17. Velkolepá setkání, druhá část

5. září 2014 v 15:59 |  Půlnoční Slunce II. (DOKONČENÁ)
A druhá část. :)



"Tákže...," protáhla Julce a skočila ke mně na postel.
"Takže co? A zvykej si mluvit anglicky, budeme k nim chodit na nějaké hodiny," poučila jsem ji.
Protočila očima, ale dál pokračovala anglicky.

"Ty s nim chodíšš?," zeptala se.
"S kým?," vykulila jsem oči.
"S Denissem," řekla vítězně.

Sebrala jsem z postele polštář a pořádně ji praštila. Zahihňala se a vyhnula další ráně.
"Nechodím. Je to... kamarád. Tak jako Riley," řekla jsem.

"No jisstě," řekla pochybovačně a povytáhla obočí.
"Pojď radši spát," povzdechla jsem si.
Povídali jsme si nakonec ještě hodně dlouho a usli tak kolem jedné.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Další den byla sobota a my jsme byli povinně vzbuzeni velmi brzy. Když jsme se rozmrzele vyštrachali z postelí, bylo nám oznámeno, že do hradu půjdeme všichni společně. Takže jinak řečeno, jsme vstávali tkahle brzy naprosto zbytečně.

Když jsme se konečně shromáždili, vydali jsme se na delší cestu bradavickými pozemky až k hradu, do kterého jsme energicky vpochodovali. Opozdilci, kteří spěchali na snídani se zastavili a pozorovali nás. Asi pro ně bylo divné, že i my jsme se převlékli do normálního oblečení. I když někteří z nás na sobě měli přehnaně moc vrstev.

V Síni jsme se seřadili a sledovali, jak všichni Krásnohůlští starší sedmnácti let vhazují papírky se svými jmény do poháru. Po této ceremonii jsme opět sborově odcházeli pryč a já jsem pomyslela, že je to celkem nudné.

Když nás opět odvedli zpět, rozhodla jsem se, že se odpoledne vydám na menší průzkum. Naštěstí se mnou Riley a Julce souhlasili a přidali se ke mně.
"Myslím, že pokud nebudeme ve třídě, tak budeme mluvit výhradně francouzsky," řekla jsem podmračeně, když nás začala pozorovat další skupinka studentů, kolem níž jsme právě prošli.

Julce se na mě překvapeně podívala, vzhledem k tomu, co jsem jí řekla včera večer. A pobaveně porhláslila:
"Takže změna pravidel? Mohli bysme..."

Co bysme, už nedopověděla, protože v momentu, kdy jsme obcházeli jeden obzvlášť velký strom, se z druhé strany vyřítily tři postavy. Všichni jsme do sebe nějak narazili a s podivným rachotem, jež vydala jakási krabice, spadli na zem.

"Au! Ronalde!"
"Julce, sedíš mi na prstech!"
"Harry - to je moje ruka!"
"Slez ze mě Riley!"

Neohrabaně jsme se vymotávali z toho klubka končetin. První, kdo se postavil na nohy, byl ten černovlásek ze včerješka, v němž jsem teď jasně rozeznala Harryho Pottera. Nerozhodně se na nás zadíval, ale nakonec natáhl ruku mým směrem.
"Promiň. Nechtěl jsem... eeeh... do tebe vrazit... aha... ty mi asi nerozumíš..."

Lehce jsem se usmála a přijala jeho ruku. Když už byl na půli cesty mě zvednout, vzhlédl, leknutím mě pustil a já bolestivě dopadla na druhou ruku. Jeho dva přátelé, jenž už byli na nohou, se stejně zaštiplně dívali kamsi za mě.

Riley zrovna pomáhal na nohy Julce, podle jejíž bolestivě stažené tváře jsem poznala, že je nejspíš zraněná. Sykla jsem, když jsem se pokusila zvednout a opřít se o ruku, jež se pode mnou podlomila. Kolem mě se rychle prosmýknul tmavý stín.

"Výborně pane Pottere. Očividně jste naprosto schopen zranit kohokoliv ve vaší bezprostřední blízkosti, že? Asi bych čekal příliš, kdybych vás požádal, abyste se snažil vyhýbat problémům nebo je působit dalším a to zejména studentům, jenž jsou tu jako hosté a nyní o nás budou mít velice chybné mínění?"

Ani jsem nemusela zvedat pohled, abych věděla, kdo mu tak spílá. Ten sarkastický a jedovatý hlas bych poznala kdykoliv.
"Ale pane...," začala kudrnatá dívka.
"Já nechtěl!," vzdoroval Harry.

"Ta holka do nás vrazila," řekl zrzek.
Málem jsem na něj vztekle zaječela, kdyby mě nepředběhl Riley.
"Vy jsste do nás vrrazili! Vběchli do náss, pane professorre," zamračil se Riley a opatrně zvedl Julce, jenž měla podivně zkroucenou nohu, do náruče.

