i v Bradavicích osobní hlídače.
"Je to pitomec," konstatovala jsem.
"To nepochybně je. Nicméně mě zajímá, díky čemu jste si tuhle skutečnost uvědomila," zopakoval svůj dotaz.

"Protože si myslí, že ví všechno nejlíp!," vybuchla jsem a odložila nůž na stůl. "Včera, když Pohár vybral Harryho jako šampiona, ten idiot vážně věřil, že tam své jméno hodil! Chci říct - viděl jste přece, jak se tvářil! Myslím Harryho. Bylo jasné, že ho tam nehodil. A pak mi Denis řekl, že jsem další potřeštěná fanynka bez mozku," dokončila jsem rozhorleně.

Věnoval mi zvláštní pohled, načež se s přikývnutím otočil zpět ke kotlíku.
"Takoví většinou jsou chlapci v pubertě. Nikdy s nimi není kloudná řeč. Nicméně s vaší myšlenkou souhlasím. Je naprosto nemyslitelné, že by Potter své jméno hodil do Poháru dobrovolně a ač se mi to příčí, souhlasím s Moodym - někdo se Pottera snaží zbavit. A musím uznat, že opravdu volil chytře," řekl temně a zamíchal lektvar.

"Opravdu ho nemůžete z toho Turnaje dostat?," zeptala jsem se nadějně.
Zavrtěl hlavou.
"Ohnivý Pohár je velmi silný magický předmět a jeho volbu nemůžeme nijak zrušit. Věřte mi, že jsme s ředitelem zkoušeli vše, co bylo v našich silách."
Smutně jsem přikývla a vrátila se ke krájení kořene asfodelu. Život je opravdu svině.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když se Julce vrátila z ošetřovny zpět do Kočáru, všechno se vrátilo do starých kolejí. Tedy téměř. Ten večer mě Julce spolu s Rileym přemlouvali, abych dala Denisovi ještě jednu šanci a pokusila se s ním promluvit. Nemohla jsem uvěřit, když jsem se druhý den opravdu držela jejich rady.

Na snídani jsem ho nenašla vůbec. Buď se mi vyhýbal tak dokonale, že věděl, kdy nemá být v Síni nebo měl jen zatracené štěstí. Těžce jsem si povzdechla při zjištění, že to budu muset vyřešit v mé první hodině s Havraspárskými. A ještě ke všemu v Lektvarech.

I kdyby měl Snape opravdu hodně dobrou náladu (což zahrnovalo pouze slovní útoky a strhnutí několika desítek bodů), nic by nešlo podle plánu. Do sklepení jsem se dostala asi patnáct minut před zvoněním a trpělivě vyčkávala příchod Havraspáských čtvrťáků.
Mrzimorští již byli v pozoru s učebnicí Lektvarů. Těsně se zvoněním zpoza rohu vyšla obří skupinka studentů, mezi nimiž byli i Kruvalští a pár děvčat z naší školy.

Ve chvíli, kdy jsem konečně zahlédla hnědou kštici mezi všemi studenty, otevřely se za mnou rázně dveře od učebny a kolem mě se přehnala skupina Mrzimorských, jež nejspíš chtěla obsadit zadní lavice, tak vehementně, že mě téměř srazila k zemi.

V učebně po jejich náletu nezbylo příliš volných míst, takže jsem se logicky musela obětovat a spokojit se s první lavicí. Byla jsem jediná, kdo s tím neměl problém a nezačal se třepat v okamžiku, kdy se na ně profesor Snape podíval.

"Jak vidím, pan ředitel vybral opravdu vhodné a reprezentující studenty v hodinách s našimi hosty," ušklíbl se, když se zavířením svého pláště vešel do učebny a jedna Mrzimorská dívka zděšeně vypískla a vrazila do své sousedky.

Snape se prudce otočil a zle se na ně podíval.
"Perfektní načasování, slečno Abbottová," pronesl jízlivě, načež se otočil zpět ke katedře.
"A pět bodů z Mrzimoru, za vaši neschopnost," štěkl přes rameno.

Z mrzimorské strany se ozvaly nespokojené vzdechy, ale nikdo si nehodlal stěžovat hlasitěji. Snape mezitím mávl hůlkou a na tabuli se zjevili pokyny k přípravě Rozptylovacího odvaru. Poté se opět otočil k nám a jediným pohledem si získal veškerou pozornost.

"V dnešní hodině mi opět prokážete své lektvarové schopnosti," ušklíbl se a pohledem zabrousil k zadním lavicím, kde se krčili mrzimorští," a připravíte Rozptylovací odvar. Tento lektvar je jedním z lehčích, nicméně se může objevit při zkouškách NKÚ, což znamená..."

Přerušil ho náhlý vpád tří studentů do učebny. Zadržela jsem povzdech, když jsem v jednom z nich poznala Denise. Snape se škodolibě usmál.
"Výborně pánové - to bude deset bodů za každého. Jistě vám nemusím vysvětlovat, kvůli čemu," řekl chladně.

Chlapci sborově kývli a raději neprotestovali. To byla podle mě dobrá volba. Stačil jim jediný rozhled po třídě, aby si domysleli, že dál než ve třetí lavici nebudou. Rozešli se tedy co nejdál od katedry, když je profesor znovu zastavil. Konkrétně jednoho z nich.

"Pane Wrighte, první lavice je jen z poloviny obsazená a jsem si jist, že slečně Harperové velmi rád předvedete své schopnosti."

Nikdo mi neviděl do obličeje, takže jsem se na profesora ošklivě podívala. Vrátil mi neznatelný úšklebek a v jeho očích zářilo zlomyslné potěšení. Jen jsem neměla tušení, koho z nás dvou chtěl potrestat.

"Je to opravdu nutné, pane?," zeptal se nadějně Denis.
To bolelo. Snape se zamračil a z jeho očí čišel chlad, stejně jako z jeho slov.
"Okamžitě. Nepochybuji o tom, že slečně Harperové v Lektvarech nesaháte ani po kotníky, nicméně bude velmi zábavné pozorovat vaše pokusy," sdělil mu posměšně a ukázal na místo vedle mě.

Ach bože. Skvěle. Odsunula jsem se na svou půlku a odhrnula přísady stranou. Jedna z Havraspárských dívek se po mně nepěkně podívala. Obdivovatelky, Denisi? Hned se cítím líp.
"Pokyny máte na tabuli, máte přesně sedmdesát minut. Začněte!," vyzval nás Snape.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Ignoroval mě, takže jsem se přizpůsobila a ignorovala ho taky. Hodně dětinské, ale já mu nehodlala dělat nějaké ústupky. Asi v půli přípravy jsme se oba natáhli po stejném noži. Vzhlédla jsem od kotlíku a skousla si ret.

"Smím?," zeptal se s jasnou nezúčastněností v hlase.
"Jasně," hlesla jsem tiše.
Profesor Snape v té chvíli peskoval jednu mrzimorskou dívku na konci třídy, když se k nám otočila černovláska z havraspáru, co se na mě na začátku hodiny tak mračila.

"Mohl bys mi půjčit scvrklofík, Denisi?," zeptala se ho, přičemž mě dokonale ignorovala a svůdně se na něj usmála.

Měla jsem sto chutí protočit očima, ale opětovala jsem její ignoraci. Denis se na ni netečně podíval a podal jí přísadu. Trpitelsky protočila očima, přidala přísadu do kotlíku a znovu se k nám otočila. Můj kotlík právě procházel varem, takže jsem potřebovala ten nůž.

"Půjčil bys mi ten nůž, prosím?," zeptala jsem se ho slušně.
Bez jediného pohledu mi ho hodil na pracovní desku. Černovláska se zachichotala, pohledem zkontrolovala, jak daleko je Snape, koketně pohodila vlasy a zamrkala na Denise.

"To je ta chudinka, co se na ni otec vykašlal?," zasmála se tiše a ušklíbla se mým směrem.
Děkovala jsem za ty hodiny strávené se Snapem během léta. Moje dokonalá nicneříkající maska byla na místě, což černovlásku zřejmě namíchlo, když jsem nijak nereagovala a dál pokračovala v práci. Znovu se k němu otočila.

"Víš, někteří z nás jsou prostě takoví chudáčci..."
"Máte nějaký zvláštní důvod se v mé hodině vybavovat, slečno Patilová? Ne? V tom případě dvacet bodů a školní trest!," vynořil se ve správnou chvíli profesor a umlčel ji.

Bylo to zadostiučinění, ale stejně jsem měla pocit, jako bych měla knedlík v krku a kolem srdce pevně omotanou ledovou pěst. Denis něco šeptnul jejím směrem a hypnotizoval mě pohledem. Jenže já jsem teď neměla náladu se s ním o něčem bavit.

Posledních deset minut jsem jen netrpělivě vyčkávala konec hodiny. Jakmile zazvonilo, všichni se ihned hrnuli ven ze třídy. Okamžitě jsem se zařadila mezi Kruvalské, protože mě dokonale kryli svoji výškou a děkovala všem bohům, že Snape nepoznal...
"Slečno Harperová? Na slovíčko."

Sakra. Neochotně jsem se vrátila do třídy a stoupla si nervózně šoupajíc nohama před katedru. Statečně jsem zvedla pohled od země a zadívala se do jeho tmavých očí. Svou chybu jsem si uvědomila v okamžiku, kdy jsem ucítila cizí přítomnost ve své mysli.

Urputně jsem se snažila vzpomenout na to, jak ho blokovat, ale neměla jsem šanci. Na to byl až příliš zdatný Nitrozpytec. Jen letmo zabrousil do půli hodiny a zmizel z mé mysli. Šokem jsem se vrátila do reality. Taška mi spadla z ramene a já vrávoravě vrazila pozadu do lavice. V hlavě mi jemně třeštilo.

"Je mi líto, ale bylo to nutné," řekl a odmlčel se. "Myslím, že bude nejlepší, pokud budete navštěvovat hodiny výhradně s Nebelvírem a Zmijozelem."
Pohlédla jsem na něj s jasnou výčitkou v očích. Překvapeně jsem zamrkala, když mi jednoduchým kouzlem odstranil tepání ve spáncích.

"Můžete jít," kývl na mě.
Sebrala jsem svou tašku a opatrně zamířila ke dveřím. Na druhou stranu... nic se mnou nerozebíral. S rukou na klice jsem se zastavila.

"Děkuju," otočila jsem se zpět a jemně se usmála.
"Nemáte zač," zazněla tichá odpověď a za pár vteřin jsem byla v učebně sama.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

"... není všechno - podívej!"
S neblahým tušením jsem se prosmýkla kolem trojice Nebelvírských, jenž se opírala o zeď. Přímo přede mnou stáli Zmijozelští a naproti nim Harry s Hermionou. Přimhouřila jsem oči, když jsem v jednom z nich poznala Zabiniho. Vedle něj totiž nestál nikdo jiný, než Pierre Avery.

Na jejich hrudi se blýskaly odznaky, jenž hlásaly: Potter je hnusák! Nad jejich hloupou jednoduchostí jsem měla chuť protočit očima.
"Chceš jeden Grangerová?," zeptal se zrovna blonďák a podíval se na Hermionu chladnýma šedýma očima.

Zamrkala jsem nad jejich viditelnou podobností s mýma očima. Byla jsem si téměř jistá, že já v nich nikdy neměla takový chlad. Zcela jasně se tu schylovalo k souboji, takže jsem se co nejrychleji přesouvala kupředu, ale než jsem stihla zasáhnout, už proti sobě vytáhli hůlky.

"Furnunculus!"
"Densaugueo!"

Jejich kouzla se střetla a vyrazila jiným směrem, než byla poslána. Harryho kouzlo trefilo jednoho hromotluka vedle blonďáka, jenž zakřičel a chytil se rukama za obličej. Druhé kouzlo trefilo Hermionu, která zděšeně vykřikla a rukou si tiskla ústa.

V dálce jsem uviděla otevírající se dveře, z nichž s temně zamračeným pohledem vyšel profesor Lektvarů a rychlým krokem mířil k nám. Jenže blonďák ho za sebou ani nezaslechl, ani neviděl, takže se rozhodl vypálit další kouzlo na Harryho, jenž k němu stál otočený zády a snažil se nějak pomoci Hermioně.
"Defodio!"

Jenže vřískající hromotluk, vrazil do blonďáka, čímž změnil trajektorii kouzla a to se rozletělo mým směrem. Než jsem vůbec stihla pozvednout hůlku a zvednout nějaký štít, trefilo mě přímo do hrudi. Hlouček studentů vyjekl a Harry se prudce otočil zpět.

V celé chodbě se rozlehlo ostré prasknutí, jenž vydalo mé žebro. Ani jsem nestihla vykřiknout, a kolem mě se obtočil fialový paprsek a milosrdně mě poslal do bezvědomí. Když jsem padala k zemi, někdo mě zachytil před pádem na tvrdou zem a zdálky jsem uslyšela rozčilený křik.
"Pane Malfoyi!"

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Otevřela jsem oči a zírala na bílý strop Bradavické ošetřovny. Tak už jsem opět tady, pomyslela jsem si nevesele. A dokonce tu nejsem vlastním přičiněním. Posadila jsem se na posteli, překvpaená, že mě nic nebolí a cítím se naprosto v pořádku.

"Ach! Slečno Harperová, jsem ráda, že jste se probrala," ozval se okamžitě hlas místní ošetřovatelky.
Kvapně prošla místností, postavila přede mě dvě lahvičky s lektvary a přísně se na mě zadívala. Nepatrně jsem se přikrčila.

"Jste tu teprve chvíli a už se tu zjevujete častěji než pan Potter a to už je co říct..."
"Madame Pomfreyová, tohle ale opravdu nebyla její chyba. Malfoy na ni vypálil kletbu," prohlásil rozhodně dívčí hlas.

Otočila jsem se a usmála se na Hermionu, která právě vcházela do ošetřovny. Pomfreyová si povzdechla, ale nakonec zakroutila hlavou.
"Až vypijete své lektvary, smíte odejít se slečnou Grangerovou. A snažte se vyhýbat soubojům," pronesla jemně a odkráčela do kanceláře.

Vpravila jsem do sebe určené lektvary a připojila se k Hermioně. Pořádně jsem si ji prohlédla a její úsměv se ještě rozšířil. Uznale jsem pokývala hlavou.
"Koukám, že tvé zuby jsou už zase na svém místě," řekla jsem.

Potutelně se usmála a přikývla.
"To ano. Mimochodem, vzala jsem ti tvou tašku. Ležela na chodbě," odpověděla a podala mi ji.
"Děkuju. Co se vlastně stalo potom, co jsem odpadla?," zeptala jsem se zvědavě a hodila si tašku přes rameno.

"No... Když tě trefilo to kouzlo - to byl opravdu příšerný zvuk, jak ti prasklo žebro! Hned potom na tebe vyslal nějaké kouzlo profesor Snape a ty si odpadla přímo Harrymu do náruče," povídala bezstarostně a já cítila, jak se mi hrne krev do tváří.
"Ale potom - a to bylo opravdu divné - se rozkřičel na Malfoye. Na Malfoye! Chápej, on nikdy nekřičí a netrestá své Zmijozely a po celém hradě je známé, jak jim nadržuje... Ale dnes sebral Zmijozelu padesát bodů a dal mu týdenní školní trest!," dokončila zaníceně.

"Páni," vyklouzlo ze mě a hned jsem se cítila přijemněji.
"Kde vlastně je Harry?," zeptala jsem se jí.
"Na převažování hůlek. Všichni šampioni se ho museli zúčastnit," odpověděla pohotově.

"Kdybys ho viděla! Nikdy bych si nemyslela, že uvidím jeho a Snapea, jak spolu vycházejí. Šli s tebou společně na ošetřovnu a normálně spolu mluvili. Myslím tím, že se neuráželi, nekřičeli na sebe a prostě spolupracovali."

"Opravdu nevím, co ti na to mám říct. Totiž... on se ve skutečnosti temi urážkami prostě baví. Je to prostě jeho styl humoru a jen si lidi drží od těla, protože nemá moc rád společnost," měla jsem potřebu jí to vysvětlit.

Zvláštně se na mě podívala a pak se s jemným úsměvem zeptala.
"Ty ho znáš blíž viď? Neber si to špatně, ale," rozhlédla se po ludiprázdné chodbě a ztišila hlas, "vy jste příbuzní?"
Vykulila jsem oči a následně se upřímně rozchechtala. Když jsem popadla konečně dech, pobaveně jsem se usmívala na červenající se Hermionu.

"To ne. Raději by mě zabil, než abych byla jeho příbuzná," řekla jsem s širokým úsměvem.
"Ach, omlouvám se... já..."
"Tos nemohla tušit. Fakt, je to v pohodě. Nemusíme z toho dělat drama. My se jen... známe dlouho," prohodila jsem tajuplně.

Povytáhla obočí, ale dál se už na nic nevyptávala. Hned stočila rozhovor na první úkol Turnaje a předešlé téma nerozebírala. Ponořily jsme se do dlouhého rozhovoru o možných kouzlech, která budou nutná a čím bychom mohli Harrymu pomoci.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Turnaj Tří kouzelnických škol - podvod tisíciletí?


Exkluzivní ochutnávku přímo z dějiště vám poskytne naše hlavní reportérka, přitažlivá plavovláska Rita Holoubková! Je načase, abyste si osvěžili příběh o Chlapci, který přežil a jeho nejnovějším rebelském kousku!



Vysvětlivky: Defodio - drtící kouzlo

S láskou
Romadůr

18. Obyčejní

13. září 2014 v 22:33 Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
Ahoj,

tak dneska pozdě večer, přidávám další kapitolu. Nedělám si iluze - všichni normální lidé už můj blog neprojíždí tkhle v noci a přečtou si to až zítra. :D Ale pokud se tu opravdu někdo najde, tak přeju příjemné večení čtení. :)


18. Obyčejní

Naštěstí jsme se do Velké Síně dostali nepozorovaně, protože jsme se přichomýtli do davu studentů, jenž právě vcházel dovnitř. Byli jsme jim za to vděční, jelikož jsme nechtěli, aby Madame Maxime zjistila, že jsme s ní nešli.
Z omylu nás vyvedla hned v okamžiku, kdy jsme se posadili u Havraspárského stolu k ostatním studentům.
"Pane Jonesi, slečno Harperová - následujte mne!," ozval se nad námi silný ženský hlas.

Okamžitě jsme vstali a vydali se za naší ředitelkou do malé místnosti vedle Síně. Madame Maxime rázně vešla do místnosti, netrpělivě nás nahnala dovnitř a jemně zaklapla dveře.
"Profesor Snape mi objasnil vaši nepřítomnost, ale byla bych velmi ráda, kdyby se podobná situace již neopakovala," řekla přísně a počkala, až přikývneme.

"Výborně. Byla jsem informována, že je slečna Stoneová na ošetřovně. Musela jsem kontaktovat její rodiče a ujistit je, že se nestalo nic příliš závažného a že bude brzy opět zdráva. Tato situace již nenastane," oznámila autoritativně.
Moudře jsme mlčeli a počkali, dokud nás laskavě nepropustila zpět do Síně. Uvnitř se všichni překřikovali, poskakovali, zatímco večeřeli a tak nebylo divu, že si nikdo nevšiml, když jsme proklouzli k Havraspárským.

Nikdo kromě Denise, jenž se na nás ustaraně obrátil.
"Máte problém?," zeptal se a položil přede mě talíř se špagetami.
"Děkuju. Ani ne. Jako obvykle," ušklíbla jsem se.

Po večeři se všichni usadili a netrpělivě vyčkávali, a teprve když zmizeli i poslední talíře, všichni ztichli a napjatě zírali na Pohár, jenž stál před učitelským stolem. Poté Brumbál s milým úsměvem vstal a postavil se před studenty.

"Nyní už je Pohár téměř připraven učinit rozhodnutí," prohlásil. "Podle mého odhadu si to vyžádá pouhou minutu. Až ohlásím jména šampionů, prosím je, aby se laskavě dostavili do horní části síně a prošli kolem učitelského stolu do sousední místnosti," ukázal na dveře za svými zády," kde dostanou první pokyny."

Poté máchl hůlkou a zhasl téměř všechna světla v místnosti. Pohár teď jasně zářil v místnosti a poutal na sebe maximální pozornost všech přítomných. Poté plameny náhle zčervenaly, zasršelo z nich pár jisker a hned nato z něj vyšlehl ohnivý jazyk, z něhož vyletěl jemně zuhelnatělý kousek pergamenu.

Brumbál útržek chytil a přidržel u světla, aby mohl přečíst jméno.
"Šampionem za Kruval... bude Viktor Krum!"

Okamžitě se rozezněl povyk a hlastý potlesk. Od Zmijozelského stolu se zvedl první šampion a šouravým krokem zamířil k řediteli Bradavic. Ten ho s úsměvem poslal do vedlejší místnosti. Věděla jsem, že tentokrát budou Krásnohůlky.

Pohár znovu vzplanul a vyhodil další ohořelý lístek. I z té velké dálky bylo velmi dobře vidět úhledné dívčí písmo.
"Šampionem za Krásnohůlky... je Fleur Delacourová!"

Zdvořile jsem se přidala k potlesku, když se nedaleko mě zvedla naše šampionka a plavným krokem zamířila k Brumbálovi, následována uznalým pohledem Madame Maxime. S Rileym jsme se na sebe otráveně podívali.

Spousta dívek vedle nás propukla v pláč, že je Pohár nevybral. Nechápala jsem to - kdo by stál o to, riskovat život kvůli tisíci galeonům? Já tedy rozhodně ne. Pohár opět vzplanul a teď se všichni Bradavičtí studenti nedočkavě posunuli blíž.

"Bradavickým šampionem... se stává Cedric Diggory!"
Vedlejší mrzimorský stůl doslova vybouchl nadšením. Všichni vyskočili na nohy, dupali a křičeli jméno jejich spolužáka a bradavičtí studenti je následovali s o něco menším nadšením. Zdvořile jsem zatleskala také.

Cedric byl opravdu pohledný mladík - ten roztomilý typ kluka, co by holce snesl modré z nebe. S širokým úsměvem se vydal k Brumbálovi, jenž mu s nadšením gratuloval a poté ho poslal do sousední místnosti.
"Výtečně!," pronesl nakonec spokojeně Brumbál. "Takže teď máme všechny tři šampiony. Své šampiony budete moci podpořit již při prvním úkolu a tím přispějete-"

Vtom se nečekaně odmlčel, když Pohár překvapivě znovu vzplanul, vyšlehl svým rudým jazykem a vyhodil ředitelovým směrem další lístek pergamenu. Brumbál ho bezděčně zachytil a chvíli ho držel před očima. V Síni bylo neuvěřitelné ticho a všichni na něj s očekáváním hleděli.

Po chvíli si Brumbál odkašlal a zřetelným hlasem přečetl:
"Harry Potter."

Vytřeštila jsem oči a stejně jako všichni ostatní sjela pohledem k dotyčnému. Harry šokovaně seděl a třeštil oči. V Síni se najednou rozlehlo šuškání, profesorka McGonnagalová rychle vstala od profesorského stolu a přešla k Brumbálovi. Něco mu říkala a on se u toho lehce zamračil.

Za okamžik se napřímil a zahleděl se Harryho směrem, jenž právě rozpačitě vysvětloval svým spolužákům, že se do soutěže nepřihlásil.
"Harry Pottere!," zavolal na něj bez svých typických jiskřiček v očích. "Harry, buď tak laskav a pojď sem!"

Ten vstal, až ho dívka s kučeravými vlasy vedle něj tiše pobídla. Velmi nejistě došel až k Brubálovi v doprovodu bzučení v sále. Brumbál ho pobídl k vedlejším dveřím. Vyprovázela jsem ho smutným pohledem. Ludo Pytloun ho brzy následoval dovnitř.
Brumbál povstal a jediným mávnutím hůlky umlčel tu vřavu.

"Prosím všechny studenty, aby se odebrali do svých kolejí. Krásnohůlské a Kruvalské žádám, aby se přesunuli do kočáru a lodi. Všechny podrobnosti Vám později podáme. Děkuji," zahlásil autoritativně a vážně Brumbál, takže nebylo divu, když se všichni okamžitě zvedli a jali se plnit jeho příkaz.

Poté se spolu se Skrkem, Karkarovem, McGonnagalovou, Snapem a madame Maxime odebrali do sousední místnosti.
"To vážně není možné! On prostě potřebuje další privilegia!," odfrkl si Denis vedle mě.
Něvěřícně jsem se na něj otočila, chňapla ho za ruku a donutila ho se zastavit.

"Přeskočilo ti?! To si myslíš, že se do Turnaje přihlásil dobrovolně?!," zeptala jsem se šokovaně.
"Jakoby se to nedalo čekat. Už od prváku tu má samé výhody a privilegia. Samozřejmě, že si to myslím - prostě se chce zase zviditelnit," pokrčil rameny.

"Uvědomuješ si, co říkáš? Kdo by chtěl takovou hloupost jako slávu za to, že se necháš zabít? To je taková kravina, Dennisi, tohle by neudělal!"
"Neudělal? Děláš, jakobys ho znala! Taky si jedna z členek fanklubu Harryho Pottera? Jenom se na člověka podíváš a hned víš jaký je?," zvolala s úšklebkem.

"Neměj obavy. Na psychologii jsi tu zřejmě expert ty, viď?! Když mě dokážeš tak perfektně odhadnout," štěkla jsem po něm.
"Sam..."

Nehodlala jsem ho dál poslouchat, takže jsem se procpala kupředu k Rileymu, chytila ho za ruku a vztekle ho vlekla dál. Takový vztek jsem na Dennise ještě v životě neměla. Nemohla jsem se dočkat, až padnu do postele a budu mít čas si všechno v klidu promyslet.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Když se mě druhý den pokoušel Riley přemluvit, abych si s Dennisem promluvila, opravdu jsem ho poslala do háje. Teprve až odešel mi došlo, že jsem byla až přehnaně tvrdá na někoho, kdo za nic nemohl a snažil se mi pomoci.

Vrátil se ze snídaně brzy a mou srdceryvnou omluvu přijal s pobaveným úsměvem. Dokonce byl tak hodný, že mi přinesl nějakou snídani do kočáru, za což jsem mu byla vděčná. Dennis mě prý sháněl, ale tomu jsem nevěnovala pozornost. Nějak jsem tušila, že by to zase skončilo nějakou hádkou.

Riley na tohle téma už hovor nenavázal a já byla jen ráda. Po krátké snídani jsem se s ním rozloučila, protože jsem chtěla poslat mámě dopis, jenž jsem včera večer sepsala. Snažila jsem se, aby nezněl tak vyděšeně, ale bylo mi jasné, že je to marná snaha.

Celou cestu do Sovince jsem neposlouchala nic jiného než Potter je podvodník, Jak tam Potter dostal své jméno nebo Cedric mu to natře. Některým jedincům jsem měla opravdovou chuť jednu vrazit, ale nepotřebovala jsem další kázání, tak jsem rychle vyběhla po schodech nahoru.

Uvnitř byla spousta sov, které se na mě zvědavě otočily, když jsem vešla do místnosti. Pohledem jsem pročesávala každý trám a hledala místo, jenž si k odpočinku vybral César. Znaveně jsem se posadila k oknu a rozhodla se počkat, kdyby náhodou letěl z nějakého lovu.

Po chvíli se ozvalo zašustění křídel a na mé koleno se snesla nádherná sova pálená. Usmála jsem se na ni a pohladila ji po hlavičce. Blaženě přivřela oči a zahoukala v souhlas. Jemně jsem se zasmála.
"Ehm... to je moje sova," ozvalo se potichu za mnou, až jsem překvapením nadskočila.

Rychle jsem se otočila k příchozímu a překvapeně zamrkala. Dívala jsem se na velmi smutného Harryho Pottera. Ten si mě také prohlédnul a pak mu pochopením zajiskřilo v očích.
"Aha. Ty mi asi nerozumíš. Ehm... to je Hedvika," řekl a názorně ukázal na sovu. "A je moje," ukázal zpět na sebe.

Dala jsem si dobrý pozor, abych nevyyprskla smíchy a jemně pobídla Hedviku, aby se pohnula ke svému pánovi. Ta však odmítla ustoupit, jen na něj zahoukala a stočila hlavičku na prázdné místo vedle mě.
"Na tohle teď nemám čas Hedviko!," řekl frustrovaně.

Odsunula jsem svoje nohy a v jasném gestu pozvedla obočí. Překvapeně zamrkal, ale nakonec se zdráhavě posadil.
"Vážně bych byl rád, kdyby byl alespoň jeden den v mém životě naprosto normální," povzdechl si a opřel se o zeď za sebou.

"Je to vážně ironie, že tohle vykládám holce, kterou sotva znám a ještě jsem kvůli ní dostal trest."
Chápavě jsem se usmála a opřela se o zeď, dávajíc mu najevo, že naslouchám. Očividně ho to nakoplo, protože znovu promluvil.

"Nikdo mi nevěří. Všichni si myslí, že jsem své jméno hodil do Poháru já a přitom jsem o tom neměl ani tušení! Víš, tohle se mi prostě stává - přijdou problém a Harry vyřeš si je. Od té doby, co jsem nastoupil do Bradavic, přitahuju problémy jako magnet. Nejdřív Kámen mudrců, pak Tajemná komnata a ve třeťáku Mozkomoři a hledaný vrah."

Zakroutil nešťastně hlavou.
"Je to příšerný, být jejich "celebrita"," vyplivl to slovo a potřásl hlavou. "Vidí mě a hned spustí - ty jsi ten Harry Potter, ó můj bože ukaž mi jizvu a jaké to bylo stát proti Voldemortovi?"
Podíval se na mě, když jsem nijak nereagovala na vyslovení jeho jména. Bylo vidět, že ho to potěšilo.

"Každý se na mě dívá a vidí Harryho Pottera - Chlapce, který přežil, Hrdinu kouzelnického světa... Ale nikdo... nikdo ve skutečnosti nevidí mě - Harryho. Obyčejnýho kluka, kterej by dal všechnu svou slávu a titul celebrity pryč, kdyby mi tu aspoň na blbých deset minut dalo normální život a vrátilo rodiče... Každej si o mně myslí, že jsem namyšlenej fracek, dokonce i můj nejlepší kamarád se ke mně obrátil zády," skončil svůj zapálený projev.

Jasně jsem vnímala jeho silnou magií, jež zahřála vzduch kolem nás. Napadl mě jen jeden způsob, jak mu pomoci.
"V tom případě je to idiot," řekla jsem bez obalu, co si myslím o jeho příteli.
Jeho smaragdové oči, jež se upíraly do dálky, se náhle zděšeně stočily zpět ke mně. Probehlo v nich tolik emocí, že jsem je všechny ani nestihla zachytit. Jen jsem si pomyslela, že ten kluk je jako otevřená kniha.

"Ty mluvíš anglicky?," vyhrkl.
"Ano," přisvědčila jsem opatrně.

Vztekle vyskočil na nohy a začal přecházet po místnosti. Rukou si nevědomky vjel do vlasů a pocuchal je ještě víc.
"To je fakt skvělý. Tohle se prostě opravdu může stát jen mě. Doufám, že sis to užila a skvěle se pobavíš na můj účet," řekl rozmrzele, ale v jeho očích se mihla bolest a zrada.

"Není zrovna milý hned soudit lidi. Pokud si tohle o mě myslíš, dovol, abych tě vyvedla z omylu. Nejsem ani z těch hloupých fanynek nebo pomstychtívých mrch... i když to ještě zvažuju," ušklíbla jsem se při své poslední větě a dál klidně seděla na parapetu.

Překvapeně se zastavil a lehce mu cukl v koutku náznak úsměvu. Zachytila jsem jeho ruku a stáhla ho zpět vedle mě. Zvědavost v jeho očích se prohloubila.

"Nejspíš nemám stejné problémy jako ty a je téměř stoprocentní šance, že je ani mít nebudu. To ale neznamená, že tě nechápu. Taky nemám zrovna růžový život, i když na rozdíl od tebe - asi ano. Můj otec mě nikdy neviděl a nepoznal, protože máma musela utéct před Smrtijedy. Ani nevěděl, že s ním čeká dítě a dozvěděl se to teprve nedávno. Teď ji opravdu nenávidí. Máma je celá nesvá, když jsem poblíž, protože jsem mu příšerně podobná. A mí prarodiče? Smrtijedi, co se snaží mě a mámu zabít, což se jim mimochodem jednou málem povedlo. Vždyť já ani nevím, co bude zítra," usmála jsem se nevesele a vyhlédla z okna.

Opatrně se na mě podíval, ale když zjistil, že nejsem naštvaná, uvolnil se.
"To jsme to teda dopracovali," řekl nakonec.
Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Nechápavě se na mě podíval.

"Právě si tvdil, že nemáš rád, když se s tebou někdo nebaví jako s obyčejným klukem. Tak mi dovol ti říct, že ani já nemám ráda zacházení v rukavičkách," oznámila jsem mu s šibalským úsměvem.
"Tak to asi nepotkávám ty správný lidi," řekl a jemně zčervenal.

Vyndal z kapsy svůj dopis a Hedvika okamžitě nastavila nožku. Harry se smutně na sovu usmál a zakroutil hlavou.
"Promiň holka, ale Si.. ehm... musím poslat jinou sovu."
Hedvika se napýřila a se vztyčnou hlavičkou se otočila ke mně.

"Můžeš si půjčit moji," navrhla jsem.
"Vážně ti to nevadí?," zeptal se opatrně.
"Pokud si tahle holka protáhne křídla s mým dopisem, pak určitě ne," usmála jsem se.
"No - co říkáš Hedviko?," otočil se na ni. Sova souhlasně zahoukala a přiskočila ke mně blíž s nataženou nožkou.

"Děkuju. Césare?," zahlásila jse do prostoru, zatímco jsem vázala Hedvice dopis na nožku.
Z vrchního trámu se ozvalo zahoukání a v dálce se objevil obrys sovy. César proletěl pod trámy, ale zcela očividně přehlédl obří zvon uprostřed, do něhož to plnou rychlostí napálil. Ozvala se dutá rána a podrážděné zahoukání.

Upřímně jsem se rozesmála a rukou zastavila Harryho, jenž se chtěl ujistit, že to moje sova opravdu přežila. Zakroutila jsem hlavou a lehkým tlakem ho donutila si sednout. Za okamžik se k nám přidal i César.

"Možná na to nevypadá, ale je kompetentní donést dopis správému adresátovi," řekla jsem pobaveně a ignoroval uražené zacvakání zubama, jenž mi přišlo od Césara v odpověď.

Harry nejistě přikývnul. Pokynula jsem prsty Césarovi, aby se přesunul ke své práci. Ten se povýšeně napřímil a lehce přeletěl k Harrymu, načež mu aristokraticky nabídl nohu. Ten se zasmál a přivázal svůj dopis.

"Blbečku," okomentovala jsem Césarův výstup.
"Nevadí, že se vrátí později?," zeptala jsem se ho, když jsme šli k většímu oknu.
"Francie není daleko," pokrčil rameny a vypustil Césara.
"Jak víš, kam ji posílám?," zeptala jsem se překvapeně a postrčila Hedviku, jež okamžitě vyletěla ven.

"No, předpokládám, že bydlíte ve Francii, když chodíš do Krásnohůlek," odpověděl a poškrábal se na hlavě.
"Předpokládáš správně," uculila jsem se a následovala ho ze schodů.
"Tak mi o sobě něco pověz," pobídla jsem ho, když jsme se dostali do první chodby.

Bylo velmi jednoduché poznat, že nerad stojí ve středu pozornosti a že je mezi děvčaty hotový stydlín. Já byla oprotí němu výmluvná až hrůza.
"Ehm... no..."

"Mám ti to ulehčit?," zeptala jsem se pobaveně a pokračovala. "Tak třeba - ráda hraju Famfrpál, jsem střelkyně. Moje znamení je Býk, nesnáším všechny mořské potvory, můj oblíbený předmět jsou Lektvary a oblíbená barva je zelená."

Chvíli na mě bezhlesně zíral. Když jsem se usmála, jemně mi úsměv vrátil.
"Jsem chytač," řekl po chvíli ticha. " Jsem ve znamení Lva. Hmm... asi nesnáším cokoliv, co uvaří teta Petunie, mám rád Obranu a moje oblíbená barva... nejspíš zelená, ale mám rád i červenou a zlatou."

"Pravý Nebelvír," okomentovala jsem to pobaveně.
Jenom se usmál a znovu zčervenal, když vyslovil další otázku.

"Promiň... ale nezmínila ses, jak se jmenuješ...?"
"Samantha, Samantha Harperová," odpověděla jsem s úsměvem.

Nadechl se k odpovědi, když ho přerušil hlasitý výkřik jeho jména z konce chodby. Přiřítila se k nám hnědovláska a udýchaně ze sebe vychrlila.
"Harry! Tady jsi! Hledala jsem tě po celém hradě, když..."
Zmlkla a střelila ke mně pohledem. Tázavě se obrátila na Harryho, jenž zčervenal a něco zagestikuloval rukama.

"No... tohle... já jsem..."
"Samantha Harperová, těší mě," přerušila jsem jeho koktání.
"Hermiona Grangerová," odpověděla zdvořile a potřásla mojí nabízenou rukou.
"Mohl si mi dát vědět, že někam mizíš," otočila se zpět k Harrymu a vyhubovala mu.

"Opravdu ti musí sdělovat, když jde s někým na rande?," zeptala jsem se pobaveně.
Hermiona překvapeně zamrkala a zadívala se na Harryho, jenž prudce zčervenal a znovu začal koktat. Ušetřila jsem ho trápení, když jsem se zasmála.

"To byla sranda," řekla jsem chlácholivě a položila mu dlaň na ruku.
"Měl si vidět, jak ses tvářil," vyprskla jsem smíchy a hermiona se ke mně přidala.
"Holky," zabrblal Harry a rozešel se.

Rychle jsme ho doběhli a pokračovali k Velké Síni ve třech. Bylo na nich jasně vidět, že už se znají dlouho a perfektně si rozumí. Naštěstí jsem mezi ně celkem v pohodě zapadla a Harry už se nezdál tak nervózní, když měl vedle sebe jasnou oporu ve své nejlepší přítelkyni.

Idyla skončila, jakmile jsme sešli schody do haly. V davu jsem zahlédla Dennise, jenž ke měn okamžitě zamířil. Když si všiml, s kým přicházím, jeho omluvný výraz se okamžitě změnil na naštvaný.

"Tohle ti mám předat," oznámil mi netečně, když přišel a podal mi kousek pergamenu.
"Děkuju," zavolala jsem za ním. Neotočil se.
Otevřela jsem pergamen a přečetla stručný dopis.

Dnes, v sedm hodin před kabinetem Lektvarů
Severus Snape

"No, tak se snad uvidíme zítra na hodině. Já musím ještě zpátky do Kočáru," usmála jsem se a rozloučila se s nimi.
Rozešla jsem se k východu, když mě zastavil Harry.

"Sam!," křikl a počkal dokud jsem se neotočila. "Děkuju."
Usmála jsem se a mrkla na něj.
"Kdykoliv."


Romadůr

Už je to rok!!!

13. září 2014 v 9:33 Oznámení a další
Ahoj,

tenhle článek jsem plánovala již dlouho, pečlivě se na něj připravovala - takže to logicky nedopadlo úplně podle mých představ. Celé léto jsem čekala, kdy tohle budu moct napsat. Můj blog slaví svůj první rok! :) A nebyla bych to já, kdybych tenhle článek neopozdila o celý týden. :D
Všechno nejlepší!

7. 9. 2013
Den, kdy jsem na tenhle blog poprvé vložila svůj příspěvek. A ano, nebyla to žádná sláva. V té době sem přišel tak jeden, možná dva lidé a věřte tomu nebo ne, já jsem za toho byla opravdu nadšená. Každý bloger jednou začínal, tak by vám o tom pravděpodobně i pověděl to stejné, co já.


Proč jsem šla blogovat?
Ve skutečnosti jsem to zpočátku brala hlavně jako stránku, kam si budu přidávat kapitoly svých povídek, protože i když nejsem dokonalá, je to něco, co lidi na internetu baví a čtou rádi. Ani u mě tomu nebylo jinak, taky ráda prolízám blogy a hledám někoho, kdo píše taky.

Pokud jste tady, na mém blogu a máte svůj vlastní, klidně mi napište komentář - nevadí mi, když někdo slušně napíše komentář, jestli bych nemrkla na jeho blog. Dívám se na všechny, jež mi napsali a jejich blogy často projíždím. Taky si cením, když mi někdo napíše, co bych měla zlepšit nebo třeba jen zareaguje na komentář. Opravdu to potěší. :)

Postupně jsem procházela i několika krizemi, kdy jsem měla opravdu chuť to vzdát a přestat psát. Ale pokaždé jsem si dala chvíli pauzu a zjistila jsem, že bez toho, abych blogovala, nemůžu žít. Už odmalička jsem ráda psala a vymýšlela si a blog to jenom prohloubil.

Asi před měsícem mi na hlavní stránce padl do oka článek, v němž se hovořlo o tom, jak se máte obrnit před takovými krizemi. Hned pod článkem byla spousta komentářů od zkušených blogerů a mnoho z nich doporučovalo udělat "tag", výzvu či něco podobného.

Řekla jsem si - proč ne? A věřte tomu, že to byl ten nejúžasnější zážitek. Mohla jsem se vyblbnout na obrázcích, plnit úkoly a obvykle se při každé výzvě i pořádně zasmát a zamyslet.


Povídky

To je asi něco, co je smyslem celého tohohle blogu. Zveřejnit mé vlastní výtvory pro ty, co si takovéhle příběhy z mé hlavy rádi přečtou.Jak jsem již zmiňovala, ráda píšu a doufám, že se v tom postupem času i zlepšuju, ale to nechám na vás, jestli si to myslíte.

Taky jsem při psaní zjistila velmi zajímavou věc. I když se mi zrovna třeba nedaří vymyslet nějaký nápad nebo nemám svůj den, stejně jsem schopná napsat kapitolu. Nejspíš nebude tak dokonalá, jak bych si představovala, ale napíšu ji.

Pokud se mi nechce nebo nemám nápad, stejně si zapnu word a píšu, protože mé ruce, jakoby samy věděly, kam mají udeřit a co napsat. Už se mi hodněkrát stalo, že jsem jen sledovala, jak mé ruce lítají po klávesnici a píšou, aniž bych sama věděla, jak chci v povídce pokračovat.

A musím uznat, že je to opravdu výhodná věc. Prostě se jenom zamyslím a představuji si sebe, místo hlavní hrdinky a nechám své ruce, aby zformulovaly moje představy. Všimli jste si toho nebo mám bujnou fantazii a přeju si, aby to tak bylo? Snad ne. :)


Je mi jasné, že až sem se dostane jen málo z vás nebo to někteří nebudou číst už jen z principu, že je to tak dlouhé. Doufám, že ne a že se najde alespoň pár lidí, co to budou schopni dočíst. Takže na závěr bych vám všem čtenářům chtěla moc poděkovat za to, že sem na můj blog chodíte, čtete články a občas i reagujete. Bez vás bych tu nebyla. Líbající

Díky!!!

S láskou
Romadůr

30. Poslední Výzva!

10. září 2014 v 17:11 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

neuvěřitelně to uteklo! Dnes jsem pořádně utahaná ze školy a ze včerejšího cvičení, brzkého vstávání... Takže se na to samozřejmě chystám i dnes a zítra, že?

Den třicátý - Jak moc Harry Potter ovlivnil můj život?


Úvodem

Tak je to tady. Neuvěřiitelně mi těch třicet dní uteklo. Dnes je třicatý a tudíž poslední den naší HP výzvy. Připadá mi to jako okamžik, co jsem váhala, zda se pustit do téhle výzvy a jestli se mi povede poctivě každý den pnit jeden úkol za druhým. A zdá se, že se mi to povedlo, co říkáte? :)


A poslední téma téhleté výzvy je jasné. Jak velký vliv měl HP na můj život a jak moc to pro mě znamená?

Je to těžké vyjádřit slovy, nicméně se o to alespoň pokusím. Znamená to pro mě neuvěřitelně moc. Harryho Pottera jsem začala číst jako malá holka - tehdy to pro mě byl prostě další dobrodružný příběh. Velmi dobře si pamatuji, jak jsem se bála číst druhý díl, protože mě sestra děsila, že je to horror a já budu mít noční můry.

Když jsem si ho četla v té době, ani jsem tolik nevnímala, jak moc důležítý pro mě bude. Četla jsem ho, protože ho četli všichni a já se tak moc zajímala, co na té knize vidí. Vždyť je to jen obyčejný kluk a jeho příběh. Takových je spousta, říkala jsem si.

Nedlouho poté vyšli filmy. Nedokážu říct přesně, kdy jsem viděla první díl, ale vím, že mě zaujal natolik, že jsem si musela znovu přečíst knihy. V té době už se mi takříkajíc dostával pod kůži a začalo to náramně dlouhé období...

Bylo to se mnou nejspíš k nevydržení, protože jsem hltala knihy, sjížděla filmy a netrpělivě vyhlížela na pokračování. Najednou už to nebyl jen obyčejný kluk se svým příběhem, ale hrdina - ten se kterým jsem při každém čtení procházela Bradavickými chodbami, naslouchala při hodinách a vyrážela na nebezpečná dobrodružství.

Tehdy jsem to prožívala jako další fanynka, jež se zamilovala do knihy. Je šílené, že už jsou to tři roky, kdy vyšel poslední film - Relikvie Smrti. Člověk by si řekl, že je po všem. Filmy i knihy jsou dopsané a co teď?

Začala jsem tehdy přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby... Ty nápady byly tenkrát "v plenkách" a pouze v mojí hlavě - nedělala jsem žádnou tvorbu a pouze si pro sebe představovala různé situace a fantazírovala. Teď se mi to zdá jako opravdu dlouhá doba a přitom to není až tak dávno.

Moje pisatelská doednost se dostávala na povrch pomalu. Samozřejmě to začalo hloupými slohovkami do školy a přispíváním článků do školního časopisu. Že bych ráda psala něco vlastního, zkusila dostat své myšlenky na papír, aniž bych to musela dělat, jsem zjistila asi před rokem a půl.

A první psaní bylo samozřejmě na téma Harry Potter. Konečně jsem měla šanci si napsat svou vlastní verzi toho, co by se mi v kouzelnickém světě líbilo a i když jsem si jistá, že to jistě není dokonalé, baví mě to a nehodlám se toho vzdát. Každá dovednost se musí zlepšovat - neustále - a to platí i pro psaní. Žádný spisovatel se s tím nenarodil. Každý musel své práce vylepšit.

Na závěr bych vám tedy chtěla poděkovat, že jste to vydrželi až sem. A chci se vás zeptat, zda se vám tahle výzva líbila? :) Hodím sem anketu, tak zahlasujte, jestli chcete další výzvu nebo vám to stačilo. :)

Zdroje:

Romadůr

29. Vysněná práce

9. září 2014 v 16:21 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

dneska mám za sebou první den Praxe. Naštěstí jsme chytili příjemnou učitelku, tak to není žádna katastrofa. :) A jak jste se měli vy? :)

Den dvacátý devátý - Jakou práci bych chtěla dělat v kouzelnickém světě?


Úvodem

Tak už jen zítra a je konec. To to uteklo! A zrovna dnešní téma je takové zajímavé. To zítřejší je zase víc na zamyšlení, tak doufám, že nevyplácám všechnu kreativitu ve škole...


Dlouho jsem váhala, které povolání by pro mě bylo to nejlepší. Uvažovala jsem nad profesorkou v Bradavicích a redaktorkou Denního věštce. Nakonec jsem usoudila, že pisatelská kariéra by mi sedla víc a že bych někdě využila své zmijozelské myšlení torchu kreativně.

Nad těmi žvásty, co píe Rita Holoubková, mi obočí vyletí snad až do vlasů, jak jsou její "story" přitažené za vlasy a hraničí s kouzelnickou pohádkou. Samozřejmě netvrdím, že bych psala kdovíjak pochvalné články. To spíš naopak - mě by se celá kouzelnická populace obávala!

Rozhodně bych psala pravdu - hlavně o Smrtijedech, Voldemortovi a dalších podobných ututlaných tématech. Pravděpodobně by na mou hlavou byla vypsaná odměna už po prvním článku, ne-li hned v tiskárně. Ale moje spisovatelské motto zní - někdo tu práci udělat musí!

Kde byste rádi pracovali a proč? :)

Zdroje:

Romadůr

28. Nemesis

8. září 2014 v 16:55 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

Pondělí máme za sebou! A dokonce bylo slunečné, tak zvažuji, zda se mám odvážit si jít zaběhat. :) Ve škole jsem zameškala pouze hodiny, nikoliv látku, takže všechno je "v cajku". :) Co vy? Jaký byl váš start druhého zářijového týdne? :)

Den dvacátý osmý - Kdo by byl má nemesis v Bradavicích?


Úvodem

Finišujeme! Už jenom poslední dvě výzvy a máme tu konec. Nad dnešním tématem jsem chvíli uvažovala, ale nakone se dopracovala k - snad - správnému výsledku.


Promiň Draco, ale je to tak.

I když bychom pravděpodobně byli ve stejné koleji, stejně bychom byli na ostří nože. Já jsem šílená povaha a vím to o sobě. Draco je sice opravdu kouzelný a roztomilý, ovšem já bych s ním nevydržela snad ani v jedné místnosti.

Naprosto nesnáším rozmazlence, nafoukance a podobné kreatury, jakým Draco rozhodně je. Je mi už teď jasné, že mi dívčí populace platonicky zamilovaná do Toma Feltona alias Draca Malfoye, bude chtít vyškrábat oči, ukamenovat a nevím co ještě.

Neříkám, že Tom je špatný herec nebo Draco charakter (i když možná trošičku). Jen je mi jasné, že by si naše povahy nesedly a bylo by to nejspíš ještě mnohem horší, než jeho nepřátelství mezi Harrym. JSem si jistá, že mě by opravdu nenáviděl. 3:)

Zdroje:

Romadůr

27. Relikvie

7. září 2014 v 13:16 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

máme tu clekm slunečnou Neděli a jsme připraveni na další týden. Upřímně doufám, že můj návrat do školy nebu tak krušný a rychle se aklimatizuju. :) Během odpoledne se ještě pustím do kapitoly. :)

Den dvacátý sedmý - Neviditelný plášť, kámen Vzkříšení nebo Bezovou hůlku?


Úvodem

Dnešní výzva bude taky trochu kratší, než obvykle. Tohle téma mě moc neláká k tomu, abych se rozepsala.



Nebyla to těžká volba. Samozřejmě, že bych si vybrala neviditelný plášť!

Kámen Vzkříšení bych neriskovala. Spojit se s lidmi, kteří už dávno odešli je nesmyslné a podle Příběhu tří bratří i velmi bolestivé (citově myšleno samozřejmě).

Bezová hůlka? Mít obrovskou moc v jediné hůlce, jež dokáže vyhrát všechny souboje? Jistě, ale být kvůli ní pronásledována a bát se o svůj život na každém kroku, to není nic pro mě. Navíc, nemám zájem o moc nad celým světem, děkuju pěkně.

Zato Neviditelný plášť - to je vynález! Nejmladší z bratrů si to velmi chytře domluvil se Smrtí, když ji požádal o tohle. Moci se podívat kamkoliv a kdykoliv, aniž by vás někdo viděl a nachytal... To přece zní jako skvělé dobrodružství! A pokud se ještě dozvíte i nějaké zajimavé poznatky, které by se k vašim uším jen tak nedostaly? No neberte to.

A co vy? Jakou relikvii byste si vybrali? :)

Zdroje:

Romadůr

26. Volba, co ti (možná) zachrání život

6. září 2014 v 11:06 Harry Potter 30 Day Challenge
Ahoj,

Sobota je tady, první víkend po prvním týdnu ve škole. Jak jste se měli? Já nemocně. Každopádně je mi dnes o moc líp a přináším vám další výzvu.

Den dvacátý šestý - Které kouzlo bych chtěla umět bez hůlky?


Úvodem

Ten obrázek vypadá víc epicky ve větší verzi, ale ta by sem nevešla. Nechtěla jsem dělat moc velký titulek, tak vám to vysvětlím v tomhle menším popisku. Dostala jsem za úkol si vybrat jedno kouzlo, které bych chtěla umět bez hůlky. Jedno jediné!


Nějak jsem nebyla schopná najít lépe zobrazené kouzlo, které jsem si vybrala. Pokud jste tipovali Protego, tak vám gratuluji - je to zcela správně.

Zvažovala jsem kouzla, jež by se mi hodila, kdybych náhodou přišla o hůlku. A ty se vlastně nabídly. Přemýšlela jsem, jestli zvolit nějaké poutací či svazovací kouzlo nebo vsadit na jistotu obranného štítu.

Pokud bych uměla nějaká útočná kouzla - třeba svazovací nebo poutací, bylo by to samozřejmě skvělý. Dokázala bych na ně zaútočit i bez hůlky a využít pár vteřin času ve svůj prospěch. Jenže pokud by po mně začali pálit kouzla, asi těžko bych se jim nějak vyhnula.

Proto si myslím, že je lepší bezhůlkově umět štít. Proti většině útokům by mi pomohl a já bych se třeba dostala zpět ke své hůlce. Jistě - tváří v tvář smrtící kletbě bych byla v loji a ani Protego by mi nepomohlo. Ovšem... jak by mi pomohlo nějaké útočné?

A jaké bezhůlkové kouzlo byste chtěli ovládat vy? :)

Zdroje:

Romadůr