Snape se podívala na Rileyho a pak se zlověstným pohledem zpět na Trio.
"Takže - deset bodů za lhaní profesorovi Weasley, pět za každého, protože zcela očividně neumíte chodit a vy pane Pottere," zadíval se na Harryho a zamračil se," dvacet bodů za zranění studenta a školní trest s panem filchem dnes večer."

"Jistě, pane," odsekl Harry.
Nepěkně se na mě podíval a odtáhl zrzka i dívku, jež rychle sesbírala odznaky a krabici, s sebou. Snape se za nimi ani neohlédnul a otočil se přímo ke mně. Natáhl mým směrem ruku, kterou jsem vděčně přijala a jemně mi pomohl na nohy.

Postavila jsem se a vzápětí zavrávorala, když se pode mnou nepříjemně zakymácela noha a bolestně mi v ní škubalo.
"Au!," sykla jsem a kdyby mě profesor nechytil, asi bych se zase válela na zemi.
"Děkuju," kuňkla jsem a s jeho pomocí se postavila.

Mezitím se ohlédl po Rileym, v jehož náručí ležela pobledlá Julce, zcela očividně v bezvědomí a podrážděně si odfrkl. Rozhodně nás nemohl nechat s Rileym samotné.
"Zřejmě mi nezbývá nic jiného, než vás doprovodit do nemocničního křídla," oznámil nám suše.

Xoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxoxo

Byla jsem překvapená, když dokázal tak chytře vybrat cestu, aby nás nepotkal žádný student, takže nemusel mít strach o svou příšernou reputaci. Během cesty jsem několikrát málem spadla a když se mi noha podlomila asi v půli cesty, slitoval se nade mnou a taky mě vzal do náruče.

Madame Pomfreyová z nás opravdu radost neměla. Byla to taková typicky starostlivá a přísná žena, jež není dobré odporovat. Julce okamžitě odlevitovala na nejbližší postel a poprosila Rileyho, aby se ji pokusil vzbudit, načež se vrhla ke mně.

Profesor Snape mě zrovna jemně odkládal na další postel, když se k nám přiřítila, odstrčila ho a zakouzlila na mě nespočet diagnostických kouzel. Když zjistila, že jsem si pouze natrhla sval v koleni a pohnula s kostí v zápěstí, trochu se uklidnila.

Dala mi dva lektvary a obvázala rukou. Ve spěchu na mě vychrlila všechny zákazy a poručila Snapeovi, aby se mnou chvíli počkal, než se postará o Julce.
"Hned první den na ošetřovně?," zeptal se s pozdviženým obočím a o hodně mírnějším hlasem, než když byl poblíž Riley.

"Nechtěla jsem," bránila jsem se a vypila oba lektvary.
"Hlavně nic neříkejte mámě! Zbytečně by vyváděla," dodala jsem okamžitě s prosebným pohledem.
"Nemám zapotřebí se svěřovat s čímkoliv vaší matce. Nicméně jí madame Pomfreyová pošle sovu s informacemi o vašem stavu - jste tu přece jen jako host."

Zadíval se na madame Pomfreyovou, jež pobíhala kolem Julce.
"Jste vy Krásnohůlští tak křehcí?," zeptal se posměšně a ušklíbl se, když jsem na něj vrhla zamračený pohled.

"Šli jsem do kopce a obcházeli strom. Vyřítili se zpoza toho stromu a spadli na nás. Kdybychom byli nahoře, asi by to nedopadlo tak katastrofálně," bránila jsem nás s pohledem upřeným na Julce.

"Bude v pořádku."
Otočila jsem se a vděčně se na něj usmála. Přikývl a otočil se k odchodu. U dveří se otočil a varovně se na mě zadíval.
"Snažte se vyhnout ošetřovně, alespoň další den," řekl úsečně.

"Pokusím se. Můžu přijít?," zeptala jsem se a přidala psí pohled.
Zaváhal, ale nakonec odpověděl.
"Dám vám vědět."

Přikývla jsem. Víc jsem dostat nemohla. Kývnuli jsme si na pozdrav a já seskočila z postele, na již pevnou nohu a zamířila k druhé posteli.
"Bude v pořádku?," zeptala jsem se madame Pomfreyové.

"Jistěže. Přijďte zítra. Dnes tu musí zůstat a já se o ni potřebuju postarat. Navíc - za chvíli začíná výběr šampionů," usmála se na nás a jemně nás vystrčila z místnosti.
Ustaraně jsme se na sebe s Rileym podívali a nakonec zamířili pomalým krokem do Velké Síně. Ještěže jsem znala cestu.


Romadůr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama